Jannis Moras: Lidé v Brně řeckou hudbu oceňují

Jannis Moras: Lidé v Brně řeckou hudbu oceňují

Pětadvacetiletý kytarista Jannis Moras je vycházející hvězdou brněnské scény. Písničkář s řeckými kořeny působí se svým otcem Trifonem Morasem a se dvěma bratry v kapele I Parea. Se skupinou Anatoli, která hraje tradiční řeckou hudbu, nedávno zvítězil v jihomoravském kole Porty. A má i svůj vlastní autorský projekt Jannis Moras a band(a), který vystoupí 4. června v rámci Řecké soboty na hradě Veveří. S Jannisem Morasem jsme mluvili o hudbě, kterou hraje, i o řecké komunitě v Brně.

Ve skupině I Parea hrajete se svým otcem a se dvěma bratry. Hráli jste s tatínkem už jako malí?
Jako úplně malí ne. I Parea začala jako kapela, v níž jsem byl já, můj otec a několik dalších našich přátel. Pak jsme se oddělili a asi od roku 2007 jsme začali hrát po hospodách jako duo. A čekali jsme, až bratři vyrostou a zdokonalí se ve hře na basu a bicí. V roce 2010 jsme začali intenzivně zkoušet už jako čtyřčlenná rodinná kapela.

Váš otec předtím měl nějaké hudební projekty?
Někdy v rozmezí poloviny 80. a 90. let měl kapelu. Později nám hrával u snídaně, vytáhl buzuki a začal zpívat. Hodně nám také pouštěl řeckou hudbu, což bylo v našem dalším směřování určující. Nejvíc jsme poslouchali asi rebetiko, což je žánr, který dnes hrajeme s kapelou Anatoli a částečně i s I Pareou.

Jaký byl na začátku repertoár této vaší rodinné kapely?
Repertoár sestavil otec, protože už měl zkušenosti s hraním na řeckých večerech a věděl, co bude mít úspěch. Ale dal i na náš výběr. Dnes hrajeme směs rebetika, lidových písní z pevniny i ostrovů a tvorby řeckých skladatelů druhé poloviny 20. století. Z těch nejznámějších je to asi Mikis Theodorakis a Manos Chatzidakis, autor Dětí z Pirea. Ale nejsou to jen oni, řecká hudba je strašně široká. Hlavním nástrojem je pro nás buzuki a my hledáme, co se na ně dá zahrát a na co se dá dobře tančit. Hrajeme totiž převážně na řeckých večerech, na svatbách a při dalších příležitostech, kde se tančí.

Zmínil jste některé řecké autory. Dá se řecká hudba uvedeného období srovnat s naší populární hudbou nebo jinými žánry?
Jisté srovnání je z hlediska žánrů sice možné, ale jak už jsem řekl, řecká hudba je široká, takže já zde mluvím jen o určitém jejím výseku. Oproti západní hudbě existuje v Řecku například silný proud, který vychází z folkloru, ale současně už hraničí s hudbou umělou. Dá se vysledovat například pokračování rebetika s lepším zvukem a novým aranžmá. V první polovině 20. století to byly palírny nebo hospody v neslavných čtvrtích velkých měst, ve kterých se rebetiko hrálo. V určitém stupni vývoje se ale přetavilo v nový žánr s prvky východní hudby a lidové zábavy pro masy, kde je dominujícím nástrojem buzuki. Vedle toho se vyvíjela pochopitelně také třeba rocková hudba nebo písničkářská tvorba.

Rebetiko hrajete mimo jiné se skupinou Anatoli. Jak vznikla?
Na začátku byla kapela, která fungovala při Lyceu Řekyň v České republice. Přizvali mě na dva nebo tři koncerty a domluvili jsme se, že bychom dál mohli pokračovat samostatně. Pod názvem Anatoli a s malými změnami v obsazení skupina funguje od roku 2011. Aktuálně má dva programy. První z nich je založen na tradiční hudbě přelomu 19. a 20. století, kdy žila ještě velká řecká komunita v Malé Asii. Jsou to písně silně ovlivněné místem vzniku, tedy právě pobřežím Malé Asie, případně řeckými ostrovy. Vévodícím nástrojem je zde turecká loutna, řecky zvaná uti. Kytara se tehdy moc nepoužívala, ale my jsme ji vzhledem ke svým možnostem zařadili. Důležité jsou perkuse a především zpěv. Tato hudba je obrovskou školou pro každého, kdo se jí zabývá, a to i v Řecku.

Druhý program je už zmíněné rebetiko?
Ano. Je to žánr, který opět souvisí s Řeky žijícími v Malé Asii, kteří po nutném exodu přišli do Řecka a začali se usazovat na okraji velkých měst. Vznikla tak uzavřená, periferní společnost, ke které patřily drogy a prostituce, ale také vlastní hudební produkce. Ta vycházela z východních vlivů a svým způsobem je přetvářela. Ještě ve 20. letech se používaly hlavně housle, které jsou pro východní hudbu specifické. Dále se tehdy v rebetiku hojně užívalo santuri a kanonaki, což jsou typy řeckého cimbálu, a hodně také tzv. lidová kytara, tj. kytara s tělem španělské kytary, ovšem s kovovými strunami. Ve 30. letech pak nastoupilo jako dominantní nástroj buzuki, které nahradilo tureckou loutnu, známou ze starší hudby.

Kde tento repertoár se skupinou Anatoli hráváte?
Nejčastěji jsou to komorní koncerty, ať už samostatné nebo s někým dalším. Nejčastěji hráváme asi ve Staré Pekárně, což je prostor, který je nám blízký a připomíná interiéry, ve kterých se rebetiko původně hrávalo.

V dubnu jste vyhráli v jihomoravském kole Porty. Čekali jste to?
My jsme si šli jenom zahrát a byli jsme zvědaví, co způsobí, když tam někdo jako my přijde. Neočekávali jsme žádné umístění. Ale když jsme se dověděli, že jsme vyhráli, vlastně mne osobně to ani moc nepřekvapilo. Měl jsem z našeho vystoupení dobrý pocit a cítil jsem, že jsme byli takovým ozvláštněním celé soutěže. Ovšem našeho kapelníka Alexandra Knápka to tak šokovalo, že jsme si šli všichni sednout do hospody, což běžně neděláme.

V Anatoli myslím nemají všichni členové řecké kořeny…?
Polovina z nás má na Řecko určitou návaznost – já, kapelník Alex a Tomáš, který hraje na baglamas a buzuki. Dalšími členy jsou česká flétnistka a klarinetistka Iva, na perkuse hraje Martin, který je Slovák, a Honza, který je Moravák. Ale Honza říká, že někdy dávno měl nějaké předky v Řecku, rozhodně na to vypadá.

Ke skupinám I Parea a Anatoli jste nedávno přidal svůj autorský projekt Jannis Moras a band(a). Vznikl z tvůrčího přetlaku?
Já jsem své autorské písničky hrával už předtím sólově, což je pro mne mimochodem ta nejtěžší disciplína. Šlo mi ale o něco jiného. Mám řadu oblíbených současných písničkářů z Řecka a chtěl jsem si zahrát něco z jejich tvorby. Už v roce 2014 jsem dal dohromady své bratry, některé členy Anatoli a další přátele, dohromady nás bylo devět, a úplně bez zkušeností s aranžováním a vystupováním v tak velké sestavě jsme odehráli jeden koncert současné řecké hudby. To jsme pak zopakovali a následně jsme si dali za cíl, že budeme hrát autorské skladby. V září 2015 jsme vystoupili ještě s převzatým repertoárem, ale zahráli jsme už i několik mých písní. A teď už asi půl roku hrajeme pouze mé skladby. Našli jsme se v tom a nikdo z nás už nemá chuť vracet se k revivalu. Písničky píšu já, ale na konečném znění se podílejí i všichni ostatní, proto obvykle říkám, že autory jsme všichni.

Jak se vám s touto skupinou daří koncertovat?
Teď na jaře jsme hráli hodně, příležitostí se nakupilo dost. Na to, že máme za sebou jen jeden rok fungování a že hrajeme autorskou hudbu v řečtině, kterou lidé obvykle nerozumí, to jde dost dobře.

Jak lidé v Brně vůbec na řeckou hudbu reagují? Vnímají ji jako něco exotického?
Museli bychom se zeptat jich samotných, ale na koncertech cítím, že jsou nadšeni a jako exotiku to neberou. Mne to nadšení fascinuje, protože nevím, jak bych na jejich místě reagoval já. Chodí na nás totiž především čeští diváci a líbí se jim i řecké kolové tance. Cítí radost nejen v hudbě, ale právě i v tanci a sami se zapojují. V té hudbě je uložen kus středozemní mentality a lidé ji oceňují jako jiný způsob zábavy, než na jaký jsou zvyklí.

Můžeme říct, že půdu vám připravily už před mnoha lety Martha a Tena Elefteriadu, které české publikum naučily poslouchat řeckou hudbu. Dodnes mimochodem organizují kursy řeckého tance. Jak vnímáte jako muzikant z mladší generace jejich význam pro řeckou kulturu u nás?
Martha a Tena Elefteriadu ve své době plnily důležitou funkci. Já vnímám čistě hudbu a nedokážu analyzovat další společenské účinky jejich působení. Ale pokud jde právě o hudbu, odrážely ve svém repertoáru tehdejší řeckou kulturu. Tak jako my dnes čerpáme ze současné řecké scény, ony dělaly ve své době totéž, ale nám už to dnes zní jako historická záležitost. Ovšem za to, že vůbec v české společnosti s řeckou hudbou prorazily, jim patří velký dík. V té době nebyla možnost každodenního spojení s Řeckem a s řeckou kulturou, internet neexistoval. Určitě nám tedy připravily cestu. Tím, že je lidé znali, přijali lépe i nás. My děláme sice podobnou řeckou hudbu, ale jinak, máme jiné zkušenosti.

Existuje vůbec dnes něco, čemu by se dalo říkat řecká komunita v Brně?
Existuje institucionálně v podobě Řecké obce Brno. A existuje i lidsky, ale v jiné podobě než před třiceti, nebo dokonce padesáti lety. Její povaha se hodně změnila s proměnami společnosti, politiky i dění ve světě. Dnes ta komunita není tak uzavřená jako dříve, členy byli a jsou i lidé, kteří mají geneticky s Řeckem společného pramálo nebo i vůbec nic. Vzniká spousta smíšených manželství, a tak ani podle jména často nepoznáte, kdo má řecké předky. Příslušníci starší generace se stále scházejí, ale my mladí už tolik ne, bohužel.

Doma mluvíte česky, nebo řecky?
Čeština převažuje, ale někdy mluvíme i řecky. A především udržujeme styk s řečtinou skrze média.

Syntézu všech vašich hudebních projektů představuje nové album skupiny I Parea s názvem Babylonská věž. Na něm totiž hostuje jak Anatoli, tak skupina Jannis Moras a band(a). Jak k tomu došlo?
To byl od počátku záměr, který má opět na svědomí režisér hudebního dění (nejen) v naší rodině, totiž můj tatínek. Přál si, aby si na desce zahrála jednu skladbu skupina Anatoli a nakonec navrhl, aby přišla i „Banda“. My jsme tento návrh rádi přijali, protože jsme se tak poprvé dostali ke studiovému nahrávání ve špičkových prostorách.

Sleduje tatínek vaše hudební aktivity? A dává vám rady?
Ano, sleduje, rady nám dává, ačkoli my jako zástupci odbojného mládí si do toho moc mluvit nenecháme. Ovšem občas mu dáme za pravdu, jindy si to uděláme podle sebe. Ale on to s námi velice prožívá, především proto, že hrajeme autorskou tvorbu. Hodně za nás kope.

Řeckým kulturním tradicím a jejich spojení s Brnem i celou Českou republikou je věnovaná Řecká sobota na hradě Veveří. Na programu jsou hudební a taneční vystoupení, škola řeckých tanců, historická výstava a mnoho dalších událostí. Její šestý ročník se koná 4. června od 9.00 do 22.00 hod.

Foto Tomáš Svoboda, T. Markakis a archiv Jannise Morase

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Počtvrté se jihomoravské kolo Porty konalo v brněnském Café Práh, podruhé proběhlo samostatně kolo brněnské. Porta samotná se letos dožívá úctyhodných padesáti let a počet soutěžících kapel na jižní Moravě (32 přihlášených formací) potvrzuje, že o přehlídku folkové, country a trampské hudby je stále zájem.  více

Skladba Malované na cimbál Dalibora Štrunce propůjčila jméno koncertu i novému CD. To je jedním z nejzralejších a současně nejnadějnějších plodů rozmachu cimbálové hry na Moravě.  více

Jak se změnil život jednoho malého místa během padesáti let. Hudební film Slovácká suita konfrontuje současný a minulý pohled na osobitý region.  více


Městské divadlo Brno včera uvedlo evropskou premiéru muzikálu Poslední loď (The Last Ship), jehož autorem je světoznámý hudebník Sting. A bude to směs jeho výtečné muziky vycházející z britského folku, zdařile a upřímně vyprávěný příběh, a také silné herecké výkony, které by měly zaručit šťastnou plavbu inscenace směrem k divákům.  více

Webový portál Brno - město hudby letos slaví šesté narozeniny. Jako symbolický dárek našim čtenářům přinášíme první z pravidelných měsíčních příspěvků brněnského dramatika, spisovatele a scenáristy Milana Uhdeho. Který se s vámi bude dělit o své vzpomínky, úvahy i popis aktuálního dění na poli brněnské kultury. Jeho dnešním tématem je Festival Janáček Brno.  více

Koncert uspořádaný k výjimečné události se ve čtvrtek odehrál v ZUŠ PhDr. Zbyňka Mrkose v brněnských Židenicích. Akce nesla název Cimbálový kolaudační koncert. Co vlastně bylo kolaudováno? Z titulu večera bylo patrné, že hlavní hvězdou programu se stane cimbál. Tento velký instrument se sametovým zvukem nestál v centru pozornosti náhodou. Kolaudován byl totiž nový cimbálový přírůstek do hudebního inventáře jmenované základní umělecké školy. Výrobcem nástroje, který zde pořídili, byla brněnská firma Všianský. Samotný výrobce Pavel Všianský, který je také známým hudebníkem se osobně zúčastnil, aby k zúčastněným pronesl něco slov o konstrukci a stavbě tohoto instrumentu.  více

Dlouhých patnáct let po svém debutu Rock’s Groove vydala brněnská Kulturní úderka své druhé album. Z původní sestavy zůstali zpěvák a kytarista Štěpán Dokoupil a baskytarista Mojmir Sabolovič, které na novince doplňují další tři zajímaví hráči – je to jednak zdvojená rytmika Daniel Prýgl (bicí) a Nedim Zlatar (perkuse) a dále Omer Blentić, který hraje na Hammondovy varhany, elektrický klavír, syntezátor, ale také na perský drnkací nástroj saz. Moravsko-bosenská sestava na svém novém albu nabízí mimořádně barevnou hudbu, která nezapomíná na své bluesové kořeny.  více

Nejnovější inscenací opery Národního divadla Brno se stalo dílo Don Carlos skladatele Giuseppe Verdiho a básníka Friedricha Schillera. Titul, který režíroval ředitel jmenované instituce Martin Glaser, měl premiéru v sobotu 2. února 2019 v Janáčkově divadle. Scénu navrhl Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková-Oslzlá. O světelný design se postaral Martin Špetlík. Představení řídil Jaroslav Kyzlink, který se Sborem a orchestrem Janáčkovy opery NdB představení také nastudoval. V hlavních rolích se představili Luciano Mastro jako Don Carlos, Federico Sacchi v roli krále Filipa II., Carlosova otce; Jiří Brückler ztvárnil přítele titulní postavy a králova důvěrníka markýze Rodriga z Posy. Linda Ballová vystoupila jako mladá královna a milostně poblouzněná Alžběta z Valois; postavy pomstychtivé princezny Eboli, která tajně miluje králova syna, se ujala Veronika Hajnová-Fialová. Hrůzu nahánějícího inkvizitora představil Ondrej Mráz. Dále vystoupili také Andrea Široká, Martina Mádlová, Zdeněk Nečas a David Szendiuch.  více

Brněnská zpěvačka a výtvarnice Dáša Ubrová zpívala s kapelou, vystupuje s bigbandem, má blízko k šansonu, jazzu i rocku. Album nazvané pouze jejím jménem je pro ni důležité nejen proto, že jde o sólový debut. Zpěvačka si poprvé napsala sama všechny texty. Autory hudby jsou ve většině případů její dvorní spolupracovníci a producenti alba, pianista Vojtěch Svatoš a kytarista Pavel Šmíd.  více

Přesně na den 89. výročí úmrtí české národní a pěvecké ikony Emy Destinnové sdružení ProART Company připravilo multižánrový projekt. V příhodném prostoru vily Tugendhat umělci rozehráli hudebně-taneční drama pod titulem Ema Destinn – Bouře a klid, které vzniklo za účasti umělců z Brna, Vídně a Cottbusu.  více

Milovníci artificiální hudby čera mohli v Besedním domě vůbec poprvé slyšet nového šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese také v roli klavírního sólisty. Pod Daviesovou taktovkou zazněla Symfonie D dur op. 23 vamberského rodáka Jana Václava Huga Voříška a premiéra orchestrální úpravy komorního díla Antonína Dvořáka Maličkosti op. 47 zhotovená samotným šéfdirigentem. Za klavír Davies usedl jako interpret Klavírního koncertu č. 24 c moll Wolfganga Amadea Mozarta. V sólových partech se šéfdirigent představí ještě při dvou nadcházejících recitálech, na kterých zazní například díla Stevea Reicha, Johna Adamse a Philipa Glasse.  více

Díla soudobých skladatelů spjatých s Brnem občas slýcháme při produkcích zdejších souborů, které tuto tvorbu prezentují. Málokdy se ale dostanou k širší hudební veřejnosti. Poměrně nenápadně se včera v konventu Milosrdných bratří uskutečnil recitál věnovaný právě dílům brněnských skladatelů. O to více pozornosti by měl vzbudit jejich interpret Milan Paľa. Ten se dle svých slov „rozhodl udělat něco pro moravskou hudbu“ a pořídit v průběhu následujících let několik CD mapujících literaturu pro housle či violu z tvorby skladatelů s Moravou spjatých. Projekt Cantus Moraviae má už nyní své první dvoj CD, které se při včerejším večeru dočkalo křtu.  více

Vyprodaná Fléda. Hlava na hlavě. A přesto v tom davu potkáte šest spolužáků, se kterými jste v první polovině 90. let sdíleli budovu gymnázia, i kolegyni, se kterou jste později studovali žurnalistiku. Skupina Dunaj se dvacet let po svém rozpadu vrátila na pódia a její někdejší domovské město bylo pochopitelně jednou z prvních důležitých zastávek.  více

Koncerty vážné hudby nám asociují především večerní hodiny, formální ustrojení a v některých případech i skleničku vína. Včerejší sobota dokázala, že dopoledne představuje stejně vhodný čas na uměleckou produkci. Hodinu před polednem zazněly v Křišťálovém sále brněnské Staré radnice violoncellové sonáty Ludwiga van Beethovena, Clauda Debussyho a Dmitrije Šostakoviče v provedení violoncellisty Štěpána Filípka a klavíristy Marka Pinzowa. Koncert pořádalo Národní divadlo Brno.  více

„Dát si občas porci romantiky neškodí. Navíc za takovouto romantiku se stydět nemusíte,“ psal jsem v recenzi bilančního alba Střípky příběhů, které si brněnská skupina F.T.Prim vydala v roce 2013 u příležitosti čtvrtstoletí od svého vzniku. O pět let později, tedy k třicátým narozeninám, si skupina v čele se zpívajícím autorem a kytaristou nadělali novinkovou desku Labyrint. Platí opět vše, co jsem napsal minule. Opět by se dala vyzdvihnout romantika i trampská témata, stejně jako pozvolný posun od akustické „tulácké“ hudby k popu. I to balancování na samé hraně kýče v některých momentech zůstává, stejně jako nezpochybnitelná hráčská zručnost členů kapely. Skoro by se zdálo, že Labyrint nic nového nepřináší. Ale není to tak. Stačí dobrovolně zabloudit a v labyrintu tónů a slov najdeme zajímavé momenty. Jen si skutečně musíme připustit, že romantika občas není na škodu.  více

Skupinou Dunaj prošla řada důležitých osobností brněnské alternativní scény, například Pavel Fajt a Iva Bittová. Po jejich odchodu skupinu dlouho tvořila čtveřice Jiří Kolšovský, Vladimír Václavek, Josef Ostřanský a Pavel Koudelka. V roce 1998 legendární kapela ukončila činnost a krátce nato ve věku pouhých 43 let zemřel její zpěvák a kytarista Kolšovský. Nyní se jako Dunaj vracejí na scénu zbylí tři členové. Před koncem roku se v Brně předvedli jako hosté Tata Bojs a 17. ledna je čeká na Flédě samostatný koncert v rámci aktuálního turné. V létě se pak obnovený Dunaj představí například na festivalech Hradecký slunovrat (Hradec nad Moravicí) nebo Eurotrialog (Mikulov).  více

Když kapela vydá první řadové album po třiceti letech, navíc v roce svých padesátých narozenin, je to samozřejmě obrovská událost. Brněnská legenda Progres 2 sice na novou desku pomýšlela dlouho, ale – jak mi před časem řekl kytarista a zpěvák Pavel Váně – nemohla najít vhodné téma. Nakonec se námět našel: slavná kniha Jacka Londona na pomezí filosofického románu a sci-fi Tulák po hvězdách. Na půdorysu pobytu ve vězení, přemítání o životě a smrti, spravedlnosti a milosrdenství a – což je ta fantastická část – návštěv nadpozemských světů vznikl příběh, který je pojítkem celkem sedmnácti skladeb přibližně hodinového alba.  více

Druhý, tedy večerní Novoroční koncert Filharmonie Brno přinesl Dvořákův violoncellový koncert v podání Raphaella Wallfische a operní předehry od Stanisława Moniuzska, Jacquese Offenbacha, Franze von Suppého nebo Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. Filharmonie Brno vkročila do roku 2019 pod taktovkou dirigenta Roberta Kružíka.  více

Nejčtenější

Kritika

Městské divadlo Brno včera uvedlo evropskou premiéru muzikálu Poslední loď (The Last Ship), jehož autorem je světoznámý hudebník Sting. A bude to směs jeho výtečné muziky vycházející z britského folku, zdařile a upřímně vyprávěný příběh, a také silné herecké výkony, které by měly zaručit šťastnou plavbu inscenace směrem k divákům.  více