Linwood Taylor: Blues, to je překonávání protivenství

Linwood Taylor: Blues, to je překonávání protivenství

Od 16. září do 19. prosince bude v klubu Stará Pekárna v Brně probíhat jubilejní dvacátý ročník přehlídky Jazz Brno. Nabídne nejen moderní jazz, ale také fusion, funk nebo pořádnou porci blues. Festival zahájí v sobotu 16. září koncert amerického bluesmana Linwooda Taylora, který v Brně vystoupí v rámci svého většího českého turné. Telefonicky jsme mu položili několik otázek.

Na vaší facebookové stránce najdeme přirovnání vaší hry ke stylu Jimiho Hendrixe, Muddyho Waterse a Alberta Kinga. Kterého z těchto velikánů jste znal nejdřív a který z nich je pro vás dnes nejdůležitější?

Všichni tři jsou pro mne důležití. Mám rád styl každého z nich a od každého si něco beru. Ale snažím se to dělat po svém. Jako prvního jsem poslouchal Jimiho Hendrixe. Ovšem jednou se mi zdálo, že v jedné jeho písni slyším něco, co připomíná Muddyho Waterse. Někdo mi pak řekl, že to je přece Watersova skladba Rollin’ Stone, kterou Hendrix použil ve své verzi Catfish Blues. Tak jsem začal poslouchat i originál.

Pocházíte z Marylandu, tedy ze státu, který si zrovna s blues nespojuji. Jak jste se k této hudbě dostal? A proč jste začal sám hrát?

Blues se hrálo u nás doma, věnoval se mu můj otec. Měl také velkou sbírku desek. Blues tedy byla hudba, kterou jsem doma slýchal. Já jsem začal hrát na kytaru, protože na ni hrála většina spolužáků a také náš učitel. A navíc mě právě blues oslovovalo. Měl jsem rád i rokenrol, ale rokenrol je vlastně jen blues, které se hraje rychleji a hlasitěji. Uvědomoval jsem si, že blues a rock jsou vlastně totéž. Byla to tedy hudba, která mě obklopovala.

Povrchní posluchači mají dojem, že blues je smutná hudba. Oponoval byste jim?

Když někdo tvrdí, že blues je smutná hudba, vnímá pouze jeden její rozměr. Já si s blues spojuji spíše slovo překonávání. Někdo se cítí být smutný nebo poražený, ale překoná to a napíše o tom píseň. V blues jde o překonávání různých protivenství.

Vyprávíte ve svých písních vlastní příběhy, nebo si texty zcela vymýšlíte?

Často se rozhodnu vyprávět nějaký příběh, ale vůbec se to nemusí týkat mne samotného. Mohou to být zážitky mých přátel nebo členů mé rodiny. Nebo někoho, koho zahlédnu v televizi. Postavím se na jeho místo a vyprávím jeho příběh. Obecně si ale nemyslím, že je třeba psát něco úplně nového. Jen by to mělo být něco, co člověk buď sám prožil, nebo co sám vymyslel. Lidé žijí na této planetě už dost dlouho, takže není prakticky možné přijít s něčím zcela novým. Ale způsob, jakým myšlenku vyjádříte, nový být může. A ten vás jako autora vystihuje. Někdo je raději zábavný, někdo je spíše smutný, záleží prostě na autorovi. Pro mne je například velmi důležitý humor. Umět se zasmát různým věcem.

linwood_Taylor_foto_archiv_umělce_02V Česku jste už v minulosti vystupoval a v září k nám přijíždíte na poměrně velké turné. Čím se podle vás liší publikum ve Spojených státech a zde ve střední Evropě?

V Americe dávají lidé najevo svou spokojenost, tančí, baví se. V Evropě jsou posluchači víc rezervovaní, což samo o sobě není nutně špatné. Poslouchají pak totiž hudbu mnohem pozorněji, mají větší respekt k samotnému vystoupení. A to je moc dobře. Vyhovují mi tedy oba přístupy. Dělám to, co chci dělat – živí mě hudba. Okolnosti jsou sice různé, ale jsem vděčný za oba typy publika.

Z vašich nahrávek vás znám nejen jako interpreta vlastní tvorby, ale také jako hráče bluesových standardů. Co nabídneme posluchačům v Brně a na dalších českých koncertech?

Na koncertech nabízím vlastní skladby i coververze. Považuji za důležité dát lidem něco, co už znají a co chtějí slyšet. Když to totiž udělám, mohu je pak vzít na výlet tam, kam chci já, a zařadit tedy i svou vlastní tvorbu, kterou ještě neznají.

Co vás vůbec motivuje k tomu neustále cestovat?

Řekněme, že se snažím dát světu najevo, že existuji. A když cestuji po světě, rád zkouším místní jídlo a poznávám místní kulturu. Nejsem jen hudebník, ale také turista. A užívám si to. Cestování mi také dává inspiraci, a já pak mohu psát nové písně.

Linwood Taylor/ foto archiv umělce

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Od 16. září do 19. prosince bude v klubu Stará Pekárna v Brně probíhat jubilejní dvacátý ročník přehlídky Jazz Brno. Nabídne nejen moderní jazz, ale také fusion, funk nebo pořádnou porci blues. Festival zahájí v sobotu 16. září koncert amerického bluesmana Linwooda Taylora, který v Brně vystoupí v rámci svého většího českého turné. Telefonicky jsme mu položili několik otázek.  více

Multižánrový festival letos přivítal desítky umělců z domova i zahraničí a více než 16 000 diváků. Druhý srpnový víkend se Brno rozeznělo hudbou doslova na každém rohu. Na několika pódiích se vystřídali umělci různých žánrů od jazzu, folkloru, klasiky, rocku po balkan, pouliční divadlo a mimořádný bezuliční busking. Brno navštívil i nový cirkus. Francouzsko-belgický soubor Collectif Malunés vystoupil hned třikrát a roztleskal celé šapitó.  více

Jazzový kontrabasista Vincenc Kummer loni oslavil 75. narozeniny. Při té příležitosti připravil knihu, v níž shrnuje svůj umělecký i osobní život.  více

Desítky účinkujících největšího letního festivalu moravské metropole Maraton hudby Brno jsou připraveny ke startu. Druhý srpnový víkend Brno zaplaví hudba doslova všech žánrů, od balkánské dechovky přes komorní a orchestrální klasiku, jazz, folklor, etno, rock, kapely pro děti až po netradiční tzv. bezuliční busking. Hudební program ozdobí exkluzivní trojice představení nového cirkusu, chybět neubude pouliční divadlo, kouzelník či unikátní akrobatický heliový balón. To vše a ještě více od 11. do 13. srpna. v Brně. Nezapomeňte na již tradiční hudebně-maratonské heslo: Není důležitá rychlost; především si dobře rozvrhněte síly, abyste si toho užili co nejvíce!  více

Folkové prázdniny v Náměšti nejsou „jen“ navýsost hudebním festivalem. Jsou také světem, v němž se uskutečňují vize. Vize dramaturgické i umělecké. Jsou světem, kde se člověk může ledasčemu naučit, ledasco se dozvědět, s ledaským se setkat. Kromě hudby, jež je těžištěm festivalu, jsou Folkovky bohatou přehlídkou dílen (výtvarných, řemeslných, hudebních, tanečních a dalších), filmů (o muzikantech a jejich osudech) a přednášek (Kolokvium).  více

Existují hudební festivaly fádní, vcelku zajímavé, velmi zajímavé, skvělé… a Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou. Festival výjimečný nejen svou žánrovou šíří (folk v názvu klame, jak pravidelní návštěvníci věcí), tak zejména promyšlenou koncepcí s mnoha přesahy nejen hudebními. Každý ročník festivalu má své téma. Každý den má své téma. Na hlavním pódiu se střídají české legendy s kapelami ze světa, které v Česku hrají úplně poprvé. A pódium v náměšťském zámeckém parku (případně v blízké jízdárně, prší-li) zažívá každý rok několik premiér, mimořádných projektů, neopakovatelných hudebních setkání. A kromě toho patří k „Folkovkám“ desítky, ba stovky nejrůznějších výtvarných, hudebních a lecjakých jiných dílen, dvoudenní odborné kolokvium, méně vážné rozpravy o hudbě nebo open scéně, v jejímž rámci se na řadu dostane i český folk.  více

Zatímco s kapelou The Fireballs hraje rokenrol a v B-Side Bandu přijde do styku s tradičním i moderním mainstreamovým jazzem i s úpravami popových hitů, v několika svých vlastních projektech se klarinetista a saxofonista Pavel Zlámal věnuje improvizované hudbě. Vystupuje sám, v duu, v komorních uskupeních, ale tak s většími ansámbly. Právě vydal nové CD v roli dirigenta improvizačního tělesa Divergent Connections Orchestra. A tato živá nahrávka byla hlavním tématem našeho rozhovoru.  více

Chrámové mysterium i vizualizovaný koncert. Obojí charakteristika je přítomna v projektu Hudebního festivalu Znojmo s názvem Příběh o Kristu, v umělecky silném pojetí oživujícím dílo Heinricha Schütze. Na programu je po čtvrteční premiéře v reprízách ještě 22. a 23. července.  více

V Náměšti nad Oslavou na Folkových prázdninách 2017 vystoupí mimo jiné dvě výrazné skupiny z Dánska. V pondělí 24. července to bude instrumentální uskupení Dreamers’ Circus a ve čtvrtek 27. července kvarteto Nordens Tone. To tvoří tři jazzoví hudebníci (piano, kontrabas, saxofon) a zpěvačka Jullie Hjetland, která zpívá v osmi různých severských jazycích. A právě s ní jsme telefonicky hovořili.  více

Textařka a zpěvačka Lada Šimíčková a skladatel a hudebník (jinak též písničkář) Ivo Cicvárek vydali po pěti letech druhé společné album. Kolekce Hotel v tiché ulici z roku 2012 tak nezůstala jednorázovým projektem. Bereme-li druhé album jako příslovečný prubířský kámen, obstálo duo na výbornou. Pět let je doba dostatečně dlouhá na nashromáždění nového materiálu a písně, které se nakonec na třičtvrtěhodinový výběr dostaly, mají šanci stát se veřejnými, jakkoli název alba hlásá něco jiného.  více

Každý, kdo tuší o The Plastic People of the Universe víc než jen to, že to byla „zakázaná“ skupina, ví, že se její hudba na přelomu 70. a 80. let po formální stránce vymykala tehdy běžné rockové produkci. Slavné pásmo Pašijové hry velikonoční na biblický text promlouvalo neklidným hudebním jazykem, mělo daleko k líbivosti a svou naléhavosti podtrhovalo zvolené téma. I to, že „Plastici“ texty v krásné archaické češtině spíše křičeli a volali, než zpívali, mělo své opodstatnění a korespondovalo to se zvoleným tématem. „Pašije“ však byly pouze jednou z rozsáhlých suit té doby. Dalšími byly Jak bude po smrti na texty Ladislava Klímy a konečně Co znamená vésti koně s vlastními texty Vratislava Brabence a v jednom případě Pavla Zajíčka a s hudbou Milana Hlavsy. Protože byli Plastic People v té době (1980) v hledáčku StB, zinscenovali v pražské hospodě U dvou slunců hádku, z níž mělo být zřejmé, že se skupina rozpadla. Současně se však připravovali na utajovaný koncert, který byl dvakrát odložen, mělo se jeho předpokládané dějiště, až nakonec proběhl v Kerharticích u České Kamenice. Samotní hudebníci dostali přesné instrukce o místě až během cesty. Jediné koncertní uvedení pásma začalo ve 14.00 a o dvě hodiny později se hosté už začali nenápadně rozjíždět. Takto historii nastiňuje v bookletu nového alba znalec a životopisec Plastic People Jaroslav Riedel.  více

Zaznamenal jsem v poslední době několik nových písní nebo celých alb o Brně. Roman Horký z Kamelotu vzpomíná na dětství (Nad Černými Poli), skupina Pozdní sběr má své Věže Petrova, Folk Team přišel s písní V brněnským Bronxu, akordeonistka Klára Veselá o svém městě zpívá v písni Tango. Aleš Pilgr ze skupiny Květy tvrdí, že nové album Komik do půl osmé je „plné centra Brna“ a konceptuální album o Brně připravuje skupina Nevermore & Kosmonaut. Brněnských reálií je plné také nové – a vlastně první oficiální – album projektu Low End Band, za kterým stojí hudebník a novinář Vít Kouřil, šéfredaktor ekologického časopisu Sedmá generace. Vít sice pochází z vesnice na Hodonínsku, ale od studií na Masarykově univerzitě působí v Brně a toto město utvářelo jeho nejen hudební vkus. Ostatně ve svých textech zmiňuje jako referenční body (prodejnu) Indies, „Moravák“ nebo Starou Pekárnu.  více

Jubilea nejen na podiích přinášejí potřebu ohlédnout se zpět. V případě londýnských Placebo to platí dvojnásob, protože se v Brně vrátili k písním, kterým se na živo dlouhodobě vyhýbali. Svůj slib dodrželi a potěšili brněnské výstaviště dvouhodinovou průřezovou show.  více

Vynikající moravský cimbalista Dalibor Štrunc (1966) vyšel z folklorního prostředí na Valašsku a po absolutoriu brněnské konzervatoře prošel celou řadou muzikantských angažmá – od klasické hudby přes folklor až po dlouholeté členství ve skupině Javory Hany a Petra Ulrychových. Je tomu už neuvěřitelných pětadvacet let, co zformoval skupinu s názvem Cimbal Classic, v níž začal postupně uplatňovat své autorské představy nejen muzikantské, ale i písničkářské. Cimbal Classic se od té doby stal stálicí naší folkové scény a svébytným pojmem. Letos své výročí oslaví novým CD a řadou koncertů.  více

Pondělní koncert dvaadvacátého ročníku mezinárodního hudebního festivalu třinácti měst Concentus Moraviae na nádvoří boskovického zámku představil tradiční portugalskou písňovou formu – fado. Festivalové téma La voce - Hlas se tak inspirovalo jedinečným, osobitým hudebním stylem, který si vystačí s úsporným hudebním doprovodem; prezentuje totiž silně emotivní, takřka fyzický prožitek sdělitelný i přes jazykovou bariéru. Tak jej prezentovala čtveřice zpěváků a hudebníků, kteří se v tuzemsku představili vůbec poprvé.  více