Jana Přibylová: Každé představení pro mě bylo neopakovatelné

8. září 2014, 0:27

Jana Přibylová: Každé představení pro mě bylo neopakovatelné

Tento týden se na galavečeru v Janáčkově divadle rozloučí s aktivní kariérou primabalerína baletu ND Brno Jana Přibylová. Bude to její večer, jejímu umění se přijdou „poklonit“ kolegové i diváci. Sama ale říká, že se spíš bude klanět ona jim. Mluvili jsme spolu nejen o konci kariéry, ale také o úplných začátcích, o volném čase tanečníka, až nespravedlivě krátkém profesním životě a proč vlastně nikdy neopustila brněnskou scénu. Když jsme odcházeli z Bohémy, ze stěny se na nás dívala velká fotografie její učitelky Kateřiny Gratzerové.

Působíte v Brně od roku 1986 a od roku 1989 jako sólistka, tedy celkem osmadvacet let. To se mi zdá být na tanečníka hodně dlouhý profesní život. Je to umění, umíte v tom chodit nebo jste prostě měla kliku?
Já myslím, že jsem měla kliku. Dovolovaly mi to tělesné dispozice, taky říkají, že vypadám mladě. Hlavně ale musím říct, že to byla souhra náhod a strašné štěstí. I když jsem měla operované koleno, tak mi šéf vyšel vstříc, mohla jsem si upravit představení, aby se to tolik nezatěžovalo. Myslím si, že kdyby byl na jeho místě jiný člověk, jiný šéf, tak by mi řekl, že takhle tančit nemůžu a byl by konec. Já jsem se mohla postupně zapojit do práce, upravit si choreografii tak, abych si koleno nezničila znovu a postupně se dostala zpátky. Měla jsem velké štěstí, že mi tehdy pan Prokeš a pan Littera vyšli vstříc a já jsem mohla u baletu zůstat.

Galavečer na rozloučenou s vaší aktivní kariérou se jmenuje Révérence, tedy poklona Janě Přibylové. Co ve vaší kariéře považujete za nejcennější, čemu nebo před čím byste se poklonila sama?
Ten večer je nazvaný jako Poklona Janě Přibylové, ale je to především moje poklona publiku, obecenstvu, všem lidem v mém okolí, kteří mě podporovali a díky kterým jsem ráda tančila. Mě balet strašně baví, člověk tančí i sám pro sebe, ale hlavně pro lidi, to především. Beru to oboustranně jako poklonu všem, kdo přijdou a kdo mě sledovali po celou moji kariéru.

A co třeba nějaký dar, talent, setkání… co vás potkalo, co by bez baletu nebylo?
Těch momentů je spousta. Jednak bych se poklonila mojí profesorce baletu, paní Kateřině Gratzerové, která už tady není, ale hlavně svým rodičům. Tatínek je nemocný, ten večer tam se mnou nemůže být a maminka s ním bude doma. Jsou to nejdůležitější osoby v mém životě a těm bych se poklonila nejvíc.

Co vás kdysi přimělo dát se na balet, vzpomenete si, jaký to byl impuls?
Asi to byl osud, jak se říká, že ho má člověk někde napsaný. Já jsem si vždycky při rádiu ráda hopkala a tančila. Když jsem ještě byla malinká předškolačka, tak jsem s rodiči chodila na maškarní bály, byla jsem za princeznu a jednou jsme byli v hotelu International. Já jsem tančila a jeden pán mě prý chytil do náruče, chodil se mnou od stolu ke stolu a ptal se, čí je to dítě. Naši se přihlásili, říkali, že jsem jejich dcera a on říkal: „Z té bude baletka.“ Prý jsem tak cítila hudbu. A tam to asi začalo, protože jsem potom chodila na gymnastiku, tam nás vedla trenérka z baletního souboru, říkala, že mám talent na balet a vzala mě do baletní školy Iva Váni Psoty. Tam mě přijali k profesorce Gratzerové a začala jsem. Ale tím, že jsem dělala gymnastiku jsem měla pohybovou průpravu, ale balet dělám „až“ od deseti let.

Potom jste šla na konzervatoř?
Když se blížil věk, kdy bych měla jít na střední školu, tak jsem chtěla pokračovat, ale v Brně se neotvíral ročník taneční konzervatoře. Musela bych buď udělat rozdílové zkoušky do ročníku, který už začal, nebo počkat na další. Byly jsme tady v Brně tři děvčata a šly jsme to zkusit na konzervatoř do Prahy – tenkrát se tomu říkalo Hudební a taneční škola. Tam jsem pokračovala až do maturity a do absolutoria, takže školu mám v Praze. Potom jsem se vrátila, chtěla jsem domů, do Brna. Přes konkurz jsem šla sem do souboru a nastoupila v srpnu 1986.

Co udělá z anonymního člena souboru rozpoznatelného sólistu?
Musí být ve správnou dobu na správném místě, mít štěstí, je v tom samozřejmě kousek talentu, velká část píle. Paní Skálová (Olga Skálová, tehdejší ředitelka brněnského baletu, pozn. red.) si nás všímala a dávala příležitost mladým, v tom byla úžasná. Repertoár byl hodně široký a byla v něm spousta menších roliček, takže se člověk postupně přes nějaké menší výstupy dostal k sólovým rolím. Měla jsem taky štěstí, protože v tom roce, kdy jsem nastoupila, se v Brně konala baletní soutěž, připravovala jsem se na ni a získala snad třetí místo… už ani nevím. Zkrátka vypracovala jsem se postupně, po malých schodečkách.

Takže to nebyl oslnivý start po mimořádném záskoku nebo něco podobného…
Ne, já jsem šla postupně. Byly třeba situace, kdy onemocněla sólistka a zeptali se mě, jestli za tři dny můžu tančit hlavní roli Giselle: „Zkoušelas to, umíš to, uděláš to?“ Je hloupé říct ne, i když si člověk úplně nevěří, nezná všechny kroky, ale musí do toho jít a ukázat, že je připravený. Musí chytit tu příležitost.

Baletní řeč je francouzština, hudba zase mluví italsky, jak se domlouváte s hudebníky?
To řešíme přes pana dirigenta – mně se vždycky líbilo più mosso a pan Zbavitel se ptal „co pijete vy?“ Ale francouzské názvosloví mají jenom ty kroky a co se týká hudby, tak hlavně říkáme: „Pane dirigente, pomaleji!“

Ředitel baletu Mário Radačovský mi ale říkal, že teď už se všechno bude dělat v tempu, že se nebude zpomalovat.
Ano, on chce, abychom byli hezky v tempu, ale my ty dirigenty stejně někdy prosíme.

Je v českém tanečním životě něco specifického, má náš balet něco, čím je zvláštní?
Jsou klasické balety, které se tradují jako odkaz. Ale pak tady byli tvůrci jako pan Ogoun, Prokeš, Němeček, Kůra, kteří tvořili něco svého. Teď se otvíráme světu, chodí zahraniční choreografové a víc se přikláníme k západu, takže se to mixuje. Naši choreografové si hlavně vybírali českou hudbu, ale to specifické se těžko popisuje.

Jezdíte na vodu, na kole, nemá baletka v práci pohybu až nad hlavu?
Má, ale o prázdninách to zase až chybí, člověk je na to zvyklý. Mně se právě líbí, že to s manželem vůbec neřešíme a o prázdninách jedeme na kola, na vodu, úplně normálně. Manžel jezdí se synem i lyžovat, ale já po těch operacích kolena nemůžu. A když zamrzne rybník, tak bruslím.

Jak se profesionál dostává do kondice po prázdninách, může si vůbec dovolit se nějakých šest týdnů nepohnout?
To je u každého jiné. Když jsem byla mladší, tak jsem si dala třeba měsíc, co jsem nedělala vůbec nic. Poslední roky si opravdu každý den dám – jak my říkáme – tyč, to je takové základní cvičení u tyče. Klouby a svaly tuhnou a musí se rozhýbat. No a potom jsou různé pilates, kalanetika, jóga, možností cvičení je spousta. A jak je to ve Vesničce střediskové – „nakonec vstaneš a rozejdeš se“.

Tanečníci – podobně jako vrcholoví sportovci – končí svou kariéru velmi brzy. Vlastně v době, kdy jiný člověk začíná naplno zúročovat všechno své vzdělání i zkušeností. Co dělají potom, každý se přece nemůže stát baletním mistrem nebo ředitelem souboru?
Někteří zůstávají u toho, že učí na hudebních školách, někdo se přemístí na administrativní práci v divadle, ale teď už na to lidi hodně myslí během kariéry. Dělají si dálkové studium, aby potom mohli dělat pedagogy nebo choreografii, holky třeba dělají i kosmetiku, jdou úplně jiným směrem. Moje generace měla tu nevýhodu, že dřív ještě existoval důchod za výsluhu let, takže jsme mohli po dvaadvaceti odtančených letech jít do důchodu. To se úplně zrušilo, takže se člověk musí přeorientovat a postarat se včas. Pořád bojujeme za to, abychom dostali nějaký příspěvek, protože tím divadlem jste tak zatížený, dopoledne zkoušky, večer představení, tam nemáte čas se věnovat pořádně něčemu jinému, je to náročné. Teď ti mladí ale myslí na zadní vrátka, že může přijít úraz nebo vám šéf řekne, že se mu nelíbíte a že třeba ani po Evropě neseženou práci, tak s tím počítají.

Jakou změnu jste pocítila s příchodem nového ředitele Mária Radačovského, co se změnilo třeba v atmosféře v divadle, v přístupu k práci, v souboru samotném?
Já jsem žádnou změnu až tak nezaznamenala. Velkou změnu jsem pocítila s příchodem Daniela Dvořáka jako ředitele ND Brno a s ním naší šéfové paní Dřímalové. To byl velký odliv lidí, velký příliv nových, každé představení se muselo zkoušet znovu prakticky jako premiéra, všechno bylo úplně nové, přišla značná část cizinců a lidé z každé země mají trochu jinou školu, to se liší i v baletu. Sehrát to bylo strašně náročné. Potom přišel Mário, který jde ještě víc po kvalitě a je úžasný znalec klasického baletu, který pořád propaguje. Chce, abychom tančili dobře, kvalitně, co nejlépe umíme, což chtěl i každý šéf před ním. Mário se nám pro to ale snaží udělat podmínky. My jsme neměli svého maséra, neměli jsme fyzioterapeuta ani lékařský dohled. Takže na jedné straně tlačí na kvalitu, ale také nám dělá podmínky pro její dosažení. Samozřejmě chce některé věci trochu jinak, ale to přijde s každým šéfem, to je normální. Snaží se, aby k nám jezdili i prvotřídní hosté.

Viděla jste nové plakáty postavené na tvářích lidí z divadelního zákulisí – jak se vám líbí?
Fór je to dobrý, ale nevím, jestli z toho lidi pochopí, že jdou na balet nebo na operu, uvidíme.

Máte nějaké speciální představení, na které nikdy nezapomenete, které se vám něčím vrylo do paměti?
Těch představení mám víc, ale pamatuji si spíš jednotlivé momenty. Třeba když jezdíme do Villachu na festival, tančili jsme tam Spartaka, je tam ponton postavený na řece, hraje se venku a publikum je okolo na mostech a na takové terase na břehu. To si pamatuji jako moment s úžasnou atmosférou. Já jsem se ale naučila, co jsem se vrátila po porodu, že si každé představení užívám jako jedinečné. Vždy jsem si to užila na jevišti a těšila se domů, a každé představení pro mě bylo něčím neopakovatelné.

Nezatoužila jste někdy po angažmá jinde, ať už tady nebo v zahraničí?
Nezatoužila. Já jsem si zkusila rok v Německu, zkusili jsme se po otevření hranic dostat do Švýcarska, ale chtěli jsme zůstat s manželem spolu a získat angažmá pro dva je náročné. Nakonec jsme skončili v Hannoveru, oba dva jsme si tam zatančili, ale hrozně nám chyběla rodina, zázemí, procházky po naší přírodě, tak jsme se za rok vrátili. Já ale potřebuji ten svůj okruh i divadlo. Tady to vždycky fungovalo bez nezdravé rivality, všichni jsme se podporovali, oni přáli mně a já jsem přála ostatním. Možná to zní hloupě, ale fakt to takové bylo a mně se nechtělo odcházet. A potom přišlo dítě a to už člověk vůbec neřeší, že by měl někam odejít, kam by chodilo do školy a podobně. Já jsem takový domácí typ.

Takže Brno je vaše scéna i město navěky?
Ano. Brno je moje.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat
  • Libor

    11. září 2014, 2:51
    Hodně štěstí Jani :-) každé představení s Tebou bylo neopakovatelné a moc za ně děkuji Libor Hlaváček

Dále si přečtěte

Z konkurzu do baletního souboru Národního divadla Brno jsem si odnesl především jeden poznatek: balet je strašlivá dřina. Umění je to pro mě pořád stejně záhadné a neproniknutelné, ale z lidského hlediska jsem si jej přinejmenším začal o hodně víc vážit.  více

Dnes se na tiskové konferenci představili noví ředitelé souborů ND Brno v čele s Martinem Glaserem, který byl jmenován šéfem celého třísouborového divadla. Byl mezi nimi i Mário Radačovský, nový šéf brněnského baletu. Své funkce se ujal právě dnes.  více


Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Nejčtenější

Kritika

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více