Martin E. Kyšperský: Číst, chodit do sauny a na sushi

9. únor 2017, 4:00

Martin E. Kyšperský: Číst, chodit do sauny a na sushi

Hudebník, skladatel, zpěvák a producent Martin E. Kyšperský má za sebou pestrý rok. Psal nové písně pro svou skupinu Květy, která změnila sestavu. Produkoval album písničkářce Lucii Krpalové. Vydal sbírku básní. Hrál ve dvou televizních seriálech. Moderovat rozhovory v rádiu. Organizoval čtenářské kroužky. A vydal nové sólové album, zajímavé zvukem i tématem. S Martinem jsme hovořili o radosti z tvorby i o bolesti ze ztráty přítelkyně.

Martine, texty pro své nové sólové album Vlakem jsi napsal během jedné cesty z Prahy do Brna. Vzpomeneš si na ten okamžik, kdy sis uvědomil, že ty útržky texty by mohly posloužit za základ alba?

Věty byly většinou krátké. A já už v duchu slyšel, jak ta slova znějí, když se opakují za sebou. Začala se už na papíře kroutit melodiemi. To bylo hned. Někdo se divil, že jsem všechno zapsal během asi hodiny, ale taková doba je pro intenzivní soustředění až dost. Představoval jsem si hudbu, zpěv, bublalo to a já zapisoval.

Jsi při pozorování okolí spíš typ vizuální, nebo sluchový? Upoutává tě víc to, co kolem sebe vidíš, nebo slyšíš?

Obojí. A je možné, že celou tu náladu odstartoval i čich. Nějaká vůně na peróně nebo v kupé. Docela si prohlížím lidi kolem sebe. A taky rád koukám z okna do zahrad a různých rozpadlých továren. Snažím se zahlédnout zvířata.

Proč ses rozhodl, že album natočíš především na elektronické a klávesové nástroje?

Květy jsou dnes hodně rocková a kytarová skupina. Chtěl jsem něco jiného, ale akusticky folkovému zvuku jsem se věnoval dřív. V době vzniku Vlakem jsme s Alenkou Černou poslouchali elektro. Od úplně starých věcí až po to, co vyšlo ten den, protože ona hodně sledovala různá vydavatelství. Mám kamarády Pavla Rybičku a Petra Querda, kteří sbírají analogové syntezátory a různé elektrické bubeníky a krabičky. Jezdili jsme spolu za nimi a ty věci si zkoušeli. Bavilo nás to. Takže jsem si to naplánoval jako dobrodružství se starými stroji. Ale nejen. Je tam i nová elektronika, piano a ruční harmonium. Na nic z toho neumím hrát tak jako na kytaru. Musel jsem ke skládání i vymýšlení aranží přistoupit jinak.

Nakonec sis ale do studia pozval i hosty a třeba trubka nahrávce moc sluší…

Chris Strandh je neuvěřitelný. Hraje i na kytaru, basu, klávesy a zpívá. Když má volno, čte si noty. Zbláznil se do hudby tak, že to vyplňuje celý jeho život. Byl právě v Brně a já úplně cítil, že se zvuk desky s trumpetou krásně spojí. Dal to na druhý pokus. Řekl mi jen: „Potřebuju příběh.“ Něco jsem tedy k písničce řekl, on zavřel oči a jel.

Vlakem na mě působí jako čistě studiový projekt. Chystáš živou verzi?

Nějak by to asi šlo. Nevím ale jak, protože všechny linky jsem točil já. Buď to celé pustím a budu jen zpívat, nebo by se to musel někdo naučit hrát. Není čas dát dohromady kapelu. Ale i tak jsem jeden koncert slíbil. Bude to na cestě vlakem do rumunského Banátu. Přímo ve vagoně, na konci srpna. Premiéra i derniéra. Ale představ si to! Zahrát desku v nočním vlaku!

A vnímáš všechny ty písně jen jako součást koncepčního alba, nebo si myslíš, že by některé z nich mohly žít svým životem a třeba existovat v rámci tvých sólových koncertů, nebo dokonce koncertů Květů?

Přál bych si, aby to album žilo mezi lidmi. Je dost možné, že většina jich ani netuší, že jsem natočil desku s takovým přístupem a zvukem. Lidé tě mají nějak zařazeného. Jsou to kompozice a sólo s kytarou se hrají špatně, chybí tam všechny melodické linky, co těm písním dávají kouzlo. Nebo spíš smysl. Takže sám ne a s Květy také ne. Zajímavé je, že svoje desky neposlouchám. Ale Vlakem mám tu a tam chuť si pustit.

Květy loni po dlouhé době změnily sestavu. Co byl hlavní důvod pro změnu?

Hráli jsme deset let a bylo to perfektní. Neuvěřitelně koncertů, cest, písniček, desek. Dělali jsme i hudbu k němým filmům a věci pro spoustu různých kompilací a tribute alb. Spousta času a zážitků. A po těch deseti letech to najednou vyhořelo. Ondra Čech a Albert Novák hrají perfektně a jsou to dobří kluci, ale už tam nefungovala chemie. Nezkoušeli jsme. Hodně koncertů jsme měli náhradníky. Například Katku Žilovou z Ostravy na basu. Já měl představu, že by bylo krásné hrát třeba třicet let ve stejné sestavě. Jenže to nejde. Potřebovali jsme se nadechnout. Navrhl to Aleš, a myslím, že to bylo moc dobře. Skončilo to právě tak, aby se pěkně vzpomínalo a dobře začalo znovu.

Co do kapely přinesl nový člen Ondřej Kyas? Opravdu nahradí dva muzikanty?

On je skvělej! Hraje jednou rukou basu, druhou akordy a melodie a ještě zpívá. Při zkoušení nosí spoustu nápadů. Prožívá to. Když něco nefunguje, je vidět, že to řeší. Zase mluvíme o hudbě, žijeme tím. Je to změna. Ondřej se živil zpíváním ve sboru a je to cítit. Taky má z nás nejlepší sluch a cit pro rytmus. Aleš zase intuici pro věci, které by mohly fungovat. Jako písničkář mám úplně nejlepší parťáky.

Jak tedy teď vůbec vypadá repertoár nových Květů? Vím, že jsi napsal nové písně, ale kolik jste s Ondřejem nacvičili těch starších?

Ondřej s námi hostoval celých těch deset let! Například v roce 2006, těsně po tom, co jsme vyhodili cellistu, s námi jel na turné do Polska. Zná i naše desky a dokáže zahrát, co si řekneme. Některé písně jsme zvukově přearanžovali, například Pole tráva a činžáky, Opustit Bystroušku, Syn, Je podzim, My děti ze stanice Bullerbyn… Je to jiné. S houslemi byl někdy zvukový problém, zněly tence a skřípavě. Klávesy sice nemají tu jímavost, ale zase více prokreslí celý zvuk. Když někdo touží po staré písničce a křičí to na nás, většinou je úspěšný.

S Květy si v květnu zahrajete na festivalu Písně s příběhem, který organizuje Michal Horáček. Jaký máš k Horáčkovým textům a k němu osobně vztah?

Některé písně mám moc rád a osobně pana Horáčka obdivuji. Jak se v něm dokázalo spojit takové protiklady jako podnikání, vášeň pro sázkaření, vášeň pro literaturu a touha po spravedlnosti. Vždycky jsem miloval Václava Havla a často si studuju dokumenty týkající se Sametové revoluce. Michala Horáčka beru jako jednoho z „té party“, jíž si v české politice vážím. Přál bych si, aby se stal prezidentem.

Loni jsi ztratil svou přítelkyni Alenku Černou, se kterou jsi ještě stihl napsat sbírku básní Marťanské lodě. Je mi jasné, že se na to neodpovídá snadno, ale funguje ve tvém případě ztráta blízkého člověka jako spouštěč k další tvorbě, nebo jsi měl po její tragické smrti spíše potřebu se na nějakou dobu stáhnout do sebe?

Je to něco jako permanentní bolest. Její největší dávku dostane člověk – doufám – těsně po tom odchodu. A pak je tu ten paradox. Chcete pracovat a radovat se. Protože umřít taky, to ještě ne, a setrvávat ve stesku je nesmírně vyčerpávající. Čili zuřivě hledáte, čím se zabavit, co dělat, aby se do toho dalo ponořit. Během těch činností přichází pak radost a štěstí. Ale průběžně se zase rozum vrací zpátky k Alenčině smrti a emoce se střídají na škále od lítosti a melancholie až k vzteku.

Marťanské lodě jsou básně ve volném verši na předem domluvená slova, přičemž Alenka a ty jste oba vždy psali paralelně text na jednu pětici slov. V čem byl tento způsob tvorby pro tebe nejzajímavější? Překvapovali jste se navzájem?

To byl zázrak. Sbalil jsem Alenku proto, že byla kočka. Vtipná a chytrá. Nebylo to tak, že bych věděl, jak píše, a měl to rád. Vlastně bych se bál. Představuju si, že mám rád svoji holku a ona něco napíše, a já to podvědomě srovnávám s literaturou, kterou mám rád: Čtu to, nelíbí se mi to, začnu se kroutit, jí na tom záleží, nakonec se pohádáme. Hrůza. Ale Alenka měla cit a talent. Hráli jsme si se slovy a ty básně brali jako hru, která nám zpříjemňovala čas. Že to bude knížka, to začala plánovat, až když se chystala umřít. Já doufám, že to hravé v Marťanských lodích je. Ta svoboda, radost, že se dá plavat v obrazech, v hlavě.

Metoda, kterou jste použili, má blízko k surrealistickému volnému proudu vědomí. Čteš nebo četl jsi někdy surrealistickou poezii? Je ti blízká?

Ano, četl jsem mnoho takových sbírek. Nevím, kde je ta hranice, co už je surrealismus a co ne. Ale mám rád hodně divokou imaginaci.

Jaký jsi vůbec čtenář? Já mám pocit, že čteš asi dost a rád.. Dokonce pořádáš s přáteli čtenářské kroužky. Máš tedy na čtení dost času?

Nemám na čtení vůbec tolik času, kolik bych si přál. Ale protože už více než pět let pořádám Čtenářský kroužek, musím každý měsíc přečíst minimálně jednu knížku. Díky kamarádům taky vím, co vychází za knihy. Mimochodem ten kroužek je otevřený a může přijít kdokoliv, stačí se ozvat. Čtu výborný literární časopis Host. Kdyby to šlo, vzal bych si dovolenou a jen četl, chodil do sauny a na sushi. Tak nějak si představuju ráj. Jenže jen dočasný, prodloužení takového ráje by zase bylo peklo, protože bych strašně chtěl pracovat, vymýšlet, skládat, točit a hrát.

Na konci loňského roku vyšlo také první album písničkářky Lucie Krpalové alias Prune. Ty jsi je produkoval, aranžoval, nahrál na ně spoustu nástrojů. Co tě na práci s Lucií nejvíc bavilo?

Lucie dokáže napsat písničku se silnou melodií a velmi pěkně zpívá. Ta deska hodně lidí překvapila, měli oprávněný pocit, že pro sebe objevili něco nového, protože z koncertů mnoho lidí Prune znát nemůže. Pak mám ale i kamarády, kterým se to nelíbí, protože jim to připadá jako takové holčičí fňukání, směřované k milému, se kterým si nerozumí a skrze písničky si s ním řeší problémy. Většina písní je o tom. To je jeden z důvodů, proč tolik lidí miluje například Muchu. Ta zpívá o tom stejném, ale dělá to s humorem a bez sentimentu. Já mám rád obojí. Myslím, že Prune – Kruhy – je krásné album, plné tichých písní, napsaných z vnitřního přetlaku. To je dost pádný důvod, aby deska existovala.

Už v minulosti jsi spolupracoval s písničkářkami Janou Jablonczek a Ľubicou Christophory. V čem byla práce na Prune pro tebe jiná, nová?

V něčem to bylo úplně stejné. Mne nebaví moc kluci jako zpěváci. Nevím proč, ale přijde mi, že málokdo zpívá. Já mám rád linku, která se dá zapamatovat. Štve mne, když někdo tlačí na pilu výrazu a přitom to má na jednom tónu. Málokdo má totiž tak silné texty, aby to mělo smysl poslouchat. Takže mne baví ty melodie. Holky zpívají daleko lépe. Taky hrají dost minimalisticky na kytaru, písničky jsou tedy jednoduché a je v nich velký prostor pro aranžéra. Já jsem se musel celá ta léta učit, jak to nepřeplácat. Jak udržet album pestré, ale i nějak fungující pohromadě. S Prune jsme myslím došli nejdál. Ale taky se to album dělalo průběžně dva roky a byli jsme pěkně vyčerpaní. S Ľubicou jsme natočili vše pouze ve dvou, s Luckou naopak pozvali spoustu hostů. Obojí má něco do sebe. Hosté to ale rozhodně rozsvítili!

V současné době vysílá Česká televize dva seriály, ve kterých hraješ. V Trpaslíkovi je to dokonce velmi důležitá role. Myslíš, že máš s „poskokem“ Šouralem něco společného? Našel ses v té roli?

Honza Prušinovský mě viděl před dvěma lety v detektivce Honzy Hřebejka. Už tehdy mi říkal, že má pro mne roli. Asi jsem mu připadal jako ideální typ. Šoural je strašné nemehlo, to máme společné. Já se snažil působit co nejcivilněji. Stručnost, nepřehánění. Míň než víc. Nějak si říkám, že až se na to budu po letech dívat, ocením ten přístup a nebudu si připadat jako blbeček. Měl jsem velké štěstí, že se dalo na place improvizovat. Honza chtěl, aby situace působily autenticky, nemuseli jsme říkat přesně to, co bylo ve scénáři. Bylo to krásné natáčení.

V seriálu Svět pod hlavou se mihly celé Květy jako svazácká kapela, která hraje a to je moje interpretace – něco mezi Michalem Davidem a Katapultem nebo Turbem. Vím, že jsi bral napsání normalizačních hitů jako výzvu. Co na tom bylo nejnáročnější?

To byla zábava, těžké na tom nebylo nic, kromě toho, že jsme jeden den hráli koncert a druhý den odjížděli asi ve tři ráno do Liberce filmovat. Písničky jsem složil za jedno odpoledne. Chtěli tři: tuctový rokenrol, klišé bigbítový ploužák a písničku k uvítání soudruhů. Bavilo mě psát texty! Poslechl jsem si spoustu jalových komunistických kapel na YouTube. Taky tancovačky, lidi, které mají vkus z jiné planety. Možná to někoho překvapí, ale já se pořád snažím mít v hudbě humor. Psaní na zakázku je hodně prima. Při natáčení jsem například Aleše prosil, aby hrál na bicí co nejhloupěji. Pak jsme se té nahrávce asi hodinu smáli.

Předpokládám, že rok 2017 se ponese hodně ve znamení koncertů nové sestavy Květů. Co dalšího zásadního na letošek plánuješ?

Stále mám rozepsaný román. Netuším, kdy ho dokončím, ale pracuju na tom. S Květy budeme točit nové album, uděláme i klipy, dáme si záležet na obalu. Čeká nás hudba k celovečernímu filmu podle knihy Petry Soukupové. Já sám bych měl skládat nějakou hudbu pro divadlo Reduta. Na jaře bude mít premiéru rozhlasová pohádka Slávek a drak v režii Radima Nejedlého. Už jsme spolu točili asi pět her, je možné, že přijde v roce 2017 ještě nějaká. Rád bych hrál ve filmu, ale musela by to být nabídka, která za to stojí. Těšíme se na Colours of Ostrava a do rumunského Banátu!

Martin E. Kyšperský/ foto Petr Hegyi

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Vlakem sice už dávno nejezdím denně, ale coby nemotorista z přesvědčení využívám služeb Českých drah nebo alternativních dopravců poměrně často. A z mých „vlakových“ zážitků, nahromaděných za všechna ta léta od střední školy do současnosti, by se jistě dala sestavit sbírka povídek nebo básní. Martin E. Kyšperský napsal soubor textů, které následně zhudebnil, během jediné cesty vlakem. Začal psát v Praze, ještě než se souprava rozjela, a skončil při průjezdů vsí Bezpráví, pár kilometrů před Ústím nad Orlicí. Do Brna mu tedy ještě kus cesty zbýval, ale Martin prý ve vlaku nespí. Možná tedy na trase Česká Třebová – Svitavy – Blansko – Brno přemýšlel, co s hotovými volnými verši provede.  více

Chrámové mysterium i vizualizovaný koncert. Obojí charakteristika je přítomna v projektu Hudebního festivalu Znojmo s názvem Příběh o Kristu, v umělecky silném pojetí oživujícím dílo Heinricha Schütze. Na programu je po čtvrteční premiéře v reprízách ještě 22. a 23. července.  více

V Náměšti nad Oslavou na Folkových prázdninách 2017 vystoupí mimo jiné dvě výrazné skupiny z Dánska. V pondělí 24. července to bude instrumentální uskupení Dreamers’ Circus a ve čtvrtek 27. července kvarteto Nordens Tone. To tvoří tři jazzoví hudebníci (piano, kontrabas, saxofon) a zpěvačka Jullie Hjetland, která zpívá v osmi různých severských jazycích. A právě s ní jsme telefonicky hovořili.  více

Textařka a zpěvačka Lada Šimíčková a skladatel a hudebník (jinak též písničkář) Ivo Cicvárek vydali po pěti letech druhé společné album. Kolekce Hotel v tiché ulici z roku 2012 tak nezůstala jednorázovým projektem. Bereme-li druhé album jako příslovečný prubířský kámen, obstálo duo na výbornou. Pět let je doba dostatečně dlouhá na nashromáždění nového materiálu a písně, které se nakonec na třičtvrtěhodinový výběr dostaly, mají šanci stát se veřejnými, jakkoli název alba hlásá něco jiného.  více

Každý, kdo tuší o The Plastic People of the Universe víc než jen to, že to byla „zakázaná“ skupina, ví, že se její hudba na přelomu 70. a 80. let po formální stránce vymykala tehdy běžné rockové produkci. Slavné pásmo Pašijové hry velikonoční na biblický text promlouvalo neklidným hudebním jazykem, mělo daleko k líbivosti a svou naléhavosti podtrhovalo zvolené téma. I to, že „Plastici“ texty v krásné archaické češtině spíše křičeli a volali, než zpívali, mělo své opodstatnění a korespondovalo to se zvoleným tématem. „Pašije“ však byly pouze jednou z rozsáhlých suit té doby. Dalšími byly Jak bude po smrti na texty Ladislava Klímy a konečně Co znamená vésti koně s vlastními texty Vratislava Brabence a v jednom případě Pavla Zajíčka a s hudbou Milana Hlavsy. Protože byli Plastic People v té době (1980) v hledáčku StB, zinscenovali v pražské hospodě U dvou slunců hádku, z níž mělo být zřejmé, že se skupina rozpadla. Současně se však připravovali na utajovaný koncert, který byl dvakrát odložen, mělo se jeho předpokládané dějiště, až nakonec proběhl v Kerharticích u České Kamenice. Samotní hudebníci dostali přesné instrukce o místě až během cesty. Jediné koncertní uvedení pásma začalo ve 14.00 a o dvě hodiny později se hosté už začali nenápadně rozjíždět. Takto historii nastiňuje v bookletu nového alba znalec a životopisec Plastic People Jaroslav Riedel.  více

Zaznamenal jsem v poslední době několik nových písní nebo celých alb o Brně. Roman Horký z Kamelotu vzpomíná na dětství (Nad Černými Poli), skupina Pozdní sběr má své Věže Petrova, Folk Team přišel s písní V brněnským Bronxu, akordeonistka Klára Veselá o svém městě zpívá v písni Tango. Aleš Pilgr ze skupiny Květy tvrdí, že nové album Komik do půl osmé je „plné centra Brna“ a konceptuální album o Brně připravuje skupina Nevermore & Kosmonaut. Brněnských reálií je plné také nové – a vlastně první oficiální – album projektu Low End Band, za kterým stojí hudebník a novinář Vít Kouřil, šéfredaktor ekologického časopisu Sedmá generace. Vít sice pochází z vesnice na Hodonínsku, ale od studií na Masarykově univerzitě působí v Brně a toto město utvářelo jeho nejen hudební vkus. Ostatně ve svých textech zmiňuje jako referenční body (prodejnu) Indies, „Moravák“ nebo Starou Pekárnu.  více

Jubilea nejen na podiích přinášejí potřebu ohlédnout se zpět. V případě londýnských Placebo to platí dvojnásob, protože se v Brně vrátili k písním, kterým se na živo dlouhodobě vyhýbali. Svůj slib dodrželi a potěšili brněnské výstaviště dvouhodinovou průřezovou show.  více

Vynikající moravský cimbalista Dalibor Štrunc (1966) vyšel z folklorního prostředí na Valašsku a po absolutoriu brněnské konzervatoře prošel celou řadou muzikantských angažmá – od klasické hudby přes folklor až po dlouholeté členství ve skupině Javory Hany a Petra Ulrychových. Je tomu už neuvěřitelných pětadvacet let, co zformoval skupinu s názvem Cimbal Classic, v níž začal postupně uplatňovat své autorské představy nejen muzikantské, ale i písničkářské. Cimbal Classic se od té doby stal stálicí naší folkové scény a svébytným pojmem. Letos své výročí oslaví novým CD a řadou koncertů.  více

Pondělní koncert dvaadvacátého ročníku mezinárodního hudebního festivalu třinácti měst Concentus Moraviae na nádvoří boskovického zámku představil tradiční portugalskou písňovou formu – fado. Festivalové téma La voce - Hlas se tak inspirovalo jedinečným, osobitým hudebním stylem, který si vystačí s úsporným hudebním doprovodem; prezentuje totiž silně emotivní, takřka fyzický prožitek sdělitelný i přes jazykovou bariéru. Tak jej prezentovala čtveřice zpěváků a hudebníků, kteří se v tuzemsku představili vůbec poprvé.  více

Brněnské kolo, tedy nová hudební komedie z produkce Městského divadla Brno, se přikutálelo do Biskupského dvora. Titul je dalším autorským příspěvkem v sérii zdejších open air představení, které využívají magické kulisy komplexu historických budov s katedrálou v pozadí. Zábavná šaráda spojuje historická fakta i místní legendy s muzikou a s fantaskní pohádkovou story. A jak už tak tak u podobných inscenací bývá, někdy je výsledek zábavnější a jindy méně.  více

Přívětivý malý amfiteátr na nádvoří radnice v Ivančicích se stal dějištěm jednoho z koncertů dvaadvacátého ročníku mezinárodního hudebního festivalu třinácti měst Concentus Moraviae. Tradiční hostitelské město festivalu s jeho letošním tématem La voce - Hlas nabídlo publiku unikátní srovnání Janáčkova kompozičního pojetí horňáckých písňových motivů uvedených ve sbírce Moravská lidová poezie v písních s autentickou interpretací tradiční horňácké lidové muziky.  více

Že je Iva Bittová technicky dokonalejší, všestrannější i výrazově zajímavější zpěvačka než letošní držitelka hned několika Andělů Lenny (nic proti ní), beru jako nezpochybnitelný fakt. Přesto nové album skupiny Čikori, dlouho očekávané, vycizelované a ještě barevnější, než si kdo troufal odhadovat, nezískalo žádnou výroční cenu, a dokonce se neobjevilo ani v žánrových nominacích. Příčiny jsou minimálně dvě. Jednak album At Home vyšlo na samém konci roku 2016, a tedy se nikoli de iure (tedy vzhledem k Andělům a jiným cenám), nýbrž de facto se jedná o desku roku 2017. Skupina ostatně jednu z jejích oficiálních veřejných prezentací naplánovala na červnový festival Respect do Prahy. Druhým důvodem je pak neuchopitelnost alba. Iva Bittová a Čikori sice nahráli posluchačsky překvapivě přístupnou nahrávku, která je však na žánrové ceny příliš nadžánrová a na ceny mainstreamové bohužel stále příliš alternativní (což není ovšem chyba muzikantů, ale hodnotitelů).    více

Rozmach dynamické a inspirativní moravské hudebně-folklorní tradice ve 20. století je spjat s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů a s mnoha výraznými interprety z tradičních regionů. Před třemi lety začalo pražské vydavatelství Galén mapovat tuto vrstvu naší hudební kultury a dnes máme před sebou už reprezentativní soubor pěti titulů mapující 50. – 80. léta a připomínku řady legend, jako jsou Šebetovská, Severin, Šuláková, Luboš Holý a další.  více

Unikátní akce ZUŠ Open představí v úterý 30. května na tisícovku hudebních, tanečních, divadelních a výtvarných prezentací v 280 českých, moravských a slezských městech. Také Brno chystá na zítřek mimořádně bohatý program, jehož vrcholy bude společné pěvecké vystoupení dětí a Magdaleny Kožené na Moravském náměstí či slavnostní koncert festivalu Mozartovy děti v Besedním domě společně s Filharmonií Brno. Brněnská akce je součástí kandidatury města Brna do sítě kreativních měst UNESCO v oboru hudba.  více

Rossiniho předposlední opera Hrabě Ory byla ve své době značně nemravnou taškařicí. V nové brněnské inscenaci, dávané v historické budově Mahenova divadla, je to taškařice skutečně povedená. Za její režijní i výtvarnou podobou stojí Lenka Flory, která dala příběhu nejen potřebný vtip a spád, ale díky svému zázemí ve světě současného tance i nevšední pohyb.  více

Festival Beseda u Bigbítu (BuB) letos zažije rovné čtvrtstoletí a k půlkulatému výročí si letos nadělil malý warm-up v podobě koncertního večeru v Kabinetu múz nazvaného Beseda night. Letošní tasovskou přehlídku tak předznamenala a celý večer také uvedla šumpersko-brněnská formace Acute Dose. Loňský vítr přivála skupina Please the trees a skladatel a DJ Václav Čásenský aka Atrey.  více