Jiří Plocek: Idealista nemyslí na zadní kolečka

Jiří Plocek: Idealista nemyslí na zadní kolečka

Se serverem Město hudby začíná spolupracovat Jiří Plocek. Hrál na mandolínu s Poutníky i se svojí kapelou Teagrass, naposledy natočil album Písňobraní s Jitkou Šuranskou. Působí jako hudební redaktor a dramaturg v Českém rozhlasu Brno, stojí v čele družstva Kulturních novin. Mluvili jsme o všem možném, ale vlastně jsme pořád kroužili kolem jednoho bodu: jak se biochemik dostal k hudbě a hlavně jak skrze ni objevuje sebe sama.

Tvoje hudební aktivity byly a jsou velmi různorodé, ale folklor – nebo snad etnická hudba – se jimi prolíná pořád. Co tě k lidové hudbě táhne?
Mě k ní táhne to, že ji pořád objevuji. Vyrůstal jsem ve městě, nejdříve ve Velké Bíteši, od desíti let v Brně, a přímý vztah k moravské lidové hudbě jsem měl nulový. V mém okolí se hrála trampská hudba, folk a především country – i když to byl ve skutečnosti bluegrass. A potom přišel newgrass a později nová akustická hudba, když se to žánrové pojetí rozšiřovalo. U všech těch amerických muzikantů mě ale především bavilo, když překročili čistě stylový rozměr. Ilustrativním příkladem pro mě je vynikající mandolinista a klarinetista Andy Statman, který do svého bluegrassového působení vnášel klezmerské prvky a židovskou tradici, ke které směřoval i v životě. To bylo tak osvěžující slyšet. Společně s objevením klezmeru jsem se dostal zpátky k melodice východní Evropy. Tady také zapůsobilo to, že jeden z mých nejbližších spoluhráčů pd konce 70.let, basista Petr Surý, od mládí hrával v cimbálovkách a pak nastoupil do BROLNu. Folklor miloval absolutně, přes něj jsem se dostal do styku s cimbálovými muzikami a začal jsem folklor pro sebe objevovat. Po svém. Já ten folklor totiž vlastně neumím hrát – mě když postaví do cimbálovky, tak se nějak přizpůsobím do harmonie, ale stylově to nejde. Snažil jsem se spíš najít svůj přístup, který mám z pocitu z těch písniček. Je to spojené s různými mými muzikantskými etapami: vždycky se podívám novýma očima na tu stejnou starou věc.

Jaký je rozdíl mezi folklorem a etnickou hudbou, jestli vůbec existuje?
To je spíš akademická věc. Dřív to byl všechno folklór – ještě s dlouhým ó. V laickém hovoru zjdenodušeně totéž co lidová muzika. V dnešním pojetí se pojem folklor používá obecně pro tradiční kulturu v určité oblasti, kterou se zabývá folkloristika. Kroje, tance, ústní tradice a tak dál. Ale folkloristika je podmnožinou oboru, který se snaží tu problematiku pojmout komplexněji v univerzálnějším antropologickém pojetí – to je etnologie. A etnická hudba je hudba, která charakterizuje různé národy, etnika. Tedy směs „folklórů“, když se vrátím k laickému vyjadřování.

Začínal jsi s bluegrassem, hrál jsi na mandolínu s Poutníky, ale s kapelou Teagrass už jsi hrál folklorní hudbu v bluegrassovém obsazení...
…ale ne od začátku. My jsme Teagrass původně založili s banjistou Lubošem Malinou a Petrem Surým jako odpočinkovou kapelu, abychom si vedle poutnického kolotoče mohli občas hrát pěkné písničky jen tak pro radost. A vůbec ne lidové – měli jsme tehdy rádi Suzanne Vegu, která se zrovna začala prosazovat, ty písničky mě neobyčejně oslovovaly. Jednak svojí poetikou a jednak jsem viděl, že je můžeme hrát, protože jsou nám vnitřně blízké i hudebně. A našli jsme taky adekvátní zpěvačku, to byla Katka Pořízková z Bratislavy. Ta měla podobný projev jako Vega, vynikající angličtinu a byla to pohodová muzikantka. Katka se ale provdala do Vídně, Luboš měl po odchodu od Poutníků natolik silné angažmá s Druhou trávou, že neměl čas, a my jsme s Petrem přemýšleli, kam naše hraní zacílit. Petr mi tehdy říkal, že hrává v hospodě s jednou zpěvačkou, která zná cikánských písní víc než cikáni – byla to Natálie Velšmídová. Mě ty písničky vracely do orientace na východní melodiku. S Natálií jsme vybrali sadu písní a natočili v roce 1993 první album Teagrassu Folklorní tvář, které však zachytilo až tuto druhou sestavu. Byla to vlastně cimbálovka primovaná mandolínou. Když jsem se v roce 1995 vrátil po roce a půl z Ameriky, tak to pro mě byl základ pro moje další hraní. Vrátili jsme se s Teagrassem však více k bluegrassu a trochu i ke swingu.

V Americe jsi byl kvůli muzice?
Ne, já jsem původně vystudovaný biochemik a když jsem skončil u Poutníků, tak jsem se vrátil zpátky do oboru, do Ústavu analytické chemie Akademie věd. S tím souvisel i můj pobyt v Americe, V Indiana University v Bloomingtonu.

Ale o hudbu ses tam asi přece jen taky zajímal...
No ano, tam jsem se dostal do přímého kontaktu s hudbou, kterou jsme tu hráli, s bluegrassovými muzikanty. On je to jiný svět, jiné prostředí a člověk si dělá obrázek o věcech, které jenom slýchal. Chodil jsem na koncerty, s jedním kamarádem jsme hrávali bluegrass v hospodě a dělal jsem si jakýsi přehled, čím žije Amerika. Jaké má tradice a co je pro ni důležité. Tam jsem taky zjistil, že tady se sice pořád říká, že co Čech, to muzikant, a jak jsou na tom Češi ve světě dobře a jak jsou oceňovaní, ale českou muziku jsem tam v obchodech nikde nenašel. Jenom pár kousků vážné hudby a dechovky ze Supraphonu a Pantonu. Šel jsem v Bloomingtonu, kde jsem byl na univerzitě, na koncert z Janáčkovy hudby, hrál Tokyo String Quartet, ohromný aplaus, lidi byli unešení. Chodili za mnou kolegové a říkali, jak je to úžasná muzika a z čeho že ten Janáček čerpá. Říkal jsem jim, že z lidové hudby a uvědomil si, že oni se k té naší tradici vůbec nemůžou dostat, protože tam nikde není, my ji neexportujeme. A to tam člověk našel rumunské, maďarské věci, nahrávky z celého světa, ale moravskou žádnou. Tak jsem si vzal do hlavy, že založím vydavatelství, budu dělat dobrou moravskou tradiční hudbu a zkusím ji nabídnout i ven. To se mi podařilo jen s polovičním úspěchem. O mé edici se venku psalo, obchodně už to tak nefungovalo.

To bylo vydavatelství Gnosis Brno? Hned dodám, že za historický počin pokládám vydání autentických záznamů lidové hudby, které kdysi pořídil na voskové válečky Leoš Janáček.
Já jsem ze začátku neměl přesnou představu, co chci vydávat. Jen jsem věděl, že by to měly být v první řadě aktuální tvůrčí počiny mých kamarádů, kteří by jinak nebyli schopní svoje věci uplatnit. Firmy Supraphon a Panton kdysi vydávaly širokou škálu titulů, neměly konkurenci a mohly si dovolit jak mainstream, tak okrajové projekty. Luboš Novotný, světový hráč na dobro, chodil několik let se svojí nahrávkou k nim a později i k jiným firmám, pořád mu jen něco slibovali a nic se nedělo. Tak jsem mu řekl, že když to nikde neuplatní, tak mu tu nahrávku vydám, až se vrátím z Ameriky. To byl můj první regulérní titul. Potom jsem chtěl dělat komorní hudbu, která vzniká na Moravě – tady jsem měl vazbu na různé muzikanty přes bratra, violistu brněnské filharmonie. A nakonec jsem chtěl vydávat řadu založenou na tradiční moravské hudbě. Tam jsem jako první udělal profil Martina Hrbáče z Horňácka. My jsme se potkali ve Veselí nad Moravou na domácí oslavě a úplně mě dostal jako charismatický zpěvák a primáš. Ptal jsem se ho, jestli mu už někdo vydal desku a on říkal, že ne. Tak jsem mu slíbil, že mu ji vydám, jestli se do vydávání pustím. On si jako správný Horňák nechal zadní vrátka a řekl mi: ‚No, dyž ňa neosloví nekdo iný…’ Naštěstí neoslovil. Z toho nakonec vznikla řada, která měla zmapovat všechny moravské regiony. Úplně se mi to nepovedlo, ale ty důležité věci jsem vydal.

Dají se ty nahrávky ještě dnes někde sehnat?
Jo, zrovna tu desku Martina Hrbáče Horňácký hudec vydali v reedici Indies Happy Trails. Mají ještě pár titulů v distribuci, hlavně dvojdisk Proměny v čase, kam jsem zařadil historické nahrávky z rozhlasových archivů a přehled moravské lidové hudby na konci tisíciletí.

Tvůj bratr hraje ve Filharmonii Brno na violu. Zajamujete si někdy spolu?
Kdepak, Karel je na rozdíl ode mne, v podstatě lidového muzikanta, prvotřídním hráčem v klasice. Naposledy jsme spolu hráli jako studenti doma koledy.

Když tu byl v šedesátých letech nedávno zesnulý písničkář Pete Seeger, byl prý nespokojený s předskakujícím Spirituál kvintetem. Čekal něco z domácí lidové hudby a přebírání amerických vzorů nemohl pochopit. Jak se díváš na kapely, které se snaží tvářit strašně americky, zpívají v angličtině a dělají všechno pro to, aby nezněly česky?
Musím se na ně dívat vlídně, protože jsem to dělal taky. Nikdy mě ale nestrhlo takové to absolutní napodobování, vždy jsem si říkal, že to musím procítit i já, přidat k tomu něco svého. Hudební jazyk odráží určitou psychologickou realitu. To, čemu dnes říkáme moravská lidová hudba, je projev venkovského obyvatelstva, které žije určitým tradičním životem, vyznává určité tradiční hodnoty a má určitý kulturní horizont. Městská kultura už přinesla spoustu dalších sociálně kulturních aspektů a s rozvojem technologií došlo k tomu, že Čech žijící ve městě už není stejný jako Čech žijící v podšumavské vesnici. Je daleko víc propojen s celým světem, i svojí duší se mnohem víc překrývá s Američanem, Australanem nebo Rusem – záleží na dobově společenském kontextu. A ten moment oslovení západní hudbou souvisí také s tím, že se v tomto kulturním okruhu v posledních dvou stoletích osvobozuje člověk jako jednotlivec, vymaňuje se ze starých tradic a osvobozuje se i ve svém výrazu. Jazz je příklad takového individuálního tvůrčího osvobození v západním kulturním okruhu. To není jen věc nějakých černochů v Americe, to je obecný dějinný koncept, který nutně musel přijít i sem a my jsme se s ním museli spontánně vypořádat. My totiž v tom světě žijeme také a bylo to v každém z nás jako v koze lůj, ta tendence k individuálnímu, různorodému vyjádření. Proto se dívám vlídně i na tyto věci, protože i ta láska k cizímu stylu znamená pedevším ohmatání sebe sama a člověk se stejně nakonec vrátí k tomu, co je skutečně on sám, kde má kořeny. Já jsem začal s bluegrassem a moje poslední deska jsou moravské lidové písně.

Myslíš Písňobraní s Jitkou Šuranskou. Tam ses možná nejvíc přiblížil k autentickému folkloru, jestli je něco takového dnes ještě možné...
Já jsem se hlavně snažil dotknout toho nejjednoduššího v sobě. Vycházel jsem sice původně z bluegrassu, kde platí určitá pravidla, musí se hrát opravdu velmi zručně instrumentálně, improvizační rovina má něco společného s jazzem. Ale Písňobraní se dotýká věcí, které ve mně hluboce rezonují. Je to melodika písniček, které mě oslovují třeba až k slzám, a potom způsob hraní, kdy ze mě vyteče to nejjednodušší, ale přitom vnitřně to nejsilnější. A může to mít třeba bluesový nádech. Poslední léta se mi taky zhoršuje pohyblivost prstů na levé ruce, i to mi zamezilo hrát moc složitě.

Je to znamení?
Beru to jako vyšší moc.

Autenticita folkloru je složitá problematika, ale před týdnem jsem byl třeba na Flédě na cikánské dechovce Fanfare Ciocărlia, hráli všechno možné od lidovek až po Born To Be Wild, což by doma na svatbě asi hráli klidně taky. Je to autentické?
Je. U nich to má navíc nepochybné muzikantské kvality. Ale dřív se tak hrálo. Muzika Samka Dudíka, která patří k ikonám slovenského folkloru, hrála to, co v daném kontextu žilo. A kromě vlastních „myjavských“ písniček hráli i hudbu, kterou lidé chtěli slyšet. Slyšel jsem, že část večera hráli jako čistá cimbálovka svoje písničky ke zpěvu, potom vzali saxofon a hráli šlágry k tanci. Lidová hudba je hudba užitá, založená na rezonanci s tím, co lidé chtějí a prožívají.

A jaký je tedy rozdíl mezi takovou lidovou hudbou a Madonnou? Ta přece také jede na rezonanci s tím, co lidé chtějí.
Populární hudba je lidová hudba současnosti, jakkoli je říznutá technologiemi a sofistikovaným produkčním způsobem. Lidová hudba má totiž dva póly. Jeden je dokonale užitný a ten já neumím. Vždy jsem obdivoval primáše cimbálovek, kteří v hospodě chodí mezi stoly, komunikují s lidmi a napojují se na to, co ti lidé chtějí. Okamžitě reagují, mají obrovskou zásobu písní a jsou flexibilní. Druhý pól je ta osobní muzikantská výpověď. Tradiční primáš z určité dědiny hraje určitým způsobem, má svoje cifry, na které si nějak přišel a vyjadřují jeho osobnost. Babička, která zpívá určitý typ balad, nebude na požádání zpívat, co se jí řekne. Zazpívá něco, co považuje za důležité v nějaké životní situaci. K tomu se kloním i já osobně.

Co muzika, která z folkloru vychází, ale nějak s ním dál pracuje. Třeba Zuzana Lapčíková, Jitka Šuranská, Tomáš Kočko nebo Jiří Pavlica, kterého Václav Klaus dokonce nazval ničitelem folkloru?
Vyjádření Václava Klause můžeme samozřejmě úplně opominout. Co je ale důležité, tak to, že člověk vždy vstupuje do pole hudby s nějakým úmyslem a s nějakým citem. Je jenom otázka, do jaké míry to dělá proto, že se potřebuje vyjádřit a nebo jestli to má ještě jiný charakter, třeba účelový, prosadit se na trhu či se uživit. Chci třeba spojit určité inspirativní prvky v nový celek nebo natočit něco, co vyjde vstříc nějakému trendu…

což jsou všechno legitimní pohnutky.
Ano, vychází to z potřeb člověka. Tímto způsobem žije i velká část vážné hudby. To je tak neobyčejně sofistikovaná oblast, že je téměř nemožné přijít s absolutní originalitou. Všechno závisí na tom, jak vtipný, přemýšlivý a citlivý bude záměr představit nějakou starší skladbu nebo neobvyklou dramaturgickou kombinaci. A podle toho bude ten muzikant nebo tvůrce úspěšný. Tyhle aspekty, to srdce a rozum, se projeví v určitém poměru a závisí pouze na prostředí a na tom díle, jestli bude žít dál. S odstupem třeba třiceti let už se dá vidět, co žije dál a co je považováno za dobovou záležitost, co sehrálo nějakou roli, a už nehraje… Já se na to všechno dívám v podstatě bez hodnocení, jen mě zajímá, o čem to vypovídá.

Působíš v Českém rozhlase Brno jako hudební redaktor a dramaturg. Zůstáváš u folkloru i na tomto místě?
Já jsem tam byl takto především angažován. Nejdřív jako dramaturg BROLNu a potom jako redaktor, který má na starosti folklor a takzvané menšinové žánry.

Jak už jsi zmínil – původně jsi biochemik, pracoval jsi ve výzkumu i praxi. Jak ses dostal od biochemie ke vší té hudbě?
Mě vždycky bavilo obojí, jenom v různých obdobích převládal ten či onen zájem. Ono to má mnoho společného, protože – když to vezmu povrchně – vezmi si třeba Vladimíra Úlehlu. Profesor, biolog, spoluzakladatel katedry biochemie na brněnské univerzitě a současně vášnivý národopisec a vynikající muzikant. Jeho přemýšlení o lidové písni vycházelo z určitého kritického myšlení, které nabyl jako přírodovědec.
Mimochodem, když jsme s Poutníky točili desky v Praze v Mozarteu, tak jsem zjišťoval, kolik lidí v branži jsou původně chemici. Byl tam třeba hudební režisér Květoslav Svatoš, člověk s absolutním sluchem a vystudovaný chemik, ‚Guma’ Kulhánek, skvělý basista. Přímo na brněnské katedře biochemie jsme tři, kteří vystudovali obor a zakotvili v hudbě. Nejstarší je Ivo Pluháček, ten hrál na banjo v Traditional Jazz Studiu. Druhý v pořadí podle věku je Radim Pařízek, dříve kapela Citron a teď mediální podnikatel. No a třetí jsem byl já. Možná je to nějaký přirozeně kompenzační efekt, kdy člověk potřebuje obojí.

Jsi předseda družstva Kulturních novin, které vznikly z části rozvrácené redakce Literárních novin z éry Jakuba Patočky. Hudbou se tam skoro nezabýváš, komentuješ společenské dění. Proč to vlastně děláš – věříš v dosah menších médií, chceš změnit svět?
Z mé strany je to aktivní snaha o reflexi světa. Já jsem svět kolem sebe vždy sledoval, prožíval jsem ho a cítil se v něm vnitřně angažovaný. Dostal jsem se do okruhu Literárních novin Jakuba Patočky, kde ten prostor k reflexi s aktivistickým podtónem byl značný a značně svobodný. A když Jakub ty noviny musel pustit, převzal je nový vlastník a rozhodl se změnit i redakci. Z toho vznikl Deník Referendum, a my, co jsme byli ne tak politicky profilovaní a víc zaměření na kulturu, jsme založili družstvo Kulturní noviny. To společensko kritické angažmá tam bylo vždycky, ale možná jsme chtěli být méně politicky aktivističtí. Motorem byli moji nejbližší spolupracovníci z Literárních novin a Jaroslav Šabata, nezlomný nadšenec a podporovatel všeho nového. Do čela jsem se nakonec dostal já. Pro mě byl zajímavý i ten družstevní projekt sám o sobě, je to způsob uchopení role v občanské společnosti. Občané mohou získat vůči ekonomickým strukturám určitou pozici, kterou mají pevně v rukou. Člověk se ale musí naučit demokracii – my se v rámci toho prostředí musíme naučit spolu o všem mluvit a dospět k rozhodnutí hlasováním. Takže kromě reflexe společnosti a světa je to také důležité jako sebevzdělávání v oblasti občanských aktivit.

Takže v tom nehledáš jen vnější smysl, ale i to, co je pro tebe důležité vnitřně...
Ano a je to občas i sebezničující, protože člověk, idealista, při tom nemyslí na zadní kolečka a pak se diví… Ale nestěžuju si, to patří k věci. Vše do čeho jsem se pustil, bylo pro mě osobně hrozně důležité, pro poznání mechanismů, jak fungují věci ve společnosti a jak v nich funguji já. Jsou to „moji univerzitěty“, jak říkal Maxim Gorkij.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Jitce Šuranské se podařil výborný sólový debut. Bylo by ale fantastické, kdyby dokázala na této hudební úrovni přejít k autorskému repertoáru.  více

Ciment se zcela otevřeně hlásí k obskurnímu světu metalových tancovaček, ale zároveň je schopen jej pozorovat a ironicky komentovat.  více

Sólové album Petra Ulrycha Bratr sestry vyšlo koncem minulého roku, mluvili jsme tedy o jeho uvedení do života. Názvy jednotlivých písní nás ale v rozhovoru přivedly spíše k obecnějším úvahám.  více


Zpěvačka Lizz Wright se narodila v roce 1980 v rodině pastora. Od dětství měla blízko ke gospelové hudbě, zpívala ve sboru a později si zamilovala i další původně afromaerické hudební žánry včetně soulu, blues a jazzu. Zatímco v listopadu 2019 vystoupila v Šumperku na festivalu Blues Alive se svou vlastní kapelou, v Brně ji doprovodí Filharmonie Brno a trio pražských jazzmanů (David Dorůžka – kytara, Tomáš Baroš – kontrabas, Daniel Šoltis – bicí). Koncert se koná 3. května v Janáčkově divadle a je součástí festivalu JAZZFESTBRNO 2020.  více

V pátek 14. února se v brněnském Sono centru odehrál žánrově pestrý festival, který byl současně oslavou tří dekád činnosti tří vydavatelských větví, které si spojujeme s původním jednoduchým názvem Indies Records. V průběhu let se vydavatelství Indies Records rozdělilo na tři subjekty se třemi svébytnými edičními katalogy – Indies MG, Indies Scope a Indies Happy Trails, za nimiž stojí vydavatelské osobnosti Miloš Gruber, Milan Páleš a Jaromír Kratochvíl.  více

Evolet je umělecké jméno v Brně usazené slovenské písničkářky a vystudované psycholožky Evy Jurčákové. Její první veřejnou hudební aktivitou bylo trio Soundno, na které později navázala několika fázemi projektu, který si už říkal také Evolet. Bylo to nejprve duo s kytaristou Jurajem Serišem, poté krátce větší spíše příležitostné uskupení s výrazným ženským prvkem (vedle Evy v ní zpívaly Hana Voříšková a Hana Fatamorgana), až nakonec vznikla plnohodnotná kapela, v níž autorku písní doprovázejí tři zkušení brněnští hráči: Martin Kyšperský (zde především baskytara plus další nástroje), Antonín Koutný (kytara) a Jakub Kočička (bicí).  více

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více

Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.  více

Hudební vydavatelství Indies oslaví na den přesně 14. února 2020 v brněnském Sono Centru úctyhodných třicet let od svého založení. Na dvou pódiích zahraje tucet kapel a na programu je i několik opravdu unikátních koncertů. Na vše, co tomuto jedinečnému podniku v podobě firmy i slavnostního večera předcházelo, vzpomíná zakladatel Indies Milan Páleš.  více

Violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr Janáčkova divadla v Brně, má vedle klasické hudby blízko také k undergroundu, spolupracuje s básníky a napsal několik zásadních skladeb na pomezí soudobé a alternativní hudby. Jeho nové sólové album Josef Klíč & His One Man Cello Squad obsahuje písně beze slov, což je, jak Klíč podotkl v loňském rozhovoru pro náš server, forma, „která existovala už v době renesance“. A vysvětluje: „Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií.“  více

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.  více

Vydá-li kapela nové album po deseti letech a nazve je Dej si čas, zavání to sympatickou sebeironií. Jenže co je to deset let proti prodlevám u jiných kapel, jejich fanoušci na novinku čekali osmnáct (AG Flek) nebo dokonce třicet let (Progres 2). U Mošen to prý bylo navíc tak, že nové album začalo vznikat už před pár lety, ale skupina na ně chtěla zařadit některé úplně nové písně, které potřeboval docvičit a docizelovat.  více

Ten večer byl nejen slavnostní, mimořádně obsazený, ale zejména v mnoha optikách hodnotný, přínosný i významný. Nablýskané baletní gala souboru Národního divadla Brno včera v Janáčkově divadle totiž ukázalo mnoho důležitých věcí. Jednak se galakoncert odkázal k úctyhodnému stému výročí baletního souboru v Brně, dále představil město jako respektované ohnisko tanečního umění, kam neváhají přijet největší hvězdy současnosti. A  konečně: v této prvoligové konkurenci obstál i domácí soubor, který se poměřil s evropskou špičkou. Připočtěte k tomu ještě opravdu bouřící nabitý sál Janáčkovy opery čili přes tisícovku spokojených diváků a výše avizované umělecké zisky jsou završené.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Malý hudební klub Ponava V Brně je již několik let znám svou velmi kvalitní hudební produkcí. Místy se v jeho rozmanitém programu objevují také folklorní projekty. Ve čtvrtek zde vystoupilo duo známého multiinstrumentalisty Mariana Friedla a lašské zpěvačky Sabriny Pasičnyk.  více

Nejčtenější

Kritika

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více