Osobnosti, objevy, slunce i déšť – 20 let Festivalu Slunce

Osobnosti, objevy, slunce i déšť – 20 let Festivalu Slunce

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.

Festival Slunce se letos bude konat po dvacáté. V čem se za těch dvacet let nejvíc změnil?

První tři roky jsem festival pořádal společně se Zdeňkem Vřešťálem. Tehdy jsme ho pojímali jako česko-slovenský festival. Bylo hodně multižánrový a zvali jsme poměrně dost interpretů ze Slovenska. Koncepce se však během let postupně měnila a v posledních letech se festival vyprofiloval tak, že první ze dvou dnů je folkově-countryový, zatímco druhý den se zaměřuje na folkrock a rock. A protože většina návštěvníku jsou milovníci dobré muziky bez ohledu na žánr, přijíždějí na oba dva dny. (smích)

festival_slunce_archiv FT RecordsArchiv FT Records

Ty jsi měl pořadatelské zkušenosti už před vznikem Festivalu Slunce, byl jsi dramaturgem Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou. Jak vlastně vznikl nápad vrátit v roce 2000 folk a příbuzné žánry do Strážnice, kde se v roce 1997 naposledy konal festival Zahrada? Vnímal jsi ten areál jako „uvolněné místo“, díru na trhu?

Zdálo se mi, že je toho areálu škoda. Líto to bylo i Honzovi Součkovi, bývalému řediteli Ústavu lidové kultury ve Strážnici, což byl můj dlouholetý kamarád a spolupracovník – v Brně byl ředitelem agentury, která zřizovala naši kapelu. Ten mi tam do určité míry „umetl cestičku“. Ostatně letošní jubilejní ročník je dedikován právě Honzovi Součkovi, který nás před pěti lety opustil.

Je letošní dvacátý ročník ještě něčím zvláštní?

Pozval jsem především ty muzikanty, kteří na festivalu už několikrát hráli a o kterých vím, že s nimi bude dobře. Patří mezi ně skupina Nezmaři, Robert Křesťan s Druhou trávou, Jaroslav Samson Lenk, který vystoupí se svou Partou a bude také oba dva dny moderovat, nebo Pavlína Jíšová. Ta nedávno natočila společnou desku s bluesovým Petr Kalandra Memory Bandem a s ním také na festivalu vystoupí. Podle mě je kombinace tohoto žánru a Pavlínina hlasu velmi zajímavá. Relativně novým jménem „na trhu“ je Pokáč. U něj mě zaujala svěží hudba a výborné texty i to, jak dokáže pracovat s publikem. Loni byl u nás na festivalu poprvé a já jsem byl překvapený, jak si získal i posluchače, kteří jej očividně neznali. Rád mám i skupinu Epydemye. Ta v poslední době dokázala, že patří k naprosté špičce českého folku.

To je páteční program. V sobotu se představí Ivan Hlas Trio, tvůj domovský Folk Team, Roman Dragoun s Michalem Žáčkem, Laura a její tygři a také Václav Neckář se skupinou Bacily.

Písničky Václava Neckáře máme všichni pod kůží. Nedávno jsem viděl v televizi pořad, ve kterém různí mladší zpěváci zpívali Neckářovy hity, a já jsem si uvědomil, jaké skvosty to jsou. V Brně měl vyprodaný koncert a lidé si všechny písně zpívali s ním. Já mám Václava Neckáře moc rád. Beru jej nejen jako zpěváka, ale také jako vynikajícího herce, který se nikdy ničemu nezpronevěřil. Všechno, co kdy dělal, bylo vkusné, a jeho bratr Jan drží po celou dobu kapelu na výborné úrovni.

kopriva_pavel_foto_jiri_slama_2019_02

V poslední době se na festivalech objevuje také Jaroslav Wykrent, pro mnohé spíše autor než interpret. I on vystoupí ve Strážnici.

Lidé si v poslední době možná uvědomili, jak vynikající textař to je. Spolupracoval s Marií Rottrovou i s bigbítovými muzikanty. My jsme s triem VKV také hráli jednu jeho píseň. Ale Jaroslav Wykrent je i výborný zpěvák, kterého doprovází skvělá kapela. Moc mu fandím. Právě při jeho koncertě si člověk uvědomí, jak velká osobnost to je.

Do jaké míry při vytváření dramaturgie počítáš s očekáváními návštěvníků a nakolik volíš podle vlastního vkusu?

Lidé, kteří na festival jezdí, se často vracejí poněkolikáté a důvěřují mi, že to bude dobré. Kupují si vstupenky předem, i když ještě nevědí, co tam bude. První den se snažím koncipovat pro ty, kteří mají rádi folk a příbuzné žánry. Sám ale dnes inklinuji více k folkrocku nebo ke klasickému bigbítu, takže druhý den si dělám více k obrazu svému. Zvu ale obecně muzikanty, které mám rád a kterých si hodně vážím.

Jezdí dnes na festival spíše pamětníci, nebo jména jako Jaroslav Wykrent a Václav Neckář zaujmou i mladší publikum?

Publikum podle mne stárne s umělci. Jsou to fanoušci, kteří na tyto zpěváky a kapely chodili za mlada. Na druhou stranu k nám jezdí i docela dost mladých a třeba loni jsem byl překvapen, kolik lidí přišlo zřejmě speciálně kvůli Pokáčovi. Je to tedy vyvážené a spousta starších do Strážnice bere své děti. Jinak ale musím říct, že festivalů pro starší a pokročilé v republice moc není. My z kategorie šedesát plus už nemáme moc kam jezdit. Je tady Valašský špalíček, potom klasické trampské a folkové festivaly, ale velká většina akcí je zaměřených na mladou generaci.

Vybavuji si některé skvělé momenty ze začátků festivalu – koncert Zuzany Navarové, noční natáčení filmu Rok ďábla, ale především nezapomenutelný koncert legendy z 60. let, skotského písničkáře Donovana. To bylo na třetím ročníku v roce 2002.

Ano, to už je dávno. S Donovanem jsme společně s Jirkou Vondrákem, který jej sem dostal, strávili čtyři dny. Bylo až neuvěřitelné moci si sáhnout na tuto legendu 60. let. Člověk se setkal s hvězdou, která měla nehvězdné chování. Povídal nám velmi zajímavé věci, mohli jsme si dát do kontextu tehdejší scénu a uvědomit si, jak se ti lidé spolu přátelili. Hovořil třeba o Hendrixovi nebo Harrisonovi. A byl to skvělý koncert. Mnozí na něj dodnes vzpomínají.

kopriva_pavel_foto_jiri_slama_2019_03

Na které další momenty z historie festivalu rád vzpomínáš?

Silné byly některé komponované večery. Například když zpěváci a muzikanti známí z kapel hráli na pódiu sólově – Petr Janda, Ivan Mládek, Vladimír Mišík, Vlasta Redl, Ivan Hlas. Frontmani, kteří mívají kapelu za zády, vystoupili jen sami s kytarou.

Stalo se ti někdy, že by sis položil otázku, jestli má pořádání festivalu vůbec smysl?

Smysl to mělo vždycky, ale několik let se mi nedařilo sehnat sponzory. Tehdy jsem si uvědomil, s jak obrovským rizikem do toho člověk jde. Ekonomové ti vysvětlí, že když pořádáš festival venku, musíš jej mít ze sedmdesáti procent předem profinancovaný. Já jsem do toho někdy šel s profinancováním na deset procent. Velmi jsem tedy riskoval. Ale musím znovu zmínit Honzu Součka, který mi vždy pomohl. Několikrát zachránil další ročník tím, že mě finančně podržel. V posledních letech mi vydatně pomáhá Jihomoravský kraj, město Strážnice i Národní ústav lidové kultury.

Tvůj festival má v názvu slunce, ale já si pamatuji minimálně jeden velmi propršený ročník.

Z těch dosavadních devatenácti ročníků byly tři naprosto průšvihové. Nešlo jen o déšť, ale hlavně o zimu. Mnozí návštěvníci se rozhodují často až ráno podle počasí, jestli vyrazí, nebo ne. V posledních letech ale bývá počasí dobré. Okolí Strážnice je navíc trochu specifické. Stává se, že prší v Břeclavi i Hodoníně, ale ve Strážnici je sucho.

Starší návštěvníci festivalu pochopitelně nespí ve stanech. Letos jsou ubytovací kapacity ve Strážnici dlouho dopředu vyprodané. Jak to tedy publikum, které se rozhodne přijet na poslední chvíli, řeší?

Někteří jedou večer domů a druhý den přijedou znovu. Ostatně to, že je tak dlouho před festivalem všude ve městě obsazeno, je známkou toho, že si lidé už zvykli na festival jezdit. Mají třeba dovolenou, a v jejím rámci si zajdou na Festival Slunce.

Přemýšlíš už o dalším ročníku?

Vždycky si říkám, jestli další ročník ještě bude… Rád bych pokračoval, ale uvidíme. Ale na druhou stranu – asi by tento zavedený festival neměl zmizet z hudebního kalendáře. A vlastně – na co bych se každoročně vlastně těšil? (smích)

Máš už plán, koho bys za rok rád pozval?

Takto dopředu to určené nemám. Začnu nad tím přemýšlet, až letošní ročník skončí. Mám samozřejmě seznam těch, které jsem oslovil letos, ale nemohli přijet. Těm tedy zkusím dát za rok šanci. Ale jinak ještě rozhodně nevím, koho pozvu.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více

Pro čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma, který se odehrál 14. března v Besedním domě a nesl označení Mozartiana, zvolila Filharmonie Brno, tentokrát pod vedením česko-japonského dirigenta Chuheie Iwasakiho, čtyři skladby z 18.–20. století. Tato díla dramaturgicky spojuje buď přímo vznik v období klasicismu nebo inspirace hudebními postupy pro toto období typickými. Jako sólistka se v první polovině koncertu představila flétnistka Martina Venc Matušínskávíce

Druhou zastávkou krátkého česko-německého turné klavírního tria Neues Klaviertrio Dresden se stal 6. března v 16 hodin koncertní sál Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. V celkem čtyřech městech (Praha, Brno, Lipsko a Drážďany) zazněl program složený ze světových premiér dvou českých a dvou německých skladatelů.  více

Steven Johnston je skotský písničkář, který v poslední době používá pseudonym Damask Rose. Stejně se jmenuje i album které v roce 2022 natočil v Brně s producenty Pavlem Šmídem a Vojtěchem Svatošem. Se stejným producentským týmem nyní pracuje na druhém albu.  více

Roky zakončené číslicí 4 jsou pro českou kulturu důležitým symbolem. Nejinak je tomu i letos, kdy si v rámci Roku české hudby 2024 připomínáme významná výročí spjatá s některými kulturními institucemi a řadou jmen známých hudebních skladatelů a umělců. Tím nejskloňovanějším je bezesporu Bedřich Smetana (1824–1884), u něhož si připomínáme hned dvě jubilea – dvě stě let od narození a sto čtyřicet let od úmrtí. K oslavám se samozřejmě připojila i Filharmonie Brno, která připravila pro diváky dva koncerty s názvem Smetana 200 konané 29. února a 1. března v Janáčkově divadle. Recenze se pojí s prvním z nich. Orchestr vystoupil pod taktovkou švýcarského dirigenta Michaela Tabachnika a mimo jiné doprovodil mladého tuzemského klavíristu Marka Kozáka. Program se však nevztahoval pouze ke tvorbě Bedřicha Smetany, naopak dal vyniknout kontextu autorovy doby skrze díla Ferenze Lizsta a Richarda Wagnera.  více

Čtyřicetidenní postní doba, v níž se právě nacházíme, značí pro většinu z nás přípravu slavení Velikonoc. Tento čas představuje příležitost k vlastnímu zamyšlení a ztišení v podobě modliteb. Sbor Ensemble Versus se mimo jiné věnuje duchovní a liturgické hudbě, pro letošní postní období si připravil ojedinělý komponovaný večer, jenž se uskutečnil ve středu 28. února v kostele sv. Augustina. Propracovanost a výjimečnost koncertu se propisovala nejen do pěveckých čísel, ale také do improvizací olomouckého varhaníka Karla Martínka a režie Kateřiny Křivánkovévíce

Koncerty Brno Contemporary Orchestra (BCO) lze jen stěží označit za tradiční. Jsou ale vystoupení, která se i tomuto vymykají a hranici ještě posouvají. Takovým byl úterní koncert pojmenovaný Ministerstvo pravdy: vyprávění o hudbě, která neumí budovat lepší zítřky. BCO pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra provedlo v budově bývalého OV KSČ tři kompozice na první pohled odlišné přesto propojené. Před začátkem programu posluchači vyslechli hlavní rozhlasové zpravodajství z 26. února 1974. U pamětníků tento krok mohl vyvolat lehce nahořklou nostalgii, pro mladší šlo o krásnou ukázku vysílání v období těžké normalizace.  více

Přihodilo se vám někdy, že jste byli přítomni události a už v jejím průběhu jste si uvědomili, že se stáváte součástí historického okamžiku? Tento povznášející pocit jsem už znala, a proto mám radost, že jsem ho mohla prožít znovu na koncertě s názvem Na pomezí žánrů, který se konal 23. února v HaDivadle. U příležitosti 102. výročí narození rozhlasového barda Jaromíra Nečase a jako úvodní koncert oslav 100 let vysílání ho uspořádal Český rozhlas Brno v čele s folklorním dramaturgem Jaroslavem Kneislem.  více

Když se zmíní cembalo, většina lidí si představí hudbu starou, zejména barokní. Ač se zdálo, že cembalu po vynálezu kladívkového klavíru odzvonilo, mnozí autoři hudby 20. století pochopili, že se jedná o nástroj, který má sice jiné zvukové vlastnosti než piano, je však stále nástrojem plnohodnotným. Pravdivost této teze se ve čtvrtek 22. února v Besedním domě pokusila dokázat Filharmonie Brno pod vedením německého dirigenta Alexandera Liebreicha. Spolu s věhlasným cembalistou Mahanem Esfahanim provedla tři skladby 20. století, které cembalo postavily do tří různých rolí.  více

Diversní jaro v roce 2024 započalo prvním orchestrálním koncertem Ensemble Opera Diversa pod taktovkou dirigenta Patrika Červáka konaným v Domě pánů z Kunštátu v úterý 20. února. Dramaturgický koncept inspirovaný mýtickými náměty z oblasti antiky, ale také fantazijního světa spisovatele a filologa Johna Ronalda Reuela Tolkiena, netradičně podpořil i improvizovaný videoart tvůrce Tomáše Hrůzy. Sólově za doprovodu orchestru vystoupil kytarista Vít Dvořáčekvíce

Také Filharmonie Brno v čele se šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem se letos přidává k oslavám Roku české hudby. V Janáčkově divadle se včera uskutečnil koncert věnovaný vokálně-instrumentálním dílům dvou exilových skladatelů rozdílných epoch – Antonína Rejchy (1770–1836) a Jana Nováka (1921–1984). V rámci večera se představili Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra FialyMartina Janková (soprán), Pavla Vykopalová (mezzosoprán), Aleš Briscein (tenor) a Jiří Brückler (bas).  více

Pondělním koncertem Africa calls Europe byl v sále Konventu Milosrdných bratří zahájen XXI. ročník cyklu Barbara Maria Willi uvádí... Jak název večera napovídá, divákům bylo předvedeno propojení evropských a (nejen) afrických vlivů. O tento zajímavý dramaturgický počin se postaralo londýnské flétnové kvarteto i Flautisti ve složení Jitka KonečnáDoris KitzmantelIlona Veselovská a Monika Wimberger Devátá, ke kterému se v několika skladbách připojil perkusionista Jakub Kupčík. V první polovině večera nejdříve zazněla díla z renesanční a barokní epochy, ve druhé pak kompozice soudobých autorů.  více

Roky končící číslicí čtyři mají pro českou hudbu zásadní význam – kromě předních představitelů klasické hudby, ze kterých lze jmenovat Leoše Janáčka, Josefa Suka či Antonína Dvořáka, slaví svá jubilea také zásadní autoři české nonartificiální hudby jako například Jiří Šlitr či Karel Kryl. Tím nejzásadnějším výročím, které však letošek připadá, je bezesporu 200 let od narození zakladatele moderní české hudby Bedřicha Smetany. Národní divadlo Brno se tedy oslavy spojené s Rokem české hudby rozhodlo v projektu Smetana200 zahájit uvedením nové inscenace Smetanova Dalibora v koprodukci s Welsh National Opera. Představení režíroval David Pountney, jehož práce může být brněnským milovníkům opery známa například z inscenace Z mrtvého domu, která se uskutečnila v rámci festivalu Janáček Brno 2018. O hudební nastudování Dalibora se postaral Tomáš Hanus, který provedení při premiérovém uvedení v pátek 2. února rovněž řídil. Scénu navrhl Robert Innes Hopkins, kostýmy připravila Marie-Jeanne Lecca a světelného designu se ujal Fabrice Kebour. Postavy Smetanovy opery ztvárnili Tomasz Konieczny (Vladislav, král český), Peter Berger (Dalibor z Kozojed), Csilla Boross (Milada), Daniel Kfelíř (velitel stráže Budivoj), David Szendiuch (žalářník Beneš), Ondřej Koplík (Vítek), Jana Šrejma Kačírková (Jitka) a Petr Karas (soudce).  více

Podívat se na jednu z brněnských ikon nezvyklou optikou se snaží nová hudební inscenace Cabaret Janáček. Hudebního génia a inovátora v žánrově neobvyklém projektu propojili arthub Tamuza a Cabaret des Pechés, na jehož komorním jevišti se před diváky u stolků odehrál hodinový průřez Janáčkovým životem s nejznámějšími úryvky z jeho děl. A to vše za se děje za asistence mima, tří pěvců (lyrický a dramatický soprán s barytonem) s pianistkou a vše je navrch hned natřikrát alternováno.  více

Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.  více

Nejčtenější

Kritika

Posledním projektem Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění se stalo uvedení dvou českých jednoaktových oper: V studni Viléma Blodka (1834–1874) a Polapená nevěra Otmara Máchy (1922–2006). Hudební fakulta se při jejich realizaci spojila s Ateliérem divadla a výchovy pro neslyšící Divadelní fakulty JAMU a vznikl projekt, který se snaží hudbu přiblížit právě neslyšícím. Toto spojení se ovšem na prknech Divadla na Orlí neuskutečnilo poprvé. Již dříve zde byly uvedeny inscenace, které fungovaly na podobném principu: například Hudba pro oči (2014) se skladbami Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nebo Pojď se mnou do světa – písně Jiřího Bulise tlumočené do českého znakového jazyka (2020). Nyní recenzovaný projekt měl premiéry 16. a 17. března v Divadle na Orlí.  více