Petr Ulrych: nesnáším hlavně pokrytce a snoby

Petr Ulrych: nesnáším hlavně pokrytce a snoby

Petr Ulrych uvádí do života svoje sólové album Bratr sestry, které vyšlo koncem minulého roku u Indies Happy Trails. Nechtěl jsem se ho v rozhovoru ptát na běžné věci, jako proč kterou píseň napsal, proč album vydal nebo co na to říkali jeho kamarádi. Vypůjčil jsem si tedy starou hru na asociace a ptal se na obecné věci skrze názvy jednotlivých písniček tak, jak jdou na albu za sebou. A zde je výsledek.

Talent. Kde se ve vás vzal a jak jste ho objevil?
Já ho pořád hledám. Můj hlavní talent totiž spočívá ve schopnosti být v nesprávný čas na nesprávném místě. S tím se potýkám celý život, ale už jsem si na to tak zvykl, že mi to nevadí – naopak mě to spíš motivuje a nabíjí. Správná míra štěstí se mi v tomto směru vyhýbá a trpí tím trošku i moje sestra. Proč by ona jako brilantní zpěvačka měla doplácet na svého bráchu.

Stromek. Ohýbali vás hodně, když jste byl mladší?
Tatínek Jaroslav byl operní pěvec, měl ohromný hlas, který po něm zdědila Hanka. Nicméně se vypracoval z nuzných poměrů, měl jen pět tříd a potom si dodělával měšťanku. Byl přesvědčený, že musím umět abecedu ještě dřív, než začnu chodit do školy, a dociloval toho značně silovými metodami. Byl také přesvědčený, že musím mít pořád samé jedničky, a když jsem se vracel ze školy na Veveří s dvojkou a slyšel ho, že cvičí ty svoje árie, tak na mě šly mrákoty. Jeho pojetí výchovy bylo zcela nemakarenkovské, takže mě ohýbal pořádně. Bydlívali jsme na Jaselské, což je dnes nóbl centrum, ale tenkrát to bylo ještě rozbombardované po válce.

Smůla. Lepí se vám na paty, nebo se drží spíš dál?
Smůlu měl můj dědeček, to byl rozený smolař. Zemřel, když jsem chodil do první třídy, ale zanechal ve mě silný otisk, měl jsem ho moc rád a inspiroval mě ke spoustě písniček včetně této. Byl velmi laskavý člověk a uměl to s dětmi. Vozíval mě na kole a byl stárkem ve mlýně, takže voněl moukou a taky štamprlí, kterou si občas dal.

Amulet. Máte nějaký skutečný, nebo ho nosíte v hlavě?
Mám spoustu amuletů a dodržuji spoustu rituálů, číselných, kabalistických a tak dále. Největším amuletem ale je, když člověk dostane nějaký dar a může ho předávat dál. Člověka to potom metafyzicky chrání, když takto zachází se svými vlohami. Není to ale zisková organizace, neplatí při tom „něco za něco“. Stejně jako když se člověk pomodlí, tak za to nedostane dva miliony.

Černý zprávy. Umíte je přijímat i předávat?
Občas se nechávám špatnými zprávami decimovat a zazlívám to hlavně veřejnoprávním médiím. Komerčním ani ne, ta to mají v popisu práce, že fungují jako kdysi v novinách černá kronika. Je tady spousta lidí, kteří dělají obyčejné a dobré věci – to jsem si znovu uvědomil nedávno, když mi operovali kyčel. Problém je, že si toho vůbec nevšímáme, jen jsme totálně zavalení balastem těch černých zpráv.

Brouk. Máte nějakého v hlavě, budí vás v současné době něco ze spaní?
My jsme si zvykli nedívat se na přírodu, která je vzácně vyrovnaná. Kdyby se člověk zmenšil do velikosti mravence, najednou by stál místo na louce v pralese, kde kvetou padesátimetrové palmy. A my se koukáme pořád někam mezi baráky, vidíme jen čím dál tím víc aut a čím dál tím míň nebe.

Mobil. Používáte rád, jak si rozumíte se současnými technologiemi?
Já jsem si tak před deseti lety říkal, že už se na to můžu vykašlat. Ale zjistil jsem, že psát na počítači přináší řadu obrovských výhod, i když to má i negativní dopady. Mobil má dnes na uchu každý a nezajímá se o to, jestli mu to škodí, nebo ne. Je to ale hlavně obrovský průlom do mezilidských vztahů, to jsou ale všeobecně známé věci. Když člověk dřív zabloudil na houbách, tak byl ztracený. Dnes má navigaci a telefon, ale kdyby to všechno přestalo fungovat, kde bychom najednou byli? Naaranžované pořady o tom, jak se několik lidí nechá vysadit v dvočině a snaží se přežít, o ničem nevypovídají, ve skutečnosti by byli nahraní. Jde o to, jestli to vidíme jako vývoj, který jde strmě nahoru, nebo to má dráhu dělostřeleckého granátu. My dnes bezmezně věříme v techniku a nemáme žádnou zpětnou vazbu, nic nás nevaruje před jejími zápory. Nepoznáme, že bychom už třeba neměli jít dál.

Jsi jaká jsi. Umíte přijímat lidi takové, jací jsou, co si na nich nejvíc ceníte a co vám nejvíc vadí?
Neumím je tak brát, ale učím se to. Nesnáším hlavně pokrytce a snoby, mám rád lidi, kteří i bez kalkulace tvrdě řeknou, co si myslí.

Akční. Jste nebo jdete na věci spíš s rozvahou naturalizovaného valacha?
Myslím, že spíš jsem. Pro nás ale byly vrcholy akčnosti Vinnetou a Jean Marais, to už je řada let.

Teskná. Přepadá vás někdy taková nálada, čím ji zaháníte?
Přepadá mě velmi často, ale teskná nálada je krásná, člověka i nabíjí. Odnaučili jsme se žít citovým životem, neumíme plakat. Když se pořád jenom smějeme, chybí nám pláč. Naše stresy jsou často vymyšlené, neupřímné.

Gruzínská politická situace je dlouhodobě složitá, nerozumíme jí. Sledujete politiku, nebo je vám lhostejná?
Já jsem si vždycky spíš kladl otázku, co je to Morava. Odpověď mi na ni dal písničkář Bulat Okudžava a jeho píseň Gruzínská. Když si vyjedete v Gruzii na venkov, tak se tam stejně jako tady pěstuje víno a najednou se tam objeví sbor Gruzínů, kteří spustí naprosto bezpečný čtyřhlas. Mají ty svoje uniformy a kinžály, cítíte obrovské spojení toho národa s vínem i s jeho zemí. V moravském zpěvu to cítíte taky a já jsem v tomto směru jen malý brouček, perfektně to vystihl třeba Jan Skácel. Morava je hudebně nádherná a velmi specifická, lidé z Čech jsou jinak hudebně ustrojení a je těžké na ně to jemné předivo přenést.

Nevrátil jsem nic. Dostal jste toho hodně, máte co vracet?
Je to otázka dluhu, musíme si uvědomit, co vlastně dlužíme. Každý z občanů této země včetně nemluvňat dluží sto padesát tisíc, o tom se hovoří běžně. Ale skoro nikdo se nezmíní o tom, co dlužíme svým rodičům a přírodě. To jsou dluhy, které se nevyčíslují a my je nevracíme. Snažím se splácet svůj dluh, protože Země nás pořád ještě živí, ať se nám to líbí, nebo ne. Slunce svítí zadarmo, nafta a uran leží v zemi také zadarmo, a my si to všechno přivlastňujeme, někdy i krademe. Každý rok třeba zasadím nějaké stromy – vím, že je to především rituální počin, ale dělám to.

Dežaví. Co se vám často vrací, chtěl byste změnit něco v minulosti?
Nechtěl, i když vím, že jsem nadělal strašnou spoustu chyb. Moje máti má jednadevadesát let a pořád přemýšlí, co kde udělala špatně. Říkám jí, ať se dívá raději před sebe. Já svoje chyby odsunuji, ale vím o nich a snažím se je nedělat teď. Někdy se mi ale stává, že čtu nějakou knihu a najednou mám pocit, že jsem to všechno už prožil a na všech těch místech byl. Stává se mi to hodně u Isaaca Bashevise Singera, což má asi zase souvislost s mým dědečkem.

Záznam. Probíráte se někdy – třeba jen v myšlenkách – starými věcmi, fotkami. Máte tendence vzpomínat, nebo se raději díváte dopředu?
Ať jdu kamkoliv, tak mám pocit, že někdo zaznamenává mě. My tady sedíme v kavárně, ale vsadím se, že nějaká kamera se na nás dívá. Ztratili jsme soukromí, všude vás zaměří nějaký satelit, před tím bych se chtěl někdy schovat. Soukromí a tajemství patří k lidskému životu, jsou to obrovské hodnoty.

Klobouk. Nosíváte, dáváte přednost čepici – potrpíte si na formality v oblékání a vůbec v životě?
Pro mě není klobouk symbol formálního oblečení, ale amerických gangsterů ze třicátých let. A třeba je to také symbol ortodoxního židovství. Tak se s ním potkávám, to je pro mě význam klobouku.

Jááá. Umíte myslet na sebe, nebo se pro samou práci zapomínáte i najíst?
V některých ohledech jsem větší sobec, než je běžné, a má to tak hodně lidí, kteří se dotýkají umění. Nejsem sobecký v tom vyloženě negativním smyslu, ale abych měl víc empatie, to bych musel žít ještě druhý život. Vidím jenom výsek svojí práce, hodně věcí vnímám skrze ni. Poslouchám třeba jen hudbu, u níž jsem přesvědčen, že vychází z nějakých lidových, přirozených kořenů. Nezáleží mi na žánru, může to být klidně Janáček nebo Bartók, ale musím v tom cítit ty kořeny.

Lípa. Jedna z nejhezčích v Brně je před hospodou U Šťávů. Kam chodíte rád vy?
Já mám lidově řečeno vrtuli v zadku, takže si jdu málokdy někam sednout. Dřív jsme chodívali na víno a zpívali jsme, ale sedět v hospodě a bavit se o politice mě nebaví. A hlavně ne u piva. Lípa je ovšem český národní strom a já si myslím, že české národní obrození ještě neskončilo. Pořád tu ještě probíhá ten skrytý boj o češtinu i výklad dějin. Strašně rád se k tomu vyjadřuji hudbou, protože hudba je natolik nekonkrétní a má takovou imaginaci, že dokáže postihnout víc než mluvené slovo. Mě v tomto směru strašně mrzí, že tady hudebníkům i kritikům chybí evropský a světový nadhled. Pořád se hrabeme ve svém písečku a ve věcech, o kterých tři sta kilometrů odsud nikdo neví. My si z takových věcí děláme modly a velmi málo našich umělců potom promlouvá v širším měřítku. Pokud se o to někdo pokouší, tak obvykle asimiluje s vnějšími vlivy, traduje třeba americkou hudbu. Vzpomínám si, jak tu byl americký písničkář Pete Seeger – když si poslechl moravskou cimbálku, tak po vzoru našeho prezidentského klasika „zvedl obočí“ a nemohl pochopit, proč sem vůbec nějakou hudbu dovážíme. Když přijdete v New Yorku do baru, tak tam hraje dvacet muzikantů lepších než naše domácí hvězdy. Tady je spousta vynikajících profesionálů, ale chybí jim ten prvek sebevědomí, přebírají cizí vzory a jsou k nim servilní. A my přitom máme být na co pyšní.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Že se letošní Horňácké slavnosti v tradičním termínu (poblíž svátku sv. Máří Magdaleny) a rozsahu (tří až pěti dnů) neuskuteční, rozhodla rada obce Velké na Veličkou už v půli dubna. Pochopitelně se nedal předpovídat vývoj krizových opatření směrem k třetímu červencovému týdnu, ale horňáčtí muzikanti se pokusili vymyslet alespoň částečné náhradní řešení pro zachování kontinuity. Nakonec se oficiálně konaly dva koncerty ve do dvou po sobě následujících sobotách: 18. července se v Kulturním domě ve Velké nad Veličkou uskutečnil přímý přenos veřejné rozhlasové nahrávky Českého rozhlasu Brno pod titulem Hrajte že ně, hrajte aneb Horňácké trochu jinak. O týden později se ve sportovním areálu v Javorníku pořádalo tradiční klání o „najvěčího znalca horňáckých sedláckých“ pod patronací Horňácké cimbálové muziky Libora Supa. Obě akce si pochopitelně našly své diváky a posluchače.  více

V předvečer premiéry operní pantomimy Der Traum, která se má stát pomyslným vyvrcholením 16. ročníku Hudebního festivalu Znojmo, dostali jeho návštěvníci možnost nahlédnout do prostor impozantního, avšak chátrajícího Louckého kláštera. Toto specifické místo s jedinečnou atmosférou nebylo vybrané náhodou. Jmenovaná přehlídka se totiž nestará pouze o kulturní přítomnost, ale spolufinancuje i řadu rekonstrukcí chátrajících památek. Již několik let je jeho cílem obnova Louckého kláštera, a tak se podobně jako v minulých letech stal včerejší koncert vhodnou příležitostí k dobročinné dražbě vín, jejíž výtěžek je určený právě na opravu devastované budovy. S pestrým programem sestávajícím z děl Henryho Purcella, Giovanniho Battisty Pergolesiho, Šimona Brixiho, Georga Friedricha Händela, Antonia Vivaldiho a Wolfganga Amadea Mozarta se na prosluněném nádvoří a za cinkotu skleniček představil Znojemský komorní orchestr doplněný čestnými hosty, violisty Reinholdem Riegerem a Emilem Machainem. Jako sólisté vystoupili sopranistka Zuzana Barochová a pozounista Tomáš Votava, koncert řídil houslista a pedagog Marek Filip, který je současně uměleckým vedoucím ansámblu.  více

Letošní ročník Hudebního festivalu Znojmo se pomalu blíží ke své polovině; stihnul i tak nabídnout řadu pozoruhodných hudebních večerů v čele s koncertem při svíčkách či Divadlem světel Dua Kchun. Včerejší program oslovil ponejvíce milovníky díla Johanna Sebastiana Bacha, jehož kantáty Wachet auf, ruft uns die Stimme a Tönet, ihr Pauken! Erschallet, Trompeten! zazněly v nastudování orchestru Czech Ensemble Baroque pod taktovkou Romana Válka ve znojemském kostele Nalezení sv. Kříže. V sólových partech vystoupily sopranistky Romana Kružíková a Pavla Radostová, altistka Lucie Netušilová Karafiátová, tenorista Jakub Kubín a basista Jiří Miroslav Procházka.  více

Brněnská rocková skupina Kulturní úderka v čele se zpěvákem a kytaristou Štěpánem Dokoupilem tentokrát své fanoušky nenechala čekat příliš dlouho. Zatímco mezi jejím prvním a druhým albem byla patnáctiletá pauza, novinka Black Metall vyšla necelé dva roky po předchozím albu Sarajevská Katarzija. S názvem nového alba je třeba zacházet opatrně. S black metalem coby hudebním žánrem totiž Úderka nic společného neměla a nemá. Stále máme co do činění nikoli s metalem, ale s poměrně syrovým rockem, který ovšem v některých momentech příjemně zjemňují klávesy Omera Blentiče, případně trubka hostujícího Jana Kozelka.  více

Kulturní život se pokusil v nerovném boji s virovým přízrakem a vládními nařízeními přesunout do sterilního a „životu bezpečného“ prostředí sociálních sítí. Hudební instituce se v nejtemnějších měsících předháněly v uvádění záznamů památných koncertů a významné operní domy vysílaly do světa divácky nejúspěšnější představení.  více

Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Nejčtenější

Kritika

V předvečer premiéry operní pantomimy Der Traum, která se má stát pomyslným vyvrcholením 16. ročníku Hudebního festivalu Znojmo, dostali jeho návštěvníci možnost nahlédnout do prostor impozantního, avšak chátrajícího Louckého kláštera. Toto specifické místo s jedinečnou atmosférou nebylo vybrané náhodou. Jmenovaná přehlídka se totiž nestará pouze o kulturní přítomnost, ale spolufinancuje i řadu rekonstrukcí chátrajících památek. Již několik let je jeho cílem obnova Louckého kláštera, a tak se podobně jako v minulých letech stal včerejší koncert vhodnou příležitostí k dobročinné dražbě vín, jejíž výtěžek je určený právě na opravu devastované budovy. S pestrým programem sestávajícím z děl Henryho Purcella, Giovanniho Battisty Pergolesiho, Šimona Brixiho, Georga Friedricha Händela, Antonia Vivaldiho a Wolfganga Amadea Mozarta se na prosluněném nádvoří a za cinkotu skleniček představil Znojemský komorní orchestr doplněný čestnými hosty, violisty Reinholdem Riegerem a Emilem Machainem. Jako sólisté vystoupili sopranistka Zuzana Barochová a pozounista Tomáš Votava, koncert řídil houslista a pedagog Marek Filip, který je současně uměleckým vedoucím ansámblu.  více