Michal Horáček: Mám rád autory, kteří v sobě mají otevřenou duchovní dimenzi

Michal Horáček: Mám rád autory, kteří v sobě mají otevřenou duchovní dimenzi

S textařem Michalem Horáčkem hovoříme nejen o dvojalbu zhudebněných villonských balad Český kalendář, ale také o spolupráci se zpěvačkami ze Slovenska, o vydávání hudby vlastním nákladem nebo o Cejlu a Kolišti. A také zveme na recitál Mezi námi, v jehož rámci se Michal Horáček se svými hudebními přáteli představí v Janáčkově divadle.

Vznikal Český kalendář od počátku jako ucelený projekt, tedy pásmo villonských balad, básní s pevně danou strukturou?
Mně se zalíbila ta forma. Nejprve jsem napsal jednu listopadovou báseň – Čas chladných rán a jasných vod. Teprve poté jsem si uvědomil, že právě „český kalendář“ by mohlo být téma, které by sklenulo sbírku. Naznačila mi to tedy tato jedna báseň, předtím jsem konkrétní plán neměl.

Villonská balada vyžaduje respektování formálních pravidel a při několika desítkách básní byl projekt jistě náročný i na hledání témat. Bylo náročnější zvládnout formu, nebo obsah?
První věc je brilance řemesla, ale to je nutný předpoklad, tím to teprve začíná. Čtenář by si vůbec neměl uvědomit, že jde o text na pouhé tři rýmové koncovky, který má i další formální pravidla. Báseň musí promlouvat sama za sebe. Napřed jsem se tedy musel sžít s nástrahami žánru a také se skutečností, že villonská balada je očividně zastaralá věc. Daleko náročnější je však hledání témat. Řemeslo si osvojíte, ale nápady, to je čirá milost, kterou si nemůžete vyvzdorovat. Slovo inspirace pochází z latinského výrazu pro vdechnutí, je to něco, co je už někde připraveno a co je s velkou milostní vpuštěno do světa. Je to vzácné a člověk za to má být vděčný.

Český kalendář vznikl nejprve jako básnická sbírka a až poté jste jednotlivé básně nabídl na internetu skladatelům ke zhudebnění. Překvapil vás ohlas, který tato nabídka vyvolala?
Velmi mě to překvapilo. Texty jsem nevystavil ani na Facebooku, ale jen na svých webových stránkách. A najednou mi začalo chodit jedno zhudebnění za druhým. Bylo to milé překvapení, že někomu stojí za to, sednout si k nástroji a zabývat se takovými věcmi. Villonská balada nemá refrény. Není tam nic, co je charakteristické pro současnou píseň, je to naprosto nepopová záležitost. Ale já jsem byl vždy toho přesvědčení, že to, co se píše v řeči vázané, je určeno ke zpívání. Bylo tedy od počátku jisté, že se ty básně nějak pokusím využít i v písňové sféře.

Podle čeho jste vybíral zhudebnění, která se dostala na dvojalbum?
Výběr finálních verzí vyžadoval z mé strany velkou toleranci. Obecně, když máte svou jasnou představu, pak nemáte spolupracovníky. A to je v umělecké tvorbě hrozba. Chtěl jsem, aby Český kalendář odrážel to, že my Češi jsme různí a že se na něm podílelo tolik lidí. Snažil jsem se tedy najít i něco, co vůbec nekonvenuje mému hudebnímu vnímání. Například báseň Kdo neskáče, není Čech s hudbou Wendela Dreiseitla. To je taková „kabátovská“ věc, kterou skoro nedokážu poslouchat. Jenže text je o stádnosti blech, které skáčou, a já jsem si uvědomil, že toto zhudebnění – tvrdé, přímočaré, téměř primitivní – naprosto vyhovuje intenci té básně. Proto jsem je na album zařadil, s vědomím určitého rizika. Český kalendář tedy nezohledňuje vždy kvalitu, ale spíše pestrost. Například píseň Co říjen schová, nenajde se, kterou zhudebnil Josef Novotný z Brna – to také není nic nového, po hudební stránce jde o naprosto tradiční věc. Ale podle mne právě charakteru tohoto projektu vyhovuje.

Dvěma melodiemi je na albu zastoupen další jihomoravský autor, absolvent JAMU a dlouholetý spolupracovník a člen Hradišťanu Josef Fojta. Co vás na jeho přístupu zaujalo?
Mám rád autory, kteří v sobě mají otevřenou duchovní dimenzi. Josefa Fojtu jsem viděl pracovat s dětmi a s mladými lidmi v malém kostele v Napajedlech. Pro mne byl cenný tím, že je autentický, že skutečně vychází z tohoto sakrálního prostředí. Je hezké spolupracovat s nadšenými lidmi, a proto jsem mu svěřil píseň Pražské Jezulátko. Měl jsem ještě jednu verzi, hudebně možná zajímavější, ale Josef Fojta mě zaujal jako praktikující katolík, jehož tvorba z tohoto prostředí skutečně vyrůstá.

Velmi autentickým autorem je také Petr Linhart, autor melodií Vyplout k Bradáčovi a Musíte mi to vyprávět…
Setkání s Petrem Linhartem patřilo k nejhezčím, která jsem díky Českému kalendáři uskutečnil. Petr je opravdu úžasně autentický člověk. Má sice velké logopedické chyby, nemá velký hlasový rozsah, ale je to velice zajímavá osobnost a skvělý autor.

Mluvíme o „českém“ kalendáři, avšak účinkují na něm i slovenské zpěvačky Szidi Tobias, Katka Koščová nebo Jana Kirschner…
Ano, jsem rád, že se Český kalendář vlastně stal českým a slovenským. Ačkoli se dvě části federace rozešly a staly se samostatnými, stále udržujeme společný kulturní prostor. Vůbec nikdo se nediví tomu, že je tam Katka Koščová nebo Szidi Tobias, a mě toto pravé česko-slovenské propojení těší. Není to žádný nařízený čechoslovakismus, ale ryzí věc, která funguje sama od sebe.

Jednotliví skladatelé se museli vyrovnat s nástrahami villonské balady, mimo jiné s už zmíněnou absencí refrénu. Všiml jsem si však, že v některých případech autor původní strukturu básně narušil. V písni Bůh sněhuláků je například vložena mezihra doprostřed verše.
Zrovna toto jsem udělal já. Připadalo mi, že tato píseň je taková kolovrátková a že by působila únavně, kdyby se nerozbila. Má být veselá, bláznivá, a tak jsem ji v jednom místě „rozpojil“, je tam dlouhá mezihra a teprve pak se pokračuje v nakousnutém verši. Obecně byl problém v tom, že někteří autoři si vzali závěrečné čtyřverší, takzvaný envoi (poslání), a použili je jako refrén. Ale to nejde, protože prozradí pointu. Funguje to možná z hudebního hlediska, ale nikoli z hlediska příběhu. Takové verze jsem tedy musel odmítnout.

Brněnské ulice Cejl a Koliště se do písně Bůh sněhuláků dostaly jen kvůli rýmu, nebo to má nějaký hlubší význam?
Trochu to v Brně znám, a zrovna tahle místa mi připadají osobitá, jakkoli je každé úplně jiné sociálně, architektonicky a – lecčím jiným. Ale Bůh sněhuláků na to nehledí, jakmile může, zasype všechno stejně štědře.

Kromě vás jako autora textů, kromě skladatelů a interpretů se na albu podíleli také dva aranžéři – Michal Pekárek a Matej Benko…
S Michalem Pekárkem jsem pracoval už v době, kdy byl student. V roce 1996 se podílel na albu Citová investice…? a od té doby se mnou pracuje na všech nahrávkách. Je vůči své práci pokorný a stále se učí. Matej Benko je výborný jazzový pianista, který nikdy neměl blízko k šansonu, ale je to fantastický muzikant. A právě spolupráce těchto dvou aranžérů, Michala Pekárka a Mateje Benka, se ukázala jako šťastná. Možná jsme v aranžích mohli být ještě odvážnější, nicméně pro mne jsou u Českého kalendáře na prvním místě básně.

Album jste vydali vlastním nákladem. Proč jste se rozhodli obejít bez tradičních vydavatelství?
Klasická kamenná vydavatelství dnes nemají co nabídnout. Vyžadují už hotový master, za který přislíbí například bannery na webu. Dříve umělcům dávali peníze, ale teď po mně chtějí, abych do alba sám investoval. Když už investuji, budu spoléhat na to, že jsem si za třicet let práce vysloužil nějaký zájem a že mě pozvou například do televize nebo do rozhlasu. To je tisíckrát víc než nějaké bannery. Vydám-li album vlastním nákladem, jsem svobodný. Vím, že to není svoboda pro všechny, že je omezena penězi. Nemůže si každý natočit desku, která stála hodně přes milion. Ale když už tu možnost mám, mohu svou svobodu použít. Nepojedu například na Bali a místo toho udělám desku. Na Bali bych jel taky rád, ale ta deska je, aspoň pro mne, mnohem lepší.

Český kalendář má i svou pódiovou verzi, recitál Mezi námi. Jak velkou část Českého kalendáře naživo nabízíte? A zařazujete i jiné skladby?
Českého kalendáře zazní během recitálu sedm až osm skladeb, na albu jich je 32. Jde tedy spíš o takovou ochutnávku. Dalších devět až deset skladeb je věnováno mé spolupráci s různými zajímavými osobnostmi, kromě Petra Hapky také s Michaelem Kocábem a Jardou Svobodou z Trabandu. Přidávám k tomu různé příběhy, které se s tou spoluprací pojily.

Vystupujete s recitálem Mezi námi v různých prostředích, v Brně to bude Janáčkovo divadlo. Ovlivňuje místo náladu, nebo dokonce přímo dramaturgii, večera?
Vystoupili jsme už leckde a všude je to specifické. Mezi kulturákem v obci Hrobce, kde bydlí přesně 533 lidí, a Janáčkovým divadlem v Brně je očividně rozdíl značný. Brněnské představení proto doplníme i střídmými vizuálními efekty – ta ohromná scéna to potřebuje. A přesto v něčem je to vždycky stejné: ve výzvě zaujmout diváky a naklonit je k tomu, aby tu zpívanou poezii vnímali a aktivně si ji vykládali podle vlastní životní zkušenosti. Bez takové spolupráce to fungovat nemůže, ani kdybychom si pozvali Siegfrieda a Roye s bílými tygry.

Chystáte do Brna ještě něco speciálního?
Kromě speciálních efektů i to, že písní bude víc. I proto, že po osobní zkušenosti s tímto největším divadelním dome v Česka – hráli jsme tu Kudykama – vím, že jsou tam pohodlná sedadla. Tak si na to trochu zahřeším. Vypadá to na dvě hodiny.

Český kalendář je nominovaný na cenu Anděl v kategorii Album roku. Vy sám jste před lety stál v čele hudební akademie. Jak dnes tyto ceny vnímáte? A těší vás nominace?
Upřímně řečeno, lidé mají sklon vnímat ceny hlavně podle toho, zda jsou na ně nominováni či je vyhrávají, anebo jestli se jejich díla k takové nominaci nikdy nedostanou. Takže není divu, že si takové nominace cením. Současně chci poznamenat, že nejen v kategorii Album roku, která se nás týká, ale i v mnoha jiných je vidět posun v tom, co Akademie shledává hodnotným: Je tu zřetelný odklon od mainstreamu a vůbec popu k osobitějším dílům. Až si říkám, že takové ceny Apollo, které přinesly nominace velmi podobné, vzhledem k téhle skutečnosti vlastně ztrácejí opodstatnění. Anebo je to naopak možné nahlédnout takhle: To kvalitní a inspirativní je publicisty a dalšími hlasujícími rozličných grémií často nalézáno v týchž dílech.

Na čem v současné době pracujete?
Letos bych chtěl udělat desku pro Františka Segrada. Františkovi bude příští rok šedesát a já jsem si uvědomil, že takový senzační zpěvák nemá zatím jediné samostatné album. A to je nedopatření, nebo rovnou křivda, kterou je nutné napravit. František se mnou spolupracuje už deset let. Byl na desce Tak to chodí, na Strážci plamene, v Kudykamu dokonce tančil, na turné Mezi námi je protagonistou. Tady se pořád sází na mladé, a přitom lidé, kterým je nad 45 let, mají velmi málo generačních mluvčích. A mně jde především o životní zkušenosti a o pohled na svět, který je interpret schopen formulovat a nabídnout posluchači ke zvážení, jako impuls ke zvláštní komunikaci, kterou má poskytovat nejen zhudebněná poezie, ale umění vůbec.

Foto Ondřej Host a Herbert Slavík

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Michal Horáček Mezi námi

14.4.2014, 19:30 / Janáčkovo divadlo

Dále si přečtěte

Sólové album Petra Ulrycha Bratr sestry vyšlo koncem minulého roku, mluvili jsme tedy o jeho uvedení do života. Názvy jednotlivých písní nás ale v rozhovoru přivedly spíše k obecnějším úvahám.  více

Zdeněk Němeček prošel brněnskou hudbou od hard rocku v kapele Dogma Art přes folk rocková sdružení Jiřího Vondráka až ke své současné hrad rockové sestavě Quanti Minoris. Její album Balady nejen Villonovy vyšlo před několika dny.  více

Michal Šimíček je dramaturgem Café Práh. Tréninková kavárna žije jakoby stranou brněnského klubového života, její program je ale překvapivě pestrý. V těsném sousedství nákupního centra Vaňkovka je kulturní centrum, o němž jste možná do této chvíle nevěděli.  více


Eva Jurčáková pochází z malé vesnice Nozdrovice z Trenčínského kraje na Slovensku. Do Brna poprvé přijela na výletě s gymnáziem a okamžitě si toto město zamilovala. „Cítila jsem tehdy tu atmosféru kavárenského povalečství,“ vzpomíná s úsměvem. Když se o pár let později hlásila na vysokou školu, bylo pro ni Brno jasnou volbou. Po úspěšném studiu psychologie Eva na Moravě zůstala a v současné době vydává své první album s kapelou Evolet, kterou vedle ní tvoří brněnští hudebníci známí z mnoha jiných projektů – Antonín Koutný (kytara), Martin Kyšperský (baskytara) a Jakub Kočička (bicí). Křest alba se koná ve středu 26. června v klubu Mersey.  více

Jedním z největších příslibů 24. ročníku mezinárodního festivalu Concentus Moraviae byl včerejší koncert legendárního ansámblu Borodin Quartet, kterému jedinečný zvuk vtiskla nejen tvrdá píle, ale také spolupráce se skladatelem Dmitrijem Šostakovičem. Tuto osobní a interpretační stopu si těleso dodnes hýčká a postupuje ji každému novému členovi. Program se odehrál v knihovně zámku v Náměšti nad Oslavou, kde v 18. a 19. století sídlil hudbymilovný rod Haugwitzů. Hudba Sergeje Prokofjeva, Josepha Haydna a Dmitrije Šostakoviče tak promlouvala k posluchačům na místě více než důstojném.  více

Nádvoří hradu Špilberk v letních měsících často rozeznívá hudba. Až do září je možné spojit prohlídku hradu také s kulturním zážitkem. Pořadatelé se snažili připravit program napříč žánry, aby si přišel na své opravdu každý. Večer patřil lidovým tónům. Pódium i přes nepříznivé počasí ovládl Vojenský umělecký soubor Ondráš.  více

Dan Vertígo je živel, neřízená střela. Když má zahrát tři soutěžní písně na Portě, nepostřehnete, zda ještě probíhá zvuková zkouška, nebo jestli je svérázná komunikace se zvukařem a diváky součástí sofistikované performance pro porotu. Ošlehán zkušenostmi z pouličního hraní z Brna, Prahy i odjinud, vydal nyní Dan své druhé album. Čistě autorské, pestré, postavené na vlastních hudebních, cestovatelských a pozorovatelských zážitcích. Ale především – v dobrém slova smyslu – ukázněnější, než by člověk, který měl s tímto brněnským písničkářem spíše letmé kontakty, čekal.  více

Poslední premiéra sezóny brněnské opery nezvykle spojila dvě díla. V Janáčkově divadle byla uvedena surrealistická opera Tři fragmenty z Juliette Bohuslava Martinů vedle operního dílka Lidský hlas Francise Poulenca. Komponovaný večer včera v režii a scénografickém řešení Davida Radoka propojil dva až absurdní světy. A spojení to bylo vskutku pozoruhodné dramaturgicky, vizuálně ale též interpretačně.  více

Polský ansámbl Szymanowski Quartet na festivalu Concentus Moraviae včera přesdtavil v řeznovickém kostele sv. Petra a Pavla díla svých krajanů Karola Szymanowského, Stanisława Moniuszka a Gražyny Bacewiczové. Koncert byl součástí celosvětových oslav dvou stého výročí narození Stanisława Moniuszka, který je mnohými pokládán za zakladatele polské národní hudby. Večeru udělila záštitu velvyslankyně Polské republiky v ČR J. E. Barbara Ćwioro.  více

S kvartetní tvorbou mistrů evropské hudby se návštěvníci koncertů setkávají poměrně často. Haydnovy smyčcové kvartety tvoří stálici v repertoáru nejednoho tělesa a vzrůstající pozornost je věnována také dílům soudobých evropských skladatelů. Pouze výjimečně však mají posluchači možnost nahlédnout do hudební kuchyně asijských nebo jihoamerických národů. Právě s tímto mankem se rozhodl bojovat ansámbl Cuarteto Q-Arte věnující se tvorbě latinskoamerických autorů. Program, který včera představili na zámku ve Slavkově u Brna, sestával z děl Silvestra Revueltase, Alberta Ginastery a Astora Piazzolly. Všichni tři skladatelé spojují ve svém díle prvky domácí kultury s evropským školením a vlivy či impulzy různých žánrů.  více

Proč být jednou z mnoha průměrných kapel, když můžeme být kapelou jedinečnou? Do tohoto hesla by se dala zhustit desetiletá historie brněnské skupiny Kupodivu. V roce 2009 se saxofonista Jaroslav Pilný a hráč na klávesy a Petr Šašinka poprvé bavili o založení kapely. V roce 2019 Kupodivu vydávají své první dlouhohrající album. Přesně v polovině tohoto desetiletého období, v roce 2014, proběhla důležitá změna, kdy se původní folková kapela přetransformovala do zajímavého tvaru s klávesami, saxofonem a baskytarou, zato bez kytary. Sestava, která skladbou barev připomíná spíše jazzové kapely, v posledních letech zabodovala na mnoha folkových festivalech. Kupodivu získali autorskou Portu, cenu Rady Notování, vyhráli Moravského vrabce, byli druzí na Mohelnickém dostavníku. Tam všude předvedli hudbu, která se více než k táborovým ohňům hodí do městských klubů, a to zdaleka nejen folkových. Album Živočišné pudy dosavadní tvorbu kapely shrnuje důstojným způsobem, podtrženým kvalitním zvukem ze zlínského studia V.  více

Izraelské těleso Jerusalem Quartet patří po dlouhá léta k předním světovým interpretům kvartetní tvorby a v současné době se jedná o jeden z nejcitovanějších ansámblů komorní hudby. Na festivalu Concentus Moraviae vystoupili houslisté Alexander Pavlovsky, Sergei Bresler, violista Ori Kam a violoncellista Kyril Zlotnikov včera ve velkém zámeckém sále mikulovského zámku s programem časově se rozprostírajícím od Josepha Haydna až po Bélu Bartóka. Záštitu koncertu udělil velvyslanec Izraele v České republice J. E. Daniel Meron.  více

Nejen vážnou hudbou živ je člověk, jak o tom už dvacet let přesvědčuje hudební těleso Epoque Quartet sestávající z houslistů Davida Pokorného, Vladimíra Klánského, violisty Vladimíra Kroupy a violoncellisty Víta Petráška. Pro sobotní koncert v rámci festivalu Concentus Moraviae, který se odehrál ve foyer třebíčského divadla Pasáž, si hudebníci přizvali ještě basklarinetistu Petra Valáška, klavíristu Karla Košárka a perkusistu Olega Sokolova. Dramaturgie večera sestávala výhradně z děl současných autorů koketujících ve svých skladbách nejen s hudebními minimalismem, ale také jazzem a dalšími populárními žánry.  více

Koncert hudebního tělesa Miloslav Ištvan Quartett, který zazněl v jídelně zámku ve Velkém Meziříčí v rámci mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae, sliboval v krátké videopozvánce zveřejněné na stránkách kvarteta dramaturgii připomínající let balistické střely. Odpal večera iniciovalo Adagio a fuga c moll Wolfganga Amadea Mozarta následované Smyčcovým kvartetem č. 1 z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty Leoše Janáčka. Zbylé kinetické energie využil ansámbl k interpretaci dnes již ikonického 1. smyčcového kvartetu Miloslava Ištvana. Ladné přistání v podobě Meditace na svatováclavský chorál Josefa Suka uzavřelo nejen večer, ale také jedenáctiletou a úspěchy nabitou kariéru samotného smyčcového kvarteta. Milovníci komorní tvorby tak měli poslední příležitost vyslechnout si průřez hudební historií ve společném podání houslistů Milana Paľy, Jana Bělohlávka, violisty Stanislava Vacka a violoncellisty Štěpána Filípka.  více

Název alba klame. I když skupina Šarivary používá český fonetický přepis francouzských výrazů charivari a mélange, netvoří ji ani jeden Čech. V čele kvarteta, které se dalo dohromady v Brně, stojí francouzská zpěvačka, flétnistka a akordeonistka Aude Martin a americký kytarista a zpěvák Chris Coleman. Spolu s nimi kapelu tvoří švédský trumpetista Christopher Strandh a slovenský baskytarista Tomáš Ulahel. Podobně jako je pestré národnostní složení skupiny, je barevná i její hudba.  více

Poslední květnový den ožilo Dominikánské náměstí v Brně hudbou, zpěvem i tancem. O půl třetí odpoledne začal program celostátního happeningu základních uměleckých škol ZUŠ Open pod patronátem Nadačního fondu Magdaleny Kožené vyhlášením výsledků soutěže TO JE talent. Účastnici si nepřišli pouze vyzvednout ceny. Dokázalo to hned několik z oceněných zpěváků a hudebníků. Rozšiřující se dav posluchačů přitáhla například Lucie Sedláčková s písní Ewy Farné Měls mě vůbec rád nebo zpěvačka a klavíristka Veronika Vávrová s baladou Million reasons od Lady Gaga.  více

Program letošního ročníku festivalu Concentus Moraviae představuje nevídaný průřez více než dvaceti českými a zahraničními smyčcovými kvartety. Vyjímečného houslistu, skladatele, profesora The Royal Northern College of Music v anglickém Manchesteru a dlouholetého primária Škampova kvarteta Pavla Fischera oslovil publicista Lukáš Pavlica.   více

Ve čtvrtek 30. května v 11 hodin se v bazilice na Starém Brně konalo rozloučení s velkou postavou moravské kultury. Ne ovšem té kultury, která proudí každodenně kolem nás v časopisech a médiích, ale kultury nazývané nezávislá, alternativní, undergroundová, a v osobě zesnulého navíc protnuté duchovní radikalitou a křesťanskou tradicí. Jaroslav Erik Frič zemřel 24. května 2019 po těžké nemoci v 69 letech, duševně ovšem aktivní do posledních dnů.  více

Nejčtenější

Kritika

Jedním z největších příslibů 24. ročníku mezinárodního festivalu Concentus Moraviae byl včerejší koncert legendárního ansámblu Borodin Quartet, kterému jedinečný zvuk vtiskla nejen tvrdá píle, ale také spolupráce se skladatelem Dmitrijem Šostakovičem. Tuto osobní a interpretační stopu si těleso dodnes hýčká a postupuje ji každému novému členovi. Program se odehrál v knihovně zámku v Náměšti nad Oslavou, kde v 18. a 19. století sídlil hudbymilovný rod Haugwitzů. Hudba Sergeje Prokofjeva, Josepha Haydna a Dmitrije Šostakoviče tak promlouvala k posluchačům na místě více než důstojném.  více