Josef Klíč: Musím tušit, co autor zamýšlel

Na schůzku na Mendlově náměstí přišel violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr brněnské opery, včas. Vlastně dřív než včas. S předstihem prošel okolí, aby zjistil, jestli je někde poblíž otevřená nějaká kavárna. Najít příjemný podnik v 10 hodin dopoledne totiž bývá složité. Nakonec jsme našli útočiště v Café & Wine Art a pustili jsme se do povídání. Při množství Josefových koncertních a studiových aktivit a projektů jsme nemohli postihnout ani vše podstatné. Píše hudbu k filmům a divadelním hrám, složil oficiální znělky měst Moravské Třebové a Šlapanic. Náš rozhovor ale zůstal rozkročen mezi dvěma body jeho práce – undergroundem a vážnou hudbou.

Pepo, pocházíš z východních Čech, ale já si tě tak nějak automaticky spojuji s Brnem, případně se Šlapanicemi, kde žiješ. Jak ses ocitl na Moravě?
Narodil jsem se v Moravské Třebové, konzervatoř jsem vystudoval v Pardubicích a potom jsem šel do Brna na JAMU. Ale už jako náctiletý student jsem do Brna – do Alterny a dalších klubů – jezdíval na koncerty alternativní hudby.

Studoval jsi tedy klasickou hudbu na konzervatoři, ale zároveň jsi sledoval alternativní scénu a tato dvojkolejnost u tebe trvá dodnes. Jak to vnímali profesoři na konzervatoři?
Nejprve to moc nemohli pochopit. Vlasatý kluk v roztrhaných džínách, který poslouchá i něco jiného než Schumanna nebo Bacha! Já jsem se už na konzervatoři věnoval bigbítu také aktivně a zpočátku jsem s tím měl velké problémy. Ale později si na to profesoři zvykli.

A Schumanna a Bacha jsi poslouchal?
Samozřejmě. V mé diskotéce mají vedle sebe místo Korsakov, Sepultura, Bruckner, My Dying Bride a podobně.

Vlastně se ani nedivím, že hraješ na violoncello. To je nástroj, který najde uplatnění v klasice stejně jako v tvrdé rockové hudbě. Byla to pro tebe jasná volba?
Vůbec ne. Já pocházím z hudbymilovné rodiny, mí rodiče byli zapálení amatéři. Maminka zpívala ve šlapanickém dětském sboru, z kterého se později stala Kantiléna, tatínek hrál na saxofon a housle. Jsem ze tří dětí a všichni jsme chodili do hudebky. Já jsem se učil na klavír, ale po prvním roce studia vedení školy našim naznačilo, že mě měli raději odhlásit, že jen zbytečně vyhazují peníze. Naštěstí však do školy přišel nový učitel, který měl vedle klavíru vystudované také violoncello. A aby mohl v Moravské Třebové učit i na cello, přeřadili mě k němu. Byl jsem za celou tu dobu jeho jediný žák na tento nástroj.

Kdy nastal zlom, kdy sis s rodiči uvědomil, že to nejen nejsou vyhozené peníze, ale že by ses hudbě mohl opravdu vážně věnovat?
Už někdy kolem páté třídy se zjistilo, že mi to docela jde. Začal jsem tehdy jezdit na konzultace na pardubickou konzervatoř a také do Prahy za učitelem Vychytilem.

Pak tedy přišla konzervatoř a rockové kapely. Zmíníš některou?
Bylo jich několik, ale zmínil bych například Violine. Sice není moc známá, ale podle mě byla její hudba dobrá a nadčasová. Dokonce jsme mohli dělat předskokany Oasis ve Vídni, ale z toho nakonec sešlo.

Jsi koncertním mistrem Národního divadla v Brně. Kdy jsi začal hrát s profesionálními orchestry?
Už v sedmnácti letech jsem se stal zástupcem koncertního mistra ve Filharmonii Hradec Králové. Toto účinkování jsem však přerušil, když jsem se musel věnovat přípravě na přijímací zkoušky na JAMU. Po vysoké škole jsem byl na stáži v japonské Tojamě na Toho Gakuen School of Music, kam mě následně přijali jako asistenta. V Japonsku je jiný studijní systém než tady – musel jsem mít práci u nás a tam jsem létal pouze jednou za čtvrt roku. Hledal jsem tedy zaměstnání a udělal jsem konkurs na zástupce koncertního mistra do olomoucké opery. O půl roku později byl vypsán konkurs na tutti hráče do Janáčkovy opery. Zúčastnil jsem se a byl jsem vybrán. Po dalším asi půl roce se konal konkurs na koncertního mistra Janáčkovy opery, já jsem se interně přihlásil a konkurs jsem vyhrál. To bylo v roce 2001.

Už jako koncertnímu mistrovi ti v roce 2004 u Guerilla Records vyšlo první sólové – alternativní – album V půli kopce…
Ano, to bylo moje první oficiální CD, ale už předtím jsem v roce 2000 natočil album Autocanibalism. Některé skladby se později v jiných verzích objevily na V půli kopce. Žánrově bych to charakterizoval jako mé písně beze slov v mírně alternativním hávu.

Když skládáš „písně beze slov“, představuješ si za nimi konkrétní příběhy, nebo pracuješ s hudbou jako s abstraktním vyjádřením?
Hudba, pokud má být životná, by neměla postrádat obsah. Za každou mou skladbou je skrytý nějaký příběh, něco konkrétního. Program je ale někdy určen pouhým názvem. Nemusí to být celý příběh, který se dá odvyprávět.

Spolupracuješ také s písničkáři a básníky, tedy s lidmi, kteří se vyjadřují právě textem. Je pro tebe velký rozdíl psát hudbu na konkrétní text a píseň beze slov?
Ani ne. Zrovna teď pracuju na vlastních písních, kde jsem autorem hudby i textu, a myslím, že obojí spolu úzce souvisí.

Hrál jsi například se Závišem, což je přece jen dost svérázný autor. Musíš s jeho vnímáním světa souznít, abys s ním mohl spolupracovat?
Jako interpret musím vždycky souznít s autorem, i s takovým, který je čtyři sta let po smrti. Musím vědět nebo aspoň tušit, co zamýšlel. Měl bych znát historické souvislosti, musím vědět něco o jeho životě a tvorbě a tušit, co asi chtěl svou hudbou vyjádřit. Podobně je to i u textů. Ale v tomto případě se necítím jako skladatel. Se Závišem, stejně jako s Járou Neduhou nebo některými kapelami, nehraju vlastní skladby. Hraju jejich věci, do kterých pouze přidávám své prvky, podmalovávám je svou hrou. Spíše než skladatel jsem v těchto případech „improvizátor s řádem“.

Co se ti na tvorbě Záviše a JéJé Neduhy líbí?
Jsou to průkopníci. Záviš se nebál otevřeně hovořit o věcech, které jsou pro mnohé tabu, ale o kterých mnozí přemýšlejí. Jára Neduha tady v 60. letech začal se skupinou Extempore dělat něco, co tu do té doby neexistovalo a čemu dnes říkáme alternativní hudba.

S Neduhou máš společné to, že se oba věnujete projektům rockovým i komornějším, písničkářským.
Jára ovšem vystupoval jako písničkář už na začátku své kariéry. Vždyť oni s Jardou Hutkou patřili mezi první muzikanty, kteří hrávali na Karlově mostě. Jeho tvorba je ve své podstatě folková.

S Járou Neduhou jsi v roce 2005 natočil písničkářskou desku Je láska z darů Božích. Ale tíhl jsi někdy jako posluchač k folku?
Já bych možná rozlišil písničkáře a folk. Folk jako takový mi byl, je a bude protivný. Připadal mi vždycky neupřímný, vylhaný, strašně na efekt po textové i hudební stránce. Například Nedvědům nevěřím ani brnknutí. Ale písničkáři, to je úplně jiná kategorie. Třeba Vláďu Mertu mám hrozně rád.

Ještě jiným typem spolupráce než hraní s písničkáři byla tvá společná alba s básníkem Jaroslavem Erikem Fričem – S kým skončila noc (2006) a Na každý den napsals smrt (2010).
U Friče jsem kompletním autorem hudby. Další zajímavá spolupráce byla s Pavlem Fajtem na jeho albu Souhvězdí Santini. Tam jsem se podílel na skladbě Cleidos, kterou jsme natáčeli v kostele ve Křtinách. A i v tomto případě bych řekl, že s výjimkou bubnů jsem jejím autorem.

Projekt Souhvězdí Santini byl inspirovaný jednotlivými stavbami architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela, jejich architekturou, akustikou… Je pro tebe prostor, kde tvoříš nebo hraješ, důležitý?
Ideu tohoto projektu vytvořil Václav Cílek, kterého si hrozně vážím. Než jsme začali hrát, řekl nám o Křtinách příběh toho místa, spoustu věcí, které jsme nevěděli. Skladbu ovlivnilo, že jsme znali historii toho místa i z doby, než tam stál kostel. Ale pokud jde obecně o prostor, ten samozřejmě dotváří atmosféru, stejně jako obecenstvo. I akustika prostoru ovlivňuje výkon interpreta.

Hráváš v komornějších i větších sestavách, a tím pádem i v různém prostředí. Kde se cítíš nejlépe?
Já mám hrozně rád společnosti „androšů“, to je opravdu můj svět, kde si na nic nemusím hrát. Ale mám rád i klasický hudební svět – operu nebo sólové koncerty s orchestrem. V opeře mám totiž velký prostor k sólovému vyjádření. Důležitá cellová sóla jsou v mnoha operách a baletech a to mi dává možnost hudebně se vyjádřit a nebýt pouze součástí orchestru.

Vzpomeneš na některý sólový koncert z poslední doby, který byl pro tebe zvlášť významný?
Asi před čtyřmi lety jsem s Komorní filharmonií Vysočina znovu premiéroval Koncert pro violoncello a orchestr Pavla Vranického, který se hrál pouze v době svého vzniku a pak na staletí zmizel. Až nedávno se objevily noty v archivech. Teď například se souborem Musica Nova hrávám Haydnův violoncellový koncert.

Na albu Lacrimosa dies illa v roce 2008 a nedávno znovu na Requiem za Magora sis vyzkoušel náročnou disciplínu liturgické hudby. Vyžaduje komponování na liturgické texty nějakou zvláštní průpravu? Hádám, že k tomu musí člověk přistupovat s pokorou…
Člověk, který chce zhudebnit liturgický text, k tomu musí mít vztah. Nejde to dělat tak, že by člověk, který vůbec neví, o co se jedná, vytrhl latinský text. Musíte vědět, proč to děláte.

Jsou to texty, které po staletí došly mnoha zhudebnění. Proč se o to tedy znovu pokoušet?
Nedělám to proto, že bych jen tak chtěl pro někoho napsat rekviem nebo liturgickou písničku. Mám vnitřní touhu, něco ve mně mi řekne, že to musí ven. A tak vznikne například Stabat Mater.

Bereš to potom „jen“ jako hudbu, nebo i jako modlitbu?
Říkal jsem, že každá hudba by měla mít program. A modlitba, ta bývá skrytá i v hudbě beze slov. Hudba by měla působit jako modlitba i tehdy, když nemá přímo explicitní liturgický význam.

Modlitba je komunikace člověka s Bohem. Jak je pro tebe důležitá komunikace s posluchači?
Jak už jsem říkal, posluchači dotvářejí náladu na koncertě. Řekl bych, že publikum tvoří tak čtyřicet procent atmosféry. Interpret velmi rychle vycítí, jací lidé v sále sedí. Je úžasné, když mezi ním a publikem přeskočí jiskra.

Tvé Requiem za Magora není jen pozoruhodným zpracováním liturgického tématu, ale také poctou Magorovi a v jeho osobě českému undergroundu. Jsi ročník 1976, v době Charty ti tedy byl jeden rok. Jak vnímáš underground? Přece jen to není záležitost tvé generace…
Jenže díky undergroundu tady máme svobodu! Naše první svobodná vláda byla undergroundová. Jezdil k nám Zappa, Václavu Havlovi hrál k narozeninám Lou Reed. Underground se dotýká nás všech víc, než si myslíme.

Když jsme spolu dělali rozhovor v rádiu, vyprávěl jsi, že Requiem za Magora je ve skutečnosti poctou třem lidem, kteří zemřeli krátce po sobě: Ivanu Martinu Jirousovi, Václavu Havlovi a tvému tatínkovi. Bezprostředně ale souvisí s Magorovým úmrtím…
Ano, já jsem do tří dnů po jeho smrti napsal první tři části, které zazněly přímo na jeho pohřbu v Kostelním Vydří. Magorova smrt pro mne byla velká rána. Stále tam cítím tu propast, jakousi kulturní „díru“.

Spolupracoval jsi i s Plastic People na jejich albu Maska za maskou. Bereš to jako poctu, že ses dostal tak blízko k hrdinům undergroundu, nebo to považuješ za logický vývoj?
Pocta je to ohromná, ale asi to tak mělo být. Mé hudební směřování k tomu spělo a vyústilo to v konkrétní spolupráci. Mimochodem hrál jsem Requiem za Magora ve Vídni a tam na mě přišli především Češi, kteří odešli z Československa v rámci akce Asanace.

Létáš ještě do Japonska?
Pracovně ne, ale v roce 2009 jsem byl se svým albem Kniha Jób pozvaný jako jediný zástupce z Evropy na přehlídku soudobé hudby ve Fukuoce.

Říkal jsi, že pracuješ na písničkách. Prozradíš o tom projektu něco víc?
Bude to opravdu návrat k písničkám, ale jeho název zatím neprozradím. Vlastně písničky v pravém slova smyslu jsem nikdy předtím nedělal. Budou to přímočaré, ale prokomponované písně na mé vlastní texty.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Aktuální album Bílé včely skupiny Květy odměnila porota nezávislých hudebních cen Vinyla hlavní cenou Deska roku 2012. Byla to také hlavní, ale nikoli jediná záminka pro rozhovor s frontmanem Květů, zpěvákem, kytaristou a autorem písní Martinem E. Kyšperskýmvíce

Rozhovor s Tomášem Kočkem o cenách Anděl, putování Moravou, Brnu jako kulturním centru a především o jeho posledním albu Cestou na jihvíce

Rozhovor s Karlem Heřmanem o  jeho domovských kapelách Čankišou a Ukulele Orchestra, muzikálech a kouzlu neměnného prostředí.  více


Eva Jurčáková pochází z malé vesnice Nozdrovice z Trenčínského kraje na Slovensku. Do Brna poprvé přijela na výletě s gymnáziem a okamžitě si toto město zamilovala. „Cítila jsem tehdy tu atmosféru kavárenského povalečství,“ vzpomíná s úsměvem. Když se o pár let později hlásila na vysokou školu, bylo pro ni Brno jasnou volbou. Po úspěšném studiu psychologie Eva na Moravě zůstala a v současné době vydává své první album s kapelou Evolet, kterou vedle ní tvoří brněnští hudebníci známí z mnoha jiných projektů – Antonín Koutný (kytara), Martin Kyšperský (baskytara) a Jakub Kočička (bicí). Křest alba se koná ve středu 26. června v klubu Mersey.  více

Jedním z největších příslibů 24. ročníku mezinárodního festivalu Concentus Moraviae byl včerejší koncert legendárního ansámblu Borodin Quartet, kterému jedinečný zvuk vtiskla nejen tvrdá píle, ale také spolupráce se skladatelem Dmitrijem Šostakovičem. Tuto osobní a interpretační stopu si těleso dodnes hýčká a postupuje ji každému novému členovi. Program se odehrál v knihovně zámku v Náměšti nad Oslavou, kde v 18. a 19. století sídlil hudbymilovný rod Haugwitzů. Hudba Sergeje Prokofjeva, Josepha Haydna a Dmitrije Šostakoviče tak promlouvala k posluchačům na místě více než důstojném.  více

Nádvoří hradu Špilberk v letních měsících často rozeznívá hudba. Až do září je možné spojit prohlídku hradu také s kulturním zážitkem. Pořadatelé se snažili připravit program napříč žánry, aby si přišel na své opravdu každý. Večer patřil lidovým tónům. Pódium i přes nepříznivé počasí ovládl Vojenský umělecký soubor Ondráš.  více

Dan Vertígo je živel, neřízená střela. Když má zahrát tři soutěžní písně na Portě, nepostřehnete, zda ještě probíhá zvuková zkouška, nebo jestli je svérázná komunikace se zvukařem a diváky součástí sofistikované performance pro porotu. Ošlehán zkušenostmi z pouličního hraní z Brna, Prahy i odjinud, vydal nyní Dan své druhé album. Čistě autorské, pestré, postavené na vlastních hudebních, cestovatelských a pozorovatelských zážitcích. Ale především – v dobrém slova smyslu – ukázněnější, než by člověk, který měl s tímto brněnským písničkářem spíše letmé kontakty, čekal.  více

Poslední premiéra sezóny brněnské opery nezvykle spojila dvě díla. V Janáčkově divadle byla uvedena surrealistická opera Tři fragmenty z Juliette Bohuslava Martinů vedle operního dílka Lidský hlas Francise Poulenca. Komponovaný večer včera v režii a scénografickém řešení Davida Radoka propojil dva až absurdní světy. A spojení to bylo vskutku pozoruhodné dramaturgicky, vizuálně ale též interpretačně.  více

Polský ansámbl Szymanowski Quartet na festivalu Concentus Moraviae včera přesdtavil v řeznovickém kostele sv. Petra a Pavla díla svých krajanů Karola Szymanowského, Stanisława Moniuszka a Gražyny Bacewiczové. Koncert byl součástí celosvětových oslav dvou stého výročí narození Stanisława Moniuszka, který je mnohými pokládán za zakladatele polské národní hudby. Večeru udělila záštitu velvyslankyně Polské republiky v ČR J. E. Barbara Ćwioro.  více

S kvartetní tvorbou mistrů evropské hudby se návštěvníci koncertů setkávají poměrně často. Haydnovy smyčcové kvartety tvoří stálici v repertoáru nejednoho tělesa a vzrůstající pozornost je věnována také dílům soudobých evropských skladatelů. Pouze výjimečně však mají posluchači možnost nahlédnout do hudební kuchyně asijských nebo jihoamerických národů. Právě s tímto mankem se rozhodl bojovat ansámbl Cuarteto Q-Arte věnující se tvorbě latinskoamerických autorů. Program, který včera představili na zámku ve Slavkově u Brna, sestával z děl Silvestra Revueltase, Alberta Ginastery a Astora Piazzolly. Všichni tři skladatelé spojují ve svém díle prvky domácí kultury s evropským školením a vlivy či impulzy různých žánrů.  více

Proč být jednou z mnoha průměrných kapel, když můžeme být kapelou jedinečnou? Do tohoto hesla by se dala zhustit desetiletá historie brněnské skupiny Kupodivu. V roce 2009 se saxofonista Jaroslav Pilný a hráč na klávesy a Petr Šašinka poprvé bavili o založení kapely. V roce 2019 Kupodivu vydávají své první dlouhohrající album. Přesně v polovině tohoto desetiletého období, v roce 2014, proběhla důležitá změna, kdy se původní folková kapela přetransformovala do zajímavého tvaru s klávesami, saxofonem a baskytarou, zato bez kytary. Sestava, která skladbou barev připomíná spíše jazzové kapely, v posledních letech zabodovala na mnoha folkových festivalech. Kupodivu získali autorskou Portu, cenu Rady Notování, vyhráli Moravského vrabce, byli druzí na Mohelnickém dostavníku. Tam všude předvedli hudbu, která se více než k táborovým ohňům hodí do městských klubů, a to zdaleka nejen folkových. Album Živočišné pudy dosavadní tvorbu kapely shrnuje důstojným způsobem, podtrženým kvalitním zvukem ze zlínského studia V.  více

Izraelské těleso Jerusalem Quartet patří po dlouhá léta k předním světovým interpretům kvartetní tvorby a v současné době se jedná o jeden z nejcitovanějších ansámblů komorní hudby. Na festivalu Concentus Moraviae vystoupili houslisté Alexander Pavlovsky, Sergei Bresler, violista Ori Kam a violoncellista Kyril Zlotnikov včera ve velkém zámeckém sále mikulovského zámku s programem časově se rozprostírajícím od Josepha Haydna až po Bélu Bartóka. Záštitu koncertu udělil velvyslanec Izraele v České republice J. E. Daniel Meron.  více

Nejen vážnou hudbou živ je člověk, jak o tom už dvacet let přesvědčuje hudební těleso Epoque Quartet sestávající z houslistů Davida Pokorného, Vladimíra Klánského, violisty Vladimíra Kroupy a violoncellisty Víta Petráška. Pro sobotní koncert v rámci festivalu Concentus Moraviae, který se odehrál ve foyer třebíčského divadla Pasáž, si hudebníci přizvali ještě basklarinetistu Petra Valáška, klavíristu Karla Košárka a perkusistu Olega Sokolova. Dramaturgie večera sestávala výhradně z děl současných autorů koketujících ve svých skladbách nejen s hudebními minimalismem, ale také jazzem a dalšími populárními žánry.  více

Koncert hudebního tělesa Miloslav Ištvan Quartett, který zazněl v jídelně zámku ve Velkém Meziříčí v rámci mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae, sliboval v krátké videopozvánce zveřejněné na stránkách kvarteta dramaturgii připomínající let balistické střely. Odpal večera iniciovalo Adagio a fuga c moll Wolfganga Amadea Mozarta následované Smyčcovým kvartetem č. 1 z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty Leoše Janáčka. Zbylé kinetické energie využil ansámbl k interpretaci dnes již ikonického 1. smyčcového kvartetu Miloslava Ištvana. Ladné přistání v podobě Meditace na svatováclavský chorál Josefa Suka uzavřelo nejen večer, ale také jedenáctiletou a úspěchy nabitou kariéru samotného smyčcového kvarteta. Milovníci komorní tvorby tak měli poslední příležitost vyslechnout si průřez hudební historií ve společném podání houslistů Milana Paľy, Jana Bělohlávka, violisty Stanislava Vacka a violoncellisty Štěpána Filípka.  více

Název alba klame. I když skupina Šarivary používá český fonetický přepis francouzských výrazů charivari a mélange, netvoří ji ani jeden Čech. V čele kvarteta, které se dalo dohromady v Brně, stojí francouzská zpěvačka, flétnistka a akordeonistka Aude Martin a americký kytarista a zpěvák Chris Coleman. Spolu s nimi kapelu tvoří švédský trumpetista Christopher Strandh a slovenský baskytarista Tomáš Ulahel. Podobně jako je pestré národnostní složení skupiny, je barevná i její hudba.  více

Poslední květnový den ožilo Dominikánské náměstí v Brně hudbou, zpěvem i tancem. O půl třetí odpoledne začal program celostátního happeningu základních uměleckých škol ZUŠ Open pod patronátem Nadačního fondu Magdaleny Kožené vyhlášením výsledků soutěže TO JE talent. Účastnici si nepřišli pouze vyzvednout ceny. Dokázalo to hned několik z oceněných zpěváků a hudebníků. Rozšiřující se dav posluchačů přitáhla například Lucie Sedláčková s písní Ewy Farné Měls mě vůbec rád nebo zpěvačka a klavíristka Veronika Vávrová s baladou Million reasons od Lady Gaga.  více

Program letošního ročníku festivalu Concentus Moraviae představuje nevídaný průřez více než dvaceti českými a zahraničními smyčcovými kvartety. Vyjímečného houslistu, skladatele, profesora The Royal Northern College of Music v anglickém Manchesteru a dlouholetého primária Škampova kvarteta Pavla Fischera oslovil publicista Lukáš Pavlica.   více

Ve čtvrtek 30. května v 11 hodin se v bazilice na Starém Brně konalo rozloučení s velkou postavou moravské kultury. Ne ovšem té kultury, která proudí každodenně kolem nás v časopisech a médiích, ale kultury nazývané nezávislá, alternativní, undergroundová, a v osobě zesnulého navíc protnuté duchovní radikalitou a křesťanskou tradicí. Jaroslav Erik Frič zemřel 24. května 2019 po těžké nemoci v 69 letech, duševně ovšem aktivní do posledních dnů.  více

Nejčtenější

Kritika

Jedním z největších příslibů 24. ročníku mezinárodního festivalu Concentus Moraviae byl včerejší koncert legendárního ansámblu Borodin Quartet, kterému jedinečný zvuk vtiskla nejen tvrdá píle, ale také spolupráce se skladatelem Dmitrijem Šostakovičem. Tuto osobní a interpretační stopu si těleso dodnes hýčká a postupuje ji každému novému členovi. Program se odehrál v knihovně zámku v Náměšti nad Oslavou, kde v 18. a 19. století sídlil hudbymilovný rod Haugwitzů. Hudba Sergeje Prokofjeva, Josepha Haydna a Dmitrije Šostakoviče tak promlouvala k posluchačům na místě více než důstojném.  více