Jiří Plocek: Idealista nemyslí na zadní kolečka

Jiří Plocek: Idealista nemyslí na zadní kolečka

Se serverem Město hudby začíná spolupracovat Jiří Plocek. Hrál na mandolínu s Poutníky i se svojí kapelou Teagrass, naposledy natočil album Písňobraní s Jitkou Šuranskou. Působí jako hudební redaktor a dramaturg v Českém rozhlasu Brno, stojí v čele družstva Kulturních novin. Mluvili jsme o všem možném, ale vlastně jsme pořád kroužili kolem jednoho bodu: jak se biochemik dostal k hudbě a hlavně jak skrze ni objevuje sebe sama.

Tvoje hudební aktivity byly a jsou velmi různorodé, ale folklor – nebo snad etnická hudba – se jimi prolíná pořád. Co tě k lidové hudbě táhne?
Mě k ní táhne to, že ji pořád objevuji. Vyrůstal jsem ve městě, nejdříve ve Velké Bíteši, od desíti let v Brně, a přímý vztah k moravské lidové hudbě jsem měl nulový. V mém okolí se hrála trampská hudba, folk a především country – i když to byl ve skutečnosti bluegrass. A potom přišel newgrass a později nová akustická hudba, když se to žánrové pojetí rozšiřovalo. U všech těch amerických muzikantů mě ale především bavilo, když překročili čistě stylový rozměr. Ilustrativním příkladem pro mě je vynikající mandolinista a klarinetista Andy Statman, který do svého bluegrassového působení vnášel klezmerské prvky a židovskou tradici, ke které směřoval i v životě. To bylo tak osvěžující slyšet. Společně s objevením klezmeru jsem se dostal zpátky k melodice východní Evropy. Tady také zapůsobilo to, že jeden z mých nejbližších spoluhráčů pd konce 70.let, basista Petr Surý, od mládí hrával v cimbálovkách a pak nastoupil do BROLNu. Folklor miloval absolutně, přes něj jsem se dostal do styku s cimbálovými muzikami a začal jsem folklor pro sebe objevovat. Po svém. Já ten folklor totiž vlastně neumím hrát – mě když postaví do cimbálovky, tak se nějak přizpůsobím do harmonie, ale stylově to nejde. Snažil jsem se spíš najít svůj přístup, který mám z pocitu z těch písniček. Je to spojené s různými mými muzikantskými etapami: vždycky se podívám novýma očima na tu stejnou starou věc.

Jaký je rozdíl mezi folklorem a etnickou hudbou, jestli vůbec existuje?
To je spíš akademická věc. Dřív to byl všechno folklór – ještě s dlouhým ó. V laickém hovoru zjdenodušeně totéž co lidová muzika. V dnešním pojetí se pojem folklor používá obecně pro tradiční kulturu v určité oblasti, kterou se zabývá folkloristika. Kroje, tance, ústní tradice a tak dál. Ale folkloristika je podmnožinou oboru, který se snaží tu problematiku pojmout komplexněji v univerzálnějším antropologickém pojetí – to je etnologie. A etnická hudba je hudba, která charakterizuje různé národy, etnika. Tedy směs „folklórů“, když se vrátím k laickému vyjadřování.

Začínal jsi s bluegrassem, hrál jsi na mandolínu s Poutníky, ale s kapelou Teagrass už jsi hrál folklorní hudbu v bluegrassovém obsazení...
…ale ne od začátku. My jsme Teagrass původně založili s banjistou Lubošem Malinou a Petrem Surým jako odpočinkovou kapelu, abychom si vedle poutnického kolotoče mohli občas hrát pěkné písničky jen tak pro radost. A vůbec ne lidové – měli jsme tehdy rádi Suzanne Vegu, která se zrovna začala prosazovat, ty písničky mě neobyčejně oslovovaly. Jednak svojí poetikou a jednak jsem viděl, že je můžeme hrát, protože jsou nám vnitřně blízké i hudebně. A našli jsme taky adekvátní zpěvačku, to byla Katka Pořízková z Bratislavy. Ta měla podobný projev jako Vega, vynikající angličtinu a byla to pohodová muzikantka. Katka se ale provdala do Vídně, Luboš měl po odchodu od Poutníků natolik silné angažmá s Druhou trávou, že neměl čas, a my jsme s Petrem přemýšleli, kam naše hraní zacílit. Petr mi tehdy říkal, že hrává v hospodě s jednou zpěvačkou, která zná cikánských písní víc než cikáni – byla to Natálie Velšmídová. Mě ty písničky vracely do orientace na východní melodiku. S Natálií jsme vybrali sadu písní a natočili v roce 1993 první album Teagrassu Folklorní tvář, které však zachytilo až tuto druhou sestavu. Byla to vlastně cimbálovka primovaná mandolínou. Když jsem se v roce 1995 vrátil po roce a půl z Ameriky, tak to pro mě byl základ pro moje další hraní. Vrátili jsme se s Teagrassem však více k bluegrassu a trochu i ke swingu.

V Americe jsi byl kvůli muzice?
Ne, já jsem původně vystudovaný biochemik a když jsem skončil u Poutníků, tak jsem se vrátil zpátky do oboru, do Ústavu analytické chemie Akademie věd. S tím souvisel i můj pobyt v Americe, V Indiana University v Bloomingtonu.

Ale o hudbu ses tam asi přece jen taky zajímal...
No ano, tam jsem se dostal do přímého kontaktu s hudbou, kterou jsme tu hráli, s bluegrassovými muzikanty. On je to jiný svět, jiné prostředí a člověk si dělá obrázek o věcech, které jenom slýchal. Chodil jsem na koncerty, s jedním kamarádem jsme hrávali bluegrass v hospodě a dělal jsem si jakýsi přehled, čím žije Amerika. Jaké má tradice a co je pro ni důležité. Tam jsem taky zjistil, že tady se sice pořád říká, že co Čech, to muzikant, a jak jsou na tom Češi ve světě dobře a jak jsou oceňovaní, ale českou muziku jsem tam v obchodech nikde nenašel. Jenom pár kousků vážné hudby a dechovky ze Supraphonu a Pantonu. Šel jsem v Bloomingtonu, kde jsem byl na univerzitě, na koncert z Janáčkovy hudby, hrál Tokyo String Quartet, ohromný aplaus, lidi byli unešení. Chodili za mnou kolegové a říkali, jak je to úžasná muzika a z čeho že ten Janáček čerpá. Říkal jsem jim, že z lidové hudby a uvědomil si, že oni se k té naší tradici vůbec nemůžou dostat, protože tam nikde není, my ji neexportujeme. A to tam člověk našel rumunské, maďarské věci, nahrávky z celého světa, ale moravskou žádnou. Tak jsem si vzal do hlavy, že založím vydavatelství, budu dělat dobrou moravskou tradiční hudbu a zkusím ji nabídnout i ven. To se mi podařilo jen s polovičním úspěchem. O mé edici se venku psalo, obchodně už to tak nefungovalo.

To bylo vydavatelství Gnosis Brno? Hned dodám, že za historický počin pokládám vydání autentických záznamů lidové hudby, které kdysi pořídil na voskové válečky Leoš Janáček.
Já jsem ze začátku neměl přesnou představu, co chci vydávat. Jen jsem věděl, že by to měly být v první řadě aktuální tvůrčí počiny mých kamarádů, kteří by jinak nebyli schopní svoje věci uplatnit. Firmy Supraphon a Panton kdysi vydávaly širokou škálu titulů, neměly konkurenci a mohly si dovolit jak mainstream, tak okrajové projekty. Luboš Novotný, světový hráč na dobro, chodil několik let se svojí nahrávkou k nim a později i k jiným firmám, pořád mu jen něco slibovali a nic se nedělo. Tak jsem mu řekl, že když to nikde neuplatní, tak mu tu nahrávku vydám, až se vrátím z Ameriky. To byl můj první regulérní titul. Potom jsem chtěl dělat komorní hudbu, která vzniká na Moravě – tady jsem měl vazbu na různé muzikanty přes bratra, violistu brněnské filharmonie. A nakonec jsem chtěl vydávat řadu založenou na tradiční moravské hudbě. Tam jsem jako první udělal profil Martina Hrbáče z Horňácka. My jsme se potkali ve Veselí nad Moravou na domácí oslavě a úplně mě dostal jako charismatický zpěvák a primáš. Ptal jsem se ho, jestli mu už někdo vydal desku a on říkal, že ne. Tak jsem mu slíbil, že mu ji vydám, jestli se do vydávání pustím. On si jako správný Horňák nechal zadní vrátka a řekl mi: ‚No, dyž ňa neosloví nekdo iný…’ Naštěstí neoslovil. Z toho nakonec vznikla řada, která měla zmapovat všechny moravské regiony. Úplně se mi to nepovedlo, ale ty důležité věci jsem vydal.

Dají se ty nahrávky ještě dnes někde sehnat?
Jo, zrovna tu desku Martina Hrbáče Horňácký hudec vydali v reedici Indies Happy Trails. Mají ještě pár titulů v distribuci, hlavně dvojdisk Proměny v čase, kam jsem zařadil historické nahrávky z rozhlasových archivů a přehled moravské lidové hudby na konci tisíciletí.

Tvůj bratr hraje ve Filharmonii Brno na violu. Zajamujete si někdy spolu?
Kdepak, Karel je na rozdíl ode mne, v podstatě lidového muzikanta, prvotřídním hráčem v klasice. Naposledy jsme spolu hráli jako studenti doma koledy.

Když tu byl v šedesátých letech nedávno zesnulý písničkář Pete Seeger, byl prý nespokojený s předskakujícím Spirituál kvintetem. Čekal něco z domácí lidové hudby a přebírání amerických vzorů nemohl pochopit. Jak se díváš na kapely, které se snaží tvářit strašně americky, zpívají v angličtině a dělají všechno pro to, aby nezněly česky?
Musím se na ně dívat vlídně, protože jsem to dělal taky. Nikdy mě ale nestrhlo takové to absolutní napodobování, vždy jsem si říkal, že to musím procítit i já, přidat k tomu něco svého. Hudební jazyk odráží určitou psychologickou realitu. To, čemu dnes říkáme moravská lidová hudba, je projev venkovského obyvatelstva, které žije určitým tradičním životem, vyznává určité tradiční hodnoty a má určitý kulturní horizont. Městská kultura už přinesla spoustu dalších sociálně kulturních aspektů a s rozvojem technologií došlo k tomu, že Čech žijící ve městě už není stejný jako Čech žijící v podšumavské vesnici. Je daleko víc propojen s celým světem, i svojí duší se mnohem víc překrývá s Američanem, Australanem nebo Rusem – záleží na dobově společenském kontextu. A ten moment oslovení západní hudbou souvisí také s tím, že se v tomto kulturním okruhu v posledních dvou stoletích osvobozuje člověk jako jednotlivec, vymaňuje se ze starých tradic a osvobozuje se i ve svém výrazu. Jazz je příklad takového individuálního tvůrčího osvobození v západním kulturním okruhu. To není jen věc nějakých černochů v Americe, to je obecný dějinný koncept, který nutně musel přijít i sem a my jsme se s ním museli spontánně vypořádat. My totiž v tom světě žijeme také a bylo to v každém z nás jako v koze lůj, ta tendence k individuálnímu, různorodému vyjádření. Proto se dívám vlídně i na tyto věci, protože i ta láska k cizímu stylu znamená pedevším ohmatání sebe sama a člověk se stejně nakonec vrátí k tomu, co je skutečně on sám, kde má kořeny. Já jsem začal s bluegrassem a moje poslední deska jsou moravské lidové písně.

Myslíš Písňobraní s Jitkou Šuranskou. Tam ses možná nejvíc přiblížil k autentickému folkloru, jestli je něco takového dnes ještě možné...
Já jsem se hlavně snažil dotknout toho nejjednoduššího v sobě. Vycházel jsem sice původně z bluegrassu, kde platí určitá pravidla, musí se hrát opravdu velmi zručně instrumentálně, improvizační rovina má něco společného s jazzem. Ale Písňobraní se dotýká věcí, které ve mně hluboce rezonují. Je to melodika písniček, které mě oslovují třeba až k slzám, a potom způsob hraní, kdy ze mě vyteče to nejjednodušší, ale přitom vnitřně to nejsilnější. A může to mít třeba bluesový nádech. Poslední léta se mi taky zhoršuje pohyblivost prstů na levé ruce, i to mi zamezilo hrát moc složitě.

Je to znamení?
Beru to jako vyšší moc.

Autenticita folkloru je složitá problematika, ale před týdnem jsem byl třeba na Flédě na cikánské dechovce Fanfare Ciocărlia, hráli všechno možné od lidovek až po Born To Be Wild, což by doma na svatbě asi hráli klidně taky. Je to autentické?
Je. U nich to má navíc nepochybné muzikantské kvality. Ale dřív se tak hrálo. Muzika Samka Dudíka, která patří k ikonám slovenského folkloru, hrála to, co v daném kontextu žilo. A kromě vlastních „myjavských“ písniček hráli i hudbu, kterou lidé chtěli slyšet. Slyšel jsem, že část večera hráli jako čistá cimbálovka svoje písničky ke zpěvu, potom vzali saxofon a hráli šlágry k tanci. Lidová hudba je hudba užitá, založená na rezonanci s tím, co lidé chtějí a prožívají.

A jaký je tedy rozdíl mezi takovou lidovou hudbou a Madonnou? Ta přece také jede na rezonanci s tím, co lidé chtějí.
Populární hudba je lidová hudba současnosti, jakkoli je říznutá technologiemi a sofistikovaným produkčním způsobem. Lidová hudba má totiž dva póly. Jeden je dokonale užitný a ten já neumím. Vždy jsem obdivoval primáše cimbálovek, kteří v hospodě chodí mezi stoly, komunikují s lidmi a napojují se na to, co ti lidé chtějí. Okamžitě reagují, mají obrovskou zásobu písní a jsou flexibilní. Druhý pól je ta osobní muzikantská výpověď. Tradiční primáš z určité dědiny hraje určitým způsobem, má svoje cifry, na které si nějak přišel a vyjadřují jeho osobnost. Babička, která zpívá určitý typ balad, nebude na požádání zpívat, co se jí řekne. Zazpívá něco, co považuje za důležité v nějaké životní situaci. K tomu se kloním i já osobně.

Co muzika, která z folkloru vychází, ale nějak s ním dál pracuje. Třeba Zuzana Lapčíková, Jitka Šuranská, Tomáš Kočko nebo Jiří Pavlica, kterého Václav Klaus dokonce nazval ničitelem folkloru?
Vyjádření Václava Klause můžeme samozřejmě úplně opominout. Co je ale důležité, tak to, že člověk vždy vstupuje do pole hudby s nějakým úmyslem a s nějakým citem. Je jenom otázka, do jaké míry to dělá proto, že se potřebuje vyjádřit a nebo jestli to má ještě jiný charakter, třeba účelový, prosadit se na trhu či se uživit. Chci třeba spojit určité inspirativní prvky v nový celek nebo natočit něco, co vyjde vstříc nějakému trendu…

což jsou všechno legitimní pohnutky.
Ano, vychází to z potřeb člověka. Tímto způsobem žije i velká část vážné hudby. To je tak neobyčejně sofistikovaná oblast, že je téměř nemožné přijít s absolutní originalitou. Všechno závisí na tom, jak vtipný, přemýšlivý a citlivý bude záměr představit nějakou starší skladbu nebo neobvyklou dramaturgickou kombinaci. A podle toho bude ten muzikant nebo tvůrce úspěšný. Tyhle aspekty, to srdce a rozum, se projeví v určitém poměru a závisí pouze na prostředí a na tom díle, jestli bude žít dál. S odstupem třeba třiceti let už se dá vidět, co žije dál a co je považováno za dobovou záležitost, co sehrálo nějakou roli, a už nehraje… Já se na to všechno dívám v podstatě bez hodnocení, jen mě zajímá, o čem to vypovídá.

Působíš v Českém rozhlase Brno jako hudební redaktor a dramaturg. Zůstáváš u folkloru i na tomto místě?
Já jsem tam byl takto především angažován. Nejdřív jako dramaturg BROLNu a potom jako redaktor, který má na starosti folklor a takzvané menšinové žánry.

Jak už jsi zmínil – původně jsi biochemik, pracoval jsi ve výzkumu i praxi. Jak ses dostal od biochemie ke vší té hudbě?
Mě vždycky bavilo obojí, jenom v různých obdobích převládal ten či onen zájem. Ono to má mnoho společného, protože – když to vezmu povrchně – vezmi si třeba Vladimíra Úlehlu. Profesor, biolog, spoluzakladatel katedry biochemie na brněnské univerzitě a současně vášnivý národopisec a vynikající muzikant. Jeho přemýšlení o lidové písni vycházelo z určitého kritického myšlení, které nabyl jako přírodovědec.
Mimochodem, když jsme s Poutníky točili desky v Praze v Mozarteu, tak jsem zjišťoval, kolik lidí v branži jsou původně chemici. Byl tam třeba hudební režisér Květoslav Svatoš, člověk s absolutním sluchem a vystudovaný chemik, ‚Guma’ Kulhánek, skvělý basista. Přímo na brněnské katedře biochemie jsme tři, kteří vystudovali obor a zakotvili v hudbě. Nejstarší je Ivo Pluháček, ten hrál na banjo v Traditional Jazz Studiu. Druhý v pořadí podle věku je Radim Pařízek, dříve kapela Citron a teď mediální podnikatel. No a třetí jsem byl já. Možná je to nějaký přirozeně kompenzační efekt, kdy člověk potřebuje obojí.

Jsi předseda družstva Kulturních novin, které vznikly z části rozvrácené redakce Literárních novin z éry Jakuba Patočky. Hudbou se tam skoro nezabýváš, komentuješ společenské dění. Proč to vlastně děláš – věříš v dosah menších médií, chceš změnit svět?
Z mé strany je to aktivní snaha o reflexi světa. Já jsem svět kolem sebe vždy sledoval, prožíval jsem ho a cítil se v něm vnitřně angažovaný. Dostal jsem se do okruhu Literárních novin Jakuba Patočky, kde ten prostor k reflexi s aktivistickým podtónem byl značný a značně svobodný. A když Jakub ty noviny musel pustit, převzal je nový vlastník a rozhodl se změnit i redakci. Z toho vznikl Deník Referendum, a my, co jsme byli ne tak politicky profilovaní a víc zaměření na kulturu, jsme založili družstvo Kulturní noviny. To společensko kritické angažmá tam bylo vždycky, ale možná jsme chtěli být méně politicky aktivističtí. Motorem byli moji nejbližší spolupracovníci z Literárních novin a Jaroslav Šabata, nezlomný nadšenec a podporovatel všeho nového. Do čela jsem se nakonec dostal já. Pro mě byl zajímavý i ten družstevní projekt sám o sobě, je to způsob uchopení role v občanské společnosti. Občané mohou získat vůči ekonomickým strukturám určitou pozici, kterou mají pevně v rukou. Člověk se ale musí naučit demokracii – my se v rámci toho prostředí musíme naučit spolu o všem mluvit a dospět k rozhodnutí hlasováním. Takže kromě reflexe společnosti a světa je to také důležité jako sebevzdělávání v oblasti občanských aktivit.

Takže v tom nehledáš jen vnější smysl, ale i to, co je pro tebe důležité vnitřně...
Ano a je to občas i sebezničující, protože člověk, idealista, při tom nemyslí na zadní kolečka a pak se diví… Ale nestěžuju si, to patří k věci. Vše do čeho jsem se pustil, bylo pro mě osobně hrozně důležité, pro poznání mechanismů, jak fungují věci ve společnosti a jak v nich funguji já. Jsou to „moji univerzitěty“, jak říkal Maxim Gorkij.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Jitce Šuranské se podařil výborný sólový debut. Bylo by ale fantastické, kdyby dokázala na této hudební úrovni přejít k autorskému repertoáru.  více

Ciment se zcela otevřeně hlásí k obskurnímu světu metalových tancovaček, ale zároveň je schopen jej pozorovat a ironicky komentovat.  více

Sólové album Petra Ulrycha Bratr sestry vyšlo koncem minulého roku, mluvili jsme tedy o jeho uvedení do života. Názvy jednotlivých písní nás ale v rozhovoru přivedly spíše k obecnějším úvahám.  více


Brněnská skupina Ateliér na sebe poprvé upozornila v roce 2015 sedmipísňovou nahrávkou Půlcédé. První plnohodnotné CD natočila na jaře 2019 ve studiu Indies ve spolupráci s mistrem zvuku Dušanem Součkem. Album vyšlo pod názvem Kalevalavíce

Novinka mezinárodní skupiny Korjen je jednou z nejúspěšnějších letošních nahrávek z distribuce společnosti Indies Scope. Album Sabur vyšlo v polovině září 2019 a hned na začátku října zabodovalo na 15. místě v prestižní hitparádě World Music Charts Europe, kterou sestavuje 43 rozhlasových publicistů z celé Evropy.  více

K víkendovým oslavám a vzpomínkovým akcím se ve svátečním Brně připojila také Filharmonie Brno, a to s okázalostí hodnou této klíčové kulturní instituce. U příležitosti oslav 30 let demokratického státu bylo vybráno oratorium Svatá Ludmila Antonína Dvořáka, které je už svým obsazením jakoby předurčeno k provedení při významných příležitostech. Jeho zkrácenou verzi včera v chrámu sv. Petra a Pavla nabídla Filharmonie Brno pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese, sbory Vox Iuvenalis, Smíšený sbor Kantiléna a Pěvecký sbor Masarykovy univerzity pod vedením sbormistra Jana Ocetka. V pěti sólových rolích se představili Pavla Vykopalová (soprán), Jana Sýkorová (alt), Michal Lehotský (tenor), Martin Šrejma (tenor) a velikán české pěvecké školy Richard Novák (bas).   více

V brněnském Besedním domě bylo včera nebývale rušno. Zcela vyprodaný sál (a to včetně míst ke stání) dal tušit, že první abonentní koncert Filharmonie Brno z řady Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ patří k jedněm z nejdůležitějších večerů celé sezóny. Dramaturgie proti sobě postavila dva zcela opačné póly – českými i zahraničními posluchači milovaného Antonína Dvořáka, představitele vybroušené formy a melodické svěžesti, která učarovala i Johannesu Brahmsovi, a současnou americkou skladatelku, improvizátorku, zpěvačku, spisovatelku a režisérku Laurie Anderson, která pátrá po nových zvukových možnostech a proslula svými multimediálními projekty. Velkým lákadlem byla i účast samotné skladatelky. Laurie Anderson se však premiéry svého nově přepracovaného díla Amelia zúčastnila jako houslistka, zpěvačka a vypravěčka, když stanula na pódiu společně s orchestrem Filharmonie Brno, violoncellistou Rubinem Kodhelim a dirigentem Dennisem Russellem Daviesem. Ačkoliv by se dramaturgie večera – jak ostatně přiznává i programový text – dala trochu vratce podepřít „americkou“ berličkou, tím skutečně zásadním hudebním prvkem byl kontrast.  více

Smutnou náhodou se brněnský básník a prozaik Jan Skácel nedožil sametové revoluce – zemřel 7. listopadu 1989 v sedmašedesáti letech, deset dní před začátkem velkých společenských i politických změn. Jeho pohřeb v obřadní síni hřbitova v Brně-Židenicích byl tehdy sám o sobě tichou manifestací proti režimu, který Skácelovi, člověku přísně apolitickému, neustále komplikoval život i práci. Na den přesně po třiceti letech si výročí Skácelova úmrtí připomnělo zcela zaplněné hlediště Divadla Husa na provázku vzpomínkovým večerem (D)obrovský Skácel, který byl naplněný hudbou i mluveným slovem.  více

Big band Cotatcha Orchestra, složený ze špičkových hráčů nejen českých, ale i slovenských a rakouských, si postupně buduje zasloužené renomé na brněnské a potažmo české či středoevropské scéně. Rok po úspěšných koncertech s nizozemským dirigentem a trombonistou Iljou Reijngoudem nyní big band odhalil repertoár, který by měl být obsahem jeho debutového alba. Koncerty s názvem Bigbandová elektronika proběhly na začátku listopadu v Ostravě a v Brně.  více

Kulturní dům U lípy na ulici Charbulova vprostřed týdne hostil tradiční Folklorní taneční. Tato milá akce v režii brněnského Slováckého krúžku se konala již po třetí. V několika týdnech na ní přizvaní lektoři učili tance typické pro jejich region. Podtitul aktuálního třetího běhu tanečních zní Tance méně známé a neznámévíce

Potemnělým sálem Divadla na Orlí se v neděli nesly táhlé zvuky fléten doprovázené zurčením potůčků, šuměním větru a chřestěním kamenů – to vše nabídla česká premiéra multižánrového projektu Prorok větru podle stejnojmenné knihy Stefana Biavaschiho. Za projektem stojí flétnistka a hlavní iniciátorka celého díla Martina Komínková, režisérka Ema Pantano a Marta Carino, jejíž videoprojekce se snoubila se zvukovým záznamem Šimona Obdržálka předčítajícího z Biavaschiho knihy. Technickou podporu zajišťovali Radek Komínek a Petr Šplíchal, uměleckou supervizi Massimiliano Zanoni.  více

Ve věku 41 let opustila tento svět po těžké nemoci zpěvačka a houslistka Jitka Šuranská. Rodačka z Kudlovic u Uherského Hradiště nezapřela v ničem, v čem vynikala, svoje slovácké kořeny. Byla jednou z těch obdařených bytostí, jež dokážou přenášet poselství lidových písní k posluchačům, kteří se jinak s folklorem v životě míjejí.  více

Dvěma vyprodanými sobotními koncerty se zaplnil sál břeclavského kina Koruna, kde oslavil Národopisný soubor Břeclavan svoje pětašedesáté výročí existence a připojil se tak k řadě letos jubilujících folklorních těles. Odpolední koncert musel být nakonec přidán pro obrovský divácký zájem, což jen utvrzuje v tom, že na jižní Moravě je folklor stále v širokém povědomí a neutuchající oblibě.  více

Pět děl vzniklých ve 20. století a doplněných novou premiérovanou skladbou zaznělo v rámci podzimního koncertu Ensemble Opera Diversa, konaného v sále Konventu Milosrdných bratří. Na provedení dramaturgicky vyváženého a pestrého programu se kromě čistě smyčcového orchestru podílela také flétnistka Michaela Koudelková a harfenistka Dominika Kvardová, vše se odehrálo pod vedením Gabriely Tardonové.  více

Mezinárodně proslulý muzikálový hit Mamma Mia! nasadilo jako trhák sezony Městské divadlo Brno. Neukojitelný celosvětový hlad diváků po muzikálu sešitém z písní skupiny ABBA bude jistě producentskou trefou do černého také v jihomoravské metropoli. Většina z padesáti repríz až do konce kalendářního roku na divadelním webu nese štítek Vyprodáno! Trojí alternace každé z hlavní rolí naznačuje také velké a dlouhodobé obchodní plány s titulem, kterému v divadelní i filmové podobě dal název známý song slavné švédské čtyřky. A přece: Není všechno zlato, co se třpytí. To bude ohledně brněnské verze konstatovat tento text s vědomím, že proti masovému šílenství diváků a většinovému vkusu se dnes stavět snad ani nelze. Mamma mia!  více

Prorok větru je multižánrový projekt flétnistky Martiny Komínkové. Vytvořila ho v Itálii a po italské premiéře se s ním poprvé představí ve svém domovském Brně. Česká premiéra proběhne v brněnském Divadle na Orlí v neděli 3. listopadu. Večerní představení od 19.00 je vyprodané, ale stále je možné zakoupit lístky na odpolední představení ve 14.00.  více

Ještě večer před závěrečným koncertem festivalu Moravský podzim pořadatelé uspořádali mimořádný koncert k poctě gruzínského hudebního skladatele Giji Kančeliho, který zesnul 2. října 2019. Provedení skladby Amao omi zajistily vokální kvinteto Ensemble Frizzante, smíšený pěvecký sbor VUT v Brně Vox Juvenalis a Saxofonové kvarteto Moravia pod vedením sbormistra Jana Ocetka.  více

Brno prožilo víkend přímo nabitý folklorem. Sobotní jubilující Poľanu vystřídal v neděli VUS Ondráš. Měli jsme tak možnost porovnat dva diametrálně odlišné přístupy k lidovému materiálu. Sobotní autentika se v neděli proměnila ve výrazový tanec s folklorním akcentem. Vojenský umělecký soubor svým novým programem s názvem kRok za kRokem oslavil v Janáčkově divadle pětašedesáté výročí.  více

Nejčtenější

Kritika

K víkendovým oslavám a vzpomínkovým akcím se ve svátečním Brně připojila také Filharmonie Brno, a to s okázalostí hodnou této klíčové kulturní instituce. U příležitosti oslav 30 let demokratického státu bylo vybráno oratorium Svatá Ludmila Antonína Dvořáka, které je už svým obsazením jakoby předurčeno k provedení při významných příležitostech. Jeho zkrácenou verzi včera v chrámu sv. Petra a Pavla nabídla Filharmonie Brno pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese, sbory Vox Iuvenalis, Smíšený sbor Kantiléna a Pěvecký sbor Masarykovy univerzity pod vedením sbormistra Jana Ocetka. V pěti sólových rolích se představili Pavla Vykopalová (soprán), Jana Sýkorová (alt), Michal Lehotský (tenor), Martin Šrejma (tenor) a velikán české pěvecké školy Richard Novák (bas).   více