Jan Konopásek: Boston je Brno Ameriky

3. leden 2018, 12:00
Jan Konopásek: Boston je Brno Ameriky

S jazzmanem Janem Konopáskem, který 29. prosince 2017 oslavil 86. narozeniny, jsme se spřátelili, když dostal v roce 2016 Cenu Gustava Broma a přijel si ji převzít na jeden z koncertů Jazzfestu v Sono Centru. Jazzová legenda, mezinárodně uznávaný barytonsaxofonista, zřejmě poslední žijící aktér elitních zakladatelských těles českého moderního jazzu po 2. světové válce se ukázal jako vynikající vypravěč. Jeho muzikantská dráha je velmi pestrá a je základem připravované knihy, která vyjde v nakladatelství Galén.

Milníky Konopáskovy hudební cesty do odchodu do emigrace v roce 1965 tvoří jména jako Orchestr Karla Krautgartnera, Studio 5, S+H Q, v nichž působil spolu se svým nejbližším parťákem Karlem Velebným. V emigraci se nejdříve v Německu dostal do prominentních jazzových orchestrů. Poté odešel do Spojených států a studoval a posléze i působil na věhlasné jazzové škole Berklee College v Bostonu. Následně neodolal nabídce působit v jednom z nejlepších světových jazzových orchestrů vedeným Woody Hermanem (1973 - 74). V dalších letech spolupracoval s dalšími legendárními kapelníky - Lionelem Hamptonem, Buddy Richem a Guy Lombardem. Po roce 1989 se začal vracet do rodné země a v posledních letech žije v Praze.

Při životopisném vzpomínání se ukázalo, že Jan Konopásek měl celou řadu vazeb na Brno. V tomto duchu je veden i následující rozhovor.

Ty jsi v dětství i později poznal Brno (o tom ještě budeme mluvit) a pak jsi procestoval doslova celý svět. K jakému městu v zahraničí bys Brno přirovnal?

Nebude to vnější podobnost, spíše vnitřní.  Když jsem působil na Berklee, tak jsem si říkal, že Boston je takové Brno Ameriky. Je tam taky hodně hudby a to město není tak strašlivě „překrvené“ jako třeba New York City nebo Manhattan. Boston je roztažený spíše do šířky, než do výšky, jako většina amerických velkoměst. Blíží se Brnu atmosférou, je to město velmi orientované kulturně a hudebně.

Studio_5_asi_1959- Jan Konopasek v popředí s barytonsaxofonem_foto Adolf MrazekStudio_5_asi_1959- Jan Konopasek v popředí s barytonsaxofonem_foto Adolf MrazekStudio 5, asi 1959 Jan Konopásek v popředí s barytonsaxofonem (foto Adolf Mrázek)

Jaké jsou tvé vzpomínky na Brno?

Můj vztah k Brnu začíná před mým narozením. Vyrůstala tu moje maminka, která se sice narodila v Hejčíně, což je předměstí Olomouce, ale pak žila v Brně. Žil tu i její tatínek, můj dědeček Klouzek, jenž potom odešel podnikat do Prahy a já dnes vlastním a obývám část jeho domu. Můj tatínek také žil a pracoval v Brně, kde se seznámil s maminkou a tam se vzali. V Brně bydlela i prateta Ema, řečená Mi, jejíž muž,  inženýr  Pešek, pracoval u městských drah a zkonstruoval ty báječné brněnské tramvaje - byly takové nízké, odhlučněné gumovým těsněním a měly pantograf. U pražských musel řidič každou chvíli vybíhat a nasazovat kladku do drátu. U tety Mi jsme později pobývali déle, když byl tatínek mobilizován. Dokonce jsem v Brně chodil několik měsíců i do obecné školy a posléze poznal i svého nejlepšího životního kamaráda Richarda Urbančíka, který se stal později v Německu významným lékařem. Scházíme se dodnes.

Moje vůbec první vzpomínka na Brno se vztahuje ke křtinám, na které jsme byli pozváni. Byla to jedna z posledních cest tatínkovým autem před válkou.  Maminka měla jednu z nejbližších přítelkyň jistou Jitku Podivínskou (rozenou Beranovou), což byla její spolužačka ze školy. Její muž Eda byl inženýr, agronom, a měli propachtovaný Tomášský dvůr (na konci ulice Veveří, dnes kousek za ním stojí Sono Centrum).  Vybavuju si to jako dnes, kde jsme měli zaparkované auto.  Podivínští měli dvě dcery - Jitku a Magdu. Nejsem si jist, ale myslím, že ty křtiny se týkaly Magdaleny - mnohem později Dietlové.

V těch předválečných a válečných v Brně studoval a získával své první muzikantské ostruhy klarinetista, později i saxofonista a především tvůj pozdější kapelník Karel Krautgartner.

To jsem se samozřejmě dozvěděl až později, tenkrát jsem ještě ani nevěděl, jestli vůbec budu muzikantem. Začínal jsem se učit na piáno….

Ale k tomu Krautgartnerovi ti něco řeknu: Zažil jsem tuhle malý šok. Chodím každou středu mezi muzikanty, většinou starší, já jsem tam jeden ze tří nejstarších. A jeden z těch mladších mi nedávno řekl: „Tady byl taky jeden klarinetista - já si teď nemůžu vzpomenout na jeho jméno - kterej utekl a žil pak snad v Mnichově. Byl to prej dobrej klarinetista…“ - Já říkám: „Krautgartner.“  - A on: „Jo,jo, Krautgartner!“ - On už vůbec nevěděl, kdo to Krautgartner byl, což bylo úplně v protikladu k tomu, co vím a cítím já,  tedy  jaká to byla úžasná osobnost! A říkám si, jak tohle může někdo nevědět, je mi to prostě divné.

To je holt změna generační optiky…

Ano, uplynuly dvě tři další generace a já se nestačím divit, ta optika se opravdu posunula. A pak slyším každou chvíli: „Víš, kdo umřel?“ - „No, nevím.“ - „Ten a ten.“ - „Jéžiš, vážně?“ - Tolik už jich umřelo, ze Studia 5 jsem už poslední naživu.

Karel Krautgartner-Woody Karel Krautgartner, Woody Herman, Jan Konopásek. 1974 (archiv Jana Konopáska)

Co tedy pro tebe osobně Krautgartner znamenal?

To bych musel vzít velmi zeširoka. To byl jeden z nejvýznamnějších lidí, které jsem potkal. Když jsem v roce 1954 končil vojnu, tak už jsem hrál na saxofon a hned po vojně jsem se dostal do orchestru Ivana Štědrého.  Jemu právě odcházel saxofonista - Karel Velebný! S Karlem jsem se však tehdy ještě neznal.  U Štědrého jsem pobyl asi půl roku a potkal tam Artura Holitzera, ten hrál tehdy na trumpetu. Ten se mi okamžitě zalíbil - jak hrál i jaký byl člověk. Radost z toho setkání mi ale brzy zkalil  Artíkův odchod do orchestru k Bartákovi. Zůstali jsme však v kontaktu a za čas mě lanařil dál. Nejdřív k tomu Bartákovi. Spolu jsme taky chodili na muziku a hlavně jsem chodili do kavárny Vltava, kde tehdy hrál Karel Krautgartner.  Měl kvartet -  klarinet a rytmiku. Mě fascinoval. V té době byl pro mě polobůh. Nikdy se nespletl a byl takový kladně suverénní.

Artur Holitzer byl vždycky napřed, začal už hrávat s Krautgartnerem v obsazení čtyři dechy a rytmika. Mně se líbilo velmi to aranžování. Bylo to něco ve stylu west coast music. Jednou za mnou Artík přišel a říká: „Nechceš hrát s Krautgartnerem?“ - „Ty si děláš legraci!“ - „Ne, vážně.“ - A že mám přijít ve středu na legendární adresu Zborovská 62 se představit. Přišel jsem, Karel Krautgartner mne uvítal, jako bych byl starý známý: „Pane Konopásek,  já bych potřeboval někoho na tenora  nebo na baryton.“ Já jsem mu tehdy řekl, že bych rád hrál na baryton, ale že ho nemám. „To nevadí! Půjčíme si od Tymicha a pak mu ho vrátíte a koupíte si svůj.“ Žádný problém. To bylo pro mě úplně americké jednání, všechno na rovinu. A tak jsem se stal členem septetu Karla Krautgartnera.

U Krautgartnera ses v septetu potkal se svým nejdůležitějším muzikantským parťákem Karlem Velebným (Studio 5, S+H Q). Ale pak taky s muzikanty z Brna, kteří tam přišli od Broma…

Ne, ti přišli až později, když se vytvořila větší formace - noneto. To jsme byli čtyři dechy a hlavně, Antonín Julina na kytaru.

Já  jsem  viděl Tondu poprvé, když jsme byli na zájezdě se septetem v Brně. Šli jsme se podívat na kapelu Mirko Foreta do kavárny Passage neboli do „Pasinglu“ (dnešní Slovan). Když hudba dohrála, my jsme šli už ven, a najednou vyšel Julina s futrálem, s „kajtró“. Já na něj tak zpovzdálí koukám a říkám si: „To není pravda - pan Julina!“ To bylo pro mne úžasné jméno.

Už jsem tehdy věděl o Bromovi a taky jsem na něj chodil, když hrál v Praze. Ta kapela si mi moc líbila. Je pravdou, že velká kapela je velká kapela, ale takzvaná ta malá-velká, jak jsem tomu později říkal, to bylo taky něco. Tam měl každý hlas svůj význam, nikdo se nemohl za nikoho schovat a musel naplno odehrát, co měl napsáno.  Všechny jsem znal: Francek Navrátil, Kulíšek na hornu, Standa Veselý na trombón, Novosad a Malát na piano, Josef Hruška. S Hruškou se pojí zvláštní věc: Josef hrál na baryton a strašně miloval jednu ženu, kterou si ale vzal Franta Malát. Měli děti. Za nějakou dobu Franta umřel nebo nešťastně zahynul a zanechal ženu s dětmi. A ten Pepa Hruška si ji vzal a dokonce se přejmenoval na Maláta. Říkali mu pak Jožka Malát. Ukázka toho, co zmůže láska. Oni potom žili v Německu. Jožka ale už určitě nežije, protože jsem mu telefonoval k devadesátinám a to už je nejmíň patnáct let.

S některými těmi původně brněnskými muzikanty ses potkal ještě ve Studiu 5.

No, právě, to byli exbromovci Ivan Dominák a Luděk Hulan. Z Brna je nejdřív do své kapely „vysál“ Karel Krautgartner. Ten mne ovlivnil snad nejvíc v životě. Když jsem po létech hrál s Woody Hermanem, tak na koncert ve Frankfurtu nad Mohanem přijel i Karel Krautgartner, který tehdy žil v Kolíně nad Rýnem. A já jsem měl to potěšení své nejdůležitější kapelníky  svést dohromady, představit a vyfotografovat.

V S+H Q s námi pak krátce hrál Tonda Julina a na basu Milan Pilar, než emigroval. To byl první manžel Evy Pilarové a předtím hrával a studoval v Brně. Eva tam studovala na JAMU.

Tonda Julina se pak z rodinných důvodů vrátil do Brna, jeho manželka se nechtěla přestěhovat do Prahy. Mrzelo nás to oba. My jsme se měli moc rádi. On mi říkal Žanku a já jemu Tonku. Vážili jsme si jeden druhého. Já jsem cítil, že on je úplně jiný typ hráče, než ostatní. Báječný člověk. Vykládal mi, že se narodil v Americe a já jsem přesvědčen,  že to bylo v něm. Hrál prostě jinak, než ostatní.

Zajímavé je, že jedno z prvních muzikantských setkání po roce 1989, když jsi se začal vracet do republiky, bylo s Bromem.

To bylo hned zpočátku, v roce 1991. Gustav mi volal a říkal, že budou mít slavnostní koncert k výročí kapely a jestli bych něco nenapsal.  Napsal jsem v rychlosti skladbu 50 - 60 - 70. Výročí kapely - narozeniny moje - narozeniny  Broma.  Nějak jsem s tím ale nebyl spokojený, dělal jsem to nahonem. Odehráli jsme koncert v Praze, ale moc se mi to nelíbilo. Ale později jsem něco zajímavého zjistil - a nebylo to poprvé, protože když se mi něco nepovede podle mých představ, mám sklon na to zapomenout. Když jsem obdržel  cenu Gustava Broma, tak jsem před rozhlasovým pořadem říkal, že jsem napsal tu skladbu 50-60-70, ale že se nezachovala. A pan redaktor Jan Dalecký mi povídá: „Ale vždyť my ji tady máme! Vy jste ji nahrál s Bromem v Brně ve studiu.“ Já jsem si na to - přísahám - vůbec nebyl schopen vzpomenout. Ani když jsem se snažil. A musím velmi neskromně říct, že když jsem si to pak pustil, tak nemám výtky. Vůbec se za to nestydím! Na trumpetu tam hrál pěkně ten Kubánec Lazaro Cruz. Asi jsem měl víc času to dodělat a secvičit,  než jsem šli nahrávat. Ale stejně, představ si to, já jsem to po tom prvním hraní, které mi nesedlo, úplně vymázl!

Hlavně, že se zachovala nahrávka a máme na tebe v Brně krásnou vzpomínku. Přeju ti zpětně vše nejlepší ke tvým narozeninám a děkuju za rozhovor.

Jan Konopasek a  Jiří Plocek/ foto Martina Schneiderova

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Již po šesté představil balet Národního divadla Brno nadějné choreografy z vlastních řad. V divadle Reduta měl včera premiéru další ročník raritního projektu s názvem Choreografické ateliéry. V devíti mini inscenacích se představili sólisté a členové souboru vlastními choreografiemi.  více

Když se řekne „řecká píseň“, někdo si vybaví Děti z Pirea v podání Yvetty Simonové a Milana Chladila (nebo ještě starší verzi Evy Martinové a Karla Dudy). O něco blíže k současnosti stojí Martha a Tena Elefteriadu, které i v sezóně 2018 stále koncertují a navíc pořádají kurzy řeckých tanců. Sestry, které se vedle řecké hudby pohybovaly na poli rocku i popu (a Marthino album Kresby tuší je skvostné), podle mladého brněnského autora a hudebníka Jannise Morase „připravily cestu“ nové generaci řeckých interpretů. V Brně v současné době funguje několik kapel zpívajících řecky a přitom se ústřední postavou této muzikantské komunity stává právě Jannis, jeden ze tří hudebně aktivních bratrů Morasových. Se svým otcem hrají všichni tři ve skupině I Parea, Jannis se věnuje stylu rebetiko v kapele Anatoli a vedle toho má svou autorskou kapelu Jannis Moras & banda. V ní mu vedle bratrů Alexise (baskytara) a Markose (bicí) dělají společnost dvě mladé dámy – Iva Oulehlová (flétny, klarinet) a Zuzana Mitrengová (zpěv). Jannis Moras & banda sice modulací vokálů, harmoniemi a samozřejmě texty v pro nás exotické řečtině tradiční hudbu připomene, ale ve skutečnosti se jedná o folkrockovou kapelu, která hraje výhradně písně svého kapelníka. A Jannis Moras je momentálně jedním z nejzajímavějších brněnských písničkářů.  více

Rozličné nálady Debussyho Faunova odpoledne, ticho neklidu před bouří Brittenova Houslového koncertu a severským koloritem prodchnuté Sibeliovy první symfonie nabídla ve čtvrtek 11. ledna Filharmonie Brno na zdejším Stadionu. Pod taktovkou dirigenta James Feddecka, brněnskému publiku již známého, a za spolupráce s výjimečným slovenským houslistou Milanem Paľou filharmonici představili dramaturgicky zajímavý program s interpretačním nábojem.  více

Na konci listopadu vyšlo CD s názvem Moravské hlasy. Na první pohled nenápadné album by rozhodně nemělo ujít pozornosti. Jedná se o hudební nosič, který je součástí projektu Píseň duše, jehož iniciátorem je Jiří Plocek. Jeho cílem bylo představit fenomén moravské zpěvnosti na příkladu některých oblastí Slovácka.  více

Muzikál Ženy na pokraji nervového zhroucení vznikl na základě výtečného stejnojmenného filmu Pedra Almodóvara. A jeho londýnská verze z roku 2015 hojně obráží tuzemská jeviště. Předloni titul uvedli v Chebu, na sklonku loňského roku v Brně a Praze, letos jej chystají v Liberci. Jak dopadlo jeho brněnské provedení v Městském divadle Brno?  více

Nebývá zvykem, že by se konzervatoristé angažovali v samostatně organizovaných ansámblech. Jeden takový však v loňském roce z brněnské konzervatoře vzešel a směle se etabluje školskému systému a kulturnímu průmyslu trochu navzdory. Mladí prostě chtějí hrát. Chamber Symphony Orchestra Brno se brněnskému publiku úspěšně představil v premiéře v květnu 2017 Mahlerovou symfonií Titánů. Ve své druhé koncertní sezóně soubor pokračoval v komorní interpretaci druhou symfonií Johannese Brahmse. Potřetí v Brně orchestr vystoupil 3. ledna při novoročním koncertu v katedrále sv. Petra a Pavla. Samostatné komorní těleso standardně spolupracuje s dirigentem Stanislavem Kummerem. Pro recenzovaný koncert bylo doplněno o několik hostujících hráčů a taktovky se tentokráte chopil dirigent a skladatel Jiří Najvar. Ten vedle Koncertu pro flétnu Wolfganga Amadea Mozarta a Magnificat Johna Ruttera uvedl v premiéře také svou kompozici La preghiera di Capodanno.  více

S jazzmanem Janem Konopáskem, který 29. prosince 2017 oslavil 86. narozeniny, jsme se spřátelili, když dostal v roce 2016 Cenu Gustava Broma a přijel si ji převzít na jeden z koncertů Jazzfestu v Sono Centru. Jazzová legenda, mezinárodně uznávaný barytonsaxofonista, zřejmě poslední žijící aktér elitních zakladatelských těles českého moderního jazzu po 2. světové válce se ukázal jako vynikající vypravěč. Jeho muzikantská dráha je velmi pestrá a je základem připravované knihy, která vyjde v nakladatelství Galén.  více

Pokud jste navštívili novoroční koncert brněnské filharmonie v očekávání seriózní, rigorózně slavností, přitom uměřené a distingované zábavy, pravděpodobně jste odcházeli vrcholně nespokojeni. V rozčarování jste si možná stěžovali, spílali a mumlali: co to bylo za dirigentovy taneční kreace, proč se tleskalo do rytmu Radeckého marše a především – proč nám jen nutili zpívat? A ta dramaturgie! Minulý rok alespoň Smetana, ale letos? Samé valčíčky a polky, operety a šlehačky! Jestli nejste zahořklý škarohlíd, je vysoká pravděpodobnost, že jste po boku Filharmonie Brno s lehkostí a rozverností vtančili do roku 2018.  více

Julia Ulehla je americká zpěvačka, pravnučka Vladimíra Úlehly, moravského vědce a sběratele lidových písní, autora legendární knihy Živá píseň. Julia společně se svým manželem, kytaristou s arménskými kořeny Aramem Bajakianem, někdejším spoluhráčem Lou Reeda nebo Diany Krall, založila skupinu Dálava, ve které netradičním způsobem zpracovávají moravský folklor. Natočili už druhé album s názvem The Book Of Transfiguration a právě o něm jsme s Julií a Aramem rozmlouvali během jejich nedávného pobytu v Brně.  více

Brněnskou pasáž Alfa včera zaplnila hudba. Již po jedenácté zde byla udena Česká vánoční mše Hej, mistře. Akce opět proběhla ve spolupráci HaDivadla a kavárny Švanda. Orchestr a zpěváci pod taktovkou Joela Hány vystoupí také dnes ve 22:00. A jak to včera v pasáži vypadalo? Přinášíme vám krátkou fotoreportáž.  více

Na festival Blues Alive do Šumperka pravidelně jezdí Andrzej Matysik, šéfredaktor polského magazínu Twój Blues. Když jsem se jej letos zeptal, co ho na české scéně v poslední době nejvíce zaujalo, bez váhání odpověděl: Band Of Heysek! Mladá brněnská kapela – funguje od roku 2015 – učarovala nejen polským odborníkům, ale i vyprodanému šumperskému domu kultury. Letošní ročník našeho největšího bluesového festivalu totiž toto syrové trio z jižní Moravy otevíralo.  více

První adventní neděli se ve Veselí nad Moravou uskutečnil koncert k 65. výročí založení Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů (BROLN). Toto hudební těleso tvoří pro mnohé nerozlučnou dvojici právě s Českým rozhlasem Brno. Orchestr vznikl v roce 1952 pro potřeby rozhlasu ze dvou důvodů: k vytvoření archivu kvalitních hudebních nahrávek i hraní živých koncertů po celém světě. Nahrávky BROLNu na starých LP deskách byly pro mnoho „folkloristů“ jedním z prvních setkání s tímto druhem umění. BROLN přinášel umělecky hodnotné úpravy lidových písní a vytvořil trend, který je aktuální dodnes.  více

Program třetí adventní neděle v podání orchestru Ensemble Opera Diversa s výpomocí sesterského tělesa – sboru Ensemble Versus – se nesl ve znamení moderní soudobé tvorby. V Konventu Milosrdných bratří zazněly skladby O antifony pro baryton a smyčce a Magnificat pro sbor a smyčce od dvorního skladatele ansámblu Ondřeje Kyase a Sonata da chiesa skladatele Jaroslava Štastného-Pokorného, komponujícího pod uměleckým pseudonymem Peter Graham. Sólistou večera byl barytonista Roman Hoza, představení řídila dirigentka Gabriela Tardonová. Koncert v přímém přenosu vysílal Český rozhlas Vltava a další stanice sítě Eurorádia. Hudba se tak dostala až k posluchačům Španělského, Sárského, Estonského, Švédského, Portugalského, Hessenského, Dánského, Řeckého, Islandského, Slovinského a Britského (BBC) rozhlasu.  více

Operní soubor byl nucen hledat kvůli uzavření Janáčkova divadla náhradní místo. Obrovský prostor pavilonu P na Výstavišti se ukázal být, soudě podle sobotní premiéry, pro novou inscenaci Gounodova Fausta a Markétky skutečným požehnáním. Režisér Jiří Heřman se scénografem Pavlem Svobodou, světelným designérem Danielem Tesařem a choreografem Janem Kodetem stvořili jedinečné, svébytné a velmi působivé dějiště zřetelně vyprávěného příběhu, abstraktního a konkrétního zároveň.  více

Hudebně dramatický experiment o hudbě, životě a strastech skladatelek doby baroka uvedl v premiéře 14. prosince v sále Místodržitelského paláce v Brně soubor Musica Poetica. Jeho zakladatelkou i iniciátorkou nového projektu je zpěvačka, harfenistka a muzikoložka Jana Janků, která se tvorbě skladatelek 17. a 18. století věnuje kontinuálně od své diplomové práce věnované Francesce Caccini. Společně s Musicou Poetickou, s níž působí na poli poučené interpretace již od roku 1998, natočila i CD Barokní ženy. Vosvětě zapomínaných autorek pokračuje dnešním stejnojmenným dramatickým projektem. Soubor tak připravil umělecko-edukativní představení příjemného dramatického projevu a zajímavého scénáře bohatého na životopisná data tří významných žen z oblasti hudby.  více