Pavel Fajt: Co se líbí průměru, má větší šanci na úspěch

Pavel Fajt: Co se líbí průměru, má větší šanci na úspěch

Na svém kontě má sólová bubenická alba i spolupráci se zpěváky a dalšími hudebníky. Vedle bicí soupravy se věnuje elektronickým zvukům, od rocku skupin Dunaj a Pluto zběhl k etnickým inspiracím a žánrově nezařaditelným hudebním spojením. Jeho společnou desku s Ivou Bittovou kdysi Jiří Černý zařadil mezi „albové milníky českého folku“, Leoš Kofroň v Rock & popu o něm píše jako o muzikantovi, který „bicí soupravu povýšil na skutečný hudební nástroj“. Jedním z nejnovějších projektů Pavla Fajta je duo Pavoon, které tvoří společně s německou pianistkou a zpěvačkou Oonou Kastner. Na sklonku roku 2014 vydali album Levantis, inspirované kulturami východního Středomoří a také poezií několika evropských básníků.

Pavle, kdy a jak ses s Oonou Kastner seznámil?
Myslím, že to bylo před osmi lety po mém koncertě v klubu Bunker Ulmenwall v Bielefeldu v Německu. Přišla po koncertě a řekla, že udělala skladbu na moje groovy. Já jsem si řekl: Výborně, inspiruji i německé ženy! – Nahrávka se mi líbila, byla citlivá. Jemné harmonie a hlavně výborný zpěv. Napadlo mě, že zpívá jako Björk.

Toto by se tedy dalo označit za začátek vaší spolupráce. Jaká pak byla cesta až k aktuálnímu albu?
Potkávali jsme se průběžně. Na začátku jsem já jezdil do Německa a připravovali jsme koncertní program. Koncertů nebylo mnoho, ale vždy to pro mne bylo milé setkání a hlavně jsme si výborně rozuměli nejen na hudební rovině. Potom jsem Ooně poslal moje CD s Václavem Cílkem Souhvězdí Santini. Inspirovalo ji to a navrhla mi koncept hudebního projektu z oblasti Blízkého východu. Inspirovali jsme se esoterikem a duchovním guru Georgem Ivanovičem Gurdžijevem, který na svých cestách po tomto regionu zachytil různé hudební motivy, především klidné a hloubavé písně, ne nepodobné moravským baladám.

K této oblasti, tedy k východnímu Středomoří, odkazuje název alba Levantis. Jak přesně jste tento region, dnes zmítaný různými konflikty, do písní pojali?
Hudební motivy vycházejí z harmonického cítění právě této oblasti. Oona ovšem velmi citlivě použila texty jí blízkých básníků, a dokonce i zpívá v jejich původním jazyce.

Ty se na albu neprezentuješ jen jako bubeník, ale do velké míry i jako hráč na elektronické nástroje. Jak konkrétně skladby vznikaly?
Je složité přesně určit, kdo je víc autorem tam či onde. Pokud dělají hudbu dva lidé spolu, ovlivňují se. Na nápadu jednoho vznikne třeba i lepší myšlenka druhého, která by ovšem nevznikla právě bez tohoto procesu tvorby. Základním komunikačním protokolem je otevřenost a zaujatost pro věc. Oona má na této desce jistě dominantní podíl především díky zpěvu a hře na piano. Já jsem se spíše zabýval rytmy, groovy a loopy. Měl jsem také docela jasno o výsledném vyznění alba. Chtěl jsem například, aby bubny byly použity méně tradičním způsobem.

Je Levantis jen studiový projekt, nebo se konaly, resp. budou konat nějaké koncerty?
Levantis vznikl jako čistě studiová věc. Otázka studia a zvukaře je pro tento typ nahrávky zcela zásadní. Přizvali jsme si ke spolupráci Jana Brambůrka, který nyní pracuje ve Stuttgartu. Jednak proto, že si ho velmi vážím, ale také kvůli jednoduchosti komunikace. Je to tedy takový česko-německý projekt, a to i proto, že se nahrávalo a na zvuku pracovalo v obou státech. Já jsem ještě před dokončením CD pozval Oonu na turné Slet bubeníků 2013 a domluvili jsme se i na koncertním provedení. Máme za sebou asi osm koncertů a další se chystají.

Spolupracoval jsi v duu i s jinými ženami, s Ivou Bittovou nebo se Stěpanidou Borisovou. V čem je spolupráce s Oonou jiná?
Stěpanida Borisova je ryzí člověk z Jakutska. Zpěvem se vyjadřuje úplně čistě, bez jakýchkoliv naučených schémat. Ona tím zpěvem žije a mou úlohou bylo se jí přizpůsobit. Koneckonců náš koncertní program vznikl za jednu zkoušku před natáčením brněnské televize. Iva je hudebně velmi vzdělaná a naše duo bylo v té době něco jako manifest. Rok 1984 byl vinou normalizace temným časem a my jsme strašné chtěli udělat dobrou hudbu. Pavoon je řekl bych hravější. Rozdílů je tím víc, čím blíže se pohled přibližuje. Z větší dálky se ovšem zase tolik neliší.

Dokázal bys zobecnit, v čem je pro tebe hraní v duu, ať už se zpěvákem/zpěvačkou nebo s kýmkoli jiným, zajímavé?
To se špatně definuje. Hrou osudu jsem v duu s Ivou Bittovou používal bicí soupravu vedle houslí jako druhý sólový nástroj. Ta odhalenost a pocit odpovědnosti byl o třídu jinde, než když doprovázíš na bubny kapelu, kde se prodíráš zvukem kytar a basy a spíše dotváříš celkový pocit. Jsi vlastně sólista. I díky tomu mě sólové koncerty provázejí již řadu let. Bubny a zpěv jsem vždy považoval za základ. Pro někoho možná trochu nahý, ale pro předání hudební myšlenky dostatečný. A vysilující může být také synchronizace většího množství hudebníků.

K sólovému hraní ses dostal postupně od kapel jako Dunaj a Pluto a myslím, že tvým skutečně prvním sólovým projektem bylo album Drum Trek. Vnímáš i dnes sólové hraní jako svým způsobem osvobozující?
Sólové hraní je výzva. Odvaha. Já jsem měl první sólový koncert v Ženevě v klubu, který patřil komunitě squatterů. Byla to spíše náhoda. Oslovil jsem místní, aby mi přinesli grafické partitury, které pro mne vytvořil. Já jsem je před koncertem rozvěsil na pódiu a hrál jsem podle nich. Takové propojení. Fungovalo to a já jsem si potom troufl za pomocí „home made“ elektroniky hrát sólové koncerty.

Kromě už zmíněných aktivit pořádáš každý rok na podzim turné Slet bubeníků. Co tě na setkávání s jinými bubeníky nejvíc baví?
Bubeníci jsou skvělí. Za těch třináct let jsem měl možnost potkat roztodivné šílence, skvělé interprety, zemité bijce i křehké rytmiky. Zpětně si uvědomuji, jak rychlá a bezbolestná byla a je komunikace nejen na zkouškách, ale i na cestách a koncertech. Představa, že toto dá dohromady třeba sedm kytaristů, je myslím nemožná. Bubeníci jsou cizelovaní pro doprovod a mají radost, když doprovázejí a podporují někoho, komu věří. A pokud je to opět bubeník, jejich radost nebere konce.

Zmínil jsi projekt Souhvězdí Santini, na kterém jsi spolupracoval s Václavem Cílkem. Později jsi připravil jako doprovod k Cílkově knize Archeus zajímavě koncipované album Anarcheus. Bude mít tato spolupráce další pokračování?
Vypadá to, že bude. Vánoce 2014 jsme společně strávili v Jeruzalémě. Václav fotil, Saša Stipsits filmoval a já jsem nahrával mše, muezzíny, hudební projevy tam i onde a vůbec tu celkovou atmosféru křesťanských rituálů v zemi, kde křesťanství vzniklo, ale kde je jen malým ostrovem obklopeným jinými náboženstvími. Jde mi o hudební propojení tradic křesťanství, judaismu a islámu. Pozval jsem proto do tohoto projektu izraelského basistu Alexe Bershadského a nyní hledáme hudebníka z palestinského území.

Na čem dalším v současné době pracuješ?
Pracuji na novém sólovém projektu s názvem Drumming Alley. Skladby už jsou skoro hotové, zbývá jen zvolit správné studio a rozhodnout se, zda zachovám stejný koncept jako na CD Drum Trek, kde se jedná o nahrávku bez playbacku a postprodukce, anebo to udělat košaté, zvukové a hodně elektronické. Spíše to vypadá na dvě desky.

Zmínili jsme tvou spolupráci s muzikanty a zpěváky z Německa, Izraele nebo sibiřského Jakutska. Současně tě však stále vnímám jako součást brněnské scény. Myslíš, že něco jako „brněnská scéna“ ještě dnes existuje?
To se mě ptáš na něco, co nemohu posoudit. Brněnská scéna byla spojena s dobou a s generací muzikantů, kteří v té době v Brně přebývali, spolu navštěvovali koncerty, pařili, hráli spolu v kapelách a měli touhu něco dokázat. Bolševik nás vlastně tmelil. Současná doba je dost jiná. Naštěstí. Mladí lidé studují, cestují, dělají extrémní sporty, podnikají a karieru berou docela vážně. Jestli tehdy v Brně něco opravdu nebylo, tak snaha o kariéru. Pop se dělal v Praze a navíc nám strašně smrděl…

Jak se vyvíjí hudební scéna, vyvíjejí se i nástroje a móda v jejich používání. V posledních letech je například velmi populární cajón, na který hrají bubeníci amatérských folkových skupin, ale také třeba slavný indický bubeník Trilok Gurtu. Jak se ty jako bubeník na módu používání cajónu díváš?
Jeden cajón vlastním. Každý takový nástroj je spojen s hudebním stylem. U cajónu je to karibská hudba a Peru. Takových perkusivních nástrojů jsou ale na světě tisíce. Každý má svůj rodokmen a jen tento konkrétní zvuk se hodí pro jeho hudební styl. Nejedná se ani náhodou o univerzální bicí nástroj. To, že se cajón objevuje nyní častěji, není nic překvapujícího, stejně jako dříve conga nebo bonga. Koneckonců i djembe se u nás používá docela neafricky.

Před čtrnácti lety jsi v jednom rozhovoru řekl: „Vlna skvělých bubeníků sedmdesátých, osmdesátých let, kterých v kapele bylo potřeba, protože tam něco přinášeli, už odezněla. Dneska je nahrazují samplery a rytmický puls je tvořen něčím jiným než živým chlapem, tím pádem není třeba hráče, který by byl výjimečný. Dnešní bubeníci jsou často konfrontováni s nějakou mašinkou, jsou tlačeni k neomylnosti, což dřív vůbec nebylo. Dříve se zrychlovalo, zpomalovalo, život v tom byl přítomnější, víc to smrdělo.“ – Jak se na to díváš dnes?
Já vždy muzikanty posuzuji především podle míry originality. Dříve byla populární hudba originální. Byla objevná, osobní, a přetrvala ve velkém měřítku i do současnosti. Před pár dny jsem jako u vytržení zíral na regály asi jediné prodejny s hudebními nosiči v Brně, kde se mi naskytl identický obraz jako na burzách v Brně před pětatřiceti lety! Desky, které v té době byly in, jsem včera viděl skoro ve stejném složení jako novinky a to, co se kupuje. To je přece strašný ne? Populární hudba 60., 70. a snad i 80. let je platná, dobrá, potěší. S nástupem masivního showbyznysu se vše posuzuje podle průměru. Co se líbí průměru, má větší šanci na úspěch, prodej a zisk. Norma zvuku, který se používá pro popovou hudbu, je dána. Každý zvukař na festivalu ví, jak má znít kopák, virbl, co je správné a očekávané a co je mimo mainstream. Prostě bezchybnost, a je jako bůh… Naštěstí vedle toho vznikají pořád krásné kapely a roztodivní originálové. Největší anomálií tohoto typu je Björk. Pokud může znít populární hudba v roce 2015 i jako Björk, šance tu je.

Jací jsou tedy bubeníci v roce 2015?
Bubeníci jsou v roce 2015 čím dál tím lepší. Tedy pokud to člověk posuzuje podle čínských dětí, které skoro ani nedosáhnou nožičkou na pedál basového bubnu a hrají technicky na úrovni konzervatoristů krajských měst. Technika může do jisté míry být nositelem hodnot, nicméně po jisté době stává se nudnou.

Komentáře

Reagovat
  • Roman

    21. říjen 2018, 13:56
    "Co se líbí průměru, má větší šanci na úspěch" je nadčasová pravda, Jitko. A bubeník Fajt nebyl nikdy žáden "realizovač kariéry", ale "jen" citlivý muzikant. Pokud jsi první i druhý fakt dosud nepochopila, tak teď už to nedoženeš...
  • Jitka

    9. únor 2015, 0:29
    "Co se líbí průměru, má větší šanci na úspěch" - Jak s tímto začal, už byl trapný... ještě ho to drží? Vždycky, když s tímto postojem začal (což bylo vlastně skoro vždy), začal být trapný. Průměr, od něhož si sliboval odměny, ho nepochopil a hudební milci ho ho hned - oprávněně - odsoudili. Smutný příběh špatně realizované kariéry... Teď už to nedoženeš, kámo...

Dále si přečtěte

Zaz, nejpopulárnější francouzská zpěvačka současnosti, vystoupí 1. prosince v hale Vodova v Brně (a o dva dny dříve ve Foru Karlín v Praze). Telefonicky jsme s ní hovořili o jejím úplně novém albu Paris, které vzniklo ve spolupráci se slavným americkým producentem Quincym Jonesem (někdejším spolupracovníkem Michaela Jacksona), o jejích oblíbených koutech Paříže i o jejích ideálech, snech a vizích.  více

Klavírní recitál Antonína Fajta i přes mizivou propagaci zaplnil Ernův sál na Staré radnici. Syn Ivy Bittové a Pavla Fajta asi vzbudil zvědavost, částečně zapůsobila tichá pošta a zřejmě přišli i nějací kamarádi. Večer to byl hravý, místy až dětsky roztomilý – k tomu ale patří i jistá nevyrovnanost.  více

S Ivou Bittovou jsme mluvili především o jejích dvou posledních albech – jedno je sólové, jedno s orchestrem. Dostali jsme se při tom samozřejmě i k jiným tématům, ale stejně nakonec všechna skončila u hudby.  více


Americký muzikál Rent, jehož premiéru o víkendu uvedlo Městské divadlo Brno, má nálepku kultovního díla. A má na ni právo. Podtrhuje to i tragický osud autora (a to prosím námětu, libreta, hudby i textů v jedné osobě!) Jonathana Larsona, který roku 1996 zemřel krátce před premiérou v šestatřiceti letech. Nikdy se tak nedočkal úspěchů svého díla: třeba čtyř cen Tony a za námět dokonce i Pulitzerovy ceny. Stvrdila brněnská inscenace režiséra Stanislava Moši kvality fenoménu jménem Rent?  více

Dvanáct let trvalo Petře Šany Šanclové, někdejší člence skupin Střepy, Bokomara a Každý den jinak Vlasty Redla, než ke svému prvnímu albu Ze země vah (2006) přidala desku druhou. I tentokrát střídá vážnější a humorné písně, které uvedla jednou (Hrací strojek) a proložila další (Snová) instrumentálkou. A i tentokrát se představuje jako interpretka a autorka pevně zakotvená v tradici českého akustického folku. Jestliže jsem v souvislosti s první deskou zmiňoval jako možný inspirační zdroj Vlastu Redla, tentokrát jako bych ve frázování (například u písně Zoo) slyšel ohlas spolupráce s Pavlínou Jíšovou, v jejíž kapele Šanclová už několik let hraje.  více

Letošní rok přinesl také jedno důležité jubileum: rovných sto let od narození Leonarda Bernsteina. První listopadový večer připravila Filharmonie Brno koncert právě k jeho památce. Pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russel Daviese stanul na pódiu sálu na Stadionu vedle filharmonie také Český filharmonický sbor, dále sbor dětí a mládeže Kantiléna, sopranistka Pavla Vykopalová a herec Brian Caspe.  více

Historicky poučená interpretace se stala prubířským kamenem uměleckých těles, jež si vzala za úkol oživit hudbu vzdálené minulosti v co nejpůvodnějším tvaru. Barokní housle, lukovité smyčce, zvonivá barva violy de gamba, dravost středověké fiduly a především znalost dobové interpretační praxe se staly východiskem při pátrání po nezkaleném a autentickém zvuku staré hudby. Mnoho interpretů se snaží bedlivým studiem pramenů postihnout a pochopit jemné nuance tehdejšího hudebního jazyka a přetavit tuto znalost v hudbu, která osloví současné posluchače. Mohlo by se zdát, že snaha o proniknutí do původní interpretační praxe je doménou pouze barokní, renesanční, případně středověké hudby. Ansámbl Musica Florea pod vedením dirigenta a violoncellisty Marka Štryncla se však obrací k tvorbě relativně nedávné – romantické. Zbavuje ji interpretačních nánosů, které vznikly v minulém století. V brněnském kostele Jana Amose Komenského jmenovaný soubor včera představil svoji vizi Dvořákovy hudby. Zazněla předehra Můj domov op. 62 vzniklá roku 1882 pro potřeby hry Josef Kajetán Tyl od F. F. Šamberka a Symfonie č. 4 d moll B. 41více

S další českou muzikálovou premiérou v podobě titulu Big vyrukovalo Městské divadlo Brno. Hudební novinka, která se zrodila ze stejnojmenného filmu, pobaví děti, pubescenty i jejich doprovod. Tato muzikálová pohádka obslouží skutečně všechny generace. Big je totiž rodinnou komedii, která dokáže být místy i fantasy podívanou, jindy romanticky nasládlým dílkem o lásce či napínavou záležitostí o unáhleném malém klukovi, s nímž to ale nakonec dobře dopadne.  více

V pátek 19. října vystoupil v HaDivadle big band Cotatcha Orchestra s významným zahraničním hostem: trombonistou, skladatelem a aranžérem Iljou Reijngoudem. Po recenzi koncertu vám nyní přinášíme také rozhovor s tímto nizozemským jazzmanem, držitelem Latin Grammy a dalších významných ocenění. Reijngoud na naše otázky odpovídal krátce před brněnským koncertem.  více

Slibně se rozvíjející současná česká jazzová scéna, k níž patří skvěle fungující festivaly i dvě vysoké školy s výukou jazzu (v Brně a v Praze), vytváří zázemí nejen pro malé soubory, ale také pro velké orchestry. V Praze funguje vynikající Concept Art Orchestra, který se pod vedením trumpetistky Štěpánky Balcarové zaměřuje na tvorbu současných českých autotů střední a mladší generace (tzv. Pražská šestka). V Brně B-Side Band v čele s trumpetistou Josefem Buchtou vyprodává velké sály a hraje na velkých festivalech, spolupracuje s populárním Vojtěchem Dykem, ale nerezignoval ani na původní jazzový repertoár a také spolupracuje se zahraničními hvězdami formátu Kurta Ellinga. Další brněnský big band, Cotatcha Orchestra, pod vedením (také trumpetisty) Jiřího Kotači, se zatím takovými velkými úspěchy chlubit nemůže. Přesto se těleso, které vzniklo ze studentů a pedagogů jazzové katedry na JAMU, dravě a zdravě na naší scéně dere kupředu a vzhledem k tomu, jak kvalitní hudebníky má ve svém středu, jsem přesvědčen, že jeho místo na scéně bude za pár let nepřehlédnutelné.  více

Předposlední koncert brněnského hudebního festivalu Expozice nové hudby nesl název Příběh utrpení a naděje a postavil vedle sebe ve středu 17. října hudbu skladatelů Fausta Romitelliho a Francesca Filideie a výběr z poezie básníka, překladatele a esejisty Jana Zahradníčka. Vzhledem k tématu večera se hudební produkce odehrála v kapli bývalé brněnské káznice. Příznačně (i přízračně) zvolený podnázev koncertu Dům strach vycházel ze stejnojmenné Zahradníčkovy básnické sbírky. O uměleckou recitaci se postaral Otakar Blaha, díla obou skladatelů pak provedlo hudební těleso Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra. Koncert/představení režíroval Radim Nejedlý.  více

Jubilejní 25. ročník olomouckého Podzimního festivalu duchovní hudby se blíží ke konci. Před závěrečným Verdiho Requiem přehlídka ještě včera nabídla koncert brněnského komorního sboru Ensemble Versus pod vedením Vladimíra Maňase a souboru renesančních dechových nástrojů s doprovodem continua Capella Ornamentata pod uměleckým vedením jeho zakladatele Richarda Šedy v olomouckém kostele Zvěstování Páně. Obě tělesa se věnují převážně interpretaci duchovní hudby 16. a 17. století a podílela se na mnoha jiných společných projektech. V roce 2017 vzniklo z této spolupráce CD věnované dílu pozdně renesančního skladatele Nicolause Zangia, jehož skladby na nedělním koncertu též zazněly.  více

Festival Expozice nové hudby konfrontuje již jedenatřicet let brněnské posluchače se soudobou českou i zahraniční tvorbou. Za tuto dobu si festivalové koncerty dokázaly získat oddané publikum toužící zažít netradiční hudební díla a experimenty na vlastní kůži. Podzimní část nového ročníku včera zahájil vokální cyklus Canti del Capricorno italského skladatele Giacinta Scelsiho v sólovém provedení sopranistky Lore Lixenberg.  více

Milovníci jazzu i artificiální hudby si včera večer přišli na své. Filharmonie Brno zahájila koncertem v Besedním domě již pátou sezónu abonentní řady s názvem Jazz & World Music. Brněnští filharmonici společně s hudebním tělesem Matúš Jakabčic Quintet interpretovali světové skladby – nejen jazzové – v aranžmá vedoucího souboru Matúše Jakabčice. Koncert řídil dirigent a skladatel Pavel Šnajdr.  více

Brněnský zpěvák a hráč na foukací harmoniku Darek Neumann (*1967) prošel kapelami různých žánrů od folku přes bigbít po zpívání s velkou jazzovou kapelou. Na svém aktuálním albu Svět, který znám zpívá úpravy jazzových standardů s novými českými texty, které – většinou přímo pro něj – psala Ester Kočičková.  více

V Praze a v Brně vystoupí tento týden anglický zpěvák Chris Norman, zakládající a dlouholetý člen populární skupiny Smokie. V Brně v DRFG Aréně má koncert v sobotu 6. října, v pražském Foru Karlín vystoupí o dva dny dříve.  více

„Beránci a vlci jsou moje osobní vize moravské world music,“ tvrdí Marian Friedl, který je stejně skvělým hráčem na vlastnoručně vyrobené lidové píšťalky jako na jazzový kontrabas. Právě jeho zkušenosti s různými žánry od folkloru po free jazz plus samozřejmě spojení s podobně stylově rozkročenou Jitkou Šuranskou vedly ke vzniku mimořádného hudebního pásma, které má svůj prapůvod v představení Z kořenů k world music na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. Díky grantu z Ministerstva kultury vzniklo album Beránci a vlci s účastí čtyř hudebních uskupení různých stylů (což je dohromady přes dvacet muzikantů a zpěváků), které získalo zaslouženě Anděla v rozšířené kategorii Folk (pod kterou nově spadá i žánr world music). Mezitím v létě 2017 proběhla koncertní premiéra Beránků a vlků opět v Náměšti nad Oslavou (s účastí vydavatele alba Milana Páleše v převleku za Ovčí babičku) a poté další festivalová vystoupení – na Hradeckém slunovratu v Hradci nad Moravicí nebo na Colours of Ostrava. Malým snem Mariana Friedla a všech jeho beránků a vlků bylo přenést pásmo do zvukově čistého prostředí brněnského Sono centra, což se díky úspěšné crowdfundingové kampani povedlo. Zhruba hodinový koncert byl tím pádem nejen prostým „přehráním“ desky, ale především obrovskou oslavou a možná i novým startem projektu – vstříc větším a větším sálům.  více

Prostory brněnských lázní na Rašínově ulici naplnil v neděli večer nový projekt uměleckého spolku Hausopera, kladoucího si za cíl přinést nové a kvalitní kulturní produkce do míst denního provozu, která jinak s hudbou, potažmo přímo s operou, nemají mnoho společného. První vlaštovkou je krátká opera Poslední pólo skladatele - dirigenta Marka Ivanoviće a libretisty - operního pěvce Josefa Škarky pojednávající o dvou přátelích, zamlčené lásce a černém svědomí. Dílo režíroval Petr Hašek, scénografii navrhl Ján Tereba a o světelný design se postarali Pavla Beranová, Michal Hór a Zuzana Bottová. Hlavní postavy ztvárnili Tomáš Krejčí, Aleš Procházka a Andrea Široká. Na akordeon hrála Žaneta Vítová, na vibrafon a bicí pak Kristýna Švihálková. Přednášela Lenka Sedláčková.  více

Nejčtenější

Kritika

Americký muzikál Rent, jehož premiéru o víkendu uvedlo Městské divadlo Brno, má nálepku kultovního díla. A má na ni právo. Podtrhuje to i tragický osud autora (a to prosím námětu, libreta, hudby i textů v jedné osobě!) Jonathana Larsona, který roku 1996 zemřel krátce před premiérou v šestatřiceti letech. Nikdy se tak nedočkal úspěchů svého díla: třeba čtyř cen Tony a za námět dokonce i Pulitzerovy ceny. Stvrdila brněnská inscenace režiséra Stanislava Moši kvality fenoménu jménem Rent?  více