Jana Přibylová: Každé představení pro mě bylo neopakovatelné

8. září 2014, 0:27

Jana Přibylová: Každé představení pro mě bylo neopakovatelné

Tento týden se na galavečeru v Janáčkově divadle rozloučí s aktivní kariérou primabalerína baletu ND Brno Jana Přibylová. Bude to její večer, jejímu umění se přijdou „poklonit“ kolegové i diváci. Sama ale říká, že se spíš bude klanět ona jim. Mluvili jsme spolu nejen o konci kariéry, ale také o úplných začátcích, o volném čase tanečníka, až nespravedlivě krátkém profesním životě a proč vlastně nikdy neopustila brněnskou scénu. Když jsme odcházeli z Bohémy, ze stěny se na nás dívala velká fotografie její učitelky Kateřiny Gratzerové.

Působíte v Brně od roku 1986 a od roku 1989 jako sólistka, tedy celkem osmadvacet let. To se mi zdá být na tanečníka hodně dlouhý profesní život. Je to umění, umíte v tom chodit nebo jste prostě měla kliku?
Já myslím, že jsem měla kliku. Dovolovaly mi to tělesné dispozice, taky říkají, že vypadám mladě. Hlavně ale musím říct, že to byla souhra náhod a strašné štěstí. I když jsem měla operované koleno, tak mi šéf vyšel vstříc, mohla jsem si upravit představení, aby se to tolik nezatěžovalo. Myslím si, že kdyby byl na jeho místě jiný člověk, jiný šéf, tak by mi řekl, že takhle tančit nemůžu a byl by konec. Já jsem se mohla postupně zapojit do práce, upravit si choreografii tak, abych si koleno nezničila znovu a postupně se dostala zpátky. Měla jsem velké štěstí, že mi tehdy pan Prokeš a pan Littera vyšli vstříc a já jsem mohla u baletu zůstat.

Galavečer na rozloučenou s vaší aktivní kariérou se jmenuje Révérence, tedy poklona Janě Přibylové. Co ve vaší kariéře považujete za nejcennější, čemu nebo před čím byste se poklonila sama?
Ten večer je nazvaný jako Poklona Janě Přibylové, ale je to především moje poklona publiku, obecenstvu, všem lidem v mém okolí, kteří mě podporovali a díky kterým jsem ráda tančila. Mě balet strašně baví, člověk tančí i sám pro sebe, ale hlavně pro lidi, to především. Beru to oboustranně jako poklonu všem, kdo přijdou a kdo mě sledovali po celou moji kariéru.

A co třeba nějaký dar, talent, setkání… co vás potkalo, co by bez baletu nebylo?
Těch momentů je spousta. Jednak bych se poklonila mojí profesorce baletu, paní Kateřině Gratzerové, která už tady není, ale hlavně svým rodičům. Tatínek je nemocný, ten večer tam se mnou nemůže být a maminka s ním bude doma. Jsou to nejdůležitější osoby v mém životě a těm bych se poklonila nejvíc.

Co vás kdysi přimělo dát se na balet, vzpomenete si, jaký to byl impuls?
Asi to byl osud, jak se říká, že ho má člověk někde napsaný. Já jsem si vždycky při rádiu ráda hopkala a tančila. Když jsem ještě byla malinká předškolačka, tak jsem s rodiči chodila na maškarní bály, byla jsem za princeznu a jednou jsme byli v hotelu International. Já jsem tančila a jeden pán mě prý chytil do náruče, chodil se mnou od stolu ke stolu a ptal se, čí je to dítě. Naši se přihlásili, říkali, že jsem jejich dcera a on říkal: „Z té bude baletka.“ Prý jsem tak cítila hudbu. A tam to asi začalo, protože jsem potom chodila na gymnastiku, tam nás vedla trenérka z baletního souboru, říkala, že mám talent na balet a vzala mě do baletní školy Iva Váni Psoty. Tam mě přijali k profesorce Gratzerové a začala jsem. Ale tím, že jsem dělala gymnastiku jsem měla pohybovou průpravu, ale balet dělám „až“ od deseti let.

Potom jste šla na konzervatoř?
Když se blížil věk, kdy bych měla jít na střední školu, tak jsem chtěla pokračovat, ale v Brně se neotvíral ročník taneční konzervatoře. Musela bych buď udělat rozdílové zkoušky do ročníku, který už začal, nebo počkat na další. Byly jsme tady v Brně tři děvčata a šly jsme to zkusit na konzervatoř do Prahy – tenkrát se tomu říkalo Hudební a taneční škola. Tam jsem pokračovala až do maturity a do absolutoria, takže školu mám v Praze. Potom jsem se vrátila, chtěla jsem domů, do Brna. Přes konkurz jsem šla sem do souboru a nastoupila v srpnu 1986.

Co udělá z anonymního člena souboru rozpoznatelného sólistu?
Musí být ve správnou dobu na správném místě, mít štěstí, je v tom samozřejmě kousek talentu, velká část píle. Paní Skálová (Olga Skálová, tehdejší ředitelka brněnského baletu, pozn. red.) si nás všímala a dávala příležitost mladým, v tom byla úžasná. Repertoár byl hodně široký a byla v něm spousta menších roliček, takže se člověk postupně přes nějaké menší výstupy dostal k sólovým rolím. Měla jsem taky štěstí, protože v tom roce, kdy jsem nastoupila, se v Brně konala baletní soutěž, připravovala jsem se na ni a získala snad třetí místo… už ani nevím. Zkrátka vypracovala jsem se postupně, po malých schodečkách.

Takže to nebyl oslnivý start po mimořádném záskoku nebo něco podobného…
Ne, já jsem šla postupně. Byly třeba situace, kdy onemocněla sólistka a zeptali se mě, jestli za tři dny můžu tančit hlavní roli Giselle: „Zkoušelas to, umíš to, uděláš to?“ Je hloupé říct ne, i když si člověk úplně nevěří, nezná všechny kroky, ale musí do toho jít a ukázat, že je připravený. Musí chytit tu příležitost.

Baletní řeč je francouzština, hudba zase mluví italsky, jak se domlouváte s hudebníky?
To řešíme přes pana dirigenta – mně se vždycky líbilo più mosso a pan Zbavitel se ptal „co pijete vy?“ Ale francouzské názvosloví mají jenom ty kroky a co se týká hudby, tak hlavně říkáme: „Pane dirigente, pomaleji!“

Ředitel baletu Mário Radačovský mi ale říkal, že teď už se všechno bude dělat v tempu, že se nebude zpomalovat.
Ano, on chce, abychom byli hezky v tempu, ale my ty dirigenty stejně někdy prosíme.

Je v českém tanečním životě něco specifického, má náš balet něco, čím je zvláštní?
Jsou klasické balety, které se tradují jako odkaz. Ale pak tady byli tvůrci jako pan Ogoun, Prokeš, Němeček, Kůra, kteří tvořili něco svého. Teď se otvíráme světu, chodí zahraniční choreografové a víc se přikláníme k západu, takže se to mixuje. Naši choreografové si hlavně vybírali českou hudbu, ale to specifické se těžko popisuje.

Jezdíte na vodu, na kole, nemá baletka v práci pohybu až nad hlavu?
Má, ale o prázdninách to zase až chybí, člověk je na to zvyklý. Mně se právě líbí, že to s manželem vůbec neřešíme a o prázdninách jedeme na kola, na vodu, úplně normálně. Manžel jezdí se synem i lyžovat, ale já po těch operacích kolena nemůžu. A když zamrzne rybník, tak bruslím.

Jak se profesionál dostává do kondice po prázdninách, může si vůbec dovolit se nějakých šest týdnů nepohnout?
To je u každého jiné. Když jsem byla mladší, tak jsem si dala třeba měsíc, co jsem nedělala vůbec nic. Poslední roky si opravdu každý den dám – jak my říkáme – tyč, to je takové základní cvičení u tyče. Klouby a svaly tuhnou a musí se rozhýbat. No a potom jsou různé pilates, kalanetika, jóga, možností cvičení je spousta. A jak je to ve Vesničce střediskové – „nakonec vstaneš a rozejdeš se“.

Tanečníci – podobně jako vrcholoví sportovci – končí svou kariéru velmi brzy. Vlastně v době, kdy jiný člověk začíná naplno zúročovat všechno své vzdělání i zkušeností. Co dělají potom, každý se přece nemůže stát baletním mistrem nebo ředitelem souboru?
Někteří zůstávají u toho, že učí na hudebních školách, někdo se přemístí na administrativní práci v divadle, ale teď už na to lidi hodně myslí během kariéry. Dělají si dálkové studium, aby potom mohli dělat pedagogy nebo choreografii, holky třeba dělají i kosmetiku, jdou úplně jiným směrem. Moje generace měla tu nevýhodu, že dřív ještě existoval důchod za výsluhu let, takže jsme mohli po dvaadvaceti odtančených letech jít do důchodu. To se úplně zrušilo, takže se člověk musí přeorientovat a postarat se včas. Pořád bojujeme za to, abychom dostali nějaký příspěvek, protože tím divadlem jste tak zatížený, dopoledne zkoušky, večer představení, tam nemáte čas se věnovat pořádně něčemu jinému, je to náročné. Teď ti mladí ale myslí na zadní vrátka, že může přijít úraz nebo vám šéf řekne, že se mu nelíbíte a že třeba ani po Evropě neseženou práci, tak s tím počítají.

Jakou změnu jste pocítila s příchodem nového ředitele Mária Radačovského, co se změnilo třeba v atmosféře v divadle, v přístupu k práci, v souboru samotném?
Já jsem žádnou změnu až tak nezaznamenala. Velkou změnu jsem pocítila s příchodem Daniela Dvořáka jako ředitele ND Brno a s ním naší šéfové paní Dřímalové. To byl velký odliv lidí, velký příliv nových, každé představení se muselo zkoušet znovu prakticky jako premiéra, všechno bylo úplně nové, přišla značná část cizinců a lidé z každé země mají trochu jinou školu, to se liší i v baletu. Sehrát to bylo strašně náročné. Potom přišel Mário, který jde ještě víc po kvalitě a je úžasný znalec klasického baletu, který pořád propaguje. Chce, abychom tančili dobře, kvalitně, co nejlépe umíme, což chtěl i každý šéf před ním. Mário se nám pro to ale snaží udělat podmínky. My jsme neměli svého maséra, neměli jsme fyzioterapeuta ani lékařský dohled. Takže na jedné straně tlačí na kvalitu, ale také nám dělá podmínky pro její dosažení. Samozřejmě chce některé věci trochu jinak, ale to přijde s každým šéfem, to je normální. Snaží se, aby k nám jezdili i prvotřídní hosté.

Viděla jste nové plakáty postavené na tvářích lidí z divadelního zákulisí – jak se vám líbí?
Fór je to dobrý, ale nevím, jestli z toho lidi pochopí, že jdou na balet nebo na operu, uvidíme.

Máte nějaké speciální představení, na které nikdy nezapomenete, které se vám něčím vrylo do paměti?
Těch představení mám víc, ale pamatuji si spíš jednotlivé momenty. Třeba když jezdíme do Villachu na festival, tančili jsme tam Spartaka, je tam ponton postavený na řece, hraje se venku a publikum je okolo na mostech a na takové terase na břehu. To si pamatuji jako moment s úžasnou atmosférou. Já jsem se ale naučila, co jsem se vrátila po porodu, že si každé představení užívám jako jedinečné. Vždy jsem si to užila na jevišti a těšila se domů, a každé představení pro mě bylo něčím neopakovatelné.

Nezatoužila jste někdy po angažmá jinde, ať už tady nebo v zahraničí?
Nezatoužila. Já jsem si zkusila rok v Německu, zkusili jsme se po otevření hranic dostat do Švýcarska, ale chtěli jsme zůstat s manželem spolu a získat angažmá pro dva je náročné. Nakonec jsme skončili v Hannoveru, oba dva jsme si tam zatančili, ale hrozně nám chyběla rodina, zázemí, procházky po naší přírodě, tak jsme se za rok vrátili. Já ale potřebuji ten svůj okruh i divadlo. Tady to vždycky fungovalo bez nezdravé rivality, všichni jsme se podporovali, oni přáli mně a já jsem přála ostatním. Možná to zní hloupě, ale fakt to takové bylo a mně se nechtělo odcházet. A potom přišlo dítě a to už člověk vůbec neřeší, že by měl někam odejít, kam by chodilo do školy a podobně. Já jsem takový domácí typ.

Takže Brno je vaše scéna i město navěky?
Ano. Brno je moje.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat
  • Libor

    11. září 2014, 2:51
    Hodně štěstí Jani :-) každé představení s Tebou bylo neopakovatelné a moc za ně děkuji Libor Hlaváček

Dále si přečtěte

Z konkurzu do baletního souboru Národního divadla Brno jsem si odnesl především jeden poznatek: balet je strašlivá dřina. Umění je to pro mě pořád stejně záhadné a neproniknutelné, ale z lidského hlediska jsem si jej přinejmenším začal o hodně víc vážit.  více

Dnes se na tiskové konferenci představili noví ředitelé souborů ND Brno v čele s Martinem Glaserem, který byl jmenován šéfem celého třísouborového divadla. Byl mezi nimi i Mário Radačovský, nový šéf brněnského baletu. Své funkce se ujal právě dnes.  více


Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Třetí (avšak první koncertní) večer sedmého ročníku festivalu Janáček Brno 2020 se odehrál na vysoké úrovni a přinesl kladné body festivalu v období jeho nynější nejisté budoucnosti. Nebyla to skutečnost překvapivá, jednalo se o koncert světově proslulého vídeňského sboru Arnold Schoenberg Chor, který na nesoutěžní přehlídku zavítal po čtyřech letech. Těžiště programu tkvělo ve tvorbě 20. století, přesáhl ovšem i do obou století sousedních.  více

Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.  více

Doufejme, že nedělní koncert k patnáctiletému výročí velké muziky brněnského Dětského národopisného souboru Valášek, nebude poslední akcí, kterou měnící se vládní nařízení povolí. Pokud by tomu tak nedejbože bylo, jednalo by se o rozloučení důstojné.  více

Nově postavený kostel na brněnském sídlišti Lesná inspiroval flétnistku Martinu Komínkovou k vytvoření alba Resonance. Obal CD zdobí fotografie stropu chrámu, který hraje všemi barvami duhy. Podobně barevné je i samotné album, na kterém hudebnice používá několik různých typů fléten.  více

Do luxusního berlínského hotelu roku 1929 zavede diváky nový muzikálový titul Městského divadla Brno. Na zdejší Hudební scéně se včera odehrála česká premiéra už zjara připravovaného titulu Grand Hotel. Čeká vás pulsující příjemná retro podívaná, v níž se nešetří chytlavými swingujícími melodiemi ani emocemi všeho druhu.  více

Na svém prvním albu L’épitaphe des papillons spojila brněnská skupina Plum Dumplings energický rock s francouzskými texty. Byl to koncept originální a nosný: na kontrastu mezi křehkou francouzštinou a zkreslenými kytarami se dalo stavět. Přesto se kapela na letos vydané desce Jiný místo rozhodla pro změnu. „Už nějakou dobu jsem měla potřebu, aby mi lidi rozuměli,“ vysvětluje zpěvačka Adéla Polka, proč se rozhodla zpívat ve svém rodném jazyce. Album Jiný místo s českými texty rozhodně není krokem někam zpět. Plum Dumplings se povedlo natočit energií nabité album plné poezie. A to bez jakýchkoli kompromisů.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více