Josef Klíč: Musím tušit, co autor zamýšlel

Na schůzku na Mendlově náměstí přišel violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr brněnské opery, včas. Vlastně dřív než včas. S předstihem prošel okolí, aby zjistil, jestli je někde poblíž otevřená nějaká kavárna. Najít příjemný podnik v 10 hodin dopoledne totiž bývá složité. Nakonec jsme našli útočiště v Café & Wine Art a pustili jsme se do povídání. Při množství Josefových koncertních a studiových aktivit a projektů jsme nemohli postihnout ani vše podstatné. Píše hudbu k filmům a divadelním hrám, složil oficiální znělky měst Moravské Třebové a Šlapanic. Náš rozhovor ale zůstal rozkročen mezi dvěma body jeho práce – undergroundem a vážnou hudbou.

Pepo, pocházíš z východních Čech, ale já si tě tak nějak automaticky spojuji s Brnem, případně se Šlapanicemi, kde žiješ. Jak ses ocitl na Moravě?
Narodil jsem se v Moravské Třebové, konzervatoř jsem vystudoval v Pardubicích a potom jsem šel do Brna na JAMU. Ale už jako náctiletý student jsem do Brna – do Alterny a dalších klubů – jezdíval na koncerty alternativní hudby.

Studoval jsi tedy klasickou hudbu na konzervatoři, ale zároveň jsi sledoval alternativní scénu a tato dvojkolejnost u tebe trvá dodnes. Jak to vnímali profesoři na konzervatoři?
Nejprve to moc nemohli pochopit. Vlasatý kluk v roztrhaných džínách, který poslouchá i něco jiného než Schumanna nebo Bacha! Já jsem se už na konzervatoři věnoval bigbítu také aktivně a zpočátku jsem s tím měl velké problémy. Ale později si na to profesoři zvykli.

A Schumanna a Bacha jsi poslouchal?
Samozřejmě. V mé diskotéce mají vedle sebe místo Korsakov, Sepultura, Bruckner, My Dying Bride a podobně.

Vlastně se ani nedivím, že hraješ na violoncello. To je nástroj, který najde uplatnění v klasice stejně jako v tvrdé rockové hudbě. Byla to pro tebe jasná volba?
Vůbec ne. Já pocházím z hudbymilovné rodiny, mí rodiče byli zapálení amatéři. Maminka zpívala ve šlapanickém dětském sboru, z kterého se později stala Kantiléna, tatínek hrál na saxofon a housle. Jsem ze tří dětí a všichni jsme chodili do hudebky. Já jsem se učil na klavír, ale po prvním roce studia vedení školy našim naznačilo, že mě měli raději odhlásit, že jen zbytečně vyhazují peníze. Naštěstí však do školy přišel nový učitel, který měl vedle klavíru vystudované také violoncello. A aby mohl v Moravské Třebové učit i na cello, přeřadili mě k němu. Byl jsem za celou tu dobu jeho jediný žák na tento nástroj.

Kdy nastal zlom, kdy sis s rodiči uvědomil, že to nejen nejsou vyhozené peníze, ale že by ses hudbě mohl opravdu vážně věnovat?
Už někdy kolem páté třídy se zjistilo, že mi to docela jde. Začal jsem tehdy jezdit na konzultace na pardubickou konzervatoř a také do Prahy za učitelem Vychytilem.

Pak tedy přišla konzervatoř a rockové kapely. Zmíníš některou?
Bylo jich několik, ale zmínil bych například Violine. Sice není moc známá, ale podle mě byla její hudba dobrá a nadčasová. Dokonce jsme mohli dělat předskokany Oasis ve Vídni, ale z toho nakonec sešlo.

Jsi koncertním mistrem Národního divadla v Brně. Kdy jsi začal hrát s profesionálními orchestry?
Už v sedmnácti letech jsem se stal zástupcem koncertního mistra ve Filharmonii Hradec Králové. Toto účinkování jsem však přerušil, když jsem se musel věnovat přípravě na přijímací zkoušky na JAMU. Po vysoké škole jsem byl na stáži v japonské Tojamě na Toho Gakuen School of Music, kam mě následně přijali jako asistenta. V Japonsku je jiný studijní systém než tady – musel jsem mít práci u nás a tam jsem létal pouze jednou za čtvrt roku. Hledal jsem tedy zaměstnání a udělal jsem konkurs na zástupce koncertního mistra do olomoucké opery. O půl roku později byl vypsán konkurs na tutti hráče do Janáčkovy opery. Zúčastnil jsem se a byl jsem vybrán. Po dalším asi půl roce se konal konkurs na koncertního mistra Janáčkovy opery, já jsem se interně přihlásil a konkurs jsem vyhrál. To bylo v roce 2001.

Už jako koncertnímu mistrovi ti v roce 2004 u Guerilla Records vyšlo první sólové – alternativní – album V půli kopce…
Ano, to bylo moje první oficiální CD, ale už předtím jsem v roce 2000 natočil album Autocanibalism. Některé skladby se později v jiných verzích objevily na V půli kopce. Žánrově bych to charakterizoval jako mé písně beze slov v mírně alternativním hávu.

Když skládáš „písně beze slov“, představuješ si za nimi konkrétní příběhy, nebo pracuješ s hudbou jako s abstraktním vyjádřením?
Hudba, pokud má být životná, by neměla postrádat obsah. Za každou mou skladbou je skrytý nějaký příběh, něco konkrétního. Program je ale někdy určen pouhým názvem. Nemusí to být celý příběh, který se dá odvyprávět.

Spolupracuješ také s písničkáři a básníky, tedy s lidmi, kteří se vyjadřují právě textem. Je pro tebe velký rozdíl psát hudbu na konkrétní text a píseň beze slov?
Ani ne. Zrovna teď pracuju na vlastních písních, kde jsem autorem hudby i textu, a myslím, že obojí spolu úzce souvisí.

Hrál jsi například se Závišem, což je přece jen dost svérázný autor. Musíš s jeho vnímáním světa souznít, abys s ním mohl spolupracovat?
Jako interpret musím vždycky souznít s autorem, i s takovým, který je čtyři sta let po smrti. Musím vědět nebo aspoň tušit, co zamýšlel. Měl bych znát historické souvislosti, musím vědět něco o jeho životě a tvorbě a tušit, co asi chtěl svou hudbou vyjádřit. Podobně je to i u textů. Ale v tomto případě se necítím jako skladatel. Se Závišem, stejně jako s Járou Neduhou nebo některými kapelami, nehraju vlastní skladby. Hraju jejich věci, do kterých pouze přidávám své prvky, podmalovávám je svou hrou. Spíše než skladatel jsem v těchto případech „improvizátor s řádem“.

Co se ti na tvorbě Záviše a JéJé Neduhy líbí?
Jsou to průkopníci. Záviš se nebál otevřeně hovořit o věcech, které jsou pro mnohé tabu, ale o kterých mnozí přemýšlejí. Jára Neduha tady v 60. letech začal se skupinou Extempore dělat něco, co tu do té doby neexistovalo a čemu dnes říkáme alternativní hudba.

S Neduhou máš společné to, že se oba věnujete projektům rockovým i komornějším, písničkářským.
Jára ovšem vystupoval jako písničkář už na začátku své kariéry. Vždyť oni s Jardou Hutkou patřili mezi první muzikanty, kteří hrávali na Karlově mostě. Jeho tvorba je ve své podstatě folková.

S Járou Neduhou jsi v roce 2005 natočil písničkářskou desku Je láska z darů Božích. Ale tíhl jsi někdy jako posluchač k folku?
Já bych možná rozlišil písničkáře a folk. Folk jako takový mi byl, je a bude protivný. Připadal mi vždycky neupřímný, vylhaný, strašně na efekt po textové i hudební stránce. Například Nedvědům nevěřím ani brnknutí. Ale písničkáři, to je úplně jiná kategorie. Třeba Vláďu Mertu mám hrozně rád.

Ještě jiným typem spolupráce než hraní s písničkáři byla tvá společná alba s básníkem Jaroslavem Erikem Fričem – S kým skončila noc (2006) a Na každý den napsals smrt (2010).
U Friče jsem kompletním autorem hudby. Další zajímavá spolupráce byla s Pavlem Fajtem na jeho albu Souhvězdí Santini. Tam jsem se podílel na skladbě Cleidos, kterou jsme natáčeli v kostele ve Křtinách. A i v tomto případě bych řekl, že s výjimkou bubnů jsem jejím autorem.

Projekt Souhvězdí Santini byl inspirovaný jednotlivými stavbami architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela, jejich architekturou, akustikou… Je pro tebe prostor, kde tvoříš nebo hraješ, důležitý?
Ideu tohoto projektu vytvořil Václav Cílek, kterého si hrozně vážím. Než jsme začali hrát, řekl nám o Křtinách příběh toho místa, spoustu věcí, které jsme nevěděli. Skladbu ovlivnilo, že jsme znali historii toho místa i z doby, než tam stál kostel. Ale pokud jde obecně o prostor, ten samozřejmě dotváří atmosféru, stejně jako obecenstvo. I akustika prostoru ovlivňuje výkon interpreta.

Hráváš v komornějších i větších sestavách, a tím pádem i v různém prostředí. Kde se cítíš nejlépe?
Já mám hrozně rád společnosti „androšů“, to je opravdu můj svět, kde si na nic nemusím hrát. Ale mám rád i klasický hudební svět – operu nebo sólové koncerty s orchestrem. V opeře mám totiž velký prostor k sólovému vyjádření. Důležitá cellová sóla jsou v mnoha operách a baletech a to mi dává možnost hudebně se vyjádřit a nebýt pouze součástí orchestru.

Vzpomeneš na některý sólový koncert z poslední doby, který byl pro tebe zvlášť významný?
Asi před čtyřmi lety jsem s Komorní filharmonií Vysočina znovu premiéroval Koncert pro violoncello a orchestr Pavla Vranického, který se hrál pouze v době svého vzniku a pak na staletí zmizel. Až nedávno se objevily noty v archivech. Teď například se souborem Musica Nova hrávám Haydnův violoncellový koncert.

Na albu Lacrimosa dies illa v roce 2008 a nedávno znovu na Requiem za Magora sis vyzkoušel náročnou disciplínu liturgické hudby. Vyžaduje komponování na liturgické texty nějakou zvláštní průpravu? Hádám, že k tomu musí člověk přistupovat s pokorou…
Člověk, který chce zhudebnit liturgický text, k tomu musí mít vztah. Nejde to dělat tak, že by člověk, který vůbec neví, o co se jedná, vytrhl latinský text. Musíte vědět, proč to děláte.

Jsou to texty, které po staletí došly mnoha zhudebnění. Proč se o to tedy znovu pokoušet?
Nedělám to proto, že bych jen tak chtěl pro někoho napsat rekviem nebo liturgickou písničku. Mám vnitřní touhu, něco ve mně mi řekne, že to musí ven. A tak vznikne například Stabat Mater.

Bereš to potom „jen“ jako hudbu, nebo i jako modlitbu?
Říkal jsem, že každá hudba by měla mít program. A modlitba, ta bývá skrytá i v hudbě beze slov. Hudba by měla působit jako modlitba i tehdy, když nemá přímo explicitní liturgický význam.

Modlitba je komunikace člověka s Bohem. Jak je pro tebe důležitá komunikace s posluchači?
Jak už jsem říkal, posluchači dotvářejí náladu na koncertě. Řekl bych, že publikum tvoří tak čtyřicet procent atmosféry. Interpret velmi rychle vycítí, jací lidé v sále sedí. Je úžasné, když mezi ním a publikem přeskočí jiskra.

Tvé Requiem za Magora není jen pozoruhodným zpracováním liturgického tématu, ale také poctou Magorovi a v jeho osobě českému undergroundu. Jsi ročník 1976, v době Charty ti tedy byl jeden rok. Jak vnímáš underground? Přece jen to není záležitost tvé generace…
Jenže díky undergroundu tady máme svobodu! Naše první svobodná vláda byla undergroundová. Jezdil k nám Zappa, Václavu Havlovi hrál k narozeninám Lou Reed. Underground se dotýká nás všech víc, než si myslíme.

Když jsme spolu dělali rozhovor v rádiu, vyprávěl jsi, že Requiem za Magora je ve skutečnosti poctou třem lidem, kteří zemřeli krátce po sobě: Ivanu Martinu Jirousovi, Václavu Havlovi a tvému tatínkovi. Bezprostředně ale souvisí s Magorovým úmrtím…
Ano, já jsem do tří dnů po jeho smrti napsal první tři části, které zazněly přímo na jeho pohřbu v Kostelním Vydří. Magorova smrt pro mne byla velká rána. Stále tam cítím tu propast, jakousi kulturní „díru“.

Spolupracoval jsi i s Plastic People na jejich albu Maska za maskou. Bereš to jako poctu, že ses dostal tak blízko k hrdinům undergroundu, nebo to považuješ za logický vývoj?
Pocta je to ohromná, ale asi to tak mělo být. Mé hudební směřování k tomu spělo a vyústilo to v konkrétní spolupráci. Mimochodem hrál jsem Requiem za Magora ve Vídni a tam na mě přišli především Češi, kteří odešli z Československa v rámci akce Asanace.

Létáš ještě do Japonska?
Pracovně ne, ale v roce 2009 jsem byl se svým albem Kniha Jób pozvaný jako jediný zástupce z Evropy na přehlídku soudobé hudby ve Fukuoce.

Říkal jsi, že pracuješ na písničkách. Prozradíš o tom projektu něco víc?
Bude to opravdu návrat k písničkám, ale jeho název zatím neprozradím. Vlastně písničky v pravém slova smyslu jsem nikdy předtím nedělal. Budou to přímočaré, ale prokomponované písně na mé vlastní texty.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Aktuální album Bílé včely skupiny Květy odměnila porota nezávislých hudebních cen Vinyla hlavní cenou Deska roku 2012. Byla to také hlavní, ale nikoli jediná záminka pro rozhovor s frontmanem Květů, zpěvákem, kytaristou a autorem písní Martinem E. Kyšperskýmvíce

Rozhovor s Tomášem Kočkem o cenách Anděl, putování Moravou, Brnu jako kulturním centru a především o jeho posledním albu Cestou na jihvíce

Rozhovor s Karlem Heřmanem o  jeho domovských kapelách Čankišou a Ukulele Orchestra, muzikálech a kouzlu neměnného prostředí.  více


V rámci Temných hodinek Velikonočního festivalu duchovní hudby vystoupil včera pod vedením dirigenta Jakuba Kydlíčka Barokní orchestr Pražské konzervatoře. Instrumentalisty doplnila sopranistka Anna Petrtylová, altistka Monika Machovičová, tenorista Marek Žihla a basista David Malát. Zaznělo na český text komponované Oratorium na Velký pátek moravského skladatele a kantora Josefa Schreiera.  více

Série koncertů s názvem Harafica tour 2019 se v úterý 16. dubna přenesla ze slovenské Skalice do Brna. Cimbálová muzika z Uherského Hradiště na něm představila neuvěřitelně pestrou směsici žánrů, hostů a občas i pocitů.  více

Kostel svatého Josefa se včera stal místem soukromých výpovědí skladatele Františka Gregora Emmerta a houslisty Milana Paľy. V pozvolna se stmívajících prostorách chrámu zazněla skladba Ecce Homo, symfonie pro sólové housle.  více

Letošní ročník festivalu JazzfestBrno nabízí nepřeberné množství rozmanitých crossoverů , žánrových směsic a fúzí. V duchu tohoto stylového spektra v rekonstruovaném (akusticky významně vylepšeném) sále Janáčkova divadla nabídl svůj vyhlášený osobitý nadžánrový sound klasik jazz fusion a britský kytarista John McLaughlin se svou formací The 4th Dimension. V Brně se představil vůbec poprvé.  více

Koncert s podtitulem Nova et Vetera zahájil na Květnou neděli 28. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby s tématem Ceremonie/Je dobré slavit Pána. Kromě gregoriánského chorálu svatého týdne v podání tělesa Schola Gregoriana Pragensis, který včerejší koncert zahájil, zazněla světová premiéra skladby So Shall He Descend estonského autora Toiva Tuleva v provedení sopranistky Ivany Rusko, mezzosopranistky Bettiny Schneebeli, tenoristy Jaroslava Březiny, barytonisty Jiřího Hájka, sboristek Anety Bendové Podracké, Jany Vondrů a Pavly Radostové, sboru Ars Brunensis pod vedením sbormistra Dana Kalouska a Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta orchestru Denise Russella Daviese. Dílo vzniklo na objednávku festivalu a přímo na míru katedrále svatého Petra a Pavla.  více

Festival JazzFestBrno letos rozšířil svou nabídku o „elektronickou“ programovou linii Tension. V rámci které vystoupily 28. března v prostoru Praha v Brně formace Zabelov Group a HRTL Spaghetti Ensemble. Ideově blízko však k této nové řadě měl i dvouhodinový koncert, který se odehrál 5. dubna ve vyprodaném Sono Centru. Manchesterské trio GoGo Penguin sice využívá desetiletími prověřený instrumentální půdorys jazzového klavírního tria, ale na svých albech i koncertech osciluje kolem elektronické hudby coby východiska.

Přestože obecně bývá pozornost posluchačů zaměřena především na již lety prověřená hudební tělesa, včerejší koncert nově vzniklého ansámblu Camerata Brunensis v Historickém sále brněnského Biskupského dvora dokázal, že i mladá krev může nabídnout pozoruhodný umělecký zážitek. Koncert vznikl ve spolupráci Moravského zemského muzea a Akademie staré hudby při Masarykově univerzitě, kterou interpreti Cameraty Brunensis navštěvují. Ansámbl tvoří sopranistka Veronika Vojířová, která vystupovala například se soubory Collegium Marianum, Collegium Floreum, Capella Regia Praha či Cappella Mariana, a flétnistka Michaela Durajová, kterou mohli posluchači slyšet například s Orchestrální akademií Filharmonie Brno, s Moravskou filharmonií Olomouc, s orchestrem Czech Virtuosi či s Pražským filharmonickým orchestrem. Také kontrabasista a violonista Matyáš Berdych pravidelně hraje s významnými hudebními tělesy, jako je například Musica Florea, Collegium Marianum nebo Czech Ensemble Baroque. Páteř ansámblu tvoří cembalista Jan Hajič fungující jako korepetitor pražského sboru Vagantes, na Pražské konzervatoři doprovází koncerty a mistrovské kurzy a pod vedením Roberta Huga působí jako záložní varhaník pražské Akademické farnosti.  více

Filip Míšek a Ema Brabcová spolupracují už dvacet let. Pokrali se v roce 1999 v kapele Roe-Deer, v jejímž rámci pak vytvořili vlastní projekt s názvem Khoiba. Pod tímto názvem vydali alba Nice Traps (2004) a Mellow Drama (2007), zazářili na tuzemské scéně a dali o sobě vědět i v sousedním Německu, ale poté se každý z protagonistů vydal vlastní cestou – Filip si vymyslel sólový projekt Dikolson a Ema působila nejprve v kapele Luno a poté se stala součástí skupiny The Antagonists pod vedením Jana P. Muchowa. Až v lednu 2019 na sebe upozornila znovuzrozená Khoiba – nejprve singlem Log a o dva měsíce později albem Khoiba. Dvojice je v rámci intenzivního jarního turné přijede představit i do Brna. Koncert v Kabinetu múz se koná 24. dubna a Khoibu na něm podpoří Jan Boroš s Čarami života, oceněnými letos cenou Apollo.  více

Každá premiéra Vojenského uměleckého souboru Ondráš je událostí, která se těší velkému zájmu folklorních nadšenců. Nejinak tomu bylo ve čtvrtek v lehce stísněných prostorách Divadla Bolka Polívky. Koncert s názvem Krajinou času byl vyprodán více než měsíc předem.  více

Včerejší koncert z Šéfdirigentské řady Filharmonie Brno představil v komorně pojatém programu koncertní mistryni Coloradského symfonického orchestru houslistku Yumi Hwang-Williams. Společně s šéfdirigentem brněnské filharmonie Dennisem Russellem Daviesem přednesla některá z klasických i moderních děl zkomponovaných pro housle a klavír. Brněnské publikum tak mělo možnost seznámit se sólistkou ještě dříve, než zítra stane po boku samotného orchestru Filharmonie Brno.  více

V téměř čtyřhodinovém programu mohli ve Veselí nad Moravou diváci i účinkující slavit osmdesáté narozeniny legendy horňáckého folkloru Martina Hrbáče. Koncert, který se v neděli 24. března k této příležitosti konal, se však zapíše do dějin nejen svojí délkou, ale zejména plejádou folklorních legend, které se na jevišti vystřídaly.  více

Klavírní recitál šéfdirigenta brněnské filharmonie Denise Russella Daviese a jeho manželky klavíristky Maki Namekawy včera v Besedním domě nabídnul skladby tří výrazných tváří amerického minimalismu. V průběhu večera zazněla minimalistická tvorba Steva Reicha v podobě díla Piano Phase, skladba Hallelujah Junction Johna Adamse a Four Movements for Two Pianos Philipa Glasse.  více

Festival JAZZFESTBRNO se letos rozšiřuje o novou programovou linii Tension, která bude představovat hudebníky na pomezí jazzu a elektronické hudby. Jedním z interpretů, kteří se představí 28. března v prostoru Praha v Brně, bude česko-ukrajinské duo Zabelov Group, které nedávno vydalo nové album s názvem Eg. Rozhovor s Romanem Zabelovem (akordeon, hlas, klavír, varhany, harfa…) a Janem Šiklem (bicí, trubka, kytara, perkuse…) vznikl v jedné pražské kavárně těsně před kapelní zkouškou.  více

Dvojkoncerty, typické pro festival JAZZFESTBRNO, často pracují s modelem velká světová hvězda a před ní méně známá česká nebo evropská kapela. V sobotu 16. března tomu bylo v Divadle Husa na provázku jinak. Po česko-polském septetu Štěpánky Balcarové sice následoval recitál výborného amerického trumpetisty Theo Crokera, ale pro řadu návštěvníků byla hvězdná domácí sestava se jmény jako Jaromír Honzák nebo Marcel Bárta větším lákadlem než u nás zatím spíše neznámý Croker, vnuk jiného úspěšného amerického trumpetisty, Doca Cheathama. Ať už ale posluchač přišel do komorního prostředí Husy na provázku na zhudebněné polské verše nebo na americkou jazzovou party, jistě neodcházel zklamán. I když se v druhé polovině namísto funkového večírku konal regulérní jazzový koncert.  více

Zatímco slavnější z rodu Marsalisů, trumpetista Wynton, se v rámci brněnského JazzFestu představil už opakovaně, jeho starší bratr, saxofonista Branford, zavítal na jižní Moravu poprvé. Koncertem jeho Quartetu začal další ročník festivalu JazzFestBrno, který si po necelých dvou dekádách existence drží pozici nejkvalitnější jazzové přehlídky v republice.  více

Nejčtenější

Kritika

V rámci Temných hodinek Velikonočního festivalu duchovní hudby vystoupil včera pod vedením dirigenta Jakuba Kydlíčka Barokní orchestr Pražské konzervatoře. Instrumentalisty doplnila sopranistka Anna Petrtylová, altistka Monika Machovičová, tenorista Marek Žihla a basista David Malát. Zaznělo na český text komponované Oratorium na Velký pátek moravského skladatele a kantora Josefa Schreiera.  více