Pavel Fajt: Co se líbí průměru, má větší šanci na úspěch

Pavel Fajt: Co se líbí průměru, má větší šanci na úspěch

Na svém kontě má sólová bubenická alba i spolupráci se zpěváky a dalšími hudebníky. Vedle bicí soupravy se věnuje elektronickým zvukům, od rocku skupin Dunaj a Pluto zběhl k etnickým inspiracím a žánrově nezařaditelným hudebním spojením. Jeho společnou desku s Ivou Bittovou kdysi Jiří Černý zařadil mezi „albové milníky českého folku“, Leoš Kofroň v Rock & popu o něm píše jako o muzikantovi, který „bicí soupravu povýšil na skutečný hudební nástroj“. Jedním z nejnovějších projektů Pavla Fajta je duo Pavoon, které tvoří společně s německou pianistkou a zpěvačkou Oonou Kastner. Na sklonku roku 2014 vydali album Levantis, inspirované kulturami východního Středomoří a také poezií několika evropských básníků.

Pavle, kdy a jak ses s Oonou Kastner seznámil?
Myslím, že to bylo před osmi lety po mém koncertě v klubu Bunker Ulmenwall v Bielefeldu v Německu. Přišla po koncertě a řekla, že udělala skladbu na moje groovy. Já jsem si řekl: Výborně, inspiruji i německé ženy! – Nahrávka se mi líbila, byla citlivá. Jemné harmonie a hlavně výborný zpěv. Napadlo mě, že zpívá jako Björk.

Toto by se tedy dalo označit za začátek vaší spolupráce. Jaká pak byla cesta až k aktuálnímu albu?
Potkávali jsme se průběžně. Na začátku jsem já jezdil do Německa a připravovali jsme koncertní program. Koncertů nebylo mnoho, ale vždy to pro mne bylo milé setkání a hlavně jsme si výborně rozuměli nejen na hudební rovině. Potom jsem Ooně poslal moje CD s Václavem Cílkem Souhvězdí Santini. Inspirovalo ji to a navrhla mi koncept hudebního projektu z oblasti Blízkého východu. Inspirovali jsme se esoterikem a duchovním guru Georgem Ivanovičem Gurdžijevem, který na svých cestách po tomto regionu zachytil různé hudební motivy, především klidné a hloubavé písně, ne nepodobné moravským baladám.

K této oblasti, tedy k východnímu Středomoří, odkazuje název alba Levantis. Jak přesně jste tento region, dnes zmítaný různými konflikty, do písní pojali?
Hudební motivy vycházejí z harmonického cítění právě této oblasti. Oona ovšem velmi citlivě použila texty jí blízkých básníků, a dokonce i zpívá v jejich původním jazyce.

Ty se na albu neprezentuješ jen jako bubeník, ale do velké míry i jako hráč na elektronické nástroje. Jak konkrétně skladby vznikaly?
Je složité přesně určit, kdo je víc autorem tam či onde. Pokud dělají hudbu dva lidé spolu, ovlivňují se. Na nápadu jednoho vznikne třeba i lepší myšlenka druhého, která by ovšem nevznikla právě bez tohoto procesu tvorby. Základním komunikačním protokolem je otevřenost a zaujatost pro věc. Oona má na této desce jistě dominantní podíl především díky zpěvu a hře na piano. Já jsem se spíše zabýval rytmy, groovy a loopy. Měl jsem také docela jasno o výsledném vyznění alba. Chtěl jsem například, aby bubny byly použity méně tradičním způsobem.

Je Levantis jen studiový projekt, nebo se konaly, resp. budou konat nějaké koncerty?
Levantis vznikl jako čistě studiová věc. Otázka studia a zvukaře je pro tento typ nahrávky zcela zásadní. Přizvali jsme si ke spolupráci Jana Brambůrka, který nyní pracuje ve Stuttgartu. Jednak proto, že si ho velmi vážím, ale také kvůli jednoduchosti komunikace. Je to tedy takový česko-německý projekt, a to i proto, že se nahrávalo a na zvuku pracovalo v obou státech. Já jsem ještě před dokončením CD pozval Oonu na turné Slet bubeníků 2013 a domluvili jsme se i na koncertním provedení. Máme za sebou asi osm koncertů a další se chystají.

Spolupracoval jsi v duu i s jinými ženami, s Ivou Bittovou nebo se Stěpanidou Borisovou. V čem je spolupráce s Oonou jiná?
Stěpanida Borisova je ryzí člověk z Jakutska. Zpěvem se vyjadřuje úplně čistě, bez jakýchkoliv naučených schémat. Ona tím zpěvem žije a mou úlohou bylo se jí přizpůsobit. Koneckonců náš koncertní program vznikl za jednu zkoušku před natáčením brněnské televize. Iva je hudebně velmi vzdělaná a naše duo bylo v té době něco jako manifest. Rok 1984 byl vinou normalizace temným časem a my jsme strašné chtěli udělat dobrou hudbu. Pavoon je řekl bych hravější. Rozdílů je tím víc, čím blíže se pohled přibližuje. Z větší dálky se ovšem zase tolik neliší.

Dokázal bys zobecnit, v čem je pro tebe hraní v duu, ať už se zpěvákem/zpěvačkou nebo s kýmkoli jiným, zajímavé?
To se špatně definuje. Hrou osudu jsem v duu s Ivou Bittovou používal bicí soupravu vedle houslí jako druhý sólový nástroj. Ta odhalenost a pocit odpovědnosti byl o třídu jinde, než když doprovázíš na bubny kapelu, kde se prodíráš zvukem kytar a basy a spíše dotváříš celkový pocit. Jsi vlastně sólista. I díky tomu mě sólové koncerty provázejí již řadu let. Bubny a zpěv jsem vždy považoval za základ. Pro někoho možná trochu nahý, ale pro předání hudební myšlenky dostatečný. A vysilující může být také synchronizace většího množství hudebníků.

K sólovému hraní ses dostal postupně od kapel jako Dunaj a Pluto a myslím, že tvým skutečně prvním sólovým projektem bylo album Drum Trek. Vnímáš i dnes sólové hraní jako svým způsobem osvobozující?
Sólové hraní je výzva. Odvaha. Já jsem měl první sólový koncert v Ženevě v klubu, který patřil komunitě squatterů. Byla to spíše náhoda. Oslovil jsem místní, aby mi přinesli grafické partitury, které pro mne vytvořil. Já jsem je před koncertem rozvěsil na pódiu a hrál jsem podle nich. Takové propojení. Fungovalo to a já jsem si potom troufl za pomocí „home made“ elektroniky hrát sólové koncerty.

Kromě už zmíněných aktivit pořádáš každý rok na podzim turné Slet bubeníků. Co tě na setkávání s jinými bubeníky nejvíc baví?
Bubeníci jsou skvělí. Za těch třináct let jsem měl možnost potkat roztodivné šílence, skvělé interprety, zemité bijce i křehké rytmiky. Zpětně si uvědomuji, jak rychlá a bezbolestná byla a je komunikace nejen na zkouškách, ale i na cestách a koncertech. Představa, že toto dá dohromady třeba sedm kytaristů, je myslím nemožná. Bubeníci jsou cizelovaní pro doprovod a mají radost, když doprovázejí a podporují někoho, komu věří. A pokud je to opět bubeník, jejich radost nebere konce.

Zmínil jsi projekt Souhvězdí Santini, na kterém jsi spolupracoval s Václavem Cílkem. Později jsi připravil jako doprovod k Cílkově knize Archeus zajímavě koncipované album Anarcheus. Bude mít tato spolupráce další pokračování?
Vypadá to, že bude. Vánoce 2014 jsme společně strávili v Jeruzalémě. Václav fotil, Saša Stipsits filmoval a já jsem nahrával mše, muezzíny, hudební projevy tam i onde a vůbec tu celkovou atmosféru křesťanských rituálů v zemi, kde křesťanství vzniklo, ale kde je jen malým ostrovem obklopeným jinými náboženstvími. Jde mi o hudební propojení tradic křesťanství, judaismu a islámu. Pozval jsem proto do tohoto projektu izraelského basistu Alexe Bershadského a nyní hledáme hudebníka z palestinského území.

Na čem dalším v současné době pracuješ?
Pracuji na novém sólovém projektu s názvem Drumming Alley. Skladby už jsou skoro hotové, zbývá jen zvolit správné studio a rozhodnout se, zda zachovám stejný koncept jako na CD Drum Trek, kde se jedná o nahrávku bez playbacku a postprodukce, anebo to udělat košaté, zvukové a hodně elektronické. Spíše to vypadá na dvě desky.

Zmínili jsme tvou spolupráci s muzikanty a zpěváky z Německa, Izraele nebo sibiřského Jakutska. Současně tě však stále vnímám jako součást brněnské scény. Myslíš, že něco jako „brněnská scéna“ ještě dnes existuje?
To se mě ptáš na něco, co nemohu posoudit. Brněnská scéna byla spojena s dobou a s generací muzikantů, kteří v té době v Brně přebývali, spolu navštěvovali koncerty, pařili, hráli spolu v kapelách a měli touhu něco dokázat. Bolševik nás vlastně tmelil. Současná doba je dost jiná. Naštěstí. Mladí lidé studují, cestují, dělají extrémní sporty, podnikají a karieru berou docela vážně. Jestli tehdy v Brně něco opravdu nebylo, tak snaha o kariéru. Pop se dělal v Praze a navíc nám strašně smrděl…

Jak se vyvíjí hudební scéna, vyvíjejí se i nástroje a móda v jejich používání. V posledních letech je například velmi populární cajón, na který hrají bubeníci amatérských folkových skupin, ale také třeba slavný indický bubeník Trilok Gurtu. Jak se ty jako bubeník na módu používání cajónu díváš?
Jeden cajón vlastním. Každý takový nástroj je spojen s hudebním stylem. U cajónu je to karibská hudba a Peru. Takových perkusivních nástrojů jsou ale na světě tisíce. Každý má svůj rodokmen a jen tento konkrétní zvuk se hodí pro jeho hudební styl. Nejedná se ani náhodou o univerzální bicí nástroj. To, že se cajón objevuje nyní častěji, není nic překvapujícího, stejně jako dříve conga nebo bonga. Koneckonců i djembe se u nás používá docela neafricky.

Před čtrnácti lety jsi v jednom rozhovoru řekl: „Vlna skvělých bubeníků sedmdesátých, osmdesátých let, kterých v kapele bylo potřeba, protože tam něco přinášeli, už odezněla. Dneska je nahrazují samplery a rytmický puls je tvořen něčím jiným než živým chlapem, tím pádem není třeba hráče, který by byl výjimečný. Dnešní bubeníci jsou často konfrontováni s nějakou mašinkou, jsou tlačeni k neomylnosti, což dřív vůbec nebylo. Dříve se zrychlovalo, zpomalovalo, život v tom byl přítomnější, víc to smrdělo.“ – Jak se na to díváš dnes?
Já vždy muzikanty posuzuji především podle míry originality. Dříve byla populární hudba originální. Byla objevná, osobní, a přetrvala ve velkém měřítku i do současnosti. Před pár dny jsem jako u vytržení zíral na regály asi jediné prodejny s hudebními nosiči v Brně, kde se mi naskytl identický obraz jako na burzách v Brně před pětatřiceti lety! Desky, které v té době byly in, jsem včera viděl skoro ve stejném složení jako novinky a to, co se kupuje. To je přece strašný ne? Populární hudba 60., 70. a snad i 80. let je platná, dobrá, potěší. S nástupem masivního showbyznysu se vše posuzuje podle průměru. Co se líbí průměru, má větší šanci na úspěch, prodej a zisk. Norma zvuku, který se používá pro popovou hudbu, je dána. Každý zvukař na festivalu ví, jak má znít kopák, virbl, co je správné a očekávané a co je mimo mainstream. Prostě bezchybnost, a je jako bůh… Naštěstí vedle toho vznikají pořád krásné kapely a roztodivní originálové. Největší anomálií tohoto typu je Björk. Pokud může znít populární hudba v roce 2015 i jako Björk, šance tu je.

Jací jsou tedy bubeníci v roce 2015?
Bubeníci jsou v roce 2015 čím dál tím lepší. Tedy pokud to člověk posuzuje podle čínských dětí, které skoro ani nedosáhnou nožičkou na pedál basového bubnu a hrají technicky na úrovni konzervatoristů krajských měst. Technika může do jisté míry být nositelem hodnot, nicméně po jisté době stává se nudnou.

Komentáře

Reagovat
  • Roman

    21. říjen 2018, 13:56
    "Co se líbí průměru, má větší šanci na úspěch" je nadčasová pravda, Jitko. A bubeník Fajt nebyl nikdy žáden "realizovač kariéry", ale "jen" citlivý muzikant. Pokud jsi první i druhý fakt dosud nepochopila, tak teď už to nedoženeš...
  • Jitka

    9. únor 2015, 0:29
    "Co se líbí průměru, má větší šanci na úspěch" - Jak s tímto začal, už byl trapný... ještě ho to drží? Vždycky, když s tímto postojem začal (což bylo vlastně skoro vždy), začal být trapný. Průměr, od něhož si sliboval odměny, ho nepochopil a hudební milci ho ho hned - oprávněně - odsoudili. Smutný příběh špatně realizované kariéry... Teď už to nedoženeš, kámo...

Dále si přečtěte

Zaz, nejpopulárnější francouzská zpěvačka současnosti, vystoupí 1. prosince v hale Vodova v Brně (a o dva dny dříve ve Foru Karlín v Praze). Telefonicky jsme s ní hovořili o jejím úplně novém albu Paris, které vzniklo ve spolupráci se slavným americkým producentem Quincym Jonesem (někdejším spolupracovníkem Michaela Jacksona), o jejích oblíbených koutech Paříže i o jejích ideálech, snech a vizích.  více

Klavírní recitál Antonína Fajta i přes mizivou propagaci zaplnil Ernův sál na Staré radnici. Syn Ivy Bittové a Pavla Fajta asi vzbudil zvědavost, částečně zapůsobila tichá pošta a zřejmě přišli i nějací kamarádi. Večer to byl hravý, místy až dětsky roztomilý – k tomu ale patří i jistá nevyrovnanost.  více

S Ivou Bittovou jsme mluvili především o jejích dvou posledních albech – jedno je sólové, jedno s orchestrem. Dostali jsme se při tom samozřejmě i k jiným tématům, ale stejně nakonec všechna skončila u hudby.  více


Festival JAZZFESTBRNO se letos rozšiřuje o novou programovou linii Tension, která bude představovat hudebníky na pomezí jazzu a elektronické hudby. Jedním z interpretů, kteří se představí 28. března v prostoru Praha v Brně, bude česko-ukrajinské duo Zabelov Group, které nedávno vydalo nové album s názvem Eg. Rozhovor s Romanem Zabelovem (akordeon, hlas, klavír, varhany, harfa…) a Janem Šiklem (bicí, trubka, kytara, perkuse…) vznikl v jedné pražské kavárně těsně před kapelní zkouškou.  více

Dvojkoncerty, typické pro festival JAZZFESTBRNO, často pracují s modelem velká světová hvězda a před ní méně známá česká nebo evropská kapela. V sobotu 16. března tomu bylo v Divadle Husa na provázku jinak. Po česko-polském septetu Štěpánky Balcarové sice následoval recitál výborného amerického trumpetisty Theo Crokera, ale pro řadu návštěvníků byla hvězdná domácí sestava se jmény jako Jaromír Honzák nebo Marcel Bárta větším lákadlem než u nás zatím spíše neznámý Croker, vnuk jiného úspěšného amerického trumpetisty, Doca Cheathama. Ať už ale posluchač přišel do komorního prostředí Husy na provázku na zhudebněné polské verše nebo na americkou jazzovou party, jistě neodcházel zklamán. I když se v druhé polovině namísto funkového večírku konal regulérní jazzový koncert.  více

Zatímco slavnější z rodu Marsalisů, trumpetista Wynton, se v rámci brněnského JazzFestu představil už opakovaně, jeho starší bratr, saxofonista Branford, zavítal na jižní Moravu poprvé. Koncertem jeho Quartetu začal další ročník festivalu JazzFestBrno, který si po necelých dvou dekádách existence drží pozici nejkvalitnější jazzové přehlídky v republice.  více

Třetí koncert abonentního cyklu brněnské filharmonie (Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“) s názvem Paris, Paris včera vzdal svým programem hold významné evropské metropoli a hlavnímu městu Francie. V průběhu večera zazněla díla Wolfganga Amadea Mozarta, Charlese-Marii Widora a současného skladatele Kryštofa Mařatky. Kromě Filharmonie Brno vystoupili klarinetista Michel Lethiec a varhaník Christian Schmitt, představení dirigoval Jiří Rožeň.  více

Večery z cyklu Hudební inventura brněnského orchestru Ensemble Opera Diversa pravidelně vynášejí na světlo pozapomenutá díla českých skladatelů. Úterní koncert v sále Konventu Milosrdných bratří se stal pietní připomínkou výročí let 1939/1969. Po boku orchestru vystoupil houslista Milan Paľa a klavíristky Kristýna Znamenáčková a Lucie Pokorná. Představení řídila stálá dirigentka orchestru Gabriela Tardonová.  více

Skladatelka a písničkářka Bára Zmeková vydává v těchto dnech své nové album s názvem LUNAVES. Oficiálně je představí také v Brně. Křest v Kabinetu Múz proběhne v úterý 19. března.  více

Po úspěšném turné v Japonsku se Filharmonie Brno včera vrátila na brněnské pódium Kulturního centra Babylon. Večer sestával výhradně z děl německého hudebního romantismu, která zazněla v nastudování dirigenta Alexandera Liebreicha. Ve skladbě Čtyři preludia a Vážné zpěvy Johannese Brahmse se představil chorvatský basbarytonista Krešimir Stražanac.  více

Slovácký soubor Šafrán je již tradičním organizátorem brněnského fašanku. Akce se, v duchu lidových tradic, koná vždy v úterý před Popeleční středou a je počátkem křesťanského půstu. Její kořeny sahají do dob pohanských, nyní je však součástí křesťanských svátků téměř po celém světě. Průvodům masek se v regionech Moravy říká končiny, masopust, fašanek nebo např. šibřinky. Jeho souborová brněnská obdoba se snaží držet lidového předobrazu. Začíná průvodem na Náměstí svobody. Letos pokračoval přes Alfa pasáž až do budovy tržnice na Zelném trhu. Zakončení programu bylo v režii souboru Lučina, který divákům předvedl tzv. pochovávání basy. Jedná se o zvyk, který je inscenovaným pohřbem tohoto hudebního nástroje, znázorňuje ukončení zábav, zklidnění a příprav na Velikonoce.  více

„Tolik, co údajně dnes je nám, to dřív bylo starým lidem,“ zpívá Slávek Janoušek v písni Alzheimer a Parkinson.  Písničkář, který loni v září oslavil 65. narozeniny, našel ve stárnutí mimořádně silné téma pro svou novou desku. Tohle je vzkaz je album nejen o přibývajících létech, ale i o tom, jak si „na stará kolena“ čím dál víc vážíme své rodiny a svých kořenů. Třebaže najdeme velmi silné momenty na všech Janouškových albech, Tohle je vzkaz lze vnímat jako třetí díl trilogie jeho nejsilnějších nahrávek – Kdo to zavinil (1988), Tancuj a zpívej (1997) a Tohle je vzkaz (2018).  více

Skupina Nevermore & Kosmonaut získala za album Bleděmodré město, věnované Brnu, nominaci na Anděla v žánrové kategorii Folk. S kapelníkem a autorem písní Michalem Šimíčkem, přezdívaným Kosmonaut, hovoříme o písních, o městě, jeho zvucích a utajených zákoutích i o plánech kapely.  více

Po jedenácté se vrátilo slavné Labutí jezero do Brna a to na jeviště Janáčkova divadla při úterní obnovené premiéře tohoto nesmrtelného titulu. V den premiéry také uplynulo rovné století od okamžiku, kdy brněnské publikum tento baletní klenot Petra Iljiče Čajkovského shlédlo vůbec poprvé. O té doby je na repertoáru největšího moravského divadla jen s krátkými přestávkami téměř nepřetržitě. Do obnovené premiéry mu předcházelo deset jevištních a choreografických přepracování.  více

Hudební cyklus „Barbara Maria Willi uvádí…“ je patnáct let hodnotou brněnského kulturního života. Koncerty staré hudby pořádané energickou cembalistkou a varhanicí v jedné osobě se těší neutuchající přízni posluchačů a programová nabídka hudebních večerů je rok od roku pestřejší. Není tedy divu, že nová sezóna přišla s něčím zcela ojedinělým – včera zahájil cyklus již 16. ročník spojením středověké hudby, výtvarného umění a Alighieriho Božské komedie. Večer s názvem KCHUN: PURGATIO vznikl spoluprací pěveckého dua KCHUN sestávajícího z tenoristy Martina Prokeše a barytonisty Marka Šulce s akademickým malířem Atilou Vörösem a video jockeyem Rudolfem Živcem. Umělecký výtvor sui generis doplnil záznam recitace herce Jiřího Dvořáka.  více

V sále Blahoslavova domu (centru Českobratrské církve evangelické) zazněla včera podvečer duchovní díla pozdní renesance a raného baroka v podání komorního sboru Ensemble Versus a souboru historických nástrojů Castello in Aria. Obě tělesa řídil umělecký vedoucí sboru Vladimír Maňas. V programu večera figurovaly skladby léty prověřených i takřka neznámých, sporadicky uváděných autorů evropské hudby.  více

Městské divadlo Brno včera uvedlo evropskou premiéru muzikálu Poslední loď (The Last Ship), jehož autorem je světoznámý hudebník Sting. A bude to směs jeho výtečné muziky vycházející z britského folku, zdařile a upřímně vyprávěný příběh, a také silné herecké výkony, které by měly zaručit šťastnou plavbu inscenace směrem k divákům.  více

Webový portál Brno - město hudby letos slaví šesté narozeniny. Jako symbolický dárek našim čtenářům přinášíme první z pravidelných měsíčních příspěvků brněnského dramatika, spisovatele a scenáristy Milana Uhdeho. Který se s vámi bude dělit o své vzpomínky, úvahy i popis aktuálního dění na poli brněnské kultury. Jeho dnešním tématem je Festival Janáček Brno.  více

Nejčtenější

Kritika

Dvojkoncerty, typické pro festival JAZZFESTBRNO, často pracují s modelem velká světová hvězda a před ní méně známá česká nebo evropská kapela. V sobotu 16. března tomu bylo v Divadle Husa na provázku jinak. Po česko-polském septetu Štěpánky Balcarové sice následoval recitál výborného amerického trumpetisty Theo Crokera, ale pro řadu návštěvníků byla hvězdná domácí sestava se jmény jako Jaromír Honzák nebo Marcel Bárta větším lákadlem než u nás zatím spíše neznámý Croker, vnuk jiného úspěšného amerického trumpetisty, Doca Cheathama. Ať už ale posluchač přišel do komorního prostředí Husy na provázku na zhudebněné polské verše nebo na americkou jazzovou party, jistě neodcházel zklamán. I když se v druhé polovině namísto funkového večírku konal regulérní jazzový koncert.  více