Josef Buchta: Co s kapelou bez vize?

27. duben 2017, 4:00

Josef Buchta: Co s kapelou bez vize?

S trumpetistou, aranžérem a kapelníkem brněnského bigbandu B-Side Band jsme hovořili u příležitost 10 let tohoto pozoruhodného orchestru. B-Side Band své narozeniny oslavil mimo jiné třemi koncerty v brněnském Sono Centru.

Slavíte desáté narozeniny B-Side Bandu. Zkusme se vrátit na úplný počátek. Splnily se cíle, které jste si tehdy dali? Jaké jste měl s bigbandem plány, když jste jej zakládal?

Já jsem na počátku vůbec nepředpokládal, že bych mohl být kapelníkem nebo manažerem. Prostředí bigbandů jsem ale znal, občas jsem například jako výpomoc hrál s Orchestrem Gustava Broma. V 90. letech se u nás mluvilo o úpadku bigbandů, ale on to ve skutečnosti žádný úpadek nebyl. Jen ta naše scéna byla tak trochu zkostnatělá a nereagovala na vývoj ve světě. Jako by ustrnula někde v 80. letech. Já jsem studoval v zahraničí a věděl jsem, že se to dá všechno dělat trochu jinak. Chtěl jsem hrát v takovém bigbandu, který by se přiblížil mimo jiné mladým lidem, a přemýšlel jsem, kdo by takový orchestr mohl založit. Přemlouval jsem například Milana Vidláka a další legendy, ale nikomu se do toho nechtělo. A tak jsem se nakonec rozhodl, že to zkusím sám. Vytyčil jsem si určité cíle a ty se mi za těch deset let prakticky všechny vyplnily. Hráli jsme se světovými hvězdami, hráli jsme na festivalech jako Colours of Ostrava nebo Rock for People, chodí na nás plné sály nebo haly. Zpětně si říkám, že jsem byl možná blázen, že jsem do toho šel. Pět let jsem vlastně vůbec nežil a všechno probíhalo jako v rychlém vlaku. Uvědomil jsem si, že si sice plním největší sen, ale že mám taky nějaký život. Založil jsem mezitím rodinu, a tak o tom všem dnes přemýšlím trochu jinak, možná i důsledněji. Dnes bych si asi hodně rozmýšlel, jestli do toho znovu jít. Ale jsem rád, že jsem to prožil a děkuji Bohu za to všechno, co jsem mohl s B-Side Bandem zažít.

buchta_josef_2017_foto_j-slama_02Jak velká část orchestru to s vámi táhne celých těch deset let?

Sestava je až na pár výjimek celých deset let stejná. Sestavil jsem ji z kluků, s nimiž jsem se už předtím pravidelně stýkal, ať už v rámci zahraničních zájezdů s Městským divadlem Brno nebo třeba v různých jazzových sestavách v Brně. Na bigbandech, s nimiž jsem dříve spolupracoval, mi často vadilo, že fungují systémem „kdo má čas“. Já jsem chtěl, aby kapela fungovala jako rodina, aby to mělo srdce. A to se nám myslím povedlo. Nedávno s námi hrál fenomenální basista Pepa Fečo a byl doslova v šoku, jak to u nás funguje, jak se lidé v kapele mají rádi. I když je nás dvacet, musíme fungovat jako malá kapela. To jeden z důležitých momentů našeho úspěchu.

První dekádu B-Side Bandu mapuje vaše nové CD Deset let, které má spíše charakter kompilace (i když dříve nevydaných nahrávek) než řadového alba. Jak jste je sestavoval?

Album se skládá z několika studiových nahrávek a také z koncertních záznamů z různých prostorů. Jsou to nahrávky z brněnského Sona, z Kongresového centra v Praze, z Lucerny. Každý ten prostor zní pochopitelně jinak, ale myslím, že se nám to povedlo jako celek velmi dobře vyladit. Musím pochválit Honzu Košuliče z Divadla na Orlí v Brně. Minulé desky jsem dělal s Philem Bullou z New Yorku, který spolupracoval s Whitney Houston nebo se skupinou Chicago. Ale ukázalo se, že Honza Košulič umí míchat bigbandy, a takových lidí je třeba si vážit. Ale vrátím se ještě k CD. Byl bych nerad, kdyby tam někdo hledal dramaturgickou celistvost. Je to prostě zmapování naší desetileté historie a nejzásadnějších momentů, které nás potkaly, a také nejzásadnějších hostů, kteří s námi vystoupili.

To jsou nejen zahraniční hvězdy, ale také několik českých osobností…

Ano, nemůže tam chybět téměř Vojtěch Dyk, který je v podstatě členem orchestru. Dále je tam Matěj Ruppert, který s námi dělal jeden z našich prvních větších koncertů. Je tam Tereza Černochová, která k nám také celých těch deset let patří. Nebo Roman Dragoun, který s námi také zpívá od začátku a kterému jsme zaranžovali některé jeho skladby. Všechny tyto zpěváky považuji za pilíře kapely. Kromě toho nemohu zapomenout na saxofonistu Michala Žáčka nebo na trumpetistu Juraje Bartoše, který je mým celoživotním vzorem.

buchta_josef_2017_foto_j-slama_03Ze slavných světových jmen s vámi na albu zpívají především New York Voices a také Kurt Elling. Na jeho koncert s vámi moc rád vzpomínám. Jak vlastně spolupráci s tímto mužem, považovaným za jednoho z nejlepších zpěváků planety, začala?

V roce 2003 jsem působil v Holandsku jako člen kapely, která tam asi půl roku jezdila s muzikálem Jesus Christ Superstar. Během toho turné jsme si pouštěli muziku a jednou z velkých ikon pro nás byl právě Kurt Elling. Vůbec mě v té době nenapadlo, že bych s ním jednou mohl hrát a že by účinkoval na mém cédéčku. V roce 2010 se mi však povedlo oslavit jej a dostat ho na festival Moravia Music Fest, který pořádám. Přijel tehdy se svou kapelou a vystoupil v kině Scala. Po koncertě jsme si povídali, já jsem mu dal naši první desku Live at La Fabrica a zeptal jsem se jej, jestli by si s námi nechtěl zahrát. Jej to zaujalo a nakonec to dopadlo tak, že s námi odjel celé turné. Byla to pro nás obrovská zkušenost. Já jsem kapelu tři měsíce předtím doslova drezíroval, protože jsem věděl, že musíme podat stoprocentní výkon. Kurt Elling, který je zvyklý hrát se světovými hvězdami, přišel na první zkoušku, pozdravil a říká: „Pánové, jdeme pracovat.“ Každou skladbu jsme jednou přehráli, on zasalutoval a řekl: „Vynikající, těším se na zítřek.“ A odjel na hotel. To považuji ve svém profesním životě za největší pochvalu, jaká se nám kdy mohla stát.

Jak došlo ke spolupráci se swingovou skupinou The Puppini Sisters?

Jednou pouštěl v Metro Music Baru DJ Harosh různé staré i moderní swingové nahrávky. A mezi nimi zazněly právě i Puppini Sisters. Mě zaujaly, dohledal jsem si o nich další informace a zjistil jsem například, že spolupracovaly s Michaelem Bublém nebo s Robbiem Williamsem. Zatímco New York Voices jsou naprostí profesionálové, kteří se věnují modernějšímu pojetí jazzu, Puppini Sisters výborně zvládají i starý swing a dělají to fantasticky. Pozval jsem je do Brna a ony přijely.

Říkali jsme si, že nahrávky na albu pocházejí z různých prostředí. Kde v současné sobě nejraději hráváte?

Máme pochopitelně rádi Metro Music Bar, protože to je naše zkušebna. Není to velké pódium, takže jednotliví hráči stojí téměř u sebe, dobře se slyší a o to je to pro nás příjemnější. Rád hraji také v Sono Centru, které je sice přetlumené, ale když se dobře nazvučí, funguje skvěle. V Praze hráváme rádi v La Fabrice a v poslední době především ve Foru Karlín.

Mluvili jsme o krizi bigbandů v 90. letech. Dnes mám naopak pocit, že se jazzovým orchestrům opět daří. Jak to vnímáte vy?

Nechci si klást přehnané zásluhy, ale myslím, že jsme se určitě podíleli na zpopularizování bigbandů v očích široké veřejnosti. Úspěch nezávisí jen na hudbě a zvuku. Záleží na tom, jak kapela na pódiu působí, jak jsou její členové oblečení, jak je nasvícená. Na tom všem je třeba pracovat. Když jsme začínali, nespoléhal jsem na to, že mi někdo sám od sebe zavolá, pozve mě na koncert a vyplatí honorář. Musíte mít vizi, jednotlivé koncerty dlouhodobě připravovat. Kapel sice můžete založit, kolik chcete, jenže co s kapelou bez vize? Snažil jsem se tedy od začátku všechno promýšlet a dotahovat do posledního detailu. Důležitým momentem pak pro nás byl samozřejmě začátek spolupráce s Vojtou Dykem, který přitáhl mladé lidi. Dnes máme všechny sály vyprodané a od poloviny koncertů nám lidé stojí a až do konce tančí. A to mluvím o posluchačích možná od patnácti do osmdesáti let. A možná i díky našemu úspěchu teď vzniká spousta mladých bigbandů. Volají mi, ptají se na zkušenosti, chtějí notový materiál. Renesance bigbandů sice započala už před nějakým časem, ale jsem si jistý, že jí pomáháme tím, jak tuto muziku propagujeme.

Vypadá to jako příběh se šťastným koncem. Ale určitě přemýšlíte, co dál…

Tím nejnáročnějším cílem je dostat se s českým bigbandem do zahraničí. Orchestru Gustava Broma, což v 60. a 70. letech byla opravdu vynikající kapela, se to tehdy podařilo. Dnes nemá cenu obesílat agentury. Vím z vlastní zkušenosti, že nabídek je tolik, že se jimi člověk ani nemá čas probírat. Ale zahájili jsme spolupráci s Kurtem Ellingem, s New York Voices nebo s Puppini Sisters a ti všichni vážně uvažují, že by nás vzali buď na evropské turné, nebo v případě Kurta Ellinga snad i do Ameriky. Kdyby se to povedlo, bude to ta nejvyšší meta, jaké můžeme v rámci kapela dosáhnout. Právě přes spolupráci s těmito lidmi se dá dostat ven. Jiná cesta neexistuje.

Josef Buchta/ foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Velikonoční festival duchovní hudby včera večer v Brně odstartoval svůj 27. ročník. Tentokrát pod zastřešujícím tématem Zahrada, vinice. Přehlídka duchovní hudby láká své posluchače nejen vysokou kvalitou hudební produkce, ale do značné míry také propracovaným dramaturgickým plánem, který vždy v souladu s každoročním tématem uvádí po boku historických hudebních milníků díla nová, neotřelá nebo alespoň nepříliš často slýchaná. Ačkoliv skutečným středobodem nedělního večera bylo jediné oratorium Ludwiga van Beethovena Kristus na hoře Olivetské, Filharmonie Brno a Český filharmonický sbor Brno zahájili zatím poslední ročník festivalu offertoriem Intende Voci od Franze Schuberta.  více

Nejčtenější

Kritika

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více