Josef Buchta: Co s kapelou bez vize?

27. duben 2017, 4:00

Josef Buchta: Co s kapelou bez vize?

S trumpetistou, aranžérem a kapelníkem brněnského bigbandu B-Side Band jsme hovořili u příležitost 10 let tohoto pozoruhodného orchestru. B-Side Band své narozeniny oslavil mimo jiné třemi koncerty v brněnském Sono Centru.

Slavíte desáté narozeniny B-Side Bandu. Zkusme se vrátit na úplný počátek. Splnily se cíle, které jste si tehdy dali? Jaké jste měl s bigbandem plány, když jste jej zakládal?

Já jsem na počátku vůbec nepředpokládal, že bych mohl být kapelníkem nebo manažerem. Prostředí bigbandů jsem ale znal, občas jsem například jako výpomoc hrál s Orchestrem Gustava Broma. V 90. letech se u nás mluvilo o úpadku bigbandů, ale on to ve skutečnosti žádný úpadek nebyl. Jen ta naše scéna byla tak trochu zkostnatělá a nereagovala na vývoj ve světě. Jako by ustrnula někde v 80. letech. Já jsem studoval v zahraničí a věděl jsem, že se to dá všechno dělat trochu jinak. Chtěl jsem hrát v takovém bigbandu, který by se přiblížil mimo jiné mladým lidem, a přemýšlel jsem, kdo by takový orchestr mohl založit. Přemlouval jsem například Milana Vidláka a další legendy, ale nikomu se do toho nechtělo. A tak jsem se nakonec rozhodl, že to zkusím sám. Vytyčil jsem si určité cíle a ty se mi za těch deset let prakticky všechny vyplnily. Hráli jsme se světovými hvězdami, hráli jsme na festivalech jako Colours of Ostrava nebo Rock for People, chodí na nás plné sály nebo haly. Zpětně si říkám, že jsem byl možná blázen, že jsem do toho šel. Pět let jsem vlastně vůbec nežil a všechno probíhalo jako v rychlém vlaku. Uvědomil jsem si, že si sice plním největší sen, ale že mám taky nějaký život. Založil jsem mezitím rodinu, a tak o tom všem dnes přemýšlím trochu jinak, možná i důsledněji. Dnes bych si asi hodně rozmýšlel, jestli do toho znovu jít. Ale jsem rád, že jsem to prožil a děkuji Bohu za to všechno, co jsem mohl s B-Side Bandem zažít.

buchta_josef_2017_foto_j-slama_02Jak velká část orchestru to s vámi táhne celých těch deset let?

Sestava je až na pár výjimek celých deset let stejná. Sestavil jsem ji z kluků, s nimiž jsem se už předtím pravidelně stýkal, ať už v rámci zahraničních zájezdů s Městským divadlem Brno nebo třeba v různých jazzových sestavách v Brně. Na bigbandech, s nimiž jsem dříve spolupracoval, mi často vadilo, že fungují systémem „kdo má čas“. Já jsem chtěl, aby kapela fungovala jako rodina, aby to mělo srdce. A to se nám myslím povedlo. Nedávno s námi hrál fenomenální basista Pepa Fečo a byl doslova v šoku, jak to u nás funguje, jak se lidé v kapele mají rádi. I když je nás dvacet, musíme fungovat jako malá kapela. To jeden z důležitých momentů našeho úspěchu.

První dekádu B-Side Bandu mapuje vaše nové CD Deset let, které má spíše charakter kompilace (i když dříve nevydaných nahrávek) než řadového alba. Jak jste je sestavoval?

Album se skládá z několika studiových nahrávek a také z koncertních záznamů z různých prostorů. Jsou to nahrávky z brněnského Sona, z Kongresového centra v Praze, z Lucerny. Každý ten prostor zní pochopitelně jinak, ale myslím, že se nám to povedlo jako celek velmi dobře vyladit. Musím pochválit Honzu Košuliče z Divadla na Orlí v Brně. Minulé desky jsem dělal s Philem Bullou z New Yorku, který spolupracoval s Whitney Houston nebo se skupinou Chicago. Ale ukázalo se, že Honza Košulič umí míchat bigbandy, a takových lidí je třeba si vážit. Ale vrátím se ještě k CD. Byl bych nerad, kdyby tam někdo hledal dramaturgickou celistvost. Je to prostě zmapování naší desetileté historie a nejzásadnějších momentů, které nás potkaly, a také nejzásadnějších hostů, kteří s námi vystoupili.

To jsou nejen zahraniční hvězdy, ale také několik českých osobností…

Ano, nemůže tam chybět téměř Vojtěch Dyk, který je v podstatě členem orchestru. Dále je tam Matěj Ruppert, který s námi dělal jeden z našich prvních větších koncertů. Je tam Tereza Černochová, která k nám také celých těch deset let patří. Nebo Roman Dragoun, který s námi také zpívá od začátku a kterému jsme zaranžovali některé jeho skladby. Všechny tyto zpěváky považuji za pilíře kapely. Kromě toho nemohu zapomenout na saxofonistu Michala Žáčka nebo na trumpetistu Juraje Bartoše, který je mým celoživotním vzorem.

buchta_josef_2017_foto_j-slama_03Ze slavných světových jmen s vámi na albu zpívají především New York Voices a také Kurt Elling. Na jeho koncert s vámi moc rád vzpomínám. Jak vlastně spolupráci s tímto mužem, považovaným za jednoho z nejlepších zpěváků planety, začala?

V roce 2003 jsem působil v Holandsku jako člen kapely, která tam asi půl roku jezdila s muzikálem Jesus Christ Superstar. Během toho turné jsme si pouštěli muziku a jednou z velkých ikon pro nás byl právě Kurt Elling. Vůbec mě v té době nenapadlo, že bych s ním jednou mohl hrát a že by účinkoval na mém cédéčku. V roce 2010 se mi však povedlo oslavit jej a dostat ho na festival Moravia Music Fest, který pořádám. Přijel tehdy se svou kapelou a vystoupil v kině Scala. Po koncertě jsme si povídali, já jsem mu dal naši první desku Live at La Fabrica a zeptal jsem se jej, jestli by si s námi nechtěl zahrát. Jej to zaujalo a nakonec to dopadlo tak, že s námi odjel celé turné. Byla to pro nás obrovská zkušenost. Já jsem kapelu tři měsíce předtím doslova drezíroval, protože jsem věděl, že musíme podat stoprocentní výkon. Kurt Elling, který je zvyklý hrát se světovými hvězdami, přišel na první zkoušku, pozdravil a říká: „Pánové, jdeme pracovat.“ Každou skladbu jsme jednou přehráli, on zasalutoval a řekl: „Vynikající, těším se na zítřek.“ A odjel na hotel. To považuji ve svém profesním životě za největší pochvalu, jaká se nám kdy mohla stát.

Jak došlo ke spolupráci se swingovou skupinou The Puppini Sisters?

Jednou pouštěl v Metro Music Baru DJ Harosh různé staré i moderní swingové nahrávky. A mezi nimi zazněly právě i Puppini Sisters. Mě zaujaly, dohledal jsem si o nich další informace a zjistil jsem například, že spolupracovaly s Michaelem Bublém nebo s Robbiem Williamsem. Zatímco New York Voices jsou naprostí profesionálové, kteří se věnují modernějšímu pojetí jazzu, Puppini Sisters výborně zvládají i starý swing a dělají to fantasticky. Pozval jsem je do Brna a ony přijely.

Říkali jsme si, že nahrávky na albu pocházejí z různých prostředí. Kde v současné sobě nejraději hráváte?

Máme pochopitelně rádi Metro Music Bar, protože to je naše zkušebna. Není to velké pódium, takže jednotliví hráči stojí téměř u sebe, dobře se slyší a o to je to pro nás příjemnější. Rád hraji také v Sono Centru, které je sice přetlumené, ale když se dobře nazvučí, funguje skvěle. V Praze hráváme rádi v La Fabrice a v poslední době především ve Foru Karlín.

Mluvili jsme o krizi bigbandů v 90. letech. Dnes mám naopak pocit, že se jazzovým orchestrům opět daří. Jak to vnímáte vy?

Nechci si klást přehnané zásluhy, ale myslím, že jsme se určitě podíleli na zpopularizování bigbandů v očích široké veřejnosti. Úspěch nezávisí jen na hudbě a zvuku. Záleží na tom, jak kapela na pódiu působí, jak jsou její členové oblečení, jak je nasvícená. Na tom všem je třeba pracovat. Když jsme začínali, nespoléhal jsem na to, že mi někdo sám od sebe zavolá, pozve mě na koncert a vyplatí honorář. Musíte mít vizi, jednotlivé koncerty dlouhodobě připravovat. Kapel sice můžete založit, kolik chcete, jenže co s kapelou bez vize? Snažil jsem se tedy od začátku všechno promýšlet a dotahovat do posledního detailu. Důležitým momentem pak pro nás byl samozřejmě začátek spolupráce s Vojtou Dykem, který přitáhl mladé lidi. Dnes máme všechny sály vyprodané a od poloviny koncertů nám lidé stojí a až do konce tančí. A to mluvím o posluchačích možná od patnácti do osmdesáti let. A možná i díky našemu úspěchu teď vzniká spousta mladých bigbandů. Volají mi, ptají se na zkušenosti, chtějí notový materiál. Renesance bigbandů sice započala už před nějakým časem, ale jsem si jistý, že jí pomáháme tím, jak tuto muziku propagujeme.

Vypadá to jako příběh se šťastným koncem. Ale určitě přemýšlíte, co dál…

Tím nejnáročnějším cílem je dostat se s českým bigbandem do zahraničí. Orchestru Gustava Broma, což v 60. a 70. letech byla opravdu vynikající kapela, se to tehdy podařilo. Dnes nemá cenu obesílat agentury. Vím z vlastní zkušenosti, že nabídek je tolik, že se jimi člověk ani nemá čas probírat. Ale zahájili jsme spolupráci s Kurtem Ellingem, s New York Voices nebo s Puppini Sisters a ti všichni vážně uvažují, že by nás vzali buď na evropské turné, nebo v případě Kurta Ellinga snad i do Ameriky. Kdyby se to povedlo, bude to ta nejvyšší meta, jaké můžeme v rámci kapela dosáhnout. Právě přes spolupráci s těmito lidmi se dá dostat ven. Jiná cesta neexistuje.

Josef Buchta/ foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Po více než padesáti letech vrátilo Národní divadlo Brno na repertoár Pikovou dámu Petra Iljiče Čajkovského. Premiéra 17. února v Mahenově divadle v inscenaci Martina Glasera znamenala pro hudební divadlo ještě jeden návrat – po více než šedesáti letech se na brněnská prkna vrátila také Soňa Červená.  více

Hudbymilovní obyvatelé Brna si rádi připomínají návštěvu Wolfganga Amadea Mozarta ve města na přelomu let 1767-1768. Tématem třetího abonentního koncertu brněnských filharmoniků z cyklu Filharmonie doma I se však stala skladatelova návštěva Prahy. A nebylo tomu bezdůvodně. V profesionální dráze nejvýraznějšího představitele vídeňského klasicismu zaujímá Praha nezpochybnitelné místo. V souladu se zvoleným tématem pak dramaturgové vybrali důležité mezníky v autorově tvorbě, které právě s Prahou a Pražany souvisí. Orchestr Filharmonie Brno vedl Alexander Liebreich a na klavír hrál Saleem Ashkar.  více

Ve čtvrtek 8. února se v prostorách kavárny Era v Černých Polích konalo čtvrté a prozatím poslední pokračování cyklu Folklor a city, ojedinělého spojení osvětové aktivity a folklorní zábavy. Téma úvodní přednášky etnologa Martina Sítka bylo případně aktuální: masopustní tradice v České republice.  více

Tři mušketýři byli ve skutečnosti čtyři. Podobně i 3fo3 (čti „tři fotři“) jsou také čtyři. K zakládajícím členům skupiny Bombarďák Michalu Daleckému, Jiřímu Jelínkovi a Filipu Nebřenskému se jako d’Artagnan přidal Matěj Pospíšil. Jinak však zůstává vše při starém. Bombarďák – respektive textař Jiří Jelínek – promlouvá k dětem dynamickým jazykem plným módních i moderních výrazů. Na ploše velmi krátkých písní (průměrná stopáž pod dvě minuty) dokáže rozehrát vtipné příběhy plné slovních hříček i situačního humoru. Jedna píseň navazuje na druhou většinou v rychlém tempu, vedle zpěvu se zde poměrně často i mluví, stírá se zde tedy hranice mezi písní a divadelním skečem, ale vše dokonale zapadá do sebe.  více

V brněnském Konventu Milosrdných bratří proběhl v pátek 2. února úvodní koncert letošního festivalu iberoamerické kultury Ibérica. Flamencový zpěv vokalistky Rocio Márquez se v něm potkal s virtuózním pojetím hráče na violu da gamba Fahmi Alqhai.  více

Město Brno je ideálním podhoubím pro mnoho soudobých hudebních projektů. Festival Expozice nové hudby, Moravský podzim nebo i řadové koncerty větších či menších hudebních těles mají nezřídka jedno společné – programovou snahu o uvádění nových a dosud neslyšených děl. V brněnském kulturním kvasu však zaujímá v tomto směru nepopiratelnou vedoucí pozici Brno Contemporary Orchestra pod uměleckým vedením Pavla Šnajdra. Již z názvu ansámblu je patrné, že stěžejní místo v jeho repertoáru zaujímají právě díla soudobých autorů. Přesto že by se mělo jednat o jednu z nejušlechtilejších a nejdůležitějších služeb milovníkům hudby, poloprázdný sál Besedního domu tomu nasvědčoval jen stěží. Nezájem publika o novou hudbu a mladé autory je smutný a skličující. Na druhou stranu je potřeba pokárat i orchestr samotný – z hlediska sebeprezentace dovedou zapracovat lépe i studentské orchestry.  více

Čtvrtý koncert komorního cyklu Spolku přátel hudby nabídl posluchačům průřez repertoárem skladatelů První vídeňské školy. V programu večera však díla pojilo nejen stylové zařazení ale také obsazení skladeb. Koncert byl totiž věnován výhradně klavírním triům Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena. V brněnském Besedním domě díla předneslo hudební těleso Lobkowicz trio, které tvoří houslista Jan Mráček, violoncellista Ivan Vokáč a klavírista Lukáš Klánský.  více

Kongresové centrum brněnského výstaviště v sobotu 27.1. hostilo již 68. ročník Slováckého plesu. Organizátorem této akce je brněnský Slovácký krúžek, který se řadí k nejstarším stále fungujícím folklorním souborům v České republice. Založen byl v roce 1908 za účelem setkávání studentů z Moravského Slovácka.  více

Písňové hity jako Stayin´Alive, Night Fever či How Deep Is Your Love ve vynikajícím pěveckém provedení, dále výtečně postavená i odtančená choreografie v nablýskaném kostýmovém disco muzikálu a tři mimořádné výkony v hlavních rolích. To vše jsou devízy nového brněnského muzikálu Horečka sobotní noci. V Městském divadle Brno jej nastudoval režisér Stanislav Moša.  více

Brno je město plné kontrastů. Již krátká procházka po jeho centru odhalí kuriózní protiklady: pasáž Rozkvět vedle Domu pánů z Lipé nebo obchodní dům Omega zasazený do historického centra jsou zářnými příklady. I brněnská filharmonie staví své hudební produkce na kontrastu starého s novým. Nejednou jsem chválil svěží dramaturgii koncertů, která sahá k protikladným hudebním dílům a uvádí kombinace skladeb, které jinak vedle sebe většinou nemají šanci zaznít. V případě koncertu nazvaném Romantické pohádky ze středy 24. ledna se však dramaturgové drželi při zemi. Neobjevily se žádné nenadále disonance nebo nástrojové kombinace a ani hudební jazyk nijak zvláště nevybočoval z umírněných konvencí. Nemáme však pouze protiklady starého a nového, známého a neznámého, ale naneštěstí také kvalitního a nekvalitního a v neposlední řadě i zajímavého a nezajímavého.  více

Cimbál je nástroj, který si většina z nás spojuje s lidovou hudbou. Může za to zejména dlouhá tradice cimbálových muzik, které se v průběhu 20. století začaly na území Moravy postupně prosazovat.  více

Již po šesté představil balet Národního divadla Brno nadějné choreografy z vlastních řad. V divadle Reduta měl včera premiéru další ročník raritního projektu s názvem Choreografické ateliéry. V devíti mini inscenacích se představili sólisté a členové souboru vlastními choreografiemi.  více

Když se řekne „řecká píseň“, někdo si vybaví Děti z Pirea v podání Yvetty Simonové a Milana Chladila (nebo ještě starší verzi Evy Martinové a Karla Dudy). O něco blíže k současnosti stojí Martha a Tena Elefteriadu, které i v sezóně 2018 stále koncertují a navíc pořádají kurzy řeckých tanců. Sestry, které se vedle řecké hudby pohybovaly na poli rocku i popu (a Marthino album Kresby tuší je skvostné), podle mladého brněnského autora a hudebníka Jannise Morase „připravily cestu“ nové generaci řeckých interpretů. V Brně v současné době funguje několik kapel zpívajících řecky a přitom se ústřední postavou této muzikantské komunity stává právě Jannis, jeden ze tří hudebně aktivních bratrů Morasových. Se svým otcem hrají všichni tři ve skupině I Parea, Jannis se věnuje stylu rebetiko v kapele Anatoli a vedle toho má svou autorskou kapelu Jannis Moras & banda. V ní mu vedle bratrů Alexise (baskytara) a Markose (bicí) dělají společnost dvě mladé dámy – Iva Oulehlová (flétny, klarinet) a Zuzana Mitrengová (zpěv). Jannis Moras & banda sice modulací vokálů, harmoniemi a samozřejmě texty v pro nás exotické řečtině tradiční hudbu připomene, ale ve skutečnosti se jedná o folkrockovou kapelu, která hraje výhradně písně svého kapelníka. A Jannis Moras je momentálně jedním z nejzajímavějších brněnských písničkářů.  více

Rozličné nálady Debussyho Faunova odpoledne, ticho neklidu před bouří Brittenova Houslového koncertu a severským koloritem prodchnuté Sibeliovy první symfonie nabídla ve čtvrtek 11. ledna Filharmonie Brno na zdejším Stadionu. Pod taktovkou dirigenta James Feddecka, brněnskému publiku již známého, a za spolupráce s výjimečným slovenským houslistou Milanem Paľou filharmonici představili dramaturgicky zajímavý program s interpretačním nábojem.  více

Na konci listopadu vyšlo CD s názvem Moravské hlasy. Na první pohled nenápadné album by rozhodně nemělo ujít pozornosti. Jedná se o hudební nosič, který je součástí projektu Píseň duše, jehož iniciátorem je Jiří Plocek. Jeho cílem bylo představit fenomén moravské zpěvnosti na příkladu některých oblastí Slovácka.  více