Jan Konopásek: Boston je Brno Ameriky

3. leden 2018, 12:00
Jan Konopásek: Boston je Brno Ameriky

S jazzmanem Janem Konopáskem, který 29. prosince 2017 oslavil 86. narozeniny, jsme se spřátelili, když dostal v roce 2016 Cenu Gustava Broma a přijel si ji převzít na jeden z koncertů Jazzfestu v Sono Centru. Jazzová legenda, mezinárodně uznávaný barytonsaxofonista, zřejmě poslední žijící aktér elitních zakladatelských těles českého moderního jazzu po 2. světové válce se ukázal jako vynikající vypravěč. Jeho muzikantská dráha je velmi pestrá a je základem připravované knihy, která vyjde v nakladatelství Galén.

Milníky Konopáskovy hudební cesty do odchodu do emigrace v roce 1965 tvoří jména jako Orchestr Karla Krautgartnera, Studio 5, S+H Q, v nichž působil spolu se svým nejbližším parťákem Karlem Velebným. V emigraci se nejdříve v Německu dostal do prominentních jazzových orchestrů. Poté odešel do Spojených států a studoval a posléze i působil na věhlasné jazzové škole Berklee College v Bostonu. Následně neodolal nabídce působit v jednom z nejlepších světových jazzových orchestrů vedeným Woody Hermanem (1973 - 74). V dalších letech spolupracoval s dalšími legendárními kapelníky - Lionelem Hamptonem, Buddy Richem a Guy Lombardem. Po roce 1989 se začal vracet do rodné země a v posledních letech žije v Praze.

Při životopisném vzpomínání se ukázalo, že Jan Konopásek měl celou řadu vazeb na Brno. V tomto duchu je veden i následující rozhovor.

Ty jsi v dětství i později poznal Brno (o tom ještě budeme mluvit) a pak jsi procestoval doslova celý svět. K jakému městu v zahraničí bys Brno přirovnal?

Nebude to vnější podobnost, spíše vnitřní.  Když jsem působil na Berklee, tak jsem si říkal, že Boston je takové Brno Ameriky. Je tam taky hodně hudby a to město není tak strašlivě „překrvené“ jako třeba New York City nebo Manhattan. Boston je roztažený spíše do šířky, než do výšky, jako většina amerických velkoměst. Blíží se Brnu atmosférou, je to město velmi orientované kulturně a hudebně.

Studio_5_asi_1959- Jan Konopasek v popředí s barytonsaxofonem_foto Adolf MrazekStudio_5_asi_1959- Jan Konopasek v popředí s barytonsaxofonem_foto Adolf MrazekStudio 5, asi 1959 Jan Konopásek v popředí s barytonsaxofonem (foto Adolf Mrázek)

Jaké jsou tvé vzpomínky na Brno?

Můj vztah k Brnu začíná před mým narozením. Vyrůstala tu moje maminka, která se sice narodila v Hejčíně, což je předměstí Olomouce, ale pak žila v Brně. Žil tu i její tatínek, můj dědeček Klouzek, jenž potom odešel podnikat do Prahy a já dnes vlastním a obývám část jeho domu. Můj tatínek také žil a pracoval v Brně, kde se seznámil s maminkou a tam se vzali. V Brně bydlela i prateta Ema, řečená Mi, jejíž muž,  inženýr  Pešek, pracoval u městských drah a zkonstruoval ty báječné brněnské tramvaje - byly takové nízké, odhlučněné gumovým těsněním a měly pantograf. U pražských musel řidič každou chvíli vybíhat a nasazovat kladku do drátu. U tety Mi jsme později pobývali déle, když byl tatínek mobilizován. Dokonce jsem v Brně chodil několik měsíců i do obecné školy a posléze poznal i svého nejlepšího životního kamaráda Richarda Urbančíka, který se stal později v Německu významným lékařem. Scházíme se dodnes.

Moje vůbec první vzpomínka na Brno se vztahuje ke křtinám, na které jsme byli pozváni. Byla to jedna z posledních cest tatínkovým autem před válkou.  Maminka měla jednu z nejbližších přítelkyň jistou Jitku Podivínskou (rozenou Beranovou), což byla její spolužačka ze školy. Její muž Eda byl inženýr, agronom, a měli propachtovaný Tomášský dvůr (na konci ulice Veveří, dnes kousek za ním stojí Sono Centrum).  Vybavuju si to jako dnes, kde jsme měli zaparkované auto.  Podivínští měli dvě dcery - Jitku a Magdu. Nejsem si jist, ale myslím, že ty křtiny se týkaly Magdaleny - mnohem později Dietlové.

V těch předválečných a válečných v Brně studoval a získával své první muzikantské ostruhy klarinetista, později i saxofonista a především tvůj pozdější kapelník Karel Krautgartner.

To jsem se samozřejmě dozvěděl až později, tenkrát jsem ještě ani nevěděl, jestli vůbec budu muzikantem. Začínal jsem se učit na piáno….

Ale k tomu Krautgartnerovi ti něco řeknu: Zažil jsem tuhle malý šok. Chodím každou středu mezi muzikanty, většinou starší, já jsem tam jeden ze tří nejstarších. A jeden z těch mladších mi nedávno řekl: „Tady byl taky jeden klarinetista - já si teď nemůžu vzpomenout na jeho jméno - kterej utekl a žil pak snad v Mnichově. Byl to prej dobrej klarinetista…“ - Já říkám: „Krautgartner.“  - A on: „Jo,jo, Krautgartner!“ - On už vůbec nevěděl, kdo to Krautgartner byl, což bylo úplně v protikladu k tomu, co vím a cítím já,  tedy  jaká to byla úžasná osobnost! A říkám si, jak tohle může někdo nevědět, je mi to prostě divné.

To je holt změna generační optiky…

Ano, uplynuly dvě tři další generace a já se nestačím divit, ta optika se opravdu posunula. A pak slyším každou chvíli: „Víš, kdo umřel?“ - „No, nevím.“ - „Ten a ten.“ - „Jéžiš, vážně?“ - Tolik už jich umřelo, ze Studia 5 jsem už poslední naživu.

Karel Krautgartner-Woody Karel Krautgartner, Woody Herman, Jan Konopásek. 1974 (archiv Jana Konopáska)

Co tedy pro tebe osobně Krautgartner znamenal?

To bych musel vzít velmi zeširoka. To byl jeden z nejvýznamnějších lidí, které jsem potkal. Když jsem v roce 1954 končil vojnu, tak už jsem hrál na saxofon a hned po vojně jsem se dostal do orchestru Ivana Štědrého.  Jemu právě odcházel saxofonista - Karel Velebný! S Karlem jsem se však tehdy ještě neznal.  U Štědrého jsem pobyl asi půl roku a potkal tam Artura Holitzera, ten hrál tehdy na trumpetu. Ten se mi okamžitě zalíbil - jak hrál i jaký byl člověk. Radost z toho setkání mi ale brzy zkalil  Artíkův odchod do orchestru k Bartákovi. Zůstali jsme však v kontaktu a za čas mě lanařil dál. Nejdřív k tomu Bartákovi. Spolu jsme taky chodili na muziku a hlavně jsem chodili do kavárny Vltava, kde tehdy hrál Karel Krautgartner.  Měl kvartet -  klarinet a rytmiku. Mě fascinoval. V té době byl pro mě polobůh. Nikdy se nespletl a byl takový kladně suverénní.

Artur Holitzer byl vždycky napřed, začal už hrávat s Krautgartnerem v obsazení čtyři dechy a rytmika. Mně se líbilo velmi to aranžování. Bylo to něco ve stylu west coast music. Jednou za mnou Artík přišel a říká: „Nechceš hrát s Krautgartnerem?“ - „Ty si děláš legraci!“ - „Ne, vážně.“ - A že mám přijít ve středu na legendární adresu Zborovská 62 se představit. Přišel jsem, Karel Krautgartner mne uvítal, jako bych byl starý známý: „Pane Konopásek,  já bych potřeboval někoho na tenora  nebo na baryton.“ Já jsem mu tehdy řekl, že bych rád hrál na baryton, ale že ho nemám. „To nevadí! Půjčíme si od Tymicha a pak mu ho vrátíte a koupíte si svůj.“ Žádný problém. To bylo pro mě úplně americké jednání, všechno na rovinu. A tak jsem se stal členem septetu Karla Krautgartnera.

U Krautgartnera ses v septetu potkal se svým nejdůležitějším muzikantským parťákem Karlem Velebným (Studio 5, S+H Q). Ale pak taky s muzikanty z Brna, kteří tam přišli od Broma…

Ne, ti přišli až později, když se vytvořila větší formace - noneto. To jsme byli čtyři dechy a hlavně, Antonín Julina na kytaru.

Já  jsem  viděl Tondu poprvé, když jsme byli na zájezdě se septetem v Brně. Šli jsme se podívat na kapelu Mirko Foreta do kavárny Passage neboli do „Pasinglu“ (dnešní Slovan). Když hudba dohrála, my jsme šli už ven, a najednou vyšel Julina s futrálem, s „kajtró“. Já na něj tak zpovzdálí koukám a říkám si: „To není pravda - pan Julina!“ To bylo pro mne úžasné jméno.

Už jsem tehdy věděl o Bromovi a taky jsem na něj chodil, když hrál v Praze. Ta kapela si mi moc líbila. Je pravdou, že velká kapela je velká kapela, ale takzvaná ta malá-velká, jak jsem tomu později říkal, to bylo taky něco. Tam měl každý hlas svůj význam, nikdo se nemohl za nikoho schovat a musel naplno odehrát, co měl napsáno.  Všechny jsem znal: Francek Navrátil, Kulíšek na hornu, Standa Veselý na trombón, Novosad a Malát na piano, Josef Hruška. S Hruškou se pojí zvláštní věc: Josef hrál na baryton a strašně miloval jednu ženu, kterou si ale vzal Franta Malát. Měli děti. Za nějakou dobu Franta umřel nebo nešťastně zahynul a zanechal ženu s dětmi. A ten Pepa Hruška si ji vzal a dokonce se přejmenoval na Maláta. Říkali mu pak Jožka Malát. Ukázka toho, co zmůže láska. Oni potom žili v Německu. Jožka ale už určitě nežije, protože jsem mu telefonoval k devadesátinám a to už je nejmíň patnáct let.

S některými těmi původně brněnskými muzikanty ses potkal ještě ve Studiu 5.

No, právě, to byli exbromovci Ivan Dominák a Luděk Hulan. Z Brna je nejdřív do své kapely „vysál“ Karel Krautgartner. Ten mne ovlivnil snad nejvíc v životě. Když jsem po létech hrál s Woody Hermanem, tak na koncert ve Frankfurtu nad Mohanem přijel i Karel Krautgartner, který tehdy žil v Kolíně nad Rýnem. A já jsem měl to potěšení své nejdůležitější kapelníky  svést dohromady, představit a vyfotografovat.

V S+H Q s námi pak krátce hrál Tonda Julina a na basu Milan Pilar, než emigroval. To byl první manžel Evy Pilarové a předtím hrával a studoval v Brně. Eva tam studovala na JAMU.

Tonda Julina se pak z rodinných důvodů vrátil do Brna, jeho manželka se nechtěla přestěhovat do Prahy. Mrzelo nás to oba. My jsme se měli moc rádi. On mi říkal Žanku a já jemu Tonku. Vážili jsme si jeden druhého. Já jsem cítil, že on je úplně jiný typ hráče, než ostatní. Báječný člověk. Vykládal mi, že se narodil v Americe a já jsem přesvědčen,  že to bylo v něm. Hrál prostě jinak, než ostatní.

Zajímavé je, že jedno z prvních muzikantských setkání po roce 1989, když jsi se začal vracet do republiky, bylo s Bromem.

To bylo hned zpočátku, v roce 1991. Gustav mi volal a říkal, že budou mít slavnostní koncert k výročí kapely a jestli bych něco nenapsal.  Napsal jsem v rychlosti skladbu 50 - 60 - 70. Výročí kapely - narozeniny moje - narozeniny  Broma.  Nějak jsem s tím ale nebyl spokojený, dělal jsem to nahonem. Odehráli jsme koncert v Praze, ale moc se mi to nelíbilo. Ale později jsem něco zajímavého zjistil - a nebylo to poprvé, protože když se mi něco nepovede podle mých představ, mám sklon na to zapomenout. Když jsem obdržel  cenu Gustava Broma, tak jsem před rozhlasovým pořadem říkal, že jsem napsal tu skladbu 50-60-70, ale že se nezachovala. A pan redaktor Jan Dalecký mi povídá: „Ale vždyť my ji tady máme! Vy jste ji nahrál s Bromem v Brně ve studiu.“ Já jsem si na to - přísahám - vůbec nebyl schopen vzpomenout. Ani když jsem se snažil. A musím velmi neskromně říct, že když jsem si to pak pustil, tak nemám výtky. Vůbec se za to nestydím! Na trumpetu tam hrál pěkně ten Kubánec Lazaro Cruz. Asi jsem měl víc času to dodělat a secvičit,  než jsem šli nahrávat. Ale stejně, představ si to, já jsem to po tom prvním hraní, které mi nesedlo, úplně vymázl!

Hlavně, že se zachovala nahrávka a máme na tebe v Brně krásnou vzpomínku. Přeju ti zpětně vše nejlepší ke tvým narozeninám a děkuju za rozhovor.

Jan Konopasek a  Jiří Plocek/ foto Martina Schneiderova

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více