Pavel Fajt: Co se líbí průměru, má větší šanci na úspěch

Pavel Fajt: Co se líbí průměru, má větší šanci na úspěch

Na svém kontě má sólová bubenická alba i spolupráci se zpěváky a dalšími hudebníky. Vedle bicí soupravy se věnuje elektronickým zvukům, od rocku skupin Dunaj a Pluto zběhl k etnickým inspiracím a žánrově nezařaditelným hudebním spojením. Jeho společnou desku s Ivou Bittovou kdysi Jiří Černý zařadil mezi „albové milníky českého folku“, Leoš Kofroň v Rock & popu o něm píše jako o muzikantovi, který „bicí soupravu povýšil na skutečný hudební nástroj“. Jedním z nejnovějších projektů Pavla Fajta je duo Pavoon, které tvoří společně s německou pianistkou a zpěvačkou Oonou Kastner. Na sklonku roku 2014 vydali album Levantis, inspirované kulturami východního Středomoří a také poezií několika evropských básníků.

Pavle, kdy a jak ses s Oonou Kastner seznámil?
Myslím, že to bylo před osmi lety po mém koncertě v klubu Bunker Ulmenwall v Bielefeldu v Německu. Přišla po koncertě a řekla, že udělala skladbu na moje groovy. Já jsem si řekl: Výborně, inspiruji i německé ženy! – Nahrávka se mi líbila, byla citlivá. Jemné harmonie a hlavně výborný zpěv. Napadlo mě, že zpívá jako Björk.

Toto by se tedy dalo označit za začátek vaší spolupráce. Jaká pak byla cesta až k aktuálnímu albu?
Potkávali jsme se průběžně. Na začátku jsem já jezdil do Německa a připravovali jsme koncertní program. Koncertů nebylo mnoho, ale vždy to pro mne bylo milé setkání a hlavně jsme si výborně rozuměli nejen na hudební rovině. Potom jsem Ooně poslal moje CD s Václavem Cílkem Souhvězdí Santini. Inspirovalo ji to a navrhla mi koncept hudebního projektu z oblasti Blízkého východu. Inspirovali jsme se esoterikem a duchovním guru Georgem Ivanovičem Gurdžijevem, který na svých cestách po tomto regionu zachytil různé hudební motivy, především klidné a hloubavé písně, ne nepodobné moravským baladám.

K této oblasti, tedy k východnímu Středomoří, odkazuje název alba Levantis. Jak přesně jste tento region, dnes zmítaný různými konflikty, do písní pojali?
Hudební motivy vycházejí z harmonického cítění právě této oblasti. Oona ovšem velmi citlivě použila texty jí blízkých básníků, a dokonce i zpívá v jejich původním jazyce.

Ty se na albu neprezentuješ jen jako bubeník, ale do velké míry i jako hráč na elektronické nástroje. Jak konkrétně skladby vznikaly?
Je složité přesně určit, kdo je víc autorem tam či onde. Pokud dělají hudbu dva lidé spolu, ovlivňují se. Na nápadu jednoho vznikne třeba i lepší myšlenka druhého, která by ovšem nevznikla právě bez tohoto procesu tvorby. Základním komunikačním protokolem je otevřenost a zaujatost pro věc. Oona má na této desce jistě dominantní podíl především díky zpěvu a hře na piano. Já jsem se spíše zabýval rytmy, groovy a loopy. Měl jsem také docela jasno o výsledném vyznění alba. Chtěl jsem například, aby bubny byly použity méně tradičním způsobem.

Je Levantis jen studiový projekt, nebo se konaly, resp. budou konat nějaké koncerty?
Levantis vznikl jako čistě studiová věc. Otázka studia a zvukaře je pro tento typ nahrávky zcela zásadní. Přizvali jsme si ke spolupráci Jana Brambůrka, který nyní pracuje ve Stuttgartu. Jednak proto, že si ho velmi vážím, ale také kvůli jednoduchosti komunikace. Je to tedy takový česko-německý projekt, a to i proto, že se nahrávalo a na zvuku pracovalo v obou státech. Já jsem ještě před dokončením CD pozval Oonu na turné Slet bubeníků 2013 a domluvili jsme se i na koncertním provedení. Máme za sebou asi osm koncertů a další se chystají.

Spolupracoval jsi v duu i s jinými ženami, s Ivou Bittovou nebo se Stěpanidou Borisovou. V čem je spolupráce s Oonou jiná?
Stěpanida Borisova je ryzí člověk z Jakutska. Zpěvem se vyjadřuje úplně čistě, bez jakýchkoliv naučených schémat. Ona tím zpěvem žije a mou úlohou bylo se jí přizpůsobit. Koneckonců náš koncertní program vznikl za jednu zkoušku před natáčením brněnské televize. Iva je hudebně velmi vzdělaná a naše duo bylo v té době něco jako manifest. Rok 1984 byl vinou normalizace temným časem a my jsme strašné chtěli udělat dobrou hudbu. Pavoon je řekl bych hravější. Rozdílů je tím víc, čím blíže se pohled přibližuje. Z větší dálky se ovšem zase tolik neliší.

Dokázal bys zobecnit, v čem je pro tebe hraní v duu, ať už se zpěvákem/zpěvačkou nebo s kýmkoli jiným, zajímavé?
To se špatně definuje. Hrou osudu jsem v duu s Ivou Bittovou používal bicí soupravu vedle houslí jako druhý sólový nástroj. Ta odhalenost a pocit odpovědnosti byl o třídu jinde, než když doprovázíš na bubny kapelu, kde se prodíráš zvukem kytar a basy a spíše dotváříš celkový pocit. Jsi vlastně sólista. I díky tomu mě sólové koncerty provázejí již řadu let. Bubny a zpěv jsem vždy považoval za základ. Pro někoho možná trochu nahý, ale pro předání hudební myšlenky dostatečný. A vysilující může být také synchronizace většího množství hudebníků.

K sólovému hraní ses dostal postupně od kapel jako Dunaj a Pluto a myslím, že tvým skutečně prvním sólovým projektem bylo album Drum Trek. Vnímáš i dnes sólové hraní jako svým způsobem osvobozující?
Sólové hraní je výzva. Odvaha. Já jsem měl první sólový koncert v Ženevě v klubu, který patřil komunitě squatterů. Byla to spíše náhoda. Oslovil jsem místní, aby mi přinesli grafické partitury, které pro mne vytvořil. Já jsem je před koncertem rozvěsil na pódiu a hrál jsem podle nich. Takové propojení. Fungovalo to a já jsem si potom troufl za pomocí „home made“ elektroniky hrát sólové koncerty.

Kromě už zmíněných aktivit pořádáš každý rok na podzim turné Slet bubeníků. Co tě na setkávání s jinými bubeníky nejvíc baví?
Bubeníci jsou skvělí. Za těch třináct let jsem měl možnost potkat roztodivné šílence, skvělé interprety, zemité bijce i křehké rytmiky. Zpětně si uvědomuji, jak rychlá a bezbolestná byla a je komunikace nejen na zkouškách, ale i na cestách a koncertech. Představa, že toto dá dohromady třeba sedm kytaristů, je myslím nemožná. Bubeníci jsou cizelovaní pro doprovod a mají radost, když doprovázejí a podporují někoho, komu věří. A pokud je to opět bubeník, jejich radost nebere konce.

Zmínil jsi projekt Souhvězdí Santini, na kterém jsi spolupracoval s Václavem Cílkem. Později jsi připravil jako doprovod k Cílkově knize Archeus zajímavě koncipované album Anarcheus. Bude mít tato spolupráce další pokračování?
Vypadá to, že bude. Vánoce 2014 jsme společně strávili v Jeruzalémě. Václav fotil, Saša Stipsits filmoval a já jsem nahrával mše, muezzíny, hudební projevy tam i onde a vůbec tu celkovou atmosféru křesťanských rituálů v zemi, kde křesťanství vzniklo, ale kde je jen malým ostrovem obklopeným jinými náboženstvími. Jde mi o hudební propojení tradic křesťanství, judaismu a islámu. Pozval jsem proto do tohoto projektu izraelského basistu Alexe Bershadského a nyní hledáme hudebníka z palestinského území.

Na čem dalším v současné době pracuješ?
Pracuji na novém sólovém projektu s názvem Drumming Alley. Skladby už jsou skoro hotové, zbývá jen zvolit správné studio a rozhodnout se, zda zachovám stejný koncept jako na CD Drum Trek, kde se jedná o nahrávku bez playbacku a postprodukce, anebo to udělat košaté, zvukové a hodně elektronické. Spíše to vypadá na dvě desky.

Zmínili jsme tvou spolupráci s muzikanty a zpěváky z Německa, Izraele nebo sibiřského Jakutska. Současně tě však stále vnímám jako součást brněnské scény. Myslíš, že něco jako „brněnská scéna“ ještě dnes existuje?
To se mě ptáš na něco, co nemohu posoudit. Brněnská scéna byla spojena s dobou a s generací muzikantů, kteří v té době v Brně přebývali, spolu navštěvovali koncerty, pařili, hráli spolu v kapelách a měli touhu něco dokázat. Bolševik nás vlastně tmelil. Současná doba je dost jiná. Naštěstí. Mladí lidé studují, cestují, dělají extrémní sporty, podnikají a karieru berou docela vážně. Jestli tehdy v Brně něco opravdu nebylo, tak snaha o kariéru. Pop se dělal v Praze a navíc nám strašně smrděl…

Jak se vyvíjí hudební scéna, vyvíjejí se i nástroje a móda v jejich používání. V posledních letech je například velmi populární cajón, na který hrají bubeníci amatérských folkových skupin, ale také třeba slavný indický bubeník Trilok Gurtu. Jak se ty jako bubeník na módu používání cajónu díváš?
Jeden cajón vlastním. Každý takový nástroj je spojen s hudebním stylem. U cajónu je to karibská hudba a Peru. Takových perkusivních nástrojů jsou ale na světě tisíce. Každý má svůj rodokmen a jen tento konkrétní zvuk se hodí pro jeho hudební styl. Nejedná se ani náhodou o univerzální bicí nástroj. To, že se cajón objevuje nyní častěji, není nic překvapujícího, stejně jako dříve conga nebo bonga. Koneckonců i djembe se u nás používá docela neafricky.

Před čtrnácti lety jsi v jednom rozhovoru řekl: „Vlna skvělých bubeníků sedmdesátých, osmdesátých let, kterých v kapele bylo potřeba, protože tam něco přinášeli, už odezněla. Dneska je nahrazují samplery a rytmický puls je tvořen něčím jiným než živým chlapem, tím pádem není třeba hráče, který by byl výjimečný. Dnešní bubeníci jsou často konfrontováni s nějakou mašinkou, jsou tlačeni k neomylnosti, což dřív vůbec nebylo. Dříve se zrychlovalo, zpomalovalo, život v tom byl přítomnější, víc to smrdělo.“ – Jak se na to díváš dnes?
Já vždy muzikanty posuzuji především podle míry originality. Dříve byla populární hudba originální. Byla objevná, osobní, a přetrvala ve velkém měřítku i do současnosti. Před pár dny jsem jako u vytržení zíral na regály asi jediné prodejny s hudebními nosiči v Brně, kde se mi naskytl identický obraz jako na burzách v Brně před pětatřiceti lety! Desky, které v té době byly in, jsem včera viděl skoro ve stejném složení jako novinky a to, co se kupuje. To je přece strašný ne? Populární hudba 60., 70. a snad i 80. let je platná, dobrá, potěší. S nástupem masivního showbyznysu se vše posuzuje podle průměru. Co se líbí průměru, má větší šanci na úspěch, prodej a zisk. Norma zvuku, který se používá pro popovou hudbu, je dána. Každý zvukař na festivalu ví, jak má znít kopák, virbl, co je správné a očekávané a co je mimo mainstream. Prostě bezchybnost, a je jako bůh… Naštěstí vedle toho vznikají pořád krásné kapely a roztodivní originálové. Největší anomálií tohoto typu je Björk. Pokud může znít populární hudba v roce 2015 i jako Björk, šance tu je.

Jací jsou tedy bubeníci v roce 2015?
Bubeníci jsou v roce 2015 čím dál tím lepší. Tedy pokud to člověk posuzuje podle čínských dětí, které skoro ani nedosáhnou nožičkou na pedál basového bubnu a hrají technicky na úrovni konzervatoristů krajských měst. Technika může do jisté míry být nositelem hodnot, nicméně po jisté době stává se nudnou.

Komentáře

Reagovat
  • Roman

    21. říjen 2018, 13:56
    "Co se líbí průměru, má větší šanci na úspěch" je nadčasová pravda, Jitko. A bubeník Fajt nebyl nikdy žáden "realizovač kariéry", ale "jen" citlivý muzikant. Pokud jsi první i druhý fakt dosud nepochopila, tak teď už to nedoženeš...
  • Jitka

    9. únor 2015, 0:29
    "Co se líbí průměru, má větší šanci na úspěch" - Jak s tímto začal, už byl trapný... ještě ho to drží? Vždycky, když s tímto postojem začal (což bylo vlastně skoro vždy), začal být trapný. Průměr, od něhož si sliboval odměny, ho nepochopil a hudební milci ho ho hned - oprávněně - odsoudili. Smutný příběh špatně realizované kariéry... Teď už to nedoženeš, kámo...

Dále si přečtěte

Zaz, nejpopulárnější francouzská zpěvačka současnosti, vystoupí 1. prosince v hale Vodova v Brně (a o dva dny dříve ve Foru Karlín v Praze). Telefonicky jsme s ní hovořili o jejím úplně novém albu Paris, které vzniklo ve spolupráci se slavným americkým producentem Quincym Jonesem (někdejším spolupracovníkem Michaela Jacksona), o jejích oblíbených koutech Paříže i o jejích ideálech, snech a vizích.  více

Klavírní recitál Antonína Fajta i přes mizivou propagaci zaplnil Ernův sál na Staré radnici. Syn Ivy Bittové a Pavla Fajta asi vzbudil zvědavost, částečně zapůsobila tichá pošta a zřejmě přišli i nějací kamarádi. Večer to byl hravý, místy až dětsky roztomilý – k tomu ale patří i jistá nevyrovnanost.  více

S Ivou Bittovou jsme mluvili především o jejích dvou posledních albech – jedno je sólové, jedno s orchestrem. Dostali jsme se při tom samozřejmě i k jiným tématům, ale stejně nakonec všechna skončila u hudby.  více


Eva Jurčáková pochází z malé vesnice Nozdrovice z Trenčínského kraje na Slovensku. Do Brna poprvé přijela na výletě s gymnáziem a okamžitě si toto město zamilovala. „Cítila jsem tehdy tu atmosféru kavárenského povalečství,“ vzpomíná s úsměvem. Když se o pár let později hlásila na vysokou školu, bylo pro ni Brno jasnou volbou. Po úspěšném studiu psychologie Eva na Moravě zůstala a v současné době vydává své první album s kapelou Evolet, kterou vedle ní tvoří brněnští hudebníci známí z mnoha jiných projektů – Antonín Koutný (kytara), Martin Kyšperský (baskytara) a Jakub Kočička (bicí). Křest alba se koná ve středu 26. června v klubu Mersey.  více

Jedním z největších příslibů 24. ročníku mezinárodního festivalu Concentus Moraviae byl včerejší koncert legendárního ansámblu Borodin Quartet, kterému jedinečný zvuk vtiskla nejen tvrdá píle, ale také spolupráce se skladatelem Dmitrijem Šostakovičem. Tuto osobní a interpretační stopu si těleso dodnes hýčká a postupuje ji každému novému členovi. Program se odehrál v knihovně zámku v Náměšti nad Oslavou, kde v 18. a 19. století sídlil hudbymilovný rod Haugwitzů. Hudba Sergeje Prokofjeva, Josepha Haydna a Dmitrije Šostakoviče tak promlouvala k posluchačům na místě více než důstojném.  více

Nádvoří hradu Špilberk v letních měsících často rozeznívá hudba. Až do září je možné spojit prohlídku hradu také s kulturním zážitkem. Pořadatelé se snažili připravit program napříč žánry, aby si přišel na své opravdu každý. Večer patřil lidovým tónům. Pódium i přes nepříznivé počasí ovládl Vojenský umělecký soubor Ondráš.  více

Dan Vertígo je živel, neřízená střela. Když má zahrát tři soutěžní písně na Portě, nepostřehnete, zda ještě probíhá zvuková zkouška, nebo jestli je svérázná komunikace se zvukařem a diváky součástí sofistikované performance pro porotu. Ošlehán zkušenostmi z pouličního hraní z Brna, Prahy i odjinud, vydal nyní Dan své druhé album. Čistě autorské, pestré, postavené na vlastních hudebních, cestovatelských a pozorovatelských zážitcích. Ale především – v dobrém slova smyslu – ukázněnější, než by člověk, který měl s tímto brněnským písničkářem spíše letmé kontakty, čekal.  více

Poslední premiéra sezóny brněnské opery nezvykle spojila dvě díla. V Janáčkově divadle byla uvedena surrealistická opera Tři fragmenty z Juliette Bohuslava Martinů vedle operního dílka Lidský hlas Francise Poulenca. Komponovaný večer včera v režii a scénografickém řešení Davida Radoka propojil dva až absurdní světy. A spojení to bylo vskutku pozoruhodné dramaturgicky, vizuálně ale též interpretačně.  více

Polský ansámbl Szymanowski Quartet na festivalu Concentus Moraviae včera přesdtavil v řeznovickém kostele sv. Petra a Pavla díla svých krajanů Karola Szymanowského, Stanisława Moniuszka a Gražyny Bacewiczové. Koncert byl součástí celosvětových oslav dvou stého výročí narození Stanisława Moniuszka, který je mnohými pokládán za zakladatele polské národní hudby. Večeru udělila záštitu velvyslankyně Polské republiky v ČR J. E. Barbara Ćwioro.  více

S kvartetní tvorbou mistrů evropské hudby se návštěvníci koncertů setkávají poměrně často. Haydnovy smyčcové kvartety tvoří stálici v repertoáru nejednoho tělesa a vzrůstající pozornost je věnována také dílům soudobých evropských skladatelů. Pouze výjimečně však mají posluchači možnost nahlédnout do hudební kuchyně asijských nebo jihoamerických národů. Právě s tímto mankem se rozhodl bojovat ansámbl Cuarteto Q-Arte věnující se tvorbě latinskoamerických autorů. Program, který včera představili na zámku ve Slavkově u Brna, sestával z děl Silvestra Revueltase, Alberta Ginastery a Astora Piazzolly. Všichni tři skladatelé spojují ve svém díle prvky domácí kultury s evropským školením a vlivy či impulzy různých žánrů.  více

Proč být jednou z mnoha průměrných kapel, když můžeme být kapelou jedinečnou? Do tohoto hesla by se dala zhustit desetiletá historie brněnské skupiny Kupodivu. V roce 2009 se saxofonista Jaroslav Pilný a hráč na klávesy a Petr Šašinka poprvé bavili o založení kapely. V roce 2019 Kupodivu vydávají své první dlouhohrající album. Přesně v polovině tohoto desetiletého období, v roce 2014, proběhla důležitá změna, kdy se původní folková kapela přetransformovala do zajímavého tvaru s klávesami, saxofonem a baskytarou, zato bez kytary. Sestava, která skladbou barev připomíná spíše jazzové kapely, v posledních letech zabodovala na mnoha folkových festivalech. Kupodivu získali autorskou Portu, cenu Rady Notování, vyhráli Moravského vrabce, byli druzí na Mohelnickém dostavníku. Tam všude předvedli hudbu, která se více než k táborovým ohňům hodí do městských klubů, a to zdaleka nejen folkových. Album Živočišné pudy dosavadní tvorbu kapely shrnuje důstojným způsobem, podtrženým kvalitním zvukem ze zlínského studia V.  více

Izraelské těleso Jerusalem Quartet patří po dlouhá léta k předním světovým interpretům kvartetní tvorby a v současné době se jedná o jeden z nejcitovanějších ansámblů komorní hudby. Na festivalu Concentus Moraviae vystoupili houslisté Alexander Pavlovsky, Sergei Bresler, violista Ori Kam a violoncellista Kyril Zlotnikov včera ve velkém zámeckém sále mikulovského zámku s programem časově se rozprostírajícím od Josepha Haydna až po Bélu Bartóka. Záštitu koncertu udělil velvyslanec Izraele v České republice J. E. Daniel Meron.  více

Nejen vážnou hudbou živ je člověk, jak o tom už dvacet let přesvědčuje hudební těleso Epoque Quartet sestávající z houslistů Davida Pokorného, Vladimíra Klánského, violisty Vladimíra Kroupy a violoncellisty Víta Petráška. Pro sobotní koncert v rámci festivalu Concentus Moraviae, který se odehrál ve foyer třebíčského divadla Pasáž, si hudebníci přizvali ještě basklarinetistu Petra Valáška, klavíristu Karla Košárka a perkusistu Olega Sokolova. Dramaturgie večera sestávala výhradně z děl současných autorů koketujících ve svých skladbách nejen s hudebními minimalismem, ale také jazzem a dalšími populárními žánry.  více

Koncert hudebního tělesa Miloslav Ištvan Quartett, který zazněl v jídelně zámku ve Velkém Meziříčí v rámci mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae, sliboval v krátké videopozvánce zveřejněné na stránkách kvarteta dramaturgii připomínající let balistické střely. Odpal večera iniciovalo Adagio a fuga c moll Wolfganga Amadea Mozarta následované Smyčcovým kvartetem č. 1 z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty Leoše Janáčka. Zbylé kinetické energie využil ansámbl k interpretaci dnes již ikonického 1. smyčcového kvartetu Miloslava Ištvana. Ladné přistání v podobě Meditace na svatováclavský chorál Josefa Suka uzavřelo nejen večer, ale také jedenáctiletou a úspěchy nabitou kariéru samotného smyčcového kvarteta. Milovníci komorní tvorby tak měli poslední příležitost vyslechnout si průřez hudební historií ve společném podání houslistů Milana Paľy, Jana Bělohlávka, violisty Stanislava Vacka a violoncellisty Štěpána Filípka.  více

Název alba klame. I když skupina Šarivary používá český fonetický přepis francouzských výrazů charivari a mélange, netvoří ji ani jeden Čech. V čele kvarteta, které se dalo dohromady v Brně, stojí francouzská zpěvačka, flétnistka a akordeonistka Aude Martin a americký kytarista a zpěvák Chris Coleman. Spolu s nimi kapelu tvoří švédský trumpetista Christopher Strandh a slovenský baskytarista Tomáš Ulahel. Podobně jako je pestré národnostní složení skupiny, je barevná i její hudba.  více

Poslední květnový den ožilo Dominikánské náměstí v Brně hudbou, zpěvem i tancem. O půl třetí odpoledne začal program celostátního happeningu základních uměleckých škol ZUŠ Open pod patronátem Nadačního fondu Magdaleny Kožené vyhlášením výsledků soutěže TO JE talent. Účastnici si nepřišli pouze vyzvednout ceny. Dokázalo to hned několik z oceněných zpěváků a hudebníků. Rozšiřující se dav posluchačů přitáhla například Lucie Sedláčková s písní Ewy Farné Měls mě vůbec rád nebo zpěvačka a klavíristka Veronika Vávrová s baladou Million reasons od Lady Gaga.  více

Program letošního ročníku festivalu Concentus Moraviae představuje nevídaný průřez více než dvaceti českými a zahraničními smyčcovými kvartety. Vyjímečného houslistu, skladatele, profesora The Royal Northern College of Music v anglickém Manchesteru a dlouholetého primária Škampova kvarteta Pavla Fischera oslovil publicista Lukáš Pavlica.   více

Ve čtvrtek 30. května v 11 hodin se v bazilice na Starém Brně konalo rozloučení s velkou postavou moravské kultury. Ne ovšem té kultury, která proudí každodenně kolem nás v časopisech a médiích, ale kultury nazývané nezávislá, alternativní, undergroundová, a v osobě zesnulého navíc protnuté duchovní radikalitou a křesťanskou tradicí. Jaroslav Erik Frič zemřel 24. května 2019 po těžké nemoci v 69 letech, duševně ovšem aktivní do posledních dnů.  více

Nejčtenější

Kritika

Jedním z největších příslibů 24. ročníku mezinárodního festivalu Concentus Moraviae byl včerejší koncert legendárního ansámblu Borodin Quartet, kterému jedinečný zvuk vtiskla nejen tvrdá píle, ale také spolupráce se skladatelem Dmitrijem Šostakovičem. Tuto osobní a interpretační stopu si těleso dodnes hýčká a postupuje ji každému novému členovi. Program se odehrál v knihovně zámku v Náměšti nad Oslavou, kde v 18. a 19. století sídlil hudbymilovný rod Haugwitzů. Hudba Sergeje Prokofjeva, Josepha Haydna a Dmitrije Šostakoviče tak promlouvala k posluchačům na místě více než důstojném.  více