Naděžda Brzobohatá: Nic není špatně ani správně, jen jsme všechno zapomněli

Naděžda Brzobohatá: Nic není špatně ani správně, jen jsme všechno zapomněli

Jóga v Evropě i Americe zdomácněla už dávno a stala se součástí západního světa. Pro někoho je to jedno z běžných cvičení, pro jiné především cesta k poznání. O spojení jógy a současné hudby se pokouší festival Wonderpark. Mluvili jsme o něm s jeho organizátorkou Naděždou Brzobohatou v jejím jógovém studiu. A začali jsme u čaje.

Dívám se, že brněnští jogíni pijí pytlíkový čaj…
Je pohodlný. Musela bych se jinak přípravě víc věnovat, a při tom provozu, co tu máme, to nezvládnu. Až budu mít recepční, tak se třeba budu víc věnovat i čaji.

Jen jsem si vzpomněl na čajové rituály. Hodně lidí si nějaké rituály spojuje také s jógou. Patří k ní?
Napadá mě třeba obyčejné chození na čas. V józe a vůbec v chodu studia se stává, že chce přijít někdo nový a zkusit to. Když ale přijde pozdě, jak je třeba zvyklý odjinud, tak naruší celý začátek lekce. Respekt k ostatním je věc, kterou by si lidé měli z jógy do svých životů přenést. Není to možná rituál v pravém slova smyslu, ale jedna ze základních věcí určitě. 

Nemá vést jóga taky k tomu, aby člověk nerušil sám sebe?
Když začne člověk praktikovat jógu, tak se naopak vyruší, protože se stane hodně věcí. Začne vnímat sám sebe trochu jinak a díky tomu se změní i to, jak vnímá okolí. Všechno je najednou jiné, než jak byl do té doby zvyklý. Často mluvím při lekcích o tom, co se stane: svět, který člověk znal, se obrátí úplně naruby. Měl nějaký vztah, práci, všechno se zdálo v pořádku. Začne cvičit jógu, a všechno se zhroutí. Postupem času se ale všechno znovu vybuduje, naladí se na svůj vnitřní rytmus a najde cestu sám k sobě.

Když má někdo pocit, že je všechno v pořádku, co ho vůbec ke cvičení jógy přivede?
Jóga je populární. Hodně lidí mi píše nebo volá, že o józe slyšeli, chtěli by to zkusit. To je nejčastější první důvod, který lidi k józe přivádí. Cvičí ji kamarádi a kamarádky, viděli videa na YouTube a jsou zvědaví. 

A co čekají – že budou stát na hlavě nebo chodit po žhavém uhlí?
Chtějí vědět, co na józe je, když se jí věnuje tolik lidí. To je pořád ta samá zvědavost. Ale pokud něco čekají, tak většinou přijde něco úplně jiného. Bývá to šok.

Když přijdou a chtějí cvičit, co dělají – nějaké cviky?
V zásadě ano, ale je v tom hodně rozhlížení. Začátečník se rozhlíží a pořád zkoumá, jestli něco nedělá špatně. Protože pocit, že je potřeba dělat všechno správně, v sobě máme zažitý. Správně stát, správně sedět. Jsme tak vychovaní, všechno je pro nás buď špatně, nebo správně, černé, nebo bílé. A hodně lidí čeká právě takový návod – dělejte to tímto způsobem, tak je to správně. 

A když těm lidem neříkáš, co je špatně a co je správně, tak co jim říkáš?
Aby se snažili vnímat svoje tělo a učili se dýchat. Většinou se na to jde skrze dýchání – je potřeba si uvědomit nádech a výdech. Všechno zastřešuje hatha jóga, ze které ty ostatní, ve kterých se dýchá a pohybuje, vycházejí. To je ta fyzická část.

Někdo tedy dýchá, uvědomuje si to, a co přijde potom?
Obvykle je překvapený, že se umí zhluboka nadechnout a potom se uklidnit. Že spolu dýchání a vnitřní klid souvisí.

Dostane k tomu dýchání nějakou radu – třeba nadechnout se do břicha?
Hlavně aby dýchal nosem, ne ústy – to je takový nevědomý zvyk. A můj učitel David Life říkal, že zvyk je pro jogína sprosté slovo.

To do určité míry platí pro každou tvůrčí činnost, to nemusí být jóga…
Ano, jóga právě bortí naučené vzorce a to je možná hlavní důvod, proč u ní lidé zůstávají.

Dýchání je snad nejdůležitější věc u zpěvu – kdo chce umět zpívat, musí umět dýchat. Chodí k tobě nějací zpěváci?
Nevím o tom. Jednu dobu sem chodila paní, která hrála ve Filharmonii Brno na nějaký dechový nástroj. Ta si jógu hodně pochvalovala, protože jí cvičení s dechem pomáhala při hře. Zpěváci jsme tady ale vlastně všichni, zpíváme mantry.

Pro hru na dechové nástroje existuje technika cirkulačního dechu, která umožňuje vytvoření „nekonečného“ tónu bez přerušení. Může se to tady člověk naučit?
Tos mě zaskočil. Ale věřím, že s vědomým dechem by se k takové schopnosti dopracoval.

Patří to tedy spíš k vedlejším schopnostem, které člověk s praktikováním jógy může získat, ale neměl by se na nich zaseknout, protože nejsou podstatné?
V józe mají tyhle věci speciální název, říká se jim siddhis. To jsou získané kouzelné moci a schopnosti. Mnohdy to ale dopadne tak, že u nich člověk zůstane, a potom už dělá jen kejkle. Je to jen jeden z důsledků té praxe, ale není to cílem.

A cílem je tedy co?
Unie s Bohem. Realizace sebe vede k realizaci Boha – samādhi. My jsme jogíni, kteří žijí v této době, a máme spoustu věcí, které z ní můžeme získat a všechny je potom sdílet. Protože slovo „jóga“ vlastně znamená spojení, propojení, jednota. A když je člověk spokojený a radostný, tak ty pocity může i snadno sdílet. A s jógou se z toho stává přirozený stav. Jóga ve skutečnosti je náš přirozený stav.

Stav, na který jsme zapomněli?
Zapomněli, a teď se tady scházíme a zpětně si jej připomínáme. Proto taky nic není špatně ani správně, jen jsme všechno zapomněli. A jsme jeden druhému učitelem.

Kde jsi k józe přišla?
V Americe. Žila jsem tam a jednou jsme šly s kamarádkou na lekci. Asi jako když ses mě ptal na začátku, proč lidi přicházejí cvičit. Prostě jsme šly zkusit, jaké to je.

Proč v Americe a ne v Indii?
K tomu jsem ještě neměla příležitost, jsem možná poslední jogín v Brně, který ještě v Indii nebyl. Tady je ale tolik lidí, se kterými se dá studovat…

Ale přece jen jsou věci, kde se vyplatí být u zdroje. Není jóga tak trochu „napsaná“ pro Indii, neimplementujeme si ji sem uměle?
To je otázka linie guru, učitelů a jejich následovníků, jak jsme schopni s tím splynout. Je potřeba před tím učením trošku sklonit hlavu. Jóga je na předávání z učitele na žáka založená. Neměli bychom zapomenout, že už tu byla před tisíci let a je to stará metoda, ale důležité je být u svého učitele a cítit přenos toho učení. Cesta do Indie může být užitečná, když člověk ví, proč tam jede a co tam hledá.

V červnu chystáš v Lužánkách festival Wonderpark. Proč – děláš reklamu sobě, józe, chceš se setkat s lidmi…?
Napadlo nás to s bratrem, ten dřív organizoval hudební akce. A já jsem začala s jógou v Brně před třemi lety. Chtěli jsme zkusit, jestli je možné tyhle dva světy propojit dohromady. A touha setkat se s lidmi je přítomná vždy.

Ale když jsem se díval na kapely, co tam budou hrát, tak se od nich asi nedá čekat zpívání manter.
To je ale účel. Olda si s jógou začal hrát tak před dvěma lety, takže jeho dosavadní život – ať už osobní nebo hudební – neměl s jógou nic společného. 

Znáš ty kapely – třeba Dva, Monikino Kino, Ghost of You?
Znám Dva a na ostatní jsem hrozně zvědavá.

Takže to bude nějaké cvičení a nějaké písničky – co ty dva světy spojí?
Spojí je právě ti lidé, kteří přijdou. Přes den se bude cvičit a koncerty těch kapel budou až večer, takže k přímému prolínání nedojde. Spíš mám představu, že si lidé zacvičí, bude jim potom snad dobře a večer půjdou na koncert. Nebo někdo přijde jenom večer na koncert a prostředí ho natolik inspiruje, že druhý den zkusí jógu. 

Nenapadlo tě udělat jógový festival s hudbou na tradiční indické harmonium, bubínky a tak?
Takový festival máme v listopadu, už byly dva ročníky. Zkušenost z tohoto festivalu teď s bratrem přenášíme na Wonderpark. Ten by měl spojit něco, co je nám oběma blízké.

Proti listopadovému festivalu bude červnový venku v Lužánkách…
Ta cvičicí část bude vevnitř, už kvůli pevnější podlaze na cvičení. A večer budou koncerty na terase, kde bude částečně i jarmark.

A co se tam bude prodávat? Omezovali jste něčím nabídku?
Festival má podtitul „objev svůj zázrak“, takže bychom chtěli, aby na jarmarku lidé představovali svoje zázraky. Jsme ale veganský festival, podmínkou pro všechny produkty je úcta k přírodě.

Je podle tebe úcta k přírodě bez veganství možná?
Až si člověk uvědomí všechny souvislosti, tak pochopí, že ne.

To mi připomíná džinismus…
Nenosíme roušky přes ústa, abychom neublížili hmyzu. Já se před těmi lidmi skláním, ale my žijeme tady a džinismus je od nás vzdálený, co se týká kilometrů i stavu mysli. Ale už jen tím, že si uvědomujeme důsledky svého chování na životní prostředí, děláme hrozně moc. Když dokážeme pomoci okolí na vzdálenost vlastní paže, tak už je to důležité. Je to takové zametání před vlastním prahem.

Tyhle myšlenky ale existují i v našem ideovém světě, třeba hlubinná ekologie Arneho Næsse. Tak proč je hledat v Indii?
Já jsem k těmto věcem přišla až s jógou, tehdy jsem je začala prožívat na úrovni srdce ‒ že co způsobuji vesmíru i druhým, způsobuji sama sobě. A všechno se nám to vrací zpátky.

K tomu všemu se dají najít analogie i v evangeliích. Ale když si Evropan přečte něco z východních nauk, je to pro něj vznešené tajemství nezatížené všemi negativními aspekty z historie i běžného života.
Možná na emoční úrovni, nemá je propojené s předchozími prožitky a zkušenostmi. Vidí v nich čistou mystiku, a snad právě proto se rozhodne je zkusit. Ale když se vrátím zpátky k józe, tak je to soubor praktických pomůcek, jak být v každodenním životě a jak se chovat k ostatním i k sobě. To je základ a stejně jako má křesťanství své desatero, tak má i jóga svá pravidla. O těch se moc často nemluví, ale jsou důležitější než samotná fyzická praxe – ta je až na třetím místě. A první pravidlo je „neubližovat“. A neshromažďovat zbytečnosti. Když člověk shromažďuje, nemůže myslet na přítomnost.

Festival Wonderpark se bude konat v Lužánkách od 11.–12. června 2016

Jedním z mála pozitiv jinak utrápeného muzikantského roku 2020 je nebývale bohatá česká jazzová sklizeň: za poslední rok vyšlo šedesát(!) alb a projektů buď čistě jazzových, nebo jazzem významně dotčených. Mnohé z těch nejvýše oceňovaných jsou různými způsoby propojeny s Brnem – kupříkladu debutová Bigbandová elektronika stále výraznějšího Cotatcha Orchestra a rovněž v pořadí druhé album ansámblu Dust in the Groove testující hranice vážné hudby a jazzu prostřednictvím vytříbené improvizace. Obě alba propojuje mimo jiné basklarinetista, saxofonista, skvělý autor a improvizátor Radim Hanousek. Šíře jeho tvůrčího záběru mimo jiné prolíná soudobou vážnou hudbu s experimentálními fúzemi na hranici jazzu s akcentem na různé podoby improvizace. Pro Bachův varhanní podzim 2017 zkomponoval na improvizaci založené jazzové variace na Bachovu Arii. Skladba pro jazzový orchestr It Could Happen vyhrála skladatelskou soutěž Karla Kraugartnera v ročníku 2018. Zatímco v řadě kapel své hudební minulosti i současnosti Hanousek tříbil své interpretační a improvizační dovednosti (mj. Gulo čar, mezinárodní kvartety NOCZ a Fabio Delvo´RootsDidrik Ingvaldsen Ensemble i bigband Cotatcha Orchestra), stále živý organismus ansámblu Dust in the Groove nabízí reflexi všech tří stránek jeho muzikantské osobnosti – autorské, interpretační a improvizační. Vyprávěli jsme si, kudy se ubíraly jeho životní cesty nejen hudební.  více

Před více než dvaceti lety při Základní umělecké škole v Uherském Hradišti vznikla cimbálová muzika Harafica. Pro většinu hudebních fanoušků je známá svými neobvyklými úpravami lidových písní, výbornými výkony muzikantů, vyprodanými koncerty, ale také nezvyklými fúzemi žánrů. A právě o jejich posledním crossoverovém projektu jsem se bavila s hudebním režisérem a cimbalistou muziky Harafica Petrem Gablasem, z jehož pera jsou všechny hudební úpravy, které v něm můžeme slyšet. Jde o jejich nové album, které nese název Harafica Symphonic. Propojení tradiční lidové hudby s mohutným zvukem Janáčkovy filharmonie Ostrava s brněnským dirigentem Robertem Kružíkem. Můžete na něm slyšet staré texty ze sbírek Františka Sušila, janáčkovské motivy i zpěv dvou zajímavých hostů.  více

Kdo zná B-Side Band především z interpretace světových hitů se zpěvem Vojtěcha Dyka, případně z loňského alba Folk Swing, bude možná novým nastudováním Missy Jazz Jaromíra Hniličky překvapen. Málokterá skladba je však s tímto brněnským big bandem spojena tak pevně jako právě legendární Hniličkova Jazzová mševíce

U příležitosti svých loňských 66. narozenin vydal dokumentarista, písničkář, hudebník, divadelník a spisovatel Jiří Vondrák dvojalbum, které je spíše (téměř) reprezentativním průřezem jeho hudebními aktivitami než výběrem největších hitů. Více než o „best of“ jde o zajímavou směs typu „od hitů k raritám“, od starých písní k novým a od folku k bigbítu. Výborná příležitost pro základní seznámení s Vondrákem coby renesanční osobností brněnské scény, díky jinde nevydaným nebo stěží sehnatelným nahrávkám nepostradatelná kolekce pro sběratele a v neposlední řadě 2CD, jehož minimálně první polovina se moc dobře poslouchá.  více

Tramp-swingová kapela s brněnskými kořeny Hajcman (název je odvozený z pojmenování důlní ocelové výztuže odkazuje k zálibě frontmana, jeskyňáře Martina Škrobáka; jeho první kapela se ostatně jmenovala Stalaktit) vydala očekávané debutové album Jednou to bude. Kdo předpokládal, že půjde o autorský projekt, tipoval správně. Ovšem nikoliv z pera členů kapely, přestože malá dvoupísňová ochutnávka od Martina Škrobáka dává naději na další desku poskládanou z vlastního autorského zpěvníku. Gros debutové písňové kolekce plánované více než desetiletí pochází ze šuplíku Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida. Tato legenda trampské písně je i Martinův dlouholetý kamarád, spolupracovník a vzor. Jak je popsáno ve sleevenote k albu i k připojenému zpěvníčku, nahrávku „prastarých vykopávek“ plánoval Kapitán Kid už kolem roku 2005 ještě s předchozí Škrobákovou kapelou Banjo Gang. Ke společnému nahrávání s Martinem a jeho kamarády nakonec došlo, ovšem přednost dostaly Velinského nejznámější trampské hity na CD Tempo di kůň (vyšlo 2007). Na již provedenou inventuru šuplíků a Kapitánem Kidem revidovaný předvýběr tak přišel čas až několik let po autorově smrti – jde tedy víceméně o hold váženému autorovi.  více

V rámci týdenního hudebního maratonu Please, do not disturb, který se uskutečnil 15.–21. března, navštívilo komorní těleso Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra sedm brněnských hotelů. V nich dalo zaznít výběru z děl současných hudebních skladatelů. Projekt, který vznikl ve spolupráci s platformou Terén – Pole performativního umění, však nechtěl být pouhým záznamem koncertů. A tak měl každý večer své tematické ukotvení, režii i herce. O prvních čtyřech „hotelových toulkách“ jsme referovali v předchozí recenzi – dnes je na řadě závěrečná hotelová trojice.  více

Zatímco koncertní sály a operní domy zejí prázdnotou, v sedmi brněnských hotelích bylo díky komornímu tělesu Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra a platformě Terén – Pole performativního umění neobvykle rušno. Každý večer v týdnu od 15. do 21. března měli milovníci moderní artificiální hudby možnost navštívit prostřednictvím služby YouTube jeden z vybraných hotelů. Mohli se nechat pohltit nejen přízračnou atmosférou prázdných pokojů a chodeb, ale také pestrou dramaturgií spojenou s netradičním vizuálním uchopením. Cyklus Please, do not disturb, jak svůj počin Brno Contemporary Orchestra a Terén nazvali, nesestával pouze z tradičních koncertních záznamů. Každým večerem totiž prostupovala ještě samostatná „příběhová“ linka, která někdy přímo, jindy jen zpovzdálí interagovala s hudebníky či samotným prostorem.  více

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více

„Je to úplně dokonalý, pouštím si to furt a furt mi to zní v hlavě,“ napsal vystudovaný muzikolog a brněnský politik Matěj H. Hudební publicista s pseudonymem Max B. píše v jiné diskusi na Facebooku o „absolutní příšernosti“. Málokteré tuzemské album natočené v roce 2020 se dočkalo tak různorodých reakcí jako Folk Swings, kolekce původně folkových písní v bigbandovém aranžmá a v podání B-Side Bandu pod vedením Josefa Buchty.  více

Na konci roku 2020 vydala Filharmonie Brno dvojici nahrávek sestávajících z děl Antonína Dvořáka a Antonína Rejchy. „Dvořákovské“ CD se skladatelovou první symfonií a Maličkostmi v úpravě a instrumentaci šéfdirigenta brněnské filharmonie Dennise Russella Daviese jsme zde již recenzovali. Nyní se zaměříme na nahrávku hudebního obrazu Lenora skladatele Antonína Rejchy na text balady Gottfrieda Augusta Bürgera. Na CD se představili Martina Janková v roli Lenory, Pavla Vykopalová jako její matka, Wojciech Parchem v roli vypravěče a Jiří Brückler jako zesnulý voják Vilém. Po boku orchestru Filharmonie Brno vystoupil také Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Stejně jako v případě nahrávky s díly Antonína Dvořáka, i tento projekt řídil dirigent Dennis Russell Davies.  více

Současný jazz je jedním z nejobtížněji definovatelných hudebních stylů. Existuje totiž v celé řadě podob: od víceméně puristických historických podžánrů (ragtime, swing, dixieland, bebop, hard bop, free jazz a další) se postupně víc a víc rozvolňuje do nejrůznějších fúzí, čerpá novou inspiraci mimo jiné z rocku, world music, folklóru či z vážné hudby. Takže vedle autorů a interpretů straight-ahead jazzu se také u nás vyprofilovalo několik autorských osobností hledajících a vytvářejících jeho novou podobu.  více

Po lednových streamovaných koncertech doplněných sérií originálních video-upoutávek se Czech Ensemble Baroque včera opět vrátil se živým večerním přenosem. Tentokrát se jednalo o druhý koncert z cyklu Bacha na Mozarta, který byl přeložený z 21. října. Z prostor Konventu Milosrdných bratří na něm zazněl, jako stěžejní část programu, žalm Dixit Dominus Georga Friedricha Händela.  více

Koronavirová krize roku 2020 (a 2021) měla a stále má takový dopad na podobu hudebního trhu, že si badatelé s odstupem budou možná klást otázku, zda v této době vyšly vůbec nějaké nahrávky, které neovlivnila. Robert Křesťan s Druhou trávou chtěl pracovat na dvojalbu, na kterém měl vedle sebe postavit coververze písní svých oblíbenců a novou autorskou tvorbu. Součástí ambiciózního projektu se stal britský producent Eddie Stevens, avšak přerušená možnost cestování mezi Českem a Londýnem zastavila i práce na 2CD. Kapela se rozhodla nečekat na uvolnění a vydala Díl první samostatně. Nejde o přesnou podobu původně zamýšleného prvního disku. „Vydat jen převzaté skladby bez jakékoli patrné vazby mezi nimi a původní tvorbou nám připadlo nedostatečné a producentský styl Eddieho Stevense je natolik jednotlivý a jistým způsobem jednotící, že jsme se rozhodli na prvním nosiči vydat mix obou a s druhým dílem počkat,“ vysvětluje Křesťan. Před sebou tedy máme Díl první, což ovšem není žádná polovičatá nahrávka nebo nedokončené dílo. Druhé trávě se navzdory vyšší moci podařilo nahrát jednu z nejsilnějších českých desek roku 2020.  více

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Nejčtenější

Kritika

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více