Martin E. Kyšperský: Číst, chodit do sauny a na sushi

9. únor 2017, 4:00

Martin E. Kyšperský: Číst, chodit do sauny a na sushi

Hudebník, skladatel, zpěvák a producent Martin E. Kyšperský má za sebou pestrý rok. Psal nové písně pro svou skupinu Květy, která změnila sestavu. Produkoval album písničkářce Lucii Krpalové. Vydal sbírku básní. Hrál ve dvou televizních seriálech. Moderovat rozhovory v rádiu. Organizoval čtenářské kroužky. A vydal nové sólové album, zajímavé zvukem i tématem. S Martinem jsme hovořili o radosti z tvorby i o bolesti ze ztráty přítelkyně.

Martine, texty pro své nové sólové album Vlakem jsi napsal během jedné cesty z Prahy do Brna. Vzpomeneš si na ten okamžik, kdy sis uvědomil, že ty útržky texty by mohly posloužit za základ alba?

Věty byly většinou krátké. A já už v duchu slyšel, jak ta slova znějí, když se opakují za sebou. Začala se už na papíře kroutit melodiemi. To bylo hned. Někdo se divil, že jsem všechno zapsal během asi hodiny, ale taková doba je pro intenzivní soustředění až dost. Představoval jsem si hudbu, zpěv, bublalo to a já zapisoval.

Jsi při pozorování okolí spíš typ vizuální, nebo sluchový? Upoutává tě víc to, co kolem sebe vidíš, nebo slyšíš?

Obojí. A je možné, že celou tu náladu odstartoval i čich. Nějaká vůně na peróně nebo v kupé. Docela si prohlížím lidi kolem sebe. A taky rád koukám z okna do zahrad a různých rozpadlých továren. Snažím se zahlédnout zvířata.

Proč ses rozhodl, že album natočíš především na elektronické a klávesové nástroje?

Květy jsou dnes hodně rocková a kytarová skupina. Chtěl jsem něco jiného, ale akusticky folkovému zvuku jsem se věnoval dřív. V době vzniku Vlakem jsme s Alenkou Černou poslouchali elektro. Od úplně starých věcí až po to, co vyšlo ten den, protože ona hodně sledovala různá vydavatelství. Mám kamarády Pavla Rybičku a Petra Querda, kteří sbírají analogové syntezátory a různé elektrické bubeníky a krabičky. Jezdili jsme spolu za nimi a ty věci si zkoušeli. Bavilo nás to. Takže jsem si to naplánoval jako dobrodružství se starými stroji. Ale nejen. Je tam i nová elektronika, piano a ruční harmonium. Na nic z toho neumím hrát tak jako na kytaru. Musel jsem ke skládání i vymýšlení aranží přistoupit jinak.

Nakonec sis ale do studia pozval i hosty a třeba trubka nahrávce moc sluší…

Chris Strandh je neuvěřitelný. Hraje i na kytaru, basu, klávesy a zpívá. Když má volno, čte si noty. Zbláznil se do hudby tak, že to vyplňuje celý jeho život. Byl právě v Brně a já úplně cítil, že se zvuk desky s trumpetou krásně spojí. Dal to na druhý pokus. Řekl mi jen: „Potřebuju příběh.“ Něco jsem tedy k písničce řekl, on zavřel oči a jel.

Vlakem na mě působí jako čistě studiový projekt. Chystáš živou verzi?

Nějak by to asi šlo. Nevím ale jak, protože všechny linky jsem točil já. Buď to celé pustím a budu jen zpívat, nebo by se to musel někdo naučit hrát. Není čas dát dohromady kapelu. Ale i tak jsem jeden koncert slíbil. Bude to na cestě vlakem do rumunského Banátu. Přímo ve vagoně, na konci srpna. Premiéra i derniéra. Ale představ si to! Zahrát desku v nočním vlaku!

A vnímáš všechny ty písně jen jako součást koncepčního alba, nebo si myslíš, že by některé z nich mohly žít svým životem a třeba existovat v rámci tvých sólových koncertů, nebo dokonce koncertů Květů?

Přál bych si, aby to album žilo mezi lidmi. Je dost možné, že většina jich ani netuší, že jsem natočil desku s takovým přístupem a zvukem. Lidé tě mají nějak zařazeného. Jsou to kompozice a sólo s kytarou se hrají špatně, chybí tam všechny melodické linky, co těm písním dávají kouzlo. Nebo spíš smysl. Takže sám ne a s Květy také ne. Zajímavé je, že svoje desky neposlouchám. Ale Vlakem mám tu a tam chuť si pustit.

Květy loni po dlouhé době změnily sestavu. Co byl hlavní důvod pro změnu?

Hráli jsme deset let a bylo to perfektní. Neuvěřitelně koncertů, cest, písniček, desek. Dělali jsme i hudbu k němým filmům a věci pro spoustu různých kompilací a tribute alb. Spousta času a zážitků. A po těch deseti letech to najednou vyhořelo. Ondra Čech a Albert Novák hrají perfektně a jsou to dobří kluci, ale už tam nefungovala chemie. Nezkoušeli jsme. Hodně koncertů jsme měli náhradníky. Například Katku Žilovou z Ostravy na basu. Já měl představu, že by bylo krásné hrát třeba třicet let ve stejné sestavě. Jenže to nejde. Potřebovali jsme se nadechnout. Navrhl to Aleš, a myslím, že to bylo moc dobře. Skončilo to právě tak, aby se pěkně vzpomínalo a dobře začalo znovu.

Co do kapely přinesl nový člen Ondřej Kyas? Opravdu nahradí dva muzikanty?

On je skvělej! Hraje jednou rukou basu, druhou akordy a melodie a ještě zpívá. Při zkoušení nosí spoustu nápadů. Prožívá to. Když něco nefunguje, je vidět, že to řeší. Zase mluvíme o hudbě, žijeme tím. Je to změna. Ondřej se živil zpíváním ve sboru a je to cítit. Taky má z nás nejlepší sluch a cit pro rytmus. Aleš zase intuici pro věci, které by mohly fungovat. Jako písničkář mám úplně nejlepší parťáky.

Jak tedy teď vůbec vypadá repertoár nových Květů? Vím, že jsi napsal nové písně, ale kolik jste s Ondřejem nacvičili těch starších?

Ondřej s námi hostoval celých těch deset let! Například v roce 2006, těsně po tom, co jsme vyhodili cellistu, s námi jel na turné do Polska. Zná i naše desky a dokáže zahrát, co si řekneme. Některé písně jsme zvukově přearanžovali, například Pole tráva a činžáky, Opustit Bystroušku, Syn, Je podzim, My děti ze stanice Bullerbyn… Je to jiné. S houslemi byl někdy zvukový problém, zněly tence a skřípavě. Klávesy sice nemají tu jímavost, ale zase více prokreslí celý zvuk. Když někdo touží po staré písničce a křičí to na nás, většinou je úspěšný.

S Květy si v květnu zahrajete na festivalu Písně s příběhem, který organizuje Michal Horáček. Jaký máš k Horáčkovým textům a k němu osobně vztah?

Některé písně mám moc rád a osobně pana Horáčka obdivuji. Jak se v něm dokázalo spojit takové protiklady jako podnikání, vášeň pro sázkaření, vášeň pro literaturu a touha po spravedlnosti. Vždycky jsem miloval Václava Havla a často si studuju dokumenty týkající se Sametové revoluce. Michala Horáčka beru jako jednoho z „té party“, jíž si v české politice vážím. Přál bych si, aby se stal prezidentem.

Loni jsi ztratil svou přítelkyni Alenku Černou, se kterou jsi ještě stihl napsat sbírku básní Marťanské lodě. Je mi jasné, že se na to neodpovídá snadno, ale funguje ve tvém případě ztráta blízkého člověka jako spouštěč k další tvorbě, nebo jsi měl po její tragické smrti spíše potřebu se na nějakou dobu stáhnout do sebe?

Je to něco jako permanentní bolest. Její největší dávku dostane člověk – doufám – těsně po tom odchodu. A pak je tu ten paradox. Chcete pracovat a radovat se. Protože umřít taky, to ještě ne, a setrvávat ve stesku je nesmírně vyčerpávající. Čili zuřivě hledáte, čím se zabavit, co dělat, aby se do toho dalo ponořit. Během těch činností přichází pak radost a štěstí. Ale průběžně se zase rozum vrací zpátky k Alenčině smrti a emoce se střídají na škále od lítosti a melancholie až k vzteku.

Marťanské lodě jsou básně ve volném verši na předem domluvená slova, přičemž Alenka a ty jste oba vždy psali paralelně text na jednu pětici slov. V čem byl tento způsob tvorby pro tebe nejzajímavější? Překvapovali jste se navzájem?

To byl zázrak. Sbalil jsem Alenku proto, že byla kočka. Vtipná a chytrá. Nebylo to tak, že bych věděl, jak píše, a měl to rád. Vlastně bych se bál. Představuju si, že mám rád svoji holku a ona něco napíše, a já to podvědomě srovnávám s literaturou, kterou mám rád: Čtu to, nelíbí se mi to, začnu se kroutit, jí na tom záleží, nakonec se pohádáme. Hrůza. Ale Alenka měla cit a talent. Hráli jsme si se slovy a ty básně brali jako hru, která nám zpříjemňovala čas. Že to bude knížka, to začala plánovat, až když se chystala umřít. Já doufám, že to hravé v Marťanských lodích je. Ta svoboda, radost, že se dá plavat v obrazech, v hlavě.

Metoda, kterou jste použili, má blízko k surrealistickému volnému proudu vědomí. Čteš nebo četl jsi někdy surrealistickou poezii? Je ti blízká?

Ano, četl jsem mnoho takových sbírek. Nevím, kde je ta hranice, co už je surrealismus a co ne. Ale mám rád hodně divokou imaginaci.

Jaký jsi vůbec čtenář? Já mám pocit, že čteš asi dost a rád.. Dokonce pořádáš s přáteli čtenářské kroužky. Máš tedy na čtení dost času?

Nemám na čtení vůbec tolik času, kolik bych si přál. Ale protože už více než pět let pořádám Čtenářský kroužek, musím každý měsíc přečíst minimálně jednu knížku. Díky kamarádům taky vím, co vychází za knihy. Mimochodem ten kroužek je otevřený a může přijít kdokoliv, stačí se ozvat. Čtu výborný literární časopis Host. Kdyby to šlo, vzal bych si dovolenou a jen četl, chodil do sauny a na sushi. Tak nějak si představuju ráj. Jenže jen dočasný, prodloužení takového ráje by zase bylo peklo, protože bych strašně chtěl pracovat, vymýšlet, skládat, točit a hrát.

Na konci loňského roku vyšlo také první album písničkářky Lucie Krpalové alias Prune. Ty jsi je produkoval, aranžoval, nahrál na ně spoustu nástrojů. Co tě na práci s Lucií nejvíc bavilo?

Lucie dokáže napsat písničku se silnou melodií a velmi pěkně zpívá. Ta deska hodně lidí překvapila, měli oprávněný pocit, že pro sebe objevili něco nového, protože z koncertů mnoho lidí Prune znát nemůže. Pak mám ale i kamarády, kterým se to nelíbí, protože jim to připadá jako takové holčičí fňukání, směřované k milému, se kterým si nerozumí a skrze písničky si s ním řeší problémy. Většina písní je o tom. To je jeden z důvodů, proč tolik lidí miluje například Muchu. Ta zpívá o tom stejném, ale dělá to s humorem a bez sentimentu. Já mám rád obojí. Myslím, že Prune – Kruhy – je krásné album, plné tichých písní, napsaných z vnitřního přetlaku. To je dost pádný důvod, aby deska existovala.

Už v minulosti jsi spolupracoval s písničkářkami Janou Jablonczek a Ľubicou Christophory. V čem byla práce na Prune pro tebe jiná, nová?

V něčem to bylo úplně stejné. Mne nebaví moc kluci jako zpěváci. Nevím proč, ale přijde mi, že málokdo zpívá. Já mám rád linku, která se dá zapamatovat. Štve mne, když někdo tlačí na pilu výrazu a přitom to má na jednom tónu. Málokdo má totiž tak silné texty, aby to mělo smysl poslouchat. Takže mne baví ty melodie. Holky zpívají daleko lépe. Taky hrají dost minimalisticky na kytaru, písničky jsou tedy jednoduché a je v nich velký prostor pro aranžéra. Já jsem se musel celá ta léta učit, jak to nepřeplácat. Jak udržet album pestré, ale i nějak fungující pohromadě. S Prune jsme myslím došli nejdál. Ale taky se to album dělalo průběžně dva roky a byli jsme pěkně vyčerpaní. S Ľubicou jsme natočili vše pouze ve dvou, s Luckou naopak pozvali spoustu hostů. Obojí má něco do sebe. Hosté to ale rozhodně rozsvítili!

V současné době vysílá Česká televize dva seriály, ve kterých hraješ. V Trpaslíkovi je to dokonce velmi důležitá role. Myslíš, že máš s „poskokem“ Šouralem něco společného? Našel ses v té roli?

Honza Prušinovský mě viděl před dvěma lety v detektivce Honzy Hřebejka. Už tehdy mi říkal, že má pro mne roli. Asi jsem mu připadal jako ideální typ. Šoural je strašné nemehlo, to máme společné. Já se snažil působit co nejcivilněji. Stručnost, nepřehánění. Míň než víc. Nějak si říkám, že až se na to budu po letech dívat, ocením ten přístup a nebudu si připadat jako blbeček. Měl jsem velké štěstí, že se dalo na place improvizovat. Honza chtěl, aby situace působily autenticky, nemuseli jsme říkat přesně to, co bylo ve scénáři. Bylo to krásné natáčení.

V seriálu Svět pod hlavou se mihly celé Květy jako svazácká kapela, která hraje a to je moje interpretace – něco mezi Michalem Davidem a Katapultem nebo Turbem. Vím, že jsi bral napsání normalizačních hitů jako výzvu. Co na tom bylo nejnáročnější?

To byla zábava, těžké na tom nebylo nic, kromě toho, že jsme jeden den hráli koncert a druhý den odjížděli asi ve tři ráno do Liberce filmovat. Písničky jsem složil za jedno odpoledne. Chtěli tři: tuctový rokenrol, klišé bigbítový ploužák a písničku k uvítání soudruhů. Bavilo mě psát texty! Poslechl jsem si spoustu jalových komunistických kapel na YouTube. Taky tancovačky, lidi, které mají vkus z jiné planety. Možná to někoho překvapí, ale já se pořád snažím mít v hudbě humor. Psaní na zakázku je hodně prima. Při natáčení jsem například Aleše prosil, aby hrál na bicí co nejhloupěji. Pak jsme se té nahrávce asi hodinu smáli.

Předpokládám, že rok 2017 se ponese hodně ve znamení koncertů nové sestavy Květů. Co dalšího zásadního na letošek plánuješ?

Stále mám rozepsaný román. Netuším, kdy ho dokončím, ale pracuju na tom. S Květy budeme točit nové album, uděláme i klipy, dáme si záležet na obalu. Čeká nás hudba k celovečernímu filmu podle knihy Petry Soukupové. Já sám bych měl skládat nějakou hudbu pro divadlo Reduta. Na jaře bude mít premiéru rozhlasová pohádka Slávek a drak v režii Radima Nejedlého. Už jsme spolu točili asi pět her, je možné, že přijde v roce 2017 ještě nějaká. Rád bych hrál ve filmu, ale musela by to být nabídka, která za to stojí. Těšíme se na Colours of Ostrava a do rumunského Banátu!

Martin E. Kyšperský/ foto Petr Hegyi

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Vlakem sice už dávno nejezdím denně, ale coby nemotorista z přesvědčení využívám služeb Českých drah nebo alternativních dopravců poměrně často. A z mých „vlakových“ zážitků, nahromaděných za všechna ta léta od střední školy do současnosti, by se jistě dala sestavit sbírka povídek nebo básní. Martin E. Kyšperský napsal soubor textů, které následně zhudebnil, během jediné cesty vlakem. Začal psát v Praze, ještě než se souprava rozjela, a skončil při průjezdů vsí Bezpráví, pár kilometrů před Ústím nad Orlicí. Do Brna mu tedy ještě kus cesty zbýval, ale Martin prý ve vlaku nespí. Možná tedy na trase Česká Třebová – Svitavy – Blansko – Brno přemýšlel, co s hotovými volnými verši provede.  více

Dnes již světoznámá švédská kapela Dirty Loops zakončila v sobotu 30. listopadu v brněnském Metro Music Bar své podzimní evropské turné. Koncertem kapela přispěla do programu sedmnáctého ročníku funkového, soulového a jazzového festivalu Groove Brno. Trio virtuózních muzikantů ve složení Jonah Nilsson – zpěv a klávesy, Henrik Linder – basová kytara a Aron Mellergård – bicí se proslavilo perfektní technickou zdatností, propracovanými vlastními kompozicemi i cover verzemi známých, zejména popových písní. Tyto písně jsou však v jejich aranžích často reharmonizovány a stylem se blíží ke kombinaci disca, popu a jazz fusion. Aby se muzikanti nemuseli uchýlit k používání předem nahraných podkladů, doplnil trio při tour klávesák a vokalista Kristian Kraftlingvíce

Největší koncertní projekt stávající sezóny 28. a 29. listopadu zahájil abonentní řadu Filharmonie v divadle II. První polovinu věnovala Filharmonie Brno pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese třem kratším kompozicím Ericha Wolfganga Korngolda a Josefa Bohuslava Foerstera. Druhou část pak vyplnila monumentální Píseň žalobná Gustava Mahlera, která zazněla v původní třívěté verzi. Orchestr doplnil Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy, a čtveřice sólistů ve složení Chen Reiss – soprán, Stefanie Irányi –alt, Attilio Glaser – tenor a Michael Wagner –baryton. Dvojice koncertů navíc připomínala velká výročí: 90 let od premiéry (28. 11. 1934) původní třívěté verze Mahlerovy Písně žalobné, která se odehrála v Brně, a 100 let od otevření brněnského studia Českého (Československého) rozhlasu.  více

Hudební soubor Ensemble Opera Diversa dal svému poslednímu orchestrálnímu koncertu letošního roku osobitý „spin“. Večer se odehrál 26. listopadu v hudebním klubu Alterna, který je spíše sídlem rocku, elektroniky a indie popu než koncertním sálem artificiální hudby. Dvojice vybraných skladeb sestávající z premiérovaného díla Vojtěcha Dlaska Querellovy písně pro sopránový saxofon a smyčce a skladby Miloslava Ištvana Hard Blues pro pop-baryton, soprán, recitátora a komorní soubor tomu rovněž odpovídala. Ištvanův Hard blues přirozeně propůjčil celému večeru i jméno – právě onen střet artificiálního, komponovaného a cíleně „uměleckého“ světa (myšleno bez pejorativního nádechu) s afroamerickými autentickými hudebními projevy vyvěrajícími z hlubin duše životem zkoušeného člověka byl totiž středobodem večera. Nejednalo se tedy o pouhou stylovou inspiraci, nýbrž o inspiraci tematickou, která byla inherentně přítomná také v úvodním díle večera. Tím byla skladba Querellovy písně inspirovaná románem Jeana Geneta, již dříve věnovaná souboru Ensemble Opera Diversa, tentokrát však v nové instrumentaci.  více

Poslední z komorních koncertů v brněnských vilách na festivalu Janáček Brno 2024 se odehrál v neděli 24. listopadu odpoledne. Smyčcové kvartety Vítězslavy Kaprálové, Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka provedlo ve vile Löw-Beer Janáčkovo kvarteto ve složení Miloš Vacek – 1. housle, Richard Kružík – 2. housle, Jan Řezníček – viola a Lukáš Polák – violoncello.  více

Abonentní řadu Filharmonie doma zahájila ve čtvrtek 21. listopadu v Besedním domě Filharmonie Brno pod vedením Roberta Kružíka. Zatímco první polovina byla věnována skladbám Johanna Sebastiana Bacha, ovšem v úpravě autorů 20. století, druhou polovinu vyplnila Symfonie č. 4 Alfreda Schnittkeho. V další kompozici první poloviny před orchestr předstoupil houslista Martin Pavlík, a ve Schnittkeho Čtvrté symfonii se k orchestru přidali mezzosopranistka Hana Kopřivová a tenorista Pavel Valenta. V obou polovinách koncertu pak orchestr doplnil pěvecký sbor Gaudeamus Brno pod vedením Daši Karasové a Martiny Kirovévíce

Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková, a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Raman Hasymau (Števa Buryja).  více

Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Nejčtenější

Kritika

Jedním z největších lákadel letošního ročníku Expozice nové hudby bylo bezpochyby uvedení skladby Communicating Vessels v okouzlujících prostorách vodojemů na Žlutém kopci. Společné dílo Radima Hanouska (*1971), Michala Wróblewského (*1988), Františka Chaloupky (*1981), Iana Mikysky (*1994) a Kristýny Švihálkové (*1997) zaznělo ve čtvrtek 17. října v podání skladatelů samotných ve světové premiéře. Kompozice Communicating Vessels (Spojené nádoby) vznikla na objednávku festivalu a byla vytvořena speciálně pro prostor brněnských vodojemů. Spojené nádoby tematizují a „oslavují“ uchovávání látek různých fyzikálních skupenství, které se staly samozřejmostí našeho každodenního života až do míry, že je téměř nevnímáme. Za nádobu je také možné označit člověka vnímajícího a myslícího, jehož mysl může být naplněna různým obsahem. Za spojení nádob by se pak také dalo považovat spojení pěti muzikantů–skladatelů v tomto jedinečném projektu.   více