Josef Klíč a úsměv jeho zjizveného srdce

Josef Klíč a úsměv jeho zjizveného srdce

Jen zřídka je hlavním tématem pro rozhovor jedna jediná skladba. V případě violoncellisty Josefa Klíče, koncertního mistra Národního divadla v Brně, se to však nabízelo. Nestává se každý den, že by se český skladatel se svou písní dostal do finále celosvětové soutěže. Důvodů pro povídání však bylo víc – vzpomínky na zesnulého Jaroslava Erika Friče, Josefovo zaměstnání v Janáčkově divadle i připravované nové album.

Pepo, nedávno jsi slavil úspěch v celosvětové soutěži. O co se přesně jednalo?

Jmenuje se International Songwriting Competition, vyhlašuje ji organizace se sídlem v Nashvillu a vše probíhá po internetu. Jedná se o soutěž v psaní písní různých žánrů a mezi porotci jsou například lidé jako John Mayall nebo Tom Waits. Soutěží se v různých kategoriích jako Country, R&B/hip-hop, Rock a podobně. Já jsem zaregistroval do kategorie Instrumental, ale i v tomto případě se jednalo o psaní písní.

Někomu může připadat slovní spojení „instrumentální píseň“ jako protimluv. Jak tedy definovat píseň, aby i beze slov byla písní?

Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií. Ale forma písní beze slov přece existovala už v době renesance. Madrigaly byly buď pro hlas, nebo instrumentální. Není to tedy žádná novinka, píseň beze slov je tu prakticky od vzniku hudby.

Co se ti honí hlavou, když takovou píseň beze slov komponuješ? Je to obraz, příběh…?

K jakékoli skladbě musí mít člověk nějaký vnitřní popud. Mne vždy ovlivní něco zvnějšku. Skladba, o které hovoříme, sice nemá slova, ale příběh má, i když o něm nechci veřejně hovořit.

Do písně tedy vložíš něco ze sebe, neprozradíš, o co jde, a necháš na posluchačích, aby si vytvořili svůj vlastní příběh…

Ano, přesně tak. Název je může nasměrovat. Ta skladba se jmenuje Scarred Heart’s Grin, což znamená Úsměv zjizveného srdce. Nechci posluchači nějakým textem vnucovat, o čem to přímo je. Může si tam dosadit vlastní příběh, přičemž jen ten název je určitým vodítkem.

klic_josef_foto_jiri_slama_03

Skladbu jsi napsal přímo pro tu soutěž?

Ano, napsal, ale na základě motivu, který jsem měl už dříve v hlavě. Nahrával jsem Petru Hromádkovi cello do písně, kterou do té soutěže posílal on. A natáčelo se ve studiu Luboše Malinovského, který také posílal svou skladbu, a i jemu jsem nahrával cello. Řekli mi, že mi sice nemohou zaplatit honorář, ale mohl jsem si v tom studiu natočit písničku a také ji do soutěže poslat. Ze dne na den tedy vznikla tato píseň.

Nahrál jsi ji sám, ale výsledek působí jako celá kapela.

Ano, já takto pracuji už dlouho, je to klasická studiová technika. Podobně jsem natáčel Requiem za Magora nebo scénickou hudbu k Věci Makropulos, která měla premiéru v roce 2006 v HaDivadle. Používám vrstvení violoncell a někdy i zpěvů přes sebe. Všechno mám vypsané v notách – mám jakoby partituru celého orchestru, ale vše provádím sám.

Violoncello je melodický nástroj, který nemůže zahrát akordy, což vyvažuješ právě tím vrstvením několika stop přes sebe. Vnímáš za ty roky, co hraješ na cello na mistrovské úrovni, že by ten nástroj měl pro tebe nějaké omezení?

Řekl bych, že naopak. Každým dnem mě ten nástroj pořád překvapuje, objevuji, co všechno se tam dá ještě najít. O žádném omezení nevím.

Vraťme se k soutěži. Vzpomínám si, jak jsi na Facebooku své přátele postupně seznamoval s tím, jak postupuješ z jednoho kola do druhého.

Do soutěže se přihlásilo více než 43 000 autorů ze 143 zemí světa. Ještě před prvním kolem proběhlo vyřazovací síto a do prvního kola bylo vybráno „pouhých“ 19 000 skladeb. Už tehdy mě zarazilo, že jsem byl mezi nimi. Že bych se dostal dál, s tím jsem nepočítal. Pak následovalo ještě jedno mezikolo, potom semifinále, kde nás byly dva tisíce, a konečně finále, do kterého v mé kategorii postoupilo šestnáct skladatelů a já mezi nimi.

Opravdu tedy obrovský úspěch. Co pro tebe znamená?

Hlavně je pro mě důležité, že to, co dělám, není úplně zbytečné, že si toho dokáže všimnout i někdo jiný a že to dokáže oslovit i větší masu lidí. Vždycky jsem si totiž připadal, že jsem spíš na okraji žánrů a toto mě trošku nakoplo. Cítím, že ta cesta není úplně marná.

klic_josef_foto_jiri_slama_02

Dobře, ale to je jedna skladba. Dá se na ní vystavět třeba cyklus podobných písní bez slov?

Nedávno jsme si plácli s Jaromírem Kratochvílem z Indies Happy Trails, že v podobném duchu budu pokračovat a že vytvořím celou desku. Měly by to být většinou skladby, ve kterých bude obsažen nějaký duchovní prvek.

Cítíš, že by se po úspěchu v soutěži měl změnit tvůj přístup k publiku a k tomu, jak se snažíš prosadit?

Právě že si myslím, že ne. Ta soutěž mi nastavila zrcadlo a utvrdila mě v tom, že to, co dělám, a to, jak to dělám, je v pořádku a že mám takto pokračovat dál. Markantní změnu tedy nechystám.

Už jsi zmínil své Requiem pro Magora, které jsi hrál i na pohřbu Ivana Martina Jirouse v roce 2011. Nedávno jsem tě zahlédl na fotografiích z pohřbu Jaroslava Erika Friče, se kterým jsi natočil společná alba S kým skončila noc a Na každý den napsals smrt. Co pro tebe tento básník znamenal?

Erik pro mne znamenal hrozně moc. Byli jsme kamarádi, svého času jsme se vídali téměř denně. Vždycky bylo skvělé s ním mluvit nebo jen být v jeho přítomnosti. Zbyla tady po něm hrozná mezera, stejně jako po Magorovi. Jenže Magor měl gloriolu ještě ze své činnosti za totalitního režimu. V poslední době sice ještě psal, ale už se neprojevoval třeba jako organizátor. Erik oproti tomu několik let trpěl jako zvíře, byl v nemocnici, ale do posledního okamžiku organizoval, věnoval se nakladatelské práci, byl do poslední minuty svého života tvůrčí. Proto si myslím, že pro dnešní svět měl větší hodnotu než Ivan Martin Jirous.

klic_josef_foto_jiri_slama_04

Napsal jsi i na jeho počest nějakou skladbu?

Na jeho pohřbu zazněly dvě moje skladby pro violoncello, fagot a hoboj. Byla to moje pocta Erikovi a já bych chtěl tyto skladby zařadit jako bonus na to chystané cédéčko.

Spolupráce s Jaroslavem Erikem Fričem nebyla jediným propojením tvé hudby s poezií. Rozhovor vedeme v Hradci nad Moravicí před tvým společným představením s básníkem Petrem Hruškou. Co ti podobné spolupráce dávají?

Poezie a hudba mají hodně společného. Každá poezie má rytmus, melodii a tempo, stejně jako hudba. Poezii a hudbu tedy cítím jako téměř společné kategorie.

Poezie a hudba mohou fungovat vedle sebe a mohou fungovat i společně. Jak vlastně vnímáš hudbu s textem. Nejsou pro tebe slova v písních někdy nadbytečná?

Někdy mám pocit, že text hudbě ubližuje, jindy cítím, že hudba ubližuje textu. Jsou ale vzácné výjimky, které dokazují, že vždy tomu tak není – Pink Floyd, Vladimír Václavek, Iva Bittová, tam všude je dokonalá spojitost textu i hudby. Já jsem se do té fáze ještě nedostal, proto připravuji desku bez textů. Texty jsem tam původně chtěl. Oslovil jsem dokonce spoustu básníků, kteří mi poslali své básně, ale já jsem je tam nebyl schopný na svou hudbu naroubovat.

Čím dalším se v poslední době zabýváš?

Jsem koncertním mistrem v Janáčkově opeře a toto mé zaměstnání je samozřejmě mou hlavní náplní. S novým vedením přišla nová koncepce a tituly, které nyní nabízíme, mají vysokou úroveň. Možná nejsou všechny úplně populární, ale jsou výjimečné svou režií.

Dělíš svůj čas tedy mezi roli koncertního mistra, interpreta, a roli autora vlastních skladeb. V čem je to pro tebe jiné? Musíš při těchto činnostech aktivizovat jiné části mozku?

Tvoření hudby na nástroj a tvoření hudby na papír jsou zcela odlišné kategorie. Člověk musí ke každé z nich přistupovat jinak, ale pokaždé zodpovědně a do posledního puntíku přesně.

A co Josef Klíč jako posluchač? Co posloucháš?

Po cestě sem jsem poslouchal Vier letzte Lieder od Richarda Strausse v různých interpretacích. To je skladba, kterou považuji za dotek Božího prstu, je naprosto geniální. Už několik let ji mám rád a nikdy se mi neomrzí. Z jiných žánrů jsem pro sebe objevil mladou rakouskou písničkářku Soap&Skin. Někomu připomíná Björk, podle mne navazuje na tradici Nico. Doprovází se na klavír a do toho používá industriální a elektronické ruchy, je to velmi sugestivní. A od svých čtrnácti let téměř denně poslouchám The Residents a stále v nich objevuji něco nového.

(Rozhovor vznikl na zámku v Hradci nad Moravicí u Opavy. Jiří Sláma Josefa Klíče fotografoval ve Šlapanicích na nábřeží a v Úplně jiné čajovně.) 

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Osmý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Spojení průseremvíce

Ačkoliv za poslední dva měsíce kulturní život velmi utrpěl, touha lidí po uměleckém zážitku nepohasla. Ba naopak – umění a jeho role, kterou v našem životě plní, jsou snad ještě potřebnější, než tomu bylo předtím. A tak ačkoliv koncertní sály zejí prázdnotou a posluchači jsou nuceni je navštěvovat pouze prostřednictvím záznamů svých oblíbených koncertů, množství povedených hudebních nosičů (nejen) z počátku roku pomáhá toto nešťastné mezidobí překlenout.  více

Šestý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Oheň, poezie, banjo.  více

Kapely, které na scéně působí několik desetiletí, mají dvě možnosti: Buď žijí ze své podstaty, a tedy z hitů z doby minulé. Anebo se stále snaží přicházet s něčím novým, někdy i přáním konzervativních fanoušků navzdory. „Brněnští“ Poutníci, kteří letos slaví 50 let od svého vzniku, jsou někde na půli cesty. Stále hrají Panenku, kterou si publikum žádá, ale naštěstí neustrnuli a – sice po dlouhé době, ale přece – přicházejí s novým řadovým albem, které by mezi fanoušky české country a bluegrassu nemělo zapadnout.  více

Pátý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Muziky a krúžky.   více

V první části rozhovoru s horňáckým primášem Petrem Mičkou a s producentem Jiřím Hradilem jsme sledovali začátky spolupráce kapely Lesní zvěř s Horňáckou muzikou Petra Mičky a cestu k nadžánrovému spojení na albu Hrubá Hudba. O samotném natáčení, o kompozici dvojalba Hrubá Hudba, o spolupráci s hosty z jiných žánrů a v neposlední řadě také o Hlasech starého světa, tedy té části projektu, v níž promlouvají autentické hlasy horňáckých zpěváků, pojednává tato druhá a závěrečná část rozhovoru.  více

Brněnské vydavatelství Indies Scope vydalo v loňském roce dva tituly, které stojí i po bezmála roce za připomenutí, protože jejich obsah daleko překračuje časové určení. Prvním titulem je Beskydská Odysea Mariana Friedla (Indies Scope 2019, 2664506 – 2) a druhým je cédéčko s prostým názvem Majstr od horňácké legendy Martina Hrbáče a Musiky Folkloriky (Indies Scope 2019, 2664517 – 2).  více

Čtvrtý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Symfonie města.  více

Nejčtenější

Kritika

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více