Josef Buchta: Co s kapelou bez vize?

27. duben 2017, 4:00

Josef Buchta: Co s kapelou bez vize?

S trumpetistou, aranžérem a kapelníkem brněnského bigbandu B-Side Band jsme hovořili u příležitost 10 let tohoto pozoruhodného orchestru. B-Side Band své narozeniny oslavil mimo jiné třemi koncerty v brněnském Sono Centru.

Slavíte desáté narozeniny B-Side Bandu. Zkusme se vrátit na úplný počátek. Splnily se cíle, které jste si tehdy dali? Jaké jste měl s bigbandem plány, když jste jej zakládal?

Já jsem na počátku vůbec nepředpokládal, že bych mohl být kapelníkem nebo manažerem. Prostředí bigbandů jsem ale znal, občas jsem například jako výpomoc hrál s Orchestrem Gustava Broma. V 90. letech se u nás mluvilo o úpadku bigbandů, ale on to ve skutečnosti žádný úpadek nebyl. Jen ta naše scéna byla tak trochu zkostnatělá a nereagovala na vývoj ve světě. Jako by ustrnula někde v 80. letech. Já jsem studoval v zahraničí a věděl jsem, že se to dá všechno dělat trochu jinak. Chtěl jsem hrát v takovém bigbandu, který by se přiblížil mimo jiné mladým lidem, a přemýšlel jsem, kdo by takový orchestr mohl založit. Přemlouval jsem například Milana Vidláka a další legendy, ale nikomu se do toho nechtělo. A tak jsem se nakonec rozhodl, že to zkusím sám. Vytyčil jsem si určité cíle a ty se mi za těch deset let prakticky všechny vyplnily. Hráli jsme se světovými hvězdami, hráli jsme na festivalech jako Colours of Ostrava nebo Rock for People, chodí na nás plné sály nebo haly. Zpětně si říkám, že jsem byl možná blázen, že jsem do toho šel. Pět let jsem vlastně vůbec nežil a všechno probíhalo jako v rychlém vlaku. Uvědomil jsem si, že si sice plním největší sen, ale že mám taky nějaký život. Založil jsem mezitím rodinu, a tak o tom všem dnes přemýšlím trochu jinak, možná i důsledněji. Dnes bych si asi hodně rozmýšlel, jestli do toho znovu jít. Ale jsem rád, že jsem to prožil a děkuji Bohu za to všechno, co jsem mohl s B-Side Bandem zažít.

buchta_josef_2017_foto_j-slama_02Jak velká část orchestru to s vámi táhne celých těch deset let?

Sestava je až na pár výjimek celých deset let stejná. Sestavil jsem ji z kluků, s nimiž jsem se už předtím pravidelně stýkal, ať už v rámci zahraničních zájezdů s Městským divadlem Brno nebo třeba v různých jazzových sestavách v Brně. Na bigbandech, s nimiž jsem dříve spolupracoval, mi často vadilo, že fungují systémem „kdo má čas“. Já jsem chtěl, aby kapela fungovala jako rodina, aby to mělo srdce. A to se nám myslím povedlo. Nedávno s námi hrál fenomenální basista Pepa Fečo a byl doslova v šoku, jak to u nás funguje, jak se lidé v kapele mají rádi. I když je nás dvacet, musíme fungovat jako malá kapela. To jeden z důležitých momentů našeho úspěchu.

První dekádu B-Side Bandu mapuje vaše nové CD Deset let, které má spíše charakter kompilace (i když dříve nevydaných nahrávek) než řadového alba. Jak jste je sestavoval?

Album se skládá z několika studiových nahrávek a také z koncertních záznamů z různých prostorů. Jsou to nahrávky z brněnského Sona, z Kongresového centra v Praze, z Lucerny. Každý ten prostor zní pochopitelně jinak, ale myslím, že se nám to povedlo jako celek velmi dobře vyladit. Musím pochválit Honzu Košuliče z Divadla na Orlí v Brně. Minulé desky jsem dělal s Philem Bullou z New Yorku, který spolupracoval s Whitney Houston nebo se skupinou Chicago. Ale ukázalo se, že Honza Košulič umí míchat bigbandy, a takových lidí je třeba si vážit. Ale vrátím se ještě k CD. Byl bych nerad, kdyby tam někdo hledal dramaturgickou celistvost. Je to prostě zmapování naší desetileté historie a nejzásadnějších momentů, které nás potkaly, a také nejzásadnějších hostů, kteří s námi vystoupili.

To jsou nejen zahraniční hvězdy, ale také několik českých osobností…

Ano, nemůže tam chybět téměř Vojtěch Dyk, který je v podstatě členem orchestru. Dále je tam Matěj Ruppert, který s námi dělal jeden z našich prvních větších koncertů. Je tam Tereza Černochová, která k nám také celých těch deset let patří. Nebo Roman Dragoun, který s námi také zpívá od začátku a kterému jsme zaranžovali některé jeho skladby. Všechny tyto zpěváky považuji za pilíře kapely. Kromě toho nemohu zapomenout na saxofonistu Michala Žáčka nebo na trumpetistu Juraje Bartoše, který je mým celoživotním vzorem.

buchta_josef_2017_foto_j-slama_03Ze slavných světových jmen s vámi na albu zpívají především New York Voices a také Kurt Elling. Na jeho koncert s vámi moc rád vzpomínám. Jak vlastně spolupráci s tímto mužem, považovaným za jednoho z nejlepších zpěváků planety, začala?

V roce 2003 jsem působil v Holandsku jako člen kapely, která tam asi půl roku jezdila s muzikálem Jesus Christ Superstar. Během toho turné jsme si pouštěli muziku a jednou z velkých ikon pro nás byl právě Kurt Elling. Vůbec mě v té době nenapadlo, že bych s ním jednou mohl hrát a že by účinkoval na mém cédéčku. V roce 2010 se mi však povedlo oslavit jej a dostat ho na festival Moravia Music Fest, který pořádám. Přijel tehdy se svou kapelou a vystoupil v kině Scala. Po koncertě jsme si povídali, já jsem mu dal naši první desku Live at La Fabrica a zeptal jsem se jej, jestli by si s námi nechtěl zahrát. Jej to zaujalo a nakonec to dopadlo tak, že s námi odjel celé turné. Byla to pro nás obrovská zkušenost. Já jsem kapelu tři měsíce předtím doslova drezíroval, protože jsem věděl, že musíme podat stoprocentní výkon. Kurt Elling, který je zvyklý hrát se světovými hvězdami, přišel na první zkoušku, pozdravil a říká: „Pánové, jdeme pracovat.“ Každou skladbu jsme jednou přehráli, on zasalutoval a řekl: „Vynikající, těším se na zítřek.“ A odjel na hotel. To považuji ve svém profesním životě za největší pochvalu, jaká se nám kdy mohla stát.

Jak došlo ke spolupráci se swingovou skupinou The Puppini Sisters?

Jednou pouštěl v Metro Music Baru DJ Harosh různé staré i moderní swingové nahrávky. A mezi nimi zazněly právě i Puppini Sisters. Mě zaujaly, dohledal jsem si o nich další informace a zjistil jsem například, že spolupracovaly s Michaelem Bublém nebo s Robbiem Williamsem. Zatímco New York Voices jsou naprostí profesionálové, kteří se věnují modernějšímu pojetí jazzu, Puppini Sisters výborně zvládají i starý swing a dělají to fantasticky. Pozval jsem je do Brna a ony přijely.

Říkali jsme si, že nahrávky na albu pocházejí z různých prostředí. Kde v současné sobě nejraději hráváte?

Máme pochopitelně rádi Metro Music Bar, protože to je naše zkušebna. Není to velké pódium, takže jednotliví hráči stojí téměř u sebe, dobře se slyší a o to je to pro nás příjemnější. Rád hraji také v Sono Centru, které je sice přetlumené, ale když se dobře nazvučí, funguje skvěle. V Praze hráváme rádi v La Fabrice a v poslední době především ve Foru Karlín.

Mluvili jsme o krizi bigbandů v 90. letech. Dnes mám naopak pocit, že se jazzovým orchestrům opět daří. Jak to vnímáte vy?

Nechci si klást přehnané zásluhy, ale myslím, že jsme se určitě podíleli na zpopularizování bigbandů v očích široké veřejnosti. Úspěch nezávisí jen na hudbě a zvuku. Záleží na tom, jak kapela na pódiu působí, jak jsou její členové oblečení, jak je nasvícená. Na tom všem je třeba pracovat. Když jsme začínali, nespoléhal jsem na to, že mi někdo sám od sebe zavolá, pozve mě na koncert a vyplatí honorář. Musíte mít vizi, jednotlivé koncerty dlouhodobě připravovat. Kapel sice můžete založit, kolik chcete, jenže co s kapelou bez vize? Snažil jsem se tedy od začátku všechno promýšlet a dotahovat do posledního detailu. Důležitým momentem pak pro nás byl samozřejmě začátek spolupráce s Vojtou Dykem, který přitáhl mladé lidi. Dnes máme všechny sály vyprodané a od poloviny koncertů nám lidé stojí a až do konce tančí. A to mluvím o posluchačích možná od patnácti do osmdesáti let. A možná i díky našemu úspěchu teď vzniká spousta mladých bigbandů. Volají mi, ptají se na zkušenosti, chtějí notový materiál. Renesance bigbandů sice započala už před nějakým časem, ale jsem si jistý, že jí pomáháme tím, jak tuto muziku propagujeme.

Vypadá to jako příběh se šťastným koncem. Ale určitě přemýšlíte, co dál…

Tím nejnáročnějším cílem je dostat se s českým bigbandem do zahraničí. Orchestru Gustava Broma, což v 60. a 70. letech byla opravdu vynikající kapela, se to tehdy podařilo. Dnes nemá cenu obesílat agentury. Vím z vlastní zkušenosti, že nabídek je tolik, že se jimi člověk ani nemá čas probírat. Ale zahájili jsme spolupráci s Kurtem Ellingem, s New York Voices nebo s Puppini Sisters a ti všichni vážně uvažují, že by nás vzali buď na evropské turné, nebo v případě Kurta Ellinga snad i do Ameriky. Kdyby se to povedlo, bude to ta nejvyšší meta, jaké můžeme v rámci kapela dosáhnout. Právě přes spolupráci s těmito lidmi se dá dostat ven. Jiná cesta neexistuje.

Josef Buchta/ foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Multižánrový festival letos přivítal desítky umělců z domova i zahraničí a více než 16 000 diváků. Druhý srpnový víkend se Brno rozeznělo hudbou doslova na každém rohu. Na několika pódiích se vystřídali umělci různých žánrů od jazzu, folkloru, klasiky, rocku po balkan, pouliční divadlo a mimořádný bezuliční busking. Brno navštívil i nový cirkus. Francouzsko-belgický soubor Collectif Malunés vystoupil hned třikrát a roztleskal celé šapitó.  více

Jazzový kontrabasista Vincenc Kummer loni oslavil 75. narozeniny. Při té příležitosti připravil knihu, v níž shrnuje svůj umělecký i osobní život.  více

Desítky účinkujících největšího letního festivalu moravské metropole Maraton hudby Brno jsou připraveny ke startu. Druhý srpnový víkend Brno zaplaví hudba doslova všech žánrů, od balkánské dechovky přes komorní a orchestrální klasiku, jazz, folklor, etno, rock, kapely pro děti až po netradiční tzv. bezuliční busking. Hudební program ozdobí exkluzivní trojice představení nového cirkusu, chybět neubude pouliční divadlo, kouzelník či unikátní akrobatický heliový balón. To vše a ještě více od 11. do 13. srpna. v Brně. Nezapomeňte na již tradiční hudebně-maratonské heslo: Není důležitá rychlost; především si dobře rozvrhněte síly, abyste si toho užili co nejvíce!  více

Folkové prázdniny v Náměšti nejsou „jen“ navýsost hudebním festivalem. Jsou také světem, v němž se uskutečňují vize. Vize dramaturgické i umělecké. Jsou světem, kde se člověk může ledasčemu naučit, ledasco se dozvědět, s ledaským se setkat. Kromě hudby, jež je těžištěm festivalu, jsou Folkovky bohatou přehlídkou dílen (výtvarných, řemeslných, hudebních, tanečních a dalších), filmů (o muzikantech a jejich osudech) a přednášek (Kolokvium).  více

Existují hudební festivaly fádní, vcelku zajímavé, velmi zajímavé, skvělé… a Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou. Festival výjimečný nejen svou žánrovou šíří (folk v názvu klame, jak pravidelní návštěvníci věcí), tak zejména promyšlenou koncepcí s mnoha přesahy nejen hudebními. Každý ročník festivalu má své téma. Každý den má své téma. Na hlavním pódiu se střídají české legendy s kapelami ze světa, které v Česku hrají úplně poprvé. A pódium v náměšťském zámeckém parku (případně v blízké jízdárně, prší-li) zažívá každý rok několik premiér, mimořádných projektů, neopakovatelných hudebních setkání. A kromě toho patří k „Folkovkám“ desítky, ba stovky nejrůznějších výtvarných, hudebních a lecjakých jiných dílen, dvoudenní odborné kolokvium, méně vážné rozpravy o hudbě nebo open scéně, v jejímž rámci se na řadu dostane i český folk.  více

Zatímco s kapelou The Fireballs hraje rokenrol a v B-Side Bandu přijde do styku s tradičním i moderním mainstreamovým jazzem i s úpravami popových hitů, v několika svých vlastních projektech se klarinetista a saxofonista Pavel Zlámal věnuje improvizované hudbě. Vystupuje sám, v duu, v komorních uskupeních, ale tak s většími ansámbly. Právě vydal nové CD v roli dirigenta improvizačního tělesa Divergent Connections Orchestra. A tato živá nahrávka byla hlavním tématem našeho rozhovoru.  více

Chrámové mysterium i vizualizovaný koncert. Obojí charakteristika je přítomna v projektu Hudebního festivalu Znojmo s názvem Příběh o Kristu, v umělecky silném pojetí oživujícím dílo Heinricha Schütze. Na programu je po čtvrteční premiéře v reprízách ještě 22. a 23. července.  více

V Náměšti nad Oslavou na Folkových prázdninách 2017 vystoupí mimo jiné dvě výrazné skupiny z Dánska. V pondělí 24. července to bude instrumentální uskupení Dreamers’ Circus a ve čtvrtek 27. července kvarteto Nordens Tone. To tvoří tři jazzoví hudebníci (piano, kontrabas, saxofon) a zpěvačka Jullie Hjetland, která zpívá v osmi různých severských jazycích. A právě s ní jsme telefonicky hovořili.  více

Textařka a zpěvačka Lada Šimíčková a skladatel a hudebník (jinak též písničkář) Ivo Cicvárek vydali po pěti letech druhé společné album. Kolekce Hotel v tiché ulici z roku 2012 tak nezůstala jednorázovým projektem. Bereme-li druhé album jako příslovečný prubířský kámen, obstálo duo na výbornou. Pět let je doba dostatečně dlouhá na nashromáždění nového materiálu a písně, které se nakonec na třičtvrtěhodinový výběr dostaly, mají šanci stát se veřejnými, jakkoli název alba hlásá něco jiného.  více

Každý, kdo tuší o The Plastic People of the Universe víc než jen to, že to byla „zakázaná“ skupina, ví, že se její hudba na přelomu 70. a 80. let po formální stránce vymykala tehdy běžné rockové produkci. Slavné pásmo Pašijové hry velikonoční na biblický text promlouvalo neklidným hudebním jazykem, mělo daleko k líbivosti a svou naléhavosti podtrhovalo zvolené téma. I to, že „Plastici“ texty v krásné archaické češtině spíše křičeli a volali, než zpívali, mělo své opodstatnění a korespondovalo to se zvoleným tématem. „Pašije“ však byly pouze jednou z rozsáhlých suit té doby. Dalšími byly Jak bude po smrti na texty Ladislava Klímy a konečně Co znamená vésti koně s vlastními texty Vratislava Brabence a v jednom případě Pavla Zajíčka a s hudbou Milana Hlavsy. Protože byli Plastic People v té době (1980) v hledáčku StB, zinscenovali v pražské hospodě U dvou slunců hádku, z níž mělo být zřejmé, že se skupina rozpadla. Současně se však připravovali na utajovaný koncert, který byl dvakrát odložen, mělo se jeho předpokládané dějiště, až nakonec proběhl v Kerharticích u České Kamenice. Samotní hudebníci dostali přesné instrukce o místě až během cesty. Jediné koncertní uvedení pásma začalo ve 14.00 a o dvě hodiny později se hosté už začali nenápadně rozjíždět. Takto historii nastiňuje v bookletu nového alba znalec a životopisec Plastic People Jaroslav Riedel.  více

Zaznamenal jsem v poslední době několik nových písní nebo celých alb o Brně. Roman Horký z Kamelotu vzpomíná na dětství (Nad Černými Poli), skupina Pozdní sběr má své Věže Petrova, Folk Team přišel s písní V brněnským Bronxu, akordeonistka Klára Veselá o svém městě zpívá v písni Tango. Aleš Pilgr ze skupiny Květy tvrdí, že nové album Komik do půl osmé je „plné centra Brna“ a konceptuální album o Brně připravuje skupina Nevermore & Kosmonaut. Brněnských reálií je plné také nové – a vlastně první oficiální – album projektu Low End Band, za kterým stojí hudebník a novinář Vít Kouřil, šéfredaktor ekologického časopisu Sedmá generace. Vít sice pochází z vesnice na Hodonínsku, ale od studií na Masarykově univerzitě působí v Brně a toto město utvářelo jeho nejen hudební vkus. Ostatně ve svých textech zmiňuje jako referenční body (prodejnu) Indies, „Moravák“ nebo Starou Pekárnu.  více

Jubilea nejen na podiích přinášejí potřebu ohlédnout se zpět. V případě londýnských Placebo to platí dvojnásob, protože se v Brně vrátili k písním, kterým se na živo dlouhodobě vyhýbali. Svůj slib dodrželi a potěšili brněnské výstaviště dvouhodinovou průřezovou show.  více

Vynikající moravský cimbalista Dalibor Štrunc (1966) vyšel z folklorního prostředí na Valašsku a po absolutoriu brněnské konzervatoře prošel celou řadou muzikantských angažmá – od klasické hudby přes folklor až po dlouholeté členství ve skupině Javory Hany a Petra Ulrychových. Je tomu už neuvěřitelných pětadvacet let, co zformoval skupinu s názvem Cimbal Classic, v níž začal postupně uplatňovat své autorské představy nejen muzikantské, ale i písničkářské. Cimbal Classic se od té doby stal stálicí naší folkové scény a svébytným pojmem. Letos své výročí oslaví novým CD a řadou koncertů.  více

Pondělní koncert dvaadvacátého ročníku mezinárodního hudebního festivalu třinácti měst Concentus Moraviae na nádvoří boskovického zámku představil tradiční portugalskou písňovou formu – fado. Festivalové téma La voce - Hlas se tak inspirovalo jedinečným, osobitým hudebním stylem, který si vystačí s úsporným hudebním doprovodem; prezentuje totiž silně emotivní, takřka fyzický prožitek sdělitelný i přes jazykovou bariéru. Tak jej prezentovala čtveřice zpěváků a hudebníků, kteří se v tuzemsku představili vůbec poprvé.  více

Brněnské kolo, tedy nová hudební komedie z produkce Městského divadla Brno, se přikutálelo do Biskupského dvora. Titul je dalším autorským příspěvkem v sérii zdejších open air představení, které využívají magické kulisy komplexu historických budov s katedrálou v pozadí. Zábavná šaráda spojuje historická fakta i místní legendy s muzikou a s fantaskní pohádkovou story. A jak už tak tak u podobných inscenací bývá, někdy je výsledek zábavnější a jindy méně.  více