Josef Klíč: Musím tušit, co autor zamýšlel

Na schůzku na Mendlově náměstí přišel violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr brněnské opery, včas. Vlastně dřív než včas. S předstihem prošel okolí, aby zjistil, jestli je někde poblíž otevřená nějaká kavárna. Najít příjemný podnik v 10 hodin dopoledne totiž bývá složité. Nakonec jsme našli útočiště v Café & Wine Art a pustili jsme se do povídání. Při množství Josefových koncertních a studiových aktivit a projektů jsme nemohli postihnout ani vše podstatné. Píše hudbu k filmům a divadelním hrám, složil oficiální znělky měst Moravské Třebové a Šlapanic. Náš rozhovor ale zůstal rozkročen mezi dvěma body jeho práce – undergroundem a vážnou hudbou.

Pepo, pocházíš z východních Čech, ale já si tě tak nějak automaticky spojuji s Brnem, případně se Šlapanicemi, kde žiješ. Jak ses ocitl na Moravě?
Narodil jsem se v Moravské Třebové, konzervatoř jsem vystudoval v Pardubicích a potom jsem šel do Brna na JAMU. Ale už jako náctiletý student jsem do Brna – do Alterny a dalších klubů – jezdíval na koncerty alternativní hudby.

Studoval jsi tedy klasickou hudbu na konzervatoři, ale zároveň jsi sledoval alternativní scénu a tato dvojkolejnost u tebe trvá dodnes. Jak to vnímali profesoři na konzervatoři?
Nejprve to moc nemohli pochopit. Vlasatý kluk v roztrhaných džínách, který poslouchá i něco jiného než Schumanna nebo Bacha! Já jsem se už na konzervatoři věnoval bigbítu také aktivně a zpočátku jsem s tím měl velké problémy. Ale později si na to profesoři zvykli.

A Schumanna a Bacha jsi poslouchal?
Samozřejmě. V mé diskotéce mají vedle sebe místo Korsakov, Sepultura, Bruckner, My Dying Bride a podobně.

Vlastně se ani nedivím, že hraješ na violoncello. To je nástroj, který najde uplatnění v klasice stejně jako v tvrdé rockové hudbě. Byla to pro tebe jasná volba?
Vůbec ne. Já pocházím z hudbymilovné rodiny, mí rodiče byli zapálení amatéři. Maminka zpívala ve šlapanickém dětském sboru, z kterého se později stala Kantiléna, tatínek hrál na saxofon a housle. Jsem ze tří dětí a všichni jsme chodili do hudebky. Já jsem se učil na klavír, ale po prvním roce studia vedení školy našim naznačilo, že mě měli raději odhlásit, že jen zbytečně vyhazují peníze. Naštěstí však do školy přišel nový učitel, který měl vedle klavíru vystudované také violoncello. A aby mohl v Moravské Třebové učit i na cello, přeřadili mě k němu. Byl jsem za celou tu dobu jeho jediný žák na tento nástroj.

Kdy nastal zlom, kdy sis s rodiči uvědomil, že to nejen nejsou vyhozené peníze, ale že by ses hudbě mohl opravdu vážně věnovat?
Už někdy kolem páté třídy se zjistilo, že mi to docela jde. Začal jsem tehdy jezdit na konzultace na pardubickou konzervatoř a také do Prahy za učitelem Vychytilem.

Pak tedy přišla konzervatoř a rockové kapely. Zmíníš některou?
Bylo jich několik, ale zmínil bych například Violine. Sice není moc známá, ale podle mě byla její hudba dobrá a nadčasová. Dokonce jsme mohli dělat předskokany Oasis ve Vídni, ale z toho nakonec sešlo.

Jsi koncertním mistrem Národního divadla v Brně. Kdy jsi začal hrát s profesionálními orchestry?
Už v sedmnácti letech jsem se stal zástupcem koncertního mistra ve Filharmonii Hradec Králové. Toto účinkování jsem však přerušil, když jsem se musel věnovat přípravě na přijímací zkoušky na JAMU. Po vysoké škole jsem byl na stáži v japonské Tojamě na Toho Gakuen School of Music, kam mě následně přijali jako asistenta. V Japonsku je jiný studijní systém než tady – musel jsem mít práci u nás a tam jsem létal pouze jednou za čtvrt roku. Hledal jsem tedy zaměstnání a udělal jsem konkurs na zástupce koncertního mistra do olomoucké opery. O půl roku později byl vypsán konkurs na tutti hráče do Janáčkovy opery. Zúčastnil jsem se a byl jsem vybrán. Po dalším asi půl roce se konal konkurs na koncertního mistra Janáčkovy opery, já jsem se interně přihlásil a konkurs jsem vyhrál. To bylo v roce 2001.

Už jako koncertnímu mistrovi ti v roce 2004 u Guerilla Records vyšlo první sólové – alternativní – album V půli kopce…
Ano, to bylo moje první oficiální CD, ale už předtím jsem v roce 2000 natočil album Autocanibalism. Některé skladby se později v jiných verzích objevily na V půli kopce. Žánrově bych to charakterizoval jako mé písně beze slov v mírně alternativním hávu.

Když skládáš „písně beze slov“, představuješ si za nimi konkrétní příběhy, nebo pracuješ s hudbou jako s abstraktním vyjádřením?
Hudba, pokud má být životná, by neměla postrádat obsah. Za každou mou skladbou je skrytý nějaký příběh, něco konkrétního. Program je ale někdy určen pouhým názvem. Nemusí to být celý příběh, který se dá odvyprávět.

Spolupracuješ také s písničkáři a básníky, tedy s lidmi, kteří se vyjadřují právě textem. Je pro tebe velký rozdíl psát hudbu na konkrétní text a píseň beze slov?
Ani ne. Zrovna teď pracuju na vlastních písních, kde jsem autorem hudby i textu, a myslím, že obojí spolu úzce souvisí.

Hrál jsi například se Závišem, což je přece jen dost svérázný autor. Musíš s jeho vnímáním světa souznít, abys s ním mohl spolupracovat?
Jako interpret musím vždycky souznít s autorem, i s takovým, který je čtyři sta let po smrti. Musím vědět nebo aspoň tušit, co zamýšlel. Měl bych znát historické souvislosti, musím vědět něco o jeho životě a tvorbě a tušit, co asi chtěl svou hudbou vyjádřit. Podobně je to i u textů. Ale v tomto případě se necítím jako skladatel. Se Závišem, stejně jako s Járou Neduhou nebo některými kapelami, nehraju vlastní skladby. Hraju jejich věci, do kterých pouze přidávám své prvky, podmalovávám je svou hrou. Spíše než skladatel jsem v těchto případech „improvizátor s řádem“.

Co se ti na tvorbě Záviše a JéJé Neduhy líbí?
Jsou to průkopníci. Záviš se nebál otevřeně hovořit o věcech, které jsou pro mnohé tabu, ale o kterých mnozí přemýšlejí. Jára Neduha tady v 60. letech začal se skupinou Extempore dělat něco, co tu do té doby neexistovalo a čemu dnes říkáme alternativní hudba.

S Neduhou máš společné to, že se oba věnujete projektům rockovým i komornějším, písničkářským.
Jára ovšem vystupoval jako písničkář už na začátku své kariéry. Vždyť oni s Jardou Hutkou patřili mezi první muzikanty, kteří hrávali na Karlově mostě. Jeho tvorba je ve své podstatě folková.

S Járou Neduhou jsi v roce 2005 natočil písničkářskou desku Je láska z darů Božích. Ale tíhl jsi někdy jako posluchač k folku?
Já bych možná rozlišil písničkáře a folk. Folk jako takový mi byl, je a bude protivný. Připadal mi vždycky neupřímný, vylhaný, strašně na efekt po textové i hudební stránce. Například Nedvědům nevěřím ani brnknutí. Ale písničkáři, to je úplně jiná kategorie. Třeba Vláďu Mertu mám hrozně rád.

Ještě jiným typem spolupráce než hraní s písničkáři byla tvá společná alba s básníkem Jaroslavem Erikem Fričem – S kým skončila noc (2006) a Na každý den napsals smrt (2010).
U Friče jsem kompletním autorem hudby. Další zajímavá spolupráce byla s Pavlem Fajtem na jeho albu Souhvězdí Santini. Tam jsem se podílel na skladbě Cleidos, kterou jsme natáčeli v kostele ve Křtinách. A i v tomto případě bych řekl, že s výjimkou bubnů jsem jejím autorem.

Projekt Souhvězdí Santini byl inspirovaný jednotlivými stavbami architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela, jejich architekturou, akustikou… Je pro tebe prostor, kde tvoříš nebo hraješ, důležitý?
Ideu tohoto projektu vytvořil Václav Cílek, kterého si hrozně vážím. Než jsme začali hrát, řekl nám o Křtinách příběh toho místa, spoustu věcí, které jsme nevěděli. Skladbu ovlivnilo, že jsme znali historii toho místa i z doby, než tam stál kostel. Ale pokud jde obecně o prostor, ten samozřejmě dotváří atmosféru, stejně jako obecenstvo. I akustika prostoru ovlivňuje výkon interpreta.

Hráváš v komornějších i větších sestavách, a tím pádem i v různém prostředí. Kde se cítíš nejlépe?
Já mám hrozně rád společnosti „androšů“, to je opravdu můj svět, kde si na nic nemusím hrát. Ale mám rád i klasický hudební svět – operu nebo sólové koncerty s orchestrem. V opeře mám totiž velký prostor k sólovému vyjádření. Důležitá cellová sóla jsou v mnoha operách a baletech a to mi dává možnost hudebně se vyjádřit a nebýt pouze součástí orchestru.

Vzpomeneš na některý sólový koncert z poslední doby, který byl pro tebe zvlášť významný?
Asi před čtyřmi lety jsem s Komorní filharmonií Vysočina znovu premiéroval Koncert pro violoncello a orchestr Pavla Vranického, který se hrál pouze v době svého vzniku a pak na staletí zmizel. Až nedávno se objevily noty v archivech. Teď například se souborem Musica Nova hrávám Haydnův violoncellový koncert.

Na albu Lacrimosa dies illa v roce 2008 a nedávno znovu na Requiem za Magora sis vyzkoušel náročnou disciplínu liturgické hudby. Vyžaduje komponování na liturgické texty nějakou zvláštní průpravu? Hádám, že k tomu musí člověk přistupovat s pokorou…
Člověk, který chce zhudebnit liturgický text, k tomu musí mít vztah. Nejde to dělat tak, že by člověk, který vůbec neví, o co se jedná, vytrhl latinský text. Musíte vědět, proč to děláte.

Jsou to texty, které po staletí došly mnoha zhudebnění. Proč se o to tedy znovu pokoušet?
Nedělám to proto, že bych jen tak chtěl pro někoho napsat rekviem nebo liturgickou písničku. Mám vnitřní touhu, něco ve mně mi řekne, že to musí ven. A tak vznikne například Stabat Mater.

Bereš to potom „jen“ jako hudbu, nebo i jako modlitbu?
Říkal jsem, že každá hudba by měla mít program. A modlitba, ta bývá skrytá i v hudbě beze slov. Hudba by měla působit jako modlitba i tehdy, když nemá přímo explicitní liturgický význam.

Modlitba je komunikace člověka s Bohem. Jak je pro tebe důležitá komunikace s posluchači?
Jak už jsem říkal, posluchači dotvářejí náladu na koncertě. Řekl bych, že publikum tvoří tak čtyřicet procent atmosféry. Interpret velmi rychle vycítí, jací lidé v sále sedí. Je úžasné, když mezi ním a publikem přeskočí jiskra.

Tvé Requiem za Magora není jen pozoruhodným zpracováním liturgického tématu, ale také poctou Magorovi a v jeho osobě českému undergroundu. Jsi ročník 1976, v době Charty ti tedy byl jeden rok. Jak vnímáš underground? Přece jen to není záležitost tvé generace…
Jenže díky undergroundu tady máme svobodu! Naše první svobodná vláda byla undergroundová. Jezdil k nám Zappa, Václavu Havlovi hrál k narozeninám Lou Reed. Underground se dotýká nás všech víc, než si myslíme.

Když jsme spolu dělali rozhovor v rádiu, vyprávěl jsi, že Requiem za Magora je ve skutečnosti poctou třem lidem, kteří zemřeli krátce po sobě: Ivanu Martinu Jirousovi, Václavu Havlovi a tvému tatínkovi. Bezprostředně ale souvisí s Magorovým úmrtím…
Ano, já jsem do tří dnů po jeho smrti napsal první tři části, které zazněly přímo na jeho pohřbu v Kostelním Vydří. Magorova smrt pro mne byla velká rána. Stále tam cítím tu propast, jakousi kulturní „díru“.

Spolupracoval jsi i s Plastic People na jejich albu Maska za maskou. Bereš to jako poctu, že ses dostal tak blízko k hrdinům undergroundu, nebo to považuješ za logický vývoj?
Pocta je to ohromná, ale asi to tak mělo být. Mé hudební směřování k tomu spělo a vyústilo to v konkrétní spolupráci. Mimochodem hrál jsem Requiem za Magora ve Vídni a tam na mě přišli především Češi, kteří odešli z Československa v rámci akce Asanace.

Létáš ještě do Japonska?
Pracovně ne, ale v roce 2009 jsem byl se svým albem Kniha Jób pozvaný jako jediný zástupce z Evropy na přehlídku soudobé hudby ve Fukuoce.

Říkal jsi, že pracuješ na písničkách. Prozradíš o tom projektu něco víc?
Bude to opravdu návrat k písničkám, ale jeho název zatím neprozradím. Vlastně písničky v pravém slova smyslu jsem nikdy předtím nedělal. Budou to přímočaré, ale prokomponované písně na mé vlastní texty.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Aktuální album Bílé včely skupiny Květy odměnila porota nezávislých hudebních cen Vinyla hlavní cenou Deska roku 2012. Byla to také hlavní, ale nikoli jediná záminka pro rozhovor s frontmanem Květů, zpěvákem, kytaristou a autorem písní Martinem E. Kyšperskýmvíce

Rozhovor s Tomášem Kočkem o cenách Anděl, putování Moravou, Brnu jako kulturním centru a především o jeho posledním albu Cestou na jihvíce

Rozhovor s Karlem Heřmanem o  jeho domovských kapelách Čankišou a Ukulele Orchestra, muzikálech a kouzlu neměnného prostředí.  více


Strážnická zpěvačka a cimbalistka Magdalena Múčková se už v útlém věku projevila jako výrazný talent: v soutěži dětských zpěváků si ve finále zazpívala s brněnským BROLNem – a nahrávka to byla natolik vydařená, že ji Český rozhlas Brno dodnes uchovává jako tzv. trvalku. Dětský hlásek vyzrál v krásně zabarvený, nezaměnitelný hlas mladé ženy, která si velmi brzy osvojila disciplínu pro lidovou zpěvačku nejnáročnější, totiž interpretaci lidových balad: kupříkladu její vlastní úpravy baladických příběhů z rodného strážnického Dolňácka Vydala máti, vydala dcéru a V širém poli hruščička jsou čisté a působivé. Ve dvaceti se nebojácně postavila do čela mladé strážnické cimbálové muziky Danaj, která letos oslavila třicetiny, a natočila s ní devět CD – mezi jinými ceněná tematická alba Písničky z malířovy palety (2000, reedice 2018), vánoční Nenechte nás dlúho státi (1996), Vladimíru Úlehlovi dedikované CD Písňovou zahradou (2008) nebo letošní Desatero (2018).  V BROLNu na čas zakotvila jako kmenová cimbalistka a zpěvačka, dodnes se současným “malým” BROLNem občas hostuje. Kromě hraní na cimbál, zpívání, komponování muzikantských pásem a úprav písní pro “svou” CM Danaj vyučuje hru na cimbál na ZUŠ ve Veselí a ve Skalici - a našla si i práci redaktorskou a scénáristickou: v pořadu U nás aneb Od cimbálu k lidové kultuře v TV Noe představuje divákům výrazné osobnosti české a moravské lidové muziky. Jak je zřejmé, kulaté narozeniny nemá vlastně ani čas oslavit v klidu … V rámci letošního festivalu Janáček Brno prezentovala svůj autorský pořad Kvítí milodějné – takže bylo o čem si povídat.  více

Když trio Ponk v obsazení housle, cimbál a kontrabas přišlo se svým prvním albem Postfolklor a konceptem mrtvého folkloru, psal jsem, že se kapele podařilo „vnést do vybraného [folklorního] materiálu kus sama sebe, použít v písních spoustu hudebních vtípků a jasně čitelných i méně nápadných obratů z jiných žánrů, a přitom zachovat jejich podstatu“. Ponk tehdy hrál úpravy lidových písní, kterým sice ponechal texty a melodie, ale s velmi úsporným a čistě akustickým instrumentářem dokázal tento tradiční repertoár obohatit o prvky rocku a dalších žánrů. Vtip spočíval ve využití netradičních rytmických vzorců, způsobu hry a energie. Na podobném principu by se dalo vystavět hned několik alb, a tak po debutu s písněmi o smrti mohl Ponk natočit kolekce lidových písní svatebních nebo vánočních. Nestalo se tak a je to dobře.  více

Ve čtvrtek a v pátek proběhly v Brně dva zcela odlišné koncerty, avšak s jedním společným jmenovatelem. Byla jím Horňácká muzika Petra Mičky. První čtvrteční akce se konala v klubu Leitnerka a šlo o dvojkoncert s kapelou Lesní zvěř. Páteční program hostil husovický klub Musilka a za doprovodu zmíněné kapely se na něm představili zpěváci a zpěvačky z horňácké obce Hrubá Vrbka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno 2018 vyvrcholil operním představením Výlety páně Broučka v nastudování Národního divadla (Praha) v režii Slávy Daubnerové se scénografií Pavla Boráka a s kostýmy Simony Vachálkové. V hlavních rolích se představili Jaroslav Březina, Aleš Briscein, František Zahradníček, Alžběta Poláčková, Jiří Sulženko, Andrea Široká, Stanislava Jirků, Martin Šrejma, Roman Janál a Josef Moravec. Orchestr a sbor Národního divadla řídil Jaroslav Kyzlink, o taneční čísla se postarali členové Baletu Národního divadla a externisté.  více

První prosincový víkend se na Mezinárodním festivalu Janáček Brno 2018 nesl ve znamení krásy a poetiky lidové písně, tak jak ji vnímal skladatel sám. Sobotní odpoledne v Mahenově divadle patřilo folkloru ryzímu přímo ze skladatelova rodného kraje. Neděle potom patřila slavnostnímu představení jednoho z jeho největších folklorem inspirovaných děl – Moravská lidová poezie v písních – v působivých prostorách vily Tugendhat.  více

Ze soutěže Blues Aperitiv postoupil letos na mezinárodní festival Blues Alive do Šumperka slovenská skupina Kiero Grande, dále dvě polské kapely a brněnský hudebník Jan Fic se svým sólovým projektem. Honza, který si pod značkou Red Bird Instruments sám vyrábí kytary z krabic od doutníků (cigar box guitars) a další nástroje, je jinak známý jako frontman skupiny The Weathermakers, s níž si syrové blues zahrál i na Portě. A na několika festivalech se mihl i jako kapelník recesistické trampské skupiny The Honzíci. Následující rozhovor vznikl u příležitosti vydání sólového alba Město, které Jan Fic společně s producentem Martinem Kyšperským oficiálně představí 17. prosince v brněnském obchůdku Stereo – Vinyl Culture Shop.  více

Uplynulý týden plný hudebních akcí završilo finálové kolo soutěže Central European Jazz Competition pořádané dvojicí „sousedících“ jazzových festivalů –  JazzFestBrno a Poysdorf Jazz & Wine. Přeshraniční hudební projekt  našlápl ke slibné budoucnosti: už první ročník jazzového klání ve svém finálovém odpoledni nabídl šest půlhodinových bloků finalistů, kteří překvapili šíří hudebního záběru i muzikantskou kvalitou.  více

Předposledním divadelním dílem vrcholícího hudebního festivalu Janáček Brno 2018 se včera stala mistrova poslední dokončená opera Z mrtvého domu, kterou inspiroval Dostojevského román. Inscenaci připravila Velšská národní opera v koprodukci se Skotskou operou, představení režíroval David Pountney, scénu navrhnula Maria Bjornson a orchestr řídil Tomáš Hanus. V hlavních rolích se představili Mark Le Brocq, Alan Oke, Simon Bailey, Ben McAteer a Paula Greenwood. Posluchači měli jedinečnou možnost poslechnout si Janáčkovo dílo v kritické edici Sira Charlese Mackerrase a nedávno zesnulého janáčkovského badatele a muzikologa Johna Tyrrella. Poněkud atypické pro mnoho posluchačů mohlo být uvedení v anglickém jazyce s českými titulky.  více

Hlavním dramaturgickým záměrem letošního Mezinárodního festivalu Janáček Brno 2018 je uvedení kompletního hudebně-dramatického autorova díla. Po divácky úspěšné Káti Kabanové a precizním provedení Věci Makropulos včera přišel na řadu polský soubor Teatr Wielki z Poznani s uvedením Její pastorkyně tedy díla, které dvanáct let po své Brněnské premiéře v roce 1904 otevřelo Leoši Janáčkovi dveře na mezinárodní hudební scénu.  více

Na mezinárodním hudebním festivalu Janáček Brno 2018 zaznělo mnoho rozličných a kvalitativně rozdílných operních představen. Jednou za čas se objeví inscenace, které rozdělí brněnské publikum na dva nesmiřitelné tábory, jedni jsou nadšeni novátorstvím, množstvím mimohudebních odkazů a smělou režií, druzí hořekují nad nelogickým symbolismem, odklonem od operního libreta a konečně políčkem do tváře skladatele. Písňový cyklus Zápisník zmizelého od belgického tělesa Muziektheater Transparant v režii Iva van Hoveho a se skladatelskými přípisky Annelies Van Parys kontroverzní v naznačeném slova smyslu byl. Na novém jevištním tvaru se podílel také scénograf Jan Versweyveld, kostymérka An D’Huys a dramaturg Krystian Lada. V sólových rolích se představili Ed Lyon, Marie Hamard a Hugo Koolschijn, na klavír doprovázena Lada Valešová a za scénou účinkovaly členky sborové akademie De Munt/La Monnaie. Zápisník zmizelého včera zazněl v sále Mahenova divadla.  více

Druhý z doprovodných folklorních koncertů festivalu Janáček Brno se uskutečnil v divadle Reduta. Dle všeho laťka, kterou nastavil ten první, zůstává stále vysoko. Pořad nazvaný Chodníčky k lidové písni měl představit divákům jeden z Janáčkových nejoblíbenějších slováckých regionů – Horňácko. Tohoto úkolu se svědomitě ujala cimbálová kapela s výstižným názvem Musica Folklorica.  více

Dvakrát hudební mistrovství prvotřídní kvality a pokaždé jinak. Jednou jako posluchačsky náročná hudební show, kterou jen poučení posluchači vnímali jako připomínku tragických událostí. A podruhé jako odlehčený a roztančený večer s písněmi, které si mohl zpívat celý sál Sono Centra. Pořadatelé JazzFestu Brno ukázali, že není jazzové kvinteto jako jazzové kvinteto. Oba lídři posledních dvou koncertů letošního ročníku festivalu si právem vysloužili bouřlivý potlesk. Přitom by člověk na scéně stěží pohledal dva tak rozdílné typy hudebníků, jako jsou Terence Blanchard a Richard Bona.  více

Brněnský Slovácký krúžek oslavil v sobotu 110. výročí svého vzniku. A díky velkému zájmu diváků si je připomněl hned dvěma odpoledními koncerty v kulturním centru Rubín.  více

Národní divadlo moravskoslezské z Ostravy se na hlavním programu festivalu Janáček Brno podílelo již několikrát. Včera soubor zavítal do brněnského Mahenova divadla se zcela novou inscenací nepříliš často uváděné opery Osud v režii svého ředitele Jiřího Nekvasila, se scénou Daniela Dvořáka, kostýmy Simony Rybákové a v hudebním nastudování hudebního ředitele Jakuba Kleckera. Moravskoslezské divadlo se tak v tuzemsku stalo teprve druhým divadelním domem, který za dobu své existence uvedl všechny opery Leoše Janáčka. V hlavních rolích se představili Martin Šrejma jako skladatel Živný, Veronika Holbová jako Míla Válková a Petra Alvarez Šimková jako její matka, ve vedlejších pak Roman Hoza v roli malíře Lhotského a Tomáš Kořínek jako doktor Suda, dále účinkoval Sbor a orchestr Národního divadla moravskoslezského.  více

Mezinárodní hudební festival Janáček Brno je v plném proudu, posluchači si ještě nestačili vychutnat povedenou instrumentaci Ondřeje Kyase v novém scénickém nastudování Šárky a už se na ně valí další produkce. Jednoaktová opera Počátek románu a balet Rákoš Rákoczy zazněly v provedení studentů Konzervatoře Brno s Orchestrem a sborem studentů téže instituce. Vystoupil také umělecký soubor Hradišťan. Režie se chopila Kristiana Belcredi, scénu a kostýmy navrhla Sylva Marková. Obě působí v tělese Ensemble Opera Diversa. Choreografie se ujala umělecká vedoucí souboru Hradišťan Ladislava Košíková. Představení řídil Tomáš Krejčí.  více

Nejčtenější

Kritika

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno 2018 vyvrcholil operním představením Výlety páně Broučka v nastudování Národního divadla (Praha) v režii Slávy Daubnerové se scénografií Pavla Boráka a s kostýmy Simony Vachálkové. V hlavních rolích se představili Jaroslav Březina, Aleš Briscein, František Zahradníček, Alžběta Poláčková, Jiří Sulženko, Andrea Široká, Stanislava Jirků, Martin Šrejma, Roman Janál a Josef Moravec. Orchestr a sbor Národního divadla řídil Jaroslav Kyzlink, o taneční čísla se postarali členové Baletu Národního divadla a externisté.  více