Martin E. Kyšperský: Číst, chodit do sauny a na sushi

9. únor 2017, 4:00

Martin E. Kyšperský: Číst, chodit do sauny a na sushi

Hudebník, skladatel, zpěvák a producent Martin E. Kyšperský má za sebou pestrý rok. Psal nové písně pro svou skupinu Květy, která změnila sestavu. Produkoval album písničkářce Lucii Krpalové. Vydal sbírku básní. Hrál ve dvou televizních seriálech. Moderovat rozhovory v rádiu. Organizoval čtenářské kroužky. A vydal nové sólové album, zajímavé zvukem i tématem. S Martinem jsme hovořili o radosti z tvorby i o bolesti ze ztráty přítelkyně.

Martine, texty pro své nové sólové album Vlakem jsi napsal během jedné cesty z Prahy do Brna. Vzpomeneš si na ten okamžik, kdy sis uvědomil, že ty útržky texty by mohly posloužit za základ alba?

Věty byly většinou krátké. A já už v duchu slyšel, jak ta slova znějí, když se opakují za sebou. Začala se už na papíře kroutit melodiemi. To bylo hned. Někdo se divil, že jsem všechno zapsal během asi hodiny, ale taková doba je pro intenzivní soustředění až dost. Představoval jsem si hudbu, zpěv, bublalo to a já zapisoval.

Jsi při pozorování okolí spíš typ vizuální, nebo sluchový? Upoutává tě víc to, co kolem sebe vidíš, nebo slyšíš?

Obojí. A je možné, že celou tu náladu odstartoval i čich. Nějaká vůně na peróně nebo v kupé. Docela si prohlížím lidi kolem sebe. A taky rád koukám z okna do zahrad a různých rozpadlých továren. Snažím se zahlédnout zvířata.

Proč ses rozhodl, že album natočíš především na elektronické a klávesové nástroje?

Květy jsou dnes hodně rocková a kytarová skupina. Chtěl jsem něco jiného, ale akusticky folkovému zvuku jsem se věnoval dřív. V době vzniku Vlakem jsme s Alenkou Černou poslouchali elektro. Od úplně starých věcí až po to, co vyšlo ten den, protože ona hodně sledovala různá vydavatelství. Mám kamarády Pavla Rybičku a Petra Querda, kteří sbírají analogové syntezátory a různé elektrické bubeníky a krabičky. Jezdili jsme spolu za nimi a ty věci si zkoušeli. Bavilo nás to. Takže jsem si to naplánoval jako dobrodružství se starými stroji. Ale nejen. Je tam i nová elektronika, piano a ruční harmonium. Na nic z toho neumím hrát tak jako na kytaru. Musel jsem ke skládání i vymýšlení aranží přistoupit jinak.

Nakonec sis ale do studia pozval i hosty a třeba trubka nahrávce moc sluší…

Chris Strandh je neuvěřitelný. Hraje i na kytaru, basu, klávesy a zpívá. Když má volno, čte si noty. Zbláznil se do hudby tak, že to vyplňuje celý jeho život. Byl právě v Brně a já úplně cítil, že se zvuk desky s trumpetou krásně spojí. Dal to na druhý pokus. Řekl mi jen: „Potřebuju příběh.“ Něco jsem tedy k písničce řekl, on zavřel oči a jel.

Vlakem na mě působí jako čistě studiový projekt. Chystáš živou verzi?

Nějak by to asi šlo. Nevím ale jak, protože všechny linky jsem točil já. Buď to celé pustím a budu jen zpívat, nebo by se to musel někdo naučit hrát. Není čas dát dohromady kapelu. Ale i tak jsem jeden koncert slíbil. Bude to na cestě vlakem do rumunského Banátu. Přímo ve vagoně, na konci srpna. Premiéra i derniéra. Ale představ si to! Zahrát desku v nočním vlaku!

A vnímáš všechny ty písně jen jako součást koncepčního alba, nebo si myslíš, že by některé z nich mohly žít svým životem a třeba existovat v rámci tvých sólových koncertů, nebo dokonce koncertů Květů?

Přál bych si, aby to album žilo mezi lidmi. Je dost možné, že většina jich ani netuší, že jsem natočil desku s takovým přístupem a zvukem. Lidé tě mají nějak zařazeného. Jsou to kompozice a sólo s kytarou se hrají špatně, chybí tam všechny melodické linky, co těm písním dávají kouzlo. Nebo spíš smysl. Takže sám ne a s Květy také ne. Zajímavé je, že svoje desky neposlouchám. Ale Vlakem mám tu a tam chuť si pustit.

Květy loni po dlouhé době změnily sestavu. Co byl hlavní důvod pro změnu?

Hráli jsme deset let a bylo to perfektní. Neuvěřitelně koncertů, cest, písniček, desek. Dělali jsme i hudbu k němým filmům a věci pro spoustu různých kompilací a tribute alb. Spousta času a zážitků. A po těch deseti letech to najednou vyhořelo. Ondra Čech a Albert Novák hrají perfektně a jsou to dobří kluci, ale už tam nefungovala chemie. Nezkoušeli jsme. Hodně koncertů jsme měli náhradníky. Například Katku Žilovou z Ostravy na basu. Já měl představu, že by bylo krásné hrát třeba třicet let ve stejné sestavě. Jenže to nejde. Potřebovali jsme se nadechnout. Navrhl to Aleš, a myslím, že to bylo moc dobře. Skončilo to právě tak, aby se pěkně vzpomínalo a dobře začalo znovu.

Co do kapely přinesl nový člen Ondřej Kyas? Opravdu nahradí dva muzikanty?

On je skvělej! Hraje jednou rukou basu, druhou akordy a melodie a ještě zpívá. Při zkoušení nosí spoustu nápadů. Prožívá to. Když něco nefunguje, je vidět, že to řeší. Zase mluvíme o hudbě, žijeme tím. Je to změna. Ondřej se živil zpíváním ve sboru a je to cítit. Taky má z nás nejlepší sluch a cit pro rytmus. Aleš zase intuici pro věci, které by mohly fungovat. Jako písničkář mám úplně nejlepší parťáky.

Jak tedy teď vůbec vypadá repertoár nových Květů? Vím, že jsi napsal nové písně, ale kolik jste s Ondřejem nacvičili těch starších?

Ondřej s námi hostoval celých těch deset let! Například v roce 2006, těsně po tom, co jsme vyhodili cellistu, s námi jel na turné do Polska. Zná i naše desky a dokáže zahrát, co si řekneme. Některé písně jsme zvukově přearanžovali, například Pole tráva a činžáky, Opustit Bystroušku, Syn, Je podzim, My děti ze stanice Bullerbyn… Je to jiné. S houslemi byl někdy zvukový problém, zněly tence a skřípavě. Klávesy sice nemají tu jímavost, ale zase více prokreslí celý zvuk. Když někdo touží po staré písničce a křičí to na nás, většinou je úspěšný.

S Květy si v květnu zahrajete na festivalu Písně s příběhem, který organizuje Michal Horáček. Jaký máš k Horáčkovým textům a k němu osobně vztah?

Některé písně mám moc rád a osobně pana Horáčka obdivuji. Jak se v něm dokázalo spojit takové protiklady jako podnikání, vášeň pro sázkaření, vášeň pro literaturu a touha po spravedlnosti. Vždycky jsem miloval Václava Havla a často si studuju dokumenty týkající se Sametové revoluce. Michala Horáčka beru jako jednoho z „té party“, jíž si v české politice vážím. Přál bych si, aby se stal prezidentem.

Loni jsi ztratil svou přítelkyni Alenku Černou, se kterou jsi ještě stihl napsat sbírku básní Marťanské lodě. Je mi jasné, že se na to neodpovídá snadno, ale funguje ve tvém případě ztráta blízkého člověka jako spouštěč k další tvorbě, nebo jsi měl po její tragické smrti spíše potřebu se na nějakou dobu stáhnout do sebe?

Je to něco jako permanentní bolest. Její největší dávku dostane člověk – doufám – těsně po tom odchodu. A pak je tu ten paradox. Chcete pracovat a radovat se. Protože umřít taky, to ještě ne, a setrvávat ve stesku je nesmírně vyčerpávající. Čili zuřivě hledáte, čím se zabavit, co dělat, aby se do toho dalo ponořit. Během těch činností přichází pak radost a štěstí. Ale průběžně se zase rozum vrací zpátky k Alenčině smrti a emoce se střídají na škále od lítosti a melancholie až k vzteku.

Marťanské lodě jsou básně ve volném verši na předem domluvená slova, přičemž Alenka a ty jste oba vždy psali paralelně text na jednu pětici slov. V čem byl tento způsob tvorby pro tebe nejzajímavější? Překvapovali jste se navzájem?

To byl zázrak. Sbalil jsem Alenku proto, že byla kočka. Vtipná a chytrá. Nebylo to tak, že bych věděl, jak píše, a měl to rád. Vlastně bych se bál. Představuju si, že mám rád svoji holku a ona něco napíše, a já to podvědomě srovnávám s literaturou, kterou mám rád: Čtu to, nelíbí se mi to, začnu se kroutit, jí na tom záleží, nakonec se pohádáme. Hrůza. Ale Alenka měla cit a talent. Hráli jsme si se slovy a ty básně brali jako hru, která nám zpříjemňovala čas. Že to bude knížka, to začala plánovat, až když se chystala umřít. Já doufám, že to hravé v Marťanských lodích je. Ta svoboda, radost, že se dá plavat v obrazech, v hlavě.

Metoda, kterou jste použili, má blízko k surrealistickému volnému proudu vědomí. Čteš nebo četl jsi někdy surrealistickou poezii? Je ti blízká?

Ano, četl jsem mnoho takových sbírek. Nevím, kde je ta hranice, co už je surrealismus a co ne. Ale mám rád hodně divokou imaginaci.

Jaký jsi vůbec čtenář? Já mám pocit, že čteš asi dost a rád.. Dokonce pořádáš s přáteli čtenářské kroužky. Máš tedy na čtení dost času?

Nemám na čtení vůbec tolik času, kolik bych si přál. Ale protože už více než pět let pořádám Čtenářský kroužek, musím každý měsíc přečíst minimálně jednu knížku. Díky kamarádům taky vím, co vychází za knihy. Mimochodem ten kroužek je otevřený a může přijít kdokoliv, stačí se ozvat. Čtu výborný literární časopis Host. Kdyby to šlo, vzal bych si dovolenou a jen četl, chodil do sauny a na sushi. Tak nějak si představuju ráj. Jenže jen dočasný, prodloužení takového ráje by zase bylo peklo, protože bych strašně chtěl pracovat, vymýšlet, skládat, točit a hrát.

Na konci loňského roku vyšlo také první album písničkářky Lucie Krpalové alias Prune. Ty jsi je produkoval, aranžoval, nahrál na ně spoustu nástrojů. Co tě na práci s Lucií nejvíc bavilo?

Lucie dokáže napsat písničku se silnou melodií a velmi pěkně zpívá. Ta deska hodně lidí překvapila, měli oprávněný pocit, že pro sebe objevili něco nového, protože z koncertů mnoho lidí Prune znát nemůže. Pak mám ale i kamarády, kterým se to nelíbí, protože jim to připadá jako takové holčičí fňukání, směřované k milému, se kterým si nerozumí a skrze písničky si s ním řeší problémy. Většina písní je o tom. To je jeden z důvodů, proč tolik lidí miluje například Muchu. Ta zpívá o tom stejném, ale dělá to s humorem a bez sentimentu. Já mám rád obojí. Myslím, že Prune – Kruhy – je krásné album, plné tichých písní, napsaných z vnitřního přetlaku. To je dost pádný důvod, aby deska existovala.

Už v minulosti jsi spolupracoval s písničkářkami Janou Jablonczek a Ľubicou Christophory. V čem byla práce na Prune pro tebe jiná, nová?

V něčem to bylo úplně stejné. Mne nebaví moc kluci jako zpěváci. Nevím proč, ale přijde mi, že málokdo zpívá. Já mám rád linku, která se dá zapamatovat. Štve mne, když někdo tlačí na pilu výrazu a přitom to má na jednom tónu. Málokdo má totiž tak silné texty, aby to mělo smysl poslouchat. Takže mne baví ty melodie. Holky zpívají daleko lépe. Taky hrají dost minimalisticky na kytaru, písničky jsou tedy jednoduché a je v nich velký prostor pro aranžéra. Já jsem se musel celá ta léta učit, jak to nepřeplácat. Jak udržet album pestré, ale i nějak fungující pohromadě. S Prune jsme myslím došli nejdál. Ale taky se to album dělalo průběžně dva roky a byli jsme pěkně vyčerpaní. S Ľubicou jsme natočili vše pouze ve dvou, s Luckou naopak pozvali spoustu hostů. Obojí má něco do sebe. Hosté to ale rozhodně rozsvítili!

V současné době vysílá Česká televize dva seriály, ve kterých hraješ. V Trpaslíkovi je to dokonce velmi důležitá role. Myslíš, že máš s „poskokem“ Šouralem něco společného? Našel ses v té roli?

Honza Prušinovský mě viděl před dvěma lety v detektivce Honzy Hřebejka. Už tehdy mi říkal, že má pro mne roli. Asi jsem mu připadal jako ideální typ. Šoural je strašné nemehlo, to máme společné. Já se snažil působit co nejcivilněji. Stručnost, nepřehánění. Míň než víc. Nějak si říkám, že až se na to budu po letech dívat, ocením ten přístup a nebudu si připadat jako blbeček. Měl jsem velké štěstí, že se dalo na place improvizovat. Honza chtěl, aby situace působily autenticky, nemuseli jsme říkat přesně to, co bylo ve scénáři. Bylo to krásné natáčení.

V seriálu Svět pod hlavou se mihly celé Květy jako svazácká kapela, která hraje a to je moje interpretace – něco mezi Michalem Davidem a Katapultem nebo Turbem. Vím, že jsi bral napsání normalizačních hitů jako výzvu. Co na tom bylo nejnáročnější?

To byla zábava, těžké na tom nebylo nic, kromě toho, že jsme jeden den hráli koncert a druhý den odjížděli asi ve tři ráno do Liberce filmovat. Písničky jsem složil za jedno odpoledne. Chtěli tři: tuctový rokenrol, klišé bigbítový ploužák a písničku k uvítání soudruhů. Bavilo mě psát texty! Poslechl jsem si spoustu jalových komunistických kapel na YouTube. Taky tancovačky, lidi, které mají vkus z jiné planety. Možná to někoho překvapí, ale já se pořád snažím mít v hudbě humor. Psaní na zakázku je hodně prima. Při natáčení jsem například Aleše prosil, aby hrál na bicí co nejhloupěji. Pak jsme se té nahrávce asi hodinu smáli.

Předpokládám, že rok 2017 se ponese hodně ve znamení koncertů nové sestavy Květů. Co dalšího zásadního na letošek plánuješ?

Stále mám rozepsaný román. Netuším, kdy ho dokončím, ale pracuju na tom. S Květy budeme točit nové album, uděláme i klipy, dáme si záležet na obalu. Čeká nás hudba k celovečernímu filmu podle knihy Petry Soukupové. Já sám bych měl skládat nějakou hudbu pro divadlo Reduta. Na jaře bude mít premiéru rozhlasová pohádka Slávek a drak v režii Radima Nejedlého. Už jsme spolu točili asi pět her, je možné, že přijde v roce 2017 ještě nějaká. Rád bych hrál ve filmu, ale musela by to být nabídka, která za to stojí. Těšíme se na Colours of Ostrava a do rumunského Banátu!

Martin E. Kyšperský/ foto Petr Hegyi

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Vlakem sice už dávno nejezdím denně, ale coby nemotorista z přesvědčení využívám služeb Českých drah nebo alternativních dopravců poměrně často. A z mých „vlakových“ zážitků, nahromaděných za všechna ta léta od střední školy do současnosti, by se jistě dala sestavit sbírka povídek nebo básní. Martin E. Kyšperský napsal soubor textů, které následně zhudebnil, během jediné cesty vlakem. Začal psát v Praze, ještě než se souprava rozjela, a skončil při průjezdů vsí Bezpráví, pár kilometrů před Ústím nad Orlicí. Do Brna mu tedy ještě kus cesty zbýval, ale Martin prý ve vlaku nespí. Možná tedy na trase Česká Třebová – Svitavy – Blansko – Brno přemýšlel, co s hotovými volnými verši provede.  více

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více