Josef Buchta: Co s kapelou bez vize?

27. duben 2017, 4:00

Josef Buchta: Co s kapelou bez vize?

S trumpetistou, aranžérem a kapelníkem brněnského bigbandu B-Side Band jsme hovořili u příležitost 10 let tohoto pozoruhodného orchestru. B-Side Band své narozeniny oslavil mimo jiné třemi koncerty v brněnském Sono Centru.

Slavíte desáté narozeniny B-Side Bandu. Zkusme se vrátit na úplný počátek. Splnily se cíle, které jste si tehdy dali? Jaké jste měl s bigbandem plány, když jste jej zakládal?

Já jsem na počátku vůbec nepředpokládal, že bych mohl být kapelníkem nebo manažerem. Prostředí bigbandů jsem ale znal, občas jsem například jako výpomoc hrál s Orchestrem Gustava Broma. V 90. letech se u nás mluvilo o úpadku bigbandů, ale on to ve skutečnosti žádný úpadek nebyl. Jen ta naše scéna byla tak trochu zkostnatělá a nereagovala na vývoj ve světě. Jako by ustrnula někde v 80. letech. Já jsem studoval v zahraničí a věděl jsem, že se to dá všechno dělat trochu jinak. Chtěl jsem hrát v takovém bigbandu, který by se přiblížil mimo jiné mladým lidem, a přemýšlel jsem, kdo by takový orchestr mohl založit. Přemlouval jsem například Milana Vidláka a další legendy, ale nikomu se do toho nechtělo. A tak jsem se nakonec rozhodl, že to zkusím sám. Vytyčil jsem si určité cíle a ty se mi za těch deset let prakticky všechny vyplnily. Hráli jsme se světovými hvězdami, hráli jsme na festivalech jako Colours of Ostrava nebo Rock for People, chodí na nás plné sály nebo haly. Zpětně si říkám, že jsem byl možná blázen, že jsem do toho šel. Pět let jsem vlastně vůbec nežil a všechno probíhalo jako v rychlém vlaku. Uvědomil jsem si, že si sice plním největší sen, ale že mám taky nějaký život. Založil jsem mezitím rodinu, a tak o tom všem dnes přemýšlím trochu jinak, možná i důsledněji. Dnes bych si asi hodně rozmýšlel, jestli do toho znovu jít. Ale jsem rád, že jsem to prožil a děkuji Bohu za to všechno, co jsem mohl s B-Side Bandem zažít.

buchta_josef_2017_foto_j-slama_02Jak velká část orchestru to s vámi táhne celých těch deset let?

Sestava je až na pár výjimek celých deset let stejná. Sestavil jsem ji z kluků, s nimiž jsem se už předtím pravidelně stýkal, ať už v rámci zahraničních zájezdů s Městským divadlem Brno nebo třeba v různých jazzových sestavách v Brně. Na bigbandech, s nimiž jsem dříve spolupracoval, mi často vadilo, že fungují systémem „kdo má čas“. Já jsem chtěl, aby kapela fungovala jako rodina, aby to mělo srdce. A to se nám myslím povedlo. Nedávno s námi hrál fenomenální basista Pepa Fečo a byl doslova v šoku, jak to u nás funguje, jak se lidé v kapele mají rádi. I když je nás dvacet, musíme fungovat jako malá kapela. To jeden z důležitých momentů našeho úspěchu.

První dekádu B-Side Bandu mapuje vaše nové CD Deset let, které má spíše charakter kompilace (i když dříve nevydaných nahrávek) než řadového alba. Jak jste je sestavoval?

Album se skládá z několika studiových nahrávek a také z koncertních záznamů z různých prostorů. Jsou to nahrávky z brněnského Sona, z Kongresového centra v Praze, z Lucerny. Každý ten prostor zní pochopitelně jinak, ale myslím, že se nám to povedlo jako celek velmi dobře vyladit. Musím pochválit Honzu Košuliče z Divadla na Orlí v Brně. Minulé desky jsem dělal s Philem Bullou z New Yorku, který spolupracoval s Whitney Houston nebo se skupinou Chicago. Ale ukázalo se, že Honza Košulič umí míchat bigbandy, a takových lidí je třeba si vážit. Ale vrátím se ještě k CD. Byl bych nerad, kdyby tam někdo hledal dramaturgickou celistvost. Je to prostě zmapování naší desetileté historie a nejzásadnějších momentů, které nás potkaly, a také nejzásadnějších hostů, kteří s námi vystoupili.

To jsou nejen zahraniční hvězdy, ale také několik českých osobností…

Ano, nemůže tam chybět téměř Vojtěch Dyk, který je v podstatě členem orchestru. Dále je tam Matěj Ruppert, který s námi dělal jeden z našich prvních větších koncertů. Je tam Tereza Černochová, která k nám také celých těch deset let patří. Nebo Roman Dragoun, který s námi také zpívá od začátku a kterému jsme zaranžovali některé jeho skladby. Všechny tyto zpěváky považuji za pilíře kapely. Kromě toho nemohu zapomenout na saxofonistu Michala Žáčka nebo na trumpetistu Juraje Bartoše, který je mým celoživotním vzorem.

buchta_josef_2017_foto_j-slama_03Ze slavných světových jmen s vámi na albu zpívají především New York Voices a také Kurt Elling. Na jeho koncert s vámi moc rád vzpomínám. Jak vlastně spolupráci s tímto mužem, považovaným za jednoho z nejlepších zpěváků planety, začala?

V roce 2003 jsem působil v Holandsku jako člen kapely, která tam asi půl roku jezdila s muzikálem Jesus Christ Superstar. Během toho turné jsme si pouštěli muziku a jednou z velkých ikon pro nás byl právě Kurt Elling. Vůbec mě v té době nenapadlo, že bych s ním jednou mohl hrát a že by účinkoval na mém cédéčku. V roce 2010 se mi však povedlo oslavit jej a dostat ho na festival Moravia Music Fest, který pořádám. Přijel tehdy se svou kapelou a vystoupil v kině Scala. Po koncertě jsme si povídali, já jsem mu dal naši první desku Live at La Fabrica a zeptal jsem se jej, jestli by si s námi nechtěl zahrát. Jej to zaujalo a nakonec to dopadlo tak, že s námi odjel celé turné. Byla to pro nás obrovská zkušenost. Já jsem kapelu tři měsíce předtím doslova drezíroval, protože jsem věděl, že musíme podat stoprocentní výkon. Kurt Elling, který je zvyklý hrát se světovými hvězdami, přišel na první zkoušku, pozdravil a říká: „Pánové, jdeme pracovat.“ Každou skladbu jsme jednou přehráli, on zasalutoval a řekl: „Vynikající, těším se na zítřek.“ A odjel na hotel. To považuji ve svém profesním životě za největší pochvalu, jaká se nám kdy mohla stát.

Jak došlo ke spolupráci se swingovou skupinou The Puppini Sisters?

Jednou pouštěl v Metro Music Baru DJ Harosh různé staré i moderní swingové nahrávky. A mezi nimi zazněly právě i Puppini Sisters. Mě zaujaly, dohledal jsem si o nich další informace a zjistil jsem například, že spolupracovaly s Michaelem Bublém nebo s Robbiem Williamsem. Zatímco New York Voices jsou naprostí profesionálové, kteří se věnují modernějšímu pojetí jazzu, Puppini Sisters výborně zvládají i starý swing a dělají to fantasticky. Pozval jsem je do Brna a ony přijely.

Říkali jsme si, že nahrávky na albu pocházejí z různých prostředí. Kde v současné sobě nejraději hráváte?

Máme pochopitelně rádi Metro Music Bar, protože to je naše zkušebna. Není to velké pódium, takže jednotliví hráči stojí téměř u sebe, dobře se slyší a o to je to pro nás příjemnější. Rád hraji také v Sono Centru, které je sice přetlumené, ale když se dobře nazvučí, funguje skvěle. V Praze hráváme rádi v La Fabrice a v poslední době především ve Foru Karlín.

Mluvili jsme o krizi bigbandů v 90. letech. Dnes mám naopak pocit, že se jazzovým orchestrům opět daří. Jak to vnímáte vy?

Nechci si klást přehnané zásluhy, ale myslím, že jsme se určitě podíleli na zpopularizování bigbandů v očích široké veřejnosti. Úspěch nezávisí jen na hudbě a zvuku. Záleží na tom, jak kapela na pódiu působí, jak jsou její členové oblečení, jak je nasvícená. Na tom všem je třeba pracovat. Když jsme začínali, nespoléhal jsem na to, že mi někdo sám od sebe zavolá, pozve mě na koncert a vyplatí honorář. Musíte mít vizi, jednotlivé koncerty dlouhodobě připravovat. Kapel sice můžete založit, kolik chcete, jenže co s kapelou bez vize? Snažil jsem se tedy od začátku všechno promýšlet a dotahovat do posledního detailu. Důležitým momentem pak pro nás byl samozřejmě začátek spolupráce s Vojtou Dykem, který přitáhl mladé lidi. Dnes máme všechny sály vyprodané a od poloviny koncertů nám lidé stojí a až do konce tančí. A to mluvím o posluchačích možná od patnácti do osmdesáti let. A možná i díky našemu úspěchu teď vzniká spousta mladých bigbandů. Volají mi, ptají se na zkušenosti, chtějí notový materiál. Renesance bigbandů sice započala už před nějakým časem, ale jsem si jistý, že jí pomáháme tím, jak tuto muziku propagujeme.

Vypadá to jako příběh se šťastným koncem. Ale určitě přemýšlíte, co dál…

Tím nejnáročnějším cílem je dostat se s českým bigbandem do zahraničí. Orchestru Gustava Broma, což v 60. a 70. letech byla opravdu vynikající kapela, se to tehdy podařilo. Dnes nemá cenu obesílat agentury. Vím z vlastní zkušenosti, že nabídek je tolik, že se jimi člověk ani nemá čas probírat. Ale zahájili jsme spolupráci s Kurtem Ellingem, s New York Voices nebo s Puppini Sisters a ti všichni vážně uvažují, že by nás vzali buď na evropské turné, nebo v případě Kurta Ellinga snad i do Ameriky. Kdyby se to povedlo, bude to ta nejvyšší meta, jaké můžeme v rámci kapela dosáhnout. Právě přes spolupráci s těmito lidmi se dá dostat ven. Jiná cesta neexistuje.

Josef Buchta/ foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Nové a první vánoční album Pavla Šporcla Vánoce na modrých houslích s tradičními i méně známými koledami vyšlo koncem listopadu letošního roku. Zároveň s CD vyráží na trh i sám Pavel Šporcl a to se stejnojmenným turné po celé České republice. Do Brna zavítal 11. prosince spolu s Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín, sopranistkou Janou Šrejma Kačírkovou a Českým chlapeckým sborem Boni pueri. Program (o kterém se předem ovšem nedalo zjistit mnoho) i místo konání koncertu v Bobycentru dávaly tušit poměrně velkolepou a náročnou produkci s mnoha otazníky a úskalími. A je třeba hned předeslat, že právě díky nim vlastně nelze koncert hodnotit umělecky.  více

Rozhovor Kateřiny Bajo, která je hlavní koordinátorkou členství Prahy jako města literatury v Síti kreativních měst UNESCO a Davida Dittricha, hlavního koordinátora členství Brna jako města hudby v téže Síti. Síť kreativních měst UNESCO vznikla v roce 2004 a jejím hlavním cílem je podpora mezinárodní spolupráce a kreativity. Nyní sdružuje 180 členských měst ze 72 zemí celého světa. Města jsou v síti zastoupena v 7 kreativních oblastech – literatura, hudba, design, film, gastronomie, lidová řemesla a média. Město, které se o členství v síti uchází, musí splnit velice přísná kritéria, podporu mu musí vyjádřit nejenom komise odborníků, ale i všechna členská města.  více

Od alba Sme len hostia na zemi (2009) vydává Tomáš Kytnar se skupinou Tady To Máš nová alba vždy po dvou letech. V době, kdy U2 dokončí desku tři roky od předchozí a kritikům se to zdá příliš brzy, se to může jevit jako nadprodukce, ale co je to proti Neilu Youngovi, který i po sedmdesátce zásobuje fanoušky tempem více než jedna deska za rok… Frekvence je tedy pojem relativní, který v tomto případě souvisí s tím, že Kytnar – pianista kdysi rockový, dnes řekněme bluesovo-šansonový – má stále co zhudebňovat. Před lety mu učarovala slovenština jako velmi hudební jazyk, a tak jeho alba, třebaže vznikají v Brně v okruhu kolem klubu Stará Pekárna a studia Indies, obsahují zhudebněnou slovenskou poezii. Přitom nové album přímo navazuje na předchozí titul Srdičeka tiché a obsahuje výhradně verše bratislavského rodáka a výborného básníka města Erika Ondrejičky (* 1964). Kytnar se s jeho poetikou sžívá dlouhodobě – vedle obou monotematických alb jeho básně zařadil i na předchozí nahrávky Vôňa rána (2011) a Krátkovlasá čembalistka (2013).  více

Kapli brněnského Paláce šlechtičen v předvečer první adventní neděle rozezněla dvě hudební tělesa, která se zaměřují na historicky poučenou interpretaci (převážně) renesanční tvorby. Komorní sbor Versus se věnuje duchovní hudbě z období renesance, raného baroka ale i dílům soudobým. V roce 2009 se stal součástí brněnského tělesa Ensemble Opera Diversa. Zakladatelem sboru i jeho uměleckým vedoucím je Vladimír Maňas. Sbor Versus doplnil profesionální soubor historických dechových nástrojů Capella Ornamentata. Hlavním posláním tohoto ansámblu je autentická intepretace duchovní hudby 16. a 17. století.  více

V rámci turné, které probíhá už od jara, přijede 28. listopadu do Brna na Flédu skupina Zrní. Představí své nejnovější album s názvem Jiskřící. Na naše otázky reagovali členové skupiny (čtyři Honzové a jeden Ondra) kolektivně, pouze odpovědi Honzy Ungera coby autora textů občas vystoupily do popředí.  více

Největší halu brněnského Výstaviště – pavilon P – včera zaplnila tisícovka diváků. Zdejší premiéra baletu West Side Story byla zcela vyprodána. Představení uvádí Národní divadlo Brno, autorem původního konceptu jakožto i původní režie a choreografie je Jerome Robbins, libreto sepsal Arthur Laurents, hudbu Leonard Bernstein a texty písní Stephen Sondheim. Brněnské baletní provedení světoznámého muzikálu režíroval Mário Radačovský, který vytvořil také choreografii nové inscenace. Scénu navrhl Marek Hollý, kostýmy Alexandra Grusková. O light design se postaral Tomáš Morávek, projekce řídili Jan Fuksa a Martin Svobodník.  více

Svou progresivnější, na současnější hudební tvorbu orientovanou řadu zahájila Filharmonie Brno úvodním koncertem abonentního cyklu Filharmonie doma II. Koncert se konal pod názvem Opuštěné ostrovy 23. listopadu 2017 v brněnském Besedním domě. Program večera tvořily skladby Toshia Hosokawy, Bernda Aloise Zimmermanna a Josepha Haydna. Sólový hoboj zazněl v podání Viléma Veverky a představení řídil německý dirigent Alexander Liebreich. Koncert byl v přímém přenosu odvysílán na Českém rozhlasu Vltava a rozhlasovou sítí Eurorádia v rámci prestižní koncertní řady Euroradio Premium Concerts.  více

Přístav, mnohonásobný vítěz Porty a dalších trampských a folkových festivalů, nová alba nechrlí. V roce 2001 debutoval nahrávkou Prašná cesta, v roce 2008 vznikl Papírový drak a až v roce 2017 třetí deska PřiHrátky. Průměrně osmileté rozestupy mezi dlouhohrajícími nahrávkami mají jednu výhodu. Kapela mezitím intenzivně hraje, pracuje na sobě a určitý pokrok by měl být s každým dalším albem znát. Teoreticky by to tak mělo být a u Přístavu to naštěstí platí. A tak podobně jako jsem v souvislosti s minulou deskou tvrdil, že je Přístav čím dál přesvědčivější, u novinky se tento pocit prohloubil.  více

Původní komorní opera Jsem kněžna bláznů měla premiéru v brněnské Redutě. Autorkami operní novinky, která mapuje soukromý i tvůrčí život první české spisovatelky Boženy Němcové, se staly skladatelka Lenka Nota a dokumentaristka Olga Sommerová. Libreto vzniklo na základě Němcové korespondence, básní Františka Halase, Vladimíra Holana a Františka Pavlíčka. Novou operu představil Ensemble Opera Diversa v Mozartově v pátek 17. listopadu.  více

Mnoho comebacků bývá spíše nostalgickým až smutným ohlednutím za tím, co už se nikdy nevrátí. Jsou tu ale výjimky potvrzující pravidlo. Gaia Mesiah se vrátila s vervou sobě vlastní a snad ještě větší energií než kdysi. Husí kůži ve středu na Flédě měli v publiku i na podiu.  více

Zajímavé preview festivalu Janáček Brno 2018 představoval pondělní koncert v brněnském divadle Reduta. Na programu večera bylo Divertimento pro klavír levou rukou a komorní orchestr Bohuslava Martinů, Capriccio pro klavír jednou rukou, flétnu/pikolu, dvě trubky, tři trombony a tenorovou tubu a Příběh vojáka (L’Historie du soldat) pro vypravěče, klarinet, fagot, kornet, trombón, housle, kontrabas a bicí od Igora Stravinského. Za klavírem se vystřídali Daniel Wiesner a Jan Jiraský. Orchestr Brno Contemporary Orchestra řídil dirigent Pavel Šnajdr. V recitovaných rolích se představila Soňa Červená jako Vypravěč, Štěpán Kaminský jako Voják a Petr Bláha jako Ďábel.  více

První koncert z abonentního cyklu Filharmonie na Stadionu, nahrazující původní cyklus Filharmonie v divadle, se uskutečnil ve čtvrtek 9. listopadu 2017 v Kulturním centru Babylon. Na programu večera byla díla Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Edvarda Hagerupa Griega v provedení Filharmonie Brno a pod taktovkou norského dirigenta s českými kořeny Stefana Veselky.  více

Poslední koncert 49. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Brno Moravský podzim dozněl sobotu 28. Října. Festival si těsně před svými padesátými narozeninami zvolil jako zastřešující téma ®evoluci a nevyhnutelný vývoj vpřed. Poutače a plakáty v Brně měsíce volaly na kolemjdoucí a lákaly na ambiciózní podívanou. Po zběžném přehlédnutí programu bylo zřejmé, že stěžejními hudebními díly letos budou především novátorské počiny první poloviny 20. století navrch okořeněné o hudební lahůdky tzv. staré hudby.  více

Brno nyní stojí po boku 180 měst z celého světa, která patří do Sítě kreativních měst UNESCO. Pouze tři desítky z těchto měst se soustředí na hudbu. Z České republiky jde vedle Prahy teprve o druhé město přijaté do této Sítě. Udělený titul oceňuje práci umělců, kulturních pracovníků, žánrovou rozmanitost i spolupráci s okolním regionem.  více

Budoár staré dámy býval brněnská a z větší části dívčí kapela. Neplatí už ani jedno. Charismatickou kapelnici a zpěvačku Martu Kovářovou (dříve Svobodovou) momentálně doprovázejí tři pánové. A i když část kapely stále žije v jihomoravské metropoli, sama Marta se provdala a vychovává dvě děti ve „vesnici v mrazivé kotlině“. Její nová role provdané ženy a hospodyňky se promítla do několika písní „o vaření“ a s životem na nehostinném venkově možná souvisí výběr básně Lubora Kasala Z ježatých hor („Mrazem to mrská a zimu pase“), jejíž zhudebnění skupina zařadila na samý úvod nového alba. Byl to dobrý tah, protože jde o píseň energickou, hitovou, s osobitým a barvitým textem („…kde jektají mývalové umývadel a syčí hadi sprch“) a s mistrně zvládnutou dynamikou, rytmem a stoptimy. Kapela, která v poslední době zdaleka nemá tolik možností zkoušet a písně společně cizelovat jako dřív, se zde ukazuje ve vrcholné formě – sehraná, dravá, ale při všem tom zdánlivém chaosu zorganizovaná – ani tón navíc tu nepadne.  více