Pavel Fajt: Co se líbí průměru, má větší šanci na úspěch

Pavel Fajt: Co se líbí průměru, má větší šanci na úspěch

Na svém kontě má sólová bubenická alba i spolupráci se zpěváky a dalšími hudebníky. Vedle bicí soupravy se věnuje elektronickým zvukům, od rocku skupin Dunaj a Pluto zběhl k etnickým inspiracím a žánrově nezařaditelným hudebním spojením. Jeho společnou desku s Ivou Bittovou kdysi Jiří Černý zařadil mezi „albové milníky českého folku“, Leoš Kofroň v Rock & popu o něm píše jako o muzikantovi, který „bicí soupravu povýšil na skutečný hudební nástroj“. Jedním z nejnovějších projektů Pavla Fajta je duo Pavoon, které tvoří společně s německou pianistkou a zpěvačkou Oonou Kastner. Na sklonku roku 2014 vydali album Levantis, inspirované kulturami východního Středomoří a také poezií několika evropských básníků.

Pavle, kdy a jak ses s Oonou Kastner seznámil?
Myslím, že to bylo před osmi lety po mém koncertě v klubu Bunker Ulmenwall v Bielefeldu v Německu. Přišla po koncertě a řekla, že udělala skladbu na moje groovy. Já jsem si řekl: Výborně, inspiruji i německé ženy! – Nahrávka se mi líbila, byla citlivá. Jemné harmonie a hlavně výborný zpěv. Napadlo mě, že zpívá jako Björk.

Toto by se tedy dalo označit za začátek vaší spolupráce. Jaká pak byla cesta až k aktuálnímu albu?
Potkávali jsme se průběžně. Na začátku jsem já jezdil do Německa a připravovali jsme koncertní program. Koncertů nebylo mnoho, ale vždy to pro mne bylo milé setkání a hlavně jsme si výborně rozuměli nejen na hudební rovině. Potom jsem Ooně poslal moje CD s Václavem Cílkem Souhvězdí Santini. Inspirovalo ji to a navrhla mi koncept hudebního projektu z oblasti Blízkého východu. Inspirovali jsme se esoterikem a duchovním guru Georgem Ivanovičem Gurdžijevem, který na svých cestách po tomto regionu zachytil různé hudební motivy, především klidné a hloubavé písně, ne nepodobné moravským baladám.

K této oblasti, tedy k východnímu Středomoří, odkazuje název alba Levantis. Jak přesně jste tento region, dnes zmítaný různými konflikty, do písní pojali?
Hudební motivy vycházejí z harmonického cítění právě této oblasti. Oona ovšem velmi citlivě použila texty jí blízkých básníků, a dokonce i zpívá v jejich původním jazyce.

Ty se na albu neprezentuješ jen jako bubeník, ale do velké míry i jako hráč na elektronické nástroje. Jak konkrétně skladby vznikaly?
Je složité přesně určit, kdo je víc autorem tam či onde. Pokud dělají hudbu dva lidé spolu, ovlivňují se. Na nápadu jednoho vznikne třeba i lepší myšlenka druhého, která by ovšem nevznikla právě bez tohoto procesu tvorby. Základním komunikačním protokolem je otevřenost a zaujatost pro věc. Oona má na této desce jistě dominantní podíl především díky zpěvu a hře na piano. Já jsem se spíše zabýval rytmy, groovy a loopy. Měl jsem také docela jasno o výsledném vyznění alba. Chtěl jsem například, aby bubny byly použity méně tradičním způsobem.

Je Levantis jen studiový projekt, nebo se konaly, resp. budou konat nějaké koncerty?
Levantis vznikl jako čistě studiová věc. Otázka studia a zvukaře je pro tento typ nahrávky zcela zásadní. Přizvali jsme si ke spolupráci Jana Brambůrka, který nyní pracuje ve Stuttgartu. Jednak proto, že si ho velmi vážím, ale také kvůli jednoduchosti komunikace. Je to tedy takový česko-německý projekt, a to i proto, že se nahrávalo a na zvuku pracovalo v obou státech. Já jsem ještě před dokončením CD pozval Oonu na turné Slet bubeníků 2013 a domluvili jsme se i na koncertním provedení. Máme za sebou asi osm koncertů a další se chystají.

Spolupracoval jsi v duu i s jinými ženami, s Ivou Bittovou nebo se Stěpanidou Borisovou. V čem je spolupráce s Oonou jiná?
Stěpanida Borisova je ryzí člověk z Jakutska. Zpěvem se vyjadřuje úplně čistě, bez jakýchkoliv naučených schémat. Ona tím zpěvem žije a mou úlohou bylo se jí přizpůsobit. Koneckonců náš koncertní program vznikl za jednu zkoušku před natáčením brněnské televize. Iva je hudebně velmi vzdělaná a naše duo bylo v té době něco jako manifest. Rok 1984 byl vinou normalizace temným časem a my jsme strašné chtěli udělat dobrou hudbu. Pavoon je řekl bych hravější. Rozdílů je tím víc, čím blíže se pohled přibližuje. Z větší dálky se ovšem zase tolik neliší.

Dokázal bys zobecnit, v čem je pro tebe hraní v duu, ať už se zpěvákem/zpěvačkou nebo s kýmkoli jiným, zajímavé?
To se špatně definuje. Hrou osudu jsem v duu s Ivou Bittovou používal bicí soupravu vedle houslí jako druhý sólový nástroj. Ta odhalenost a pocit odpovědnosti byl o třídu jinde, než když doprovázíš na bubny kapelu, kde se prodíráš zvukem kytar a basy a spíše dotváříš celkový pocit. Jsi vlastně sólista. I díky tomu mě sólové koncerty provázejí již řadu let. Bubny a zpěv jsem vždy považoval za základ. Pro někoho možná trochu nahý, ale pro předání hudební myšlenky dostatečný. A vysilující může být také synchronizace většího množství hudebníků.

K sólovému hraní ses dostal postupně od kapel jako Dunaj a Pluto a myslím, že tvým skutečně prvním sólovým projektem bylo album Drum Trek. Vnímáš i dnes sólové hraní jako svým způsobem osvobozující?
Sólové hraní je výzva. Odvaha. Já jsem měl první sólový koncert v Ženevě v klubu, který patřil komunitě squatterů. Byla to spíše náhoda. Oslovil jsem místní, aby mi přinesli grafické partitury, které pro mne vytvořil. Já jsem je před koncertem rozvěsil na pódiu a hrál jsem podle nich. Takové propojení. Fungovalo to a já jsem si potom troufl za pomocí „home made“ elektroniky hrát sólové koncerty.

Kromě už zmíněných aktivit pořádáš každý rok na podzim turné Slet bubeníků. Co tě na setkávání s jinými bubeníky nejvíc baví?
Bubeníci jsou skvělí. Za těch třináct let jsem měl možnost potkat roztodivné šílence, skvělé interprety, zemité bijce i křehké rytmiky. Zpětně si uvědomuji, jak rychlá a bezbolestná byla a je komunikace nejen na zkouškách, ale i na cestách a koncertech. Představa, že toto dá dohromady třeba sedm kytaristů, je myslím nemožná. Bubeníci jsou cizelovaní pro doprovod a mají radost, když doprovázejí a podporují někoho, komu věří. A pokud je to opět bubeník, jejich radost nebere konce.

Zmínil jsi projekt Souhvězdí Santini, na kterém jsi spolupracoval s Václavem Cílkem. Později jsi připravil jako doprovod k Cílkově knize Archeus zajímavě koncipované album Anarcheus. Bude mít tato spolupráce další pokračování?
Vypadá to, že bude. Vánoce 2014 jsme společně strávili v Jeruzalémě. Václav fotil, Saša Stipsits filmoval a já jsem nahrával mše, muezzíny, hudební projevy tam i onde a vůbec tu celkovou atmosféru křesťanských rituálů v zemi, kde křesťanství vzniklo, ale kde je jen malým ostrovem obklopeným jinými náboženstvími. Jde mi o hudební propojení tradic křesťanství, judaismu a islámu. Pozval jsem proto do tohoto projektu izraelského basistu Alexe Bershadského a nyní hledáme hudebníka z palestinského území.

Na čem dalším v současné době pracuješ?
Pracuji na novém sólovém projektu s názvem Drumming Alley. Skladby už jsou skoro hotové, zbývá jen zvolit správné studio a rozhodnout se, zda zachovám stejný koncept jako na CD Drum Trek, kde se jedná o nahrávku bez playbacku a postprodukce, anebo to udělat košaté, zvukové a hodně elektronické. Spíše to vypadá na dvě desky.

Zmínili jsme tvou spolupráci s muzikanty a zpěváky z Německa, Izraele nebo sibiřského Jakutska. Současně tě však stále vnímám jako součást brněnské scény. Myslíš, že něco jako „brněnská scéna“ ještě dnes existuje?
To se mě ptáš na něco, co nemohu posoudit. Brněnská scéna byla spojena s dobou a s generací muzikantů, kteří v té době v Brně přebývali, spolu navštěvovali koncerty, pařili, hráli spolu v kapelách a měli touhu něco dokázat. Bolševik nás vlastně tmelil. Současná doba je dost jiná. Naštěstí. Mladí lidé studují, cestují, dělají extrémní sporty, podnikají a karieru berou docela vážně. Jestli tehdy v Brně něco opravdu nebylo, tak snaha o kariéru. Pop se dělal v Praze a navíc nám strašně smrděl…

Jak se vyvíjí hudební scéna, vyvíjejí se i nástroje a móda v jejich používání. V posledních letech je například velmi populární cajón, na který hrají bubeníci amatérských folkových skupin, ale také třeba slavný indický bubeník Trilok Gurtu. Jak se ty jako bubeník na módu používání cajónu díváš?
Jeden cajón vlastním. Každý takový nástroj je spojen s hudebním stylem. U cajónu je to karibská hudba a Peru. Takových perkusivních nástrojů jsou ale na světě tisíce. Každý má svůj rodokmen a jen tento konkrétní zvuk se hodí pro jeho hudební styl. Nejedná se ani náhodou o univerzální bicí nástroj. To, že se cajón objevuje nyní častěji, není nic překvapujícího, stejně jako dříve conga nebo bonga. Koneckonců i djembe se u nás používá docela neafricky.

Před čtrnácti lety jsi v jednom rozhovoru řekl: „Vlna skvělých bubeníků sedmdesátých, osmdesátých let, kterých v kapele bylo potřeba, protože tam něco přinášeli, už odezněla. Dneska je nahrazují samplery a rytmický puls je tvořen něčím jiným než živým chlapem, tím pádem není třeba hráče, který by byl výjimečný. Dnešní bubeníci jsou často konfrontováni s nějakou mašinkou, jsou tlačeni k neomylnosti, což dřív vůbec nebylo. Dříve se zrychlovalo, zpomalovalo, život v tom byl přítomnější, víc to smrdělo.“ – Jak se na to díváš dnes?
Já vždy muzikanty posuzuji především podle míry originality. Dříve byla populární hudba originální. Byla objevná, osobní, a přetrvala ve velkém měřítku i do současnosti. Před pár dny jsem jako u vytržení zíral na regály asi jediné prodejny s hudebními nosiči v Brně, kde se mi naskytl identický obraz jako na burzách v Brně před pětatřiceti lety! Desky, které v té době byly in, jsem včera viděl skoro ve stejném složení jako novinky a to, co se kupuje. To je přece strašný ne? Populární hudba 60., 70. a snad i 80. let je platná, dobrá, potěší. S nástupem masivního showbyznysu se vše posuzuje podle průměru. Co se líbí průměru, má větší šanci na úspěch, prodej a zisk. Norma zvuku, který se používá pro popovou hudbu, je dána. Každý zvukař na festivalu ví, jak má znít kopák, virbl, co je správné a očekávané a co je mimo mainstream. Prostě bezchybnost, a je jako bůh… Naštěstí vedle toho vznikají pořád krásné kapely a roztodivní originálové. Největší anomálií tohoto typu je Björk. Pokud může znít populární hudba v roce 2015 i jako Björk, šance tu je.

Jací jsou tedy bubeníci v roce 2015?
Bubeníci jsou v roce 2015 čím dál tím lepší. Tedy pokud to člověk posuzuje podle čínských dětí, které skoro ani nedosáhnou nožičkou na pedál basového bubnu a hrají technicky na úrovni konzervatoristů krajských měst. Technika může do jisté míry být nositelem hodnot, nicméně po jisté době stává se nudnou.

Komentáře

Reagovat
  • Roman

    21. říjen 2018, 13:56
    "Co se líbí průměru, má větší šanci na úspěch" je nadčasová pravda, Jitko. A bubeník Fajt nebyl nikdy žáden "realizovač kariéry", ale "jen" citlivý muzikant. Pokud jsi první i druhý fakt dosud nepochopila, tak teď už to nedoženeš...
  • Jitka

    9. únor 2015, 0:29
    "Co se líbí průměru, má větší šanci na úspěch" - Jak s tímto začal, už byl trapný... ještě ho to drží? Vždycky, když s tímto postojem začal (což bylo vlastně skoro vždy), začal být trapný. Průměr, od něhož si sliboval odměny, ho nepochopil a hudební milci ho ho hned - oprávněně - odsoudili. Smutný příběh špatně realizované kariéry... Teď už to nedoženeš, kámo...

Dále si přečtěte

Zaz, nejpopulárnější francouzská zpěvačka současnosti, vystoupí 1. prosince v hale Vodova v Brně (a o dva dny dříve ve Foru Karlín v Praze). Telefonicky jsme s ní hovořili o jejím úplně novém albu Paris, které vzniklo ve spolupráci se slavným americkým producentem Quincym Jonesem (někdejším spolupracovníkem Michaela Jacksona), o jejích oblíbených koutech Paříže i o jejích ideálech, snech a vizích.  více

Klavírní recitál Antonína Fajta i přes mizivou propagaci zaplnil Ernův sál na Staré radnici. Syn Ivy Bittové a Pavla Fajta asi vzbudil zvědavost, částečně zapůsobila tichá pošta a zřejmě přišli i nějací kamarádi. Večer to byl hravý, místy až dětsky roztomilý – k tomu ale patří i jistá nevyrovnanost.  více

S Ivou Bittovou jsme mluvili především o jejích dvou posledních albech – jedno je sólové, jedno s orchestrem. Dostali jsme se při tom samozřejmě i k jiným tématům, ale stejně nakonec všechna skončila u hudby.  více


Vyprodaná Fléda. Hlava na hlavě. A přesto v tom davu potkáte šest spolužáků, se kterými jste v první polovině 90. let sdíleli budovu gymnázia, i kolegyni, se kterou jste později studovali žurnalistiku. Skupina Dunaj se dvacet let po svém rozpadu vrátila na pódia a její někdejší domovské město bylo pochopitelně jednou z prvních důležitých zastávek.  více

Koncerty vážné hudby nám asociují především večerní hodiny, formální ustrojení a v některých případech i skleničku vína. Včerejší sobota dokázala, že dopoledne představuje stejně vhodný čas na uměleckou produkci. Hodinu před polednem zazněly v Křišťálovém sále brněnské Staré radnice violoncellové sonáty Ludwiga van Beethovena, Clauda Debussyho a Dmitrije Šostakoviče v provedení violoncellisty Štěpána Filípka a klavíristy Marka Pinzowa. Koncert pořádalo Národní divadlo Brno.  více

„Dát si občas porci romantiky neškodí. Navíc za takovouto romantiku se stydět nemusíte,“ psal jsem v recenzi bilančního alba Střípky příběhů, které si brněnská skupina F.T.Prim vydala v roce 2013 u příležitosti čtvrtstoletí od svého vzniku. O pět let později, tedy k třicátým narozeninám, si skupina v čele se zpívajícím autorem a kytaristou nadělali novinkovou desku Labyrint. Platí opět vše, co jsem napsal minule. Opět by se dala vyzdvihnout romantika i trampská témata, stejně jako pozvolný posun od akustické „tulácké“ hudby k popu. I to balancování na samé hraně kýče v některých momentech zůstává, stejně jako nezpochybnitelná hráčská zručnost členů kapely. Skoro by se zdálo, že Labyrint nic nového nepřináší. Ale není to tak. Stačí dobrovolně zabloudit a v labyrintu tónů a slov najdeme zajímavé momenty. Jen si skutečně musíme připustit, že romantika občas není na škodu.  více

Skupinou Dunaj prošla řada důležitých osobností brněnské alternativní scény, například Pavel Fajt a Iva Bittová. Po jejich odchodu skupinu dlouho tvořila čtveřice Jiří Kolšovský, Vladimír Václavek, Josef Ostřanský a Pavel Koudelka. V roce 1998 legendární kapela ukončila činnost a krátce nato ve věku pouhých 43 let zemřel její zpěvák a kytarista Kolšovský. Nyní se jako Dunaj vracejí na scénu zbylí tři členové. Před koncem roku se v Brně předvedli jako hosté Tata Bojs a 17. ledna je čeká na Flédě samostatný koncert v rámci aktuálního turné. V létě se pak obnovený Dunaj představí například na festivalech Hradecký slunovrat (Hradec nad Moravicí) nebo Eurotrialog (Mikulov).  více

Když kapela vydá první řadové album po třiceti letech, navíc v roce svých padesátých narozenin, je to samozřejmě obrovská událost. Brněnská legenda Progres 2 sice na novou desku pomýšlela dlouho, ale – jak mi před časem řekl kytarista a zpěvák Pavel Váně – nemohla najít vhodné téma. Nakonec se námět našel: slavná kniha Jacka Londona na pomezí filosofického románu a sci-fi Tulák po hvězdách. Na půdorysu pobytu ve vězení, přemítání o životě a smrti, spravedlnosti a milosrdenství a – což je ta fantastická část – návštěv nadpozemských světů vznikl příběh, který je pojítkem celkem sedmnácti skladeb přibližně hodinového alba.  více

Druhý, tedy večerní Novoroční koncert Filharmonie Brno přinesl Dvořákův violoncellový koncert v podání Raphaella Wallfische a operní předehry od Stanisława Moniuzska, Jacquese Offenbacha, Franze von Suppého nebo Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. Filharmonie Brno vkročila do roku 2019 pod taktovkou dirigenta Roberta Kružíka.  více

Známou humoristickou prózu Klapzubova jedenáctka od spisovatele Eduarda Basse přivedli nyní na jeviště v Městském divadle Brno. Nejde ovšem o činohru. Vznikla tady rozverná zpěvohra, která divadelně není žádným dech beroucím spektáklem. Užijete si však chytlavou swingující muziku známého jazzmana a pianisty Jiřího Levíčka v živém provedení devítičlenného orchestru, jak je tady dobrým zvykem.  více

Aktuální sestava skupiny Květy má tři členy. Poté, co v roce 2017 vydali hned dvě řadová alba (Komik do půl osmé a Spí vánoční pták), se dohodli, že každý složí sólovou desku v jiném žánru a s pomocí svých kolegů z kapely a přizvaných hostů tato alba nahrají a vydají. Projekt souhrnně nazvali YM („my“ pozpátku) a na konci roku 2018 vydali první dvě ze tří zamýšlených alb – CD Japonec s elektronickými nahrávkami Aleše Pilgra a LP desku Lorenzovi hoši s country písněmi Martina E. Kyšperského. Obě alba nás sice zvou do velmi odlišných hudebních světů, ale některé drobné detaily je spojují. A nejedná se jen o to, že na obou najdeme píseň s názvem Kamarádi.  více

Nenápadně se rodí v Brně další skvělý big band. Vedle pozvolna mizícího Gustav Brom Big Bandu, který koncertuje jen několikrát za rok, a silně expandujícího B-Side Bandu, jehož pozice se ustálila na doprovodném orchestru domácích a zahraničních zpěváckých hvězd, je The Cotatcha Orchestra založený v roce 2014 povýtce instrumentální, stále lépe sehraná jazzová formace se širokým záběrem od jazzových standardů přes skladby věhlasných zahraničních autorů (mj. Stan Kenton, Quincy Jones, Charles Mingus) až po tvorbu soudobých českých komponistů (mj. Miroslav Hloucal). Pro The Cotatcha Orchestra upravuje a komponuje i kontrabasista Vincenc Kummer. Jeho sedmasedmdesátiny (oslavil je už v červenci) odrážel i program koncertu, který byl symbolickou poctou jeho práci pro mladou brněnskou kapelu.  více

Strážnická zpěvačka a cimbalistka Magdalena Múčková se už v útlém věku projevila jako výrazný talent: v soutěži dětských zpěváků si ve finále zazpívala s brněnským BROLNem – a nahrávka to byla natolik vydařená, že ji Český rozhlas Brno dodnes uchovává jako tzv. trvalku. Dětský hlásek vyzrál v krásně zabarvený, nezaměnitelný hlas mladé ženy, která si velmi brzy osvojila disciplínu pro lidovou zpěvačku nejnáročnější, totiž interpretaci lidových balad: kupříkladu její vlastní úpravy baladických příběhů z rodného strážnického Dolňácka Vydala máti, vydala dcéru a V širém poli hruščička jsou čisté a působivé. Ve dvaceti se nebojácně postavila do čela mladé strážnické cimbálové muziky Danaj, která letos oslavila třicetiny, a natočila s ní devět CD – mezi jinými ceněná tematická alba Písničky z malířovy palety (2000, reedice 2018), vánoční Nenechte nás dlúho státi (1996), Vladimíru Úlehlovi dedikované CD Písňovou zahradou (2008) nebo letošní Desatero (2018).  V BROLNu na čas zakotvila jako kmenová cimbalistka a zpěvačka, dodnes se současným “malým” BROLNem občas hostuje. Kromě hraní na cimbál, zpívání, komponování muzikantských pásem a úprav písní pro “svou” CM Danaj vyučuje hru na cimbál na ZUŠ ve Veselí a ve Skalici - a našla si i práci redaktorskou a scénáristickou: v pořadu U nás aneb Od cimbálu k lidové kultuře v TV Noe představuje divákům výrazné osobnosti české a moravské lidové muziky. Jak je zřejmé, kulaté narozeniny nemá vlastně ani čas oslavit v klidu … V rámci letošního festivalu Janáček Brno prezentovala svůj autorský pořad Kvítí milodějné – takže bylo o čem si povídat.  více

Když trio Ponk v obsazení housle, cimbál a kontrabas přišlo se svým prvním albem Postfolklor a konceptem mrtvého folkloru, psal jsem, že se kapele podařilo „vnést do vybraného [folklorního] materiálu kus sama sebe, použít v písních spoustu hudebních vtípků a jasně čitelných i méně nápadných obratů z jiných žánrů, a přitom zachovat jejich podstatu“. Ponk tehdy hrál úpravy lidových písní, kterým sice ponechal texty a melodie, ale s velmi úsporným a čistě akustickým instrumentářem dokázal tento tradiční repertoár obohatit o prvky rocku a dalších žánrů. Vtip spočíval ve využití netradičních rytmických vzorců, způsobu hry a energie. Na podobném principu by se dalo vystavět hned několik alb, a tak po debutu s písněmi o smrti mohl Ponk natočit kolekce lidových písní svatebních nebo vánočních. Nestalo se tak a je to dobře.  více

Ve čtvrtek a v pátek proběhly v Brně dva zcela odlišné koncerty, avšak s jedním společným jmenovatelem. Byla jím Horňácká muzika Petra Mičky. První čtvrteční akce se konala v klubu Leitnerka a šlo o dvojkoncert s kapelou Lesní zvěř. Páteční program hostil husovický klub Musilka a za doprovodu zmíněné kapely se na něm představili zpěváci a zpěvačky z horňácké obce Hrubá Vrbka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno 2018 vyvrcholil operním představením Výlety páně Broučka v nastudování Národního divadla (Praha) v režii Slávy Daubnerové se scénografií Pavla Boráka a s kostýmy Simony Vachálkové. V hlavních rolích se představili Jaroslav Březina, Aleš Briscein, František Zahradníček, Alžběta Poláčková, Jiří Sulženko, Andrea Široká, Stanislava Jirků, Martin Šrejma, Roman Janál a Josef Moravec. Orchestr a sbor Národního divadla řídil Jaroslav Kyzlink, o taneční čísla se postarali členové Baletu Národního divadla a externisté.  více

První prosincový víkend se na Mezinárodním festivalu Janáček Brno 2018 nesl ve znamení krásy a poetiky lidové písně, tak jak ji vnímal skladatel sám. Sobotní odpoledne v Mahenově divadle patřilo folkloru ryzímu přímo ze skladatelova rodného kraje. Neděle potom patřila slavnostnímu představení jednoho z jeho největších folklorem inspirovaných děl – Moravská lidová poezie v písních – v působivých prostorách vily Tugendhat.  více

Ze soutěže Blues Aperitiv postoupil letos na mezinárodní festival Blues Alive do Šumperka slovenská skupina Kiero Grande, dále dvě polské kapely a brněnský hudebník Jan Fic se svým sólovým projektem. Honza, který si pod značkou Red Bird Instruments sám vyrábí kytary z krabic od doutníků (cigar box guitars) a další nástroje, je jinak známý jako frontman skupiny The Weathermakers, s níž si syrové blues zahrál i na Portě. A na několika festivalech se mihl i jako kapelník recesistické trampské skupiny The Honzíci. Následující rozhovor vznikl u příležitosti vydání sólového alba Město, které Jan Fic společně s producentem Martinem Kyšperským oficiálně představí 17. prosince v brněnském obchůdku Stereo – Vinyl Culture Shop.  více

Nejčtenější

Kritika

Vyprodaná Fléda. Hlava na hlavě. A přesto v tom davu potkáte šest spolužáků, se kterými jste v první polovině 90. let sdíleli budovu gymnázia, i kolegyni, se kterou jste později studovali žurnalistiku. Skupina Dunaj se dvacet let po svém rozpadu vrátila na pódia a její někdejší domovské město bylo pochopitelně jednou z prvních důležitých zastávek.  více