Jan Konopásek: Boston je Brno Ameriky

3. leden 2018, 12:00
Jan Konopásek: Boston je Brno Ameriky

S jazzmanem Janem Konopáskem, který 29. prosince 2017 oslavil 86. narozeniny, jsme se spřátelili, když dostal v roce 2016 Cenu Gustava Broma a přijel si ji převzít na jeden z koncertů Jazzfestu v Sono Centru. Jazzová legenda, mezinárodně uznávaný barytonsaxofonista, zřejmě poslední žijící aktér elitních zakladatelských těles českého moderního jazzu po 2. světové válce se ukázal jako vynikající vypravěč. Jeho muzikantská dráha je velmi pestrá a je základem připravované knihy, která vyjde v nakladatelství Galén.

Milníky Konopáskovy hudební cesty do odchodu do emigrace v roce 1965 tvoří jména jako Orchestr Karla Krautgartnera, Studio 5, S+H Q, v nichž působil spolu se svým nejbližším parťákem Karlem Velebným. V emigraci se nejdříve v Německu dostal do prominentních jazzových orchestrů. Poté odešel do Spojených států a studoval a posléze i působil na věhlasné jazzové škole Berklee College v Bostonu. Následně neodolal nabídce působit v jednom z nejlepších světových jazzových orchestrů vedeným Woody Hermanem (1973 - 74). V dalších letech spolupracoval s dalšími legendárními kapelníky - Lionelem Hamptonem, Buddy Richem a Guy Lombardem. Po roce 1989 se začal vracet do rodné země a v posledních letech žije v Praze.

Při životopisném vzpomínání se ukázalo, že Jan Konopásek měl celou řadu vazeb na Brno. V tomto duchu je veden i následující rozhovor.

Ty jsi v dětství i později poznal Brno (o tom ještě budeme mluvit) a pak jsi procestoval doslova celý svět. K jakému městu v zahraničí bys Brno přirovnal?

Nebude to vnější podobnost, spíše vnitřní.  Když jsem působil na Berklee, tak jsem si říkal, že Boston je takové Brno Ameriky. Je tam taky hodně hudby a to město není tak strašlivě „překrvené“ jako třeba New York City nebo Manhattan. Boston je roztažený spíše do šířky, než do výšky, jako většina amerických velkoměst. Blíží se Brnu atmosférou, je to město velmi orientované kulturně a hudebně.

Studio_5_asi_1959- Jan Konopasek v popředí s barytonsaxofonem_foto Adolf MrazekStudio_5_asi_1959- Jan Konopasek v popředí s barytonsaxofonem_foto Adolf MrazekStudio 5, asi 1959 Jan Konopásek v popředí s barytonsaxofonem (foto Adolf Mrázek)

Jaké jsou tvé vzpomínky na Brno?

Můj vztah k Brnu začíná před mým narozením. Vyrůstala tu moje maminka, která se sice narodila v Hejčíně, což je předměstí Olomouce, ale pak žila v Brně. Žil tu i její tatínek, můj dědeček Klouzek, jenž potom odešel podnikat do Prahy a já dnes vlastním a obývám část jeho domu. Můj tatínek také žil a pracoval v Brně, kde se seznámil s maminkou a tam se vzali. V Brně bydlela i prateta Ema, řečená Mi, jejíž muž,  inženýr  Pešek, pracoval u městských drah a zkonstruoval ty báječné brněnské tramvaje - byly takové nízké, odhlučněné gumovým těsněním a měly pantograf. U pražských musel řidič každou chvíli vybíhat a nasazovat kladku do drátu. U tety Mi jsme později pobývali déle, když byl tatínek mobilizován. Dokonce jsem v Brně chodil několik měsíců i do obecné školy a posléze poznal i svého nejlepšího životního kamaráda Richarda Urbančíka, který se stal později v Německu významným lékařem. Scházíme se dodnes.

Moje vůbec první vzpomínka na Brno se vztahuje ke křtinám, na které jsme byli pozváni. Byla to jedna z posledních cest tatínkovým autem před válkou.  Maminka měla jednu z nejbližších přítelkyň jistou Jitku Podivínskou (rozenou Beranovou), což byla její spolužačka ze školy. Její muž Eda byl inženýr, agronom, a měli propachtovaný Tomášský dvůr (na konci ulice Veveří, dnes kousek za ním stojí Sono Centrum).  Vybavuju si to jako dnes, kde jsme měli zaparkované auto.  Podivínští měli dvě dcery - Jitku a Magdu. Nejsem si jist, ale myslím, že ty křtiny se týkaly Magdaleny - mnohem později Dietlové.

V těch předválečných a válečných v Brně studoval a získával své první muzikantské ostruhy klarinetista, později i saxofonista a především tvůj pozdější kapelník Karel Krautgartner.

To jsem se samozřejmě dozvěděl až později, tenkrát jsem ještě ani nevěděl, jestli vůbec budu muzikantem. Začínal jsem se učit na piáno….

Ale k tomu Krautgartnerovi ti něco řeknu: Zažil jsem tuhle malý šok. Chodím každou středu mezi muzikanty, většinou starší, já jsem tam jeden ze tří nejstarších. A jeden z těch mladších mi nedávno řekl: „Tady byl taky jeden klarinetista - já si teď nemůžu vzpomenout na jeho jméno - kterej utekl a žil pak snad v Mnichově. Byl to prej dobrej klarinetista…“ - Já říkám: „Krautgartner.“  - A on: „Jo,jo, Krautgartner!“ - On už vůbec nevěděl, kdo to Krautgartner byl, což bylo úplně v protikladu k tomu, co vím a cítím já,  tedy  jaká to byla úžasná osobnost! A říkám si, jak tohle může někdo nevědět, je mi to prostě divné.

To je holt změna generační optiky…

Ano, uplynuly dvě tři další generace a já se nestačím divit, ta optika se opravdu posunula. A pak slyším každou chvíli: „Víš, kdo umřel?“ - „No, nevím.“ - „Ten a ten.“ - „Jéžiš, vážně?“ - Tolik už jich umřelo, ze Studia 5 jsem už poslední naživu.

Karel Krautgartner-Woody Karel Krautgartner, Woody Herman, Jan Konopásek. 1974 (archiv Jana Konopáska)

Co tedy pro tebe osobně Krautgartner znamenal?

To bych musel vzít velmi zeširoka. To byl jeden z nejvýznamnějších lidí, které jsem potkal. Když jsem v roce 1954 končil vojnu, tak už jsem hrál na saxofon a hned po vojně jsem se dostal do orchestru Ivana Štědrého.  Jemu právě odcházel saxofonista - Karel Velebný! S Karlem jsem se však tehdy ještě neznal.  U Štědrého jsem pobyl asi půl roku a potkal tam Artura Holitzera, ten hrál tehdy na trumpetu. Ten se mi okamžitě zalíbil - jak hrál i jaký byl člověk. Radost z toho setkání mi ale brzy zkalil  Artíkův odchod do orchestru k Bartákovi. Zůstali jsme však v kontaktu a za čas mě lanařil dál. Nejdřív k tomu Bartákovi. Spolu jsme taky chodili na muziku a hlavně jsem chodili do kavárny Vltava, kde tehdy hrál Karel Krautgartner.  Měl kvartet -  klarinet a rytmiku. Mě fascinoval. V té době byl pro mě polobůh. Nikdy se nespletl a byl takový kladně suverénní.

Artur Holitzer byl vždycky napřed, začal už hrávat s Krautgartnerem v obsazení čtyři dechy a rytmika. Mně se líbilo velmi to aranžování. Bylo to něco ve stylu west coast music. Jednou za mnou Artík přišel a říká: „Nechceš hrát s Krautgartnerem?“ - „Ty si děláš legraci!“ - „Ne, vážně.“ - A že mám přijít ve středu na legendární adresu Zborovská 62 se představit. Přišel jsem, Karel Krautgartner mne uvítal, jako bych byl starý známý: „Pane Konopásek,  já bych potřeboval někoho na tenora  nebo na baryton.“ Já jsem mu tehdy řekl, že bych rád hrál na baryton, ale že ho nemám. „To nevadí! Půjčíme si od Tymicha a pak mu ho vrátíte a koupíte si svůj.“ Žádný problém. To bylo pro mě úplně americké jednání, všechno na rovinu. A tak jsem se stal členem septetu Karla Krautgartnera.

U Krautgartnera ses v septetu potkal se svým nejdůležitějším muzikantským parťákem Karlem Velebným (Studio 5, S+H Q). Ale pak taky s muzikanty z Brna, kteří tam přišli od Broma…

Ne, ti přišli až později, když se vytvořila větší formace - noneto. To jsme byli čtyři dechy a hlavně, Antonín Julina na kytaru.

Já  jsem  viděl Tondu poprvé, když jsme byli na zájezdě se septetem v Brně. Šli jsme se podívat na kapelu Mirko Foreta do kavárny Passage neboli do „Pasinglu“ (dnešní Slovan). Když hudba dohrála, my jsme šli už ven, a najednou vyšel Julina s futrálem, s „kajtró“. Já na něj tak zpovzdálí koukám a říkám si: „To není pravda - pan Julina!“ To bylo pro mne úžasné jméno.

Už jsem tehdy věděl o Bromovi a taky jsem na něj chodil, když hrál v Praze. Ta kapela si mi moc líbila. Je pravdou, že velká kapela je velká kapela, ale takzvaná ta malá-velká, jak jsem tomu později říkal, to bylo taky něco. Tam měl každý hlas svůj význam, nikdo se nemohl za nikoho schovat a musel naplno odehrát, co měl napsáno.  Všechny jsem znal: Francek Navrátil, Kulíšek na hornu, Standa Veselý na trombón, Novosad a Malát na piano, Josef Hruška. S Hruškou se pojí zvláštní věc: Josef hrál na baryton a strašně miloval jednu ženu, kterou si ale vzal Franta Malát. Měli děti. Za nějakou dobu Franta umřel nebo nešťastně zahynul a zanechal ženu s dětmi. A ten Pepa Hruška si ji vzal a dokonce se přejmenoval na Maláta. Říkali mu pak Jožka Malát. Ukázka toho, co zmůže láska. Oni potom žili v Německu. Jožka ale už určitě nežije, protože jsem mu telefonoval k devadesátinám a to už je nejmíň patnáct let.

S některými těmi původně brněnskými muzikanty ses potkal ještě ve Studiu 5.

No, právě, to byli exbromovci Ivan Dominák a Luděk Hulan. Z Brna je nejdřív do své kapely „vysál“ Karel Krautgartner. Ten mne ovlivnil snad nejvíc v životě. Když jsem po létech hrál s Woody Hermanem, tak na koncert ve Frankfurtu nad Mohanem přijel i Karel Krautgartner, který tehdy žil v Kolíně nad Rýnem. A já jsem měl to potěšení své nejdůležitější kapelníky  svést dohromady, představit a vyfotografovat.

V S+H Q s námi pak krátce hrál Tonda Julina a na basu Milan Pilar, než emigroval. To byl první manžel Evy Pilarové a předtím hrával a studoval v Brně. Eva tam studovala na JAMU.

Tonda Julina se pak z rodinných důvodů vrátil do Brna, jeho manželka se nechtěla přestěhovat do Prahy. Mrzelo nás to oba. My jsme se měli moc rádi. On mi říkal Žanku a já jemu Tonku. Vážili jsme si jeden druhého. Já jsem cítil, že on je úplně jiný typ hráče, než ostatní. Báječný člověk. Vykládal mi, že se narodil v Americe a já jsem přesvědčen,  že to bylo v něm. Hrál prostě jinak, než ostatní.

Zajímavé je, že jedno z prvních muzikantských setkání po roce 1989, když jsi se začal vracet do republiky, bylo s Bromem.

To bylo hned zpočátku, v roce 1991. Gustav mi volal a říkal, že budou mít slavnostní koncert k výročí kapely a jestli bych něco nenapsal.  Napsal jsem v rychlosti skladbu 50 - 60 - 70. Výročí kapely - narozeniny moje - narozeniny  Broma.  Nějak jsem s tím ale nebyl spokojený, dělal jsem to nahonem. Odehráli jsme koncert v Praze, ale moc se mi to nelíbilo. Ale později jsem něco zajímavého zjistil - a nebylo to poprvé, protože když se mi něco nepovede podle mých představ, mám sklon na to zapomenout. Když jsem obdržel  cenu Gustava Broma, tak jsem před rozhlasovým pořadem říkal, že jsem napsal tu skladbu 50-60-70, ale že se nezachovala. A pan redaktor Jan Dalecký mi povídá: „Ale vždyť my ji tady máme! Vy jste ji nahrál s Bromem v Brně ve studiu.“ Já jsem si na to - přísahám - vůbec nebyl schopen vzpomenout. Ani když jsem se snažil. A musím velmi neskromně říct, že když jsem si to pak pustil, tak nemám výtky. Vůbec se za to nestydím! Na trumpetu tam hrál pěkně ten Kubánec Lazaro Cruz. Asi jsem měl víc času to dodělat a secvičit,  než jsem šli nahrávat. Ale stejně, představ si to, já jsem to po tom prvním hraní, které mi nesedlo, úplně vymázl!

Hlavně, že se zachovala nahrávka a máme na tebe v Brně krásnou vzpomínku. Přeju ti zpětně vše nejlepší ke tvým narozeninám a děkuju za rozhovor.

Jan Konopasek a  Jiří Plocek/ foto Martina Schneiderova

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Slibně se rozvíjející současná česká jazzová scéna, k níž patří skvěle fungující festivaly i dvě vysoké školy s výukou jazzu (v Brně a v Praze), vytváří zázemí nejen pro malé soubory, ale také pro velké orchestry. V Praze funguje vynikající Concept Art Orchestra, který se pod vedením trumpetistky Štěpánky Balcarové zaměřuje na tvorbu současných českých autotů střední a mladší generace (tzv. Pražská šestka). V Brně B-Side Band v čele s trumpetistou Josefem Buchtou vyprodává velké sály a hraje na velkých festivalech, spolupracuje s populárním Vojtěchem Dykem, ale nerezignoval ani na původní jazzový repertoár a také spolupracuje se zahraničními hvězdami formátu Kurta Ellinga. Další brněnský big band, Cotatcha Orchestra, pod vedením (také trumpetisty) Jiřího Kotači, se zatím takovými velkými úspěchy chlubit nemůže. Přesto se těleso, které vzniklo ze studentů a pedagogů jazzové katedry na JAMU, dravě a zdravě na naší scéně dere kupředu a vzhledem k tomu, jak kvalitní hudebníky má ve svém středu, jsem přesvědčen, že jeho místo na scéně bude za pár let nepřehlédnutelné.  více

Předposlední koncert brněnského hudebního festivalu Expozice nové hudby nesl název Příběh utrpení a naděje a postavil vedle sebe ve středu 17. října hudbu skladatelů Fausta Romitelliho a Francesca Filideie a výběr z poezie básníka, překladatele a esejisty Jana Zahradníčka. Vzhledem k tématu večera se hudební produkce odehrála v kapli bývalé brněnské káznice. Příznačně (i přízračně) zvolený podnázev koncertu Dům strach vycházel ze stejnojmenné Zahradníčkovy básnické sbírky. O uměleckou recitaci se postaral Otakar Blaha, díla obou skladatelů pak provedlo hudební těleso Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra. Koncert/představení režíroval Radim Nejedlý.  více

Jubilejní 25. ročník olomouckého Podzimního festivalu duchovní hudby se blíží ke konci. Před závěrečným Verdiho Requiem přehlídka ještě včera nabídla koncert brněnského komorního sboru Ensemble Versus pod vedením Vladimíra Maňase a souboru renesančních dechových nástrojů s doprovodem continua Capella Ornamentata pod uměleckým vedením jeho zakladatele Richarda Šedy v olomouckém kostele Zvěstování Páně. Obě tělesa se věnují převážně interpretaci duchovní hudby 16. a 17. století a podílela se na mnoha jiných společných projektech. V roce 2017 vzniklo z této spolupráce CD věnované dílu pozdně renesančního skladatele Nicolause Zangia, jehož skladby na nedělním koncertu též zazněly.  více

Festival Expozice nové hudby konfrontuje již jedenatřicet let brněnské posluchače se soudobou českou i zahraniční tvorbou. Za tuto dobu si festivalové koncerty dokázaly získat oddané publikum toužící zažít netradiční hudební díla a experimenty na vlastní kůži. Podzimní část nového ročníku včera zahájil vokální cyklus Canti del Capricorno italského skladatele Giacinta Scelsiho v sólovém provedení sopranistky Lore Lixenberg.  více

Milovníci jazzu i artificiální hudby si včera večer přišli na své. Filharmonie Brno zahájila koncertem v Besedním domě již pátou sezónu abonentní řady s názvem Jazz & World Music. Brněnští filharmonici společně s hudebním tělesem Matúš Jakabčic Quintet interpretovali světové skladby – nejen jazzové – v aranžmá vedoucího souboru Matúše Jakabčice. Koncert řídil dirigent a skladatel Pavel Šnajdr.  více

Brněnský zpěvák a hráč na foukací harmoniku Darek Neumann (*1967) prošel kapelami různých žánrů od folku přes bigbít po zpívání s velkou jazzovou kapelou. Na svém aktuálním albu Svět, který znám zpívá úpravy jazzových standardů s novými českými texty, které – většinou přímo pro něj – psala Ester Kočičková.  více

V Praze a v Brně vystoupí tento týden anglický zpěvák Chris Norman, zakládající a dlouholetý člen populární skupiny Smokie. V Brně v DRFG Aréně má koncert v sobotu 6. října, v pražském Foru Karlín vystoupí o dva dny dříve.  více

„Beránci a vlci jsou moje osobní vize moravské world music,“ tvrdí Marian Friedl, který je stejně skvělým hráčem na vlastnoručně vyrobené lidové píšťalky jako na jazzový kontrabas. Právě jeho zkušenosti s různými žánry od folkloru po free jazz plus samozřejmě spojení s podobně stylově rozkročenou Jitkou Šuranskou vedly ke vzniku mimořádného hudebního pásma, které má svůj prapůvod v představení Z kořenů k world music na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. Díky grantu z Ministerstva kultury vzniklo album Beránci a vlci s účastí čtyř hudebních uskupení různých stylů (což je dohromady přes dvacet muzikantů a zpěváků), které získalo zaslouženě Anděla v rozšířené kategorii Folk (pod kterou nově spadá i žánr world music). Mezitím v létě 2017 proběhla koncertní premiéra Beránků a vlků opět v Náměšti nad Oslavou (s účastí vydavatele alba Milana Páleše v převleku za Ovčí babičku) a poté další festivalová vystoupení – na Hradeckém slunovratu v Hradci nad Moravicí nebo na Colours of Ostrava. Malým snem Mariana Friedla a všech jeho beránků a vlků bylo přenést pásmo do zvukově čistého prostředí brněnského Sono centra, což se díky úspěšné crowdfundingové kampani povedlo. Zhruba hodinový koncert byl tím pádem nejen prostým „přehráním“ desky, ale především obrovskou oslavou a možná i novým startem projektu – vstříc větším a větším sálům.  více

Prostory brněnských lázní na Rašínově ulici naplnil v neděli večer nový projekt uměleckého spolku Hausopera, kladoucího si za cíl přinést nové a kvalitní kulturní produkce do míst denního provozu, která jinak s hudbou, potažmo přímo s operou, nemají mnoho společného. První vlaštovkou je krátká opera Poslední pólo skladatele - dirigenta Marka Ivanoviće a libretisty - operního pěvce Josefa Škarky pojednávající o dvou přátelích, zamlčené lásce a černém svědomí. Dílo režíroval Petr Hašek, scénografii navrhl Ján Tereba a o světelný design se postarali Pavla Beranová, Michal Hór a Zuzana Bottová. Hlavní postavy ztvárnili Tomáš Krejčí, Aleš Procházka a Andrea Široká. Na akordeon hrála Žaneta Vítová, na vibrafon a bicí pak Kristýna Švihálková. Přednášela Lenka Sedláčková.  více

Soubory Národního divadla Brno vstoupily do sezony 2018/19 společným koncertem na Zelném trhu. Součástí programu bylo představení připravovaných inscenací. Vystoupil orchestr Janáčkovy opery NdB se svým šéfdirigentem Markem Ivanovićem, sbor a sólisté Jana Šrejma Kačírková, Jana Hrochová, Václava Krejčí Housková, Roman Hoza, Jiří Sulženko a další.  více

Stoleté výročí narození jednoho z předních amerických dirigentů, skladatelů, pedagogů a popularizátorů hudby zaznamenali snad všichni milovníci kultury. Bernsteinova díla se hojně objevují v koncertních sálech, operních domech i rádiích, a přestože se kvůli své dirigentské činnosti nemohl skladbě naplno věnovat, muzikál West Side Story s texty Stephena Sondheima bude vždy patřit mezi hudební klenoty muzikálové tvorby. Podobně jako jiné kulturní instituce rozhodlo se i Městské divadlo Brno vzdát skladateli hold a pyšně se přihlásit k tradici muzikálu, kterou Leonard Bernstein svým pravděpodobně nejslavnějším dílem ukotvil. V úterý 25. září tak zazněl na Hudební scéně Městského divadla Brno Koncert ke 100. narozeninám Leonarda Bernsteina pod taktovkou Dana Kalouska a v režii Petra Gazdíka.  více

Zatímco se pomalu doznívající léto připravuje k podzimnímu klidu a zrání, Filharmonie Brno stojí na počátku další sezóny, a to navíc pod vedením nového šéfdirigenta a uměleckého ředitele. O tom, že Dennis Russell Davies je dirigent par excellence, mohl posluchače přesvědčit již závěrečný koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby. Teprve v úterý 18. září se však mohl Davies plně chopit svého řemesla a v rámci inauguračního koncertu po boku Filharmonie Brno uvést českou premiéru světoznámého díla Harmonielehre od amerického skladatele Johna Adamse. A to vůbec není špatný začátek.  více

Festival Jazz Groove Brno bude probíhat na několika místech Brna od 2. října do 5. prosince 2018. S jeho ředitelem Josefem Buchtou hovoříme nejen o letošním programu, ale především o novém názvu a nové náplni celé akce.  více

„Hraju současný folk bez dalších přívlastků – vztekle i jemně, v legraci i bez ní,“ říká o sobě písničkář Šimon Peták. Narodil se na samém počátku 90. let, „rok poté, co skončily se staré časy,“ líčí. Pochází z jižních Čech, ale dospíval u Berounky, krátce žil v Praze, která mu prý však ztrpkla, a nakonec se usadil v Brně. „Stal jsem se tu dramaturgem, vyučil na kominíka,“ pokračuje ve svém veršovaném životopisu, který najdete na jeho profilu na serveru Bandzone.cz. Právě tam si také můžete Šimonovy písničky z alba Homo Habitus nejen poslechnout, ale také legálně zdarma stáhnout.  více

V poněkud netradičním prostředí brněnského Metro music baru se představilo hudební uskupení s názvem Musica Folklorica tedy kapela, kterou folklorním nadšencům netřeba dlouze představovat. Špičkoví muzikanti hrají převážně vlastní úpravy lidových písní zejména z Horňácka, Myjavy případně Rumunska. Do Brna nyní přijeli pokřtít svoje v pořadí už jedenácté album.  více

Nejčtenější

Kritika

Slibně se rozvíjející současná česká jazzová scéna, k níž patří skvěle fungující festivaly i dvě vysoké školy s výukou jazzu (v Brně a v Praze), vytváří zázemí nejen pro malé soubory, ale také pro velké orchestry. V Praze funguje vynikající Concept Art Orchestra, který se pod vedením trumpetistky Štěpánky Balcarové zaměřuje na tvorbu současných českých autotů střední a mladší generace (tzv. Pražská šestka). V Brně B-Side Band v čele s trumpetistou Josefem Buchtou vyprodává velké sály a hraje na velkých festivalech, spolupracuje s populárním Vojtěchem Dykem, ale nerezignoval ani na původní jazzový repertoár a také spolupracuje se zahraničními hvězdami formátu Kurta Ellinga. Další brněnský big band, Cotatcha Orchestra, pod vedením (také trumpetisty) Jiřího Kotači, se zatím takovými velkými úspěchy chlubit nemůže. Přesto se těleso, které vzniklo ze studentů a pedagogů jazzové katedry na JAMU, dravě a zdravě na naší scéně dere kupředu a vzhledem k tomu, jak kvalitní hudebníky má ve svém středu, jsem přesvědčen, že jeho místo na scéně bude za pár let nepřehlédnutelné.  více