Michal Šimíček: Bez města bych nedokázal žít

22. únor 2019, 2:00

Michal Šimíček: Bez města bych nedokázal žít

Skupina Nevermore & Kosmonaut získala za album Bleděmodré město, věnované Brnu, nominaci na Anděla v žánrové kategorii Folk. S kapelníkem a autorem písní Michalem Šimíčkem, přezdívaným Kosmonaut, hovoříme o písních, o městě, jeho zvucích a utajených zákoutích i o plánech kapely.

CD Bleděmodré město jste věnovali Brnu. Jak tě vůbec napadla myšlenka pojmout album jako monotematické? A proč právě město Brno jako téma?

Město mě fascinovalo už od dětství. Po první desce Mezi planetami jsem hledal spojující téma nových písniček, které by mi nabídlo novou inspiraci, protože se mi zdálo, že se začínám v textech opakovat. Překvapilo mě, kolik jsem toho ještě o Brně a o svém vztahu k němu nevěděl. Množství příběhů, které jsem neznal, zapomenuté osobní vzpomínky i objevení míst, kde jsem ještě nikdy nebyl, to vše mě úplně pohltilo a naplnilo pocitem, že bych se mohl pokusit to předat dál.

Psalo se ti lépe v klidu domova, nebo sis zaznamenával nápady přímo v ulicích, v kavárnách, na nádraží…?

Vlastně většina textů vznikala v ulicích a přímo v místech, kterých se písně týkají. Pojal jsem to docela experimentálně. Třeba „hlas města“ jsem hodiny hledal se zavřenýma očima s doprovodem, který dával pozor, aby mě něco nesrazilo, a všechno jsem si natáčel na diktafon. Nejsilnější zážitky jsem měl při psaní na opuštěných nástupištích vlakového nádraží, při koupání v noční Svitavě a z půlnočních návštěv hospůdek v ghettu kolem Cejlu. Doma jsem si řádky přepisoval a upravoval. Lada Šimíčková, moje žena a výborná textařka, mi velmi pomohla při finalizaci konečných verzí a to někdy i prostou motivací, že jsem schopen to napsal o dost lépe. Dá se říct, že mě tedy nejvíc inspirovaly zážitky, ale třeba kvůli písni o svém dětství Ztracené kostky LEGA jsem podnikl dalekou cestu do svých vzpomínek až do rodného domku, který už přes třicet let neexistuje, a přesto se v něm někdy ve snech dokážu stále dobře orientovat a vybavuji si spoustu detailů.

simicek_michal_2019_foto_jiri_slama_05

Jak na koncept alba reagovali spoluhráči v kapele? Souzní s ním? Vnímají Brno podobně jako ty?

Bylo pro mě důležité, aby nás ta práce na konceptuálním albu všechny bavila. Společně jsme řešili hlavně muziku, ale jednou jsme s kapelou podnikli skoro celonoční cestu Brnem od Zbrojovky až po místo, kde na ulici Přízové stála Velká synagoga, kterou někdo zapálil hned první den protektorátu. Při tom, jak jsme se proplétali ulicemi, jsem se snažil všechny načtené podrobnosti spojit s konkrétními místy, a to do nějakého jednotného příběhu časově zarámovaného hlavně válečným a poválečným obdobím. Po strádání za války, vyvraždění Židů, odsunu Němců a brutálním nástupu komunistů se Brno stalo úplně jiným městem a dodneška svoji tvář hledá.

Když jsi tvořil album jako „příběh o městě“, čím pro tebe byla hudební složka? Bral jsi ji pouze jako prostředek, kterým svůj příběh vyprávíš, nebo je plnohodnotnou součástí alba, stejně důležitou jako text?

Kromě svých tří starších písní jsem psal texty již na hotovou hudbu členů kapely, ke které jsem vybral téma a hledal melodii zpěvu. Při psaní v ulicích jsem měl sluchátka a vybranou muziku si neustále pouštěl. Velmi inspirativní byly hlavně hudební nápady kytaristy Pavla Karase, který odvedl obrovský kus invenční skladatelské práce, skvěle aranžoval, po celou dobu natáčení dohlížel s Romanem Kašníkem na vznik nahrávky ve studiu a ještě stíhal udělat vizuálně zdařilou podobu desky i produkci projekcí na hvězdárně. Autorské souznění jsem zažil i s dalším členem kapely, Alešem Vosáhlem, jehož krásná hudba mě inspirovala k napsání textu o dětství. Dokonce pár hudebních nápadů přinesl i skvělý bubeník Kočka. Nejvíc práce jsem měl s úžasným hudebním nápadem basisty Štěpána Axmana. Jeho éterická skladba Duše s místy spojená mi skoro rok odolávala, než jsem se den před natáčením rozhodl pro textový minimalismus, který jsem dodržel i v melodii písně. Důležitost hudby na albu jsme chtěli podpořit i přimícháním autentických zvuků města. Cílem bylo dostat posluchače přímo na místa, kde se písně odehrávají. Dosáhnout intenzivního propojení s městem a příběhy písní.

Titulní píseň Bleděmodré město se objevila už na předchozím albu Mezi planetami. Jak se posunula za ty čtyři roky od jednoho alba k druhému?

Nové aranže vytvořil Pavel Karas. Variantou bylo nahrát píseň jen s klavírem. Jsem rád, že zvítězila tato zasněná verze, a užívám si, jak vše skvěle posunul hudební producent alba, Lukáš Chromek, který nejen této písni dodal svými úpravami moderní zvuk.

simicek_michal_2019_foto_jiri_slama_03

Důležitou součástí alba jsou pečlivě naaranžované fotografie brněnských herců na různých místech města. Jak ten nápad vznikl a kdo je autorem konkrétních nápadů na jednotlivé snímky?

Od začátku bylo jasné, že téma potřebuje atraktivní vizuální propojení s městem. Nechtěli jsme jít cestou klasických pohledů na Brno. Pavel Karas využil svých kontaktů v divadle Husa na provázku a já začal skicovat nápady, které by ještě rozšířily sdělení v textech písní, a hledal vhodné lokace. Popsat dobrodružství, které jsem zažil při poznávání některých míst, které můžete vidět na fotkách, přesahuje prostor pro tento rozhovor. Pomocí webu nadšenců pro UrbEx (urban exploration, dobrodružné poznávání běžně nepřístupných objektů ve městech – pozn. autora) jsem třeba objevil obří zničený koncertní sál bývalého Dělnického domu na Spolkové ulici, kde se všude povalovaly tisíce gramodesek. Pak stačilo jen překonat zeď se starým gramofonem zapůjčeným ze skladu divadla a fotograf David Konečný zvěčnil úžasného herce Jana Kolaříka v jedinečné póze, která byla zcela jeho improvizací. Byli jsme z toho snímku tak nadšení, že se stal titulní fotkou alba. Před pár týdny ten velký komplex se stoletou historií definitivně zbourali…

Jaké máš na písně ohlasy od posluchačů? A jsou jiné reakce fanoušků z Brna a těch, kteří „bleděmodré město“ moc neznají?

Potěšily nás pozitivní reakce těch, kteří své město v našich písničkách poznávají, a máme také radost, že deska zaujala posluchače napříč republikou. Bylo naším cílem, aby nebylo k požitku z alba třeba znát Brno.

Je tomu už téměř šest let, co jsme vedli pro Brno – město hudby velký rozhovor o tvé práci v Café Práh. Co se za těch uplynulých pár let změnilo? Jaké nové výzvy tvá práce přinesla? A co se naopak nedaří?

Mám štěstí, že mě ta práce pořád baví. Poslání kavárny, která pomáhá lidem s duševním onemocněním vrátit se zpět do normálního života, mě naplňuje. Jako produkční mám radost, že počty návštěvníků rostou a nemusím už dokola vysvětlovat, kde leží Café Práh. Lidé si nás našli a to je pro mě největší odměna. Počet mých kulturních akcí se ustálil kolem 260 ročně. Snažím se zachovat co největší různorodost a je skvělé, že si nás pro spolupráci vybraly i prestižní akce jako třeba festival dokumentárních filmů Jeden svět a mnozí další. Obrovský zájem publika zaznamenávají cestovatelské přednášky, které překonávají návštěvnické rekordy a kolem nichž se vytvořila komunita těch, kteří v poutavé formě dokáží lidem předat své zkušenosti z cest po celém světě. Vlastně musím regulovat počty zájemců o přednášení, aby se z Café Práh nestala cestovatelská kavárna.

Mám ale pocit, že koncertů v Café Práh lehce ubylo. Nebo se pletu?

Pořád se snažím nabídnout jeden až dva pečlivě vybrané koncerty týdně. Minulý rok u nás bylo přes padesát koncertů a to nepočítám venkovní hudební program v rámci Vaňkovka Festu. Ale je znát ustupující zájem posluchačů o koncerty, který při zvyšujících se nákladech na technické zajištění akce, nárůstu finančních požadavků OSA i ceny cestovného znamená, že koncerty v zásadě většinou dotujeme. Pokud bychom s tím skončili, myslím, že spousta hudebníků ztratí místo, kde rádi hrají a a o kterém vědí, že tam jejich akce proběhne organizačně v pohodě. Vytratí se pestrost programu, která je pro nás důležitá. Nechci si ale stěžovat, pořád je úžasné sledovat, když se hudebníkům u nás povede skvělé vystoupení pro plný sál. Budeme v pořádání koncertů pokračovat a chceme také konečně s přispěním sponzora zlepšit akustiku prostor, aby nás tolik nelimitovala.

simicek_michal_2019_foto_jiri_slama_04

Pořádáte stále destigmatizační akce? Byl nebo je o ně zájem?

Kavárnu Café Práh provozuje Práh Jižní Morava, z.ú., který v čele s paní ředitelkou Blankou Veškrnovou neúnavně veřejnosti sděluje, že se nemusí bát schizofrenie ani schizofreniků a že zbláznit se může každý. Daří se nám to hlavně v říjnových Dnech duševního zdraví a v Měsíci bláznovství, který připadá na duben. Největší zájem veřejnosti má vždy setkání s duševně nemocnými a jejich rodinami, kteří otevřeně vypráví svůj příběh. Pro letošní rok je tento seminář naplánován na 16. dubna a zájem lidí bohatě překračuje kapacitu velkého sálu Café Práh. Program celého Měsíce bláznovství a vše potřebné i s kontakty na odbornou pomoc můžou zájemci najít na www.prah-brno.cz

Vraťme se ještě ke kapele a k albu. Proč vlastně Brno označuješ jako „bleděmodré město“?

To je samozřejmě čistě osobní pocit – barva, která mému městu sluší nejvíc. Obvykle v ní město vídám brzy ráno, především po probdělé noci, kdy jsou ještě ulice skoro prázdné a kdy všechno získává takové zvláštní odstíny. Stejnou barvu mají i mé vzpomínky, když přemýšlím o tom, co pěkného se mi tady stalo.

Píseň Mlčím si je o domě, který zbourali. Jak je pro tebe osobně důležité místo, kde žiješ? Jsi fixovaný na konkrétní dům, případně ulici, čtvrť…?

Především bych asi nedokázal bez města žít. Nedávno jsem se po sedmadvaceti letech přestěhoval a bydlím teď vlastně na kopci, z nějž je výhled na celé Brno, takže město při procházkách pozoruji opravdu často a snad mě to nikdy neomrzí. Ten pohled by mi chyběl, stejně jako mi chybí ten domek, kde jsem strávil šťastné dětství.

simicek_michal_2019_foto_jiri_slama_01

V závěrečné písni alba zpíváš o duších, které zůstávají v místech, kde se dřív pohybovaly jako lidé. Kde ve městě si tuto „přítomnou minulost“ nejvíc uvědomuješ?

Nejen v Brně jsou na určitých místech takzvané kameny zmizelých, což je malá žulová kostka s mosaznou cedulkou zasazená do dlažby před dům, kde kdysi žili lidé, které transportovali do koncentračního tábora nebo kteří odešli položit život za svou zemi či byli vyhnáni. Je to jen jméno doplněné datem narození a jedna věta o tom, jak příběh skončil. Stojíte na místě, kde ten člověk třeba roky chodil domů a pak zmizel. Intenzivní pocit ztráty také pociťuji v blízkosti Kounicových kolejí, kolem kterých často jezdím. Text písně Duše s místy spojená vznikl i proto, abych se s tím vším vnitřně vyrovnal.

Která píseň na albu se ti psala nejlépe a se kterou ses nejvíc natrápil?

Krásně se psal Hlas. Nejtěžší byla jednoznačně píseň Dvě řeky, která je o Svratce a Svitavě a o tom, jak se téměř neviditelně proplétají Brnem bez nábřeží i přístavišť. Pavel Karas složil výjimečnou hudbu ve velmi pomalém tempu a já jsem chtěl, aby dvě řeky symbolizoval duet ženského a mužského hlasu, které jsou ve slokách odděleny a spojí se až v refrénech. Jsem moc rád, že jsem si tady mohl zazpívat s Ladou, protože tím ta píseň dostala další rozměr. Při práci na textu se mi taky otevřel nový vesmír poezie autorů píšících o Brně. Při příležitosti listopadové vernisáže fotografií z Bleděmodrého města jsem pak několik básní od Skácela po Blatného s radostí mezi písněmi přednesl. Na takovou krásnou poezii by se nemělo zapomínat.

Album Bleděmodré město získalo nominaci na Anděla. Co to pro tebe jako autora znamená? 

Doteď tomu nemohu uvěřit. Nesmírně si toho vážím. Je to pro mne potvrzení, že jsme nevytvořili něco uzavřeného do sebe, ale že album dokázalo oslovit posluchače, muzikanty, hudební recenzenty a pořadatele, tedy nejen ty, kteří jsou z Brna. V kapele jsme se shodli, že je to pro naši snahu největší ocenění, kterého se nám dostalo, a překvapilo nás, kolik lidí nám to upřímně ze srdce přeje.

Album vyšlo v loňském roce. Jaká je situace v kapele teď? Vznikají nové písně?

Už před dokončením Bleděmodrého města jsem kapele představil nápad na album, který se týká mého dalšího oblíbeného tématu, ale nechci ještě nic moc prozrazovat. Bude to však v zásadě opět konceptuální věc, ale více hravá a s malovaným bookletem, který bude opět hrát důležitou roli. Stejně jako u předchozí desky mám už rozepsána některá témata dopředu. Uvidíme, jak to vše dopadne. Nová hudba zatím nevzniká. S novým bubeníkem Vláďou Třebickým hlavně zkoušíme a připravujeme se na velký koncert 25. března v brněnském planetáriu s videoprojekcemi, kterým završíme projekt Bleděmodré město, jímž jsem intenzivně žil poslední tři roky.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Komponovaný úterní večer 15. října zahájený v sále Kina Art návštěvníkům nabídl netradiční spojení české premiéry dokumentárního filmu No Ideas But in Things o americkém hudebním skladateli, experimentátorovi a vědci na poli elektronické hudby Alvinu Lucierovi (1931–2021) s živým provedením jeho skladby I Am Sitting in a Room. Zmíněná kompozice se stala refrénem nejen dokumentárního snímku, ale také celé události.  více

Ve druhém dnu festivalu Expozice nové hudby přenesli pořadatelé návštěvníky do vod komorních. V podání houslistky Terezy Horákové v Besedním domě zazněly dvě výjimečné skladby pro sólové housle. Při druhé z nich se k houslistce připojila Sarah Jedličková, která živě pracovala s osmi předem nahranými zvukovými stopami.  více

Slovanská tematika, violoncellová virtuozita a pocta Antonínu Dvořákovi (1841–1904) – i takto bychom mohli ve zkratce shrnout koncert Filharmonie Brno z 10. října v Janáčkově divadle. Pod dohledem etablovaného dirigenta Leoše Svárovského zazněly tři rapsodické kusy z konce sedmdesátých let 19. století a známý Violoncellový koncert h moll v podání mladé a talentované violoncellistky Laury van der Heijdenvíce

Klub moravských skladatelů pravidelně uvádí koncerty, při kterých dostávají slovo mladí interpreti, často teprve studenti vysoké školy či konzervatoře. V pondělí 7. října v 19 hodin v koncertním sále HF JAMU skupina studentů s podporou svých starších kolegů, tentokrát i profesionálů, uvedla program s názvem Od Janáčka k dnešku, hudební vzpomínka na moravské skladatele. Jak už název napovídá, program byl složený z děl čtyř skladatelů, kteří jsou spojeni s Moravou a zejména s Brnem, konkrétně Arne Linky, Pavla Haase, Antonína Tučapského a Leoše Janáčka.  více

Podzimní sérii koncertů z cyklu Barbara Maria Willi uvádí zahájil sólový recitál německé hráčky na klávesové nástroje Christine Schornsheim. Při bezmála dvouhodinového koncertu interpretka v konventu Milosrdných bratří představila výběr z klavírních skladeb klasicistních skladatelů, které provedla na kopii historického kladívkového klavíru – nástroji podobnému tomu, na kterém jmenovaní skladatelé pravděpodobně komponovali.  více

Muzikál nemusí být vždy jen pocukrovaným pozlátkem, mazlivým hudebním vyprávěním zamotaným do přeslazeného konce. Městské divadlo Brno v české premiéře uvedlo broadwayský muzikál Drahý Evane Hansene. Navzdory komickým situacím diváka čeká téměř tragická story ze střední školy roubovaná na komorní hudební příběh. Tento celek nápaditě otevírá drsná témata jako je úzkost, osamocenost, deprese či dokonce sebevražda. Je tedy logické, že dílo s tklivou hudbou a psychologizujícími písňovými texty Benje Paseka a Justina Paula a vynalézavým libretem Stevena Levensona je dnes již takřka kultovním a že budí nadšení. Nyní se tedy lze navrch těšit z tohoto importu také do Brna.  více

Chrámový koncert, který se odehrál v pondělí 23. září v kostele sv. Augustina na Kraví hoře, prezentoval dramaturgickou linii večerů soudobé duchovní hudby tělesa Ensemble Opera Diversa s dirigentkou Gabrielou Tardonovou a smíšeného sboru Ensemble Versus se sbormistrem Patrikem Buchtou. Při podobných příležitostech je hudba – velice často v podobě světových či tuzemských premiér – provozována v brněnských kostelech, jež pokaždé nabízí odlišnou akustickou, ale i architektonickou rovinu. Nejinak tomu bylo i při recenzovaném koncertu, který v přímém přenosu vysílalo Radio Proglas. Zazněla díla tří českých skladatelů, na jejichž provedení se podíleli sopranistka Tereza Zimková, tenorista Stanislav Předota, trumpetista Josef Zimka a varhaník Martin Jakubíčekvíce

Jednou z nejočekávanějších hvězd letošního ročníku festivalu JazzFestBrno byl bezesporu americký kytarista Al Di Meola se svým projektem The Electric Years. Kytarový matador vystoupil v brněnském Sono centru v úterý 17. září při turné, ve kterém se – jak už z názvu projektu vyplývá - vrací především k sérii jazz-rockových nahrávek z druhé poloviny 70. let minulého století.  více

Již 69. sezonu zahájila v neděli 15. září v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod taktovkou jejího šéfdirigenta Dennise Russella Daviese. Divákům nabídla skladby Bedřicha Smetany a Antona Brucknera, kteří by tento rok oslavili dvousté narozeniny. Oproti avizovanému programu byl ovšem nedělní večer zkrácen o symfonickou báseň Hakon Jarl, neboť vydatné deště a s nimi spojené záplavy se nevyhnuly ani brněnskému okolí. Několik muzikantů se nemohlo do Brna na koncert bezpečně dostat. Jednou z nich byla i harfistka Ivana Švestková, jejíž part ve zmíněné symfonické básni velice náročný, nebylo možné takto narychlo sehnat náhradu.  více

S výhradně romantickým repertoárem na brněnský festival Špilberk přicestoval v sobotu 24. srpna korejský rozhlasový orchestr KBS Symphony Orchestra se svým hudebním ředitelem – finským dirigentem a houslistou – Pietari Inkinenem. Pozvání přijala také jihokorejská houslistka, absolventka prestižní Julliard School Bomsori Kimvíce

Festival Špilberk pořádá Filharmonie Brno již rovné čtvrt století na konci srpna na nádvoří stejnojmenného hradu. Čtyři hudební večery pod širým nebem divákům nabízí výběr koncertů z řad klasické, filmové, počítačové, ale často i jazzové či jiné hudby. Jedná se tak o rozmanitý mix interpretů a repertoárů s často příjemnou, letně uvolněnou atmosféru. Letošním velkým a předem vyprodaným tahákem byl středeční večer 21. srpna plný melodií z filmů Jamese Bonda v režii Českého národního symfonického orchestru pod taktovkou světově uznávaného dirigenta, skladatele a aranžéra Stevena Mercuria. V průběhu koncertu se posluchačům také představili zpěváci Sára MilfajtováVendula Příhodová a David Krausvíce

Nejčtenější

Kritika

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více