Michal Horáček: Mám rád autory, kteří v sobě mají otevřenou duchovní dimenzi

Michal Horáček: Mám rád autory, kteří v sobě mají otevřenou duchovní dimenzi

S textařem Michalem Horáčkem hovoříme nejen o dvojalbu zhudebněných villonských balad Český kalendář, ale také o spolupráci se zpěvačkami ze Slovenska, o vydávání hudby vlastním nákladem nebo o Cejlu a Kolišti. A také zveme na recitál Mezi námi, v jehož rámci se Michal Horáček se svými hudebními přáteli představí v Janáčkově divadle.

Vznikal Český kalendář od počátku jako ucelený projekt, tedy pásmo villonských balad, básní s pevně danou strukturou?
Mně se zalíbila ta forma. Nejprve jsem napsal jednu listopadovou báseň – Čas chladných rán a jasných vod. Teprve poté jsem si uvědomil, že právě „český kalendář“ by mohlo být téma, které by sklenulo sbírku. Naznačila mi to tedy tato jedna báseň, předtím jsem konkrétní plán neměl.

Villonská balada vyžaduje respektování formálních pravidel a při několika desítkách básní byl projekt jistě náročný i na hledání témat. Bylo náročnější zvládnout formu, nebo obsah?
První věc je brilance řemesla, ale to je nutný předpoklad, tím to teprve začíná. Čtenář by si vůbec neměl uvědomit, že jde o text na pouhé tři rýmové koncovky, který má i další formální pravidla. Báseň musí promlouvat sama za sebe. Napřed jsem se tedy musel sžít s nástrahami žánru a také se skutečností, že villonská balada je očividně zastaralá věc. Daleko náročnější je však hledání témat. Řemeslo si osvojíte, ale nápady, to je čirá milost, kterou si nemůžete vyvzdorovat. Slovo inspirace pochází z latinského výrazu pro vdechnutí, je to něco, co je už někde připraveno a co je s velkou milostní vpuštěno do světa. Je to vzácné a člověk za to má být vděčný.

Český kalendář vznikl nejprve jako básnická sbírka a až poté jste jednotlivé básně nabídl na internetu skladatelům ke zhudebnění. Překvapil vás ohlas, který tato nabídka vyvolala?
Velmi mě to překvapilo. Texty jsem nevystavil ani na Facebooku, ale jen na svých webových stránkách. A najednou mi začalo chodit jedno zhudebnění za druhým. Bylo to milé překvapení, že někomu stojí za to, sednout si k nástroji a zabývat se takovými věcmi. Villonská balada nemá refrény. Není tam nic, co je charakteristické pro současnou píseň, je to naprosto nepopová záležitost. Ale já jsem byl vždy toho přesvědčení, že to, co se píše v řeči vázané, je určeno ke zpívání. Bylo tedy od počátku jisté, že se ty básně nějak pokusím využít i v písňové sféře.

Podle čeho jste vybíral zhudebnění, která se dostala na dvojalbum?
Výběr finálních verzí vyžadoval z mé strany velkou toleranci. Obecně, když máte svou jasnou představu, pak nemáte spolupracovníky. A to je v umělecké tvorbě hrozba. Chtěl jsem, aby Český kalendář odrážel to, že my Češi jsme různí a že se na něm podílelo tolik lidí. Snažil jsem se tedy najít i něco, co vůbec nekonvenuje mému hudebnímu vnímání. Například báseň Kdo neskáče, není Čech s hudbou Wendela Dreiseitla. To je taková „kabátovská“ věc, kterou skoro nedokážu poslouchat. Jenže text je o stádnosti blech, které skáčou, a já jsem si uvědomil, že toto zhudebnění – tvrdé, přímočaré, téměř primitivní – naprosto vyhovuje intenci té básně. Proto jsem je na album zařadil, s vědomím určitého rizika. Český kalendář tedy nezohledňuje vždy kvalitu, ale spíše pestrost. Například píseň Co říjen schová, nenajde se, kterou zhudebnil Josef Novotný z Brna – to také není nic nového, po hudební stránce jde o naprosto tradiční věc. Ale podle mne právě charakteru tohoto projektu vyhovuje.

Dvěma melodiemi je na albu zastoupen další jihomoravský autor, absolvent JAMU a dlouholetý spolupracovník a člen Hradišťanu Josef Fojta. Co vás na jeho přístupu zaujalo?
Mám rád autory, kteří v sobě mají otevřenou duchovní dimenzi. Josefa Fojtu jsem viděl pracovat s dětmi a s mladými lidmi v malém kostele v Napajedlech. Pro mne byl cenný tím, že je autentický, že skutečně vychází z tohoto sakrálního prostředí. Je hezké spolupracovat s nadšenými lidmi, a proto jsem mu svěřil píseň Pražské Jezulátko. Měl jsem ještě jednu verzi, hudebně možná zajímavější, ale Josef Fojta mě zaujal jako praktikující katolík, jehož tvorba z tohoto prostředí skutečně vyrůstá.

Velmi autentickým autorem je také Petr Linhart, autor melodií Vyplout k Bradáčovi a Musíte mi to vyprávět…
Setkání s Petrem Linhartem patřilo k nejhezčím, která jsem díky Českému kalendáři uskutečnil. Petr je opravdu úžasně autentický člověk. Má sice velké logopedické chyby, nemá velký hlasový rozsah, ale je to velice zajímavá osobnost a skvělý autor.

Mluvíme o „českém“ kalendáři, avšak účinkují na něm i slovenské zpěvačky Szidi Tobias, Katka Koščová nebo Jana Kirschner…
Ano, jsem rád, že se Český kalendář vlastně stal českým a slovenským. Ačkoli se dvě části federace rozešly a staly se samostatnými, stále udržujeme společný kulturní prostor. Vůbec nikdo se nediví tomu, že je tam Katka Koščová nebo Szidi Tobias, a mě toto pravé česko-slovenské propojení těší. Není to žádný nařízený čechoslovakismus, ale ryzí věc, která funguje sama od sebe.

Jednotliví skladatelé se museli vyrovnat s nástrahami villonské balady, mimo jiné s už zmíněnou absencí refrénu. Všiml jsem si však, že v některých případech autor původní strukturu básně narušil. V písni Bůh sněhuláků je například vložena mezihra doprostřed verše.
Zrovna toto jsem udělal já. Připadalo mi, že tato píseň je taková kolovrátková a že by působila únavně, kdyby se nerozbila. Má být veselá, bláznivá, a tak jsem ji v jednom místě „rozpojil“, je tam dlouhá mezihra a teprve pak se pokračuje v nakousnutém verši. Obecně byl problém v tom, že někteří autoři si vzali závěrečné čtyřverší, takzvaný envoi (poslání), a použili je jako refrén. Ale to nejde, protože prozradí pointu. Funguje to možná z hudebního hlediska, ale nikoli z hlediska příběhu. Takové verze jsem tedy musel odmítnout.

Brněnské ulice Cejl a Koliště se do písně Bůh sněhuláků dostaly jen kvůli rýmu, nebo to má nějaký hlubší význam?
Trochu to v Brně znám, a zrovna tahle místa mi připadají osobitá, jakkoli je každé úplně jiné sociálně, architektonicky a – lecčím jiným. Ale Bůh sněhuláků na to nehledí, jakmile může, zasype všechno stejně štědře.

Kromě vás jako autora textů, kromě skladatelů a interpretů se na albu podíleli také dva aranžéři – Michal Pekárek a Matej Benko…
S Michalem Pekárkem jsem pracoval už v době, kdy byl student. V roce 1996 se podílel na albu Citová investice…? a od té doby se mnou pracuje na všech nahrávkách. Je vůči své práci pokorný a stále se učí. Matej Benko je výborný jazzový pianista, který nikdy neměl blízko k šansonu, ale je to fantastický muzikant. A právě spolupráce těchto dvou aranžérů, Michala Pekárka a Mateje Benka, se ukázala jako šťastná. Možná jsme v aranžích mohli být ještě odvážnější, nicméně pro mne jsou u Českého kalendáře na prvním místě básně.

Album jste vydali vlastním nákladem. Proč jste se rozhodli obejít bez tradičních vydavatelství?
Klasická kamenná vydavatelství dnes nemají co nabídnout. Vyžadují už hotový master, za který přislíbí například bannery na webu. Dříve umělcům dávali peníze, ale teď po mně chtějí, abych do alba sám investoval. Když už investuji, budu spoléhat na to, že jsem si za třicet let práce vysloužil nějaký zájem a že mě pozvou například do televize nebo do rozhlasu. To je tisíckrát víc než nějaké bannery. Vydám-li album vlastním nákladem, jsem svobodný. Vím, že to není svoboda pro všechny, že je omezena penězi. Nemůže si každý natočit desku, která stála hodně přes milion. Ale když už tu možnost mám, mohu svou svobodu použít. Nepojedu například na Bali a místo toho udělám desku. Na Bali bych jel taky rád, ale ta deska je, aspoň pro mne, mnohem lepší.

Český kalendář má i svou pódiovou verzi, recitál Mezi námi. Jak velkou část Českého kalendáře naživo nabízíte? A zařazujete i jiné skladby?
Českého kalendáře zazní během recitálu sedm až osm skladeb, na albu jich je 32. Jde tedy spíš o takovou ochutnávku. Dalších devět až deset skladeb je věnováno mé spolupráci s různými zajímavými osobnostmi, kromě Petra Hapky také s Michaelem Kocábem a Jardou Svobodou z Trabandu. Přidávám k tomu různé příběhy, které se s tou spoluprací pojily.

Vystupujete s recitálem Mezi námi v různých prostředích, v Brně to bude Janáčkovo divadlo. Ovlivňuje místo náladu, nebo dokonce přímo dramaturgii, večera?
Vystoupili jsme už leckde a všude je to specifické. Mezi kulturákem v obci Hrobce, kde bydlí přesně 533 lidí, a Janáčkovým divadlem v Brně je očividně rozdíl značný. Brněnské představení proto doplníme i střídmými vizuálními efekty – ta ohromná scéna to potřebuje. A přesto v něčem je to vždycky stejné: ve výzvě zaujmout diváky a naklonit je k tomu, aby tu zpívanou poezii vnímali a aktivně si ji vykládali podle vlastní životní zkušenosti. Bez takové spolupráce to fungovat nemůže, ani kdybychom si pozvali Siegfrieda a Roye s bílými tygry.

Chystáte do Brna ještě něco speciálního?
Kromě speciálních efektů i to, že písní bude víc. I proto, že po osobní zkušenosti s tímto největším divadelním dome v Česka – hráli jsme tu Kudykama – vím, že jsou tam pohodlná sedadla. Tak si na to trochu zahřeším. Vypadá to na dvě hodiny.

Český kalendář je nominovaný na cenu Anděl v kategorii Album roku. Vy sám jste před lety stál v čele hudební akademie. Jak dnes tyto ceny vnímáte? A těší vás nominace?
Upřímně řečeno, lidé mají sklon vnímat ceny hlavně podle toho, zda jsou na ně nominováni či je vyhrávají, anebo jestli se jejich díla k takové nominaci nikdy nedostanou. Takže není divu, že si takové nominace cením. Současně chci poznamenat, že nejen v kategorii Album roku, která se nás týká, ale i v mnoha jiných je vidět posun v tom, co Akademie shledává hodnotným: Je tu zřetelný odklon od mainstreamu a vůbec popu k osobitějším dílům. Až si říkám, že takové ceny Apollo, které přinesly nominace velmi podobné, vzhledem k téhle skutečnosti vlastně ztrácejí opodstatnění. Anebo je to naopak možné nahlédnout takhle: To kvalitní a inspirativní je publicisty a dalšími hlasujícími rozličných grémií často nalézáno v týchž dílech.

Na čem v současné době pracujete?
Letos bych chtěl udělat desku pro Františka Segrada. Františkovi bude příští rok šedesát a já jsem si uvědomil, že takový senzační zpěvák nemá zatím jediné samostatné album. A to je nedopatření, nebo rovnou křivda, kterou je nutné napravit. František se mnou spolupracuje už deset let. Byl na desce Tak to chodí, na Strážci plamene, v Kudykamu dokonce tančil, na turné Mezi námi je protagonistou. Tady se pořád sází na mladé, a přitom lidé, kterým je nad 45 let, mají velmi málo generačních mluvčích. A mně jde především o životní zkušenosti a o pohled na svět, který je interpret schopen formulovat a nabídnout posluchači ke zvážení, jako impuls ke zvláštní komunikaci, kterou má poskytovat nejen zhudebněná poezie, ale umění vůbec.

Foto Ondřej Host a Herbert Slavík

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Michal Horáček Mezi námi

14.4.2014, 19:30 / Janáčkovo divadlo

Dále si přečtěte

Sólové album Petra Ulrycha Bratr sestry vyšlo koncem minulého roku, mluvili jsme tedy o jeho uvedení do života. Názvy jednotlivých písní nás ale v rozhovoru přivedly spíše k obecnějším úvahám.  více

Zdeněk Němeček prošel brněnskou hudbou od hard rocku v kapele Dogma Art přes folk rocková sdružení Jiřího Vondráka až ke své současné hrad rockové sestavě Quanti Minoris. Její album Balady nejen Villonovy vyšlo před několika dny.  více

Michal Šimíček je dramaturgem Café Práh. Tréninková kavárna žije jakoby stranou brněnského klubového života, její program je ale překvapivě pestrý. V těsném sousedství nákupního centra Vaňkovka je kulturní centrum, o němž jste možná do této chvíle nevěděli.  více


Po pouhých dvou letech se brněnská bluesová kapela Band of Heysek přihlásila se svým druhým albem. Jeho název, který naznačuje radost ze setkání (I’m Glad I Met You), můžeme brát jako symbolický. Výsledkem cesty frontmana Jana Švihálka do oblasti Severního Mississippi bylo totiž nejen jeho setkání se současnými hvězdami tamního syrového blues (mj. na Grammy nominovaný RL Boyce nebo tamější bílá superhvězda Kenny Brown), ale také cesta těchto venkovských bluesmanů na český festival Blues Alive. Letošní další výlet celé „bandy hejsků“ na prestižní festival do Mississippi – už po natočení druhého alba – je pak jen pokračováním, ale nikoli závěrem krásného příběhu. Za oceánem totiž znovu došlo k zajímavým setkáním a Švihálek a spol. si do Brna přivezli společnou nahrávku své kapely s oběma výše zmíněnými obdivovanými americkými bluesmany.  více

Prostory brněnské katedrály svatých Petra a Pavla včera rozezněla Jazzová Mše od Jaromíra Hniličky. Poselstvím večera byla především vzpomínka na autora díla. Znovuuvedení této specifické kompozice bylo taktéž připomínkou tří let od jeho úmrtí. Brněnské provedení na Petrově pak navázalo na sobotní uvedení ve Valticích, které se zároveň konalo přesně na den skladatelova úmrtí. Na společném nastudování se kromě dominujícího B Side Bandu podíleli také členové Filharmonie Brno, sbor Ars Brunesis Chorus, herec Zdeněk Junák a trumpetista Juraj Bartoš, vše pod taktovkou Dana Kalouska.  více

Přerod úspěšné klasické akordeonistky v písničkářku. To bylo jedno z témat rozhovoru s Klárou Veselou. Především jsme však strávili příjemný čas nad jejím novým, celkově už třetím, albem Delicia.  více

V brněnském divadle Buranteatr se o víkendu uskutečnila premiéra autorského pohybového divadla s názvem Ondina: Malá mořská milovaná v podání spolku ProArt. Jak je již zvykem u tohoto nezávislého tělesa, jednalo se o multižánrovou inscenaci, kombinující prvky tance a činohry a to za účasti toliko dvojice protagonistů (Lucie Hrochová a Martin Dvořák), kteří jsou zároveň tvůrci představení.  více

Komická opera Růžový kavalír patří k nejmilovanějším a nejčastěji uváděným operám Richarda Strausse, ale také k nejvýznačnějším operním dílům minulého věku. Za více než století od své premiéry 26. ledna 1911 se stala prubířským kamenem operních režisérů, sólových zpěváků, orchestrálních hráčů i dirigentů. V pátek se tento titul po pětatřiceti letech vrátil do Brna na jeviště Janáčkova divadla. Po více než úspěšných Hoffmannových povídkách v režii uměleckého dua SKUTR, které sezonu zahájily, se jednalo o další velké sousto dramaturgického plánu Národního divadla Brno. Režijního nastudování se tentokrát chopil umělecký šéf opery Národního divadla Brno Jiří Heřman. Scénu navrhl Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková Rusínová a světelný design Daniel Tesař. O videoprojekce se postaral Tomáš Hrůza. Orchestr řídil a hudbu nastudoval Robert Kružík, sbor vedla Klára Složilová Roztočilová.  více

Dva měsíce po zahajovacím koncertu sezóny se Filharmonie Brno vrátila do provizoria sálu brněnského Stadionu, tentokrát s prvním koncertem spadajícím do abonentní řady Filharmonie na Stadionu. Program včerejšího večera s názvem Emoce a vášně mile překvapil, stejně jako jeho precizní provedení brněnskou filharmonií.  více

Brněnský hudebník Jan Švihálek se řadu let věnuje blues s kapelou Hoochie Coochie Band. Před pár lety však založil další kapelu, Band of Heysek, ve které naplňuje své představy o jiné podobě blues, syrovější, punkovější, rytmičtější. Za kořeny této hudby se vypravil nejprve sám a později s celou kapelou. Navázal kontakty i přátelství s americkými špičkami žánru, zahrál si na prestižním festivalu, přivezl mississippské bluesmany do Česka a jeho kapela s nimi dokonce natočila nahrávky, které nyní připravuje k vydání.  více

Nejznámější slovenský folklorní soubor Lúčnica vystoupil na pódiu Janáčkova divadla v Brně. Z Bratislavy přivezli starší choreografie legendárního Štefana Nosáľa, který nás před dvěma lety navždy opustil.   více

Brněnská skupina Ateliér na sebe poprvé upozornila v roce 2015 sedmipísňovou nahrávkou Půlcédé. První plnohodnotné CD natočila na jaře 2019 ve studiu Indies ve spolupráci s mistrem zvuku Dušanem Součkem. Album vyšlo pod názvem Kalevalavíce

Novinka mezinárodní skupiny Korjen je jednou z nejúspěšnějších letošních nahrávek z distribuce společnosti Indies Scope. Album Sabur vyšlo v polovině září 2019 a hned na začátku října zabodovalo na 15. místě v prestižní hitparádě World Music Charts Europe, kterou sestavuje 43 rozhlasových publicistů z celé Evropy.  více

K víkendovým oslavám a vzpomínkovým akcím se ve svátečním Brně připojila také Filharmonie Brno, a to s okázalostí hodnou této klíčové kulturní instituce. U příležitosti oslav 30 let demokratického státu bylo vybráno oratorium Svatá Ludmila Antonína Dvořáka, které je už svým obsazením jakoby předurčeno k provedení při významných příležitostech. Jeho zkrácenou verzi včera v chrámu sv. Petra a Pavla nabídla Filharmonie Brno pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese, sbory Vox Iuvenalis, Smíšený sbor Kantiléna a Pěvecký sbor Masarykovy univerzity pod vedením sbormistra Jana Ocetka. V pěti sólových rolích se představili Pavla Vykopalová (soprán), Jana Sýkorová (alt), Michal Lehotský (tenor), Martin Šrejma (tenor) a velikán české pěvecké školy Richard Novák (bas).   více

V brněnském Besedním domě bylo včera nebývale rušno. Zcela vyprodaný sál (a to včetně míst ke stání) dal tušit, že první abonentní koncert Filharmonie Brno z řady Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ patří k jedněm z nejdůležitějších večerů celé sezóny. Dramaturgie proti sobě postavila dva zcela opačné póly – českými i zahraničními posluchači milovaného Antonína Dvořáka, představitele vybroušené formy a melodické svěžesti, která učarovala i Johannesu Brahmsovi, a současnou americkou skladatelku, improvizátorku, zpěvačku, spisovatelku a režisérku Laurie Anderson, která pátrá po nových zvukových možnostech a proslula svými multimediálními projekty. Velkým lákadlem byla i účast samotné skladatelky. Laurie Anderson se však premiéry svého nově přepracovaného díla Amelia zúčastnila jako houslistka, zpěvačka a vypravěčka, když stanula na pódiu společně s orchestrem Filharmonie Brno, violoncellistou Rubinem Kodhelim a dirigentem Dennisem Russellem Daviesem. Ačkoliv by se dramaturgie večera – jak ostatně přiznává i programový text – dala trochu vratce podepřít „americkou“ berličkou, tím skutečně zásadním hudebním prvkem byl kontrast.  více

Smutnou náhodou se brněnský básník a prozaik Jan Skácel nedožil sametové revoluce – zemřel 7. listopadu 1989 v sedmašedesáti letech, deset dní před začátkem velkých společenských i politických změn. Jeho pohřeb v obřadní síni hřbitova v Brně-Židenicích byl tehdy sám o sobě tichou manifestací proti režimu, který Skácelovi, člověku přísně apolitickému, neustále komplikoval život i práci. Na den přesně po třiceti letech si výročí Skácelova úmrtí připomnělo zcela zaplněné hlediště Divadla Husa na provázku vzpomínkovým večerem (D)obrovský Skácel, který byl naplněný hudbou i mluveným slovem.  více

Big band Cotatcha Orchestra, složený ze špičkových hráčů nejen českých, ale i slovenských a rakouských, si postupně buduje zasloužené renomé na brněnské a potažmo české či středoevropské scéně. Rok po úspěšných koncertech s nizozemským dirigentem a trombonistou Iljou Reijngoudem nyní big band odhalil repertoár, který by měl být obsahem jeho debutového alba. Koncerty s názvem Bigbandová elektronika proběhly na začátku listopadu v Ostravě a v Brně.  více

Kulturní dům U lípy na ulici Charbulova vprostřed týdne hostil tradiční Folklorní taneční. Tato milá akce v režii brněnského Slováckého krúžku se konala již po třetí. V několika týdnech na ní přizvaní lektoři učili tance typické pro jejich region. Podtitul aktuálního třetího běhu tanečních zní Tance méně známé a neznámévíce

Nejčtenější

Kritika

Prostory brněnské katedrály svatých Petra a Pavla včera rozezněla Jazzová Mše od Jaromíra Hniličky. Poselstvím večera byla především vzpomínka na autora díla. Znovuuvedení této specifické kompozice bylo taktéž připomínkou tří let od jeho úmrtí. Brněnské provedení na Petrově pak navázalo na sobotní uvedení ve Valticích, které se zároveň konalo přesně na den skladatelova úmrtí. Na společném nastudování se kromě dominujícího B Side Bandu podíleli také členové Filharmonie Brno, sbor Ars Brunesis Chorus, herec Zdeněk Junák a trumpetista Juraj Bartoš, vše pod taktovkou Dana Kalouska.  více