Leyla McCalla: Americký sen je pouhý klam

23. červenec 2021, 1:00

Leyla McCalla: Americký sen je pouhý klam

Americká zpěvačka a skladatelka Leyla McCalla se hlásí k haitským kořenům. Sama žije v Louisianě a tradiční hudební žánry amerického Jihu propojuje s kulturou ostrova, z nějž pocházeli její předkové. V úterý 27. července si její hlas a písně budeme moci poslechnout živě na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.

Vaše nejnovější album se jmenuje The Capitalist Blues, ale zdaleka není čistě bluesové. Co pro vás blues jako žánr a jako slovo znamená?

Slovo blues v kontextu mého posledního alba odkazuje k roli africké diaspory v americké hudbě. Tato hudba se zrodila z boje a ze zármutku a dnes je součástí určitého společenského procesu. Mé album rozhodně není po formální stránce bluesové, ale tento výraz jsem použila z důvodu určité sentimentality, kterou odráží.

Vidíte, a mně říkalo už několik bluesových umělců, že blues vnímají spíš jako hudbu radostnou, veselou…

Ano, hudba ve vás opravdu může vyvolat radost navzdory všem těžkostem života. Hudba je přirozený lék proti bolesti. Je to něco, co nám pomáhá lépe žít naše životy, bojovat naše boje a samozřejmě i prožívat naše radosti. Nejde to od sebe oddělit, všechny tyto emoce s hudbou samozřejmě souvisejí.

Louisiana, kde žijete, je kolébkou mnoha hudebních stylů – blues, jazzu, zydeco, cajunu a dalších. Jak s tímto dědictvím ve své tvorbě pracujete?

Město New Orleans a vlastně celá Louisiana jsou místa, kde na vás přímo dýchá hudební tradice a kde můžete načerpat mnoho inspirace i pro naprosto současné hudební vyjádření. Čerpání z této bohaté tradice je stále důležitou součástí mé hudební cesty. Snažím se pozorně naslouchat, a i když nepovažuji vše za stejně zajímavé, hudební scéna Louisiany, a to i ta současná, je pro mne opravdu mimořádně inspirativní. To se odrazilo i na zmíněném albu, na kterém se snažím propojit různé hudební žánry z Haiti a Louisiany. Každá píseň je taka sama o sobě malým hudebním mikrokosmem.

Nedávno jste hostovala na albu HaitiaNola haitské skupiny Lakou Mizik, která se pokusila ukázat příbuzné rysy v hudbě Haiti a Louisiany. Jsou si tyto kulturní tradice opravdu tak blízké?

Ano, hudba Haiti a Louisiany vyvěrá opravdu z téhož pramene. Mezi těmito dvěma oblastmi existují velmi silná historická a kulturní pouta. Mně osobně pak můj život v Louisianě pomáhá vyrovnat se s mými haitskými kořeny. A sama z toho pak těžím a snažím se propagovat tuto společnou historii. A díky znalosti historie se mohu více dozvídat o světě, ve kterém žijeme. Tato část dějin byla dříve často stigmatizována vinou protičernošských nálad ve společnosti. A já dnes považuji za svůj možná největší úkol vytvářet prostor pro svobodnou konverzaci o těchto tématech. Na albu Lakou Mizik přitom nejde o nic jiného. Mnoho umělců se spojilo proto, aby ukázali, že haitská hudba je důležitou součástí kultury Louisiany a že by se o tom mělo více mluvit. Měli bychom tuto hudbu více hrát a měli bychom se jí snažit porozumět, protože je součástí naší identity.

Vraťme se k vašemu albu The Capitalist Blues. Druhou část jeho názvu jsme si už rozebrali, ale co ten kapitalismus?

Píseň Capitalist Blues jsem začala psát v době, kdy jsem se dlouhodobě snažila vyjádřit svou frustraci. Frustraci z toho, jak na nás okolní společnost tlačí, abychom se podvolili jejím standardům a abychom byli úspěšní. A právě z tohoto neustálého tlaku vznikla tato píseň. Nakonec jsem se rozhodla takto pojmenovat i celé album, protože všechny písně, které jsem se na ně rozhodla zařadit, pod tento souhrnný název „kapitalistické blues“ dobře zapadají. Všechny vlastně pojednávají o tomto tlaku ze strany našeho okolí. Společnost po nás žádá, abychom měli víc a víc peněz, abychom hromadili další a další majetek a chtěli stále víc a víc. Já to považuji za nemoc tohoto světa. Bohaté korporace mají peníze, a tím pádem mají i moc. Majetek je propojený s politikou a ti, kteří mají peníze, se nás snaží indoktrinovat a přesvědčit, že právě toto je štěstí. Jenže to není pravda. Štěstí jde ruku v ruce s bezpečím a naše dnešní společnost bezpečná není. Z touhy po dalších a dalších věcech vznikají deprese a smutek. Bohužel západní společnost na těchto principech stojí – mít víc a víc majetku, být co nejúspěšnější, nejmocnější… Vykořisťovat druhé, aby nám bylo lépe. Celý ten slavný „americký sen“ je klam. Prý, že když budete tvrdě pracovat, dosáhnete svých cílů. Jenže ti, kdo z toho všeho těží, nejsou ti, kdo pracují. O takovém kapitalismu tedy zpívám ve svých písních a chtěla jsem to s lidmi sdílet.

Toto vaše album vzniklo v době administrativy prezidenta Donalda Trumpa. Předpokládám, že nejste jeho fanynkou. Ale jak vnímáte současnou éru Joea Bidena?

Víte, život v době Trumpovy administrativy byl mimořádně vyčerpávající. Prakticky denně se ve zprávách objevovaly nové a nové šokující informace, báli jsme se, co dalšího prezident provede. Lidé z toho byli unavení, ale zároveň v této době sílila řada důležitých hnutí ve společnosti. Na dnešní situaci je smutné, že se lidé utěšují, že je v prezidentském úřadě někdo jiný a necítí už takovou potřebu mluvit a přemýšlet o tom, jak svět zlepšit. Já nejsem žádná velká Bidenova fanynka, ani nejsem jeho velký kritik. Ale mám pocit, že ani současná administrativa nepodporuje snahy o odstranění všech nespravedlností. Žijeme tedy ve zvláštní době, kdy navíc probíhá pandemie. Nerovnosti ve společnosti jsou zřejmé – kdo má například přístup k vakcíně a kdo ne a podobně. Obávám se však, že tyto otázky si už dnes lidé tolik nekladou, protože ztratili společného nepřítele, vůči kterému se vymezovali.

Před pár dny byl zavražděn prezident Haiti. Jak se díváte na tamní situaci?

Haiťané zažívají opravdu smutné časy. Nemají politického lídra, o kterého by se mohli opřít. To ovšem souvisí s dlouhodobou nestabilitou, kterou na Haiti už od počátků této černošské republiky, jedné z nejstarších na světě, pomáhal vytvářet Západ. Haiti nemá vůdce, nemá silný parlament, nemá respektovanou ústavu. Je to jen další příklad neúspěchu kapitalismu. Je to jedna z největších katastrof, kterou si lidé mohli způsobit. Dokonce i zemětřesení na Haiti mělo tak ničivé důsledky proto, že lidé nezvládli vybudovat stabilní infrastrukturu. Spojené státy to vše sledují z pozice síly a Haiťané si uvědomují, že jsou chyceni do pasti. Žijí ve společnosti rozdělené na třídy, ve které několik málo bohatých rodin kontroluje ty ostatní. Ne že by tomu tak ve Spojených státech nebylo, ale v Haiti se to pojí s horší ekonomickou situací. Takže ano, pro Haiti je tato doba mimořádně smutná. I já tedy cítím smutek a frustraci.

Jste známá jako zpěvačka, ale také jako violoncellistka. Nicméně na albu The Capitalist Blues jste cello odložila a doprovázíte se na elektrickou kytaru a na banjo. Co plánujete dál?

Chci dál důvěřovat svým instinktům. Není to tak, že bych si dopředu řekla: „Už nebudu hrát na cello.“ Snažím se jen porozumět tomu, co která píseň vyžaduje a tím se řídit. Ale musím říct, že v době pandemie jsem pracovala na novém albu a na něm opět na cello hraji.

Už víte, jak se album bude jmenovat?

Ano, myslím, že už mám název. To album se bude jmenovat Breaking the Thermometer to Hide the Fever, stejně jako divadelní hra, na které jsem posledních pár let pracovala. V těchto dnech podepisuji smlouvu s důležitým nezávislým vydavatelstvím. Jsem tedy ráda, že se mi v době pandemie povedlo přijít s něčím opravdu novým.

Leyla McCalla/ foto web umělkyně

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více

Neznámý Leoš Janáček a počátky baroka byl název koncertu souboru Musica Florea věnujícího se poučené interpretaci, V roce 1992 ho založil violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Od roku 2002 soubor pořádá speciální koncertní řady, v nichž se zaměřuje na prezentaci nově objevených i známých skladeb. A právě večery věnované Janáčkovým drobným liturgickým sborovým skladbám na latinské texty a převážně instrumentálním raně barokním dílům představují koncertní řadu, při které se posluchačům představili sólisté Barbora Kotlánová (soprán), Stanislava Mihalcová (soprán), Daniela Čermáková (alt), Hasan El Dunia (tenor) a Jaromír Nosek (bas).  více

Brněnský Velikonoční festival duchovní hudby vyvrcholil nedělním koncertem v katedrále sv. Petra a Pavla. Napříč letošním 31. ročníkem a také při posledním hudebním večeru zněla díla ryze českých skladatelů. Tentokrát v podání sólistů Pavly Vykopalové (soprán), Jany Hrochové (mezzosoprán), Eduarda Martyniuka (tenor), Jozefa Benciho (bas), varhaníka Petra Kolaře, dále Českého filharmonického sboru Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Glagolská mše jako prvotřídní záležitost klasické hudby, byla uvedena za doprovodu Filharmonie Brno s milým hostem, dirigentem Tomášem Netopilemvíce

Po Smetanově Daliborovi dorazila v pátek 5. dubna na prkna Janáčkova divadla další z oper velikánů české národní hudby – pohádková Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila. V režii Davida Radoka, který dílo uchopil předně jako vážnou dramatickou a symbolickou operu, z níž mj. zcela vyškrtl komické postavy Hajného a Kuchtíka. Scénografie se rovněž ujal Radok, přičemž vycházel z konceptu Rusalky scénografa Larse-Ake Thessmana uvedené při inscenaci v operním domě GöteborgsOperan roku 2012. Kostýmy navrhla Zuzana Ježková, choreografii připravila Andrea Miltnerová a světelného designu se ujal Přemysl Janda. V pěveckých rolích se představili Jana Šrejma Kačírková (Rusalka), Peter Berger (Princ), Jan Šťáva (Vodník), Eliška Gattringerová (Cizí kněžna), Václava Krejčí Housková (Ježibaba), Tadeáš Hoza (Lovec) a Doubravka SoučkováIvana Pavlů a Monika Jägerová (trojice žínek). Sbor vedl Pavel Koňárek a hudebního nastudování a premiérového uvedení se chopil dirigent Marko Ivanovićvíce

Jedním z nejvýraznějších prvků letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby bylo uvedení úctyhodného počtu skladeb, které zazněly ve světové premiéře. Jednou z těchto kompozic představovalo také Niedzielne rano (Nedělní ráno) skladatele Martina Smolky (*1959), které vzniklo na objednávku festivalu a v podání Cappelly Mariany. Ve složení Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád – tenor/umělecký vedoucí, Tomáš Lajtkep – tenor a Tomáš Šelc – baryton. Skladba zazněla v pátek 5. dubna v kostele sv. Augustina. Smolkovo dílo bylo doplněno chorálem a kompozicemi ze 13.–16. století.  více

Velké finále 31. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby se již pomalu a jistě blíží – pomyslný odpočet trojice posledních koncertů zahájil čtvrteční večer 4. dubna v kostele sv. Janů s podtitulem Kantiléna: Zemek Novák, Graham, Emmert. Jak je již z názvu zjevné, dramaturgii koncertu tvořila díla Pavla Zemka Nováka, Petera Grahama a Františka Gregora Emmerta. Stejně patrné však již není, že skladby Zemka Nováka a Grahama se po více než třiceti letech – a právě na 31. ročníku festivalu – dočkaly své světové premiéry. Není bez zajímavosti, že původně měly skladby zaznít společně v rámci vigilie o Bílé sobotě. Samotné interpretace duchovních kompozic brněnských skladatelů se ujaly sopranistky Aneta Podracká Bendová a Jana Vondrů, s nimiž vystoupili varhaník Petr Kolář, dětský sbor Kantiléna pod vedením sbormistra Michala Jančíka a soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdravíce

Podobně jako každý rok, byl i v rámci letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby jeden z večerů věnován sólovému varhannímu recitálu. V úterý 2. dubna za varhany ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie usedl původem slovenský varhaník Marek Paľa a provedl výběr z varhanních skladeb českých autorů vrcholného a pozdního romantismu, čímž doplnil stávající Rok české hudby. Několik děl úterního programu navíc zaznělo v přinejmenším brněnské premiéře.  více

Neodmyslitelnou součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby jsou tři večery tzv. tenebrae obsahem navracející se ke křesťanským obřadům ve Svatém týdnu. Tento rok temné hodinky připadly na středu 27. března – pátek 29. března, a jak už je tradicí, konají se v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Letos jsou tyto tři večery výjimečné především z hlediska dramaturgie, jelikož si pořadatelé festivalu objednali nové zhudebnění liturgických textů. Recenze se ohlíží za prvním ze tří večerů, při kterém ve světové premiéře zazněla díla od skladatelů Zdeňka Klaudy a Lukáše Hurníka. Provedení se ujali zpěváci Kristýna Fílová (soprán), Zuzana Čurmová (soprán), Alžběta Symerská (alt), Ondřej Holub (tenor) a Jiří Miroslav Procházka (bas) za doprovodu varhanního pozitivu a sbormistrovského dohledu Zdeňka Klaudy a recitace P. Jana Pacneravíce

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Nejčtenější

Kritika

Léta se čtyřkou na konci si v Česku pravidelně připomínáme jako Rok české hudby. Je ale samozřejmé, že výročí nemají pouze čeští skladatelé a jejich díla, ale také skladby autorů zahraničních, nebo takových, u kterých by se dal o zmíněné českosti vést spor. Program s příhodným názvem Rapsodie v modrém 100, složený ze dvou kompozic, které mají v tomto roce své kulaté výročí, s přidáním skladby od letošního jubilanta, provedla ve čtvrtek 11. dubna 2024 v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese, který se tentokrát představil také jako klavírní sólista.  více