Josef Klíč a úsměv jeho zjizveného srdce

Josef Klíč a úsměv jeho zjizveného srdce

Jen zřídka je hlavním tématem pro rozhovor jedna jediná skladba. V případě violoncellisty Josefa Klíče, koncertního mistra Národního divadla v Brně, se to však nabízelo. Nestává se každý den, že by se český skladatel se svou písní dostal do finále celosvětové soutěže. Důvodů pro povídání však bylo víc – vzpomínky na zesnulého Jaroslava Erika Friče, Josefovo zaměstnání v Janáčkově divadle i připravované nové album.

Pepo, nedávno jsi slavil úspěch v celosvětové soutěži. O co se přesně jednalo?

Jmenuje se International Songwriting Competition, vyhlašuje ji organizace se sídlem v Nashvillu a vše probíhá po internetu. Jedná se o soutěž v psaní písní různých žánrů a mezi porotci jsou například lidé jako John Mayall nebo Tom Waits. Soutěží se v různých kategoriích jako Country, R&B/hip-hop, Rock a podobně. Já jsem zaregistroval do kategorie Instrumental, ale i v tomto případě se jednalo o psaní písní.

Někomu může připadat slovní spojení „instrumentální píseň“ jako protimluv. Jak tedy definovat píseň, aby i beze slov byla písní?

Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií. Ale forma písní beze slov přece existovala už v době renesance. Madrigaly byly buď pro hlas, nebo instrumentální. Není to tedy žádná novinka, píseň beze slov je tu prakticky od vzniku hudby.

Co se ti honí hlavou, když takovou píseň beze slov komponuješ? Je to obraz, příběh…?

K jakékoli skladbě musí mít člověk nějaký vnitřní popud. Mne vždy ovlivní něco zvnějšku. Skladba, o které hovoříme, sice nemá slova, ale příběh má, i když o něm nechci veřejně hovořit.

Do písně tedy vložíš něco ze sebe, neprozradíš, o co jde, a necháš na posluchačích, aby si vytvořili svůj vlastní příběh…

Ano, přesně tak. Název je může nasměrovat. Ta skladba se jmenuje Scarred Heart’s Grin, což znamená Úsměv zjizveného srdce. Nechci posluchači nějakým textem vnucovat, o čem to přímo je. Může si tam dosadit vlastní příběh, přičemž jen ten název je určitým vodítkem.

klic_josef_foto_jiri_slama_03

Skladbu jsi napsal přímo pro tu soutěž?

Ano, napsal, ale na základě motivu, který jsem měl už dříve v hlavě. Nahrával jsem Petru Hromádkovi cello do písně, kterou do té soutěže posílal on. A natáčelo se ve studiu Luboše Malinovského, který také posílal svou skladbu, a i jemu jsem nahrával cello. Řekli mi, že mi sice nemohou zaplatit honorář, ale mohl jsem si v tom studiu natočit písničku a také ji do soutěže poslat. Ze dne na den tedy vznikla tato píseň.

Nahrál jsi ji sám, ale výsledek působí jako celá kapela.

Ano, já takto pracuji už dlouho, je to klasická studiová technika. Podobně jsem natáčel Requiem za Magora nebo scénickou hudbu k Věci Makropulos, která měla premiéru v roce 2006 v HaDivadle. Používám vrstvení violoncell a někdy i zpěvů přes sebe. Všechno mám vypsané v notách – mám jakoby partituru celého orchestru, ale vše provádím sám.

Violoncello je melodický nástroj, který nemůže zahrát akordy, což vyvažuješ právě tím vrstvením několika stop přes sebe. Vnímáš za ty roky, co hraješ na cello na mistrovské úrovni, že by ten nástroj měl pro tebe nějaké omezení?

Řekl bych, že naopak. Každým dnem mě ten nástroj pořád překvapuje, objevuji, co všechno se tam dá ještě najít. O žádném omezení nevím.

Vraťme se k soutěži. Vzpomínám si, jak jsi na Facebooku své přátele postupně seznamoval s tím, jak postupuješ z jednoho kola do druhého.

Do soutěže se přihlásilo více než 43 000 autorů ze 143 zemí světa. Ještě před prvním kolem proběhlo vyřazovací síto a do prvního kola bylo vybráno „pouhých“ 19 000 skladeb. Už tehdy mě zarazilo, že jsem byl mezi nimi. Že bych se dostal dál, s tím jsem nepočítal. Pak následovalo ještě jedno mezikolo, potom semifinále, kde nás byly dva tisíce, a konečně finále, do kterého v mé kategorii postoupilo šestnáct skladatelů a já mezi nimi.

Opravdu tedy obrovský úspěch. Co pro tebe znamená?

Hlavně je pro mě důležité, že to, co dělám, není úplně zbytečné, že si toho dokáže všimnout i někdo jiný a že to dokáže oslovit i větší masu lidí. Vždycky jsem si totiž připadal, že jsem spíš na okraji žánrů a toto mě trošku nakoplo. Cítím, že ta cesta není úplně marná.

klic_josef_foto_jiri_slama_02

Dobře, ale to je jedna skladba. Dá se na ní vystavět třeba cyklus podobných písní bez slov?

Nedávno jsme si plácli s Jaromírem Kratochvílem z Indies Happy Trails, že v podobném duchu budu pokračovat a že vytvořím celou desku. Měly by to být většinou skladby, ve kterých bude obsažen nějaký duchovní prvek.

Cítíš, že by se po úspěchu v soutěži měl změnit tvůj přístup k publiku a k tomu, jak se snažíš prosadit?

Právě že si myslím, že ne. Ta soutěž mi nastavila zrcadlo a utvrdila mě v tom, že to, co dělám, a to, jak to dělám, je v pořádku a že mám takto pokračovat dál. Markantní změnu tedy nechystám.

Už jsi zmínil své Requiem pro Magora, které jsi hrál i na pohřbu Ivana Martina Jirouse v roce 2011. Nedávno jsem tě zahlédl na fotografiích z pohřbu Jaroslava Erika Friče, se kterým jsi natočil společná alba S kým skončila noc a Na každý den napsals smrt. Co pro tebe tento básník znamenal?

Erik pro mne znamenal hrozně moc. Byli jsme kamarádi, svého času jsme se vídali téměř denně. Vždycky bylo skvělé s ním mluvit nebo jen být v jeho přítomnosti. Zbyla tady po něm hrozná mezera, stejně jako po Magorovi. Jenže Magor měl gloriolu ještě ze své činnosti za totalitního režimu. V poslední době sice ještě psal, ale už se neprojevoval třeba jako organizátor. Erik oproti tomu několik let trpěl jako zvíře, byl v nemocnici, ale do posledního okamžiku organizoval, věnoval se nakladatelské práci, byl do poslední minuty svého života tvůrčí. Proto si myslím, že pro dnešní svět měl větší hodnotu než Ivan Martin Jirous.

klic_josef_foto_jiri_slama_04

Napsal jsi i na jeho počest nějakou skladbu?

Na jeho pohřbu zazněly dvě moje skladby pro violoncello, fagot a hoboj. Byla to moje pocta Erikovi a já bych chtěl tyto skladby zařadit jako bonus na to chystané cédéčko.

Spolupráce s Jaroslavem Erikem Fričem nebyla jediným propojením tvé hudby s poezií. Rozhovor vedeme v Hradci nad Moravicí před tvým společným představením s básníkem Petrem Hruškou. Co ti podobné spolupráce dávají?

Poezie a hudba mají hodně společného. Každá poezie má rytmus, melodii a tempo, stejně jako hudba. Poezii a hudbu tedy cítím jako téměř společné kategorie.

Poezie a hudba mohou fungovat vedle sebe a mohou fungovat i společně. Jak vlastně vnímáš hudbu s textem. Nejsou pro tebe slova v písních někdy nadbytečná?

Někdy mám pocit, že text hudbě ubližuje, jindy cítím, že hudba ubližuje textu. Jsou ale vzácné výjimky, které dokazují, že vždy tomu tak není – Pink Floyd, Vladimír Václavek, Iva Bittová, tam všude je dokonalá spojitost textu i hudby. Já jsem se do té fáze ještě nedostal, proto připravuji desku bez textů. Texty jsem tam původně chtěl. Oslovil jsem dokonce spoustu básníků, kteří mi poslali své básně, ale já jsem je tam nebyl schopný na svou hudbu naroubovat.

Čím dalším se v poslední době zabýváš?

Jsem koncertním mistrem v Janáčkově opeře a toto mé zaměstnání je samozřejmě mou hlavní náplní. S novým vedením přišla nová koncepce a tituly, které nyní nabízíme, mají vysokou úroveň. Možná nejsou všechny úplně populární, ale jsou výjimečné svou režií.

Dělíš svůj čas tedy mezi roli koncertního mistra, interpreta, a roli autora vlastních skladeb. V čem je to pro tebe jiné? Musíš při těchto činnostech aktivizovat jiné části mozku?

Tvoření hudby na nástroj a tvoření hudby na papír jsou zcela odlišné kategorie. Člověk musí ke každé z nich přistupovat jinak, ale pokaždé zodpovědně a do posledního puntíku přesně.

A co Josef Klíč jako posluchač? Co posloucháš?

Po cestě sem jsem poslouchal Vier letzte Lieder od Richarda Strausse v různých interpretacích. To je skladba, kterou považuji za dotek Božího prstu, je naprosto geniální. Už několik let ji mám rád a nikdy se mi neomrzí. Z jiných žánrů jsem pro sebe objevil mladou rakouskou písničkářku Soap&Skin. Někomu připomíná Björk, podle mne navazuje na tradici Nico. Doprovází se na klavír a do toho používá industriální a elektronické ruchy, je to velmi sugestivní. A od svých čtrnácti let téměř denně poslouchám The Residents a stále v nich objevuji něco nového.

(Rozhovor vznikl na zámku v Hradci nad Moravicí u Opavy. Jiří Sláma Josefa Klíče fotografoval ve Šlapanicích na nábřeží a v Úplně jiné čajovně.) 

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Smutnou náhodou se brněnský básník a prozaik Jan Skácel nedožil sametové revoluce – zemřel 7. listopadu 1989 v sedmašedesáti letech, deset dní před začátkem velkých společenských i politických změn. Jeho pohřeb v obřadní síni hřbitova v Brně-Židenicích byl tehdy sám o sobě tichou manifestací proti režimu, který Skácelovi, člověku přísně apolitickému, neustále komplikoval život i práci. Na den přesně po třiceti letech si výročí Skácelova úmrtí připomnělo zcela zaplněné hlediště Divadla Husa na provázku vzpomínkovým večerem (D)obrovský Skácel, který byl naplněný hudbou i mluveným slovem.  více

Big band Cotatcha Orchestra, složený ze špičkových hráčů nejen českých, ale i slovenských a rakouských, si postupně buduje zasloužené renomé na brněnské a potažmo české či středoevropské scéně. Rok po úspěšných koncertech s nizozemským dirigentem a trombonistou Iljou Reijngoudem nyní big band odhalil repertoár, který by měl být obsahem jeho debutového alba. Koncerty s názvem Bigbandová elektronika proběhly na začátku listopadu v Ostravě a v Brně.  více

Kulturní dům U lípy na ulici Charbulova vprostřed týdne hostil tradiční Folklorní taneční. Tato milá akce v režii brněnského Slováckého krúžku se konala již po třetí. V několika týdnech na ní přizvaní lektoři učili tance typické pro jejich region. Podtitul aktuálního třetího běhu tanečních zní Tance méně známé a neznámévíce

Potemnělým sálem Divadla na Orlí se v neděli nesly táhlé zvuky fléten doprovázené zurčením potůčků, šuměním větru a chřestěním kamenů – to vše nabídla česká premiéra multižánrového projektu Prorok větru podle stejnojmenné knihy Stefana Biavaschiho. Za projektem stojí flétnistka a hlavní iniciátorka celého díla Martina Komínková, režisérka Ema Pantano a Marta Carino, jejíž videoprojekce se snoubila se zvukovým záznamem Šimona Obdržálka předčítajícího z Biavaschiho knihy. Technickou podporu zajišťovali Radek Komínek a Petr Šplíchal, uměleckou supervizi Massimiliano Zanoni.  více

Ve věku 41 let opustila tento svět po těžké nemoci zpěvačka a houslistka Jitka Šuranská. Rodačka z Kudlovic u Uherského Hradiště nezapřela v ničem, v čem vynikala, svoje slovácké kořeny. Byla jednou z těch obdařených bytostí, jež dokážou přenášet poselství lidových písní k posluchačům, kteří se jinak s folklorem v životě míjejí.  více

Dvěma vyprodanými sobotními koncerty se zaplnil sál břeclavského kina Koruna, kde oslavil Národopisný soubor Břeclavan svoje pětašedesáté výročí existence a připojil se tak k řadě letos jubilujících folklorních těles. Odpolední koncert musel být nakonec přidán pro obrovský divácký zájem, což jen utvrzuje v tom, že na jižní Moravě je folklor stále v širokém povědomí a neutuchající oblibě.  více

Pět děl vzniklých ve 20. století a doplněných novou premiérovanou skladbou zaznělo v rámci podzimního koncertu Ensemble Opera Diversa, konaného v sále Konventu Milosrdných bratří. Na provedení dramaturgicky vyváženého a pestrého programu se kromě čistě smyčcového orchestru podílela také flétnistka Michaela Koudelková a harfenistka Dominika Kvardová, vše se odehrálo pod vedením Gabriely Tardonové.  více

Mezinárodně proslulý muzikálový hit Mamma Mia! nasadilo jako trhák sezony Městské divadlo Brno. Neukojitelný celosvětový hlad diváků po muzikálu sešitém z písní skupiny ABBA bude jistě producentskou trefou do černého také v jihomoravské metropoli. Většina z padesáti repríz až do konce kalendářního roku na divadelním webu nese štítek Vyprodáno! Trojí alternace každé z hlavní rolí naznačuje také velké a dlouhodobé obchodní plány s titulem, kterému v divadelní i filmové podobě dal název známý song slavné švédské čtyřky. A přece: Není všechno zlato, co se třpytí. To bude ohledně brněnské verze konstatovat tento text s vědomím, že proti masovému šílenství diváků a většinovému vkusu se dnes stavět snad ani nelze. Mamma mia!  více

Prorok větru je multižánrový projekt flétnistky Martiny Komínkové. Vytvořila ho v Itálii a po italské premiéře se s ním poprvé představí ve svém domovském Brně. Česká premiéra proběhne v brněnském Divadle na Orlí v neděli 3. listopadu. Večerní představení od 19.00 je vyprodané, ale stále je možné zakoupit lístky na odpolední představení ve 14.00.  více

Ještě večer před závěrečným koncertem festivalu Moravský podzim pořadatelé uspořádali mimořádný koncert k poctě gruzínského hudebního skladatele Giji Kančeliho, který zesnul 2. října 2019. Provedení skladby Amao omi zajistily vokální kvinteto Ensemble Frizzante, smíšený pěvecký sbor VUT v Brně Vox Juvenalis a Saxofonové kvarteto Moravia pod vedením sbormistra Jana Ocetka.  více

Brno prožilo víkend přímo nabitý folklorem. Sobotní jubilující Poľanu vystřídal v neděli VUS Ondráš. Měli jsme tak možnost porovnat dva diametrálně odlišné přístupy k lidovému materiálu. Sobotní autentika se v neděli proměnila ve výrazový tanec s folklorním akcentem. Vojenský umělecký soubor svým novým programem s názvem kRok za kRokem oslavil v Janáčkově divadle pětašedesáté výročí.  více

Netradiční a unikátní představení měli možnost zhlédnout včera večer diváci festivalu Moravský podzim, tentokrát nezvykle v Mahenově divadle. Na jeden z posledních koncertů letošního padesátého ročníku zavítal soubor Geneva Camerata, známý pro své inovativní a tvůrčí projekty, z nichž jedním byl také v Brně uvedený Tanec slunce. Orchestr vedený Davidem Greilsammerem a doplněný tanečníkem Martím Corberou v něm pohybově ovládl celé jeviště i hlediště v choreografii, které její jedinečnou náplň a nápad vložil choreograf Juan Kruz Díaz de Garaio Esnaola.  více

Hudební festival Moravský podzim bere svůj jubilejní 50. ročník vážně – kromě již ikonického díla Einstein na pláži Philipa Glasse, které zaznělo na slavnostním zahájení, nebo povedené české premiéry Le Dîner Ondřeje Adámka, se program festivalu může pyšnit také neméně zajímavou komorní tvorbou polsko-ruského skladatele Mieczysława Weinberga. V pondělí 7. a v neděli 13. října zaznělo v Besedním domě všech šest jeho Sonát pro housle a klavírSonáta pro sólové housle a Sonáta pro klavír, to vše v podání houslisty Milana Paľy a klavíristy Ladislava Fančoviče.  více

V sobotu večer ovládl brněnské Sono Centrum příval energie a temperamentu, který sem vnesl VSLPT Poľana. Tento soubor, který zpracovává folklor Slovenska, zde oslavil 70. výročí svého vzniku.  více

S dramaturgicky pestrým programem zavítal na včerejší koncert Moravského podzimu, který se již přehoupl do své druhé poloviny, Basilejský komorní orchestr spolu s polským klavíristou Piotrem Anderszewskim. V dílech Mozarta a Schumanna se sólista představil zároveň v roli dirigenta zpoza koncertního křídla. Téměř plný sál Besedního domu se tak stal dějištěm více než dvouhodinového koncertního programu.   více

Nejčtenější

Kritika

Big band Cotatcha Orchestra, složený ze špičkových hráčů nejen českých, ale i slovenských a rakouských, si postupně buduje zasloužené renomé na brněnské a potažmo české či středoevropské scéně. Rok po úspěšných koncertech s nizozemským dirigentem a trombonistou Iljou Reijngoudem nyní big band odhalil repertoár, který by měl být obsahem jeho debutového alba. Koncerty s názvem Bigbandová elektronika proběhly na začátku listopadu v Ostravě a v Brně.  více