„Nechceme být revivalem sebe sama,“ říká Pavel Kopřiva za celý Folk Team

„Nechceme být revivalem sebe sama,“ říká Pavel Kopřiva za celý Folk Team

Brněnská skupina Folk Team letos slaví čtyřicet let od svého vzniku. Stačí vidět jedno jediné její vystoupení a člověk si uvědomí, že pánové mají i po těch čtyřech dekádách stále energie na rozdávání. Že své hudbě zdravě věří a že věří i tomu, že lidem se vedle léty ověřených hitů budou líbit i nové písně. O historii i současnosti Folk Teamu jsme hovořili s kapelníkem a houslistou Pavlem Kopřivou.

Oslavy 40 let Folk Teamu sice vyvrcholí listopadovými koncerty v Českých Budějovicích (12. listopadu) a především v Brně (Musilka, 19. listopadu), ale slavili jste průběžně celý rok. Kdy tedy kapela přesně vznikla?
První koncert jsme měli v březnu 1974. Zkoušet jsme začali o rok dříve, nejprve ve dvou s Romanem Venclovským, později jsme přibrali mého spolužáka z gymnázia Tomáše Úlehlu, a takto jsme poprvé vystoupili ve Vysokoškolském klubu na Gorkého ulici. Těch čtyřicet let jsme opravdu slavili celý rok na všech našich vystoupeních včetně letních festivalů. Dvěma závěrečnými koncerty v Českých Budějovicích a v Brně oslavy uzavřeme.

Nastala někdy za těch čtyřicet let situace, kdy jste si řekli, že s muzikou skončíte?
Nejblíže jsme k tomu měli po revoluci, kdy přestala být po naší muzice poptávka. Sám víš, že se v té době moc nehrálo, protože lidé měli úplně jiné starosti. Vznikaly videopůjčovny, vysílaly nové televize… V letech 1990–91 jsme toho tedy moc neodehráli, což byl pro nás náhlý zlom. Na konci 80. let jsme totiž mívali i přes sto vystoupení ročně. Přemýšleli jsme, co dál, jestli budeme ještě někoho zajímat. Ti z nás, kteří se tehdy hudbou živili – Aťa Lukáš a Roman Venclovský – si museli začít hledat práci. Ale byl to problém celé scény, nejen náš. Například Nezmaři ty dva roky taky moc nekoncertovali, a tak to řešili tak, že jezdili hrát pro emigranty v západní Evropě. To byla tedy největší krize. A druhá nastala před asi šesti nebo sedmi lety, kdy jsme si uvědomili, že nechceme pořád dokola obehrávat staré věci. V roce 2000 jsme sice vydali nový materiál, ale i ten už byl docela obehraný. A u nás platí, že se nikdy nechceme stát revivalem sebe sama. Aby měla kapela motivaci a aby žila, musí dělat něco nového.

Tuto druhou krizi jste zažehnali, když jste v roce 2012 vydali své zatím poslední studiové album Nebudu. Letos vám pak vyšel koncertní záznam z roku 2013 pod názvem Folk Team – Live 40. Ale já vrátím k tomu „revivalu sebe sama“, kterým se nechcete stát. Jak to řešíte na koncertech? Kolik hrajete nových a kolik starších skladeb?
Skoro devadesát procent našeho současného koncertního repertoáru pochází z posledních dvou desek. Zbytek jsou ty věci, které nám zůstaly za nehty, které považujeme za nadčasové a které nás stále baví. Ale máme i zakázané písně. Když někdy řeknu, že budeme hrát Mluvícího koně, hoši vyskočí jak čertíci. Letos jsme jej na několika koncertech zařadili, protože s námi občas hostoval Tomáš Úlehla, zakládající člen kapely, jehož flétna je v té písničce podstatná. Musím ale říct, že Roman Venclovský se k této písni vracel jen s obrovským sebezapřením.

Čím si písnička vyslouží punc zakázanosti? Neaktuálním textem? Ohranou melodií?
Nejčastěji je to ta ohraná melodie a vůbec frekvence, s jakou jsme píseň dřív hráli. V textech problém není, protože Ivan Huvar psal vždycky nadčasově a poeticky. Jeho slova nebyla cílená na dobu, ve které jsme žili. Kterýkoli jeho text se dá zahrát i po letech a stydět se za něj nemusí ani on jako autor, ani my, kteří to pak hrajeme.

Jako důležitý mezník v životě kapely jsi uvedl rok 1990. Byl Folk Team výrazně jiný předtím a potom?
Myslím, že byl. Po roce 1990 s námi začal hrát Dalibor Dunovský na baskytaru a také jsme čím dál víc začali využívat nejen perkuse, ale i bicí. Příklon ke skutečnému folkrocku pak byl patrný asi od roku 1996, kdy jsme bicí používali už často. A na posledních dvou deskách jsou už součástí kapely. Takže jsme zbigbítovatěli a teď jsme klasickou folkrockovou kapelou.

Přesto máte dál v názvu „folk“ a na zmíněném koncertním albu Folk Team – Live 40 najdeme novou verzi Huvarova Folkařova blues. Považujete se tedy pořád za folkaře, součást folkové komunity?
Dobře víš, že škatulky jsou velmi pofiderní a že byly vždy typické hlavně pro českou a slovenskou scénu. Ve světě se to tak nebere. Ale jsme pořád ve stejné komunitě, protože já za folk považuju muziku, jejíž součástí jsou výborné texty. Chceme se z hlediska textů řadit k lidem, jako jsou Vláďa Merta nebo Vlasta Třešňák. A také ke kapelám, jako je AG Flek, které máme rádi a s kterými je nám na pódiu vždycky dobře.

Ivan Huvar nebyl zakládajícím členem Folk Teamu. Jak jste jej, především coby výborného textaře, objevili?
Folk Team měl zpočátku několik textařů, dokonce i já jsem napsal pár textů, které ovšem nebyly nic moc. Pak s námi nějakou dobu spolupracoval Boris Hála, tehdy student architektury a dnes významný brněnský architekt. Byl členem avantgardního amatérského Divadla X a psal neuvěřitelně poetické texty, které vyhovovaly Romanovi Venclovskému, v té době jedinému skladateli v kapele. S Ivanem Huvarem jsem se seznámil v roce 1980. Ivan se na nás jednou přišel podívat a otevřel nám své šuplíky. Hrál tehdy jazzrock, který byl hlavně instrumentální, ale měl zároveň rád Boba Dylana a další americké folkaře a psal si sám pro sebe písně. Roman si s Ivanem padl do noty a zjistil, že mu jeho texty velmi konvenují. Měl pocit, že Ivan mluví i za něj (Roman sám totiž nikdy texty nepsal). Asi v roce 1981 s námi Ivan začal občas hrát nejprve jako host, už tehdy sem tam zařadil i nějakou autorskou píseň, tedy nejen text, ale i hudbu. Systematicky však začal skládat až po revoluci a musím říct, že na poslední desce už mají melodie s Romanem rozdělené půl na půl.

Oba také zpívají a hrají na kytary. Jak bys každého z nich charakterizoval?
Roman Venclovský je srdcerváč, křikloun, emotivní zpěvák s nezaměnitelným hlasem. Vždycky se říkalo, že Folk Team má zajímavéaranže – housle, cello, flétny – a pak Venclovského, který všechny posluchače na koncertě „seřve“. Ivan Huvar je výborný sólový kytarista, který zpívá úplně jinak. Má méně vypjatou polohu a interpretuje pouze ty písničky, které si sám složí.

Zmínil jsi melodické nástroje, které – včetně tvých houslí – k Folk Teamu vždy neodmyslitelně patřily. Proměnil se v průběhu času nějak váš přístup k aranžování?
Určitě. Když jsme měli v sestavě flétnu, violoncello a housle, potřebovali jsme aranže rozepisovat do not. V té době s námi hrál Aťa Lukáš, který je vystudovaný konzervatorista, a Tomáš Úlehla taky psal noty. Měli jsme to tedy tenkrát víc proaranžované „od stolu“. Teď si nástroje děláme každý sám na zkouškách, ale důležitá je v tom procesu role našeho současného klávesisty Romana Ježe. A je také zajímavé, že když oba autoři složí novou věc, sami mi nadhodí nějakou sólovou linku a ostatní ji pak jen dotvoří. Mají tedy už jakousi představu, jak by to mělo být.

Přestože má Folk Team ve svých řadách dva výborné autory, občas sáhnete i po převzaté melodii. Mám na mysli samozřejmě Motýlí hru Jakuba Nohy, kterou jste natočili na začátku 90. let. A na nejnovějším albu máte D58, skladbu Bruce Springsteena s textem Ivana Huvara. Jinak asi o žádné jiné převzaté melodii ve vašem repertoáru nevím. Jsou nějaké další?
Moc jich nebylo. Před revolucí jsme měli pár předělávek, ale bylo jich opravdu strašně málo. Dělali jsme nějaké Rolling Stones a Simona & Garfunkela, ale to hlavně proto, že jsme jeli do zahraničí a potřebovali jsme lidi něčím na první poslech zaujmout. Měli jsme tenkrát taky přetextovaných pár našich věcí do němčiny a angličtiny. Ale je to u nás spíš výjimečné.

Folk Team působí v Brně a ty sám se jako vydavatel, majitel firmy FT Records, brněnské scéně cíleně věnuješ. Jak vnímáš Brno jako muzikant a posluchač? Jak naše město přeje muzice?
V Brně je dobré muziky strašně moc. Jsou období, například listopad a prosinec, kdy bych mohl jít denně na čtyři nebo pět koncertů. Mám velkou radost z jazzových festivalů, které se v Brně konají. Mám radost, že je tady konečně kvalitní koncertní sál – Sono Centrum –, a to i přesto, že sám pořádám své akce spíše v Semilassu. Brno koncertům přeje a opravdu je kam chodit. Jsme město, kde si člověk vybere a někdy si ani nemá nárok vybrat.

Která je tvá nejoblíbenější brněnská čtvrť?
Moje máma žila celé své mládí v Řečkovicích. Já tam teď asi osm let bydlím a mám to tam taky hrozně rád. Je to na okraji Brna, skoro všude je to jen kousek do lesa. Pro svůj letní festival používám krásný přírodní amfiteátr ve staré části Řečkovic, přímo uprostřed města.

Brněnským koncertem se uzavřou oslavy 40 let kapely. Co vás čeká potom?
Chtěli bychom dělat nové písně. Ivan má prý něco rozdělaného, takže se těším. Období, kdy se něco tvoří, je hrozně zajímavé a zábavné. A ještě větší radost máme, když se nové písně osvědčí před lidmi. Mimochodem mockrát se nám stalo, že jsme měli vytipované písně, které se u lidí chytí napoprvé, a nakonec se hity staly z písniček, které jsme považovali jen za slušný průměr. Publikum prostě někdy rozhodne jinak.

Foto Jiří Sláma a archiv Pavla Kopřivy

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Label FT Records vydal kompilační CD s písněmi Wabiho Ryvoly v podání především brněnských skupin. Vedle Karabiny a T. E. Bandu, které mají na kompilaci po čtyřech písních, jsou zastoupeny skupiny FT Prim, Přístav a Kati (po dvou písních) a jednou se připomíná už neexistující Monsun.  více

Rock v pojetí Beatfestu sahá od folkrocku Folk Teamu přes stále skvěle sezpívané vokály Synkop 61 a artrock Progresu až po elektrifikované blues nové kapely Miloše Makovského nebo hardrock Lidopopu.  více


Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více

Temperament i emoce romské hudby jsou všeobecně známým faktem. Se stejnou vervou a pozitivní energií vzniklo v roce 2016 také komunitní nahrávací studio Amaro records. Celý dobrovolnický projekt vznikl za podpory a garance organizace IQ Roma servis. Odpovědnou osobou a dobrým duchem je Petra Borovičková, sama výborná zpěvačka a členka několika kapel. Strůjcem myšlenky byl Gejza Horváth, přední romský hudebník, který již dříve vedl kurzy pro mladé romské muzikanty. Spatřoval v nich obrovský potenciál.  více

Když umělec tvrdí, že vymyslel nový hudební žánr, může to znít nabubřele. Ale lze to vnímat i jako známku určité bezradnosti („nevím, kam bych se zaškatulkoval“) nebo do třetice jako vtipnou hru. A i když to Kurt Rosenwinkel se svým albem Caipi myslí vážně, přikláním se k třetí variantě. Jeho směs jihoamerických rytmů, jazzu, rocku a popu skutečně nelze jedním slovem definovat a pojmenování podle brazilského nápoje caipirinha („A je to opravdu moc dobré pití,“ zdůrazňuje kytarista) je vtipné a funkční zároveň. Brněnská premiéra Rosenwinelova „nového žánru“ byla svým způsobem také hravá, ale především profesionální a dobrodružná.  více

Své česko-slovenské turné zakončila na brněnské Flédě kapela Billy Barman ze Slovenska. Tato série koncertů byla zajímavá nejen svoji čistě akustickou podobou, ale zejména propojením s pěti zpěvačkami SĹUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív). Tato fúze populární hudby a folkloru vznikla původně pro festival Tatra Flowers. Její nebývalý úspěch však způsobil, že se hudebníci rozhodli repertoár rozšířit a představit se nejen na domácí slovenské půdě, ale také u českých sousedů.  více

„Věděl jsem, s kým bych rád spolupracoval, a podle toho jsem se snažil sestavit kapelu, která by měla příjemný zvuk,“ řekl v roce 2015, krátce po vydání svého zásadního alba Living Being, francouzský akordeonista Vincent Peirani. V té době měl za sebou několik zajímavých akustických projektů včetně alba se saxofonistou Emilem Parisienem a v tomto stylu pokračoval i nadále. V roce 2016 vzniklo příjemné CD duetů s pianistou Michaelem Wollným a nedávno spolupracoval s klavíristou Stefanem Bollanim a s Berlínskou filharmonií na albu Mediterraneo, inspirovaném klasickou hudbou. Projekt Living Being je však úplně jiného charakteru, je zhmotněním akordeonistovy představy o elektrické hudbě na pomezí jazzu, rocku a dalších žánrů. A právě s tímto programem Peirani a jeho kapela přijeli do brněnského divadla Husa na provázku.  více

V sobotu 14. dubna se v Dělnickém domě v Brně-Židenicích uskutečnilo tradiční vystoupení souboru Javorník a jeho hostů. V roli hosta se představil soubor Olšava z Uherského Brodu. Historie těchto dvojkoncertů se datuje od roku 2003, od té doby se na jednom pódiu vystřídalo již třináct folklorních souborů.  více

„Historie kapely Gazdina roba sahá až do 90. let minulého století, kdy se většina dnešních členů potkávala v brněnských regionálních kapelách. […] Gazdina roba fungovala dlouhá léta jako studiový projekt. Zásadní zlom nastává až po deseti letech existence, završené v roce 2004 vydáním prvního regulérního alba s příznačným názvem Deset let jsme se neviděli. […] V roce 2017 vydala kapela druhé album První poslední.“  Tolik základní údaje z webu www.gazdinaroba.cz. Suchá fakta, z nichž zdaleka není zřejmé, že Gazdina roba, tak trochu utajená kapela na brněnské scéně, patří v žánru rockového písničkářství, k němuž se hlásí, ke špičkám. Hudební energie se v jejím případě dokonale pojí s poetikou textů.  více

Po opulentním představení Avishaie Cohena se JazzFestBrno o víkendu vrátil do skromnějšího, takřka klubového prostředí Divadla Husa na provázku. Slušelo jak pódiové sestavě skvělých multižánrových hudebníků Blue Shadows s hostujícím zpěvákem Jamesem Harriesem, tak pozoruhodnému ansámblu obnoveného projektu kontrabasisty Tomáše Lišky Invisible World.  více

„Doteď jsem nahrával instrumentální alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album,“ řekl mi před několika málo měsíci v telefonickém rozhovoru izraelský kontrabasista Avishai Cohen. Hovořili jsme samozřejmě o jeho aktuálním albu 1970, na kterém klade vedle sebe své autorské písně inspirované populární hudbou 70. let, klasiku Eddieho Palmieriho Vamos Pa’l Monte, americký gospel Motherless Child nebo lidové písně z Předního východu. Album 1970 je v jeho kontextu příklonem k popovému jazyku možná výjimečné, ale současně odkazuje i ke kontrabasistově osobní historii, k jeho lásce k jazzu a tradiční židovské hudbě. Aktuální turné, jehož součástí byl koncert v brněnském Boby centru v rámci festivalu JazzFestBrno, sice s tématem alba koresponduje, ale částečně se od něj liší. Je ještě popovější a překvapuje i poučené posluchače.  více

Jít proti názoru většiny je již ze samé podstaty nepopulární. Představuje-li navíc ona většina nadšené, skandující a ve stoje tleskající publikum, pak je kritikova dušička menší než jeho obliba u výkonných umělců. A přesto je někdy potřeba vstát – nebo v některých případech zůstat sedět. Předposlední koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby, na kterém zazněly části mešního oratoria od významných skladatelů 14. a 15. století, nabídl sice mnoho kvalitních a vybroušených prvků, to vše však po boku neméně problematických hudebních ploch. O provedení se postaral soubor Mala Punica pod vedením Pedra Memelsdorffa. Díla Mattea de Perugia, Antonia Zacara da Teramo a dosud neznámých skladatelů rozezněla ve čtvrtek večer prostory brněnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie.  více

Rozestupy mezi jednotlivými řadovými alby skupiny Cimbal Classic se zvětšují. Tentokrát museli fanoušci melodických písniček Dalibora Štrunce na novinku čekat osm let (předtím pět). V mezidobí však kapela a především její principál nezaháleli. V roce 2010 vzniklo CD Betlém s písněmi z představení Městského divadla Brno, v roce 2013 skupina natočila zvláštní instrumentální album Melodies From Around The Globe se 46 pouze půldruhé minuty dlouhými melodiemi ze zemí, které se tehdy účastnily biatlonového mistrovství v Novém Městě na Moravě. A v roce 2016 vyšlo autorské „vážné“ album Dalibora Štrunce Malované na cimbál se skladbami v interpretaci tří mladých cimbalistek, Štruncových žákyň. V roce 2016 však Dalibor Štrunc také slavil padesáté narozeniny a téma zrání, bilancování a – nebojme se to pojmenovat – počínajícího stárnutí předznamenává novinkovou desku. Úvodní píseň Padesátý první – ano, co rok, to jeden „bratříček“ – je totiž právě o tom, že „už toho kňourání a stesků bylo dost“ a že „až nás bude šedesát, to teprve bude věk“. Ostatně propojení rozverného charakteru se štruncovsky silnou melodií a vynikajícími aranžemi dělá právě z této písně jeden z nejsilnějších momentů nejen tohoto alba, ale celé diskografie kapely.  více

Oratorium Janovy pašije skladatele Johanna Sebastiana Bacha představuje jeden z nezpochybnitelných klenotů světové hudební literatury. Mnoho dirigentů se snaží překvapit posluchače novým, svěžím, energickým a výrazově bohatým uchopením skladatelovy hudby. Mezi tělesa, která tuto nelehkou výzvu dobrovolně přijímají, patří i Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta a uměleckého vedoucího Romana Válka. V jejich provedení zaznělo jedno z nejznámějších a nejinterpretovanějších Bachových děl přímo na Velký pátek v brněnském kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie.  více

S podtitulem Zůstaňte zde a bděte se mnou včera nabídnul Velikonoční festival duchovní hudby další z koncertů a to v kostele svatého Augustina. K uvedení Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma přizval festival dva renomované německé soubory – Ensemble Musikfabrik a vokální sexteto Singer Pur, pro které bylo dílo zkomponováno. Za bravurním provedení nesmírně drásavé skladby stál dirigent Christian Eggen.  více

Velikonoční festival duchovní hudby ve svém druhém dni nabídnul v kostele Neposkvrněného početí panny Marie na Křenové ulici Lidové pašije podle svatého Jana, jejichž autorem je Petr Varmuža – umělecký vedoucí BROLNu.  více

Další z řady dvojkoncertů mezinárodního festivalu Jazz Fest Brno 2018 se odehrál v sobotu v Divadle Husa na provázku. Oba tentokrát propojil skladatel a multiinstrumentalista Jiří Slavík. V první půli programu předvedl své jazzové interpretační a improvizační schopnosti, když na piano doprovodil jazzového bubeníka Douga Hammonda. Poté představil koncertní verzi svého unikátního projektu Mateřština, za který vloni získal cenu Anděl v kategorii world music.  více

Nejčtenější

Kritika

Stále žasnu nad tím, jak hluboká je studna nápadů Martina Kyšperského, potažmo celé jeho kapely Květy. Vždyť jen v roce 2017: Martin převzal Anděla za sólovou desku Vlakem. S Květy skvěle sehrál roli svazácké kapely a zpíval své autorské „normalizační“ hity v seriálu Svět pod hlavou (který o rok později zaslouženě obdržel Českého lva). Květy v nové sestavě s Ondřejem Kyasem vydaly skvělou desku Komik do půl osmé (mrzí mě, že Anděl ji minul, ale na vině je podle mě zredukování počtu žánrových cen a „lehký“ chaos v nové bezbřehé škatulce Alternativa). Vyšla kniha Průvodce po albech a historii kapely Květy a spolu s ní ještě jedno řadové album Spí vánoční pták. A mezitím Květy spustily projekt YM, v jehož rámci se všichni tři členové představí se skladbami v určitém nečekaném žánru. Začal to opět Martin Kyšperský s programem country písní – veřejná premiéra s hostujícím Petrem Uvirou proběhla ve vysílání Radia Proglas v prosinci 2017. Na rok 2018 jsou připraveny elektronické písně Aleše Pilgra a poté snad i folktronica Ondřeje Kyase.  více