Jaromír Typlt: Hudbu poslouchám, jako bych sledoval nějaký abstraktní film

Jaromír Typlt: Hudbu poslouchám, jako bych sledoval nějaký abstraktní film

V Jaromíru Typltovi se prolíná několik uměleckých světů. Je básník, esejista, svoje autorská čtení začal už dávno zahušťovat zvukovými experimenty a začalo to v Brně na Skleněné louce. Ze svých textů vytváří také grafické nebo fotografické instalace. Výtvarnému umění se věnuje jako teoretik a kurátor. Do světa Expozice nové hudby, která tentokrát bude procházet hudbou, zapadá Jaromír Typlt zcela přirozeně. Na letošním ročníku festivalu provede s Michalem Ratajem jejich společný improvizační projekt Škrábanice.

K tématu letošní Expozice nové hudby: Procházíš hudbou, nebo spíš hudba prochází tebou?
Hudba prochází hudbou. Já v tom nesmím překážet. Procházení prochází procházením. Být tak osvobodivě prázdný jako tyhle slovní hříčky!

Jaký má význam hrát Škrábanici pořád dokola?
Pořád dokola se hraje možná tak z CD, ale pokud je to naživo, Škrábanice se sobě spíš jenom vzdáleně podobají. S Michalem Ratajem jsme naše společné hraní od začátku postavili na improvizaci, ve které žádný zvuk ani text není pevně dán. Dokonce většinou ani nevím, co přesně se v daném okamžiku stane s mým hlasem: Michal od svého pultu ovládá jeho sílu, dozvuky a nasměrování v prostoru. Ke Škrábanici se vracíme asi právě proto, abychom oba byli do poslední chvíle napjatí, kam nás naše setkání dovede.

Může být hudba „umění v surovém stavu“, má svůj art brut?
Bráno čistě podle živelnosti, našlo by se v hudbě možná mnohem víc art brut než kdekoliv jinde – stačí se podívat, kolik chodí po ulicích z řetězu utržených zpěváků a muzikantů, kolik podivných skupin zkouší po garážích a klubech, kolik lidí si doma samotářsky kutí s elektronikou... Tomáš Procházka, známý třeba ze skupiny B4 nebo z Handa Gote, dokonce provozuje na webu blog➚, kde mapuje všechny možné okrajové a nepřizpůsobivé hudební tvůrce. Ale i pro hudební art brut by mělo platit to, čím je charakteristické art brut výtvarné nebo literární: je to skoro vždy tvorba „na vyšší příkaz“, která se zakládá na jakýchsi osobních mýtech a neřeší nic menšího než nejskrytější tajemství světa. Ideálně by to asi ztělesňoval hudební vizionář, který by podobně jako skladatelé Harry Partch nebo Giacinto Scelsi tvrdohlavě vynalézal vlastní notaci a vlastní nástroje a svými současníky byl považován za trapného diletanta.

Je pro tebe důležitější zvuk samotný, nebo způsob jeho vzniku?
Patřím k těm lidem, kterým mozek překládá zvuky do podoby jakýchsi prostorových útvarů, rozpohybovaných architektur. Obvykle tedy hudbu poslouchám, jako bych sledoval nějaký abstraktní film. Nezdá se mi, že by se způsob vzniku jednotlivých zvuků do toho filmu nějak promítal.

Zvuk, slovo, věta… co je výchozí substancí, z níž vzniká velké dílo?
Na to by se slušelo odpovědět jazykem alchymistů. Zkusme si tedy představit něco, co každý přehlíží, i když se mu to denodenně rojí v hlavě. Připomíná to beztvarou změť, která se zdá být nejenom bezcenná, ale dokonce odpudivá. Víc se nesmí prozrazovat.

Vládneš jazyku, nebo jazyk tobě?
Stačí si jenom přiznat, jak mě to skoro osudně vtahuje na území určitých slov, sotva se rozepíšu – jak dokonce končím přesně u těch, od kterých jsem na začátku unikal – a rázem mi spadne hřebínek.

Jak jsi na Skleněné louce prorážel krustu autorského čtení?
Bylo to na podzim roku 1999 a na Skleněnou louku si mě pozvali Zdenek Plachý a Luboš Vlach, lidé z okruhu tehdejšího brněnského „současníku hudby“ Ticho. Bral jsem to jako pobídku, abych se už konečně přestal schovávat za papír. Krom jiného jsem si tam třeba vyzkoušel jednu zvukovou báseň, ve které se postupně, od výdechů, dlouhých tónů přes čím dál určitější samohlásky a shluky souhlásek, klubal na svět verš „táhlá je má kárná“. Od té doby už jsem se k ní nevrátil, ale byl to určitě první veřejný krok k tomu, co teď dělám během Škrábanice.

Chtěl jsi přijít na svět, nebo jsi to nechal na rodičích?
Ona se vkrádá ještě další otázka: pokud sis vybral rodiče, vybral sis vědomě i jejich civilizaci, jejich historii, jejich blahobyt nebo bídu? A měl jsi při tom tušení, co se během tvého života bude dít dál? Pro nás je to většinou jen nápad, se kterou si občas pohráváme, ale jinde se v to pevně věří. A kdo ví, třeba jsme opravdu kdysi stáli před volbou a sami jsme rozhodli, jak to s naším životem bude. Museli jsme to tím pádem přijmout i se všemi výhodami a nevýhodami, se vším nádherným i hrůzným. Nejtěžší je představit si, z jakého důvodu by tolik lidí přistoupilo na tak nespravedlivé, nesnesitelné osudy. Proč já bych měl mít právo vybrat si, že moje dospívání připadne na rok 1989, zatímco na jiného připadl třeba rok 1948 s vyhlídkou na komunistické kriminály a celoživotní postih?

Díváš se raději na Ještěd, nebo do Knihy proměn?
Jin a jang byly původně čínské výrazy pro zastíněnou a osvětlenou část hory. Proto určitě není od věci dívat se i na Ještěd jako na Knihu proměn, kde jsou zachyceny všechny možné kombinace vztahů mezi stinným a světlým, silným a slabým... Během svých libereckých let jsem se snažil na to nezapomínat, k Ještědu jsem doopravdy vzhlížel.

Proč někdy nezahraješ aspoň jednu pěknou písničku?
Tak to pozor. Hraju je každou chvíli, jenom s tím nevystupuju na pódium. Příkladem jedné takové opravdu pěkné může být třeba Šel pro krev, kterou Plastici složili na text Ivana Wernische. Bohužel mi něco brání takové písně sám psát. Kdyby mi to přestalo bránit, nebránil bych se. Píseň je mimořádný útvar, poezii se v ní daří zřejmě líp než na papíře.

Přišla doba, kdy poezii rozumějí jen básníci a ti, kdo rozumějí básníkům? (ptal se nedávno řečnicky➚ šéfredaktor časopisu Host Miroslav Balaštík)
Říkají se takové věci proto, aby se něco změnilo k lepšímu, nebo je za tím nevyslovené přání, aby básníci už konečně zmizeli ze světa, protože tu jenom brzdí provoz? „Kdo tady poezii chce, hledá způsob. Kdo už ji tady nechce, hledá důvod,“ poupravil bych si jedno slavné úsloví. Mě pořád ještě víc oslovují ti, kdo hledají způsob.

Jaromír Typlt na svém vlastním webu➚

Foto Jaromír Čejka, Dominik Žižka, Apolena Typltová, Jana Holubková a archiv J. Typlta

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Litevská skladatelka Justė Janulytė se letos zúčastní festivalu Expozice nové hudby, kde bude v rámci úvodního koncertu provedena její skladba Prodlužování nocí. Rozhovor jsme začali u její monochromní hudby, ale dostali jsme se i k barvám, akustickým objektům, kompoziční metodě, dalším skladatelům a soudobé hudbě vůbec.  více

Festival Expozice nové hudby projde brněnskými zahradami a členové Filharmonie Brno i jednu malou založí. Jaké bude spojení hudby a zahrad nám prozradil dramaturg festivalu Viktor Pantůček.  více



Po pouhých dvou letech se brněnská bluesová kapela Band of Heysek přihlásila se svým druhým albem. Jeho název, který naznačuje radost ze setkání (I’m Glad I Met You), můžeme brát jako symbolický. Výsledkem cesty frontmana Jana Švihálka do oblasti Severního Mississippi bylo totiž nejen jeho setkání se současnými hvězdami tamního syrového blues (mj. na Grammy nominovaný RL Boyce nebo tamější bílá superhvězda Kenny Brown), ale také cesta těchto venkovských bluesmanů na český festival Blues Alive. Letošní další výlet celé „bandy hejsků“ na prestižní festival do Mississippi – už po natočení druhého alba – je pak jen pokračováním, ale nikoli závěrem krásného příběhu. Za oceánem totiž znovu došlo k zajímavým setkáním a Švihálek a spol. si do Brna přivezli společnou nahrávku své kapely s oběma výše zmíněnými obdivovanými americkými bluesmany.  více

Prostory brněnské katedrály svatých Petra a Pavla včera rozezněla Jazzová Mše od Jaromíra Hniličky. Poselstvím večera byla především vzpomínka na autora díla. Znovuuvedení této specifické kompozice bylo taktéž připomínkou tří let od jeho úmrtí. Brněnské provedení na Petrově pak navázalo na sobotní uvedení ve Valticích, které se zároveň konalo přesně na den skladatelova úmrtí. Na společném nastudování se kromě dominujícího B Side Bandu podíleli také členové Filharmonie Brno, sbor Ars Brunesis Chorus, herec Zdeněk Junák a trumpetista Juraj Bartoš, vše pod taktovkou Dana Kalouska.  více

Přerod úspěšné klasické akordeonistky v písničkářku. To bylo jedno z témat rozhovoru s Klárou Veselou. Především jsme však strávili příjemný čas nad jejím novým, celkově už třetím, albem Delicia.  více

V brněnském divadle Buranteatr se o víkendu uskutečnila premiéra autorského pohybového divadla s názvem Ondina: Malá mořská milovaná v podání spolku ProArt. Jak je již zvykem u tohoto nezávislého tělesa, jednalo se o multižánrovou inscenaci, kombinující prvky tance a činohry a to za účasti toliko dvojice protagonistů (Lucie Hrochová a Martin Dvořák), kteří jsou zároveň tvůrci představení.  více

Komická opera Růžový kavalír patří k nejmilovanějším a nejčastěji uváděným operám Richarda Strausse, ale také k nejvýznačnějším operním dílům minulého věku. Za více než století od své premiéry 26. ledna 1911 se stala prubířským kamenem operních režisérů, sólových zpěváků, orchestrálních hráčů i dirigentů. V pátek se tento titul po pětatřiceti letech vrátil do Brna na jeviště Janáčkova divadla. Po více než úspěšných Hoffmannových povídkách v režii uměleckého dua SKUTR, které sezonu zahájily, se jednalo o další velké sousto dramaturgického plánu Národního divadla Brno. Režijního nastudování se tentokrát chopil umělecký šéf opery Národního divadla Brno Jiří Heřman. Scénu navrhl Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková Rusínová a světelný design Daniel Tesař. O videoprojekce se postaral Tomáš Hrůza. Orchestr řídil a hudbu nastudoval Robert Kružík, sbor vedla Klára Složilová Roztočilová.  více

Dva měsíce po zahajovacím koncertu sezóny se Filharmonie Brno vrátila do provizoria sálu brněnského Stadionu, tentokrát s prvním koncertem spadajícím do abonentní řady Filharmonie na Stadionu. Program včerejšího večera s názvem Emoce a vášně mile překvapil, stejně jako jeho precizní provedení brněnskou filharmonií.  více

Brněnský hudebník Jan Švihálek se řadu let věnuje blues s kapelou Hoochie Coochie Band. Před pár lety však založil další kapelu, Band of Heysek, ve které naplňuje své představy o jiné podobě blues, syrovější, punkovější, rytmičtější. Za kořeny této hudby se vypravil nejprve sám a později s celou kapelou. Navázal kontakty i přátelství s americkými špičkami žánru, zahrál si na prestižním festivalu, přivezl mississippské bluesmany do Česka a jeho kapela s nimi dokonce natočila nahrávky, které nyní připravuje k vydání.  více

Nejznámější slovenský folklorní soubor Lúčnica vystoupil na pódiu Janáčkova divadla v Brně. Z Bratislavy přivezli starší choreografie legendárního Štefana Nosáľa, který nás před dvěma lety navždy opustil.   více

Brněnská skupina Ateliér na sebe poprvé upozornila v roce 2015 sedmipísňovou nahrávkou Půlcédé. První plnohodnotné CD natočila na jaře 2019 ve studiu Indies ve spolupráci s mistrem zvuku Dušanem Součkem. Album vyšlo pod názvem Kalevalavíce

Novinka mezinárodní skupiny Korjen je jednou z nejúspěšnějších letošních nahrávek z distribuce společnosti Indies Scope. Album Sabur vyšlo v polovině září 2019 a hned na začátku října zabodovalo na 15. místě v prestižní hitparádě World Music Charts Europe, kterou sestavuje 43 rozhlasových publicistů z celé Evropy.  více

K víkendovým oslavám a vzpomínkovým akcím se ve svátečním Brně připojila také Filharmonie Brno, a to s okázalostí hodnou této klíčové kulturní instituce. U příležitosti oslav 30 let demokratického státu bylo vybráno oratorium Svatá Ludmila Antonína Dvořáka, které je už svým obsazením jakoby předurčeno k provedení při významných příležitostech. Jeho zkrácenou verzi včera v chrámu sv. Petra a Pavla nabídla Filharmonie Brno pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese, sbory Vox Iuvenalis, Smíšený sbor Kantiléna a Pěvecký sbor Masarykovy univerzity pod vedením sbormistra Jana Ocetka. V pěti sólových rolích se představili Pavla Vykopalová (soprán), Jana Sýkorová (alt), Michal Lehotský (tenor), Martin Šrejma (tenor) a velikán české pěvecké školy Richard Novák (bas).   více

V brněnském Besedním domě bylo včera nebývale rušno. Zcela vyprodaný sál (a to včetně míst ke stání) dal tušit, že první abonentní koncert Filharmonie Brno z řady Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ patří k jedněm z nejdůležitějších večerů celé sezóny. Dramaturgie proti sobě postavila dva zcela opačné póly – českými i zahraničními posluchači milovaného Antonína Dvořáka, představitele vybroušené formy a melodické svěžesti, která učarovala i Johannesu Brahmsovi, a současnou americkou skladatelku, improvizátorku, zpěvačku, spisovatelku a režisérku Laurie Anderson, která pátrá po nových zvukových možnostech a proslula svými multimediálními projekty. Velkým lákadlem byla i účast samotné skladatelky. Laurie Anderson se však premiéry svého nově přepracovaného díla Amelia zúčastnila jako houslistka, zpěvačka a vypravěčka, když stanula na pódiu společně s orchestrem Filharmonie Brno, violoncellistou Rubinem Kodhelim a dirigentem Dennisem Russellem Daviesem. Ačkoliv by se dramaturgie večera – jak ostatně přiznává i programový text – dala trochu vratce podepřít „americkou“ berličkou, tím skutečně zásadním hudebním prvkem byl kontrast.  více

Smutnou náhodou se brněnský básník a prozaik Jan Skácel nedožil sametové revoluce – zemřel 7. listopadu 1989 v sedmašedesáti letech, deset dní před začátkem velkých společenských i politických změn. Jeho pohřeb v obřadní síni hřbitova v Brně-Židenicích byl tehdy sám o sobě tichou manifestací proti režimu, který Skácelovi, člověku přísně apolitickému, neustále komplikoval život i práci. Na den přesně po třiceti letech si výročí Skácelova úmrtí připomnělo zcela zaplněné hlediště Divadla Husa na provázku vzpomínkovým večerem (D)obrovský Skácel, který byl naplněný hudbou i mluveným slovem.  více

Big band Cotatcha Orchestra, složený ze špičkových hráčů nejen českých, ale i slovenských a rakouských, si postupně buduje zasloužené renomé na brněnské a potažmo české či středoevropské scéně. Rok po úspěšných koncertech s nizozemským dirigentem a trombonistou Iljou Reijngoudem nyní big band odhalil repertoár, který by měl být obsahem jeho debutového alba. Koncerty s názvem Bigbandová elektronika proběhly na začátku listopadu v Ostravě a v Brně.  více

Kulturní dům U lípy na ulici Charbulova vprostřed týdne hostil tradiční Folklorní taneční. Tato milá akce v režii brněnského Slováckého krúžku se konala již po třetí. V několika týdnech na ní přizvaní lektoři učili tance typické pro jejich region. Podtitul aktuálního třetího běhu tanečních zní Tance méně známé a neznámévíce

Nejčtenější

Kritika

Prostory brněnské katedrály svatých Petra a Pavla včera rozezněla Jazzová Mše od Jaromíra Hniličky. Poselstvím večera byla především vzpomínka na autora díla. Znovuuvedení této specifické kompozice bylo taktéž připomínkou tří let od jeho úmrtí. Brněnské provedení na Petrově pak navázalo na sobotní uvedení ve Valticích, které se zároveň konalo přesně na den skladatelova úmrtí. Na společném nastudování se kromě dominujícího B Side Bandu podíleli také členové Filharmonie Brno, sbor Ars Brunesis Chorus, herec Zdeněk Junák a trumpetista Juraj Bartoš, vše pod taktovkou Dana Kalouska.  více