Josef Klíč: Musím tušit, co autor zamýšlel

Na schůzku na Mendlově náměstí přišel violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr brněnské opery, včas. Vlastně dřív než včas. S předstihem prošel okolí, aby zjistil, jestli je někde poblíž otevřená nějaká kavárna. Najít příjemný podnik v 10 hodin dopoledne totiž bývá složité. Nakonec jsme našli útočiště v Café & Wine Art a pustili jsme se do povídání. Při množství Josefových koncertních a studiových aktivit a projektů jsme nemohli postihnout ani vše podstatné. Píše hudbu k filmům a divadelním hrám, složil oficiální znělky měst Moravské Třebové a Šlapanic. Náš rozhovor ale zůstal rozkročen mezi dvěma body jeho práce – undergroundem a vážnou hudbou.

Pepo, pocházíš z východních Čech, ale já si tě tak nějak automaticky spojuji s Brnem, případně se Šlapanicemi, kde žiješ. Jak ses ocitl na Moravě?
Narodil jsem se v Moravské Třebové, konzervatoř jsem vystudoval v Pardubicích a potom jsem šel do Brna na JAMU. Ale už jako náctiletý student jsem do Brna – do Alterny a dalších klubů – jezdíval na koncerty alternativní hudby.

Studoval jsi tedy klasickou hudbu na konzervatoři, ale zároveň jsi sledoval alternativní scénu a tato dvojkolejnost u tebe trvá dodnes. Jak to vnímali profesoři na konzervatoři?
Nejprve to moc nemohli pochopit. Vlasatý kluk v roztrhaných džínách, který poslouchá i něco jiného než Schumanna nebo Bacha! Já jsem se už na konzervatoři věnoval bigbítu také aktivně a zpočátku jsem s tím měl velké problémy. Ale později si na to profesoři zvykli.

A Schumanna a Bacha jsi poslouchal?
Samozřejmě. V mé diskotéce mají vedle sebe místo Korsakov, Sepultura, Bruckner, My Dying Bride a podobně.

Vlastně se ani nedivím, že hraješ na violoncello. To je nástroj, který najde uplatnění v klasice stejně jako v tvrdé rockové hudbě. Byla to pro tebe jasná volba?
Vůbec ne. Já pocházím z hudbymilovné rodiny, mí rodiče byli zapálení amatéři. Maminka zpívala ve šlapanickém dětském sboru, z kterého se později stala Kantiléna, tatínek hrál na saxofon a housle. Jsem ze tří dětí a všichni jsme chodili do hudebky. Já jsem se učil na klavír, ale po prvním roce studia vedení školy našim naznačilo, že mě měli raději odhlásit, že jen zbytečně vyhazují peníze. Naštěstí však do školy přišel nový učitel, který měl vedle klavíru vystudované také violoncello. A aby mohl v Moravské Třebové učit i na cello, přeřadili mě k němu. Byl jsem za celou tu dobu jeho jediný žák na tento nástroj.

Kdy nastal zlom, kdy sis s rodiči uvědomil, že to nejen nejsou vyhozené peníze, ale že by ses hudbě mohl opravdu vážně věnovat?
Už někdy kolem páté třídy se zjistilo, že mi to docela jde. Začal jsem tehdy jezdit na konzultace na pardubickou konzervatoř a také do Prahy za učitelem Vychytilem.

Pak tedy přišla konzervatoř a rockové kapely. Zmíníš některou?
Bylo jich několik, ale zmínil bych například Violine. Sice není moc známá, ale podle mě byla její hudba dobrá a nadčasová. Dokonce jsme mohli dělat předskokany Oasis ve Vídni, ale z toho nakonec sešlo.

Jsi koncertním mistrem Národního divadla v Brně. Kdy jsi začal hrát s profesionálními orchestry?
Už v sedmnácti letech jsem se stal zástupcem koncertního mistra ve Filharmonii Hradec Králové. Toto účinkování jsem však přerušil, když jsem se musel věnovat přípravě na přijímací zkoušky na JAMU. Po vysoké škole jsem byl na stáži v japonské Tojamě na Toho Gakuen School of Music, kam mě následně přijali jako asistenta. V Japonsku je jiný studijní systém než tady – musel jsem mít práci u nás a tam jsem létal pouze jednou za čtvrt roku. Hledal jsem tedy zaměstnání a udělal jsem konkurs na zástupce koncertního mistra do olomoucké opery. O půl roku později byl vypsán konkurs na tutti hráče do Janáčkovy opery. Zúčastnil jsem se a byl jsem vybrán. Po dalším asi půl roce se konal konkurs na koncertního mistra Janáčkovy opery, já jsem se interně přihlásil a konkurs jsem vyhrál. To bylo v roce 2001.

Už jako koncertnímu mistrovi ti v roce 2004 u Guerilla Records vyšlo první sólové – alternativní – album V půli kopce…
Ano, to bylo moje první oficiální CD, ale už předtím jsem v roce 2000 natočil album Autocanibalism. Některé skladby se později v jiných verzích objevily na V půli kopce. Žánrově bych to charakterizoval jako mé písně beze slov v mírně alternativním hávu.

Když skládáš „písně beze slov“, představuješ si za nimi konkrétní příběhy, nebo pracuješ s hudbou jako s abstraktním vyjádřením?
Hudba, pokud má být životná, by neměla postrádat obsah. Za každou mou skladbou je skrytý nějaký příběh, něco konkrétního. Program je ale někdy určen pouhým názvem. Nemusí to být celý příběh, který se dá odvyprávět.

Spolupracuješ také s písničkáři a básníky, tedy s lidmi, kteří se vyjadřují právě textem. Je pro tebe velký rozdíl psát hudbu na konkrétní text a píseň beze slov?
Ani ne. Zrovna teď pracuju na vlastních písních, kde jsem autorem hudby i textu, a myslím, že obojí spolu úzce souvisí.

Hrál jsi například se Závišem, což je přece jen dost svérázný autor. Musíš s jeho vnímáním světa souznít, abys s ním mohl spolupracovat?
Jako interpret musím vždycky souznít s autorem, i s takovým, který je čtyři sta let po smrti. Musím vědět nebo aspoň tušit, co zamýšlel. Měl bych znát historické souvislosti, musím vědět něco o jeho životě a tvorbě a tušit, co asi chtěl svou hudbou vyjádřit. Podobně je to i u textů. Ale v tomto případě se necítím jako skladatel. Se Závišem, stejně jako s Járou Neduhou nebo některými kapelami, nehraju vlastní skladby. Hraju jejich věci, do kterých pouze přidávám své prvky, podmalovávám je svou hrou. Spíše než skladatel jsem v těchto případech „improvizátor s řádem“.

Co se ti na tvorbě Záviše a JéJé Neduhy líbí?
Jsou to průkopníci. Záviš se nebál otevřeně hovořit o věcech, které jsou pro mnohé tabu, ale o kterých mnozí přemýšlejí. Jára Neduha tady v 60. letech začal se skupinou Extempore dělat něco, co tu do té doby neexistovalo a čemu dnes říkáme alternativní hudba.

S Neduhou máš společné to, že se oba věnujete projektům rockovým i komornějším, písničkářským.
Jára ovšem vystupoval jako písničkář už na začátku své kariéry. Vždyť oni s Jardou Hutkou patřili mezi první muzikanty, kteří hrávali na Karlově mostě. Jeho tvorba je ve své podstatě folková.

S Járou Neduhou jsi v roce 2005 natočil písničkářskou desku Je láska z darů Božích. Ale tíhl jsi někdy jako posluchač k folku?
Já bych možná rozlišil písničkáře a folk. Folk jako takový mi byl, je a bude protivný. Připadal mi vždycky neupřímný, vylhaný, strašně na efekt po textové i hudební stránce. Například Nedvědům nevěřím ani brnknutí. Ale písničkáři, to je úplně jiná kategorie. Třeba Vláďu Mertu mám hrozně rád.

Ještě jiným typem spolupráce než hraní s písničkáři byla tvá společná alba s básníkem Jaroslavem Erikem Fričem – S kým skončila noc (2006) a Na každý den napsals smrt (2010).
U Friče jsem kompletním autorem hudby. Další zajímavá spolupráce byla s Pavlem Fajtem na jeho albu Souhvězdí Santini. Tam jsem se podílel na skladbě Cleidos, kterou jsme natáčeli v kostele ve Křtinách. A i v tomto případě bych řekl, že s výjimkou bubnů jsem jejím autorem.

Projekt Souhvězdí Santini byl inspirovaný jednotlivými stavbami architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela, jejich architekturou, akustikou… Je pro tebe prostor, kde tvoříš nebo hraješ, důležitý?
Ideu tohoto projektu vytvořil Václav Cílek, kterého si hrozně vážím. Než jsme začali hrát, řekl nám o Křtinách příběh toho místa, spoustu věcí, které jsme nevěděli. Skladbu ovlivnilo, že jsme znali historii toho místa i z doby, než tam stál kostel. Ale pokud jde obecně o prostor, ten samozřejmě dotváří atmosféru, stejně jako obecenstvo. I akustika prostoru ovlivňuje výkon interpreta.

Hráváš v komornějších i větších sestavách, a tím pádem i v různém prostředí. Kde se cítíš nejlépe?
Já mám hrozně rád společnosti „androšů“, to je opravdu můj svět, kde si na nic nemusím hrát. Ale mám rád i klasický hudební svět – operu nebo sólové koncerty s orchestrem. V opeře mám totiž velký prostor k sólovému vyjádření. Důležitá cellová sóla jsou v mnoha operách a baletech a to mi dává možnost hudebně se vyjádřit a nebýt pouze součástí orchestru.

Vzpomeneš na některý sólový koncert z poslední doby, který byl pro tebe zvlášť významný?
Asi před čtyřmi lety jsem s Komorní filharmonií Vysočina znovu premiéroval Koncert pro violoncello a orchestr Pavla Vranického, který se hrál pouze v době svého vzniku a pak na staletí zmizel. Až nedávno se objevily noty v archivech. Teď například se souborem Musica Nova hrávám Haydnův violoncellový koncert.

Na albu Lacrimosa dies illa v roce 2008 a nedávno znovu na Requiem za Magora sis vyzkoušel náročnou disciplínu liturgické hudby. Vyžaduje komponování na liturgické texty nějakou zvláštní průpravu? Hádám, že k tomu musí člověk přistupovat s pokorou…
Člověk, který chce zhudebnit liturgický text, k tomu musí mít vztah. Nejde to dělat tak, že by člověk, který vůbec neví, o co se jedná, vytrhl latinský text. Musíte vědět, proč to děláte.

Jsou to texty, které po staletí došly mnoha zhudebnění. Proč se o to tedy znovu pokoušet?
Nedělám to proto, že bych jen tak chtěl pro někoho napsat rekviem nebo liturgickou písničku. Mám vnitřní touhu, něco ve mně mi řekne, že to musí ven. A tak vznikne například Stabat Mater.

Bereš to potom „jen“ jako hudbu, nebo i jako modlitbu?
Říkal jsem, že každá hudba by měla mít program. A modlitba, ta bývá skrytá i v hudbě beze slov. Hudba by měla působit jako modlitba i tehdy, když nemá přímo explicitní liturgický význam.

Modlitba je komunikace člověka s Bohem. Jak je pro tebe důležitá komunikace s posluchači?
Jak už jsem říkal, posluchači dotvářejí náladu na koncertě. Řekl bych, že publikum tvoří tak čtyřicet procent atmosféry. Interpret velmi rychle vycítí, jací lidé v sále sedí. Je úžasné, když mezi ním a publikem přeskočí jiskra.

Tvé Requiem za Magora není jen pozoruhodným zpracováním liturgického tématu, ale také poctou Magorovi a v jeho osobě českému undergroundu. Jsi ročník 1976, v době Charty ti tedy byl jeden rok. Jak vnímáš underground? Přece jen to není záležitost tvé generace…
Jenže díky undergroundu tady máme svobodu! Naše první svobodná vláda byla undergroundová. Jezdil k nám Zappa, Václavu Havlovi hrál k narozeninám Lou Reed. Underground se dotýká nás všech víc, než si myslíme.

Když jsme spolu dělali rozhovor v rádiu, vyprávěl jsi, že Requiem za Magora je ve skutečnosti poctou třem lidem, kteří zemřeli krátce po sobě: Ivanu Martinu Jirousovi, Václavu Havlovi a tvému tatínkovi. Bezprostředně ale souvisí s Magorovým úmrtím…
Ano, já jsem do tří dnů po jeho smrti napsal první tři části, které zazněly přímo na jeho pohřbu v Kostelním Vydří. Magorova smrt pro mne byla velká rána. Stále tam cítím tu propast, jakousi kulturní „díru“.

Spolupracoval jsi i s Plastic People na jejich albu Maska za maskou. Bereš to jako poctu, že ses dostal tak blízko k hrdinům undergroundu, nebo to považuješ za logický vývoj?
Pocta je to ohromná, ale asi to tak mělo být. Mé hudební směřování k tomu spělo a vyústilo to v konkrétní spolupráci. Mimochodem hrál jsem Requiem za Magora ve Vídni a tam na mě přišli především Češi, kteří odešli z Československa v rámci akce Asanace.

Létáš ještě do Japonska?
Pracovně ne, ale v roce 2009 jsem byl se svým albem Kniha Jób pozvaný jako jediný zástupce z Evropy na přehlídku soudobé hudby ve Fukuoce.

Říkal jsi, že pracuješ na písničkách. Prozradíš o tom projektu něco víc?
Bude to opravdu návrat k písničkám, ale jeho název zatím neprozradím. Vlastně písničky v pravém slova smyslu jsem nikdy předtím nedělal. Budou to přímočaré, ale prokomponované písně na mé vlastní texty.

Komentáře

Reagovat
  • Jaroslav Kulhan

    22. duben 2020, 18:14
    Obdivuji mistrovství, všestrannost a tvorbu pana J. Klíče. Zajímalo by mne, zda jde někde získat něco z jeho tvorby.

Dále si přečtěte

Aktuální album Bílé včely skupiny Květy odměnila porota nezávislých hudebních cen Vinyla hlavní cenou Deska roku 2012. Byla to také hlavní, ale nikoli jediná záminka pro rozhovor s frontmanem Květů, zpěvákem, kytaristou a autorem písní Martinem E. Kyšperskýmvíce

Rozhovor s Tomášem Kočkem o cenách Anděl, putování Moravou, Brnu jako kulturním centru a především o jeho posledním albu Cestou na jihvíce

Rozhovor s Karlem Heřmanem o  jeho domovských kapelách Čankišou a Ukulele Orchestra, muzikálech a kouzlu neměnného prostředí.  více


Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Komponovaný úterní večer 15. října zahájený v sále Kina Art návštěvníkům nabídl netradiční spojení české premiéry dokumentárního filmu No Ideas But in Things o americkém hudebním skladateli, experimentátorovi a vědci na poli elektronické hudby Alvinu Lucierovi (1931–2021) s živým provedením jeho skladby I Am Sitting in a Room. Zmíněná kompozice se stala refrénem nejen dokumentárního snímku, ale také celé události.  více

Ve druhém dnu festivalu Expozice nové hudby přenesli pořadatelé návštěvníky do vod komorních. V podání houslistky Terezy Horákové v Besedním domě zazněly dvě výjimečné skladby pro sólové housle. Při druhé z nich se k houslistce připojila Sarah Jedličková, která živě pracovala s osmi předem nahranými zvukovými stopami.  více

Slovanská tematika, violoncellová virtuozita a pocta Antonínu Dvořákovi (1841–1904) – i takto bychom mohli ve zkratce shrnout koncert Filharmonie Brno z 10. října v Janáčkově divadle. Pod dohledem etablovaného dirigenta Leoše Svárovského zazněly tři rapsodické kusy z konce sedmdesátých let 19. století a známý Violoncellový koncert h moll v podání mladé a talentované violoncellistky Laury van der Heijdenvíce

Klub moravských skladatelů pravidelně uvádí koncerty, při kterých dostávají slovo mladí interpreti, často teprve studenti vysoké školy či konzervatoře. V pondělí 7. října v 19 hodin v koncertním sále HF JAMU skupina studentů s podporou svých starších kolegů, tentokrát i profesionálů, uvedla program s názvem Od Janáčka k dnešku, hudební vzpomínka na moravské skladatele. Jak už název napovídá, program byl složený z děl čtyř skladatelů, kteří jsou spojeni s Moravou a zejména s Brnem, konkrétně Arne Linky, Pavla Haase, Antonína Tučapského a Leoše Janáčka.  více

Nejčtenější

Kritika

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více