Pavel Fajt: Co se líbí průměru, má větší šanci na úspěch

Pavel Fajt: Co se líbí průměru, má větší šanci na úspěch

Na svém kontě má sólová bubenická alba i spolupráci se zpěváky a dalšími hudebníky. Vedle bicí soupravy se věnuje elektronickým zvukům, od rocku skupin Dunaj a Pluto zběhl k etnickým inspiracím a žánrově nezařaditelným hudebním spojením. Jeho společnou desku s Ivou Bittovou kdysi Jiří Černý zařadil mezi „albové milníky českého folku“, Leoš Kofroň v Rock & popu o něm píše jako o muzikantovi, který „bicí soupravu povýšil na skutečný hudební nástroj“. Jedním z nejnovějších projektů Pavla Fajta je duo Pavoon, které tvoří společně s německou pianistkou a zpěvačkou Oonou Kastner. Na sklonku roku 2014 vydali album Levantis, inspirované kulturami východního Středomoří a také poezií několika evropských básníků.

Pavle, kdy a jak ses s Oonou Kastner seznámil?
Myslím, že to bylo před osmi lety po mém koncertě v klubu Bunker Ulmenwall v Bielefeldu v Německu. Přišla po koncertě a řekla, že udělala skladbu na moje groovy. Já jsem si řekl: Výborně, inspiruji i německé ženy! – Nahrávka se mi líbila, byla citlivá. Jemné harmonie a hlavně výborný zpěv. Napadlo mě, že zpívá jako Björk.

Toto by se tedy dalo označit za začátek vaší spolupráce. Jaká pak byla cesta až k aktuálnímu albu?
Potkávali jsme se průběžně. Na začátku jsem já jezdil do Německa a připravovali jsme koncertní program. Koncertů nebylo mnoho, ale vždy to pro mne bylo milé setkání a hlavně jsme si výborně rozuměli nejen na hudební rovině. Potom jsem Ooně poslal moje CD s Václavem Cílkem Souhvězdí Santini. Inspirovalo ji to a navrhla mi koncept hudebního projektu z oblasti Blízkého východu. Inspirovali jsme se esoterikem a duchovním guru Georgem Ivanovičem Gurdžijevem, který na svých cestách po tomto regionu zachytil různé hudební motivy, především klidné a hloubavé písně, ne nepodobné moravským baladám.

K této oblasti, tedy k východnímu Středomoří, odkazuje název alba Levantis. Jak přesně jste tento region, dnes zmítaný různými konflikty, do písní pojali?
Hudební motivy vycházejí z harmonického cítění právě této oblasti. Oona ovšem velmi citlivě použila texty jí blízkých básníků, a dokonce i zpívá v jejich původním jazyce.

Ty se na albu neprezentuješ jen jako bubeník, ale do velké míry i jako hráč na elektronické nástroje. Jak konkrétně skladby vznikaly?
Je složité přesně určit, kdo je víc autorem tam či onde. Pokud dělají hudbu dva lidé spolu, ovlivňují se. Na nápadu jednoho vznikne třeba i lepší myšlenka druhého, která by ovšem nevznikla právě bez tohoto procesu tvorby. Základním komunikačním protokolem je otevřenost a zaujatost pro věc. Oona má na této desce jistě dominantní podíl především díky zpěvu a hře na piano. Já jsem se spíše zabýval rytmy, groovy a loopy. Měl jsem také docela jasno o výsledném vyznění alba. Chtěl jsem například, aby bubny byly použity méně tradičním způsobem.

Je Levantis jen studiový projekt, nebo se konaly, resp. budou konat nějaké koncerty?
Levantis vznikl jako čistě studiová věc. Otázka studia a zvukaře je pro tento typ nahrávky zcela zásadní. Přizvali jsme si ke spolupráci Jana Brambůrka, který nyní pracuje ve Stuttgartu. Jednak proto, že si ho velmi vážím, ale také kvůli jednoduchosti komunikace. Je to tedy takový česko-německý projekt, a to i proto, že se nahrávalo a na zvuku pracovalo v obou státech. Já jsem ještě před dokončením CD pozval Oonu na turné Slet bubeníků 2013 a domluvili jsme se i na koncertním provedení. Máme za sebou asi osm koncertů a další se chystají.

Spolupracoval jsi v duu i s jinými ženami, s Ivou Bittovou nebo se Stěpanidou Borisovou. V čem je spolupráce s Oonou jiná?
Stěpanida Borisova je ryzí člověk z Jakutska. Zpěvem se vyjadřuje úplně čistě, bez jakýchkoliv naučených schémat. Ona tím zpěvem žije a mou úlohou bylo se jí přizpůsobit. Koneckonců náš koncertní program vznikl za jednu zkoušku před natáčením brněnské televize. Iva je hudebně velmi vzdělaná a naše duo bylo v té době něco jako manifest. Rok 1984 byl vinou normalizace temným časem a my jsme strašné chtěli udělat dobrou hudbu. Pavoon je řekl bych hravější. Rozdílů je tím víc, čím blíže se pohled přibližuje. Z větší dálky se ovšem zase tolik neliší.

Dokázal bys zobecnit, v čem je pro tebe hraní v duu, ať už se zpěvákem/zpěvačkou nebo s kýmkoli jiným, zajímavé?
To se špatně definuje. Hrou osudu jsem v duu s Ivou Bittovou používal bicí soupravu vedle houslí jako druhý sólový nástroj. Ta odhalenost a pocit odpovědnosti byl o třídu jinde, než když doprovázíš na bubny kapelu, kde se prodíráš zvukem kytar a basy a spíše dotváříš celkový pocit. Jsi vlastně sólista. I díky tomu mě sólové koncerty provázejí již řadu let. Bubny a zpěv jsem vždy považoval za základ. Pro někoho možná trochu nahý, ale pro předání hudební myšlenky dostatečný. A vysilující může být také synchronizace většího množství hudebníků.

K sólovému hraní ses dostal postupně od kapel jako Dunaj a Pluto a myslím, že tvým skutečně prvním sólovým projektem bylo album Drum Trek. Vnímáš i dnes sólové hraní jako svým způsobem osvobozující?
Sólové hraní je výzva. Odvaha. Já jsem měl první sólový koncert v Ženevě v klubu, který patřil komunitě squatterů. Byla to spíše náhoda. Oslovil jsem místní, aby mi přinesli grafické partitury, které pro mne vytvořil. Já jsem je před koncertem rozvěsil na pódiu a hrál jsem podle nich. Takové propojení. Fungovalo to a já jsem si potom troufl za pomocí „home made“ elektroniky hrát sólové koncerty.

Kromě už zmíněných aktivit pořádáš každý rok na podzim turné Slet bubeníků. Co tě na setkávání s jinými bubeníky nejvíc baví?
Bubeníci jsou skvělí. Za těch třináct let jsem měl možnost potkat roztodivné šílence, skvělé interprety, zemité bijce i křehké rytmiky. Zpětně si uvědomuji, jak rychlá a bezbolestná byla a je komunikace nejen na zkouškách, ale i na cestách a koncertech. Představa, že toto dá dohromady třeba sedm kytaristů, je myslím nemožná. Bubeníci jsou cizelovaní pro doprovod a mají radost, když doprovázejí a podporují někoho, komu věří. A pokud je to opět bubeník, jejich radost nebere konce.

Zmínil jsi projekt Souhvězdí Santini, na kterém jsi spolupracoval s Václavem Cílkem. Později jsi připravil jako doprovod k Cílkově knize Archeus zajímavě koncipované album Anarcheus. Bude mít tato spolupráce další pokračování?
Vypadá to, že bude. Vánoce 2014 jsme společně strávili v Jeruzalémě. Václav fotil, Saša Stipsits filmoval a já jsem nahrával mše, muezzíny, hudební projevy tam i onde a vůbec tu celkovou atmosféru křesťanských rituálů v zemi, kde křesťanství vzniklo, ale kde je jen malým ostrovem obklopeným jinými náboženstvími. Jde mi o hudební propojení tradic křesťanství, judaismu a islámu. Pozval jsem proto do tohoto projektu izraelského basistu Alexe Bershadského a nyní hledáme hudebníka z palestinského území.

Na čem dalším v současné době pracuješ?
Pracuji na novém sólovém projektu s názvem Drumming Alley. Skladby už jsou skoro hotové, zbývá jen zvolit správné studio a rozhodnout se, zda zachovám stejný koncept jako na CD Drum Trek, kde se jedná o nahrávku bez playbacku a postprodukce, anebo to udělat košaté, zvukové a hodně elektronické. Spíše to vypadá na dvě desky.

Zmínili jsme tvou spolupráci s muzikanty a zpěváky z Německa, Izraele nebo sibiřského Jakutska. Současně tě však stále vnímám jako součást brněnské scény. Myslíš, že něco jako „brněnská scéna“ ještě dnes existuje?
To se mě ptáš na něco, co nemohu posoudit. Brněnská scéna byla spojena s dobou a s generací muzikantů, kteří v té době v Brně přebývali, spolu navštěvovali koncerty, pařili, hráli spolu v kapelách a měli touhu něco dokázat. Bolševik nás vlastně tmelil. Současná doba je dost jiná. Naštěstí. Mladí lidé studují, cestují, dělají extrémní sporty, podnikají a karieru berou docela vážně. Jestli tehdy v Brně něco opravdu nebylo, tak snaha o kariéru. Pop se dělal v Praze a navíc nám strašně smrděl…

Jak se vyvíjí hudební scéna, vyvíjejí se i nástroje a móda v jejich používání. V posledních letech je například velmi populární cajón, na který hrají bubeníci amatérských folkových skupin, ale také třeba slavný indický bubeník Trilok Gurtu. Jak se ty jako bubeník na módu používání cajónu díváš?
Jeden cajón vlastním. Každý takový nástroj je spojen s hudebním stylem. U cajónu je to karibská hudba a Peru. Takových perkusivních nástrojů jsou ale na světě tisíce. Každý má svůj rodokmen a jen tento konkrétní zvuk se hodí pro jeho hudební styl. Nejedná se ani náhodou o univerzální bicí nástroj. To, že se cajón objevuje nyní častěji, není nic překvapujícího, stejně jako dříve conga nebo bonga. Koneckonců i djembe se u nás používá docela neafricky.

Před čtrnácti lety jsi v jednom rozhovoru řekl: „Vlna skvělých bubeníků sedmdesátých, osmdesátých let, kterých v kapele bylo potřeba, protože tam něco přinášeli, už odezněla. Dneska je nahrazují samplery a rytmický puls je tvořen něčím jiným než živým chlapem, tím pádem není třeba hráče, který by byl výjimečný. Dnešní bubeníci jsou často konfrontováni s nějakou mašinkou, jsou tlačeni k neomylnosti, což dřív vůbec nebylo. Dříve se zrychlovalo, zpomalovalo, život v tom byl přítomnější, víc to smrdělo.“ – Jak se na to díváš dnes?
Já vždy muzikanty posuzuji především podle míry originality. Dříve byla populární hudba originální. Byla objevná, osobní, a přetrvala ve velkém měřítku i do současnosti. Před pár dny jsem jako u vytržení zíral na regály asi jediné prodejny s hudebními nosiči v Brně, kde se mi naskytl identický obraz jako na burzách v Brně před pětatřiceti lety! Desky, které v té době byly in, jsem včera viděl skoro ve stejném složení jako novinky a to, co se kupuje. To je přece strašný ne? Populární hudba 60., 70. a snad i 80. let je platná, dobrá, potěší. S nástupem masivního showbyznysu se vše posuzuje podle průměru. Co se líbí průměru, má větší šanci na úspěch, prodej a zisk. Norma zvuku, který se používá pro popovou hudbu, je dána. Každý zvukař na festivalu ví, jak má znít kopák, virbl, co je správné a očekávané a co je mimo mainstream. Prostě bezchybnost, a je jako bůh… Naštěstí vedle toho vznikají pořád krásné kapely a roztodivní originálové. Největší anomálií tohoto typu je Björk. Pokud může znít populární hudba v roce 2015 i jako Björk, šance tu je.

Jací jsou tedy bubeníci v roce 2015?
Bubeníci jsou v roce 2015 čím dál tím lepší. Tedy pokud to člověk posuzuje podle čínských dětí, které skoro ani nedosáhnou nožičkou na pedál basového bubnu a hrají technicky na úrovni konzervatoristů krajských měst. Technika může do jisté míry být nositelem hodnot, nicméně po jisté době stává se nudnou.

Komentáře

Reagovat
  • Roman

    21. říjen 2018, 13:56
    "Co se líbí průměru, má větší šanci na úspěch" je nadčasová pravda, Jitko. A bubeník Fajt nebyl nikdy žáden "realizovač kariéry", ale "jen" citlivý muzikant. Pokud jsi první i druhý fakt dosud nepochopila, tak teď už to nedoženeš...
  • Jitka

    9. únor 2015, 0:29
    "Co se líbí průměru, má větší šanci na úspěch" - Jak s tímto začal, už byl trapný... ještě ho to drží? Vždycky, když s tímto postojem začal (což bylo vlastně skoro vždy), začal být trapný. Průměr, od něhož si sliboval odměny, ho nepochopil a hudební milci ho ho hned - oprávněně - odsoudili. Smutný příběh špatně realizované kariéry... Teď už to nedoženeš, kámo...

Dále si přečtěte

Zaz, nejpopulárnější francouzská zpěvačka současnosti, vystoupí 1. prosince v hale Vodova v Brně (a o dva dny dříve ve Foru Karlín v Praze). Telefonicky jsme s ní hovořili o jejím úplně novém albu Paris, které vzniklo ve spolupráci se slavným americkým producentem Quincym Jonesem (někdejším spolupracovníkem Michaela Jacksona), o jejích oblíbených koutech Paříže i o jejích ideálech, snech a vizích.  více

Klavírní recitál Antonína Fajta i přes mizivou propagaci zaplnil Ernův sál na Staré radnici. Syn Ivy Bittové a Pavla Fajta asi vzbudil zvědavost, částečně zapůsobila tichá pošta a zřejmě přišli i nějací kamarádi. Večer to byl hravý, místy až dětsky roztomilý – k tomu ale patří i jistá nevyrovnanost.  více

S Ivou Bittovou jsme mluvili především o jejích dvou posledních albech – jedno je sólové, jedno s orchestrem. Dostali jsme se při tom samozřejmě i k jiným tématům, ale stejně nakonec všechna skončila u hudby.  více


V letošním roce navštívilo Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici více jak 41 000 lidí tedy rekordní počet. Číslo, které překvapí. V době, do které se tolikrát předpovídal zánik folkloru i folklorismu, se na jednom místě sejde tak obrovské množství lidí. Co je k tomu vede? Letošní jubilejní 80. ročník tomu jistě napomohl, ale samotné výročí by určitě nestačilo. V čem spočívá její kouzlo? Každý návštěvník si z festivalu odnáší jiný zážitek, jinou vzpomínku, jiný příběh. A právě ten svůj vám nyní nabídnu. Jaká tedy byla moje Strážnice 2025? A našla jsem odpověď na otázku, co stojí za tak velkým zájmem?  více

Jedním z členů mezinárodní poroty letošního ročníku Veszprém Street Music Festivalu bude Milan Tesař – programový ředitel, vedoucí hudební redakce Radia Proglas, šéf panelu World Music Charts Europe a dramaturg festivalu Maraton hudby Brno. Vyslání zástupce právě z Brna není náhodné – město je stejně jako Veszprém člen sítě UNESCO Creative Cities of Music a pravidelně zapojuje do mezinárodní kulturní spolupráce a podpory mladých talentů.  více

Závěrečný koncert jubilejního 30. ročníku festivalu Concentus Moraviae, který nesl název Rondo festivo, se uskutečnil několik kilometrů za českými hranicemi, v dominikánském kostele v malém rakouském městečku Retz. Zde v podání belgického souboru Bryggen zazněly skladby Maxe Richtera a Edwarda Griega. Dvojrole houslistky a dirigentky se ujala umělecká vedoucí souboru Jolente De Maeyervíce

Benefiční akce s názvem Večery s Ondrášem opět oživila nádvoří hradu Špilberk. Vojenský umělecký soubor Ondráš zde ve druhé půli června předvedl dva celovečerní programy, které připomněly nové i starší choreografie a hudební úpravy. První večer nabídl premiéru pořadu Pocta Jaroslavu Juráškovi, připravenou ke stému výročí narození této významné osobnosti folklorního hnutí druhé poloviny 20. století. Druhý večer s názvem Ondrášovské putování provedl hudbou i tancem po regionech Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Rumunska.  více

První brněnský koncert 30. ročníku „putovního“ festivalu Concentus Moraviae se odehrál v neděli 22. června v sále konventu Milosrdných bratří. V podání ansámblu a nocte temporis ve složení Anna Besson (traverso, musette), Myriam Rignol (viola da gamba), Béatrice Martin (cembalo), Simon Linné (theorba) a Reinoud Van Mechelen (tenor, umělecký vedoucí) zazněl program pojmenovaný Oh, ma belle brunette! (Ó, má krásna brunetko). Název brunetka je vedle označení hnědovlasé dámy také hudební forma vycházející z dvorské písně, která byla velmi populární ve Francii na přelomu 17. a 18. století. Pařížský vydavatel Christophe Ballard publikoval mezi lety 1703–1711 tři sbírky těchto brunetek, které doplňovaly i písně dvorské či pijácké. Tento repertoár při nedělním koncertu doplnilo několik instrumentálních kompozic.  více

Právě teď se ve francouzském městě na okraji Paříže Enghien-les-Bains koná XVII. výroční zasedání Sítě kreativních měst UNESCO (UCCN). Brno na tomto zasedání reprezentuje koordinátorka Brna - města hudby UNESCO Jana Padrnosová a Lukáš Pavlica z Odboru kultury Magistrátu města Brna, kteří se aktivně zapojují do odborných panelů, síťování a mezinárodní výměny zkušeností.  více

Jedním z nejzajímavějších souborů, které se na letošním ročníku mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae objevily, byl bezesporu Zefiro Torna pod vedením loutnisty Jurgena De bruyn. Jejich hudební program s názvem Balzám zazněl v sobotu 14. června na Panském dvoru v Telči a o den později na zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou. Tento text se věnuje prvnímu z vystoupení.  více

Na prkna Janáčkova divadla zavítala v české premiéře opera Král Roger polského hudebního skladatele Karola Szymanowského. Titulní postavy se zhostil Jiří Brückler, královu choť, Roxanu, ztvárnila Veronika Rovná, Rogerovy pravé ruky, mudrce Edrisiho, se ujal Vít NosekPetr Nekoranec vystoupil coby Pastýř a hlavní zdroj Rogerova příkoří. Roli Velekněze nastudoval David Szendiuch, jako Diakonistka se objevila Jana Hrochová a sólový soprán a tenor zazněly v podání Evy Daňhelové a Pavla Valenty. Kromě sólistů vystoupil také Sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB pod vedením Martina Buchty a Dětský sbor Brno se sbormistryní Valerií Maťašovou. Režie byla dílem Vladimíra Johna, scénu navrhl Martin Chocholoušek a kostýmy Barbora Rašková. Světelného designu se chopil Martin Kroupa a choreografii zpracovali Jan Kodet a Michal Heriban. Hudebního nastudování se ujal Robert Kružík, který premiérové provedení rovněž řídil.  více

Mezinárodní hudební festival Concentus Moraviae, který každoročně přináší světové interprety a vedoucí osobnosti artificiální hudby do více než dvaceti měst na Moravě a v Dolním Rakousku, zahájil v sobotu 31. května v Porta coeli v Předklášteří svůj jubilejní 30. ročník. Hudební náplní večera se stala polyfonie z přelomu 14. a 15. století v provedení souboru Graindelavoix pod vedením dirigenta, spisovatele, filmaře a antropologa Björna Schmelzera.  více

Šestý koncert abonentního cyklu Filharmonie doma, který nesl název Beethoven, „český Beethoven“ a Martinů, se uskutečnil ve čtvrtek 22. května v Besedním domě. Jak název napovídá, na programu se objevila díla Jana Václava Huga Voříška, Bohuslava Martinů a Ludwiga van Beethovena. Do čela Filharmonie Brno se tentokrát postavila dirigentka Alena Hron a v první polovině koncertu brněnský orchestr doplnilo Trio Bohémo ve složení Matouš Pěruška – housle, Kristina Vocetková – violoncello a Jan Vojtek – klavír. Celý večer byl věnován nedávno zesnulé prof. Aleně Štěpánkové Veselé, brněnské varhanici, bývalé rektorce JAMU a jedné z nejvýraznějších osob brněnského kulturního dění.  více

Stejně jako v životě a tvorbě Dušana Holého i na koncertě se střídaly dvě polohy lidové písně. První z nich, věrná tradici a zakořeněná ve svém přirozeném prostředí regionu, zazněla v podání Horňácké muziky Petra Mičky. Druhá - výrazně stylizovaná a přetvořená pro potřeby koncertního provedení - zazněla v úpravách pro BROLN v současné době pod dirigentským smyčcem primáše Petra Varmuži.  více

Městské divadlo v Brně nejnověji uvádí Šakalí léta tedy původně filmový muzikál z období padesátých let, který vznikl na motivy povídek spisovatele Petra Šabacha. Film Šakalí léta natočil Jan Hřebejk a provázely jej písně Ivana Hlase. V roce 1993 získal jako první snímek také nově vzniklou oborovou cenu Český lev, a to hned ve čtyřech kategoriích. Bylo jen otázkou času, kdy po látce šáhne divadlo, k čemuž došlo v roce 2001 v Plzni. A muzikálová Šakalí léta od té doby mocně brázdí republiku…  více

Na 10. ročníku festivalu Maraton hudby Brno vystoupí polské ženské trio Sutari. Na svém kontě mají stovky koncertů ve více než 20 zemích světa včetně vystoupení na světovém hudebním veletrhu WOMEX v roce 2015 nebo live session pro americké rádio KEXP. Vydaly několik oceňovaných alb, z nich to nejnovější, z roku 2024, se jmenuje #kołysankidlaświata a obsahuje ukolébavky. Jejich hudba kombinuje tradiční polské písně s moderními prvky a dotýká se témat přírody, svobody, ženskosti a sesterství. Sutari zahájí v sobotu 9. srpna World music scénu festivalu v brněnském klubu První patro. Na naše otázky odpovídaly kolektivně všechny tři členky skupiny – Basia Songin, Kasia Kapela a Dobromiła Życzyńska.  více

Ke světlu – tak znělo označení závěrečného koncertu Velikonočního festivalu duchovní hudby, jehož letošní 32. ročník nesl podtitul Smíření. V podání domácí a pořadatelské Filharmonie Brno zazněla 27. dubna v kostele sv. Janů pod taktovkou Anny-Marie Helsing díla Ralpha Vaughana Williamse a Einojuhaniho Rautavaary. V první části koncertu se jako sólista představil Josef Špačekvíce

Letos si připomínáme 100. výroční narození kanadského jazzového klavíristy a skladatele Oscara Petersona (1925–2007). K této příležitosti nastudovalo klavírní trio ve složení Luboš Šrámek (klavír), Marián Ševčík (bicí) a Matěj Štubiak (kontrabas) Petersonovu Velikonoční suitu – jednu z mála jazzových duchovních skladeb, kterou hráči uvedli ve středu 23. dubna v Besedním domě v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert jubilejního 30. ročníku festivalu Concentus Moraviae, který nesl název Rondo festivo, se uskutečnil několik kilometrů za českými hranicemi, v dominikánském kostele v malém rakouském městečku Retz. Zde v podání belgického souboru Bryggen zazněly skladby Maxe Richtera a Edwarda Griega. Dvojrole houslistky a dirigentky se ujala umělecká vedoucí souboru Jolente De Maeyervíce