Michal Horáček: Mám rád autory, kteří v sobě mají otevřenou duchovní dimenzi

Michal Horáček: Mám rád autory, kteří v sobě mají otevřenou duchovní dimenzi

S textařem Michalem Horáčkem hovoříme nejen o dvojalbu zhudebněných villonských balad Český kalendář, ale také o spolupráci se zpěvačkami ze Slovenska, o vydávání hudby vlastním nákladem nebo o Cejlu a Kolišti. A také zveme na recitál Mezi námi, v jehož rámci se Michal Horáček se svými hudebními přáteli představí v Janáčkově divadle.

Vznikal Český kalendář od počátku jako ucelený projekt, tedy pásmo villonských balad, básní s pevně danou strukturou?
Mně se zalíbila ta forma. Nejprve jsem napsal jednu listopadovou báseň – Čas chladných rán a jasných vod. Teprve poté jsem si uvědomil, že právě „český kalendář“ by mohlo být téma, které by sklenulo sbírku. Naznačila mi to tedy tato jedna báseň, předtím jsem konkrétní plán neměl.

Villonská balada vyžaduje respektování formálních pravidel a při několika desítkách básní byl projekt jistě náročný i na hledání témat. Bylo náročnější zvládnout formu, nebo obsah?
První věc je brilance řemesla, ale to je nutný předpoklad, tím to teprve začíná. Čtenář by si vůbec neměl uvědomit, že jde o text na pouhé tři rýmové koncovky, který má i další formální pravidla. Báseň musí promlouvat sama za sebe. Napřed jsem se tedy musel sžít s nástrahami žánru a také se skutečností, že villonská balada je očividně zastaralá věc. Daleko náročnější je však hledání témat. Řemeslo si osvojíte, ale nápady, to je čirá milost, kterou si nemůžete vyvzdorovat. Slovo inspirace pochází z latinského výrazu pro vdechnutí, je to něco, co je už někde připraveno a co je s velkou milostní vpuštěno do světa. Je to vzácné a člověk za to má být vděčný.

Český kalendář vznikl nejprve jako básnická sbírka a až poté jste jednotlivé básně nabídl na internetu skladatelům ke zhudebnění. Překvapil vás ohlas, který tato nabídka vyvolala?
Velmi mě to překvapilo. Texty jsem nevystavil ani na Facebooku, ale jen na svých webových stránkách. A najednou mi začalo chodit jedno zhudebnění za druhým. Bylo to milé překvapení, že někomu stojí za to, sednout si k nástroji a zabývat se takovými věcmi. Villonská balada nemá refrény. Není tam nic, co je charakteristické pro současnou píseň, je to naprosto nepopová záležitost. Ale já jsem byl vždy toho přesvědčení, že to, co se píše v řeči vázané, je určeno ke zpívání. Bylo tedy od počátku jisté, že se ty básně nějak pokusím využít i v písňové sféře.

Podle čeho jste vybíral zhudebnění, která se dostala na dvojalbum?
Výběr finálních verzí vyžadoval z mé strany velkou toleranci. Obecně, když máte svou jasnou představu, pak nemáte spolupracovníky. A to je v umělecké tvorbě hrozba. Chtěl jsem, aby Český kalendář odrážel to, že my Češi jsme různí a že se na něm podílelo tolik lidí. Snažil jsem se tedy najít i něco, co vůbec nekonvenuje mému hudebnímu vnímání. Například báseň Kdo neskáče, není Čech s hudbou Wendela Dreiseitla. To je taková „kabátovská“ věc, kterou skoro nedokážu poslouchat. Jenže text je o stádnosti blech, které skáčou, a já jsem si uvědomil, že toto zhudebnění – tvrdé, přímočaré, téměř primitivní – naprosto vyhovuje intenci té básně. Proto jsem je na album zařadil, s vědomím určitého rizika. Český kalendář tedy nezohledňuje vždy kvalitu, ale spíše pestrost. Například píseň Co říjen schová, nenajde se, kterou zhudebnil Josef Novotný z Brna – to také není nic nového, po hudební stránce jde o naprosto tradiční věc. Ale podle mne právě charakteru tohoto projektu vyhovuje.

Dvěma melodiemi je na albu zastoupen další jihomoravský autor, absolvent JAMU a dlouholetý spolupracovník a člen Hradišťanu Josef Fojta. Co vás na jeho přístupu zaujalo?
Mám rád autory, kteří v sobě mají otevřenou duchovní dimenzi. Josefa Fojtu jsem viděl pracovat s dětmi a s mladými lidmi v malém kostele v Napajedlech. Pro mne byl cenný tím, že je autentický, že skutečně vychází z tohoto sakrálního prostředí. Je hezké spolupracovat s nadšenými lidmi, a proto jsem mu svěřil píseň Pražské Jezulátko. Měl jsem ještě jednu verzi, hudebně možná zajímavější, ale Josef Fojta mě zaujal jako praktikující katolík, jehož tvorba z tohoto prostředí skutečně vyrůstá.

Velmi autentickým autorem je také Petr Linhart, autor melodií Vyplout k Bradáčovi a Musíte mi to vyprávět…
Setkání s Petrem Linhartem patřilo k nejhezčím, která jsem díky Českému kalendáři uskutečnil. Petr je opravdu úžasně autentický člověk. Má sice velké logopedické chyby, nemá velký hlasový rozsah, ale je to velice zajímavá osobnost a skvělý autor.

Mluvíme o „českém“ kalendáři, avšak účinkují na něm i slovenské zpěvačky Szidi Tobias, Katka Koščová nebo Jana Kirschner…
Ano, jsem rád, že se Český kalendář vlastně stal českým a slovenským. Ačkoli se dvě části federace rozešly a staly se samostatnými, stále udržujeme společný kulturní prostor. Vůbec nikdo se nediví tomu, že je tam Katka Koščová nebo Szidi Tobias, a mě toto pravé česko-slovenské propojení těší. Není to žádný nařízený čechoslovakismus, ale ryzí věc, která funguje sama od sebe.

Jednotliví skladatelé se museli vyrovnat s nástrahami villonské balady, mimo jiné s už zmíněnou absencí refrénu. Všiml jsem si však, že v některých případech autor původní strukturu básně narušil. V písni Bůh sněhuláků je například vložena mezihra doprostřed verše.
Zrovna toto jsem udělal já. Připadalo mi, že tato píseň je taková kolovrátková a že by působila únavně, kdyby se nerozbila. Má být veselá, bláznivá, a tak jsem ji v jednom místě „rozpojil“, je tam dlouhá mezihra a teprve pak se pokračuje v nakousnutém verši. Obecně byl problém v tom, že někteří autoři si vzali závěrečné čtyřverší, takzvaný envoi (poslání), a použili je jako refrén. Ale to nejde, protože prozradí pointu. Funguje to možná z hudebního hlediska, ale nikoli z hlediska příběhu. Takové verze jsem tedy musel odmítnout.

Brněnské ulice Cejl a Koliště se do písně Bůh sněhuláků dostaly jen kvůli rýmu, nebo to má nějaký hlubší význam?
Trochu to v Brně znám, a zrovna tahle místa mi připadají osobitá, jakkoli je každé úplně jiné sociálně, architektonicky a – lecčím jiným. Ale Bůh sněhuláků na to nehledí, jakmile může, zasype všechno stejně štědře.

Kromě vás jako autora textů, kromě skladatelů a interpretů se na albu podíleli také dva aranžéři – Michal Pekárek a Matej Benko…
S Michalem Pekárkem jsem pracoval už v době, kdy byl student. V roce 1996 se podílel na albu Citová investice…? a od té doby se mnou pracuje na všech nahrávkách. Je vůči své práci pokorný a stále se učí. Matej Benko je výborný jazzový pianista, který nikdy neměl blízko k šansonu, ale je to fantastický muzikant. A právě spolupráce těchto dvou aranžérů, Michala Pekárka a Mateje Benka, se ukázala jako šťastná. Možná jsme v aranžích mohli být ještě odvážnější, nicméně pro mne jsou u Českého kalendáře na prvním místě básně.

Album jste vydali vlastním nákladem. Proč jste se rozhodli obejít bez tradičních vydavatelství?
Klasická kamenná vydavatelství dnes nemají co nabídnout. Vyžadují už hotový master, za který přislíbí například bannery na webu. Dříve umělcům dávali peníze, ale teď po mně chtějí, abych do alba sám investoval. Když už investuji, budu spoléhat na to, že jsem si za třicet let práce vysloužil nějaký zájem a že mě pozvou například do televize nebo do rozhlasu. To je tisíckrát víc než nějaké bannery. Vydám-li album vlastním nákladem, jsem svobodný. Vím, že to není svoboda pro všechny, že je omezena penězi. Nemůže si každý natočit desku, která stála hodně přes milion. Ale když už tu možnost mám, mohu svou svobodu použít. Nepojedu například na Bali a místo toho udělám desku. Na Bali bych jel taky rád, ale ta deska je, aspoň pro mne, mnohem lepší.

Český kalendář má i svou pódiovou verzi, recitál Mezi námi. Jak velkou část Českého kalendáře naživo nabízíte? A zařazujete i jiné skladby?
Českého kalendáře zazní během recitálu sedm až osm skladeb, na albu jich je 32. Jde tedy spíš o takovou ochutnávku. Dalších devět až deset skladeb je věnováno mé spolupráci s různými zajímavými osobnostmi, kromě Petra Hapky také s Michaelem Kocábem a Jardou Svobodou z Trabandu. Přidávám k tomu různé příběhy, které se s tou spoluprací pojily.

Vystupujete s recitálem Mezi námi v různých prostředích, v Brně to bude Janáčkovo divadlo. Ovlivňuje místo náladu, nebo dokonce přímo dramaturgii, večera?
Vystoupili jsme už leckde a všude je to specifické. Mezi kulturákem v obci Hrobce, kde bydlí přesně 533 lidí, a Janáčkovým divadlem v Brně je očividně rozdíl značný. Brněnské představení proto doplníme i střídmými vizuálními efekty – ta ohromná scéna to potřebuje. A přesto v něčem je to vždycky stejné: ve výzvě zaujmout diváky a naklonit je k tomu, aby tu zpívanou poezii vnímali a aktivně si ji vykládali podle vlastní životní zkušenosti. Bez takové spolupráce to fungovat nemůže, ani kdybychom si pozvali Siegfrieda a Roye s bílými tygry.

Chystáte do Brna ještě něco speciálního?
Kromě speciálních efektů i to, že písní bude víc. I proto, že po osobní zkušenosti s tímto největším divadelním dome v Česka – hráli jsme tu Kudykama – vím, že jsou tam pohodlná sedadla. Tak si na to trochu zahřeším. Vypadá to na dvě hodiny.

Český kalendář je nominovaný na cenu Anděl v kategorii Album roku. Vy sám jste před lety stál v čele hudební akademie. Jak dnes tyto ceny vnímáte? A těší vás nominace?
Upřímně řečeno, lidé mají sklon vnímat ceny hlavně podle toho, zda jsou na ně nominováni či je vyhrávají, anebo jestli se jejich díla k takové nominaci nikdy nedostanou. Takže není divu, že si takové nominace cením. Současně chci poznamenat, že nejen v kategorii Album roku, která se nás týká, ale i v mnoha jiných je vidět posun v tom, co Akademie shledává hodnotným: Je tu zřetelný odklon od mainstreamu a vůbec popu k osobitějším dílům. Až si říkám, že takové ceny Apollo, které přinesly nominace velmi podobné, vzhledem k téhle skutečnosti vlastně ztrácejí opodstatnění. Anebo je to naopak možné nahlédnout takhle: To kvalitní a inspirativní je publicisty a dalšími hlasujícími rozličných grémií často nalézáno v týchž dílech.

Na čem v současné době pracujete?
Letos bych chtěl udělat desku pro Františka Segrada. Františkovi bude příští rok šedesát a já jsem si uvědomil, že takový senzační zpěvák nemá zatím jediné samostatné album. A to je nedopatření, nebo rovnou křivda, kterou je nutné napravit. František se mnou spolupracuje už deset let. Byl na desce Tak to chodí, na Strážci plamene, v Kudykamu dokonce tančil, na turné Mezi námi je protagonistou. Tady se pořád sází na mladé, a přitom lidé, kterým je nad 45 let, mají velmi málo generačních mluvčích. A mně jde především o životní zkušenosti a o pohled na svět, který je interpret schopen formulovat a nabídnout posluchači ke zvážení, jako impuls ke zvláštní komunikaci, kterou má poskytovat nejen zhudebněná poezie, ale umění vůbec.

Foto Ondřej Host a Herbert Slavík

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Michal Horáček Mezi námi

14.4.2014, 19:30 / Janáčkovo divadlo

Dále si přečtěte

Sólové album Petra Ulrycha Bratr sestry vyšlo koncem minulého roku, mluvili jsme tedy o jeho uvedení do života. Názvy jednotlivých písní nás ale v rozhovoru přivedly spíše k obecnějším úvahám.  více

Zdeněk Němeček prošel brněnskou hudbou od hard rocku v kapele Dogma Art přes folk rocková sdružení Jiřího Vondráka až ke své současné hrad rockové sestavě Quanti Minoris. Její album Balady nejen Villonovy vyšlo před několika dny.  více

Michal Šimíček je dramaturgem Café Práh. Tréninková kavárna žije jakoby stranou brněnského klubového života, její program je ale překvapivě pestrý. V těsném sousedství nákupního centra Vaňkovka je kulturní centrum, o němž jste možná do této chvíle nevěděli.  více


Série koncertů s názvem Harafica tour 2019 se v úterý 16. dubna přenesla ze slovenské Skalice do Brna. Cimbálová muzika z Uherského Hradiště na něm představila neuvěřitelně pestrou směsici žánrů, hostů a občas i pocitů.  více

Kostel svatého Josefa se včera stal místem soukromých výpovědí skladatele Františka Gregora Emmerta a houslisty Milana Paľy. V pozvolna se stmívajících prostorách chrámu zazněla skladba Ecce Homo, symfonie pro sólové housle.  více

Letošní ročník festivalu JazzfestBrno nabízí nepřeberné množství rozmanitých crossoverů , žánrových směsic a fúzí. V duchu tohoto stylového spektra v rekonstruovaném (akusticky významně vylepšeném) sále Janáčkova divadla nabídl svůj vyhlášený osobitý nadžánrový sound klasik jazz fusion a britský kytarista John McLaughlin se svou formací The 4th Dimension. V Brně se představil vůbec poprvé.  více

Koncert s podtitulem Nova et Vetera zahájil na Květnou neděli 28. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby s tématem Ceremonie/Je dobré slavit Pána. Kromě gregoriánského chorálu svatého týdne v podání tělesa Schola Gregoriana Pragensis, který včerejší koncert zahájil, zazněla světová premiéra skladby So Shall He Descend estonského autora Toiva Tuleva v provedení sopranistky Ivany Rusko, mezzosopranistky Bettiny Schneebeli, tenoristy Jaroslava Březiny, barytonisty Jiřího Hájka, sboristek Anety Bendové Podracké, Jany Vondrů a Pavly Radostové, sboru Ars Brunensis pod vedením sbormistra Dana Kalouska a Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta orchestru Denise Russella Daviese. Dílo vzniklo na objednávku festivalu a přímo na míru katedrále svatého Petra a Pavla.  více

Festival JazzFestBrno letos rozšířil svou nabídku o „elektronickou“ programovou linii Tension. V rámci které vystoupily 28. března v prostoru Praha v Brně formace Zabelov Group a HRTL Spaghetti Ensemble. Ideově blízko však k této nové řadě měl i dvouhodinový koncert, který se odehrál 5. dubna ve vyprodaném Sono Centru. Manchesterské trio GoGo Penguin sice využívá desetiletími prověřený instrumentální půdorys jazzového klavírního tria, ale na svých albech i koncertech osciluje kolem elektronické hudby coby východiska.

Přestože obecně bývá pozornost posluchačů zaměřena především na již lety prověřená hudební tělesa, včerejší koncert nově vzniklého ansámblu Camerata Brunensis v Historickém sále brněnského Biskupského dvora dokázal, že i mladá krev může nabídnout pozoruhodný umělecký zážitek. Koncert vznikl ve spolupráci Moravského zemského muzea a Akademie staré hudby při Masarykově univerzitě, kterou interpreti Cameraty Brunensis navštěvují. Ansámbl tvoří sopranistka Veronika Vojířová, která vystupovala například se soubory Collegium Marianum, Collegium Floreum, Capella Regia Praha či Cappella Mariana, a flétnistka Michaela Durajová, kterou mohli posluchači slyšet například s Orchestrální akademií Filharmonie Brno, s Moravskou filharmonií Olomouc, s orchestrem Czech Virtuosi či s Pražským filharmonickým orchestrem. Také kontrabasista a violonista Matyáš Berdych pravidelně hraje s významnými hudebními tělesy, jako je například Musica Florea, Collegium Marianum nebo Czech Ensemble Baroque. Páteř ansámblu tvoří cembalista Jan Hajič fungující jako korepetitor pražského sboru Vagantes, na Pražské konzervatoři doprovází koncerty a mistrovské kurzy a pod vedením Roberta Huga působí jako záložní varhaník pražské Akademické farnosti.  více

Filip Míšek a Ema Brabcová spolupracují už dvacet let. Pokrali se v roce 1999 v kapele Roe-Deer, v jejímž rámci pak vytvořili vlastní projekt s názvem Khoiba. Pod tímto názvem vydali alba Nice Traps (2004) a Mellow Drama (2007), zazářili na tuzemské scéně a dali o sobě vědět i v sousedním Německu, ale poté se každý z protagonistů vydal vlastní cestou – Filip si vymyslel sólový projekt Dikolson a Ema působila nejprve v kapele Luno a poté se stala součástí skupiny The Antagonists pod vedením Jana P. Muchowa. Až v lednu 2019 na sebe upozornila znovuzrozená Khoiba – nejprve singlem Log a o dva měsíce později albem Khoiba. Dvojice je v rámci intenzivního jarního turné přijede představit i do Brna. Koncert v Kabinetu múz se koná 24. dubna a Khoibu na něm podpoří Jan Boroš s Čarami života, oceněnými letos cenou Apollo.  více

Každá premiéra Vojenského uměleckého souboru Ondráš je událostí, která se těší velkému zájmu folklorních nadšenců. Nejinak tomu bylo ve čtvrtek v lehce stísněných prostorách Divadla Bolka Polívky. Koncert s názvem Krajinou času byl vyprodán více než měsíc předem.  více

Včerejší koncert z Šéfdirigentské řady Filharmonie Brno představil v komorně pojatém programu koncertní mistryni Coloradského symfonického orchestru houslistku Yumi Hwang-Williams. Společně s šéfdirigentem brněnské filharmonie Dennisem Russellem Daviesem přednesla některá z klasických i moderních děl zkomponovaných pro housle a klavír. Brněnské publikum tak mělo možnost seznámit se sólistkou ještě dříve, než zítra stane po boku samotného orchestru Filharmonie Brno.  více

V téměř čtyřhodinovém programu mohli ve Veselí nad Moravou diváci i účinkující slavit osmdesáté narozeniny legendy horňáckého folkloru Martina Hrbáče. Koncert, který se v neděli 24. března k této příležitosti konal, se však zapíše do dějin nejen svojí délkou, ale zejména plejádou folklorních legend, které se na jevišti vystřídaly.  více

Klavírní recitál šéfdirigenta brněnské filharmonie Denise Russella Daviese a jeho manželky klavíristky Maki Namekawy včera v Besedním domě nabídnul skladby tří výrazných tváří amerického minimalismu. V průběhu večera zazněla minimalistická tvorba Steva Reicha v podobě díla Piano Phase, skladba Hallelujah Junction Johna Adamse a Four Movements for Two Pianos Philipa Glasse.  více

Festival JAZZFESTBRNO se letos rozšiřuje o novou programovou linii Tension, která bude představovat hudebníky na pomezí jazzu a elektronické hudby. Jedním z interpretů, kteří se představí 28. března v prostoru Praha v Brně, bude česko-ukrajinské duo Zabelov Group, které nedávno vydalo nové album s názvem Eg. Rozhovor s Romanem Zabelovem (akordeon, hlas, klavír, varhany, harfa…) a Janem Šiklem (bicí, trubka, kytara, perkuse…) vznikl v jedné pražské kavárně těsně před kapelní zkouškou.  více

Dvojkoncerty, typické pro festival JAZZFESTBRNO, často pracují s modelem velká světová hvězda a před ní méně známá česká nebo evropská kapela. V sobotu 16. března tomu bylo v Divadle Husa na provázku jinak. Po česko-polském septetu Štěpánky Balcarové sice následoval recitál výborného amerického trumpetisty Theo Crokera, ale pro řadu návštěvníků byla hvězdná domácí sestava se jmény jako Jaromír Honzák nebo Marcel Bárta větším lákadlem než u nás zatím spíše neznámý Croker, vnuk jiného úspěšného amerického trumpetisty, Doca Cheathama. Ať už ale posluchač přišel do komorního prostředí Husy na provázku na zhudebněné polské verše nebo na americkou jazzovou party, jistě neodcházel zklamán. I když se v druhé polovině namísto funkového večírku konal regulérní jazzový koncert.  více

Zatímco slavnější z rodu Marsalisů, trumpetista Wynton, se v rámci brněnského JazzFestu představil už opakovaně, jeho starší bratr, saxofonista Branford, zavítal na jižní Moravu poprvé. Koncertem jeho Quartetu začal další ročník festivalu JazzFestBrno, který si po necelých dvou dekádách existence drží pozici nejkvalitnější jazzové přehlídky v republice.  více

Třetí koncert abonentního cyklu brněnské filharmonie (Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“) s názvem Paris, Paris včera vzdal svým programem hold významné evropské metropoli a hlavnímu městu Francie. V průběhu večera zazněla díla Wolfganga Amadea Mozarta, Charlese-Marii Widora a současného skladatele Kryštofa Mařatky. Kromě Filharmonie Brno vystoupili klarinetista Michel Lethiec a varhaník Christian Schmitt, představení dirigoval Jiří Rožeň.  více

Nejčtenější

Kritika

Kostel svatého Josefa se včera stal místem soukromých výpovědí skladatele Františka Gregora Emmerta a houslisty Milana Paľy. V pozvolna se stmívajících prostorách chrámu zazněla skladba Ecce Homo, symfonie pro sólové housle.  více