Martin E. Kyšperský: Číst, chodit do sauny a na sushi

9. únor 2017, 4:00

Martin E. Kyšperský: Číst, chodit do sauny a na sushi

Hudebník, skladatel, zpěvák a producent Martin E. Kyšperský má za sebou pestrý rok. Psal nové písně pro svou skupinu Květy, která změnila sestavu. Produkoval album písničkářce Lucii Krpalové. Vydal sbírku básní. Hrál ve dvou televizních seriálech. Moderovat rozhovory v rádiu. Organizoval čtenářské kroužky. A vydal nové sólové album, zajímavé zvukem i tématem. S Martinem jsme hovořili o radosti z tvorby i o bolesti ze ztráty přítelkyně.

Martine, texty pro své nové sólové album Vlakem jsi napsal během jedné cesty z Prahy do Brna. Vzpomeneš si na ten okamžik, kdy sis uvědomil, že ty útržky texty by mohly posloužit za základ alba?

Věty byly většinou krátké. A já už v duchu slyšel, jak ta slova znějí, když se opakují za sebou. Začala se už na papíře kroutit melodiemi. To bylo hned. Někdo se divil, že jsem všechno zapsal během asi hodiny, ale taková doba je pro intenzivní soustředění až dost. Představoval jsem si hudbu, zpěv, bublalo to a já zapisoval.

Jsi při pozorování okolí spíš typ vizuální, nebo sluchový? Upoutává tě víc to, co kolem sebe vidíš, nebo slyšíš?

Obojí. A je možné, že celou tu náladu odstartoval i čich. Nějaká vůně na peróně nebo v kupé. Docela si prohlížím lidi kolem sebe. A taky rád koukám z okna do zahrad a různých rozpadlých továren. Snažím se zahlédnout zvířata.

Proč ses rozhodl, že album natočíš především na elektronické a klávesové nástroje?

Květy jsou dnes hodně rocková a kytarová skupina. Chtěl jsem něco jiného, ale akusticky folkovému zvuku jsem se věnoval dřív. V době vzniku Vlakem jsme s Alenkou Černou poslouchali elektro. Od úplně starých věcí až po to, co vyšlo ten den, protože ona hodně sledovala různá vydavatelství. Mám kamarády Pavla Rybičku a Petra Querda, kteří sbírají analogové syntezátory a různé elektrické bubeníky a krabičky. Jezdili jsme spolu za nimi a ty věci si zkoušeli. Bavilo nás to. Takže jsem si to naplánoval jako dobrodružství se starými stroji. Ale nejen. Je tam i nová elektronika, piano a ruční harmonium. Na nic z toho neumím hrát tak jako na kytaru. Musel jsem ke skládání i vymýšlení aranží přistoupit jinak.

Nakonec sis ale do studia pozval i hosty a třeba trubka nahrávce moc sluší…

Chris Strandh je neuvěřitelný. Hraje i na kytaru, basu, klávesy a zpívá. Když má volno, čte si noty. Zbláznil se do hudby tak, že to vyplňuje celý jeho život. Byl právě v Brně a já úplně cítil, že se zvuk desky s trumpetou krásně spojí. Dal to na druhý pokus. Řekl mi jen: „Potřebuju příběh.“ Něco jsem tedy k písničce řekl, on zavřel oči a jel.

Vlakem na mě působí jako čistě studiový projekt. Chystáš živou verzi?

Nějak by to asi šlo. Nevím ale jak, protože všechny linky jsem točil já. Buď to celé pustím a budu jen zpívat, nebo by se to musel někdo naučit hrát. Není čas dát dohromady kapelu. Ale i tak jsem jeden koncert slíbil. Bude to na cestě vlakem do rumunského Banátu. Přímo ve vagoně, na konci srpna. Premiéra i derniéra. Ale představ si to! Zahrát desku v nočním vlaku!

A vnímáš všechny ty písně jen jako součást koncepčního alba, nebo si myslíš, že by některé z nich mohly žít svým životem a třeba existovat v rámci tvých sólových koncertů, nebo dokonce koncertů Květů?

Přál bych si, aby to album žilo mezi lidmi. Je dost možné, že většina jich ani netuší, že jsem natočil desku s takovým přístupem a zvukem. Lidé tě mají nějak zařazeného. Jsou to kompozice a sólo s kytarou se hrají špatně, chybí tam všechny melodické linky, co těm písním dávají kouzlo. Nebo spíš smysl. Takže sám ne a s Květy také ne. Zajímavé je, že svoje desky neposlouchám. Ale Vlakem mám tu a tam chuť si pustit.

Květy loni po dlouhé době změnily sestavu. Co byl hlavní důvod pro změnu?

Hráli jsme deset let a bylo to perfektní. Neuvěřitelně koncertů, cest, písniček, desek. Dělali jsme i hudbu k němým filmům a věci pro spoustu různých kompilací a tribute alb. Spousta času a zážitků. A po těch deseti letech to najednou vyhořelo. Ondra Čech a Albert Novák hrají perfektně a jsou to dobří kluci, ale už tam nefungovala chemie. Nezkoušeli jsme. Hodně koncertů jsme měli náhradníky. Například Katku Žilovou z Ostravy na basu. Já měl představu, že by bylo krásné hrát třeba třicet let ve stejné sestavě. Jenže to nejde. Potřebovali jsme se nadechnout. Navrhl to Aleš, a myslím, že to bylo moc dobře. Skončilo to právě tak, aby se pěkně vzpomínalo a dobře začalo znovu.

Co do kapely přinesl nový člen Ondřej Kyas? Opravdu nahradí dva muzikanty?

On je skvělej! Hraje jednou rukou basu, druhou akordy a melodie a ještě zpívá. Při zkoušení nosí spoustu nápadů. Prožívá to. Když něco nefunguje, je vidět, že to řeší. Zase mluvíme o hudbě, žijeme tím. Je to změna. Ondřej se živil zpíváním ve sboru a je to cítit. Taky má z nás nejlepší sluch a cit pro rytmus. Aleš zase intuici pro věci, které by mohly fungovat. Jako písničkář mám úplně nejlepší parťáky.

Jak tedy teď vůbec vypadá repertoár nových Květů? Vím, že jsi napsal nové písně, ale kolik jste s Ondřejem nacvičili těch starších?

Ondřej s námi hostoval celých těch deset let! Například v roce 2006, těsně po tom, co jsme vyhodili cellistu, s námi jel na turné do Polska. Zná i naše desky a dokáže zahrát, co si řekneme. Některé písně jsme zvukově přearanžovali, například Pole tráva a činžáky, Opustit Bystroušku, Syn, Je podzim, My děti ze stanice Bullerbyn… Je to jiné. S houslemi byl někdy zvukový problém, zněly tence a skřípavě. Klávesy sice nemají tu jímavost, ale zase více prokreslí celý zvuk. Když někdo touží po staré písničce a křičí to na nás, většinou je úspěšný.

S Květy si v květnu zahrajete na festivalu Písně s příběhem, který organizuje Michal Horáček. Jaký máš k Horáčkovým textům a k němu osobně vztah?

Některé písně mám moc rád a osobně pana Horáčka obdivuji. Jak se v něm dokázalo spojit takové protiklady jako podnikání, vášeň pro sázkaření, vášeň pro literaturu a touha po spravedlnosti. Vždycky jsem miloval Václava Havla a často si studuju dokumenty týkající se Sametové revoluce. Michala Horáčka beru jako jednoho z „té party“, jíž si v české politice vážím. Přál bych si, aby se stal prezidentem.

Loni jsi ztratil svou přítelkyni Alenku Černou, se kterou jsi ještě stihl napsat sbírku básní Marťanské lodě. Je mi jasné, že se na to neodpovídá snadno, ale funguje ve tvém případě ztráta blízkého člověka jako spouštěč k další tvorbě, nebo jsi měl po její tragické smrti spíše potřebu se na nějakou dobu stáhnout do sebe?

Je to něco jako permanentní bolest. Její největší dávku dostane člověk – doufám – těsně po tom odchodu. A pak je tu ten paradox. Chcete pracovat a radovat se. Protože umřít taky, to ještě ne, a setrvávat ve stesku je nesmírně vyčerpávající. Čili zuřivě hledáte, čím se zabavit, co dělat, aby se do toho dalo ponořit. Během těch činností přichází pak radost a štěstí. Ale průběžně se zase rozum vrací zpátky k Alenčině smrti a emoce se střídají na škále od lítosti a melancholie až k vzteku.

Marťanské lodě jsou básně ve volném verši na předem domluvená slova, přičemž Alenka a ty jste oba vždy psali paralelně text na jednu pětici slov. V čem byl tento způsob tvorby pro tebe nejzajímavější? Překvapovali jste se navzájem?

To byl zázrak. Sbalil jsem Alenku proto, že byla kočka. Vtipná a chytrá. Nebylo to tak, že bych věděl, jak píše, a měl to rád. Vlastně bych se bál. Představuju si, že mám rád svoji holku a ona něco napíše, a já to podvědomě srovnávám s literaturou, kterou mám rád: Čtu to, nelíbí se mi to, začnu se kroutit, jí na tom záleží, nakonec se pohádáme. Hrůza. Ale Alenka měla cit a talent. Hráli jsme si se slovy a ty básně brali jako hru, která nám zpříjemňovala čas. Že to bude knížka, to začala plánovat, až když se chystala umřít. Já doufám, že to hravé v Marťanských lodích je. Ta svoboda, radost, že se dá plavat v obrazech, v hlavě.

Metoda, kterou jste použili, má blízko k surrealistickému volnému proudu vědomí. Čteš nebo četl jsi někdy surrealistickou poezii? Je ti blízká?

Ano, četl jsem mnoho takových sbírek. Nevím, kde je ta hranice, co už je surrealismus a co ne. Ale mám rád hodně divokou imaginaci.

Jaký jsi vůbec čtenář? Já mám pocit, že čteš asi dost a rád.. Dokonce pořádáš s přáteli čtenářské kroužky. Máš tedy na čtení dost času?

Nemám na čtení vůbec tolik času, kolik bych si přál. Ale protože už více než pět let pořádám Čtenářský kroužek, musím každý měsíc přečíst minimálně jednu knížku. Díky kamarádům taky vím, co vychází za knihy. Mimochodem ten kroužek je otevřený a může přijít kdokoliv, stačí se ozvat. Čtu výborný literární časopis Host. Kdyby to šlo, vzal bych si dovolenou a jen četl, chodil do sauny a na sushi. Tak nějak si představuju ráj. Jenže jen dočasný, prodloužení takového ráje by zase bylo peklo, protože bych strašně chtěl pracovat, vymýšlet, skládat, točit a hrát.

Na konci loňského roku vyšlo také první album písničkářky Lucie Krpalové alias Prune. Ty jsi je produkoval, aranžoval, nahrál na ně spoustu nástrojů. Co tě na práci s Lucií nejvíc bavilo?

Lucie dokáže napsat písničku se silnou melodií a velmi pěkně zpívá. Ta deska hodně lidí překvapila, měli oprávněný pocit, že pro sebe objevili něco nového, protože z koncertů mnoho lidí Prune znát nemůže. Pak mám ale i kamarády, kterým se to nelíbí, protože jim to připadá jako takové holčičí fňukání, směřované k milému, se kterým si nerozumí a skrze písničky si s ním řeší problémy. Většina písní je o tom. To je jeden z důvodů, proč tolik lidí miluje například Muchu. Ta zpívá o tom stejném, ale dělá to s humorem a bez sentimentu. Já mám rád obojí. Myslím, že Prune – Kruhy – je krásné album, plné tichých písní, napsaných z vnitřního přetlaku. To je dost pádný důvod, aby deska existovala.

Už v minulosti jsi spolupracoval s písničkářkami Janou Jablonczek a Ľubicou Christophory. V čem byla práce na Prune pro tebe jiná, nová?

V něčem to bylo úplně stejné. Mne nebaví moc kluci jako zpěváci. Nevím proč, ale přijde mi, že málokdo zpívá. Já mám rád linku, která se dá zapamatovat. Štve mne, když někdo tlačí na pilu výrazu a přitom to má na jednom tónu. Málokdo má totiž tak silné texty, aby to mělo smysl poslouchat. Takže mne baví ty melodie. Holky zpívají daleko lépe. Taky hrají dost minimalisticky na kytaru, písničky jsou tedy jednoduché a je v nich velký prostor pro aranžéra. Já jsem se musel celá ta léta učit, jak to nepřeplácat. Jak udržet album pestré, ale i nějak fungující pohromadě. S Prune jsme myslím došli nejdál. Ale taky se to album dělalo průběžně dva roky a byli jsme pěkně vyčerpaní. S Ľubicou jsme natočili vše pouze ve dvou, s Luckou naopak pozvali spoustu hostů. Obojí má něco do sebe. Hosté to ale rozhodně rozsvítili!

V současné době vysílá Česká televize dva seriály, ve kterých hraješ. V Trpaslíkovi je to dokonce velmi důležitá role. Myslíš, že máš s „poskokem“ Šouralem něco společného? Našel ses v té roli?

Honza Prušinovský mě viděl před dvěma lety v detektivce Honzy Hřebejka. Už tehdy mi říkal, že má pro mne roli. Asi jsem mu připadal jako ideální typ. Šoural je strašné nemehlo, to máme společné. Já se snažil působit co nejcivilněji. Stručnost, nepřehánění. Míň než víc. Nějak si říkám, že až se na to budu po letech dívat, ocením ten přístup a nebudu si připadat jako blbeček. Měl jsem velké štěstí, že se dalo na place improvizovat. Honza chtěl, aby situace působily autenticky, nemuseli jsme říkat přesně to, co bylo ve scénáři. Bylo to krásné natáčení.

V seriálu Svět pod hlavou se mihly celé Květy jako svazácká kapela, která hraje a to je moje interpretace – něco mezi Michalem Davidem a Katapultem nebo Turbem. Vím, že jsi bral napsání normalizačních hitů jako výzvu. Co na tom bylo nejnáročnější?

To byla zábava, těžké na tom nebylo nic, kromě toho, že jsme jeden den hráli koncert a druhý den odjížděli asi ve tři ráno do Liberce filmovat. Písničky jsem složil za jedno odpoledne. Chtěli tři: tuctový rokenrol, klišé bigbítový ploužák a písničku k uvítání soudruhů. Bavilo mě psát texty! Poslechl jsem si spoustu jalových komunistických kapel na YouTube. Taky tancovačky, lidi, které mají vkus z jiné planety. Možná to někoho překvapí, ale já se pořád snažím mít v hudbě humor. Psaní na zakázku je hodně prima. Při natáčení jsem například Aleše prosil, aby hrál na bicí co nejhloupěji. Pak jsme se té nahrávce asi hodinu smáli.

Předpokládám, že rok 2017 se ponese hodně ve znamení koncertů nové sestavy Květů. Co dalšího zásadního na letošek plánuješ?

Stále mám rozepsaný román. Netuším, kdy ho dokončím, ale pracuju na tom. S Květy budeme točit nové album, uděláme i klipy, dáme si záležet na obalu. Čeká nás hudba k celovečernímu filmu podle knihy Petry Soukupové. Já sám bych měl skládat nějakou hudbu pro divadlo Reduta. Na jaře bude mít premiéru rozhlasová pohádka Slávek a drak v režii Radima Nejedlého. Už jsme spolu točili asi pět her, je možné, že přijde v roce 2017 ještě nějaká. Rád bych hrál ve filmu, ale musela by to být nabídka, která za to stojí. Těšíme se na Colours of Ostrava a do rumunského Banátu!

Martin E. Kyšperský/ foto Petr Hegyi

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Vlakem sice už dávno nejezdím denně, ale coby nemotorista z přesvědčení využívám služeb Českých drah nebo alternativních dopravců poměrně často. A z mých „vlakových“ zážitků, nahromaděných za všechna ta léta od střední školy do současnosti, by se jistě dala sestavit sbírka povídek nebo básní. Martin E. Kyšperský napsal soubor textů, které následně zhudebnil, během jediné cesty vlakem. Začal psát v Praze, ještě než se souprava rozjela, a skončil při průjezdů vsí Bezpráví, pár kilometrů před Ústím nad Orlicí. Do Brna mu tedy ještě kus cesty zbýval, ale Martin prý ve vlaku nespí. Možná tedy na trase Česká Třebová – Svitavy – Blansko – Brno přemýšlel, co s hotovými volnými verši provede.  více

Zpěvačka Lenka Nová se narodila V Brně. Dodnes se sem často a ráda vrací. Loni na podzim vydala svou třetí profilovou desku Čtyřicítka, na které je desítka osobních písní s texty Michala Horáčka. Nedávno byla nominována na hudební cenu Anděl v kategorii Zpěvačka roku. Letos 8. a 9. března v baru U kouřícího králíka v rodném městě zahájila s nově nazkoušeným repertoárem koncertní turné Čtyřicítka Tour, jehož jarní část uzavře pražský koncert ve studiu DVA 21. května. A o tom všem jsme si povídaly…  více

Láska na dálku je současná opera, která už je nicméně jasnou klasikou. Národní divadlo Brno nastudováním skvělého díla Kaiji Saariaho sáhlo do světového repertoáru. Výběrem i realizací inscenace v tuzemském kontextu jedinečně a výrazně zabodovalo.  více

Zahlédl jsem jej na dolním konci ulice Kobližná. Tak přece! Je to vzácný exemplář, zřídka kdy k vidění. Tímto záznamem se mi obrázek brněnské hudební fauny pěkně zacelil. Jaké by to bylo město hudby, kdyby se v něm aspoň občas nevyskytoval flašinetář!  více

Basista Jan Martiník v klavírním doprovodu Davida Marečka v brněnském Besedním domě zakončili třítýdenní turné po České republice. Program byl semknutý – umělci provedli kompletní cyklus Zimní cestou, jedno z klíčových děl Franze Schuberta a písňové formy vůbec.  více

Podle ankety jazzových publicistů a odborníků, kterou na přelomu roku uspořádal Český rozhlas Jazz, je nejlepším domácím jazzovým albem roku 2016 novinka kytaristy Davida Dorůžky s názvem Autumn Tales. Dorůžka se svým triem toto své CD živě představí 23. března v Sono Centru v rámci úvodního večera festivalu JazzFestBrno.  více

Jedenadvacátého března se brněnským koncertem uzavírá ojedinělé tuzemské turné basisty Jana Martiníka a klavíristy Davida Marečka, při němž postupně pro pět měst připravili Schubertův písňový cyklus Zimní cesta. Pěvec, ostravský rodák, si pro tento projekt našel čas v programu svého berlínského operního angažmá, pianista čas hledal vedle své práce manažera: po několika letech strávených v ředitelském kresle Filharmonie Brno zastává nyní už šestým rokem stejnou funkci v České filharmonii. Uprostřed turné, po Ostravě a Plzni a před Zlínem a jihomoravskou metropolí, vystoupili 8. března v pražském Rudolfinu.  Rozhovor, vedený v noci hned po koncertě, prozradil pohodu osobního i uměleckého přátelství obou hudebníků, ale také obvyklé uvolnění, které se po zdařilém vystoupení dostavuje. David Mareček se před usednutím k mikrofonu však na delší dobu vytratil.  více

Velmi vtipné a tedy i zábavné, divadelně nápadité a hudebně zajímavé a navrch inteligentní: to vše jsou přívlastky, kterými lze označit novou hudební komedii Bítls v produkci Městského divadla Brno. Ztřeštěný muzikál postavený na písních legendárních Beatles je ukázkou původního divadla, které diváka skoro tři hodiny budí k salvám smíchu a zároveň má přidanou hodnotu v podobě nenucené a trefné sondy do naší socialistické minulosti.  více

Písničkáře Filipa Drlíka znám z jihomoravských kol Porty. V roce 2014 se v něm umístil dokonce na druhém místě, a postoupil tak do semifinále v Řevnicích u Prahy. I když jsem byl tehdy členem poroty, sám jsem měl jiné favority. Filip na mě působil jako průměrný autor a interpret s ne úplně vyrovnaným repertoárem. Jenže co člověk stihne posoudit během soutěžního minivystoupení o třech písních, že? Proto jsem byl docela zvědavý na Filipovo debutové album, které vyšlo v roce 2016 pod názvem Hudba ze světlíku. Je krátké – trvá jen málo přes půl hodiny –, ale přesto příjemně překvapí hudební pestrostí. Drlík se na něm představuje jako skladatel, textař, zpěvák a kytarista, ale velmi důležitá je přidaná hodnota v podobě hudebních hostů. Nevím, zda jsou aranže přímo dílem písničkářovým, nebo se na nich výrazněji podílel Martin Mynář jako mistr zvuku a producent alba. V každém případě však proplouvání mezi různými hudebními styly zachraňuje celek před hrozící šedivostí.  více

Za dirigentský pult brněnských filharmoniků se téměř přesně po roce vrátil americký dirigent Case Scaglione. Loni si v Janáčkově divadle vytvořil renomé výborného umělce, které včerejším koncertem v Besedním domě jen stvrdil.  více

Hudebník, skladatel, zpěvák a producent Martin E. Kyšperský má za sebou pestrý rok. Psal nové písně pro svou skupinu Květy, která změnila sestavu. Produkoval album písničkářce Lucii Krpalové. Vydal sbírku básní. Hrál ve dvou televizních seriálech. Moderovat rozhovory v rádiu. Organizoval čtenářské kroužky. A vydal nové sólové album, zajímavé zvukem i tématem. S Martinem jsme hovořili o radosti z tvorby i o bolesti ze ztráty přítelkyně.  více

Italská opera nemusí být nutně reprezentována jen jménem Verdi. Ponchielliho Gioconda ze sedmdesátých let devatenáctého století je toho důkazem. Tím spíš, když se její inscenace povede tak jako nyní v Národním divadle Brno.  více

Jiří Plocek si muzikantské řemeslo vyzkoušel ze všech možných úhlů pohledu: jako řadový hráč ve skupině Poutníci, jako kapelník Teagrassu, jako vydavatel i rozhlasový redaktor. Jeho zamyšlení o hudbě každý rok moc rád poslouchám na odborném kolokviu v rámci Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou. Nedávno se Jiří pustil do velkého díla. Chce prozkoumat a jako knižní monografii sepsat a vydat fenomén, který nazval Píseň duše.  více

4. února uvede Janáčkova opera Národního divadla Brno poprvé ve své historii operu La Gioconda italského skladatele Amilcare Ponchielliho. S režisérem Tomášem Pilařem a dirigentem inscenace Jaroslavem Kyzlinkem ve videorozhovorech odkrýváme více z připravované operní inscenace. La Gioconda byla již při své premiéře v milánské La Scale v roce 1876 odměněna dvaceti oponami a v roce 1883 byla jedním z vybraných titulů první sezony Metropolitní opery v New Yorku. V titulní roli brněnské inscenace se představí maďarská sopranistka Csilla Boross a Iveta Jiříková, v roli Enza jihokorejský tenorista Sung Kyu Park a Luciano Mastro.  více

Filharmonie Brno uspořádala další skvostný koncert, nad jehož silou účinku zůstává rozum stát. Vzhledem k tomu, že nás v poslední době takto blaží týden co týden, nabízí se otázka, čím to všechno skončí. Odpověď známe: zavřením Janáčkova divadla a dlouhými prodlevami mezi koncerty. Právě světová úroveň zdejší dramaturgie, jež mimo Vídeň stěží hledá obdobu na stovky kilometrů daleko, je vhodným řešením pro nárazově fungující orchestr, který nyní přichází o poslední důstojné působiště.  více

Brněnská skupina Tranzan vznikla transformací z kapely Model Bazaar. Kytaristu Jana Řeřuchu, který odešel do projektu IAN, vystřídal pianista Ondřej Strouhal. Ostatní členové – kytarista a zpěvák Radek Malý, violoncellistka Soňa Malá, baskytarista Jakub Šimáně a bubeník Pospe – zůstali. Přestože šlo o pouhou výměnu jednoho člena (a jednoho nástroje), změna názvu je na místě. Zatímco Model Bazaar měl anglické texty, Tranzan se orientuje na slova v češtině a jasné a srozumitelné poselství je jeho devízou. Jde vlastně o monotematickou nebo koncepční kapelu – pod dlouhým názvem alba Příběhy o životě, smrti a o tom, co je mezi tím se totiž skrývá pásmo ekologicky laděných písní. Více než o laciné „agitky“ však jde o poetické příběhy a písně plné silných obratů, které doufám osloví i posluchače, který zatím nedokáže rozlišit modrý kontejner od žlutého.  více