Jan Konopásek: Boston je Brno Ameriky

3. leden 2018, 12:00
Jan Konopásek: Boston je Brno Ameriky

S jazzmanem Janem Konopáskem, který 29. prosince 2017 oslavil 86. narozeniny, jsme se spřátelili, když dostal v roce 2016 Cenu Gustava Broma a přijel si ji převzít na jeden z koncertů Jazzfestu v Sono Centru. Jazzová legenda, mezinárodně uznávaný barytonsaxofonista, zřejmě poslední žijící aktér elitních zakladatelských těles českého moderního jazzu po 2. světové válce se ukázal jako vynikající vypravěč. Jeho muzikantská dráha je velmi pestrá a je základem připravované knihy, která vyjde v nakladatelství Galén.

Milníky Konopáskovy hudební cesty do odchodu do emigrace v roce 1965 tvoří jména jako Orchestr Karla Krautgartnera, Studio 5, S+H Q, v nichž působil spolu se svým nejbližším parťákem Karlem Velebným. V emigraci se nejdříve v Německu dostal do prominentních jazzových orchestrů. Poté odešel do Spojených států a studoval a posléze i působil na věhlasné jazzové škole Berklee College v Bostonu. Následně neodolal nabídce působit v jednom z nejlepších světových jazzových orchestrů vedeným Woody Hermanem (1973 - 74). V dalších letech spolupracoval s dalšími legendárními kapelníky - Lionelem Hamptonem, Buddy Richem a Guy Lombardem. Po roce 1989 se začal vracet do rodné země a v posledních letech žije v Praze.

Při životopisném vzpomínání se ukázalo, že Jan Konopásek měl celou řadu vazeb na Brno. V tomto duchu je veden i následující rozhovor.

Ty jsi v dětství i později poznal Brno (o tom ještě budeme mluvit) a pak jsi procestoval doslova celý svět. K jakému městu v zahraničí bys Brno přirovnal?

Nebude to vnější podobnost, spíše vnitřní.  Když jsem působil na Berklee, tak jsem si říkal, že Boston je takové Brno Ameriky. Je tam taky hodně hudby a to město není tak strašlivě „překrvené“ jako třeba New York City nebo Manhattan. Boston je roztažený spíše do šířky, než do výšky, jako většina amerických velkoměst. Blíží se Brnu atmosférou, je to město velmi orientované kulturně a hudebně.

Studio_5_asi_1959- Jan Konopasek v popředí s barytonsaxofonem_foto Adolf MrazekStudio_5_asi_1959- Jan Konopasek v popředí s barytonsaxofonem_foto Adolf MrazekStudio 5, asi 1959 Jan Konopásek v popředí s barytonsaxofonem (foto Adolf Mrázek)

Jaké jsou tvé vzpomínky na Brno?

Můj vztah k Brnu začíná před mým narozením. Vyrůstala tu moje maminka, která se sice narodila v Hejčíně, což je předměstí Olomouce, ale pak žila v Brně. Žil tu i její tatínek, můj dědeček Klouzek, jenž potom odešel podnikat do Prahy a já dnes vlastním a obývám část jeho domu. Můj tatínek také žil a pracoval v Brně, kde se seznámil s maminkou a tam se vzali. V Brně bydlela i prateta Ema, řečená Mi, jejíž muž,  inženýr  Pešek, pracoval u městských drah a zkonstruoval ty báječné brněnské tramvaje - byly takové nízké, odhlučněné gumovým těsněním a měly pantograf. U pražských musel řidič každou chvíli vybíhat a nasazovat kladku do drátu. U tety Mi jsme později pobývali déle, když byl tatínek mobilizován. Dokonce jsem v Brně chodil několik měsíců i do obecné školy a posléze poznal i svého nejlepšího životního kamaráda Richarda Urbančíka, který se stal později v Německu významným lékařem. Scházíme se dodnes.

Moje vůbec první vzpomínka na Brno se vztahuje ke křtinám, na které jsme byli pozváni. Byla to jedna z posledních cest tatínkovým autem před válkou.  Maminka měla jednu z nejbližších přítelkyň jistou Jitku Podivínskou (rozenou Beranovou), což byla její spolužačka ze školy. Její muž Eda byl inženýr, agronom, a měli propachtovaný Tomášský dvůr (na konci ulice Veveří, dnes kousek za ním stojí Sono Centrum).  Vybavuju si to jako dnes, kde jsme měli zaparkované auto.  Podivínští měli dvě dcery - Jitku a Magdu. Nejsem si jist, ale myslím, že ty křtiny se týkaly Magdaleny - mnohem později Dietlové.

V těch předválečných a válečných v Brně studoval a získával své první muzikantské ostruhy klarinetista, později i saxofonista a především tvůj pozdější kapelník Karel Krautgartner.

To jsem se samozřejmě dozvěděl až později, tenkrát jsem ještě ani nevěděl, jestli vůbec budu muzikantem. Začínal jsem se učit na piáno….

Ale k tomu Krautgartnerovi ti něco řeknu: Zažil jsem tuhle malý šok. Chodím každou středu mezi muzikanty, většinou starší, já jsem tam jeden ze tří nejstarších. A jeden z těch mladších mi nedávno řekl: „Tady byl taky jeden klarinetista - já si teď nemůžu vzpomenout na jeho jméno - kterej utekl a žil pak snad v Mnichově. Byl to prej dobrej klarinetista…“ - Já říkám: „Krautgartner.“  - A on: „Jo,jo, Krautgartner!“ - On už vůbec nevěděl, kdo to Krautgartner byl, což bylo úplně v protikladu k tomu, co vím a cítím já,  tedy  jaká to byla úžasná osobnost! A říkám si, jak tohle může někdo nevědět, je mi to prostě divné.

To je holt změna generační optiky…

Ano, uplynuly dvě tři další generace a já se nestačím divit, ta optika se opravdu posunula. A pak slyším každou chvíli: „Víš, kdo umřel?“ - „No, nevím.“ - „Ten a ten.“ - „Jéžiš, vážně?“ - Tolik už jich umřelo, ze Studia 5 jsem už poslední naživu.

Karel Krautgartner-Woody Karel Krautgartner, Woody Herman, Jan Konopásek. 1974 (archiv Jana Konopáska)

Co tedy pro tebe osobně Krautgartner znamenal?

To bych musel vzít velmi zeširoka. To byl jeden z nejvýznamnějších lidí, které jsem potkal. Když jsem v roce 1954 končil vojnu, tak už jsem hrál na saxofon a hned po vojně jsem se dostal do orchestru Ivana Štědrého.  Jemu právě odcházel saxofonista - Karel Velebný! S Karlem jsem se však tehdy ještě neznal.  U Štědrého jsem pobyl asi půl roku a potkal tam Artura Holitzera, ten hrál tehdy na trumpetu. Ten se mi okamžitě zalíbil - jak hrál i jaký byl člověk. Radost z toho setkání mi ale brzy zkalil  Artíkův odchod do orchestru k Bartákovi. Zůstali jsme však v kontaktu a za čas mě lanařil dál. Nejdřív k tomu Bartákovi. Spolu jsme taky chodili na muziku a hlavně jsem chodili do kavárny Vltava, kde tehdy hrál Karel Krautgartner.  Měl kvartet -  klarinet a rytmiku. Mě fascinoval. V té době byl pro mě polobůh. Nikdy se nespletl a byl takový kladně suverénní.

Artur Holitzer byl vždycky napřed, začal už hrávat s Krautgartnerem v obsazení čtyři dechy a rytmika. Mně se líbilo velmi to aranžování. Bylo to něco ve stylu west coast music. Jednou za mnou Artík přišel a říká: „Nechceš hrát s Krautgartnerem?“ - „Ty si děláš legraci!“ - „Ne, vážně.“ - A že mám přijít ve středu na legendární adresu Zborovská 62 se představit. Přišel jsem, Karel Krautgartner mne uvítal, jako bych byl starý známý: „Pane Konopásek,  já bych potřeboval někoho na tenora  nebo na baryton.“ Já jsem mu tehdy řekl, že bych rád hrál na baryton, ale že ho nemám. „To nevadí! Půjčíme si od Tymicha a pak mu ho vrátíte a koupíte si svůj.“ Žádný problém. To bylo pro mě úplně americké jednání, všechno na rovinu. A tak jsem se stal členem septetu Karla Krautgartnera.

U Krautgartnera ses v septetu potkal se svým nejdůležitějším muzikantským parťákem Karlem Velebným (Studio 5, S+H Q). Ale pak taky s muzikanty z Brna, kteří tam přišli od Broma…

Ne, ti přišli až později, když se vytvořila větší formace - noneto. To jsme byli čtyři dechy a hlavně, Antonín Julina na kytaru.

Já  jsem  viděl Tondu poprvé, když jsme byli na zájezdě se septetem v Brně. Šli jsme se podívat na kapelu Mirko Foreta do kavárny Passage neboli do „Pasinglu“ (dnešní Slovan). Když hudba dohrála, my jsme šli už ven, a najednou vyšel Julina s futrálem, s „kajtró“. Já na něj tak zpovzdálí koukám a říkám si: „To není pravda - pan Julina!“ To bylo pro mne úžasné jméno.

Už jsem tehdy věděl o Bromovi a taky jsem na něj chodil, když hrál v Praze. Ta kapela si mi moc líbila. Je pravdou, že velká kapela je velká kapela, ale takzvaná ta malá-velká, jak jsem tomu později říkal, to bylo taky něco. Tam měl každý hlas svůj význam, nikdo se nemohl za nikoho schovat a musel naplno odehrát, co měl napsáno.  Všechny jsem znal: Francek Navrátil, Kulíšek na hornu, Standa Veselý na trombón, Novosad a Malát na piano, Josef Hruška. S Hruškou se pojí zvláštní věc: Josef hrál na baryton a strašně miloval jednu ženu, kterou si ale vzal Franta Malát. Měli děti. Za nějakou dobu Franta umřel nebo nešťastně zahynul a zanechal ženu s dětmi. A ten Pepa Hruška si ji vzal a dokonce se přejmenoval na Maláta. Říkali mu pak Jožka Malát. Ukázka toho, co zmůže láska. Oni potom žili v Německu. Jožka ale už určitě nežije, protože jsem mu telefonoval k devadesátinám a to už je nejmíň patnáct let.

S některými těmi původně brněnskými muzikanty ses potkal ještě ve Studiu 5.

No, právě, to byli exbromovci Ivan Dominák a Luděk Hulan. Z Brna je nejdřív do své kapely „vysál“ Karel Krautgartner. Ten mne ovlivnil snad nejvíc v životě. Když jsem po létech hrál s Woody Hermanem, tak na koncert ve Frankfurtu nad Mohanem přijel i Karel Krautgartner, který tehdy žil v Kolíně nad Rýnem. A já jsem měl to potěšení své nejdůležitější kapelníky  svést dohromady, představit a vyfotografovat.

V S+H Q s námi pak krátce hrál Tonda Julina a na basu Milan Pilar, než emigroval. To byl první manžel Evy Pilarové a předtím hrával a studoval v Brně. Eva tam studovala na JAMU.

Tonda Julina se pak z rodinných důvodů vrátil do Brna, jeho manželka se nechtěla přestěhovat do Prahy. Mrzelo nás to oba. My jsme se měli moc rádi. On mi říkal Žanku a já jemu Tonku. Vážili jsme si jeden druhého. Já jsem cítil, že on je úplně jiný typ hráče, než ostatní. Báječný člověk. Vykládal mi, že se narodil v Americe a já jsem přesvědčen,  že to bylo v něm. Hrál prostě jinak, než ostatní.

Zajímavé je, že jedno z prvních muzikantských setkání po roce 1989, když jsi se začal vracet do republiky, bylo s Bromem.

To bylo hned zpočátku, v roce 1991. Gustav mi volal a říkal, že budou mít slavnostní koncert k výročí kapely a jestli bych něco nenapsal.  Napsal jsem v rychlosti skladbu 50 - 60 - 70. Výročí kapely - narozeniny moje - narozeniny  Broma.  Nějak jsem s tím ale nebyl spokojený, dělal jsem to nahonem. Odehráli jsme koncert v Praze, ale moc se mi to nelíbilo. Ale později jsem něco zajímavého zjistil - a nebylo to poprvé, protože když se mi něco nepovede podle mých představ, mám sklon na to zapomenout. Když jsem obdržel  cenu Gustava Broma, tak jsem před rozhlasovým pořadem říkal, že jsem napsal tu skladbu 50-60-70, ale že se nezachovala. A pan redaktor Jan Dalecký mi povídá: „Ale vždyť my ji tady máme! Vy jste ji nahrál s Bromem v Brně ve studiu.“ Já jsem si na to - přísahám - vůbec nebyl schopen vzpomenout. Ani když jsem se snažil. A musím velmi neskromně říct, že když jsem si to pak pustil, tak nemám výtky. Vůbec se za to nestydím! Na trumpetu tam hrál pěkně ten Kubánec Lazaro Cruz. Asi jsem měl víc času to dodělat a secvičit,  než jsem šli nahrávat. Ale stejně, představ si to, já jsem to po tom prvním hraní, které mi nesedlo, úplně vymázl!

Hlavně, že se zachovala nahrávka a máme na tebe v Brně krásnou vzpomínku. Přeju ti zpětně vše nejlepší ke tvým narozeninám a děkuju za rozhovor.

Jan Konopasek a  Jiří Plocek/ foto Martina Schneiderova

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Jakou měrou lze zasahovat do hudební, výrazové a afektové struktury dramatického díla aniž by režisér, hudebník, tanečník nebo zpěvák vytvořil vnitřně nekonzistentní chiméru? Dává výsledek ještě smysl? To jsou palčivé otázky soudobých inscenačních snah. Ne vždy vše musí být do očí bijící. Příkladem může být svérázné provedení opery L’Amor non ha legge Antonia Caldary při šestém ročníku Olomouckých barokních slavností. Opera vznikla při příležitosti padesátých narozenin hudbymilovného hraběte Johanna Adama von Questenberg. Těleso Ensemble Damian pod uměleckým vedením Tomáše Hanzlíka provedlo novodobou premiéru opery v prostředí olomouckého konviktu počátkem týdne.  více

Hostem Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou bude v pondělí 30. července anglický písničkář John Smith. Pořadatelé o něm hovoří jako o „utajeném pokladu vytříbeného folkového písničkářství“ a vyzdvihují jeho loňské album Headlong s osobními vyznáními manželce Joanně. Se Smithem, kterého jeho kytarový idol a vzor John Renbourn označil za „budoucnost folku“, jsme hovořili telefonicky.  více

Budova Českého rozhlasu Brno se po rekonstrukci chlubí novým studiem. Studio VII bylo obrazně pokřtěno koncertem Na živú notečku z folklorní řady Na moravskou notu Českého rozhlasu Brno a Zlín. Hudebního zasvěcení se ujala Horňácká muzika Petra Mičky, jejíž primáš je zároveň jedním z rozhlasových redaktorů. Jako hosté se představili velmi nadaní mladí zpěváčci Anička Mičková a Janíček Pavlík a také legenda horňáckého folkloru majstr Martin Hrbáč. Celý více než hodinový program je možno shlédnou na youtube kanálu Českého rozhlasu.  více

V sále slavkovského zámku se včera odehrál závěrečný koncert mezinárodního festivalu Concentus Moraviae. Dvacátý třetí ročník však byl v porovnání s předcházejícími a spíše vážně laděnými koncerty něčím zcela odlišným. Jednotícím prvkem všech koncertů ročníku bylo spojení hudby a humoru napříč epochami a hudebními styly. Zatímco zahajovací koncert nabídl spíše moderní a leckdy i experimentální uchopení hudebního vtipu, ten závěrečný s podtitulem Barokní žerty stavěl na zvukomalebné komice, které dominovaly kukačky, slavíci, žáby i šermíři a bojovníci. O provedení děl se postaral ansámbl Les Passions de l’Ame – Orchester für Alte Musik Bern.  více

Předposlední červnový víkend se většina tuzemských folklorních nadšenců přesunula již po třiasedmdesáté do jihomoravské Strážnice. Toto městečko se zajímavou a dlouhou historií se pravidelně stává dějištěm největšího folklorního festivalu v České republice. Každoročně se ho účastní folklorní soubory, lidové muziky a rukodělní výrobci z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska, a také jiných zemí celého světa. Letos to bylo například pestrobarevné Mexiko nebo orientální Indonésie.  více

Verše sonetů Williama Shakespeara včera určily atmosféru ve skleněném pokoji vily Tugendhat. Uskutečnilo se tady poslední uvedení projektu nazvaného Navštívení krásy v rámci festivalu ProART. V tomto večeru došlu ke spojení tance, divadla a hudby, kterážto umění měla přítomným zprostředkovat netradičním způsobem renesanční verše. Martin Dvořák, tanečník a choreograf a zároveň ředitel spolku ProART spolu s herečkou Veronikou Žilkovou a hudebníkem Františkem Chaloupkou vystoupili jako protagonisté těchto milostných veršů.  více

Ačkoliv je spojení hudby a vína odvěké a onu symbiózu opojných melodií s tekutou révou můžeme sledovat napříč dějinami již od dob kultu boha Dionýsa, ke skutečnému a programovému souznění obou dochází zřídka. Pomineme-li slavnosti vína, které kolem měsíce září napříč republikou zkrášlují konec léta, pak víno v úzkém spojení s hudbou bývá jen málokdy středobodem hudebních programů. Včerejší koncert ansámblu Zefiro Torna vedeného Jurgenem de Bruyn v Kurdějově u Hustopečí se pokusil právě tuto dramaturgickou mezeru zaplnit. Koncert z programu 23. ročníku festivalu Concentus Moraviae nabídl totiž kromě rozverných skladeb Orlanda di Lassa, Didiera Lupiho, Giovanniho Bassana, Giovanniho Battisty Fontany nebo Vincenza Galilea i degustaci vybraných vín, kterou komentoval someliér Janko Martinkovič. S životními osudy skladatele pak diváky seznamoval divadelní herec Jan Kolařík.  více

Vojenský umělecký soubor Ondráš připravil již tradiční oživení prvních letních dnů a to 21. ročníkem série folklorních večerů pod názvem F scéna. Bezmála týdenní festival začal slavnostním galavečerem v kulisách hradu Špilberk, kde se krom domácího pořadatelského tělesa objevil také vzácný host Poddukelský umelecký ľudový súbor – PUĽS z Prešova. Ten mohli diváci vidět také ještě následující den, kdy byl program na Nové radnici již zcela v jejich režii. Třetí festivalový den se i se svými tanečníky předvedl opět VUS Ondráš pásmem s názvem Taneční miniatury.  více

Podtitulem Bohatýrsko-milostná hudební komedie o dvanácti obrazech označilo svoji nejnovější inscenaci Tři mušketýři Městské divadlo Brno, které tímto titulem zároveň zahájilo provoz letní scény v Biskupském dvoře. Není třeba se kočkovat o žánrové vymezení této ponejvíce hry se zpěvy. Důležitější je, co tato open air produkce divákovi nabízí…  více

Na včerejším Koncertu hejtmana jihomoravského kraje na slavkovském zámku představil světoznámý kontratenorista Dominique Visse i s nově vzniklým hudebním tělesem Vis musica nevážné, komické a někdy i drze ironické skladby. A nebyla to náhoda. Další koncert hudebního festivalu Concentus Moraviae, jehož letošní ročník je zasvěcen hudbě a humoru, tak svrchovaně naplnil dramaturgickou linku. Visse se navíc s úspěchem představil již na třech festivalových ročnících.  více

Nazpívat album notoricky známých jazzových standardů v překladech do češtiny a přitom si nejen nevylámat zuby, ale dokonce působit přirozeně a v rámci možností i originálně je mimořádně náročná disciplína. Darku Neumannovi, „takové té brněnské figurce“ (jak stojí v bookletu alba) se to povedlo. Na tom, že se zdárně pohybuje na samé hraně sentimentu a bluesové ryzosti, mají velkou zásluhu i texty Ester Kočičkové.  více

Mandolinista Martin Krajíček hraje v kapelách různých žánrů. Má vlastní akustické trio, je členem tria Jitky Šuranské, působí v „mexické“ kapele Mariachi Espuelas a v Cimbal Classicu, hraje klezmer a hru na mandolínu také vyučuje. Od loňského roku je také pořadelem Mandolínového festivalu v Boskovicích. Letošní ročník se bude konat od 8. do 10. června.  více

Skupina D.N.A. Brno, vítěz finále Porty z roku 2011, vydala po čtyřech letech nové album. Vedle nového příjmení baskytaristky (ale stále je to tatáž Barbora, která před lety – tehdy ještě dívčí a dětskou – kapelu spoluzakládala) došlo v sestavě k důležité změně. Novým členem se stal Ondra Bojanovský (syn kapelník FT Primu Aleše Bojanovského), který ovládá rytmické nástroje. Bývalá perkusistka Lenka Ručková se tím pádem mohla naplno přesunout ke klavíru. Jinak zůstává vše zdánlivě při starém: D.N.A. jsou skupina mladých lidí, z větší části klasicky vzdělaných, kteří mají vedle klasické hudby rádi folk. Ten hrají po muzikantské stránce mistrně – k jejich zručnosti, kterou v jednotlivých písních dávají najevo, nelze mít výhrad. Samotný repertoár už na minulém albu vyrostl z dětských let a novinka je pochopitelně i v tomto ohledu ještě o kus dospělejší. Kapela vlastně nepřekvapila nějakým nečekaným posunem. Ale výsledek je o kus vyzrálejší a sebevědomější. A přibylo také vážných, a přitom důvěryhodně podaných témat.  více

Už 23. ročník mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae včera zahájil koncert v Bystřici nad Pernštejnem. Humor a hudba představuje letos spojení, které tvoří páteř a jednotící téma celého festivalu. Dramaturgie festivalu je letos dílem belgického muzikologa a básníka Jellea Dierickxe. Pokud se Dierickxovi podařilo stvořit pestrý program festivalu, který od počátku až do konce nabízí hudební humor ve všech podobách, pak zahajovací koncert bylo možné vnímat jako souhrn popsaného koncepctu. O nelehký úkol provést stylově diametrálně odlišná a humorem propojená díla se v případě včera postaral orchestr PKF – Prague Philharmonia pod vedením dirigenta Marka Ivanoviće.   více

Miloš Štědroň se letos podílí jako rezidenční umělec na festivalu Concentus Moraviae. Stalo se to vítanou záminkou k rozhovoru. Byl věnován jeho muzikantským začátkům, jeho cestě k hudebnímu vzdělání, jeho uměleckému vývoji a jeho znamenitým učitelům, příklonu k odkazu hudební avantgardy i příčině, proč se k ní záhy dobral určitého odstupu, jak se zasvětil věrné a úspěšné spolupráci s Divadlem Husa na provázku i jak se ho dotýkaly dobové politické proměny, jak překonával jejich tlak, jak spolupracoval se zakázaným dramatikem a svým dnešním tazatelem, jak tvořil pro skvělé Due Boemi di Praga, jak vyučoval hudbě a hudebním dějinám a působil jako oblíbený popularizátor, jak zasvěceně vykládal starou hudbu, ale i Leoše Janáčka, jak pracoval jako editor, jak se stal významnou a známou kulturní osobností, a to nejen brněnskou, a jak všemi úlohami, které si vytkl a jež za svůj pestrý a bohatý tvůrčí život plnil a plní, jak tím vším je rád.  více

Nejčtenější

Kritika

Jakou měrou lze zasahovat do hudební, výrazové a afektové struktury dramatického díla aniž by režisér, hudebník, tanečník nebo zpěvák vytvořil vnitřně nekonzistentní chiméru? Dává výsledek ještě smysl? To jsou palčivé otázky soudobých inscenačních snah. Ne vždy vše musí být do očí bijící. Příkladem může být svérázné provedení opery L’Amor non ha legge Antonia Caldary při šestém ročníku Olomouckých barokních slavností. Opera vznikla při příležitosti padesátých narozenin hudbymilovného hraběte Johanna Adama von Questenberg. Těleso Ensemble Damian pod uměleckým vedením Tomáše Hanzlíka provedlo novodobou premiéru opery v prostředí olomouckého konviktu počátkem týdne.  více