Leyla McCalla: Americký sen je pouhý klam

23. červenec 2021, 1:00

Leyla McCalla: Americký sen je pouhý klam

Americká zpěvačka a skladatelka Leyla McCalla se hlásí k haitským kořenům. Sama žije v Louisianě a tradiční hudební žánry amerického Jihu propojuje s kulturou ostrova, z nějž pocházeli její předkové. V úterý 27. července si její hlas a písně budeme moci poslechnout živě na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.

Vaše nejnovější album se jmenuje The Capitalist Blues, ale zdaleka není čistě bluesové. Co pro vás blues jako žánr a jako slovo znamená?

Slovo blues v kontextu mého posledního alba odkazuje k roli africké diaspory v americké hudbě. Tato hudba se zrodila z boje a ze zármutku a dnes je součástí určitého společenského procesu. Mé album rozhodně není po formální stránce bluesové, ale tento výraz jsem použila z důvodu určité sentimentality, kterou odráží.

Vidíte, a mně říkalo už několik bluesových umělců, že blues vnímají spíš jako hudbu radostnou, veselou…

Ano, hudba ve vás opravdu může vyvolat radost navzdory všem těžkostem života. Hudba je přirozený lék proti bolesti. Je to něco, co nám pomáhá lépe žít naše životy, bojovat naše boje a samozřejmě i prožívat naše radosti. Nejde to od sebe oddělit, všechny tyto emoce s hudbou samozřejmě souvisejí.

Louisiana, kde žijete, je kolébkou mnoha hudebních stylů – blues, jazzu, zydeco, cajunu a dalších. Jak s tímto dědictvím ve své tvorbě pracujete?

Město New Orleans a vlastně celá Louisiana jsou místa, kde na vás přímo dýchá hudební tradice a kde můžete načerpat mnoho inspirace i pro naprosto současné hudební vyjádření. Čerpání z této bohaté tradice je stále důležitou součástí mé hudební cesty. Snažím se pozorně naslouchat, a i když nepovažuji vše za stejně zajímavé, hudební scéna Louisiany, a to i ta současná, je pro mne opravdu mimořádně inspirativní. To se odrazilo i na zmíněném albu, na kterém se snažím propojit různé hudební žánry z Haiti a Louisiany. Každá píseň je taka sama o sobě malým hudebním mikrokosmem.

Nedávno jste hostovala na albu HaitiaNola haitské skupiny Lakou Mizik, která se pokusila ukázat příbuzné rysy v hudbě Haiti a Louisiany. Jsou si tyto kulturní tradice opravdu tak blízké?

Ano, hudba Haiti a Louisiany vyvěrá opravdu z téhož pramene. Mezi těmito dvěma oblastmi existují velmi silná historická a kulturní pouta. Mně osobně pak můj život v Louisianě pomáhá vyrovnat se s mými haitskými kořeny. A sama z toho pak těžím a snažím se propagovat tuto společnou historii. A díky znalosti historie se mohu více dozvídat o světě, ve kterém žijeme. Tato část dějin byla dříve často stigmatizována vinou protičernošských nálad ve společnosti. A já dnes považuji za svůj možná největší úkol vytvářet prostor pro svobodnou konverzaci o těchto tématech. Na albu Lakou Mizik přitom nejde o nic jiného. Mnoho umělců se spojilo proto, aby ukázali, že haitská hudba je důležitou součástí kultury Louisiany a že by se o tom mělo více mluvit. Měli bychom tuto hudbu více hrát a měli bychom se jí snažit porozumět, protože je součástí naší identity.

Vraťme se k vašemu albu The Capitalist Blues. Druhou část jeho názvu jsme si už rozebrali, ale co ten kapitalismus?

Píseň Capitalist Blues jsem začala psát v době, kdy jsem se dlouhodobě snažila vyjádřit svou frustraci. Frustraci z toho, jak na nás okolní společnost tlačí, abychom se podvolili jejím standardům a abychom byli úspěšní. A právě z tohoto neustálého tlaku vznikla tato píseň. Nakonec jsem se rozhodla takto pojmenovat i celé album, protože všechny písně, které jsem se na ně rozhodla zařadit, pod tento souhrnný název „kapitalistické blues“ dobře zapadají. Všechny vlastně pojednávají o tomto tlaku ze strany našeho okolí. Společnost po nás žádá, abychom měli víc a víc peněz, abychom hromadili další a další majetek a chtěli stále víc a víc. Já to považuji za nemoc tohoto světa. Bohaté korporace mají peníze, a tím pádem mají i moc. Majetek je propojený s politikou a ti, kteří mají peníze, se nás snaží indoktrinovat a přesvědčit, že právě toto je štěstí. Jenže to není pravda. Štěstí jde ruku v ruce s bezpečím a naše dnešní společnost bezpečná není. Z touhy po dalších a dalších věcech vznikají deprese a smutek. Bohužel západní společnost na těchto principech stojí – mít víc a víc majetku, být co nejúspěšnější, nejmocnější… Vykořisťovat druhé, aby nám bylo lépe. Celý ten slavný „americký sen“ je klam. Prý, že když budete tvrdě pracovat, dosáhnete svých cílů. Jenže ti, kdo z toho všeho těží, nejsou ti, kdo pracují. O takovém kapitalismu tedy zpívám ve svých písních a chtěla jsem to s lidmi sdílet.

Toto vaše album vzniklo v době administrativy prezidenta Donalda Trumpa. Předpokládám, že nejste jeho fanynkou. Ale jak vnímáte současnou éru Joea Bidena?

Víte, život v době Trumpovy administrativy byl mimořádně vyčerpávající. Prakticky denně se ve zprávách objevovaly nové a nové šokující informace, báli jsme se, co dalšího prezident provede. Lidé z toho byli unavení, ale zároveň v této době sílila řada důležitých hnutí ve společnosti. Na dnešní situaci je smutné, že se lidé utěšují, že je v prezidentském úřadě někdo jiný a necítí už takovou potřebu mluvit a přemýšlet o tom, jak svět zlepšit. Já nejsem žádná velká Bidenova fanynka, ani nejsem jeho velký kritik. Ale mám pocit, že ani současná administrativa nepodporuje snahy o odstranění všech nespravedlností. Žijeme tedy ve zvláštní době, kdy navíc probíhá pandemie. Nerovnosti ve společnosti jsou zřejmé – kdo má například přístup k vakcíně a kdo ne a podobně. Obávám se však, že tyto otázky si už dnes lidé tolik nekladou, protože ztratili společného nepřítele, vůči kterému se vymezovali.

Před pár dny byl zavražděn prezident Haiti. Jak se díváte na tamní situaci?

Haiťané zažívají opravdu smutné časy. Nemají politického lídra, o kterého by se mohli opřít. To ovšem souvisí s dlouhodobou nestabilitou, kterou na Haiti už od počátků této černošské republiky, jedné z nejstarších na světě, pomáhal vytvářet Západ. Haiti nemá vůdce, nemá silný parlament, nemá respektovanou ústavu. Je to jen další příklad neúspěchu kapitalismu. Je to jedna z největších katastrof, kterou si lidé mohli způsobit. Dokonce i zemětřesení na Haiti mělo tak ničivé důsledky proto, že lidé nezvládli vybudovat stabilní infrastrukturu. Spojené státy to vše sledují z pozice síly a Haiťané si uvědomují, že jsou chyceni do pasti. Žijí ve společnosti rozdělené na třídy, ve které několik málo bohatých rodin kontroluje ty ostatní. Ne že by tomu tak ve Spojených státech nebylo, ale v Haiti se to pojí s horší ekonomickou situací. Takže ano, pro Haiti je tato doba mimořádně smutná. I já tedy cítím smutek a frustraci.

Jste známá jako zpěvačka, ale také jako violoncellistka. Nicméně na albu The Capitalist Blues jste cello odložila a doprovázíte se na elektrickou kytaru a na banjo. Co plánujete dál?

Chci dál důvěřovat svým instinktům. Není to tak, že bych si dopředu řekla: „Už nebudu hrát na cello.“ Snažím se jen porozumět tomu, co která píseň vyžaduje a tím se řídit. Ale musím říct, že v době pandemie jsem pracovala na novém albu a na něm opět na cello hraji.

Už víte, jak se album bude jmenovat?

Ano, myslím, že už mám název. To album se bude jmenovat Breaking the Thermometer to Hide the Fever, stejně jako divadelní hra, na které jsem posledních pár let pracovala. V těchto dnech podepisuji smlouvu s důležitým nezávislým vydavatelstvím. Jsem tedy ráda, že se mi v době pandemie povedlo přijít s něčím opravdu novým.

Leyla McCalla/ foto web umělkyně

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce

Violoncellovým recitálem zahájil Spolek přátel hudby při Filharmonii Brno koncertní sezónu 2021/2022. První abonentní večer představil v sále Besedního domu Baladu d moll op. 3 č. 1 a Serenádu A dur op. 3 č. 2 Josefa Suka, Pohádku Leoše Janáčka, Klid op. 68 č. 5 a Rondo op. 94 Antonína Dvořáka a Sonátu A dur Césara Francka. Skladby nastudovali violoncellistka Michaela Fukačová a klavírista David Mareček. Koncert byl součástí společného turné obou umělců s názvem Můj hudební domov pořádaného hudebního agenturou C.E.M.A. Kromě Brna tak program putuje také do Hradce Králové, Prahy a Karlových Varů. Dříve, než hudebníci nastoupili na pódium, přivítala posluchače předsedkyně Spolku přátel hudby a osobnost brněnského hudebního života Alena Veselá, doprovázena klarinetistou Filharmonie Brno Emilem Drápelou. Společně pokřtili Drápelovu novou publikaci Jak se žije v orchestru s podtitulem Nevážené fejetony o vážné hudběvíce

Českou premiéru broadwayského muzikálového hitu Pretty Woman včera zažili návštěvníci Městského divadla Brno. Inscenace v režii Stanislava Moši v tomto divadelním zpracování slavného filmového trháku zdůraznila jeho přednosti. Do přestávky se divák v tomto příběhu o novodobé Popelce ponejvíce královsky směje a baví, ve druhé půli je potom rýsovaná zejména jímavost a lyričnost celého titulu.  více

Dvě soboty po sobě měli návštěvníci festivalu Olomoucké barokní slavnosti možnost poslechnout si díla méně známých autorů, jejichž hudba nejenže v mnoha ohledech výrazně překonávala dobový standard, ale jejichž osudy byly s Olomoucí navíc úzce spjaty.  více

Divadelní provoz se zřejmě konečně vrací do starých kolejí. Baletní sekce Národního divadla Brno svoji sezónu zahájila  premiérou vzpomínkového titulu Stabat Mater, který měl v Mahenově divadle uctít a připomenout Pavla Šmoka. Jeden z nejvýznamnějších českých choreografů, který nejenže navrhnul množství nezapomenutelných a oceňovaných choreografií, ale také spoluutvářel českou baletní scénu jako takovou, se stal zdrojem inspirace řady současných umělců. Celý program sestával ze Zjasněné noci (Verklärte Nacht) Arnolda Schönberga, Tria g moll Bedřicha Smetany a první části oratoria Stabat Mater Antonína Dvořáka. Během večera se představili sólisté Kristýna KmentováUladzimir IvanouPetr HosBarbora BielkováSarah DadonovaPeter LerantKlaudia RadačovskáArthur Abram a sbor Baletu NdBvíce

Nepřehánět to s jinotaji i sprosťárnami, ale jinak psát vlastně stejně jako pro dospělé. Takový je recept na správné písničky pro malé slečny i rošťáky podle kapely Bombarďák. Skupina už zhruba deset let objíždí kluby a festivaly, a každé dva roky přichází s novou deskou. Tu nejnovější nazvanou Pátek vydala teď v létě, jejím natáčením si vyplnila předchozí koronavirové měsíce. O tom, jak se i bez bicích dá hrát zajímavá muzika, jsme si povídali s „bombarďáky“ Michalem Daleckým, Jiřím Jelínkem a Filipem Nebřenským.  více

Jedním z největších lákadel letošního ročníku Olomouckých barokních slavností bylo uvedení oratoria David rakouského skladatele Karla Ditterse. Nabízela se k tomu ostatně ideální příležitost – letos totiž dílo slaví rovných 250 let od svého vzniku. Oratorium na text Ignazia Pinta zkomponoval Ditters roku 1771 a ještě v témže roce mělo svoji premiéru na zámku vratislavského biskupa Philippa Gottharda Schaffgotsche na Jánském Vrchu u Javorníka. V hudebním nastudování umělecké vedoucí Volantes Orchestra houslistky Veroniky Manové a dirigentky Emy Mikešové zaznělo oratorium nejprve v koncertním provedení v Brně v kostele sv. Janů (4. srpna), dále pak 7. srpna scénicky v Podzámecké zahradě Arcibiskupského zámku v Kroměříži a nakonec ve dnech 12.–14. srpna v ambitu a bazilice Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku v Olomouci. Právě uvedení 12. srpna jsem navštívil. Kromě Volantes Orchestra vystoupili také členové ansámblů Arte dei Suonatori (PL), Il Cuore Barocco (SK), Musica Aeterna (HU) a Societas Incognitorum (CZ). Jedná se tak o další z řady koncertů pod záštitou festivalu, které spojují hudební tělesa členů Visegrádské čtyřky. Objevují se však interpreti také z dalších zemí – Slovinsko, Severní Makedonie či Británie. V sólových rolích se představili: Doubravka Součková (David), Aco Bišćević (Saul, izraelský král), Helena Hozová (Jonatán, syn Saula), Jiří Miroslav Procházka (Abner, vojevůdce) a Aneta Petrasová (Eliab, Davidův bratr). Režie se chopil Rocc, choreografii navrhla Sanja Nešković Peršin, kostýmy Borjan Litovskivíce

Na letošním ročníku Maratonu hudby zítra vystoupí a pokřtí své CD také Tomáš Koláček. Ve folklorním světě je známý jako kontráš a basista. Jak ho vlastně napadlo natočit album jako sólový zpěvák a proč ho pojmenoval 3 světy?  více

Druhé největší město České republiky a v něm zhruba 70 000 vysokoškolských studentů. Právě oni patří mezi jeden z hlavních faktorů ovlivňujících život v Brně v mnoha ohledech, mimo jiné v hudební sféře. O tom, jak vypadá brněnská klubová scéna a jaký je o akce zájem ze strany mladých lidí jsem se bavil s Oldou Vojáčkem. Ten je jak brněnským pořadatelem několika letních akcí a čerstvě bývalým provozovatelem Eleven clubu, tak i dramaturgem Balkan Night scény na festivalu Maraton hudby Brno. Právě tu připravuje už poněkolikáté.  více

Tradice, kroje, písně a mnohdy i speciální jídlo. To je základ lidové kultury, která má u nás svou základnu silně zakotvenou na Moravě. Zájem o ni v poslední době roste – Česká republika ji bere jako jeden ze základů své propagace pro domácí i zahraniční turisty. O čem vlastně folklor je? Vrací se k němu mladí lidé? A čím je zajímavý? Ptali jsme se Marie Hvozdecké, hudební redaktorky zaměřené na folklor v Českém rozhlasu a také dlouholeté dramaturgyně folklorní scény na festivalu Maraton hudby Brno. Jak sama říká, „mít zájem o lidovou hudbu je dobrá věc. Aby ji ale někdo předělal do nové podoby, musí znát její původ a význam, jinak z toho vzniká paskvil.“  více

Součástí festivalu Maraton Hudby Brno bude letos poprvé scéna world music. Vedle cenami ověnčeného bosenského písničkáře Damira Imamoviče a vedle ženské vokální skupiny Kata z exotických Faerských ostrovů vystoupí v sobotu 14. srpna na Biskupském dvoře také skupina Spilar z Belgie. Její první album Stormweere se loni v listopadu dostalo na osmé místo hitparády World Music Charts Europe, která je oficiálním partnerem této scény a kterou sestavují přední rozhlasoví hudební publicisté z celé Evropy. Rozhovor nám poskytl Maarten Decombel, jeden ze zakladatelů skupiny.  více

Když se řekne varhany, lidé si pravděpodobně představí majestátní hudební nástroj stojící v kostele, a budou mít pravdu. Už menší část z nich si ale nástroj reálně poslechla. Jaká je varhanní kultura v České republice? Je o varhanní hudbu zájem? Máme pro tento nástroj dostatek hudebníků? A samotné nástroje, na něž se dá hrát? Ptal jsem se Hany Bartošové, přední české varhanice a aktivní propagátorky české hudby v zahraničí. Mimo to je organizátorkou Brněnského varhanního festivalu a také dramaturgyní dnes už tradičních a oblíbených Nekonečných varhan na Maratonu hudby Brno. Jak sama říká, “varhany poskytují mnoho barev a tónů, je to v podstatě orchestr. Každý varhaník ale musí být schopný zahrát něco od Bacha, ‘otce varhanní hudby’.”  více

Soubor Musica Florea, zaměřující se na poučenou interpretaci barokní, klasicistní, ale i romantické hudby, v úterý vystoupil na festivalu Olomoucké barokní slavnosti v Kapli Božího Těla. Na programu byla díla raného baroka a jejich specifický „nový styl“ plný improvizace a zdobení. Na skladbách osmi různých autorů komponujících převážně na počátku 17. století tak umělecký vedoucí souboru a violoncellista/kytarista Marek Štryncl společně s houslistou Jiřím Sychrou, dálehouslistkami Magdalenou Malou (také viola) a Eleonor Machovou (také viola a viola da gamba), perkusistou Jakubem Ebenem, kontrabasistou Ondřejem Štajnochrem a hráčkou na varhanní pozitiv Ivou Štrynclovou, představili improvizační techniku zdobení. Praxe zdobení byla v barokní hudbě přítomna již od jejího vzniku. Hudebníci se museli naučit, jak správně zdobit v konkrétních situacích, přičemž výběr byl skutečně pestrý: diminuce (ozdobné noty, většinou krátké délky, které vyplňovaly a propojovaly jednotlivé zapsané notové intervaly), nátryl, trylek, mordent, příraz, odraz, opora a další.  více

Americká zpěvačka a skladatelka Leyla McCalla se hlásí k haitským kořenům. Sama žije v Louisianě a tradiční hudební žánry amerického Jihu propojuje s kulturou ostrova, z nějž pocházeli její předkové. V úterý 27. července si její hlas a písně budeme moci poslechnout živě na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.  více

V médiích se dočtete o vlivu koronaviru na úroveň výuky ve školách s povinnou docházkou. Už méně se mluví o školách uměleckých. Přitom čtvrt milionu dětí chodí do základních uměleckých škol. Co nám a dětem přináší ZUŠky? A čím jsou tak výjimečné? Nejen na tyto otázky jsem se ptal Pavla Borského, violoncellisty smyčcového kvarteta Indigo Quartet, dramaturga muzikálové scény festivalu Maraton hudby Brno, pedagoga Divadelní fakulty JAMU (dále DF JAMU) a ZUŠ V. Kaprálové Brno a krajského koordinátora ZUŠ Open. Jak totiž sám podotkl, konkrétní přesný vliv distanční výuky na žáky uměleckých škol se teprve časem promítne, mnohé děti ale online prostředí naučilo lépe komunikovat pomocí moderních technologií.  více

Nejčtenější

Kritika

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce