Michal Horáček: Mám rád autory, kteří v sobě mají otevřenou duchovní dimenzi

Michal Horáček: Mám rád autory, kteří v sobě mají otevřenou duchovní dimenzi

S textařem Michalem Horáčkem hovoříme nejen o dvojalbu zhudebněných villonských balad Český kalendář, ale také o spolupráci se zpěvačkami ze Slovenska, o vydávání hudby vlastním nákladem nebo o Cejlu a Kolišti. A také zveme na recitál Mezi námi, v jehož rámci se Michal Horáček se svými hudebními přáteli představí v Janáčkově divadle.

Vznikal Český kalendář od počátku jako ucelený projekt, tedy pásmo villonských balad, básní s pevně danou strukturou?
Mně se zalíbila ta forma. Nejprve jsem napsal jednu listopadovou báseň – Čas chladných rán a jasných vod. Teprve poté jsem si uvědomil, že právě „český kalendář“ by mohlo být téma, které by sklenulo sbírku. Naznačila mi to tedy tato jedna báseň, předtím jsem konkrétní plán neměl.

Villonská balada vyžaduje respektování formálních pravidel a při několika desítkách básní byl projekt jistě náročný i na hledání témat. Bylo náročnější zvládnout formu, nebo obsah?
První věc je brilance řemesla, ale to je nutný předpoklad, tím to teprve začíná. Čtenář by si vůbec neměl uvědomit, že jde o text na pouhé tři rýmové koncovky, který má i další formální pravidla. Báseň musí promlouvat sama za sebe. Napřed jsem se tedy musel sžít s nástrahami žánru a také se skutečností, že villonská balada je očividně zastaralá věc. Daleko náročnější je však hledání témat. Řemeslo si osvojíte, ale nápady, to je čirá milost, kterou si nemůžete vyvzdorovat. Slovo inspirace pochází z latinského výrazu pro vdechnutí, je to něco, co je už někde připraveno a co je s velkou milostní vpuštěno do světa. Je to vzácné a člověk za to má být vděčný.

Český kalendář vznikl nejprve jako básnická sbírka a až poté jste jednotlivé básně nabídl na internetu skladatelům ke zhudebnění. Překvapil vás ohlas, který tato nabídka vyvolala?
Velmi mě to překvapilo. Texty jsem nevystavil ani na Facebooku, ale jen na svých webových stránkách. A najednou mi začalo chodit jedno zhudebnění za druhým. Bylo to milé překvapení, že někomu stojí za to, sednout si k nástroji a zabývat se takovými věcmi. Villonská balada nemá refrény. Není tam nic, co je charakteristické pro současnou píseň, je to naprosto nepopová záležitost. Ale já jsem byl vždy toho přesvědčení, že to, co se píše v řeči vázané, je určeno ke zpívání. Bylo tedy od počátku jisté, že se ty básně nějak pokusím využít i v písňové sféře.

Podle čeho jste vybíral zhudebnění, která se dostala na dvojalbum?
Výběr finálních verzí vyžadoval z mé strany velkou toleranci. Obecně, když máte svou jasnou představu, pak nemáte spolupracovníky. A to je v umělecké tvorbě hrozba. Chtěl jsem, aby Český kalendář odrážel to, že my Češi jsme různí a že se na něm podílelo tolik lidí. Snažil jsem se tedy najít i něco, co vůbec nekonvenuje mému hudebnímu vnímání. Například báseň Kdo neskáče, není Čech s hudbou Wendela Dreiseitla. To je taková „kabátovská“ věc, kterou skoro nedokážu poslouchat. Jenže text je o stádnosti blech, které skáčou, a já jsem si uvědomil, že toto zhudebnění – tvrdé, přímočaré, téměř primitivní – naprosto vyhovuje intenci té básně. Proto jsem je na album zařadil, s vědomím určitého rizika. Český kalendář tedy nezohledňuje vždy kvalitu, ale spíše pestrost. Například píseň Co říjen schová, nenajde se, kterou zhudebnil Josef Novotný z Brna – to také není nic nového, po hudební stránce jde o naprosto tradiční věc. Ale podle mne právě charakteru tohoto projektu vyhovuje.

Dvěma melodiemi je na albu zastoupen další jihomoravský autor, absolvent JAMU a dlouholetý spolupracovník a člen Hradišťanu Josef Fojta. Co vás na jeho přístupu zaujalo?
Mám rád autory, kteří v sobě mají otevřenou duchovní dimenzi. Josefa Fojtu jsem viděl pracovat s dětmi a s mladými lidmi v malém kostele v Napajedlech. Pro mne byl cenný tím, že je autentický, že skutečně vychází z tohoto sakrálního prostředí. Je hezké spolupracovat s nadšenými lidmi, a proto jsem mu svěřil píseň Pražské Jezulátko. Měl jsem ještě jednu verzi, hudebně možná zajímavější, ale Josef Fojta mě zaujal jako praktikující katolík, jehož tvorba z tohoto prostředí skutečně vyrůstá.

Velmi autentickým autorem je také Petr Linhart, autor melodií Vyplout k Bradáčovi a Musíte mi to vyprávět…
Setkání s Petrem Linhartem patřilo k nejhezčím, která jsem díky Českému kalendáři uskutečnil. Petr je opravdu úžasně autentický člověk. Má sice velké logopedické chyby, nemá velký hlasový rozsah, ale je to velice zajímavá osobnost a skvělý autor.

Mluvíme o „českém“ kalendáři, avšak účinkují na něm i slovenské zpěvačky Szidi Tobias, Katka Koščová nebo Jana Kirschner…
Ano, jsem rád, že se Český kalendář vlastně stal českým a slovenským. Ačkoli se dvě části federace rozešly a staly se samostatnými, stále udržujeme společný kulturní prostor. Vůbec nikdo se nediví tomu, že je tam Katka Koščová nebo Szidi Tobias, a mě toto pravé česko-slovenské propojení těší. Není to žádný nařízený čechoslovakismus, ale ryzí věc, která funguje sama od sebe.

Jednotliví skladatelé se museli vyrovnat s nástrahami villonské balady, mimo jiné s už zmíněnou absencí refrénu. Všiml jsem si však, že v některých případech autor původní strukturu básně narušil. V písni Bůh sněhuláků je například vložena mezihra doprostřed verše.
Zrovna toto jsem udělal já. Připadalo mi, že tato píseň je taková kolovrátková a že by působila únavně, kdyby se nerozbila. Má být veselá, bláznivá, a tak jsem ji v jednom místě „rozpojil“, je tam dlouhá mezihra a teprve pak se pokračuje v nakousnutém verši. Obecně byl problém v tom, že někteří autoři si vzali závěrečné čtyřverší, takzvaný envoi (poslání), a použili je jako refrén. Ale to nejde, protože prozradí pointu. Funguje to možná z hudebního hlediska, ale nikoli z hlediska příběhu. Takové verze jsem tedy musel odmítnout.

Brněnské ulice Cejl a Koliště se do písně Bůh sněhuláků dostaly jen kvůli rýmu, nebo to má nějaký hlubší význam?
Trochu to v Brně znám, a zrovna tahle místa mi připadají osobitá, jakkoli je každé úplně jiné sociálně, architektonicky a – lecčím jiným. Ale Bůh sněhuláků na to nehledí, jakmile může, zasype všechno stejně štědře.

Kromě vás jako autora textů, kromě skladatelů a interpretů se na albu podíleli také dva aranžéři – Michal Pekárek a Matej Benko…
S Michalem Pekárkem jsem pracoval už v době, kdy byl student. V roce 1996 se podílel na albu Citová investice…? a od té doby se mnou pracuje na všech nahrávkách. Je vůči své práci pokorný a stále se učí. Matej Benko je výborný jazzový pianista, který nikdy neměl blízko k šansonu, ale je to fantastický muzikant. A právě spolupráce těchto dvou aranžérů, Michala Pekárka a Mateje Benka, se ukázala jako šťastná. Možná jsme v aranžích mohli být ještě odvážnější, nicméně pro mne jsou u Českého kalendáře na prvním místě básně.

Album jste vydali vlastním nákladem. Proč jste se rozhodli obejít bez tradičních vydavatelství?
Klasická kamenná vydavatelství dnes nemají co nabídnout. Vyžadují už hotový master, za který přislíbí například bannery na webu. Dříve umělcům dávali peníze, ale teď po mně chtějí, abych do alba sám investoval. Když už investuji, budu spoléhat na to, že jsem si za třicet let práce vysloužil nějaký zájem a že mě pozvou například do televize nebo do rozhlasu. To je tisíckrát víc než nějaké bannery. Vydám-li album vlastním nákladem, jsem svobodný. Vím, že to není svoboda pro všechny, že je omezena penězi. Nemůže si každý natočit desku, která stála hodně přes milion. Ale když už tu možnost mám, mohu svou svobodu použít. Nepojedu například na Bali a místo toho udělám desku. Na Bali bych jel taky rád, ale ta deska je, aspoň pro mne, mnohem lepší.

Český kalendář má i svou pódiovou verzi, recitál Mezi námi. Jak velkou část Českého kalendáře naživo nabízíte? A zařazujete i jiné skladby?
Českého kalendáře zazní během recitálu sedm až osm skladeb, na albu jich je 32. Jde tedy spíš o takovou ochutnávku. Dalších devět až deset skladeb je věnováno mé spolupráci s různými zajímavými osobnostmi, kromě Petra Hapky také s Michaelem Kocábem a Jardou Svobodou z Trabandu. Přidávám k tomu různé příběhy, které se s tou spoluprací pojily.

Vystupujete s recitálem Mezi námi v různých prostředích, v Brně to bude Janáčkovo divadlo. Ovlivňuje místo náladu, nebo dokonce přímo dramaturgii, večera?
Vystoupili jsme už leckde a všude je to specifické. Mezi kulturákem v obci Hrobce, kde bydlí přesně 533 lidí, a Janáčkovým divadlem v Brně je očividně rozdíl značný. Brněnské představení proto doplníme i střídmými vizuálními efekty – ta ohromná scéna to potřebuje. A přesto v něčem je to vždycky stejné: ve výzvě zaujmout diváky a naklonit je k tomu, aby tu zpívanou poezii vnímali a aktivně si ji vykládali podle vlastní životní zkušenosti. Bez takové spolupráce to fungovat nemůže, ani kdybychom si pozvali Siegfrieda a Roye s bílými tygry.

Chystáte do Brna ještě něco speciálního?
Kromě speciálních efektů i to, že písní bude víc. I proto, že po osobní zkušenosti s tímto největším divadelním dome v Česka – hráli jsme tu Kudykama – vím, že jsou tam pohodlná sedadla. Tak si na to trochu zahřeším. Vypadá to na dvě hodiny.

Český kalendář je nominovaný na cenu Anděl v kategorii Album roku. Vy sám jste před lety stál v čele hudební akademie. Jak dnes tyto ceny vnímáte? A těší vás nominace?
Upřímně řečeno, lidé mají sklon vnímat ceny hlavně podle toho, zda jsou na ně nominováni či je vyhrávají, anebo jestli se jejich díla k takové nominaci nikdy nedostanou. Takže není divu, že si takové nominace cením. Současně chci poznamenat, že nejen v kategorii Album roku, která se nás týká, ale i v mnoha jiných je vidět posun v tom, co Akademie shledává hodnotným: Je tu zřetelný odklon od mainstreamu a vůbec popu k osobitějším dílům. Až si říkám, že takové ceny Apollo, které přinesly nominace velmi podobné, vzhledem k téhle skutečnosti vlastně ztrácejí opodstatnění. Anebo je to naopak možné nahlédnout takhle: To kvalitní a inspirativní je publicisty a dalšími hlasujícími rozličných grémií často nalézáno v týchž dílech.

Na čem v současné době pracujete?
Letos bych chtěl udělat desku pro Františka Segrada. Františkovi bude příští rok šedesát a já jsem si uvědomil, že takový senzační zpěvák nemá zatím jediné samostatné album. A to je nedopatření, nebo rovnou křivda, kterou je nutné napravit. František se mnou spolupracuje už deset let. Byl na desce Tak to chodí, na Strážci plamene, v Kudykamu dokonce tančil, na turné Mezi námi je protagonistou. Tady se pořád sází na mladé, a přitom lidé, kterým je nad 45 let, mají velmi málo generačních mluvčích. A mně jde především o životní zkušenosti a o pohled na svět, který je interpret schopen formulovat a nabídnout posluchači ke zvážení, jako impuls ke zvláštní komunikaci, kterou má poskytovat nejen zhudebněná poezie, ale umění vůbec.

Foto Ondřej Host a Herbert Slavík

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Michal Horáček Mezi námi

14.4.2014, 19:30 / Janáčkovo divadlo

Dále si přečtěte

Sólové album Petra Ulrycha Bratr sestry vyšlo koncem minulého roku, mluvili jsme tedy o jeho uvedení do života. Názvy jednotlivých písní nás ale v rozhovoru přivedly spíše k obecnějším úvahám.  více

Zdeněk Němeček prošel brněnskou hudbou od hard rocku v kapele Dogma Art přes folk rocková sdružení Jiřího Vondráka až ke své současné hrad rockové sestavě Quanti Minoris. Její album Balady nejen Villonovy vyšlo před několika dny.  více

Michal Šimíček je dramaturgem Café Práh. Tréninková kavárna žije jakoby stranou brněnského klubového života, její program je ale překvapivě pestrý. V těsném sousedství nákupního centra Vaňkovka je kulturní centrum, o němž jste možná do této chvíle nevěděli.  více


Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více

Koncertem s názvem Ensemble Inégal: Zelenka včera v kostele sv. Janů zahájil 31. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, tentokrát s přízviskem Terroir. Toto napůl záhadné slovo, které se s oblibou používá v souvislosti s vínem, pochází z latinského označení pro zemi, půdu a nese v sobě souhrn všech vlivů, zejména pak přírodních podmínek konkrétního místa na zde pěstované rostliny. Tento výraz je tedy metonymicky přenesená na program letošního ročníku VFDH, neboť se skládá výhradně z děl tuzemských autorů, čímž doplňuje probíhající Rok české hudbyvíce

Největší doménou Filharmonie Brno je bezesporu pořádání koncertů klasické hudby. Přesto se občas pod její hlavičkou odehraje koncert, který se tomuto okruhu vymyká a naláká i posluchače, kterým je bližší spíše hudba populární, zejména jazzová. Jednou z těchto akcí byl recitál klavíristy Bojana Z, který se odehrál v úterý 19. března v sále Besedního domu.  více

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Nejčtenější

Kritika

Propojení, jednota, rozjímání – těmito slovy lze popsat hudební večer v režii Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena a varhaníka Tomáše Thona, který se včera uskutečnil v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v brněnském Kostele sv. Tomáše. Nejen zpěv gregoriánského chorálu, ale také díla skladatele Petra Ebena (1929–2007) na hodinu zvukově a barevně opanovala i oživila chrámový prostor.  více