Jaromír Typlt: Hudbu poslouchám, jako bych sledoval nějaký abstraktní film

Jaromír Typlt: Hudbu poslouchám, jako bych sledoval nějaký abstraktní film

V Jaromíru Typltovi se prolíná několik uměleckých světů. Je básník, esejista, svoje autorská čtení začal už dávno zahušťovat zvukovými experimenty a začalo to v Brně na Skleněné louce. Ze svých textů vytváří také grafické nebo fotografické instalace. Výtvarnému umění se věnuje jako teoretik a kurátor. Do světa Expozice nové hudby, která tentokrát bude procházet hudbou, zapadá Jaromír Typlt zcela přirozeně. Na letošním ročníku festivalu provede s Michalem Ratajem jejich společný improvizační projekt Škrábanice.

K tématu letošní Expozice nové hudby: Procházíš hudbou, nebo spíš hudba prochází tebou?
Hudba prochází hudbou. Já v tom nesmím překážet. Procházení prochází procházením. Být tak osvobodivě prázdný jako tyhle slovní hříčky!

Jaký má význam hrát Škrábanici pořád dokola?
Pořád dokola se hraje možná tak z CD, ale pokud je to naživo, Škrábanice se sobě spíš jenom vzdáleně podobají. S Michalem Ratajem jsme naše společné hraní od začátku postavili na improvizaci, ve které žádný zvuk ani text není pevně dán. Dokonce většinou ani nevím, co přesně se v daném okamžiku stane s mým hlasem: Michal od svého pultu ovládá jeho sílu, dozvuky a nasměrování v prostoru. Ke Škrábanici se vracíme asi právě proto, abychom oba byli do poslední chvíle napjatí, kam nás naše setkání dovede.

Může být hudba „umění v surovém stavu“, má svůj art brut?
Bráno čistě podle živelnosti, našlo by se v hudbě možná mnohem víc art brut než kdekoliv jinde – stačí se podívat, kolik chodí po ulicích z řetězu utržených zpěváků a muzikantů, kolik podivných skupin zkouší po garážích a klubech, kolik lidí si doma samotářsky kutí s elektronikou... Tomáš Procházka, známý třeba ze skupiny B4 nebo z Handa Gote, dokonce provozuje na webu blog➚, kde mapuje všechny možné okrajové a nepřizpůsobivé hudební tvůrce. Ale i pro hudební art brut by mělo platit to, čím je charakteristické art brut výtvarné nebo literární: je to skoro vždy tvorba „na vyšší příkaz“, která se zakládá na jakýchsi osobních mýtech a neřeší nic menšího než nejskrytější tajemství světa. Ideálně by to asi ztělesňoval hudební vizionář, který by podobně jako skladatelé Harry Partch nebo Giacinto Scelsi tvrdohlavě vynalézal vlastní notaci a vlastní nástroje a svými současníky byl považován za trapného diletanta.

Je pro tebe důležitější zvuk samotný, nebo způsob jeho vzniku?
Patřím k těm lidem, kterým mozek překládá zvuky do podoby jakýchsi prostorových útvarů, rozpohybovaných architektur. Obvykle tedy hudbu poslouchám, jako bych sledoval nějaký abstraktní film. Nezdá se mi, že by se způsob vzniku jednotlivých zvuků do toho filmu nějak promítal.

Zvuk, slovo, věta… co je výchozí substancí, z níž vzniká velké dílo?
Na to by se slušelo odpovědět jazykem alchymistů. Zkusme si tedy představit něco, co každý přehlíží, i když se mu to denodenně rojí v hlavě. Připomíná to beztvarou změť, která se zdá být nejenom bezcenná, ale dokonce odpudivá. Víc se nesmí prozrazovat.

Vládneš jazyku, nebo jazyk tobě?
Stačí si jenom přiznat, jak mě to skoro osudně vtahuje na území určitých slov, sotva se rozepíšu – jak dokonce končím přesně u těch, od kterých jsem na začátku unikal – a rázem mi spadne hřebínek.

Jak jsi na Skleněné louce prorážel krustu autorského čtení?
Bylo to na podzim roku 1999 a na Skleněnou louku si mě pozvali Zdenek Plachý a Luboš Vlach, lidé z okruhu tehdejšího brněnského „současníku hudby“ Ticho. Bral jsem to jako pobídku, abych se už konečně přestal schovávat za papír. Krom jiného jsem si tam třeba vyzkoušel jednu zvukovou báseň, ve které se postupně, od výdechů, dlouhých tónů přes čím dál určitější samohlásky a shluky souhlásek, klubal na svět verš „táhlá je má kárná“. Od té doby už jsem se k ní nevrátil, ale byl to určitě první veřejný krok k tomu, co teď dělám během Škrábanice.

Chtěl jsi přijít na svět, nebo jsi to nechal na rodičích?
Ona se vkrádá ještě další otázka: pokud sis vybral rodiče, vybral sis vědomě i jejich civilizaci, jejich historii, jejich blahobyt nebo bídu? A měl jsi při tom tušení, co se během tvého života bude dít dál? Pro nás je to většinou jen nápad, se kterou si občas pohráváme, ale jinde se v to pevně věří. A kdo ví, třeba jsme opravdu kdysi stáli před volbou a sami jsme rozhodli, jak to s naším životem bude. Museli jsme to tím pádem přijmout i se všemi výhodami a nevýhodami, se vším nádherným i hrůzným. Nejtěžší je představit si, z jakého důvodu by tolik lidí přistoupilo na tak nespravedlivé, nesnesitelné osudy. Proč já bych měl mít právo vybrat si, že moje dospívání připadne na rok 1989, zatímco na jiného připadl třeba rok 1948 s vyhlídkou na komunistické kriminály a celoživotní postih?

Díváš se raději na Ještěd, nebo do Knihy proměn?
Jin a jang byly původně čínské výrazy pro zastíněnou a osvětlenou část hory. Proto určitě není od věci dívat se i na Ještěd jako na Knihu proměn, kde jsou zachyceny všechny možné kombinace vztahů mezi stinným a světlým, silným a slabým... Během svých libereckých let jsem se snažil na to nezapomínat, k Ještědu jsem doopravdy vzhlížel.

Proč někdy nezahraješ aspoň jednu pěknou písničku?
Tak to pozor. Hraju je každou chvíli, jenom s tím nevystupuju na pódium. Příkladem jedné takové opravdu pěkné může být třeba Šel pro krev, kterou Plastici složili na text Ivana Wernische. Bohužel mi něco brání takové písně sám psát. Kdyby mi to přestalo bránit, nebránil bych se. Píseň je mimořádný útvar, poezii se v ní daří zřejmě líp než na papíře.

Přišla doba, kdy poezii rozumějí jen básníci a ti, kdo rozumějí básníkům? (ptal se nedávno řečnicky➚ šéfredaktor časopisu Host Miroslav Balaštík)
Říkají se takové věci proto, aby se něco změnilo k lepšímu, nebo je za tím nevyslovené přání, aby básníci už konečně zmizeli ze světa, protože tu jenom brzdí provoz? „Kdo tady poezii chce, hledá způsob. Kdo už ji tady nechce, hledá důvod,“ poupravil bych si jedno slavné úsloví. Mě pořád ještě víc oslovují ti, kdo hledají způsob.

Jaromír Typlt na svém vlastním webu➚

Foto Jaromír Čejka, Dominik Žižka, Apolena Typltová, Jana Holubková a archiv J. Typlta

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Litevská skladatelka Justė Janulytė se letos zúčastní festivalu Expozice nové hudby, kde bude v rámci úvodního koncertu provedena její skladba Prodlužování nocí. Rozhovor jsme začali u její monochromní hudby, ale dostali jsme se i k barvám, akustickým objektům, kompoziční metodě, dalším skladatelům a soudobé hudbě vůbec.  více

Festival Expozice nové hudby projde brněnskými zahradami a členové Filharmonie Brno i jednu malou založí. Jaké bude spojení hudby a zahrad nám prozradil dramaturg festivalu Viktor Pantůček.  více



Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více

První letošní koncert souboru Brno Contemporary Orchestra z cyklu Auskultace nesl název Gastro s podtitulem Večeře pro Magdalenu Dobromilu Rettigovou (1785–1845). Orchestr v neděli 2. února provedl v jídelně Masarykova studentského domova dvě kompozice, resp. performance a happening Ondřeje Adámka (*1979), který se ujal také taktovky. Pro diváky tak nastala ne zcela obvyklá situace, kdy se do čela orchestru nepostavil dirigent Pavel Šnajdr.  více

Čtvrtý koncert v rámci abonomá Filharmonie doma, s podtitulem Metamorfózy, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese dílům Josepha Haydna, Antonína Rejchy a Richarda Strausse. Jako sólista se v Klavírním koncertu druhého jmenovaného skladatele měl původně představit klavírista Ivan Ilić, ze zdravotních důvodů však koncert odřekl. Zástupu se pohotově ujal Jan Bartoš a diváci si tak mohli ve čtvrtek 30. ledna v Besedním domě vyslechnout původní program.  více

Nový autorský titul od víkendu nabízí na velké scéně Městské divadlo Brno. Jedná se o hudební Pohádku o živé vodě a je pod ní podepsaný autor libreta a režisér či zdejší principál Stanislav Moša, který už dlouhá léta tvoří v tandemu s hudebním skladatelem Zdenkem Mertou. Nyní se jedná o jejich už desátou autorskou spolupráci, při níž se znovu vrátili k pohádkovému žánru (jejich první pohádkou byla Zahradu divů v roce 2004). Výsledkem je výpravný titul, který myslí na malé i odrostlé diváky.  více

Už druhý letošní program pořádaný Filharmonií Brno oslavil jubileum významného skladatele. Zatímco Novoroční koncert byl věnován Johannu Straussovi mladšímu, koncert konaný 16. ledna v Janáčkově divadle připomněl nadcházející výročí Maurice Ravela (1875–1937), od jehož narození uplyne 7. března 150 let. Při koncertu složeném čistě z Ravelových děl se do čela Filharmonie Brno po delší době postavil její šéfdirigent Dennis Russell Davies. Během čtvrtečního večera zazněly mimo jiné oba Ravelovy klavírní koncerty, při kterých se za klavír posadil francouzský klavírista Alexandre Tharaudvíce

První letošní koncert abonentní řady Filharmonie doma, který se odehrál 10. ledna v Besedním domě, věnovala Filharmonie Brno pod taktovkou Tomáše Netopila Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Kromě jeho děl ale zazněla také krátká kompozice Justė Janulytė, která diváky na krátkou chvíli přenesla z klasicismu do 21. století. V první polovině večera se k orchestru přidala dvojice sólistů ve složení Fedor Rudin (housle) a Pavel Nikl (viola).  více

Novoroční koncert Filharmonie Brno je již 1. ledna v Janáčkově divadle zaběhlou tradicí. Ani letošní rok nebyl výjimkou, a orchestr pod vedením dirigenta Michela Tabachnika provedl program složený zejména z děl Johanna Strausse mladšího. Brněnská filharmonie takto zahájila takzvaný straussovský rok. V roce 2025 totiž má skladatel titulovaný jako král valčíků významné jubileum 200 let od narození. Straussovy kompozice doplnily skladby Ericha Wolfganga Korngolda, Richarda Strausse a Dimitrije Šostakoviče.  více

Dva večery po sobě hostilo koncem listopadu brněnské Divadlo Husa na provázku taneční představení s názvem Bohyně. Šlo o magisterskou práci Jana Kysučana. Stávající vedoucí taneční složky Vojenského uměleckého souboru Ondráš s představením inspirovaným kopaničářskými bohyněmi, ale i pohanskou minulostí, před dvěma lety absolvoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V rozhovoru jsme se dostali pod pokličku umělecké choreografie i představení samotného.  více

„Kultura je most“ zaznělo při – v pořadí již druhém - Koncertě česko-rakouského partnerství, který se odehrál v pátek 20. prosince na zámku Thalheim. Jednalo se o závěrečný večer 5. ročníku celoevropského projektu České sny 2024 a také o součást oslav Roku české hudby i mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae. Kultura je most spojující nejen odlišné generace, různé společenské vrstvy, ale i celé národy. A právě projekt České sny, který jen v roce 2024 prezentoval hudbu českých skladatelů v 50 evropských městech 22 různých států, toho může být výmluvným příkladem. Ostatně jen v prosinci zazněla kromě závěrečného koncertu v Rakousku řada dalších 11 v jižní části Evropy od portugalského Amarante přes italské Pesaro až po chorvatský Varaždin. Koncert byl věnován bývalému dolnorakouskému zemskému hejtmanovi Erwinu Pröllovi, který se dlouhodobě zasazuje o budování a prohlubování vztahů mezi Českou republikou a Rakouskem.  více

Dějiny pravidelného rozhlasového vysílání z Brna se začaly psát v roce 1924, rok po zahájení vysílání pražského rozhlasu a jen dva roky po vzniku prvního pravidelného vysílání v Evropě – londýnského BBC. Už celé jedno století je brněnské studio Českého rozhlasu motorem nejen hudebního, ale i obecně kulturního dění na Moravě, které svým vysíláním významně ovlivnilo. Důležitou roli sehrál brněnský rozhlas také v oblasti hudebního folkloru. Od svých začátků byl významným dokumentátorem lidové hudby v terénu a svým vysíláním neoddiskutovatelně ovlivnil vývoj hudebního folklorismu na našem území. Stalo se tak především díky neúnavné činnosti několika generací redaktorů a dramaturgů folklorního vysílání, kteří lidovou píseň a hudbu nejen zaznamenávali v terénu, ale prostřednictvím vysílání jí dávali druhý život. Právě díky nim se z interpretů, jako byli Božena Šebetovská, Jožka Severin, Dušan a Luboš Holí, Jarmila Šuláková, Vlasta Grycová a řada dalších, staly folklorní legendy. A zejména díky rozhlasu se všeobecně známými staly desítky lidových písní, které by jinak zůstaly zapomenuty.  více

Posledním předvánočním koncertem uzavřela Filharmonie Brno letošní část abonentní řady Filharmonie doma. Do jejího čela se vůbec poprvé postavil hvězdný houslista Fabio Biondi, který je známý především interpretací barokní hudby. Kromě smyčce se ale chopil také taktovky a brněnskému publiku se tak představil ve dvojroli houslista / dirigent. Společně s Filharmonií Brno provedl ve čtvrtek 19. 12. v Besedním domě díla Antonia Vivaldiho, Jana Dismase Zelenky, Pietra Nardiniho a Luigi Boccheriniho.  více

Kolem svátku svaté Doroty (6. února) a zejména od sv. Floriána (4. května) do sv. Martina (11. listopadu) se asi ve stovce obcí Brněnska a více jak dvaceti městských částech Brna každoročně konají slavnosti, které jsou od nepaměti, mnohde dodnes, nejvýznamnější událostí kulturního roku. Jejich hlavními účastníky bývala svobodná mládež odrostlá škole, chasa, která si na rok volila své zástupce - dva až čtyři stárky. Tato stárkovská organizace začala od začátku 20. století zanikat a pořadatelství jedněch hodů v obci se rozdrobilo mezi řadu spolků. S jejich rušením či ukončením činnosti se pořadatelství hodů přerušilo, případně v letech nesvobody přecházely hody do ilegality. Jejich dnešní slavení je tedy tradice obnovovaná, v dosídlených či novějších lokalitách zaváděná.  více

Vánoce v Brně znamenají také tradiční předvánoční koncert Brno Contemporary Orchestra (BCO), který se tentokrát uskutečnil s titulkem Z Ameriky do Tuřan. Odehrál se 18. prosince a po roční pauze se opět vrátil do tuřanské sokolovny. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo skladby Mauricia Kagela, Steva Reicha, Trevora Grahla a tradičně i Miloslava Kabeláče. Společně s orchestrem se publiku představila čtveřice zpěváků ve složení Aneta Podracká BendováKornél MikeczMichal Kuča a Martin Kotulan. V závěru první poloviny pak Pavel Šnajdr vyměnil taktovku za tleskání, v čemž ho doplnil Petr Hladíkvíce

Po roce 1989 se začalo Brno pomalu ale jistě z hermeticky uzavřené socialistické republiky chystat na divoké devadesátky plné nevyjasněných vražd, podvodů s lehkými topnými oleji a mafiánských tanečků v rytmu diska. Stěny dětských pokojů plnila Nirvana a plechovky od Coca Coly, na nočním stolku nesmělo chybět poslední Bravíčko. Měl i v této době folklor své místo, musel si ho znovu vydobýt nebo jde o maják, který rozbouřené dějiny nijak nezasáhly?  více

Téma v názvu je dosti široké a neodvažuji se svůj text nazvat jinak, než letmým ohlédnutím. Nejdříve si však dovolím malou retrospektivu.  více

Nejčtenější

Kritika

Jako druhou premiéru letošní sezóny uvedla Janáčkova opera Národního divadla Brno Manon Lescaut operního velikána Giacoma Pucciniho. Režie nové inscenace, která poprvé uvedli 7. února v Janáčkově divadle, se ujal Štěpán Pácl, za dirigentský pult se postavil Ondrej Olos a v hlavních rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Manon Lescaut), Jiří Brückler (Lescaut), Peter Berger (Renato des Grieux) a Zdeněk Plech (Geronte di Ravior).  více