Jiří Plocek: Idealista nemyslí na zadní kolečka

Jiří Plocek: Idealista nemyslí na zadní kolečka

Se serverem Město hudby začíná spolupracovat Jiří Plocek. Hrál na mandolínu s Poutníky i se svojí kapelou Teagrass, naposledy natočil album Písňobraní s Jitkou Šuranskou. Působí jako hudební redaktor a dramaturg v Českém rozhlasu Brno, stojí v čele družstva Kulturních novin. Mluvili jsme o všem možném, ale vlastně jsme pořád kroužili kolem jednoho bodu: jak se biochemik dostal k hudbě a hlavně jak skrze ni objevuje sebe sama.

Tvoje hudební aktivity byly a jsou velmi různorodé, ale folklor – nebo snad etnická hudba – se jimi prolíná pořád. Co tě k lidové hudbě táhne?
Mě k ní táhne to, že ji pořád objevuji. Vyrůstal jsem ve městě, nejdříve ve Velké Bíteši, od desíti let v Brně, a přímý vztah k moravské lidové hudbě jsem měl nulový. V mém okolí se hrála trampská hudba, folk a především country – i když to byl ve skutečnosti bluegrass. A potom přišel newgrass a později nová akustická hudba, když se to žánrové pojetí rozšiřovalo. U všech těch amerických muzikantů mě ale především bavilo, když překročili čistě stylový rozměr. Ilustrativním příkladem pro mě je vynikající mandolinista a klarinetista Andy Statman, který do svého bluegrassového působení vnášel klezmerské prvky a židovskou tradici, ke které směřoval i v životě. To bylo tak osvěžující slyšet. Společně s objevením klezmeru jsem se dostal zpátky k melodice východní Evropy. Tady také zapůsobilo to, že jeden z mých nejbližších spoluhráčů pd konce 70.let, basista Petr Surý, od mládí hrával v cimbálovkách a pak nastoupil do BROLNu. Folklor miloval absolutně, přes něj jsem se dostal do styku s cimbálovými muzikami a začal jsem folklor pro sebe objevovat. Po svém. Já ten folklor totiž vlastně neumím hrát – mě když postaví do cimbálovky, tak se nějak přizpůsobím do harmonie, ale stylově to nejde. Snažil jsem se spíš najít svůj přístup, který mám z pocitu z těch písniček. Je to spojené s různými mými muzikantskými etapami: vždycky se podívám novýma očima na tu stejnou starou věc.

Jaký je rozdíl mezi folklorem a etnickou hudbou, jestli vůbec existuje?
To je spíš akademická věc. Dřív to byl všechno folklór – ještě s dlouhým ó. V laickém hovoru zjdenodušeně totéž co lidová muzika. V dnešním pojetí se pojem folklor používá obecně pro tradiční kulturu v určité oblasti, kterou se zabývá folkloristika. Kroje, tance, ústní tradice a tak dál. Ale folkloristika je podmnožinou oboru, který se snaží tu problematiku pojmout komplexněji v univerzálnějším antropologickém pojetí – to je etnologie. A etnická hudba je hudba, která charakterizuje různé národy, etnika. Tedy směs „folklórů“, když se vrátím k laickému vyjadřování.

Začínal jsi s bluegrassem, hrál jsi na mandolínu s Poutníky, ale s kapelou Teagrass už jsi hrál folklorní hudbu v bluegrassovém obsazení...
…ale ne od začátku. My jsme Teagrass původně založili s banjistou Lubošem Malinou a Petrem Surým jako odpočinkovou kapelu, abychom si vedle poutnického kolotoče mohli občas hrát pěkné písničky jen tak pro radost. A vůbec ne lidové – měli jsme tehdy rádi Suzanne Vegu, která se zrovna začala prosazovat, ty písničky mě neobyčejně oslovovaly. Jednak svojí poetikou a jednak jsem viděl, že je můžeme hrát, protože jsou nám vnitřně blízké i hudebně. A našli jsme taky adekvátní zpěvačku, to byla Katka Pořízková z Bratislavy. Ta měla podobný projev jako Vega, vynikající angličtinu a byla to pohodová muzikantka. Katka se ale provdala do Vídně, Luboš měl po odchodu od Poutníků natolik silné angažmá s Druhou trávou, že neměl čas, a my jsme s Petrem přemýšleli, kam naše hraní zacílit. Petr mi tehdy říkal, že hrává v hospodě s jednou zpěvačkou, která zná cikánských písní víc než cikáni – byla to Natálie Velšmídová. Mě ty písničky vracely do orientace na východní melodiku. S Natálií jsme vybrali sadu písní a natočili v roce 1993 první album Teagrassu Folklorní tvář, které však zachytilo až tuto druhou sestavu. Byla to vlastně cimbálovka primovaná mandolínou. Když jsem se v roce 1995 vrátil po roce a půl z Ameriky, tak to pro mě byl základ pro moje další hraní. Vrátili jsme se s Teagrassem však více k bluegrassu a trochu i ke swingu.

V Americe jsi byl kvůli muzice?
Ne, já jsem původně vystudovaný biochemik a když jsem skončil u Poutníků, tak jsem se vrátil zpátky do oboru, do Ústavu analytické chemie Akademie věd. S tím souvisel i můj pobyt v Americe, V Indiana University v Bloomingtonu.

Ale o hudbu ses tam asi přece jen taky zajímal...
No ano, tam jsem se dostal do přímého kontaktu s hudbou, kterou jsme tu hráli, s bluegrassovými muzikanty. On je to jiný svět, jiné prostředí a člověk si dělá obrázek o věcech, které jenom slýchal. Chodil jsem na koncerty, s jedním kamarádem jsme hrávali bluegrass v hospodě a dělal jsem si jakýsi přehled, čím žije Amerika. Jaké má tradice a co je pro ni důležité. Tam jsem taky zjistil, že tady se sice pořád říká, že co Čech, to muzikant, a jak jsou na tom Češi ve světě dobře a jak jsou oceňovaní, ale českou muziku jsem tam v obchodech nikde nenašel. Jenom pár kousků vážné hudby a dechovky ze Supraphonu a Pantonu. Šel jsem v Bloomingtonu, kde jsem byl na univerzitě, na koncert z Janáčkovy hudby, hrál Tokyo String Quartet, ohromný aplaus, lidi byli unešení. Chodili za mnou kolegové a říkali, jak je to úžasná muzika a z čeho že ten Janáček čerpá. Říkal jsem jim, že z lidové hudby a uvědomil si, že oni se k té naší tradici vůbec nemůžou dostat, protože tam nikde není, my ji neexportujeme. A to tam člověk našel rumunské, maďarské věci, nahrávky z celého světa, ale moravskou žádnou. Tak jsem si vzal do hlavy, že založím vydavatelství, budu dělat dobrou moravskou tradiční hudbu a zkusím ji nabídnout i ven. To se mi podařilo jen s polovičním úspěchem. O mé edici se venku psalo, obchodně už to tak nefungovalo.

To bylo vydavatelství Gnosis Brno? Hned dodám, že za historický počin pokládám vydání autentických záznamů lidové hudby, které kdysi pořídil na voskové válečky Leoš Janáček.
Já jsem ze začátku neměl přesnou představu, co chci vydávat. Jen jsem věděl, že by to měly být v první řadě aktuální tvůrčí počiny mých kamarádů, kteří by jinak nebyli schopní svoje věci uplatnit. Firmy Supraphon a Panton kdysi vydávaly širokou škálu titulů, neměly konkurenci a mohly si dovolit jak mainstream, tak okrajové projekty. Luboš Novotný, světový hráč na dobro, chodil několik let se svojí nahrávkou k nim a později i k jiným firmám, pořád mu jen něco slibovali a nic se nedělo. Tak jsem mu řekl, že když to nikde neuplatní, tak mu tu nahrávku vydám, až se vrátím z Ameriky. To byl můj první regulérní titul. Potom jsem chtěl dělat komorní hudbu, která vzniká na Moravě – tady jsem měl vazbu na různé muzikanty přes bratra, violistu brněnské filharmonie. A nakonec jsem chtěl vydávat řadu založenou na tradiční moravské hudbě. Tam jsem jako první udělal profil Martina Hrbáče z Horňácka. My jsme se potkali ve Veselí nad Moravou na domácí oslavě a úplně mě dostal jako charismatický zpěvák a primáš. Ptal jsem se ho, jestli mu už někdo vydal desku a on říkal, že ne. Tak jsem mu slíbil, že mu ji vydám, jestli se do vydávání pustím. On si jako správný Horňák nechal zadní vrátka a řekl mi: ‚No, dyž ňa neosloví nekdo iný…’ Naštěstí neoslovil. Z toho nakonec vznikla řada, která měla zmapovat všechny moravské regiony. Úplně se mi to nepovedlo, ale ty důležité věci jsem vydal.

Dají se ty nahrávky ještě dnes někde sehnat?
Jo, zrovna tu desku Martina Hrbáče Horňácký hudec vydali v reedici Indies Happy Trails. Mají ještě pár titulů v distribuci, hlavně dvojdisk Proměny v čase, kam jsem zařadil historické nahrávky z rozhlasových archivů a přehled moravské lidové hudby na konci tisíciletí.

Tvůj bratr hraje ve Filharmonii Brno na violu. Zajamujete si někdy spolu?
Kdepak, Karel je na rozdíl ode mne, v podstatě lidového muzikanta, prvotřídním hráčem v klasice. Naposledy jsme spolu hráli jako studenti doma koledy.

Když tu byl v šedesátých letech nedávno zesnulý písničkář Pete Seeger, byl prý nespokojený s předskakujícím Spirituál kvintetem. Čekal něco z domácí lidové hudby a přebírání amerických vzorů nemohl pochopit. Jak se díváš na kapely, které se snaží tvářit strašně americky, zpívají v angličtině a dělají všechno pro to, aby nezněly česky?
Musím se na ně dívat vlídně, protože jsem to dělal taky. Nikdy mě ale nestrhlo takové to absolutní napodobování, vždy jsem si říkal, že to musím procítit i já, přidat k tomu něco svého. Hudební jazyk odráží určitou psychologickou realitu. To, čemu dnes říkáme moravská lidová hudba, je projev venkovského obyvatelstva, které žije určitým tradičním životem, vyznává určité tradiční hodnoty a má určitý kulturní horizont. Městská kultura už přinesla spoustu dalších sociálně kulturních aspektů a s rozvojem technologií došlo k tomu, že Čech žijící ve městě už není stejný jako Čech žijící v podšumavské vesnici. Je daleko víc propojen s celým světem, i svojí duší se mnohem víc překrývá s Američanem, Australanem nebo Rusem – záleží na dobově společenském kontextu. A ten moment oslovení západní hudbou souvisí také s tím, že se v tomto kulturním okruhu v posledních dvou stoletích osvobozuje člověk jako jednotlivec, vymaňuje se ze starých tradic a osvobozuje se i ve svém výrazu. Jazz je příklad takového individuálního tvůrčího osvobození v západním kulturním okruhu. To není jen věc nějakých černochů v Americe, to je obecný dějinný koncept, který nutně musel přijít i sem a my jsme se s ním museli spontánně vypořádat. My totiž v tom světě žijeme také a bylo to v každém z nás jako v koze lůj, ta tendence k individuálnímu, různorodému vyjádření. Proto se dívám vlídně i na tyto věci, protože i ta láska k cizímu stylu znamená pedevším ohmatání sebe sama a člověk se stejně nakonec vrátí k tomu, co je skutečně on sám, kde má kořeny. Já jsem začal s bluegrassem a moje poslední deska jsou moravské lidové písně.

Myslíš Písňobraní s Jitkou Šuranskou. Tam ses možná nejvíc přiblížil k autentickému folkloru, jestli je něco takového dnes ještě možné...
Já jsem se hlavně snažil dotknout toho nejjednoduššího v sobě. Vycházel jsem sice původně z bluegrassu, kde platí určitá pravidla, musí se hrát opravdu velmi zručně instrumentálně, improvizační rovina má něco společného s jazzem. Ale Písňobraní se dotýká věcí, které ve mně hluboce rezonují. Je to melodika písniček, které mě oslovují třeba až k slzám, a potom způsob hraní, kdy ze mě vyteče to nejjednodušší, ale přitom vnitřně to nejsilnější. A může to mít třeba bluesový nádech. Poslední léta se mi taky zhoršuje pohyblivost prstů na levé ruce, i to mi zamezilo hrát moc složitě.

Je to znamení?
Beru to jako vyšší moc.

Autenticita folkloru je složitá problematika, ale před týdnem jsem byl třeba na Flédě na cikánské dechovce Fanfare Ciocărlia, hráli všechno možné od lidovek až po Born To Be Wild, což by doma na svatbě asi hráli klidně taky. Je to autentické?
Je. U nich to má navíc nepochybné muzikantské kvality. Ale dřív se tak hrálo. Muzika Samka Dudíka, která patří k ikonám slovenského folkloru, hrála to, co v daném kontextu žilo. A kromě vlastních „myjavských“ písniček hráli i hudbu, kterou lidé chtěli slyšet. Slyšel jsem, že část večera hráli jako čistá cimbálovka svoje písničky ke zpěvu, potom vzali saxofon a hráli šlágry k tanci. Lidová hudba je hudba užitá, založená na rezonanci s tím, co lidé chtějí a prožívají.

A jaký je tedy rozdíl mezi takovou lidovou hudbou a Madonnou? Ta přece také jede na rezonanci s tím, co lidé chtějí.
Populární hudba je lidová hudba současnosti, jakkoli je říznutá technologiemi a sofistikovaným produkčním způsobem. Lidová hudba má totiž dva póly. Jeden je dokonale užitný a ten já neumím. Vždy jsem obdivoval primáše cimbálovek, kteří v hospodě chodí mezi stoly, komunikují s lidmi a napojují se na to, co ti lidé chtějí. Okamžitě reagují, mají obrovskou zásobu písní a jsou flexibilní. Druhý pól je ta osobní muzikantská výpověď. Tradiční primáš z určité dědiny hraje určitým způsobem, má svoje cifry, na které si nějak přišel a vyjadřují jeho osobnost. Babička, která zpívá určitý typ balad, nebude na požádání zpívat, co se jí řekne. Zazpívá něco, co považuje za důležité v nějaké životní situaci. K tomu se kloním i já osobně.

Co muzika, která z folkloru vychází, ale nějak s ním dál pracuje. Třeba Zuzana Lapčíková, Jitka Šuranská, Tomáš Kočko nebo Jiří Pavlica, kterého Václav Klaus dokonce nazval ničitelem folkloru?
Vyjádření Václava Klause můžeme samozřejmě úplně opominout. Co je ale důležité, tak to, že člověk vždy vstupuje do pole hudby s nějakým úmyslem a s nějakým citem. Je jenom otázka, do jaké míry to dělá proto, že se potřebuje vyjádřit a nebo jestli to má ještě jiný charakter, třeba účelový, prosadit se na trhu či se uživit. Chci třeba spojit určité inspirativní prvky v nový celek nebo natočit něco, co vyjde vstříc nějakému trendu…

což jsou všechno legitimní pohnutky.
Ano, vychází to z potřeb člověka. Tímto způsobem žije i velká část vážné hudby. To je tak neobyčejně sofistikovaná oblast, že je téměř nemožné přijít s absolutní originalitou. Všechno závisí na tom, jak vtipný, přemýšlivý a citlivý bude záměr představit nějakou starší skladbu nebo neobvyklou dramaturgickou kombinaci. A podle toho bude ten muzikant nebo tvůrce úspěšný. Tyhle aspekty, to srdce a rozum, se projeví v určitém poměru a závisí pouze na prostředí a na tom díle, jestli bude žít dál. S odstupem třeba třiceti let už se dá vidět, co žije dál a co je považováno za dobovou záležitost, co sehrálo nějakou roli, a už nehraje… Já se na to všechno dívám v podstatě bez hodnocení, jen mě zajímá, o čem to vypovídá.

Působíš v Českém rozhlase Brno jako hudební redaktor a dramaturg. Zůstáváš u folkloru i na tomto místě?
Já jsem tam byl takto především angažován. Nejdřív jako dramaturg BROLNu a potom jako redaktor, který má na starosti folklor a takzvané menšinové žánry.

Jak už jsi zmínil – původně jsi biochemik, pracoval jsi ve výzkumu i praxi. Jak ses dostal od biochemie ke vší té hudbě?
Mě vždycky bavilo obojí, jenom v různých obdobích převládal ten či onen zájem. Ono to má mnoho společného, protože – když to vezmu povrchně – vezmi si třeba Vladimíra Úlehlu. Profesor, biolog, spoluzakladatel katedry biochemie na brněnské univerzitě a současně vášnivý národopisec a vynikající muzikant. Jeho přemýšlení o lidové písni vycházelo z určitého kritického myšlení, které nabyl jako přírodovědec.
Mimochodem, když jsme s Poutníky točili desky v Praze v Mozarteu, tak jsem zjišťoval, kolik lidí v branži jsou původně chemici. Byl tam třeba hudební režisér Květoslav Svatoš, člověk s absolutním sluchem a vystudovaný chemik, ‚Guma’ Kulhánek, skvělý basista. Přímo na brněnské katedře biochemie jsme tři, kteří vystudovali obor a zakotvili v hudbě. Nejstarší je Ivo Pluháček, ten hrál na banjo v Traditional Jazz Studiu. Druhý v pořadí podle věku je Radim Pařízek, dříve kapela Citron a teď mediální podnikatel. No a třetí jsem byl já. Možná je to nějaký přirozeně kompenzační efekt, kdy člověk potřebuje obojí.

Jsi předseda družstva Kulturních novin, které vznikly z části rozvrácené redakce Literárních novin z éry Jakuba Patočky. Hudbou se tam skoro nezabýváš, komentuješ společenské dění. Proč to vlastně děláš – věříš v dosah menších médií, chceš změnit svět?
Z mé strany je to aktivní snaha o reflexi světa. Já jsem svět kolem sebe vždy sledoval, prožíval jsem ho a cítil se v něm vnitřně angažovaný. Dostal jsem se do okruhu Literárních novin Jakuba Patočky, kde ten prostor k reflexi s aktivistickým podtónem byl značný a značně svobodný. A když Jakub ty noviny musel pustit, převzal je nový vlastník a rozhodl se změnit i redakci. Z toho vznikl Deník Referendum, a my, co jsme byli ne tak politicky profilovaní a víc zaměření na kulturu, jsme založili družstvo Kulturní noviny. To společensko kritické angažmá tam bylo vždycky, ale možná jsme chtěli být méně politicky aktivističtí. Motorem byli moji nejbližší spolupracovníci z Literárních novin a Jaroslav Šabata, nezlomný nadšenec a podporovatel všeho nového. Do čela jsem se nakonec dostal já. Pro mě byl zajímavý i ten družstevní projekt sám o sobě, je to způsob uchopení role v občanské společnosti. Občané mohou získat vůči ekonomickým strukturám určitou pozici, kterou mají pevně v rukou. Člověk se ale musí naučit demokracii – my se v rámci toho prostředí musíme naučit spolu o všem mluvit a dospět k rozhodnutí hlasováním. Takže kromě reflexe společnosti a světa je to také důležité jako sebevzdělávání v oblasti občanských aktivit.

Takže v tom nehledáš jen vnější smysl, ale i to, co je pro tebe důležité vnitřně...
Ano a je to občas i sebezničující, protože člověk, idealista, při tom nemyslí na zadní kolečka a pak se diví… Ale nestěžuju si, to patří k věci. Vše do čeho jsem se pustil, bylo pro mě osobně hrozně důležité, pro poznání mechanismů, jak fungují věci ve společnosti a jak v nich funguji já. Jsou to „moji univerzitěty“, jak říkal Maxim Gorkij.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Jitce Šuranské se podařil výborný sólový debut. Bylo by ale fantastické, kdyby dokázala na této hudební úrovni přejít k autorskému repertoáru.  více

Ciment se zcela otevřeně hlásí k obskurnímu světu metalových tancovaček, ale zároveň je schopen jej pozorovat a ironicky komentovat.  více

Sólové album Petra Ulrycha Bratr sestry vyšlo koncem minulého roku, mluvili jsme tedy o jeho uvedení do života. Názvy jednotlivých písní nás ale v rozhovoru přivedly spíše k obecnějším úvahám.  více


Návštěvníci hudebního festivalu Concentus Moraviae měli včera večer jedinečnou možnost být u setkání několika světových kultur – nenásilného souznění evropské, indické a arabské hudební tradice. V hustopečském kostele sv. Václava a Anežky České představili zpěvačka Ghalia Benali, gambistka a zpěvačka Romina Lischka a kontrabasista a hráč na chitarru battente Vincent Noiret skladby francouzských gambistů Antoinea Forqueraye, Monsieura de Sainte-Colombe a Marina Maraise uvedené do kontextu arabských melodických struktur maqam a indických rág. Koncert Volání k modlitbě se stal hudebním rozjímáním – meditací oprošťující posluchače od lety budovaného kulturního rámce a hledáním jednoty pod nánosem zdánlivé rozdílnosti.  více

Jedním z prvních večerů, který milovníci vážné hudby mohli po dlouhé pandemicky vynucené pauze navštívit (ve vnitřních prostorách), se stal sobotní koncert Šarlatové Benátky festivalu Concentus Moraviae s houslistkou, flétnistkou a klavíristkou Annou Fusek a loutnistou a theorbistou Gianlucou Geremia. Chronologicky sestavený program představil návštěvníkům kostela Všech svatých v Moravském Krumlově díla skladatelů z počátku 16. století, počátky nového stylu i skladby mistrů pozdního baroka.  více

Rok 2020 by většina hudebníků, ty jazzové nevyjímaje, asi nejraději vymazala ze života: v naplněném (a následně proškrtaném) diáři zůstalo pár koncertů na prázdniny, tradiční velké festivaly včetně brněnského JazzFestu se nekonaly nebo proběhly v okleštěné formě. Hudebníci, kteří plánovali uvést nové projekty, se místo do klubů a sálů vydali před kamery. Ochutnávky z jednotlivých skladeb servírovali imaginárnímu publiku pomocí virtuálních streamů. Přesto (nebo vlastně právě proto) se v Čechách a na Moravě velmi rozmanitá jazzová muzikantská komunita dopracovala k nevídanému rekordu šedesáti vydaných alb – a to jsme nezapočítali projekty slovenských hudebníků usazených u nás. Kvůli zrušenému JazzFestu jsme bohužel přišli například o jedinečnou pódiovou prezentaci zhudebněného životního příběhu čerstvého sedmdesátníka Františka Uhlíře i další z mezinárodních sestav Invisible Wiorld invenčního basisty Tomáše Lišky. Naopak velmi skrytě a nenápadně v Brně hraje a tvoří nedávný absolvent jazzové katedry JAMU Peter Korman – a právě jeho debutovým albem naši reflexi začneme.  více

Právě dnes - tedy 19. května - začíná ve Valašském Meziříčí událost, na kterou se všichni cimbalisté téměř z celého světa těší už dva roky. Jde o 14. ročník Mezinárodního festivalu cimbálu, který se každý lichý rok v tomto městě koná již od roku 1995. Letos bude kvůli pandemické situaci vpravdě skromnější a organizátoři budou některé z koncertů streamovat. Jiné bude přenášet Český rozhlas Vltava a Český rozhlas Brno. Hráč na cimbál Michal Grombiřík byl letos přijatý jako první cimbalista v historii na Katedru jazzové interpretace na JAMU. Jaká je cesta od lidové písničky, přes klasickou hudbu až k jazzu a co přesně bude na zmíněném cimbálovém festivalu dělat? O tom všem jsme si povídali.  více

Milovníkům komorní hudby nejspíše nebude třeba představovat cyklus koncertů Štěpán Filípek & Friends (dříve známo jako Štěpán Filípek a jeho hosté) hlouběji. Původně open-air projekt pořádaný festivalem Léto na Staré radnici stavěl díla světových autorů po bok současným brněnským skladatelům. Po letech vývoje se cyklus osamostatnil, podoba jeho dramaturgie se však nezměnila. Změnila se však forma – živý koncert sdílela na svém YouTube kanálu platforma NOWA – New Open Way of Arts. Violoncellista, propagátor soudobé hudby a organizátor cyklu Štěpán Filípek si na sobotní (15. Května) vystoupení pozval houslistku Olgu Šroubkovou a slovenského klavíristu a dirigenta Ondreje Olose. Program večera tvořilo Klavírní trio Miloslava Ištvana, skladba Štěpána Filípka Sen o Gabrielovi pro sólový klavír a Klavírní trio č. 2, Op. 100 Franze Schuberta.  více

Přestože také kultura vyhlíží pozvolné rozvolňování protiepidemických restrikcí, úterní koncert komorního tělesa Ensemble Opera Diversa v brněnské vile Löw-Beer se ještě musel obejít bez přítomnosti obecenstva. Pohyb – dokonce ani tanec – však na programu hudebního večera s tematickým názvem Movere (lat. hýbat se) nechyběl. Kromě hudebníků orchestru Ensemble Opera Diversa a hostujícího violoncellisty Jozefa Luptáka totiž vystoupili také tanečníci Kristýna Křemenáková a Martin Dvořák z tanečně-hudebně-divadelního souboru ProART Company, který koncert na svém YouTube kanálu posluchačům streamoval. O hudební nastudování a vedení orchestru se postarala dirigentka ansámblu Gabriela Tardonová. Živý přenos režírovali Martin a Jana Vágnerovi a Alex Lapin.  více

Umělecké jméno Ód evokuje zpěv, vyprávění, poezii, ódy… Zároveň jde o návod, jak v češtině vyslovit křestní jméno protagonistky, v Brně usazené francouzské zpěvačky Aude Stulírové Martin. Na Moravě žije už deset let, česky mluví výborně. Spoluzakládala kapelu Šarivary a divadelní spolek Le Cabaret Nomade, byla dramaturgyní festivalu Bonjour Brno. Bébé Lune je její druhé album. A její aktuální album s ukolébavkami z celého světa vzniklo díky vítězství v soutěži inovativních projektů Expats for Brno. Třebaže jde tedy o projekt svým obsahem mezinárodní, s Brnem souvisí velmi úzce.  více

Jedním z mála pozitiv jinak utrápeného muzikantského roku 2020 je nebývale bohatá česká jazzová sklizeň: za poslední rok vyšlo šedesát(!) alb a projektů buď čistě jazzových, nebo jazzem významně dotčených. Mnohé z těch nejvýše oceňovaných jsou různými způsoby propojeny s Brnem – kupříkladu debutová Bigbandová elektronika stále výraznějšího Cotatcha Orchestra a rovněž v pořadí druhé album ansámblu Dust in the Groove testující hranice vážné hudby a jazzu prostřednictvím vytříbené improvizace. Obě alba propojuje mimo jiné basklarinetista, saxofonista, skvělý autor a improvizátor Radim Hanousek. Šíře jeho tvůrčího záběru mimo jiné prolíná soudobou vážnou hudbu s experimentálními fúzemi na hranici jazzu s akcentem na různé podoby improvizace. Pro Bachův varhanní podzim 2017 zkomponoval na improvizaci založené jazzové variace na Bachovu Arii. Skladba pro jazzový orchestr It Could Happen vyhrála skladatelskou soutěž Karla Kraugartnera v ročníku 2018. Zatímco v řadě kapel své hudební minulosti i současnosti Hanousek tříbil své interpretační a improvizační dovednosti (mj. Gulo čar, mezinárodní kvartety NOCZ a Fabio Delvo´RootsDidrik Ingvaldsen Ensemble i bigband Cotatcha Orchestra), stále živý organismus ansámblu Dust in the Groove nabízí reflexi všech tří stránek jeho muzikantské osobnosti – autorské, interpretační a improvizační. Vyprávěli jsme si, kudy se ubíraly jeho životní cesty nejen hudební.  více

Před více než dvaceti lety při Základní umělecké škole v Uherském Hradišti vznikla cimbálová muzika Harafica. Pro většinu hudebních fanoušků je známá svými neobvyklými úpravami lidových písní, výbornými výkony muzikantů, vyprodanými koncerty, ale také nezvyklými fúzemi žánrů. A právě o jejich posledním crossoverovém projektu jsem se bavila s hudebním režisérem a cimbalistou muziky Harafica Petrem Gablasem, z jehož pera jsou všechny hudební úpravy, které v něm můžeme slyšet. Jde o jejich nové album, které nese název Harafica Symphonic. Propojení tradiční lidové hudby s mohutným zvukem Janáčkovy filharmonie Ostrava s brněnským dirigentem Robertem Kružíkem. Můžete na něm slyšet staré texty ze sbírek Františka Sušila, janáčkovské motivy i zpěv dvou zajímavých hostů.  více

Kdo zná B-Side Band především z interpretace světových hitů se zpěvem Vojtěcha Dyka, případně z loňského alba Folk Swing, bude možná novým nastudováním Missy Jazz Jaromíra Hniličky překvapen. Málokterá skladba je však s tímto brněnským big bandem spojena tak pevně jako právě legendární Hniličkova Jazzová mševíce

U příležitosti svých loňských 66. narozenin vydal dokumentarista, písničkář, hudebník, divadelník a spisovatel Jiří Vondrák dvojalbum, které je spíše (téměř) reprezentativním průřezem jeho hudebními aktivitami než výběrem největších hitů. Více než o „best of“ jde o zajímavou směs typu „od hitů k raritám“, od starých písní k novým a od folku k bigbítu. Výborná příležitost pro základní seznámení s Vondrákem coby renesanční osobností brněnské scény, díky jinde nevydaným nebo stěží sehnatelným nahrávkám nepostradatelná kolekce pro sběratele a v neposlední řadě 2CD, jehož minimálně první polovina se moc dobře poslouchá.  více

Tramp-swingová kapela s brněnskými kořeny Hajcman (název je odvozený z pojmenování důlní ocelové výztuže odkazuje k zálibě frontmana, jeskyňáře Martina Škrobáka; jeho první kapela se ostatně jmenovala Stalaktit) vydala očekávané debutové album Jednou to bude. Kdo předpokládal, že půjde o autorský projekt, tipoval správně. Ovšem nikoliv z pera členů kapely, přestože malá dvoupísňová ochutnávka od Martina Škrobáka dává naději na další desku poskládanou z vlastního autorského zpěvníku. Gros debutové písňové kolekce plánované více než desetiletí pochází ze šuplíku Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida. Tato legenda trampské písně je i Martinův dlouholetý kamarád, spolupracovník a vzor. Jak je popsáno ve sleevenote k albu i k připojenému zpěvníčku, nahrávku „prastarých vykopávek“ plánoval Kapitán Kid už kolem roku 2005 ještě s předchozí Škrobákovou kapelou Banjo Gang. Ke společnému nahrávání s Martinem a jeho kamarády nakonec došlo, ovšem přednost dostaly Velinského nejznámější trampské hity na CD Tempo di kůň (vyšlo 2007). Na již provedenou inventuru šuplíků a Kapitánem Kidem revidovaný předvýběr tak přišel čas až několik let po autorově smrti – jde tedy víceméně o hold váženému autorovi.  více

V rámci týdenního hudebního maratonu Please, do not disturb, který se uskutečnil 15.–21. března, navštívilo komorní těleso Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra sedm brněnských hotelů. V nich dalo zaznít výběru z děl současných hudebních skladatelů. Projekt, který vznikl ve spolupráci s platformou Terén – Pole performativního umění, však nechtěl být pouhým záznamem koncertů. A tak měl každý večer své tematické ukotvení, režii i herce. O prvních čtyřech „hotelových toulkách“ jsme referovali v předchozí recenzi – dnes je na řadě závěrečná hotelová trojice.  více

Zatímco koncertní sály a operní domy zejí prázdnotou, v sedmi brněnských hotelích bylo díky komornímu tělesu Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra a platformě Terén – Pole performativního umění neobvykle rušno. Každý večer v týdnu od 15. do 21. března měli milovníci moderní artificiální hudby možnost navštívit prostřednictvím služby YouTube jeden z vybraných hotelů. Mohli se nechat pohltit nejen přízračnou atmosférou prázdných pokojů a chodeb, ale také pestrou dramaturgií spojenou s netradičním vizuálním uchopením. Cyklus Please, do not disturb, jak svůj počin Brno Contemporary Orchestra a Terén nazvali, nesestával pouze z tradičních koncertních záznamů. Každým večerem totiž prostupovala ještě samostatná „příběhová“ linka, která někdy přímo, jindy jen zpovzdálí interagovala s hudebníky či samotným prostorem.  více

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více

Nejčtenější

Kritika

Návštěvníci hudebního festivalu Concentus Moraviae měli včera večer jedinečnou možnost být u setkání několika světových kultur – nenásilného souznění evropské, indické a arabské hudební tradice. V hustopečském kostele sv. Václava a Anežky České představili zpěvačka Ghalia Benali, gambistka a zpěvačka Romina Lischka a kontrabasista a hráč na chitarru battente Vincent Noiret skladby francouzských gambistů Antoinea Forqueraye, Monsieura de Sainte-Colombe a Marina Maraise uvedené do kontextu arabských melodických struktur maqam a indických rág. Koncert Volání k modlitbě se stal hudebním rozjímáním – meditací oprošťující posluchače od lety budovaného kulturního rámce a hledáním jednoty pod nánosem zdánlivé rozdílnosti.  více