Martin E. Kyšperský: Číst, chodit do sauny a na sushi

9. únor 2017, 4:00

Martin E. Kyšperský: Číst, chodit do sauny a na sushi

Hudebník, skladatel, zpěvák a producent Martin E. Kyšperský má za sebou pestrý rok. Psal nové písně pro svou skupinu Květy, která změnila sestavu. Produkoval album písničkářce Lucii Krpalové. Vydal sbírku básní. Hrál ve dvou televizních seriálech. Moderovat rozhovory v rádiu. Organizoval čtenářské kroužky. A vydal nové sólové album, zajímavé zvukem i tématem. S Martinem jsme hovořili o radosti z tvorby i o bolesti ze ztráty přítelkyně.

Martine, texty pro své nové sólové album Vlakem jsi napsal během jedné cesty z Prahy do Brna. Vzpomeneš si na ten okamžik, kdy sis uvědomil, že ty útržky texty by mohly posloužit za základ alba?

Věty byly většinou krátké. A já už v duchu slyšel, jak ta slova znějí, když se opakují za sebou. Začala se už na papíře kroutit melodiemi. To bylo hned. Někdo se divil, že jsem všechno zapsal během asi hodiny, ale taková doba je pro intenzivní soustředění až dost. Představoval jsem si hudbu, zpěv, bublalo to a já zapisoval.

Jsi při pozorování okolí spíš typ vizuální, nebo sluchový? Upoutává tě víc to, co kolem sebe vidíš, nebo slyšíš?

Obojí. A je možné, že celou tu náladu odstartoval i čich. Nějaká vůně na peróně nebo v kupé. Docela si prohlížím lidi kolem sebe. A taky rád koukám z okna do zahrad a různých rozpadlých továren. Snažím se zahlédnout zvířata.

Proč ses rozhodl, že album natočíš především na elektronické a klávesové nástroje?

Květy jsou dnes hodně rocková a kytarová skupina. Chtěl jsem něco jiného, ale akusticky folkovému zvuku jsem se věnoval dřív. V době vzniku Vlakem jsme s Alenkou Černou poslouchali elektro. Od úplně starých věcí až po to, co vyšlo ten den, protože ona hodně sledovala různá vydavatelství. Mám kamarády Pavla Rybičku a Petra Querda, kteří sbírají analogové syntezátory a různé elektrické bubeníky a krabičky. Jezdili jsme spolu za nimi a ty věci si zkoušeli. Bavilo nás to. Takže jsem si to naplánoval jako dobrodružství se starými stroji. Ale nejen. Je tam i nová elektronika, piano a ruční harmonium. Na nic z toho neumím hrát tak jako na kytaru. Musel jsem ke skládání i vymýšlení aranží přistoupit jinak.

Nakonec sis ale do studia pozval i hosty a třeba trubka nahrávce moc sluší…

Chris Strandh je neuvěřitelný. Hraje i na kytaru, basu, klávesy a zpívá. Když má volno, čte si noty. Zbláznil se do hudby tak, že to vyplňuje celý jeho život. Byl právě v Brně a já úplně cítil, že se zvuk desky s trumpetou krásně spojí. Dal to na druhý pokus. Řekl mi jen: „Potřebuju příběh.“ Něco jsem tedy k písničce řekl, on zavřel oči a jel.

Vlakem na mě působí jako čistě studiový projekt. Chystáš živou verzi?

Nějak by to asi šlo. Nevím ale jak, protože všechny linky jsem točil já. Buď to celé pustím a budu jen zpívat, nebo by se to musel někdo naučit hrát. Není čas dát dohromady kapelu. Ale i tak jsem jeden koncert slíbil. Bude to na cestě vlakem do rumunského Banátu. Přímo ve vagoně, na konci srpna. Premiéra i derniéra. Ale představ si to! Zahrát desku v nočním vlaku!

A vnímáš všechny ty písně jen jako součást koncepčního alba, nebo si myslíš, že by některé z nich mohly žít svým životem a třeba existovat v rámci tvých sólových koncertů, nebo dokonce koncertů Květů?

Přál bych si, aby to album žilo mezi lidmi. Je dost možné, že většina jich ani netuší, že jsem natočil desku s takovým přístupem a zvukem. Lidé tě mají nějak zařazeného. Jsou to kompozice a sólo s kytarou se hrají špatně, chybí tam všechny melodické linky, co těm písním dávají kouzlo. Nebo spíš smysl. Takže sám ne a s Květy také ne. Zajímavé je, že svoje desky neposlouchám. Ale Vlakem mám tu a tam chuť si pustit.

Květy loni po dlouhé době změnily sestavu. Co byl hlavní důvod pro změnu?

Hráli jsme deset let a bylo to perfektní. Neuvěřitelně koncertů, cest, písniček, desek. Dělali jsme i hudbu k němým filmům a věci pro spoustu různých kompilací a tribute alb. Spousta času a zážitků. A po těch deseti letech to najednou vyhořelo. Ondra Čech a Albert Novák hrají perfektně a jsou to dobří kluci, ale už tam nefungovala chemie. Nezkoušeli jsme. Hodně koncertů jsme měli náhradníky. Například Katku Žilovou z Ostravy na basu. Já měl představu, že by bylo krásné hrát třeba třicet let ve stejné sestavě. Jenže to nejde. Potřebovali jsme se nadechnout. Navrhl to Aleš, a myslím, že to bylo moc dobře. Skončilo to právě tak, aby se pěkně vzpomínalo a dobře začalo znovu.

Co do kapely přinesl nový člen Ondřej Kyas? Opravdu nahradí dva muzikanty?

On je skvělej! Hraje jednou rukou basu, druhou akordy a melodie a ještě zpívá. Při zkoušení nosí spoustu nápadů. Prožívá to. Když něco nefunguje, je vidět, že to řeší. Zase mluvíme o hudbě, žijeme tím. Je to změna. Ondřej se živil zpíváním ve sboru a je to cítit. Taky má z nás nejlepší sluch a cit pro rytmus. Aleš zase intuici pro věci, které by mohly fungovat. Jako písničkář mám úplně nejlepší parťáky.

Jak tedy teď vůbec vypadá repertoár nových Květů? Vím, že jsi napsal nové písně, ale kolik jste s Ondřejem nacvičili těch starších?

Ondřej s námi hostoval celých těch deset let! Například v roce 2006, těsně po tom, co jsme vyhodili cellistu, s námi jel na turné do Polska. Zná i naše desky a dokáže zahrát, co si řekneme. Některé písně jsme zvukově přearanžovali, například Pole tráva a činžáky, Opustit Bystroušku, Syn, Je podzim, My děti ze stanice Bullerbyn… Je to jiné. S houslemi byl někdy zvukový problém, zněly tence a skřípavě. Klávesy sice nemají tu jímavost, ale zase více prokreslí celý zvuk. Když někdo touží po staré písničce a křičí to na nás, většinou je úspěšný.

S Květy si v květnu zahrajete na festivalu Písně s příběhem, který organizuje Michal Horáček. Jaký máš k Horáčkovým textům a k němu osobně vztah?

Některé písně mám moc rád a osobně pana Horáčka obdivuji. Jak se v něm dokázalo spojit takové protiklady jako podnikání, vášeň pro sázkaření, vášeň pro literaturu a touha po spravedlnosti. Vždycky jsem miloval Václava Havla a často si studuju dokumenty týkající se Sametové revoluce. Michala Horáčka beru jako jednoho z „té party“, jíž si v české politice vážím. Přál bych si, aby se stal prezidentem.

Loni jsi ztratil svou přítelkyni Alenku Černou, se kterou jsi ještě stihl napsat sbírku básní Marťanské lodě. Je mi jasné, že se na to neodpovídá snadno, ale funguje ve tvém případě ztráta blízkého člověka jako spouštěč k další tvorbě, nebo jsi měl po její tragické smrti spíše potřebu se na nějakou dobu stáhnout do sebe?

Je to něco jako permanentní bolest. Její největší dávku dostane člověk – doufám – těsně po tom odchodu. A pak je tu ten paradox. Chcete pracovat a radovat se. Protože umřít taky, to ještě ne, a setrvávat ve stesku je nesmírně vyčerpávající. Čili zuřivě hledáte, čím se zabavit, co dělat, aby se do toho dalo ponořit. Během těch činností přichází pak radost a štěstí. Ale průběžně se zase rozum vrací zpátky k Alenčině smrti a emoce se střídají na škále od lítosti a melancholie až k vzteku.

Marťanské lodě jsou básně ve volném verši na předem domluvená slova, přičemž Alenka a ty jste oba vždy psali paralelně text na jednu pětici slov. V čem byl tento způsob tvorby pro tebe nejzajímavější? Překvapovali jste se navzájem?

To byl zázrak. Sbalil jsem Alenku proto, že byla kočka. Vtipná a chytrá. Nebylo to tak, že bych věděl, jak píše, a měl to rád. Vlastně bych se bál. Představuju si, že mám rád svoji holku a ona něco napíše, a já to podvědomě srovnávám s literaturou, kterou mám rád: Čtu to, nelíbí se mi to, začnu se kroutit, jí na tom záleží, nakonec se pohádáme. Hrůza. Ale Alenka měla cit a talent. Hráli jsme si se slovy a ty básně brali jako hru, která nám zpříjemňovala čas. Že to bude knížka, to začala plánovat, až když se chystala umřít. Já doufám, že to hravé v Marťanských lodích je. Ta svoboda, radost, že se dá plavat v obrazech, v hlavě.

Metoda, kterou jste použili, má blízko k surrealistickému volnému proudu vědomí. Čteš nebo četl jsi někdy surrealistickou poezii? Je ti blízká?

Ano, četl jsem mnoho takových sbírek. Nevím, kde je ta hranice, co už je surrealismus a co ne. Ale mám rád hodně divokou imaginaci.

Jaký jsi vůbec čtenář? Já mám pocit, že čteš asi dost a rád.. Dokonce pořádáš s přáteli čtenářské kroužky. Máš tedy na čtení dost času?

Nemám na čtení vůbec tolik času, kolik bych si přál. Ale protože už více než pět let pořádám Čtenářský kroužek, musím každý měsíc přečíst minimálně jednu knížku. Díky kamarádům taky vím, co vychází za knihy. Mimochodem ten kroužek je otevřený a může přijít kdokoliv, stačí se ozvat. Čtu výborný literární časopis Host. Kdyby to šlo, vzal bych si dovolenou a jen četl, chodil do sauny a na sushi. Tak nějak si představuju ráj. Jenže jen dočasný, prodloužení takového ráje by zase bylo peklo, protože bych strašně chtěl pracovat, vymýšlet, skládat, točit a hrát.

Na konci loňského roku vyšlo také první album písničkářky Lucie Krpalové alias Prune. Ty jsi je produkoval, aranžoval, nahrál na ně spoustu nástrojů. Co tě na práci s Lucií nejvíc bavilo?

Lucie dokáže napsat písničku se silnou melodií a velmi pěkně zpívá. Ta deska hodně lidí překvapila, měli oprávněný pocit, že pro sebe objevili něco nového, protože z koncertů mnoho lidí Prune znát nemůže. Pak mám ale i kamarády, kterým se to nelíbí, protože jim to připadá jako takové holčičí fňukání, směřované k milému, se kterým si nerozumí a skrze písničky si s ním řeší problémy. Většina písní je o tom. To je jeden z důvodů, proč tolik lidí miluje například Muchu. Ta zpívá o tom stejném, ale dělá to s humorem a bez sentimentu. Já mám rád obojí. Myslím, že Prune – Kruhy – je krásné album, plné tichých písní, napsaných z vnitřního přetlaku. To je dost pádný důvod, aby deska existovala.

Už v minulosti jsi spolupracoval s písničkářkami Janou Jablonczek a Ľubicou Christophory. V čem byla práce na Prune pro tebe jiná, nová?

V něčem to bylo úplně stejné. Mne nebaví moc kluci jako zpěváci. Nevím proč, ale přijde mi, že málokdo zpívá. Já mám rád linku, která se dá zapamatovat. Štve mne, když někdo tlačí na pilu výrazu a přitom to má na jednom tónu. Málokdo má totiž tak silné texty, aby to mělo smysl poslouchat. Takže mne baví ty melodie. Holky zpívají daleko lépe. Taky hrají dost minimalisticky na kytaru, písničky jsou tedy jednoduché a je v nich velký prostor pro aranžéra. Já jsem se musel celá ta léta učit, jak to nepřeplácat. Jak udržet album pestré, ale i nějak fungující pohromadě. S Prune jsme myslím došli nejdál. Ale taky se to album dělalo průběžně dva roky a byli jsme pěkně vyčerpaní. S Ľubicou jsme natočili vše pouze ve dvou, s Luckou naopak pozvali spoustu hostů. Obojí má něco do sebe. Hosté to ale rozhodně rozsvítili!

V současné době vysílá Česká televize dva seriály, ve kterých hraješ. V Trpaslíkovi je to dokonce velmi důležitá role. Myslíš, že máš s „poskokem“ Šouralem něco společného? Našel ses v té roli?

Honza Prušinovský mě viděl před dvěma lety v detektivce Honzy Hřebejka. Už tehdy mi říkal, že má pro mne roli. Asi jsem mu připadal jako ideální typ. Šoural je strašné nemehlo, to máme společné. Já se snažil působit co nejcivilněji. Stručnost, nepřehánění. Míň než víc. Nějak si říkám, že až se na to budu po letech dívat, ocením ten přístup a nebudu si připadat jako blbeček. Měl jsem velké štěstí, že se dalo na place improvizovat. Honza chtěl, aby situace působily autenticky, nemuseli jsme říkat přesně to, co bylo ve scénáři. Bylo to krásné natáčení.

V seriálu Svět pod hlavou se mihly celé Květy jako svazácká kapela, která hraje a to je moje interpretace – něco mezi Michalem Davidem a Katapultem nebo Turbem. Vím, že jsi bral napsání normalizačních hitů jako výzvu. Co na tom bylo nejnáročnější?

To byla zábava, těžké na tom nebylo nic, kromě toho, že jsme jeden den hráli koncert a druhý den odjížděli asi ve tři ráno do Liberce filmovat. Písničky jsem složil za jedno odpoledne. Chtěli tři: tuctový rokenrol, klišé bigbítový ploužák a písničku k uvítání soudruhů. Bavilo mě psát texty! Poslechl jsem si spoustu jalových komunistických kapel na YouTube. Taky tancovačky, lidi, které mají vkus z jiné planety. Možná to někoho překvapí, ale já se pořád snažím mít v hudbě humor. Psaní na zakázku je hodně prima. Při natáčení jsem například Aleše prosil, aby hrál na bicí co nejhloupěji. Pak jsme se té nahrávce asi hodinu smáli.

Předpokládám, že rok 2017 se ponese hodně ve znamení koncertů nové sestavy Květů. Co dalšího zásadního na letošek plánuješ?

Stále mám rozepsaný román. Netuším, kdy ho dokončím, ale pracuju na tom. S Květy budeme točit nové album, uděláme i klipy, dáme si záležet na obalu. Čeká nás hudba k celovečernímu filmu podle knihy Petry Soukupové. Já sám bych měl skládat nějakou hudbu pro divadlo Reduta. Na jaře bude mít premiéru rozhlasová pohádka Slávek a drak v režii Radima Nejedlého. Už jsme spolu točili asi pět her, je možné, že přijde v roce 2017 ještě nějaká. Rád bych hrál ve filmu, ale musela by to být nabídka, která za to stojí. Těšíme se na Colours of Ostrava a do rumunského Banátu!

Martin E. Kyšperský/ foto Petr Hegyi

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Vlakem sice už dávno nejezdím denně, ale coby nemotorista z přesvědčení využívám služeb Českých drah nebo alternativních dopravců poměrně často. A z mých „vlakových“ zážitků, nahromaděných za všechna ta léta od střední školy do současnosti, by se jistě dala sestavit sbírka povídek nebo básní. Martin E. Kyšperský napsal soubor textů, které následně zhudebnil, během jediné cesty vlakem. Začal psát v Praze, ještě než se souprava rozjela, a skončil při průjezdů vsí Bezpráví, pár kilometrů před Ústím nad Orlicí. Do Brna mu tedy ještě kus cesty zbýval, ale Martin prý ve vlaku nespí. Možná tedy na trase Česká Třebová – Svitavy – Blansko – Brno přemýšlel, co s hotovými volnými verši provede.  více

Podtitulem Bohatýrsko-milostná hudební komedie o dvanácti obrazech označilo svoji nejnovější inscenaci Tři mušketýři Městské divadlo Brno, které tímto titulem zároveň zahájilo provoz letní scény v Biskupském dvoře. Není třeba se kočkovat o žánrové vymezení této ponejvíce hry se zpěvy. Důležitější je, co tato open air produkce divákovi nabízí…  více

Na včerejším Koncertu hejtmana jihomoravského kraje na slavkovském zámku představil světoznámý kontratenorista Dominique Visse i s nově vzniklým hudebním tělesem Vis musica nevážné, komické a někdy i drze ironické skladby. A nebyla to náhoda. Další koncert hudebního festivalu Concentus Moraviae, jehož letošní ročník je zasvěcen hudbě a humoru, tak svrchovaně naplnil dramaturgickou linku. Visse se navíc s úspěchem představil již na třech festivalových ročnících.  více

Nazpívat album notoricky známých jazzových standardů v překladech do češtiny a přitom si nejen nevylámat zuby, ale dokonce působit přirozeně a v rámci možností i originálně je mimořádně náročná disciplína. Darku Neumannovi, „takové té brněnské figurce“ (jak stojí v bookletu alba) se to povedlo. Na tom, že se zdárně pohybuje na samé hraně sentimentu a bluesové ryzosti, mají velkou zásluhu i texty Ester Kočičkové.  více

Mandolinista Martin Krajíček hraje v kapelách různých žánrů. Má vlastní akustické trio, je členem tria Jitky Šuranské, působí v „mexické“ kapele Mariachi Espuelas a v Cimbal Classicu, hraje klezmer a hru na mandolínu také vyučuje. Od loňského roku je také pořadelem Mandolínového festivalu v Boskovicích. Letošní ročník se bude konat od 8. do 10. června.  více

Skupina D.N.A. Brno, vítěz finále Porty z roku 2011, vydala po čtyřech letech nové album. Vedle nového příjmení baskytaristky (ale stále je to tatáž Barbora, která před lety – tehdy ještě dívčí a dětskou – kapelu spoluzakládala) došlo v sestavě k důležité změně. Novým členem se stal Ondra Bojanovský (syn kapelník FT Primu Aleše Bojanovského), který ovládá rytmické nástroje. Bývalá perkusistka Lenka Ručková se tím pádem mohla naplno přesunout ke klavíru. Jinak zůstává vše zdánlivě při starém: D.N.A. jsou skupina mladých lidí, z větší části klasicky vzdělaných, kteří mají vedle klasické hudby rádi folk. Ten hrají po muzikantské stránce mistrně – k jejich zručnosti, kterou v jednotlivých písních dávají najevo, nelze mít výhrad. Samotný repertoár už na minulém albu vyrostl z dětských let a novinka je pochopitelně i v tomto ohledu ještě o kus dospělejší. Kapela vlastně nepřekvapila nějakým nečekaným posunem. Ale výsledek je o kus vyzrálejší a sebevědomější. A přibylo také vážných, a přitom důvěryhodně podaných témat.  více

Už 23. ročník mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae včera zahájil koncert v Bystřici nad Pernštejnem. Humor a hudba představuje letos spojení, které tvoří páteř a jednotící téma celého festivalu. Dramaturgie festivalu je letos dílem belgického muzikologa a básníka Jellea Dierickxe. Pokud se Dierickxovi podařilo stvořit pestrý program festivalu, který od počátku až do konce nabízí hudební humor ve všech podobách, pak zahajovací koncert bylo možné vnímat jako souhrn popsaného koncepctu. O nelehký úkol provést stylově diametrálně odlišná a humorem propojená díla se v případě včera postaral orchestr PKF – Prague Philharmonia pod vedením dirigenta Marka Ivanoviće.   více

Miloš Štědroň se letos podílí jako rezidenční umělec na festivalu Concentus Moraviae. Stalo se to vítanou záminkou k rozhovoru. Byl věnován jeho muzikantským začátkům, jeho cestě k hudebnímu vzdělání, jeho uměleckému vývoji a jeho znamenitým učitelům, příklonu k odkazu hudební avantgardy i příčině, proč se k ní záhy dobral určitého odstupu, jak se zasvětil věrné a úspěšné spolupráci s Divadlem Husa na provázku i jak se ho dotýkaly dobové politické proměny, jak překonával jejich tlak, jak spolupracoval se zakázaným dramatikem a svým dnešním tazatelem, jak tvořil pro skvělé Due Boemi di Praga, jak vyučoval hudbě a hudebním dějinám a působil jako oblíbený popularizátor, jak zasvěceně vykládal starou hudbu, ale i Leoše Janáčka, jak pracoval jako editor, jak se stal významnou a známou kulturní osobností, a to nejen brněnskou, a jak všemi úlohami, které si vytkl a jež za svůj pestrý a bohatý tvůrčí život plnil a plní, jak tím vším je rád.  více

Brněnského písničkáře Michala „Kosmonauta“ Šimíčka vnímám dlouhodobě jako člověka, který umí napsat poetický, často mnohovrstevnatý text a propojit jej se zajímavou hudbou. Už první album jeho skupiny Nevermore & Kosmonaut na mne působilo jako koncepční projekt. Písně na sebe sice nenavazovaly přímo, ale díky drobným detailům, textovým i hudebním, jako by jedna s druhou souvisely. Na novince Bleděmodré město však jde kapela mnohem dál. Tentokrát je to tematicky sevřený celek, věnovaný městu Brnu, propracovaný do posledního detailu. „Konceptuální album je naší odpovědí na současný trend, kdy se stává zvykem udělat jeden singl s videoklipem a poslouchat písně útržkovitě bez pořadí,“ vysvětluje Šimíček v bookletu alba a tento booklet je nedílnou součástí projektu a „příběhu“.  více

Ulice a náměstí po celé republice včera ovládli malí umělci. Do druhého ročníku celostátního happeningu se zapojilo na 400 základních uměleckých škol v 333 městech. Takřka tisíc akcí probíhalo na nejrůznějších místech Čech i Moravy. Malí umělci se vydali do ulic, kostelů, zámků, muzeí, galerií, nádraží, nákupních center a kaváren. Do programu ZUŠ Open se opět osobně zapojila patronka projektu Magdalena Kožená, která včera zamířila do Liberce, Benátek nad Jizerou a zúčastní se i slavnostního závěrečného večera ve Valdštejnské zahradě v Praze. Do ZUŠ Open se zapojila i celá řada dalších umělců například garanti jednotlivých uměleckých oborů za ZUŠ Open Alice Nellis a bratři Bubeníčkové, dále En.dru, Jiří Bárta, Karolína Berková, Vadim Petrov, ale i třeba hráči Karlovarského symfonického orchestru. ZUŠ Open proběhlo v Brně ve spolupráci Brnem městem hudby kreativní sítě UNESCO. Brněnské vystoupení základních uměleckých škol moderoval Pavel Borský, zástupce ředitelky ZUŠ Kaprálová.  více

Včerejší premiérou v Mahenově divadle přibyla do repertoáru Národního divadla Brno (NdB) opera Così fan tutte Wolfganga Amadea Mozarta v zajímavém zpracování Anny Petrželkové. V příběhu o neprozřetelném pokoušení lidských citů vystoupila sopranistka Pavla Vykopalová jako Fiordiligi, mezzosopranistka Václava Krejčí Housková jako Dorabella a Andrea Široká jako Despina. Z mužských rolí stanul na pódiu Ondřej Koplík jako Ferrando, Roman Hoza jako Guglielmo a Jan Šťáva představil Dona Alfonsa. V představení dále účinkoval sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB.  více

Skupina Plachý host vznikla v Brně kolem kytaristy a skladatele Martina Kostaše a zpěváka Pavla Kudrny. V souvislosti s jejím prvním albem, natočeným v roce 2015, jsem upozorňoval na sympatickou „plachost“, která jako by se z názvu tělesa přenesla do samotných písní. Skladby to byly opravdu tiché a jejich meditativní atmosféru jen občas narušovaly rockovější rejstříky Kudrnova hlasu a výpomoc hostů. Ostatně skupinu na debutu vedle obou zakladatelů teoreticky tvořili saxofonista Marek Bílý a hráč na perkuse Lukáš Krejčí, avšak celá sestava se představila pouze ve čtyřech skladbách. Na druhém albu Sbírka otazníků, natočeném v roce 2017 je to jinak. Vedle zmíněné čtveřice jsou jako členové skupiny uvedeni baskytarista Radovan Leskovský a bubeník Pavel Magnusek, a i když se všech šest hráčů sejde pouze v písni Uvnitř, zvuk Plachého hosta zhutněl, lehce zrockověl, vybarvil se. Písně jsou méně plaché, a tak zatímco minulé album mi svou náladou připomínalo Oldřicha Janotu nebo sólového Vladimíra Václavka, tentokrát jako bych za některými písněmi slyšel AG Flek.  více

Pavel Koudelka, bývalý bubeník skupin Dunaj, Z kopce, Krutnava nebo Mňága a Žďorp, se nedávno stal členem hned dvou nových formací. Jednou z nich je bubenické duo s Pavlem Fajtem Zesilovači a tou druhou skupina Kucharski. V ní spolupracuje s muzikanty známými z třebíčské skupiny FruFru – zpěvákem Václavem Bartošem, kytaristou Vladimírem Dudkem a baskytaristou Adamem Kotrbou – a s hráčem na klávesy Víťou Košíčkem. Kapela Kucharski bude mít koncertní premiéru ve čtvrtek 17. května v Brně ve Staré Pekárně.  více

Na začátku i na konci jarního programu letošního JazzfestuBrno stály koncerty bigbandů. A v obou případech to byl vrcholný umělecký zážitek. Christian McBride Big Band se při jednom ze tří závěrečných koncertů letošního evropského turné poprvé představil v brněnském Sono Centru. A byla to paráda: nadžánrové, zábavné a odlehčené hraní, přitom plné virtuozity a hráčské i tvůrčí invence. „Když spolu hrajeme, je to jeden velký večírek,“ předeslal kontrabasista a bandleader Christian McBride v anonci na své vystoupení – on i jeho spoluhráči to bezezbytku potvrdili.  více

Po třech letech natočily Rózinky z jihomoravských Kozojídek své druhé album. Děvčata spolu navštěvují základní uměleckou školu a písničky jim stále píše jejich paní učitelka Kateřina Mičková, která skupinu dala dohromady. Dívky společně vystoupily v rozhlasových a televizních pořadech a hrály na různých festivalech od Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou až po rockový TrutnOff. Otázka, zda skupina bude životaschopná, až její členky vyrostou a dopějí (a budou mít zřejmě jiné hudební zájmy a chutě), stále visí ve vzduchu. Nad deskou Cvrkot se lehce vznáší, ovšem nikoli jako hrozba, ale spíše jako důvod k větší pestrosti alba.  více

Břitký humor, skvělé melodie, rozkošnou pohádkovou scénografii, báječné herecké výkony a nápaditou režii si dosyta užijí návštěvníci poslední muzikálové novinky Spamalot v Městském divadle Brno. Inscenace Stanislava Slováka je ukázkou svižného, důvtipného a po všech stránkách kompaktního hudebního divadla. A troufám si tvrdit, že na jevišti Hudební scény MDB jde o nejlepší muzikálovou inscenaci sezony.  více

Nejčtenější

Kritika

Podtitulem Bohatýrsko-milostná hudební komedie o dvanácti obrazech označilo svoji nejnovější inscenaci Tři mušketýři Městské divadlo Brno, které tímto titulem zároveň zahájilo provoz letní scény v Biskupském dvoře. Není třeba se kočkovat o žánrové vymezení této ponejvíce hry se zpěvy. Důležitější je, co tato open air produkce divákovi nabízí…  více