Josef Klíč a úsměv jeho zjizveného srdce

Josef Klíč a úsměv jeho zjizveného srdce

Jen zřídka je hlavním tématem pro rozhovor jedna jediná skladba. V případě violoncellisty Josefa Klíče, koncertního mistra Národního divadla v Brně, se to však nabízelo. Nestává se každý den, že by se český skladatel se svou písní dostal do finále celosvětové soutěže. Důvodů pro povídání však bylo víc – vzpomínky na zesnulého Jaroslava Erika Friče, Josefovo zaměstnání v Janáčkově divadle i připravované nové album.

Pepo, nedávno jsi slavil úspěch v celosvětové soutěži. O co se přesně jednalo?

Jmenuje se International Songwriting Competition, vyhlašuje ji organizace se sídlem v Nashvillu a vše probíhá po internetu. Jedná se o soutěž v psaní písní různých žánrů a mezi porotci jsou například lidé jako John Mayall nebo Tom Waits. Soutěží se v různých kategoriích jako Country, R&B/hip-hop, Rock a podobně. Já jsem zaregistroval do kategorie Instrumental, ale i v tomto případě se jednalo o psaní písní.

Někomu může připadat slovní spojení „instrumentální píseň“ jako protimluv. Jak tedy definovat píseň, aby i beze slov byla písní?

Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií. Ale forma písní beze slov přece existovala už v době renesance. Madrigaly byly buď pro hlas, nebo instrumentální. Není to tedy žádná novinka, píseň beze slov je tu prakticky od vzniku hudby.

Co se ti honí hlavou, když takovou píseň beze slov komponuješ? Je to obraz, příběh…?

K jakékoli skladbě musí mít člověk nějaký vnitřní popud. Mne vždy ovlivní něco zvnějšku. Skladba, o které hovoříme, sice nemá slova, ale příběh má, i když o něm nechci veřejně hovořit.

Do písně tedy vložíš něco ze sebe, neprozradíš, o co jde, a necháš na posluchačích, aby si vytvořili svůj vlastní příběh…

Ano, přesně tak. Název je může nasměrovat. Ta skladba se jmenuje Scarred Heart’s Grin, což znamená Úsměv zjizveného srdce. Nechci posluchači nějakým textem vnucovat, o čem to přímo je. Může si tam dosadit vlastní příběh, přičemž jen ten název je určitým vodítkem.

klic_josef_foto_jiri_slama_03

Skladbu jsi napsal přímo pro tu soutěž?

Ano, napsal, ale na základě motivu, který jsem měl už dříve v hlavě. Nahrával jsem Petru Hromádkovi cello do písně, kterou do té soutěže posílal on. A natáčelo se ve studiu Luboše Malinovského, který také posílal svou skladbu, a i jemu jsem nahrával cello. Řekli mi, že mi sice nemohou zaplatit honorář, ale mohl jsem si v tom studiu natočit písničku a také ji do soutěže poslat. Ze dne na den tedy vznikla tato píseň.

Nahrál jsi ji sám, ale výsledek působí jako celá kapela.

Ano, já takto pracuji už dlouho, je to klasická studiová technika. Podobně jsem natáčel Requiem za Magora nebo scénickou hudbu k Věci Makropulos, která měla premiéru v roce 2006 v HaDivadle. Používám vrstvení violoncell a někdy i zpěvů přes sebe. Všechno mám vypsané v notách – mám jakoby partituru celého orchestru, ale vše provádím sám.

Violoncello je melodický nástroj, který nemůže zahrát akordy, což vyvažuješ právě tím vrstvením několika stop přes sebe. Vnímáš za ty roky, co hraješ na cello na mistrovské úrovni, že by ten nástroj měl pro tebe nějaké omezení?

Řekl bych, že naopak. Každým dnem mě ten nástroj pořád překvapuje, objevuji, co všechno se tam dá ještě najít. O žádném omezení nevím.

Vraťme se k soutěži. Vzpomínám si, jak jsi na Facebooku své přátele postupně seznamoval s tím, jak postupuješ z jednoho kola do druhého.

Do soutěže se přihlásilo více než 43 000 autorů ze 143 zemí světa. Ještě před prvním kolem proběhlo vyřazovací síto a do prvního kola bylo vybráno „pouhých“ 19 000 skladeb. Už tehdy mě zarazilo, že jsem byl mezi nimi. Že bych se dostal dál, s tím jsem nepočítal. Pak následovalo ještě jedno mezikolo, potom semifinále, kde nás byly dva tisíce, a konečně finále, do kterého v mé kategorii postoupilo šestnáct skladatelů a já mezi nimi.

Opravdu tedy obrovský úspěch. Co pro tebe znamená?

Hlavně je pro mě důležité, že to, co dělám, není úplně zbytečné, že si toho dokáže všimnout i někdo jiný a že to dokáže oslovit i větší masu lidí. Vždycky jsem si totiž připadal, že jsem spíš na okraji žánrů a toto mě trošku nakoplo. Cítím, že ta cesta není úplně marná.

klic_josef_foto_jiri_slama_02

Dobře, ale to je jedna skladba. Dá se na ní vystavět třeba cyklus podobných písní bez slov?

Nedávno jsme si plácli s Jaromírem Kratochvílem z Indies Happy Trails, že v podobném duchu budu pokračovat a že vytvořím celou desku. Měly by to být většinou skladby, ve kterých bude obsažen nějaký duchovní prvek.

Cítíš, že by se po úspěchu v soutěži měl změnit tvůj přístup k publiku a k tomu, jak se snažíš prosadit?

Právě že si myslím, že ne. Ta soutěž mi nastavila zrcadlo a utvrdila mě v tom, že to, co dělám, a to, jak to dělám, je v pořádku a že mám takto pokračovat dál. Markantní změnu tedy nechystám.

Už jsi zmínil své Requiem pro Magora, které jsi hrál i na pohřbu Ivana Martina Jirouse v roce 2011. Nedávno jsem tě zahlédl na fotografiích z pohřbu Jaroslava Erika Friče, se kterým jsi natočil společná alba S kým skončila noc a Na každý den napsals smrt. Co pro tebe tento básník znamenal?

Erik pro mne znamenal hrozně moc. Byli jsme kamarádi, svého času jsme se vídali téměř denně. Vždycky bylo skvělé s ním mluvit nebo jen být v jeho přítomnosti. Zbyla tady po něm hrozná mezera, stejně jako po Magorovi. Jenže Magor měl gloriolu ještě ze své činnosti za totalitního režimu. V poslední době sice ještě psal, ale už se neprojevoval třeba jako organizátor. Erik oproti tomu několik let trpěl jako zvíře, byl v nemocnici, ale do posledního okamžiku organizoval, věnoval se nakladatelské práci, byl do poslední minuty svého života tvůrčí. Proto si myslím, že pro dnešní svět měl větší hodnotu než Ivan Martin Jirous.

klic_josef_foto_jiri_slama_04

Napsal jsi i na jeho počest nějakou skladbu?

Na jeho pohřbu zazněly dvě moje skladby pro violoncello, fagot a hoboj. Byla to moje pocta Erikovi a já bych chtěl tyto skladby zařadit jako bonus na to chystané cédéčko.

Spolupráce s Jaroslavem Erikem Fričem nebyla jediným propojením tvé hudby s poezií. Rozhovor vedeme v Hradci nad Moravicí před tvým společným představením s básníkem Petrem Hruškou. Co ti podobné spolupráce dávají?

Poezie a hudba mají hodně společného. Každá poezie má rytmus, melodii a tempo, stejně jako hudba. Poezii a hudbu tedy cítím jako téměř společné kategorie.

Poezie a hudba mohou fungovat vedle sebe a mohou fungovat i společně. Jak vlastně vnímáš hudbu s textem. Nejsou pro tebe slova v písních někdy nadbytečná?

Někdy mám pocit, že text hudbě ubližuje, jindy cítím, že hudba ubližuje textu. Jsou ale vzácné výjimky, které dokazují, že vždy tomu tak není – Pink Floyd, Vladimír Václavek, Iva Bittová, tam všude je dokonalá spojitost textu i hudby. Já jsem se do té fáze ještě nedostal, proto připravuji desku bez textů. Texty jsem tam původně chtěl. Oslovil jsem dokonce spoustu básníků, kteří mi poslali své básně, ale já jsem je tam nebyl schopný na svou hudbu naroubovat.

Čím dalším se v poslední době zabýváš?

Jsem koncertním mistrem v Janáčkově opeře a toto mé zaměstnání je samozřejmě mou hlavní náplní. S novým vedením přišla nová koncepce a tituly, které nyní nabízíme, mají vysokou úroveň. Možná nejsou všechny úplně populární, ale jsou výjimečné svou režií.

Dělíš svůj čas tedy mezi roli koncertního mistra, interpreta, a roli autora vlastních skladeb. V čem je to pro tebe jiné? Musíš při těchto činnostech aktivizovat jiné části mozku?

Tvoření hudby na nástroj a tvoření hudby na papír jsou zcela odlišné kategorie. Člověk musí ke každé z nich přistupovat jinak, ale pokaždé zodpovědně a do posledního puntíku přesně.

A co Josef Klíč jako posluchač? Co posloucháš?

Po cestě sem jsem poslouchal Vier letzte Lieder od Richarda Strausse v různých interpretacích. To je skladba, kterou považuji za dotek Božího prstu, je naprosto geniální. Už několik let ji mám rád a nikdy se mi neomrzí. Z jiných žánrů jsem pro sebe objevil mladou rakouskou písničkářku Soap&Skin. Někomu připomíná Björk, podle mne navazuje na tradici Nico. Doprovází se na klavír a do toho používá industriální a elektronické ruchy, je to velmi sugestivní. A od svých čtrnácti let téměř denně poslouchám The Residents a stále v nich objevuji něco nového.

(Rozhovor vznikl na zámku v Hradci nad Moravicí u Opavy. Jiří Sláma Josefa Klíče fotografoval ve Šlapanicích na nábřeží a v Úplně jiné čajovně.) 

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Čtrnáctý ročník Cyklu abonentních koncertů odstartoval včera večer Český filharmonický sbor Brno líbivou hudbou. Jásavý, až slavnostní program zazněl v Besedním domě v návaznosti na provedení při Svatováclavském hudebním festivalu předcházející večer v Ostravě. V Brně však nechyběli věrní a dlouholetí diváci, bez nichž by celý cyklus ztrácel smysl.  více

Včerejší podvečer na piazzettě Janáčkova divadla se nesl ve znamení koncertu k zahájení sezóny 2019/2020 Národního divadla Brno (NdB). Propagace akce zajistila hudebnímu večeru to nejdůležitější – stovky diváků, kteří hojně zaplnili celé prostranství. Nelze opomenout opravdu široké věkové rozpětí, které je zejména na své spodní hranici (zatím ještě v kočárcích) tolik potřebné pro budoucí kulturu.   více

Konec září bude v nedaleké slovenské Bratislavě patřit world music. Široké veřejnosti i pozvaným zahraničním delegátům se představí přední kapely žánru ze Slovenska, na konferenci se bude hovořit o folkloru i jazzu, na programu budou koncerty světových hvězd i workshopy pro hudebníky a jejich manažery. Ředitelka festivalu Jarmila Vlčková zve na toto setkání i muzikanty z Brna a okolí. Účast na konferenci je zdarma, stačí se zaregistrovat na stránkách World Music Festivalu Bratislava.  více

Jen zřídka je hlavním tématem pro rozhovor jedna jediná skladba. V případě violoncellisty Josefa Klíče, koncertního mistra Národního divadla v Brně, se to však nabízelo. Nestává se každý den, že by se český skladatel se svou písní dostal do finále celosvětové soutěže. Důvodů pro povídání však bylo víc – vzpomínky na zesnulého Jaroslava Erika Friče, Josefovo zaměstnání v Janáčkově divadle i připravované nové album.  více

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více

Brno jako město hudby zapsané v UNESCO, má za sebou čtyři festivalové dny plné hudby a tance. Na celkem dvaadvaceti hudebních stanovištích probíhaly desítky koncertů a vystoupení se stovkami účinkujících. Hudba v ulicích zněla na každém rohu, nejvíce pozornosti však letos poutaly čtyři pokoje od výtvarnice Kateřiny Šedé, ve kterých se střídali umělci různých žánrů i národností. Lákadlem byly také vystoupení britských Motionhouse a No Fit State Circus, kteří opakovaně uhranuli náměstí Svobody svými akrobatickými kousky a dechberoucím představením. Nově vznikly také dvě velké scény – Dominik stage na Dominikánském náměstí a Django stage na Malinovského náměstí. Tady se vystřídali umělci jako Jana Kirschner, Monika Bagárová, minus123minut nebo Jan P. Muchow & The Antagonists. Již tradičně festival doprovázel zvuk flašinetářů, kteří se v Brně sešli v rámci svého 10. Mezinárodního setkání. Letos premiérově vystoupili na Maratonu hudby Brno také umělci partnerských měst hudby UNESCO. Zpěvačka a multiinstrumentalistka Tinatin Tsereteli (Hannover) a houslista Nicola Manzan (Bologna). Atmosféru celého festivalu zachycuje video, které najdete níže.  více

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou výjimečný festival. Dramaturgií, strukturou, atmosférou. Každý ročník má své téma, každý večer má své téma, a dokonce i některá jednotlivá vystoupení mají svá témata. Dlouholetému dramaturgovi festivalu Michalu Schmidtovi se i letos podařilo skvěle vyvážit české premiéry a skutečně mimořádné projekty s návraty a jistotami. Letošní téma Folkových prázdnin bylo O duši, ale tato týdenní přehlídka má duši každý rok.  více

Po téměř magickém zjevení v podobě CD Moravské hlasy - Jihomoravský kraj, které vyšlo před dvěma lety, jsme se konečně dočkali jeho pokračování. Autor tohoto odvážného počinu Jiří Plocek se v něm vydal dále, severně česko - slovenským pomezím až do kraje Zlínského.  více

Monumentální dílo Saul od Georga Friedricha Händela se v české premiéře dočkalo také scénického zpracování. Na závěr Hudebního festivalu Znojmo (po lednovém koncertním provedení v Brně a v Praze) jej nyní nastudoval soubor Czech Ensemble Baroque v čele s předními pěveckými osobnostmi působícími na české i zahraniční scéně.   více

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.  více

V rámci Olomouckých barokních slavností představil jako v pořadí pátou inscenaci programu domácí soubor Ensemble Damian. Čtyři po sobě jdoucí večery byla uvedena komická opera ĽElice skladatele Pietra Andrea Zianiho, která v režijním zpracování (a pod vedením) Tomáše Hanzlíka zazněla v obnovené premiéře.  více

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.  více

Nejčtenější

Kritika

Čtrnáctý ročník Cyklu abonentních koncertů odstartoval včera večer Český filharmonický sbor Brno líbivou hudbou. Jásavý, až slavnostní program zazněl v Besedním domě v návaznosti na provedení při Svatováclavském hudebním festivalu předcházející večer v Ostravě. V Brně však nechyběli věrní a dlouholetí diváci, bez nichž by celý cyklus ztrácel smysl.  více