Od táboráků k inspiraci Johnem Coltranem

27. listopad 2020, 1:00

Od táboráků k inspiraci Johnem Coltranem

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.

Petře, vy jste autorem většiny aranží na albu Folk Swings. Byla to vaše iniciativa, nebo vám to kapelník Josef Buchta zadal jako „úkol“?

PK: Ten nápad byl starý řadu let, probírali jsme jej kdysi u táboráku na chatě v buchlovských horách, ale léty nějak zapadal prachem. Důvod byl ten, že se děla řada jiných věcí, především samozřejmě spolupráce s Vojtou Dykem. Letos, z dobře známých příčin, na něj asi nějak uzrál čas. Začalo to tak, že mi někdy v březnu přišla od Pepy SMS ve znění: „Uděláme folk swings.“ Takže to byl sice původně můj nápad, ale uskutečnil se z Josefovy iniciativy. On mu dal finální podobu a tvar a celý jej se svým skvělým produkčním týmem zrealizoval. Nějak takto by měla myslím fungovat správná synergie.

Jaký je váš vztah k českému folku? Vyrůstal jste na písních některých písničkářů, s kterými jste nyní pracoval?

PK: Můj hudební vývoj byl trochu postavený na hlavu, postupoval jsem od složitého k jednoduššímu. Do svých asi třinácti let jsem poslouchal a hrál výhradně jazz a klasiku: Counta Basieho, Oscara Petersona, Johna Coltranea, Chicka Coreu, The Singers Unlimited a podobné věci. Má o šest let starší sestra ale začala v polovině 80. let jezdit na čundry. S partou Brontosaurů kolem hradišťského klubu Úháčko jsme jezdili na statek na hrad Buchlov, kde jsme sázeli stromy a večer hráli na kytary. Myslím, že mě s nimi naši začali pouštět někdy v osmé třídě. A tak jsem se dostal k folku. Když mi bylo kolem patnácti, znal jsem a hrál na kytaru stovky folkových písní – snad kompletního Plíhala, samozřejmě Nohavicu, Redla, Samsona, ryvolovky, a to všechno jen díky ústnímu předávání a opisování zpěvníků. Takže ano, vyrůstal jsem na českém folku, a to velmi intenzivně.

Pavle, vás znám nejen jako hráče z big bandů, ale ještě více jako improvizátora a milovníka avantgardní hudby. Co pro vás osobně znamená český folk?

PZ: Tu hudbu mám kdesi v sobě od úplného mládí, pochopitelně díky rodičům. Jezdili s námi jako s dětmi na čundry, takže trampové, oheň a kytary, to tam všechno někde bylo. A doma zněly z magneťáku všechny tyto nahrávky v originálních verzích. Takže v pozdní pubertě jsem to pak sám s kytarou poměrně nenásilně lovil z pasivních mozkových zákoutí, a od kamarádů a kamarádek tak získával jisté hřejivé uznání.

V jazzu je vlastně obvyklé pracovat s písněmi. Většina standardů byly původně muzikálové nebo filmové písně, řada jazzových umělců upravuje písně od Beatles, upravují se i Nirvana, Radiohead nebo Abba. Vyžaduje práce s českou folkovou písničkou jiný přístup?

PK: Myslím, že nevyžaduje, je jen třeba najít písně, které nebudou překladem do tohoto hudebního jazyka takříkajíc „znásilněny“. A u většiny folkařů se takové písničky najdou, protože hudební styly mají nějaký vývoj a prvorepublikové trampské i salónní písně, Traxler, Ingriš, Ježek a podobné věci, to byla synkopovaná hudba. Proto jsem Vlastovi Redlovi hned na začátku říkal, že přestože považuji jeho fúzi s folklórem za geniální a pro mě jediný zdařilý pokus v tomto směru, a desku AG Fleku s Hradišťanem jsem dokonce přirovnal k albům Graceland a Rhythm of the Saints Paula Simona, na Folk Swings jeho nejznámější písně v tomto duchu nebudou, protože je to úplně jiný svět, jiné frázování, jiná estetika.

kovarik_petr_b_side_band_foto_TINO

PZ: Já si myslím, že jakékoli přepracování písně nebo hudby vyžaduje aspoň na začátku podobné uvědomění si situace. Důvod, směr, zda do toho dokážeme něco vnést – nápad, atmosféru, ducha –, aby to nebyl jen obsahově prázdný marketingový tah. Určitě je třeba jistá soudnost, respekt, ale zároveň i odvaha. Česká folková píseň je pro nás určitě citlivější záležitost co do zacházení, poněvadž jsme si jakýmsi „kmenovým“ způsobem vzájemně bližší, než by to bylo s písněmi cizích kapel.

Jak tedy vznikala dramaturgie alba?

PZ: Zřejmě bylo důležité nalézt a uchopit jakési gros této hudební oblasti, co se týče osobností, ale vybrat takové písně, aby to nepůsobilo příliš lacině a prvoplánově. Toto rozhodování bylo doménou kapelníka Josefa Buchty a hlavně Petra Kovaříka, který má neuvěřitelný přehled, a to nejen ve folku, potažmo v hudbě (sám je jazzman a vzácný typ multiinstrumentalisty), ale i v mnoha dalších nehudebních oblastech.

PK: Ano, předvýběr asi pětatřiceti písní jsem sepsal já. Poté jsme si sedli s jádrem B-Side Bandu u nás doma v obýváku u několika dobrých lahví a postupně je třídili. Spousta z nich vypadla nebo se nemohla uskutečnit – nepovedlo se nám například domluvit s Karlem Plíhalem. Z těch mých původních zbylo asi deset, další věci se doplnily s tím, jak přibývali interpreti, a deska se nám měnila pod rukama. Konečný výběr a pořadí písní na desce je dílo Pepy Buchty a dnes už si neumím představit, že by to bylo jinak. On má na sestavování pořadí písní do playlistu mimořádný dramaturgický čich a talent.

Snažil jste se při aranžích více vycházet z původních verzí a „pouze“ je nějak dozdobit, nebo jste šel někdy záměrně i proti původnímu vyznění?

PK: Jak u které písně, ale to ať ostatně posoudí každý sám. Hranice mezi pouhou instrumentací a aranžmá, které dá písni nový život, je tenká a velmi rozostřená. Zajímavým poznatkem je, že čím je původní verze proaranžovanější, tím hůře se překopává. To je případ Uchem jehly od Radka Pastrňáka, která na desce měla být. Původně jsem myslel, že to bude hračka, v butovské nahrávce je tolik skvělé muziky! Jenže pohněte v ní s libovolným parametrem – metrem, rytmem, harmonií, frázováním – a nezůstane z ní nic, sesype se jako domeček z karet. Žije jenom tak, jak ji vymyslel Radek.

Pavle, vy jste jako aranžér podepsaný pod třemi písněmi z alba. Ty jste si vybral sám?

PZ: Ten výběr vznikl spíš impulsem od Petra Kovaříka s nějakou následnou diskusí, poněvadž on měl nejlepší přehled o celé zamýšlené dramaturgii a leccos už měl taky sám rozpracované. On byl tahoun a já se nabízel být k ruce se svými pokusy.

A vy jste se snažil respektovat spíše původní podobu písní, nebo jste někdy šel i záměrně proti ní?

PZ: Jít proti původnímu vyznění písní jsem určitě nezamýšlel. To bychom asi byli svědky jiných „experimentů“. Zde je právě důležité uvědomit si rámec celého počinu, a tedy i smysluplných možností zpracování. Navíc vím velmi dobře, že moje zkušenosti s experimentem a vnímání hranice experimentu nejsou kritériem s platností pro všechny. Takže chápu, že dílo, které za sebe nevnímám nikterak radikálně, jinému už může připadat daleko za hranou. A zároveň, i když jde o „pouhé dozdobení“, je důležitá jakási funkční vkusnost, která nemusí vždy znamenat lehce předpokládatelnou nudu. Myslím, že nám šlo také o nalezení alespoň nějaké vyváženosti, abychom nebyli extravagantní za každou cenu nebo naopak příliš nekonfliktně nudní.

Jak probíhala komunikace s autory, kteří si své skladby sami na albu zazpívali, tedy se Slávkem Janouškem, Samsonem Lenkem, Radkem Pastrňákem nebo Vlastou Redlem? Překvapovali jste se navzájem, nebo jste hned společně tušili, jak má výsledek vypadat?

PK: Párkrát jsme si volali a já jsem je ujistil, že to bude dobré. Oni se s tímto poněkud drzým vysvětlením kupodivu spokojili, a když jsem jim pak poslal MIDI exporty z notačního softwaru, které mimochodem znějí příšerně, a člověk musí mít schopnost si toho hodně domyslet, nikdo z nich nic nenamítal. Pak jsme jim poslali nahrávky ze zkoušek, oni přijeli připraveni do studia, zazpívali, a bylo to. Jak jednoduché!

Josef Buchta říká, že k určitému „střetu“ dvou koncepcí došlo při práci na Čarodějově písni Vlasty Redla. Jak tedy v tomto případě vznikala konečná verze?

PK: S Vlastou jsme určité drobné změny prováděli, ovšem pro mě to byla skvělá a nezapomenutelná zkušenost. Kvůli osmi instrumentálním taktům v úvodním tracku Tak vidíš za mnou dokonce přijel na chalupu a strávili jsme spolu báječný den debatami o všem možném, s výjimkou hudby. Ten „střet dvou armád“, jak to Vlasta později okomentoval, mezi ním a Pepou nastal kvůli drobné instrumentační úpravě v první sloce Čarodějovy písně, kde jsem původně napsal už po osmi taktech trubky s klasickými dusítky, tzv. kakáči, které dávají nástroji velmi jemný, kulatý, éterický zvuk. Jenže Vlasta má k této písni hluboký a osobní vztah a první sloku chtěl celou jenom s klavírem, což znamenalo ji přetočit, protože už nahrané trubky nešly vymazat kvůli přeslechům. Prostě komplikace, a Pepa se navíc snažil hájit mne jako aranžéra. Jenže kdo jsem já, abych Vlastovi Redlovi říkal, jak mají znít jeho písně? Vůbec mi to nevadilo a ta píseň mi vhání slzy do očí tak jako tak.

Pavle, vy jste aranžoval mimo jiné píseň Náš dům od Slávka Janouška a Pokáčovu Co z tebe bude. Jak probíhala komunikace s těmito dvěma autory?

PZ: Vzhledem k tomu, že aranže z původního půdorysu písní téměř nikam neodbíhají, šlo v podstatě jen o to, shodnout se na vyznění a v některých drobných úkrocích či nových instrumentálních barvách se zorientovat. Za tím samozřejmě stojí i důvěra, která se do aranžéra vkládá. Aranžér přináší jakousi ucelenou práci, dlouhý řetězec dílčích zvažování a rozhodování. Je dobře si uvědomit, že příliš demokratická diskuse, zvláště v případě aranžmá pro velké kapely, by nemusela být vždy k dobru věci. Technicky to obnášelo pár velmi legračních a milých telefonátů s autory, několik přeposlaných vzorků hudby, a pak jisté chvění ve vzduchu (jak to bude reálně fungovat), a to až do té doby, než jsme to nahráli a poskládali dohromady.

Vedle notoricky známých písní na albu najdeme i méně známé skladby, jako je Díky mlékařům Radka Pastrňáka. Je za jejím zařazením nějaký příběh? Jak se mezi ty známé hity z táborákových zpěvníků dostala?

PZ: To je výsledek uvažování o desce jako celku a o hranici prvoplánovosti. Chtěli bychom tam raději mít Františka nebo Nad stádem koní? Navíc, píseň Díky mlékařům je taktéž manifestem Radkova mistrovského – a typického – zacházení s texty. Sice není známá, ale o to větší je to legrace. A neokoukanou legraci máme rádi.

Všechny písně na albu jsou zpívané, pouze závěrečný Podvod od Honzy Nedvěda je instrumentální. Proč?

PK: Podvod byla vlastně nejstarší aranž z celé desky, napsal jsem ji už v roce 2011. Zpívané písně vyžadují jiný aranžérský přístup než instrumentální, zpěvákům se musí nechat dostatečný prostor. A já jsem chtěl, abychom si aspoň v jedné písničce zahráli jako kapela a já využiji skvělých hráčských schopností kluků v kapele.

S nedvědovkami si před pár lety po svém pohrál Vilém Spilka se svým Quartetem. Byla by i pro vás výzva nahrát českého folkové hity nikoli swingové písně, ale jako jazzové skladby s výraznou improvizační složkou?

PZ: Vilémův Podvod se mi líbí, a to včetně balancování na hraně kýče. V mém případě uvidíme, co čas přinese, v nějakém delším horizontu přemýšlím spíš o pokusu zpracovat písně či oblast folklorní. Ale to potřebuje nějakou dobu zrát.

PK: Já jsem s Vilémem a s kluky z jeho kapely hrával na konci devadesátých let a možnost udělat z nedvědovek „standardy“ jsme probírali nesčetněkrát. Vstupovat dvakrát do jedné řeky by z naší strany asi bylo zbytečné, třeba se toho časem zhostí někdo jiný. Málo známým faktem ovšem je, že zřejmě jako první zpracovala nedvědovky už v roce 1996 hradišťská kapela Brontosaur Jr., a to na pomezí grunge a metalu. Mám tu nahrávku, na které jsem se ostatně podílel, někde doma a na požádání můžu poskytnout, je to skvěle udělané. Písně bratří Nedvědů jsou prostě bezvadně napsané, co víc k tomu říct.

Na album Folk Swings jsem zaznamenal jak nadšené reakce, tak určité výhrady především ze strany folkových fanoušků. Sám vnímám jako jednu z nejodvážnějších úprav Terezu od Wabiho Ryvoly. Neměl jste obavu, že u části fanoušků můžete narazit?

PK: Přiznám se, že zrovna u Terezy mě to vůbec nenapadlo, netušil jsem, jaký má mezi trampy ze staré školy kultovní status. Možná je to tím, že jsem ji nikdy neslyšel v původním provedení, znal jsem ji jenom od táboráků a z večírků, a tam jsem ji vždycky hrál na kytaru s lehkým latinskoamerickým nádechem, jak jsem se to naučil od svého táty a jeho bratrů. Zpracoval jsem ji ve spolupráci s Petrem Rybízem Tomanem v kubánském stylu son, protože má pro mě v sobě touhu, stesk a smutek, to, co v Tereze vnímám, přestože zní tanečně. Problém je možná trochu v tom, že jakmile u nás lidi zaslechnou perkuse a trumpety, na mysli jim vytane Dan Nekonečný nebo Televarieté. Navíc většina lidí u nás stejně nepozná bossanovu od samby nebo reggae, natožpak son. Takže strážcům odkazu bratří Ryvolů se omlouvám, ale nemyslel jsem to špatně. Naopak – proč bych tam tu píseň jinak dával? Měl jsem na výběr stovky jiných.

PZ: Že u někoho narazíme, je nevyhnutelné. Ale máme raději z takové opatrnosti nic neudělat a na nic nesáhnout, abychom něco náhodou nepokazili? Je to trochu podobný princip jako například s výběrem písní. Měli jsme volit pouze největší hity všech dob, nebo ne? Princip jisté odvahy a přijetí odpovědnosti za ni.

Určitým oříškem mohla být hymnická píseň Karla Kryla Děkuji. Byl Vojtěch Dyk jako její interpret ihned jasná volba?

PK: Ano, byl to „vál“, jak říkáme v Brně, který byl jasná volba a psal jsem jej Vojtovi i kapele na tělo. Karel Kryl je národní fenomén, respektují, milují a přisvojují si jej lidé nejrůznějšího ražení, takže jsem měl strach, že vyvolá největší kontroverze, ale zatím je celkem klid. Na koncertech B-Side Bandu míváme občas takovou komickou vsuvku, při které Vojta zpívá náhodně nalistované písničky ze zpěvníku Já Písnička, pokaždé jiné, ale poslední je stejná, Anděl, a tu znají a zpívají všichni a bývá to velký zážitek. Proto spojení Vojta – Kryl. Pokud jde o Děkuji, měl jsem od počátku jasno, že ji udělám na způsob Coltranova Resolution v aranžmá Boba Mintzera, které jsme hráli na turné s Kurtem Ellingem. S kvartově-chromatickou modální harmonií, full steam ahead, plná intenzita, srdce na dlani, jazz. Krylův text má v sobě starozákonní sílu, ale je to vlastně série metaforických poděkování, tzv. laundry-list song, a proto má toto aranžmá, jako jediné na Folk Swings, záměrně lineární, od začátku do konce vyrovnanou tektoniku. Pro zpěváka je tam spousta místa a silného textu, a proto je to velká výzva. Myslím, že se jí Vojta zhostil se ctí, je to koneckonců zpěvák na vrcholu sil.

Nejste jen aranžéři, ale také hudebníci, členové orchestru. A tento orchestr nyní vedle alba Folk Swing vydává také studiovou nahrávku Jazzové mše Jaromíra Hniličky. V čem je pro vás jako muzikanta rozdíl mezi hraním písně a třeba právě duchovní hudby?

PZ: Duchovní hudba má jisté výhodné specifikum: přistupuje se k ní již à priori s větší vážností. Je už svým označením výlučnější, čímž má lépe přednastavenou citlivost jak provádění, tak přijímání a vnímání. Jenže i některé „normální“ písně, i když se nejmenují requiem, dokážou promluvit velmi hluboce. Jen se to od nich neočekává. Každopádně já tu hranici mezi duchovním a neduchovním asi nevidím vždy tak neproniknutelnou. Jako hudebník rád sloužím hudbě – vážné i nevážné, duchovní i neduchovní. Jsem rád, že je všechny mohu provozovat, a vždy se snažím o to, aby hudba v mém podání promlouvala. Řekl bych, že v širším slova smyslu vnímám hudbu celkově jako duchovní záležitost.

PK: Duchovní hudba klasického střihu vyžaduje větší ukázněnost – to je jediná relevantní věc, která mě napadá. Na hudbě je zvláštní, že často opakované aforismy a rčení o ní často hraničí s tautologií, takže si na závěr taky jednu dovolím: Hudba je nakonec prostě jenom – hudba, více či méně strukturované změny tlaku vzduchu, přenášené vlněním, snímané lidským sluchovným aparátem a zpětně sémantizované centrální nervovou soustavou. Jak tento kód kdo „přečte“, je velmi individuální záležitost (smích).

Foto Tino Kratochvíl

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Zatímco s kapelou The Fireballs hraje rokenrol a v B-Side Bandu přijde do styku s tradičním i moderním mainstreamovým jazzem i s úpravami popových hitů, v několika svých vlastních projektech se klarinetista a saxofonista Pavel Zlámal věnuje improvizované hudbě. Vystupuje sám, v duu, v komorních uskupeních, ale tak s většími ansámbly. Právě vydal nové CD v roli dirigenta improvizačního tělesa Divergent Connections Orchestra. A tato živá nahrávka byla hlavním tématem našeho rozhovoru.  více

U příležitosti svých loňských 66. narozenin vydal dokumentarista, písničkář, hudebník, divadelník a spisovatel Jiří Vondrák dvojalbum, které je spíše (téměř) reprezentativním průřezem jeho hudebními aktivitami než výběrem největších hitů. Více než o „best of“ jde o zajímavou směs typu „od hitů k raritám“, od starých písní k novým a od folku k bigbítu. Výborná příležitost pro základní seznámení s Vondrákem coby renesanční osobností brněnské scény, díky jinde nevydaným nebo stěží sehnatelným nahrávkám nepostradatelná kolekce pro sběratele a v neposlední řadě 2CD, jehož minimálně první polovina se moc dobře poslouchá.  více

Tramp-swingová kapela s brněnskými kořeny Hajcman (název je odvozený z pojmenování důlní ocelové výztuže odkazuje k zálibě frontmana, jeskyňáře Martina Škrobáka; jeho první kapela se ostatně jmenovala Stalaktit) vydala očekávané debutové album Jednou to bude. Kdo předpokládal, že půjde o autorský projekt, tipoval správně. Ovšem nikoliv z pera členů kapely, přestože malá dvoupísňová ochutnávka od Martina Škrobáka dává naději na další desku poskládanou z vlastního autorského zpěvníku. Gros debutové písňové kolekce plánované více než desetiletí pochází ze šuplíku Jaroslava Velinského alias Kapitána Kida. Tato legenda trampské písně je i Martinův dlouholetý kamarád, spolupracovník a vzor. Jak je popsáno ve sleevenote k albu i k připojenému zpěvníčku, nahrávku „prastarých vykopávek“ plánoval Kapitán Kid už kolem roku 2005 ještě s předchozí Škrobákovou kapelou Banjo Gang. Ke společnému nahrávání s Martinem a jeho kamarády nakonec došlo, ovšem přednost dostaly Velinského nejznámější trampské hity na CD Tempo di kůň (vyšlo 2007). Na již provedenou inventuru šuplíků a Kapitánem Kidem revidovaný předvýběr tak přišel čas až několik let po autorově smrti – jde tedy víceméně o hold váženému autorovi.  více

V rámci týdenního hudebního maratonu Please, do not disturb, který se uskutečnil 15.–21. března, navštívilo komorní těleso Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra sedm brněnských hotelů. V nich dalo zaznít výběru z děl současných hudebních skladatelů. Projekt, který vznikl ve spolupráci s platformou Terén – Pole performativního umění, však nechtěl být pouhým záznamem koncertů. A tak měl každý večer své tematické ukotvení, režii i herce. O prvních čtyřech „hotelových toulkách“ jsme referovali v předchozí recenzi – dnes je na řadě závěrečná hotelová trojice.  více

Zatímco koncertní sály a operní domy zejí prázdnotou, v sedmi brněnských hotelích bylo díky komornímu tělesu Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra a platformě Terén – Pole performativního umění neobvykle rušno. Každý večer v týdnu od 15. do 21. března měli milovníci moderní artificiální hudby možnost navštívit prostřednictvím služby YouTube jeden z vybraných hotelů. Mohli se nechat pohltit nejen přízračnou atmosférou prázdných pokojů a chodeb, ale také pestrou dramaturgií spojenou s netradičním vizuálním uchopením. Cyklus Please, do not disturb, jak svůj počin Brno Contemporary Orchestra a Terén nazvali, nesestával pouze z tradičních koncertních záznamů. Každým večerem totiž prostupovala ještě samostatná „příběhová“ linka, která někdy přímo, jindy jen zpovzdálí interagovala s hudebníky či samotným prostorem.  více

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více

„Je to úplně dokonalý, pouštím si to furt a furt mi to zní v hlavě,“ napsal vystudovaný muzikolog a brněnský politik Matěj H. Hudební publicista s pseudonymem Max B. píše v jiné diskusi na Facebooku o „absolutní příšernosti“. Málokteré tuzemské album natočené v roce 2020 se dočkalo tak různorodých reakcí jako Folk Swings, kolekce původně folkových písní v bigbandovém aranžmá a v podání B-Side Bandu pod vedením Josefa Buchty.  více

Na konci roku 2020 vydala Filharmonie Brno dvojici nahrávek sestávajících z děl Antonína Dvořáka a Antonína Rejchy. „Dvořákovské“ CD se skladatelovou první symfonií a Maličkostmi v úpravě a instrumentaci šéfdirigenta brněnské filharmonie Dennise Russella Daviese jsme zde již recenzovali. Nyní se zaměříme na nahrávku hudebního obrazu Lenora skladatele Antonína Rejchy na text balady Gottfrieda Augusta Bürgera. Na CD se představili Martina Janková v roli Lenory, Pavla Vykopalová jako její matka, Wojciech Parchem v roli vypravěče a Jiří Brückler jako zesnulý voják Vilém. Po boku orchestru Filharmonie Brno vystoupil také Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Stejně jako v případě nahrávky s díly Antonína Dvořáka, i tento projekt řídil dirigent Dennis Russell Davies.  více

Současný jazz je jedním z nejobtížněji definovatelných hudebních stylů. Existuje totiž v celé řadě podob: od víceméně puristických historických podžánrů (ragtime, swing, dixieland, bebop, hard bop, free jazz a další) se postupně víc a víc rozvolňuje do nejrůznějších fúzí, čerpá novou inspiraci mimo jiné z rocku, world music, folklóru či z vážné hudby. Takže vedle autorů a interpretů straight-ahead jazzu se také u nás vyprofilovalo několik autorských osobností hledajících a vytvářejících jeho novou podobu.  více

Po lednových streamovaných koncertech doplněných sérií originálních video-upoutávek se Czech Ensemble Baroque včera opět vrátil se živým večerním přenosem. Tentokrát se jednalo o druhý koncert z cyklu Bacha na Mozarta, který byl přeložený z 21. října. Z prostor Konventu Milosrdných bratří na něm zazněl, jako stěžejní část programu, žalm Dixit Dominus Georga Friedricha Händela.  více

Koronavirová krize roku 2020 (a 2021) měla a stále má takový dopad na podobu hudebního trhu, že si badatelé s odstupem budou možná klást otázku, zda v této době vyšly vůbec nějaké nahrávky, které neovlivnila. Robert Křesťan s Druhou trávou chtěl pracovat na dvojalbu, na kterém měl vedle sebe postavit coververze písní svých oblíbenců a novou autorskou tvorbu. Součástí ambiciózního projektu se stal britský producent Eddie Stevens, avšak přerušená možnost cestování mezi Českem a Londýnem zastavila i práce na 2CD. Kapela se rozhodla nečekat na uvolnění a vydala Díl první samostatně. Nejde o přesnou podobu původně zamýšleného prvního disku. „Vydat jen převzaté skladby bez jakékoli patrné vazby mezi nimi a původní tvorbou nám připadlo nedostatečné a producentský styl Eddieho Stevense je natolik jednotlivý a jistým způsobem jednotící, že jsme se rozhodli na prvním nosiči vydat mix obou a s druhým dílem počkat,“ vysvětluje Křesťan. Před sebou tedy máme Díl první, což ovšem není žádná polovičatá nahrávka nebo nedokončené dílo. Druhé trávě se navzdory vyšší moci podařilo nahrát jednu z nejsilnějších českých desek roku 2020.  více

Stávající epidemiologickou situaci s nemožností živého koncertování využila řada větších i menších hudebních těles k přípravě nových nosičů. Jedním z nich je i Filharmonie Brno, která rozšířila svoji nabídku o vlastní edici CD nahrávek s odvážným mottem: Hudba, kterou hned tak někde nekoupíte. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde v prvé řadě o povedený slogan marketingové sekce, tato stručná charakteristika není pouhým a prázdným lákadlem. Již první dvojice desek vydaných na konci roku 2020 nabídla neprávem pozapomenuté oratorium Antonína Rejchy Lenora (zaznělo při koncertech 5., 6. a 7. února 2020). Filharmonici nahráli také program s Dvořákovou Symfonií č. 1 v c moll Zlonické zvony a skladbou Bagatelles, op. 47 (Maličkosti), obojí v úpravě (a v případě Maličkostí i bohatší instrumentaci) šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. A právě toto album bude předmětem našeho hodnocení.  více

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Nejčtenější

Kritika

Kulturní svět stále hledá cesty, jak krásy hudby přenést z prázdných sálů k divákům doma. V rámci možností se to ale naštěstí daří a před umělci se otevírají nové výzvy. Jednu takovou pokořilo půvabné dámské trio Drei Engeln, když do virtuálního světa vyslalo svůj první streamovaný koncert, který ale ze svého brněnského působiště přeneslo do kostela Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm. Téměř hodinový program zaměřený převážně na barokní skladby obsahoval stylově i tematicky pestrou nabídku ve zpěvně-cembalovém obsazení.  více