Petr Ulrych: nesnáším hlavně pokrytce a snoby

Petr Ulrych: nesnáším hlavně pokrytce a snoby

Petr Ulrych uvádí do života svoje sólové album Bratr sestry, které vyšlo koncem minulého roku u Indies Happy Trails. Nechtěl jsem se ho v rozhovoru ptát na běžné věci, jako proč kterou píseň napsal, proč album vydal nebo co na to říkali jeho kamarádi. Vypůjčil jsem si tedy starou hru na asociace a ptal se na obecné věci skrze názvy jednotlivých písniček tak, jak jdou na albu za sebou. A zde je výsledek.

Talent. Kde se ve vás vzal a jak jste ho objevil?
Já ho pořád hledám. Můj hlavní talent totiž spočívá ve schopnosti být v nesprávný čas na nesprávném místě. S tím se potýkám celý život, ale už jsem si na to tak zvykl, že mi to nevadí – naopak mě to spíš motivuje a nabíjí. Správná míra štěstí se mi v tomto směru vyhýbá a trpí tím trošku i moje sestra. Proč by ona jako brilantní zpěvačka měla doplácet na svého bráchu.

Stromek. Ohýbali vás hodně, když jste byl mladší?
Tatínek Jaroslav byl operní pěvec, měl ohromný hlas, který po něm zdědila Hanka. Nicméně se vypracoval z nuzných poměrů, měl jen pět tříd a potom si dodělával měšťanku. Byl přesvědčený, že musím umět abecedu ještě dřív, než začnu chodit do školy, a dociloval toho značně silovými metodami. Byl také přesvědčený, že musím mít pořád samé jedničky, a když jsem se vracel ze školy na Veveří s dvojkou a slyšel ho, že cvičí ty svoje árie, tak na mě šly mrákoty. Jeho pojetí výchovy bylo zcela nemakarenkovské, takže mě ohýbal pořádně. Bydlívali jsme na Jaselské, což je dnes nóbl centrum, ale tenkrát to bylo ještě rozbombardované po válce.

Smůla. Lepí se vám na paty, nebo se drží spíš dál?
Smůlu měl můj dědeček, to byl rozený smolař. Zemřel, když jsem chodil do první třídy, ale zanechal ve mě silný otisk, měl jsem ho moc rád a inspiroval mě ke spoustě písniček včetně této. Byl velmi laskavý člověk a uměl to s dětmi. Vozíval mě na kole a byl stárkem ve mlýně, takže voněl moukou a taky štamprlí, kterou si občas dal.

Amulet. Máte nějaký skutečný, nebo ho nosíte v hlavě?
Mám spoustu amuletů a dodržuji spoustu rituálů, číselných, kabalistických a tak dále. Největším amuletem ale je, když člověk dostane nějaký dar a může ho předávat dál. Člověka to potom metafyzicky chrání, když takto zachází se svými vlohami. Není to ale zisková organizace, neplatí při tom „něco za něco“. Stejně jako když se člověk pomodlí, tak za to nedostane dva miliony.

Černý zprávy. Umíte je přijímat i předávat?
Občas se nechávám špatnými zprávami decimovat a zazlívám to hlavně veřejnoprávním médiím. Komerčním ani ne, ta to mají v popisu práce, že fungují jako kdysi v novinách černá kronika. Je tady spousta lidí, kteří dělají obyčejné a dobré věci – to jsem si znovu uvědomil nedávno, když mi operovali kyčel. Problém je, že si toho vůbec nevšímáme, jen jsme totálně zavalení balastem těch černých zpráv.

Brouk. Máte nějakého v hlavě, budí vás v současné době něco ze spaní?
My jsme si zvykli nedívat se na přírodu, která je vzácně vyrovnaná. Kdyby se člověk zmenšil do velikosti mravence, najednou by stál místo na louce v pralese, kde kvetou padesátimetrové palmy. A my se koukáme pořád někam mezi baráky, vidíme jen čím dál tím víc aut a čím dál tím míň nebe.

Mobil. Používáte rád, jak si rozumíte se současnými technologiemi?
Já jsem si tak před deseti lety říkal, že už se na to můžu vykašlat. Ale zjistil jsem, že psát na počítači přináší řadu obrovských výhod, i když to má i negativní dopady. Mobil má dnes na uchu každý a nezajímá se o to, jestli mu to škodí, nebo ne. Je to ale hlavně obrovský průlom do mezilidských vztahů, to jsou ale všeobecně známé věci. Když člověk dřív zabloudil na houbách, tak byl ztracený. Dnes má navigaci a telefon, ale kdyby to všechno přestalo fungovat, kde bychom najednou byli? Naaranžované pořady o tom, jak se několik lidí nechá vysadit v dvočině a snaží se přežít, o ničem nevypovídají, ve skutečnosti by byli nahraní. Jde o to, jestli to vidíme jako vývoj, který jde strmě nahoru, nebo to má dráhu dělostřeleckého granátu. My dnes bezmezně věříme v techniku a nemáme žádnou zpětnou vazbu, nic nás nevaruje před jejími zápory. Nepoznáme, že bychom už třeba neměli jít dál.

Jsi jaká jsi. Umíte přijímat lidi takové, jací jsou, co si na nich nejvíc ceníte a co vám nejvíc vadí?
Neumím je tak brát, ale učím se to. Nesnáším hlavně pokrytce a snoby, mám rád lidi, kteří i bez kalkulace tvrdě řeknou, co si myslí.

Akční. Jste nebo jdete na věci spíš s rozvahou naturalizovaného valacha?
Myslím, že spíš jsem. Pro nás ale byly vrcholy akčnosti Vinnetou a Jean Marais, to už je řada let.

Teskná. Přepadá vás někdy taková nálada, čím ji zaháníte?
Přepadá mě velmi často, ale teskná nálada je krásná, člověka i nabíjí. Odnaučili jsme se žít citovým životem, neumíme plakat. Když se pořád jenom smějeme, chybí nám pláč. Naše stresy jsou často vymyšlené, neupřímné.

Gruzínská politická situace je dlouhodobě složitá, nerozumíme jí. Sledujete politiku, nebo je vám lhostejná?
Já jsem si vždycky spíš kladl otázku, co je to Morava. Odpověď mi na ni dal písničkář Bulat Okudžava a jeho píseň Gruzínská. Když si vyjedete v Gruzii na venkov, tak se tam stejně jako tady pěstuje víno a najednou se tam objeví sbor Gruzínů, kteří spustí naprosto bezpečný čtyřhlas. Mají ty svoje uniformy a kinžály, cítíte obrovské spojení toho národa s vínem i s jeho zemí. V moravském zpěvu to cítíte taky a já jsem v tomto směru jen malý brouček, perfektně to vystihl třeba Jan Skácel. Morava je hudebně nádherná a velmi specifická, lidé z Čech jsou jinak hudebně ustrojení a je těžké na ně to jemné předivo přenést.

Nevrátil jsem nic. Dostal jste toho hodně, máte co vracet?
Je to otázka dluhu, musíme si uvědomit, co vlastně dlužíme. Každý z občanů této země včetně nemluvňat dluží sto padesát tisíc, o tom se hovoří běžně. Ale skoro nikdo se nezmíní o tom, co dlužíme svým rodičům a přírodě. To jsou dluhy, které se nevyčíslují a my je nevracíme. Snažím se splácet svůj dluh, protože Země nás pořád ještě živí, ať se nám to líbí, nebo ne. Slunce svítí zadarmo, nafta a uran leží v zemi také zadarmo, a my si to všechno přivlastňujeme, někdy i krademe. Každý rok třeba zasadím nějaké stromy – vím, že je to především rituální počin, ale dělám to.

Dežaví. Co se vám často vrací, chtěl byste změnit něco v minulosti?
Nechtěl, i když vím, že jsem nadělal strašnou spoustu chyb. Moje máti má jednadevadesát let a pořád přemýšlí, co kde udělala špatně. Říkám jí, ať se dívá raději před sebe. Já svoje chyby odsunuji, ale vím o nich a snažím se je nedělat teď. Někdy se mi ale stává, že čtu nějakou knihu a najednou mám pocit, že jsem to všechno už prožil a na všech těch místech byl. Stává se mi to hodně u Isaaca Bashevise Singera, což má asi zase souvislost s mým dědečkem.

Záznam. Probíráte se někdy – třeba jen v myšlenkách – starými věcmi, fotkami. Máte tendence vzpomínat, nebo se raději díváte dopředu?
Ať jdu kamkoliv, tak mám pocit, že někdo zaznamenává mě. My tady sedíme v kavárně, ale vsadím se, že nějaká kamera se na nás dívá. Ztratili jsme soukromí, všude vás zaměří nějaký satelit, před tím bych se chtěl někdy schovat. Soukromí a tajemství patří k lidskému životu, jsou to obrovské hodnoty.

Klobouk. Nosíváte, dáváte přednost čepici – potrpíte si na formality v oblékání a vůbec v životě?
Pro mě není klobouk symbol formálního oblečení, ale amerických gangsterů ze třicátých let. A třeba je to také symbol ortodoxního židovství. Tak se s ním potkávám, to je pro mě význam klobouku.

Jááá. Umíte myslet na sebe, nebo se pro samou práci zapomínáte i najíst?
V některých ohledech jsem větší sobec, než je běžné, a má to tak hodně lidí, kteří se dotýkají umění. Nejsem sobecký v tom vyloženě negativním smyslu, ale abych měl víc empatie, to bych musel žít ještě druhý život. Vidím jenom výsek svojí práce, hodně věcí vnímám skrze ni. Poslouchám třeba jen hudbu, u níž jsem přesvědčen, že vychází z nějakých lidových, přirozených kořenů. Nezáleží mi na žánru, může to být klidně Janáček nebo Bartók, ale musím v tom cítit ty kořeny.

Lípa. Jedna z nejhezčích v Brně je před hospodou U Šťávů. Kam chodíte rád vy?
Já mám lidově řečeno vrtuli v zadku, takže si jdu málokdy někam sednout. Dřív jsme chodívali na víno a zpívali jsme, ale sedět v hospodě a bavit se o politice mě nebaví. A hlavně ne u piva. Lípa je ovšem český národní strom a já si myslím, že české národní obrození ještě neskončilo. Pořád tu ještě probíhá ten skrytý boj o češtinu i výklad dějin. Strašně rád se k tomu vyjadřuji hudbou, protože hudba je natolik nekonkrétní a má takovou imaginaci, že dokáže postihnout víc než mluvené slovo. Mě v tomto směru strašně mrzí, že tady hudebníkům i kritikům chybí evropský a světový nadhled. Pořád se hrabeme ve svém písečku a ve věcech, o kterých tři sta kilometrů odsud nikdo neví. My si z takových věcí děláme modly a velmi málo našich umělců potom promlouvá v širším měřítku. Pokud se o to někdo pokouší, tak obvykle asimiluje s vnějšími vlivy, traduje třeba americkou hudbu. Vzpomínám si, jak tu byl americký písničkář Pete Seeger – když si poslechl moravskou cimbálku, tak po vzoru našeho prezidentského klasika „zvedl obočí“ a nemohl pochopit, proč sem vůbec nějakou hudbu dovážíme. Když přijdete v New Yorku do baru, tak tam hraje dvacet muzikantů lepších než naše domácí hvězdy. Tady je spousta vynikajících profesionálů, ale chybí jim ten prvek sebevědomí, přebírají cizí vzory a jsou k nim servilní. A my přitom máme být na co pyšní.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Jen zřídka je hlavním tématem pro rozhovor jedna jediná skladba. V případě violoncellisty Josefa Klíče, koncertního mistra Národního divadla v Brně, se to však nabízelo. Nestává se každý den, že by se český skladatel se svou písní dostal do finále celosvětové soutěže. Důvodů pro povídání však bylo víc – vzpomínky na zesnulého Jaroslava Erika Friče, Josefovo zaměstnání v Janáčkově divadle i připravované nové album.  více

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více

Brno jako město hudby zapsané v UNESCO, má za sebou čtyři festivalové dny plné hudby a tance. Na celkem dvaadvaceti hudebních stanovištích probíhaly desítky koncertů a vystoupení se stovkami účinkujících. Hudba v ulicích zněla na každém rohu, nejvíce pozornosti však letos poutaly čtyři pokoje od výtvarnice Kateřiny Šedé, ve kterých se střídali umělci různých žánrů i národností. Lákadlem byly také vystoupení britských Motionhouse a No Fit State Circus, kteří opakovaně uhranuli náměstí Svobody svými akrobatickými kousky a dechberoucím představením. Nově vznikly také dvě velké scény – Dominik stage na Dominikánském náměstí a Django stage na Malinovského náměstí. Tady se vystřídali umělci jako Jana Kirschner, Monika Bagárová, minus123minut nebo Jan P. Muchow & The Antagonists. Již tradičně festival doprovázel zvuk flašinetářů, kteří se v Brně sešli v rámci svého 10. Mezinárodního setkání. Letos premiérově vystoupili na Maratonu hudby Brno také umělci partnerských měst hudby UNESCO. Zpěvačka a multiinstrumentalistka Tinatin Tsereteli (Hannover) a houslista Nicola Manzan (Bologna). Atmosféru celého festivalu zachycuje video, které najdete níže.

Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou jsou výjimečný festival. Dramaturgií, strukturou, atmosférou. Každý ročník má své téma, každý večer má své téma, a dokonce i některá jednotlivá vystoupení mají svá témata. Dlouholetému dramaturgovi festivalu Michalu Schmidtovi se i letos podařilo skvěle vyvážit české premiéry a skutečně mimořádné projekty s návraty a jistotami. Letošní téma Folkových prázdnin bylo O duši, ale tato týdenní přehlídka má duši každý rok.  více

Po téměř magickém zjevení v podobě CD Moravské hlasy - Jihomoravský kraj, které vyšlo před dvěma lety, jsme se konečně dočkali jeho pokračování. Autor tohoto odvážného počinu Jiří Plocek se v něm vydal dále, severně česko - slovenským pomezím až do kraje Zlínského.  více

Monumentální dílo Saul od Georga Friedricha Händela se v české premiéře dočkalo také scénického zpracování. Na závěr Hudebního festivalu Znojmo (po lednovém koncertním provedení v Brně a v Praze) jej nyní nastudoval soubor Czech Ensemble Baroque v čele s předními pěveckými osobnostmi působícími na české i zahraniční scéně.   více

Skupina Nebeztebe na brněnské scéně před pár lety doslova zazářila. Pětičlenná sestava s výraznou rytmikou, která se s nadhledem pohybovala nad styly, slavila vítězství na Portě a mířila na obrovské multižánrové festivaly. Zdánlivě v nejlepším kapelník Štěpán Hulc kapelu uspal a vrátil se až letos s úplně novou, tříčlennou sestavou. Noví Nebeztebe ve složení kytara, housle a mandolína nerezignovali na multižánrovost. Znovu koncertují a chystají konceptuální album Zásobování duše.  více

V rámci Olomouckých barokních slavností představil jako v pořadí pátou inscenaci programu domácí soubor Ensemble Damian. Čtyři po sobě jdoucí večery byla uvedena komická opera ĽElice skladatele Pietra Andrea Zianiho, která v režijním zpracování (a pod vedením) Tomáše Hanzlíka zazněla v obnovené premiéře.  více

Jedním z hudebníků, kteří se představí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v rámci speciálního programu Harfy nad Oslavou, bude kolumbijský harfeník Edmar Castañeda. V Náměšti bude mít také sólový recitál v rámci večera nazvaného O duši s lehkostí i naléhavostí. V telefonickém rozhovoru – volali jsme mu do New Yorku, kde žije – jsme s Edmarem Castañedou hovořili například o harfě sestrojené speciálně podle jeho představ nebo o jeho spolupráci s českou zpěvačkou Martou Töpferovou.  více

Třetí večer Olomouckých barokních slavností o víkendu nabídnul obnovenou premiéru hned tří samostatných hudebních celků. Znovuobjevený cembalový koncert, melodram Kázání na svatého Jána Pavla a oratorium Františka Antonína Míči uvedl soubor Ensemble Damian v dobové interpretaci a netradičně také každé dílo předvedl v jiném prostoru jezuitského konviktu.  více

Olomoucké barokní slavnosti začaly. Ve zdejším jezuitském konviktu otevřela jejich 7. ročník novodobá premiéra serenaty Il tribunale di Giove rakouského hudebního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa. Dílo bylo poprvé uvedeno při oslavách narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 27. ledna 1775 a po vratislavské repríze roku 1777 upadlo v zapomnění. Tento neblahý osud se rozhodlo zvrátit hudební těleso Ensemble Damian, které v čele s uměleckým vedoucím ansámblu a režisérem Tomášem Hanzlíkem se dílo pokusilo přivést zpět k životu. V sólových rolích vystoupili Leandro Lafont (Osud, Apollon), Kristýna Vylíčilová (Génius Evropy, Minerva), Lucie Kaňková (Čas, Štěstěna), Monika Jägerová (Jupiter) a Jakub Rousek (Mars). Kostýmy i scénu navrhl režisér Hanzlík.  více

Festival Slunce ve Strážnici se bude letos konat už podvacáté. Především milovníci folkové muziky a klasického bigbítu mají v kalendáři poznačený termín 12. a 13. července. O historii festivalu, o jeho vrcholných momentech i těžkostech a také o tom, čím bude jiný letošní ročník, jsme hovořili s ředitelem Festivalu Slunce Pavlem Kopřivou.  více

Konec prvního prázdninového týdne se nesl ve znamení oslav. Na 7. července totiž připadá narození Aleny Veselé, významné brněnské varhanice a profesorky JAMU, která v tento den oslavila úctyhodných 96 let. Koncert uspořádaný právě k tomuto jubileu byl zároveň finální položkou 39. ročníku Brněnského varhanního festivalu a jako oslava narozenin zakladatelky (a nyní patronky celé přehlídky) má již v jeho programu pevné postavení.  více

Žijeme ve svobodné demokratické společnosti, v níž úlohou státu je vytvářet prostředí a podmínky pro rozvoj kreativity a tvůrčího potenciálu s vědomím skutečnosti, že živé umění dneška vytváří kulturní dědictví budoucnosti.  více

CD Transparent Water vzniklo dialog dvou výrazných osobností z různých částí světa – kubánského pianisty Omara Sosy a senegalského hráče na koru, mnohostrunný africký nástroj, Seckou Keity. Zatímco na album si přizvali několik dalších hudebníků, na koncertech je doprovází jediný z nich, venezuelský hráč na perkuse Gustavo Ovalles. Program, který před rokem nadchl publikum na festivalu Colours of Ostrava, si budete moci letos vychutnat v zámeckém parku v Náměšti nad Oslavou. Pánové vystoupí v rámci Folkových prázdnin v pondělí 29. července. Zatímco Keita se do Náměště vrací (v roce 2016 se účastnil projektu Struny nad Oslavou a letos bude také součástí večera Harfy nad Oslavou), pro předního kubánského pianistu se bude jednat o první výlet na Vysočinu.  více

Nejčtenější

Kritika

Pro včerejší zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Festivalu Špilberk zvolila Filharmonie Brno dramaturgii sestávající z osvědčených i méně známých kusů. Podtitul Romantický karneval celý večer ponořil do karnevalového duchu, spjatého s oslavami před začátkem masopustu. Program si tedy vytyčil za cíl charakterizovat právě období veselí, oslav a masek skladbami, které svou náladou vypovídají o této periodě v roce. Téměř zaplněné nádvoří tak mělo příležitost vychutnat si nenáročný a líbivý program, který se také svou nižší teplotou snáze přiblížil onomu chladnému masopustní období.  více