Michal Šimíček: Bez města bych nedokázal žít

22. únor 2019, 2:00

Michal Šimíček: Bez města bych nedokázal žít

Skupina Nevermore & Kosmonaut získala za album Bleděmodré město, věnované Brnu, nominaci na Anděla v žánrové kategorii Folk. S kapelníkem a autorem písní Michalem Šimíčkem, přezdívaným Kosmonaut, hovoříme o písních, o městě, jeho zvucích a utajených zákoutích i o plánech kapely.

CD Bleděmodré město jste věnovali Brnu. Jak tě vůbec napadla myšlenka pojmout album jako monotematické? A proč právě město Brno jako téma?

Město mě fascinovalo už od dětství. Po první desce Mezi planetami jsem hledal spojující téma nových písniček, které by mi nabídlo novou inspiraci, protože se mi zdálo, že se začínám v textech opakovat. Překvapilo mě, kolik jsem toho ještě o Brně a o svém vztahu k němu nevěděl. Množství příběhů, které jsem neznal, zapomenuté osobní vzpomínky i objevení míst, kde jsem ještě nikdy nebyl, to vše mě úplně pohltilo a naplnilo pocitem, že bych se mohl pokusit to předat dál.

Psalo se ti lépe v klidu domova, nebo sis zaznamenával nápady přímo v ulicích, v kavárnách, na nádraží…?

Vlastně většina textů vznikala v ulicích a přímo v místech, kterých se písně týkají. Pojal jsem to docela experimentálně. Třeba „hlas města“ jsem hodiny hledal se zavřenýma očima s doprovodem, který dával pozor, aby mě něco nesrazilo, a všechno jsem si natáčel na diktafon. Nejsilnější zážitky jsem měl při psaní na opuštěných nástupištích vlakového nádraží, při koupání v noční Svitavě a z půlnočních návštěv hospůdek v ghettu kolem Cejlu. Doma jsem si řádky přepisoval a upravoval. Lada Šimíčková, moje žena a výborná textařka, mi velmi pomohla při finalizaci konečných verzí a to někdy i prostou motivací, že jsem schopen to napsal o dost lépe. Dá se říct, že mě tedy nejvíc inspirovaly zážitky, ale třeba kvůli písni o svém dětství Ztracené kostky LEGA jsem podnikl dalekou cestu do svých vzpomínek až do rodného domku, který už přes třicet let neexistuje, a přesto se v něm někdy ve snech dokážu stále dobře orientovat a vybavuji si spoustu detailů.

simicek_michal_2019_foto_jiri_slama_05

Jak na koncept alba reagovali spoluhráči v kapele? Souzní s ním? Vnímají Brno podobně jako ty?

Bylo pro mě důležité, aby nás ta práce na konceptuálním albu všechny bavila. Společně jsme řešili hlavně muziku, ale jednou jsme s kapelou podnikli skoro celonoční cestu Brnem od Zbrojovky až po místo, kde na ulici Přízové stála Velká synagoga, kterou někdo zapálil hned první den protektorátu. Při tom, jak jsme se proplétali ulicemi, jsem se snažil všechny načtené podrobnosti spojit s konkrétními místy, a to do nějakého jednotného příběhu časově zarámovaného hlavně válečným a poválečným obdobím. Po strádání za války, vyvraždění Židů, odsunu Němců a brutálním nástupu komunistů se Brno stalo úplně jiným městem a dodneška svoji tvář hledá.

Když jsi tvořil album jako „příběh o městě“, čím pro tebe byla hudební složka? Bral jsi ji pouze jako prostředek, kterým svůj příběh vyprávíš, nebo je plnohodnotnou součástí alba, stejně důležitou jako text?

Kromě svých tří starších písní jsem psal texty již na hotovou hudbu členů kapely, ke které jsem vybral téma a hledal melodii zpěvu. Při psaní v ulicích jsem měl sluchátka a vybranou muziku si neustále pouštěl. Velmi inspirativní byly hlavně hudební nápady kytaristy Pavla Karase, který odvedl obrovský kus invenční skladatelské práce, skvěle aranžoval, po celou dobu natáčení dohlížel s Romanem Kašníkem na vznik nahrávky ve studiu a ještě stíhal udělat vizuálně zdařilou podobu desky i produkci projekcí na hvězdárně. Autorské souznění jsem zažil i s dalším členem kapely, Alešem Vosáhlem, jehož krásná hudba mě inspirovala k napsání textu o dětství. Dokonce pár hudebních nápadů přinesl i skvělý bubeník Kočka. Nejvíc práce jsem měl s úžasným hudebním nápadem basisty Štěpána Axmana. Jeho éterická skladba Duše s místy spojená mi skoro rok odolávala, než jsem se den před natáčením rozhodl pro textový minimalismus, který jsem dodržel i v melodii písně. Důležitost hudby na albu jsme chtěli podpořit i přimícháním autentických zvuků města. Cílem bylo dostat posluchače přímo na místa, kde se písně odehrávají. Dosáhnout intenzivního propojení s městem a příběhy písní.

Titulní píseň Bleděmodré město se objevila už na předchozím albu Mezi planetami. Jak se posunula za ty čtyři roky od jednoho alba k druhému?

Nové aranže vytvořil Pavel Karas. Variantou bylo nahrát píseň jen s klavírem. Jsem rád, že zvítězila tato zasněná verze, a užívám si, jak vše skvěle posunul hudební producent alba, Lukáš Chromek, který nejen této písni dodal svými úpravami moderní zvuk.

simicek_michal_2019_foto_jiri_slama_03

Důležitou součástí alba jsou pečlivě naaranžované fotografie brněnských herců na různých místech města. Jak ten nápad vznikl a kdo je autorem konkrétních nápadů na jednotlivé snímky?

Od začátku bylo jasné, že téma potřebuje atraktivní vizuální propojení s městem. Nechtěli jsme jít cestou klasických pohledů na Brno. Pavel Karas využil svých kontaktů v divadle Husa na provázku a já začal skicovat nápady, které by ještě rozšířily sdělení v textech písní, a hledal vhodné lokace. Popsat dobrodružství, které jsem zažil při poznávání některých míst, které můžete vidět na fotkách, přesahuje prostor pro tento rozhovor. Pomocí webu nadšenců pro UrbEx (urban exploration, dobrodružné poznávání běžně nepřístupných objektů ve městech – pozn. autora) jsem třeba objevil obří zničený koncertní sál bývalého Dělnického domu na Spolkové ulici, kde se všude povalovaly tisíce gramodesek. Pak stačilo jen překonat zeď se starým gramofonem zapůjčeným ze skladu divadla a fotograf David Konečný zvěčnil úžasného herce Jana Kolaříka v jedinečné póze, která byla zcela jeho improvizací. Byli jsme z toho snímku tak nadšení, že se stal titulní fotkou alba. Před pár týdny ten velký komplex se stoletou historií definitivně zbourali…

Jaké máš na písně ohlasy od posluchačů? A jsou jiné reakce fanoušků z Brna a těch, kteří „bleděmodré město“ moc neznají?

Potěšily nás pozitivní reakce těch, kteří své město v našich písničkách poznávají, a máme také radost, že deska zaujala posluchače napříč republikou. Bylo naším cílem, aby nebylo k požitku z alba třeba znát Brno.

Je tomu už téměř šest let, co jsme vedli pro Brno – město hudby velký rozhovor o tvé práci v Café Práh. Co se za těch uplynulých pár let změnilo? Jaké nové výzvy tvá práce přinesla? A co se naopak nedaří?

Mám štěstí, že mě ta práce pořád baví. Poslání kavárny, která pomáhá lidem s duševním onemocněním vrátit se zpět do normálního života, mě naplňuje. Jako produkční mám radost, že počty návštěvníků rostou a nemusím už dokola vysvětlovat, kde leží Café Práh. Lidé si nás našli a to je pro mě největší odměna. Počet mých kulturních akcí se ustálil kolem 260 ročně. Snažím se zachovat co největší různorodost a je skvělé, že si nás pro spolupráci vybraly i prestižní akce jako třeba festival dokumentárních filmů Jeden svět a mnozí další. Obrovský zájem publika zaznamenávají cestovatelské přednášky, které překonávají návštěvnické rekordy a kolem nichž se vytvořila komunita těch, kteří v poutavé formě dokáží lidem předat své zkušenosti z cest po celém světě. Vlastně musím regulovat počty zájemců o přednášení, aby se z Café Práh nestala cestovatelská kavárna.

Mám ale pocit, že koncertů v Café Práh lehce ubylo. Nebo se pletu?

Pořád se snažím nabídnout jeden až dva pečlivě vybrané koncerty týdně. Minulý rok u nás bylo přes padesát koncertů a to nepočítám venkovní hudební program v rámci Vaňkovka Festu. Ale je znát ustupující zájem posluchačů o koncerty, který při zvyšujících se nákladech na technické zajištění akce, nárůstu finančních požadavků OSA i ceny cestovného znamená, že koncerty v zásadě většinou dotujeme. Pokud bychom s tím skončili, myslím, že spousta hudebníků ztratí místo, kde rádi hrají a a o kterém vědí, že tam jejich akce proběhne organizačně v pohodě. Vytratí se pestrost programu, která je pro nás důležitá. Nechci si ale stěžovat, pořád je úžasné sledovat, když se hudebníkům u nás povede skvělé vystoupení pro plný sál. Budeme v pořádání koncertů pokračovat a chceme také konečně s přispěním sponzora zlepšit akustiku prostor, aby nás tolik nelimitovala.

simicek_michal_2019_foto_jiri_slama_04

Pořádáte stále destigmatizační akce? Byl nebo je o ně zájem?

Kavárnu Café Práh provozuje Práh Jižní Morava, z.ú., který v čele s paní ředitelkou Blankou Veškrnovou neúnavně veřejnosti sděluje, že se nemusí bát schizofrenie ani schizofreniků a že zbláznit se může každý. Daří se nám to hlavně v říjnových Dnech duševního zdraví a v Měsíci bláznovství, který připadá na duben. Největší zájem veřejnosti má vždy setkání s duševně nemocnými a jejich rodinami, kteří otevřeně vypráví svůj příběh. Pro letošní rok je tento seminář naplánován na 16. dubna a zájem lidí bohatě překračuje kapacitu velkého sálu Café Práh. Program celého Měsíce bláznovství a vše potřebné i s kontakty na odbornou pomoc můžou zájemci najít na www.prah-brno.cz

Vraťme se ještě ke kapele a k albu. Proč vlastně Brno označuješ jako „bleděmodré město“?

To je samozřejmě čistě osobní pocit – barva, která mému městu sluší nejvíc. Obvykle v ní město vídám brzy ráno, především po probdělé noci, kdy jsou ještě ulice skoro prázdné a kdy všechno získává takové zvláštní odstíny. Stejnou barvu mají i mé vzpomínky, když přemýšlím o tom, co pěkného se mi tady stalo.

Píseň Mlčím si je o domě, který zbourali. Jak je pro tebe osobně důležité místo, kde žiješ? Jsi fixovaný na konkrétní dům, případně ulici, čtvrť…?

Především bych asi nedokázal bez města žít. Nedávno jsem se po sedmadvaceti letech přestěhoval a bydlím teď vlastně na kopci, z nějž je výhled na celé Brno, takže město při procházkách pozoruji opravdu často a snad mě to nikdy neomrzí. Ten pohled by mi chyběl, stejně jako mi chybí ten domek, kde jsem strávil šťastné dětství.

simicek_michal_2019_foto_jiri_slama_01

V závěrečné písni alba zpíváš o duších, které zůstávají v místech, kde se dřív pohybovaly jako lidé. Kde ve městě si tuto „přítomnou minulost“ nejvíc uvědomuješ?

Nejen v Brně jsou na určitých místech takzvané kameny zmizelých, což je malá žulová kostka s mosaznou cedulkou zasazená do dlažby před dům, kde kdysi žili lidé, které transportovali do koncentračního tábora nebo kteří odešli položit život za svou zemi či byli vyhnáni. Je to jen jméno doplněné datem narození a jedna věta o tom, jak příběh skončil. Stojíte na místě, kde ten člověk třeba roky chodil domů a pak zmizel. Intenzivní pocit ztráty také pociťuji v blízkosti Kounicových kolejí, kolem kterých často jezdím. Text písně Duše s místy spojená vznikl i proto, abych se s tím vším vnitřně vyrovnal.

Která píseň na albu se ti psala nejlépe a se kterou ses nejvíc natrápil?

Krásně se psal Hlas. Nejtěžší byla jednoznačně píseň Dvě řeky, která je o Svratce a Svitavě a o tom, jak se téměř neviditelně proplétají Brnem bez nábřeží i přístavišť. Pavel Karas složil výjimečnou hudbu ve velmi pomalém tempu a já jsem chtěl, aby dvě řeky symbolizoval duet ženského a mužského hlasu, které jsou ve slokách odděleny a spojí se až v refrénech. Jsem moc rád, že jsem si tady mohl zazpívat s Ladou, protože tím ta píseň dostala další rozměr. Při práci na textu se mi taky otevřel nový vesmír poezie autorů píšících o Brně. Při příležitosti listopadové vernisáže fotografií z Bleděmodrého města jsem pak několik básní od Skácela po Blatného s radostí mezi písněmi přednesl. Na takovou krásnou poezii by se nemělo zapomínat.

Album Bleděmodré město získalo nominaci na Anděla. Co to pro tebe jako autora znamená? 

Doteď tomu nemohu uvěřit. Nesmírně si toho vážím. Je to pro mne potvrzení, že jsme nevytvořili něco uzavřeného do sebe, ale že album dokázalo oslovit posluchače, muzikanty, hudební recenzenty a pořadatele, tedy nejen ty, kteří jsou z Brna. V kapele jsme se shodli, že je to pro naši snahu největší ocenění, kterého se nám dostalo, a překvapilo nás, kolik lidí nám to upřímně ze srdce přeje.

Album vyšlo v loňském roce. Jaká je situace v kapele teď? Vznikají nové písně?

Už před dokončením Bleděmodrého města jsem kapele představil nápad na album, který se týká mého dalšího oblíbeného tématu, ale nechci ještě nic moc prozrazovat. Bude to však v zásadě opět konceptuální věc, ale více hravá a s malovaným bookletem, který bude opět hrát důležitou roli. Stejně jako u předchozí desky mám už rozepsána některá témata dopředu. Uvidíme, jak to vše dopadne. Nová hudba zatím nevzniká. S novým bubeníkem Vláďou Třebickým hlavně zkoušíme a připravujeme se na velký koncert 25. března v brněnském planetáriu s videoprojekcemi, kterým završíme projekt Bleděmodré město, jímž jsem intenzivně žil poslední tři roky.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Brněnské skupině Hrozně pomalu táhne na čtyřicítku – koncertovat začala v roce 1982. Po několika kazetách a neoficiálních nahrávkách vydala až v roce 2013 svůj debut na CD, album Už není čas. Novinka Ticho, na které kapela pracovala v posledních dvou letech ve studiu Indies, překvapí čistším zvukem a jasně slyšitelným napětím ve stavbě písní.  více

Filmový festival ke 100. výročí založení Masarykovy univerzity přinesl ve dnech 17.- 19. Května neobyčejně zajímavé projekce, připomínající významné osobnosti z univerzitní historie. Hned první z nich měla kromě vztahu k přírodním vědám i zásluhy o studium lidové písně. Profesora Vladimíra Úlehlu (1888 – 1947) připomněla v pátek 17. května působivým vystoupením jeho pravnučka Julia Ulehla.  více

Letošní fanzin Jazzman hudebního festivalu JazzFest byl plný obsažných medailonů i statí a objevila se v něm i pozoruhodná glosa dramaturga Českého rozhlasu Jazz Petra Vidomuse s provokativním titulkem Jazz nemusí být pánským klubem. Zamýšlí se nad genderovými stereotypy, kterých se světová (potažmo ani česká) jazzová scéna ještě úplně nezbavila. Skvělých sólistek ovládajících nástroje dříve zcela vyhrazené mužům přibývá. Přestože genderové kódování, které Vidomus pregnantně ironicky popsal, ještě není zcela překonáno, JazzFest letos výrazně přispěl k jeho postupnému odbourávání.  více

Během čtyř let, které od sebe dělí vydání prvního alba Záhir a druhého s názvem O Písni, se skupina Lee Banda virtuálně přemístila (dříve uváděla jako svůj domicil Adamov, nyní Jedovnice), dostala se na tzv. divokou kartu do semifinále Porty v Řevnicích a především lehce posunula svůj hudební styl. Zatímco na debutovém albu šlo o folkrockový střední proud, těžící ze zvuku elektrické kytary, na novince převažují akustické kytary, často v kombinaci s mandolínou a dalšími akustickými nástroji.  více

Šest let po předchozím albu Malý kluk přichází hravá kapela Listolet s novinkou. V názvu má sice pouze „pětiminutového“ tuláka, ale album vznikalo během pěti let v jednom studiu v Západních Karpatech „a dále v kuchyních, obývácích, sklepech a děcácích na mnoha místech“, jak se píše v bookletu. Jeho součástí je ostatně mapa Evropy s čísly přiřazenými k jednotlivým skladbám. Nejde však o to, ve které zemi která píseň vznikla nebo byla natočena. Důležitější je možná citát kapely: „Album stavíme jako obraz pro uši, pod fasádou folkrockových písní je mnoho detailů skrytých ve zvukových záhybech. Co skladba, to zvuková krajina, jiný příběh.“  více

V rámci letošní European Tour zavítal Bobby McFerrin poprvé do brněnského Sono Centra, kde se mu podařilo bezezbytku využít skvělou akustiku i blízký kontakt s publikem. Legenda se vrátila. Vrací se k nám ostatně často a nejen do Brna.  více

Sté dvacáté výročí narození Dukea Ellingtona, bez nadsázky nejvlivnější osobnosti světového jazzu, se slavilo napříč zeměmi a kontinenty. Edward Kennedy Ellington od dětství titulovaný jako Duke přišel na svět 29. dubna 1899 ve Washingtonu D.C. Na den přesně uspořádal důstojnou oslavu v zaplněných prostorách sálu HaDivadla brněnský big band Cotatcha Orchestra.  více

Letošní osmnáctý ročník JazzFestuBrno se výjimečně neuzavírá koncertem, ale jedinečnou (pro světové festivaly ovšem nikterak výjimečnou) sérií muzikantských a tanečních workshopů, zde ovšem zaměřených na dětské frekventanty. V sobotu 4. května se v příjemném prostředí Café Práh, v sousedství Vaňkovky, ujmou svých dětských žáků výrazné mladé osobnosti jazzové scény: Beata Hlavenková (pianistka a lektorka kompozice), Dano Šoltis (vedoucí bubenické třídy) a multiinstrumentalisté Jiří Slavík a Marian Friedl (průvodci Toulek po jazzových cestičkách), které doplní Kateřina Hanzlíková s lekcemi Tancohraní. S výjimkou kompozice, kde se přepokládá účast dětí starších dvanácti let, jsou ostatní „třídy“ otevřené i těm nejmenším. Další informace jsme si vyptali od spoluautora nápadu na dětský workshop a ředitele JazzFestu Brno Viléma Spilky.  více

Muzikál Nine podle legendárního filmu 8 a půl režiséra Fredericka Feliniho připravilo v režii Stanislava Moši jako předposlední premiéru sezóny Městské divadlo Brno. Na zdejší hudební scéně vypravili místy až lechtivou erotickou šou, které vévodí zajímavá scéna, zdařilé kostýmy, výtečné hudební nastudování a energie ženského herectví. Smyslnost některých taneční čísel naštěstí nepřebila ústřední téma hrdinovy krize: středního věku, umělecké i vztahové.  více

Letošní ročník festivalu JazzFestBrno měl několik vrcholů – záleželo samozřejmě na osobním vkusu každého návštěvníka, na jeho očekáváních a samozřejmě na tom, kdo toho kolik stihl navštívit. Pro autora článku patřil k vrcholům žánrově a aranžérsky pestrý večer s basistou Stanleym Clarkem 23. dubna a také předposlední koncert festivalu, vystoupení „toho druhého“ Avishaie Cohena v Huse na provázku 28. dubna. Byla to hudebně čistá esence jazzu s poselstvím. Naléhavá, srdcervoucí a poetická.  více

Jeden z hudebních vrcholů minulého týdne představoval koncert hudebního seskupení Malina Brothers se dvěma jedinečnými hostujícími hudebníky, Kateřinou García a Charlie McCoyem v brněnském Sono Centru. A protože se při vystoupení pořizoval profesionální videozáznam s televizní technikou pro první live DVD této kapely, byl mimořádný i samotný večer – délkou i kvalitou.  více

V rámci Temných hodinek Velikonočního festivalu duchovní hudby vystoupil včera pod vedením dirigenta Jakuba Kydlíčka Barokní orchestr Pražské konzervatoře. Instrumentalisty doplnila sopranistka Anna Petrtylová, altistka Monika Machovičová, tenorista Marek Žihla a basista David Malát. Zaznělo na český text komponované Oratorium na Velký pátek moravského skladatele a kantora Josefa Schreiera.  více

Série koncertů s názvem Harafica tour 2019 se v úterý 16. dubna přenesla ze slovenské Skalice do Brna. Cimbálová muzika z Uherského Hradiště na něm představila neuvěřitelně pestrou směsici žánrů, hostů a občas i pocitů.  více

Kostel svatého Josefa se včera stal místem soukromých výpovědí skladatele Františka Gregora Emmerta a houslisty Milana Paľy. V pozvolna se stmívajících prostorách chrámu zazněla skladba Ecce Homo, symfonie pro sólové housle.  více

Letošní ročník festivalu JazzfestBrno nabízí nepřeberné množství rozmanitých crossoverů , žánrových směsic a fúzí. V duchu tohoto stylového spektra v rekonstruovaném (akusticky významně vylepšeném) sále Janáčkova divadla nabídl svůj vyhlášený osobitý nadžánrový sound klasik jazz fusion a britský kytarista John McLaughlin se svou formací The 4th Dimension. V Brně se představil vůbec poprvé.  více

Nejčtenější

Kritika

V rámci letošní European Tour zavítal Bobby McFerrin poprvé do brněnského Sono Centra, kde se mu podařilo bezezbytku využít skvělou akustiku i blízký kontakt s publikem. Legenda se vrátila. Vrací se k nám ostatně často a nejen do Brna.  více