Josef Klíč: Musím tušit, co autor zamýšlel

Na schůzku na Mendlově náměstí přišel violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr brněnské opery, včas. Vlastně dřív než včas. S předstihem prošel okolí, aby zjistil, jestli je někde poblíž otevřená nějaká kavárna. Najít příjemný podnik v 10 hodin dopoledne totiž bývá složité. Nakonec jsme našli útočiště v Café & Wine Art a pustili jsme se do povídání. Při množství Josefových koncertních a studiových aktivit a projektů jsme nemohli postihnout ani vše podstatné. Píše hudbu k filmům a divadelním hrám, složil oficiální znělky měst Moravské Třebové a Šlapanic. Náš rozhovor ale zůstal rozkročen mezi dvěma body jeho práce – undergroundem a vážnou hudbou.

Pepo, pocházíš z východních Čech, ale já si tě tak nějak automaticky spojuji s Brnem, případně se Šlapanicemi, kde žiješ. Jak ses ocitl na Moravě?
Narodil jsem se v Moravské Třebové, konzervatoř jsem vystudoval v Pardubicích a potom jsem šel do Brna na JAMU. Ale už jako náctiletý student jsem do Brna – do Alterny a dalších klubů – jezdíval na koncerty alternativní hudby.

Studoval jsi tedy klasickou hudbu na konzervatoři, ale zároveň jsi sledoval alternativní scénu a tato dvojkolejnost u tebe trvá dodnes. Jak to vnímali profesoři na konzervatoři?
Nejprve to moc nemohli pochopit. Vlasatý kluk v roztrhaných džínách, který poslouchá i něco jiného než Schumanna nebo Bacha! Já jsem se už na konzervatoři věnoval bigbítu také aktivně a zpočátku jsem s tím měl velké problémy. Ale později si na to profesoři zvykli.

A Schumanna a Bacha jsi poslouchal?
Samozřejmě. V mé diskotéce mají vedle sebe místo Korsakov, Sepultura, Bruckner, My Dying Bride a podobně.

Vlastně se ani nedivím, že hraješ na violoncello. To je nástroj, který najde uplatnění v klasice stejně jako v tvrdé rockové hudbě. Byla to pro tebe jasná volba?
Vůbec ne. Já pocházím z hudbymilovné rodiny, mí rodiče byli zapálení amatéři. Maminka zpívala ve šlapanickém dětském sboru, z kterého se později stala Kantiléna, tatínek hrál na saxofon a housle. Jsem ze tří dětí a všichni jsme chodili do hudebky. Já jsem se učil na klavír, ale po prvním roce studia vedení školy našim naznačilo, že mě měli raději odhlásit, že jen zbytečně vyhazují peníze. Naštěstí však do školy přišel nový učitel, který měl vedle klavíru vystudované také violoncello. A aby mohl v Moravské Třebové učit i na cello, přeřadili mě k němu. Byl jsem za celou tu dobu jeho jediný žák na tento nástroj.

Kdy nastal zlom, kdy sis s rodiči uvědomil, že to nejen nejsou vyhozené peníze, ale že by ses hudbě mohl opravdu vážně věnovat?
Už někdy kolem páté třídy se zjistilo, že mi to docela jde. Začal jsem tehdy jezdit na konzultace na pardubickou konzervatoř a také do Prahy za učitelem Vychytilem.

Pak tedy přišla konzervatoř a rockové kapely. Zmíníš některou?
Bylo jich několik, ale zmínil bych například Violine. Sice není moc známá, ale podle mě byla její hudba dobrá a nadčasová. Dokonce jsme mohli dělat předskokany Oasis ve Vídni, ale z toho nakonec sešlo.

Jsi koncertním mistrem Národního divadla v Brně. Kdy jsi začal hrát s profesionálními orchestry?
Už v sedmnácti letech jsem se stal zástupcem koncertního mistra ve Filharmonii Hradec Králové. Toto účinkování jsem však přerušil, když jsem se musel věnovat přípravě na přijímací zkoušky na JAMU. Po vysoké škole jsem byl na stáži v japonské Tojamě na Toho Gakuen School of Music, kam mě následně přijali jako asistenta. V Japonsku je jiný studijní systém než tady – musel jsem mít práci u nás a tam jsem létal pouze jednou za čtvrt roku. Hledal jsem tedy zaměstnání a udělal jsem konkurs na zástupce koncertního mistra do olomoucké opery. O půl roku později byl vypsán konkurs na tutti hráče do Janáčkovy opery. Zúčastnil jsem se a byl jsem vybrán. Po dalším asi půl roce se konal konkurs na koncertního mistra Janáčkovy opery, já jsem se interně přihlásil a konkurs jsem vyhrál. To bylo v roce 2001.

Už jako koncertnímu mistrovi ti v roce 2004 u Guerilla Records vyšlo první sólové – alternativní – album V půli kopce…
Ano, to bylo moje první oficiální CD, ale už předtím jsem v roce 2000 natočil album Autocanibalism. Některé skladby se později v jiných verzích objevily na V půli kopce. Žánrově bych to charakterizoval jako mé písně beze slov v mírně alternativním hávu.

Když skládáš „písně beze slov“, představuješ si za nimi konkrétní příběhy, nebo pracuješ s hudbou jako s abstraktním vyjádřením?
Hudba, pokud má být životná, by neměla postrádat obsah. Za každou mou skladbou je skrytý nějaký příběh, něco konkrétního. Program je ale někdy určen pouhým názvem. Nemusí to být celý příběh, který se dá odvyprávět.

Spolupracuješ také s písničkáři a básníky, tedy s lidmi, kteří se vyjadřují právě textem. Je pro tebe velký rozdíl psát hudbu na konkrétní text a píseň beze slov?
Ani ne. Zrovna teď pracuju na vlastních písních, kde jsem autorem hudby i textu, a myslím, že obojí spolu úzce souvisí.

Hrál jsi například se Závišem, což je přece jen dost svérázný autor. Musíš s jeho vnímáním světa souznít, abys s ním mohl spolupracovat?
Jako interpret musím vždycky souznít s autorem, i s takovým, který je čtyři sta let po smrti. Musím vědět nebo aspoň tušit, co zamýšlel. Měl bych znát historické souvislosti, musím vědět něco o jeho životě a tvorbě a tušit, co asi chtěl svou hudbou vyjádřit. Podobně je to i u textů. Ale v tomto případě se necítím jako skladatel. Se Závišem, stejně jako s Járou Neduhou nebo některými kapelami, nehraju vlastní skladby. Hraju jejich věci, do kterých pouze přidávám své prvky, podmalovávám je svou hrou. Spíše než skladatel jsem v těchto případech „improvizátor s řádem“.

Co se ti na tvorbě Záviše a JéJé Neduhy líbí?
Jsou to průkopníci. Záviš se nebál otevřeně hovořit o věcech, které jsou pro mnohé tabu, ale o kterých mnozí přemýšlejí. Jára Neduha tady v 60. letech začal se skupinou Extempore dělat něco, co tu do té doby neexistovalo a čemu dnes říkáme alternativní hudba.

S Neduhou máš společné to, že se oba věnujete projektům rockovým i komornějším, písničkářským.
Jára ovšem vystupoval jako písničkář už na začátku své kariéry. Vždyť oni s Jardou Hutkou patřili mezi první muzikanty, kteří hrávali na Karlově mostě. Jeho tvorba je ve své podstatě folková.

S Járou Neduhou jsi v roce 2005 natočil písničkářskou desku Je láska z darů Božích. Ale tíhl jsi někdy jako posluchač k folku?
Já bych možná rozlišil písničkáře a folk. Folk jako takový mi byl, je a bude protivný. Připadal mi vždycky neupřímný, vylhaný, strašně na efekt po textové i hudební stránce. Například Nedvědům nevěřím ani brnknutí. Ale písničkáři, to je úplně jiná kategorie. Třeba Vláďu Mertu mám hrozně rád.

Ještě jiným typem spolupráce než hraní s písničkáři byla tvá společná alba s básníkem Jaroslavem Erikem Fričem – S kým skončila noc (2006) a Na každý den napsals smrt (2010).
U Friče jsem kompletním autorem hudby. Další zajímavá spolupráce byla s Pavlem Fajtem na jeho albu Souhvězdí Santini. Tam jsem se podílel na skladbě Cleidos, kterou jsme natáčeli v kostele ve Křtinách. A i v tomto případě bych řekl, že s výjimkou bubnů jsem jejím autorem.

Projekt Souhvězdí Santini byl inspirovaný jednotlivými stavbami architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela, jejich architekturou, akustikou… Je pro tebe prostor, kde tvoříš nebo hraješ, důležitý?
Ideu tohoto projektu vytvořil Václav Cílek, kterého si hrozně vážím. Než jsme začali hrát, řekl nám o Křtinách příběh toho místa, spoustu věcí, které jsme nevěděli. Skladbu ovlivnilo, že jsme znali historii toho místa i z doby, než tam stál kostel. Ale pokud jde obecně o prostor, ten samozřejmě dotváří atmosféru, stejně jako obecenstvo. I akustika prostoru ovlivňuje výkon interpreta.

Hráváš v komornějších i větších sestavách, a tím pádem i v různém prostředí. Kde se cítíš nejlépe?
Já mám hrozně rád společnosti „androšů“, to je opravdu můj svět, kde si na nic nemusím hrát. Ale mám rád i klasický hudební svět – operu nebo sólové koncerty s orchestrem. V opeře mám totiž velký prostor k sólovému vyjádření. Důležitá cellová sóla jsou v mnoha operách a baletech a to mi dává možnost hudebně se vyjádřit a nebýt pouze součástí orchestru.

Vzpomeneš na některý sólový koncert z poslední doby, který byl pro tebe zvlášť významný?
Asi před čtyřmi lety jsem s Komorní filharmonií Vysočina znovu premiéroval Koncert pro violoncello a orchestr Pavla Vranického, který se hrál pouze v době svého vzniku a pak na staletí zmizel. Až nedávno se objevily noty v archivech. Teď například se souborem Musica Nova hrávám Haydnův violoncellový koncert.

Na albu Lacrimosa dies illa v roce 2008 a nedávno znovu na Requiem za Magora sis vyzkoušel náročnou disciplínu liturgické hudby. Vyžaduje komponování na liturgické texty nějakou zvláštní průpravu? Hádám, že k tomu musí člověk přistupovat s pokorou…
Člověk, který chce zhudebnit liturgický text, k tomu musí mít vztah. Nejde to dělat tak, že by člověk, který vůbec neví, o co se jedná, vytrhl latinský text. Musíte vědět, proč to děláte.

Jsou to texty, které po staletí došly mnoha zhudebnění. Proč se o to tedy znovu pokoušet?
Nedělám to proto, že bych jen tak chtěl pro někoho napsat rekviem nebo liturgickou písničku. Mám vnitřní touhu, něco ve mně mi řekne, že to musí ven. A tak vznikne například Stabat Mater.

Bereš to potom „jen“ jako hudbu, nebo i jako modlitbu?
Říkal jsem, že každá hudba by měla mít program. A modlitba, ta bývá skrytá i v hudbě beze slov. Hudba by měla působit jako modlitba i tehdy, když nemá přímo explicitní liturgický význam.

Modlitba je komunikace člověka s Bohem. Jak je pro tebe důležitá komunikace s posluchači?
Jak už jsem říkal, posluchači dotvářejí náladu na koncertě. Řekl bych, že publikum tvoří tak čtyřicet procent atmosféry. Interpret velmi rychle vycítí, jací lidé v sále sedí. Je úžasné, když mezi ním a publikem přeskočí jiskra.

Tvé Requiem za Magora není jen pozoruhodným zpracováním liturgického tématu, ale také poctou Magorovi a v jeho osobě českému undergroundu. Jsi ročník 1976, v době Charty ti tedy byl jeden rok. Jak vnímáš underground? Přece jen to není záležitost tvé generace…
Jenže díky undergroundu tady máme svobodu! Naše první svobodná vláda byla undergroundová. Jezdil k nám Zappa, Václavu Havlovi hrál k narozeninám Lou Reed. Underground se dotýká nás všech víc, než si myslíme.

Když jsme spolu dělali rozhovor v rádiu, vyprávěl jsi, že Requiem za Magora je ve skutečnosti poctou třem lidem, kteří zemřeli krátce po sobě: Ivanu Martinu Jirousovi, Václavu Havlovi a tvému tatínkovi. Bezprostředně ale souvisí s Magorovým úmrtím…
Ano, já jsem do tří dnů po jeho smrti napsal první tři části, které zazněly přímo na jeho pohřbu v Kostelním Vydří. Magorova smrt pro mne byla velká rána. Stále tam cítím tu propast, jakousi kulturní „díru“.

Spolupracoval jsi i s Plastic People na jejich albu Maska za maskou. Bereš to jako poctu, že ses dostal tak blízko k hrdinům undergroundu, nebo to považuješ za logický vývoj?
Pocta je to ohromná, ale asi to tak mělo být. Mé hudební směřování k tomu spělo a vyústilo to v konkrétní spolupráci. Mimochodem hrál jsem Requiem za Magora ve Vídni a tam na mě přišli především Češi, kteří odešli z Československa v rámci akce Asanace.

Létáš ještě do Japonska?
Pracovně ne, ale v roce 2009 jsem byl se svým albem Kniha Jób pozvaný jako jediný zástupce z Evropy na přehlídku soudobé hudby ve Fukuoce.

Říkal jsi, že pracuješ na písničkách. Prozradíš o tom projektu něco víc?
Bude to opravdu návrat k písničkám, ale jeho název zatím neprozradím. Vlastně písničky v pravém slova smyslu jsem nikdy předtím nedělal. Budou to přímočaré, ale prokomponované písně na mé vlastní texty.

Komentáře

Reagovat
  • Jaroslav Kulhan

    22. duben 2020, 18:14
    Obdivuji mistrovství, všestrannost a tvorbu pana J. Klíče. Zajímalo by mne, zda jde někde získat něco z jeho tvorby.

Dále si přečtěte

Aktuální album Bílé včely skupiny Květy odměnila porota nezávislých hudebních cen Vinyla hlavní cenou Deska roku 2012. Byla to také hlavní, ale nikoli jediná záminka pro rozhovor s frontmanem Květů, zpěvákem, kytaristou a autorem písní Martinem E. Kyšperskýmvíce

Rozhovor s Tomášem Kočkem o cenách Anděl, putování Moravou, Brnu jako kulturním centru a především o jeho posledním albu Cestou na jihvíce

Rozhovor s Karlem Heřmanem o  jeho domovských kapelách Čankišou a Ukulele Orchestra, muzikálech a kouzlu neměnného prostředí.  více


Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Třetí (avšak první koncertní) večer sedmého ročníku festivalu Janáček Brno 2020 se odehrál na vysoké úrovni a přinesl kladné body festivalu v období jeho nynější nejisté budoucnosti. Nebyla to skutečnost překvapivá, jednalo se o koncert světově proslulého vídeňského sboru Arnold Schoenberg Chor, který na nesoutěžní přehlídku zavítal po čtyřech letech. Těžiště programu tkvělo ve tvorbě 20. století, přesáhl ovšem i do obou století sousedních.  více

Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.  více

Doufejme, že nedělní koncert k patnáctiletému výročí velké muziky brněnského Dětského národopisného souboru Valášek, nebude poslední akcí, kterou měnící se vládní nařízení povolí. Pokud by tomu tak nedejbože bylo, jednalo by se o rozloučení důstojné.  více

Nově postavený kostel na brněnském sídlišti Lesná inspiroval flétnistku Martinu Komínkovou k vytvoření alba Resonance. Obal CD zdobí fotografie stropu chrámu, který hraje všemi barvami duhy. Podobně barevné je i samotné album, na kterém hudebnice používá několik různých typů fléten.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více