Petr Ulrych: nesnáším hlavně pokrytce a snoby

Petr Ulrych: nesnáším hlavně pokrytce a snoby

Petr Ulrych uvádí do života svoje sólové album Bratr sestry, které vyšlo koncem minulého roku u Indies Happy Trails. Nechtěl jsem se ho v rozhovoru ptát na běžné věci, jako proč kterou píseň napsal, proč album vydal nebo co na to říkali jeho kamarádi. Vypůjčil jsem si tedy starou hru na asociace a ptal se na obecné věci skrze názvy jednotlivých písniček tak, jak jdou na albu za sebou. A zde je výsledek.

Talent. Kde se ve vás vzal a jak jste ho objevil?
Já ho pořád hledám. Můj hlavní talent totiž spočívá ve schopnosti být v nesprávný čas na nesprávném místě. S tím se potýkám celý život, ale už jsem si na to tak zvykl, že mi to nevadí – naopak mě to spíš motivuje a nabíjí. Správná míra štěstí se mi v tomto směru vyhýbá a trpí tím trošku i moje sestra. Proč by ona jako brilantní zpěvačka měla doplácet na svého bráchu.

Stromek. Ohýbali vás hodně, když jste byl mladší?
Tatínek Jaroslav byl operní pěvec, měl ohromný hlas, který po něm zdědila Hanka. Nicméně se vypracoval z nuzných poměrů, měl jen pět tříd a potom si dodělával měšťanku. Byl přesvědčený, že musím umět abecedu ještě dřív, než začnu chodit do školy, a dociloval toho značně silovými metodami. Byl také přesvědčený, že musím mít pořád samé jedničky, a když jsem se vracel ze školy na Veveří s dvojkou a slyšel ho, že cvičí ty svoje árie, tak na mě šly mrákoty. Jeho pojetí výchovy bylo zcela nemakarenkovské, takže mě ohýbal pořádně. Bydlívali jsme na Jaselské, což je dnes nóbl centrum, ale tenkrát to bylo ještě rozbombardované po válce.

Smůla. Lepí se vám na paty, nebo se drží spíš dál?
Smůlu měl můj dědeček, to byl rozený smolař. Zemřel, když jsem chodil do první třídy, ale zanechal ve mě silný otisk, měl jsem ho moc rád a inspiroval mě ke spoustě písniček včetně této. Byl velmi laskavý člověk a uměl to s dětmi. Vozíval mě na kole a byl stárkem ve mlýně, takže voněl moukou a taky štamprlí, kterou si občas dal.

Amulet. Máte nějaký skutečný, nebo ho nosíte v hlavě?
Mám spoustu amuletů a dodržuji spoustu rituálů, číselných, kabalistických a tak dále. Největším amuletem ale je, když člověk dostane nějaký dar a může ho předávat dál. Člověka to potom metafyzicky chrání, když takto zachází se svými vlohami. Není to ale zisková organizace, neplatí při tom „něco za něco“. Stejně jako když se člověk pomodlí, tak za to nedostane dva miliony.

Černý zprávy. Umíte je přijímat i předávat?
Občas se nechávám špatnými zprávami decimovat a zazlívám to hlavně veřejnoprávním médiím. Komerčním ani ne, ta to mají v popisu práce, že fungují jako kdysi v novinách černá kronika. Je tady spousta lidí, kteří dělají obyčejné a dobré věci – to jsem si znovu uvědomil nedávno, když mi operovali kyčel. Problém je, že si toho vůbec nevšímáme, jen jsme totálně zavalení balastem těch černých zpráv.

Brouk. Máte nějakého v hlavě, budí vás v současné době něco ze spaní?
My jsme si zvykli nedívat se na přírodu, která je vzácně vyrovnaná. Kdyby se člověk zmenšil do velikosti mravence, najednou by stál místo na louce v pralese, kde kvetou padesátimetrové palmy. A my se koukáme pořád někam mezi baráky, vidíme jen čím dál tím víc aut a čím dál tím míň nebe.

Mobil. Používáte rád, jak si rozumíte se současnými technologiemi?
Já jsem si tak před deseti lety říkal, že už se na to můžu vykašlat. Ale zjistil jsem, že psát na počítači přináší řadu obrovských výhod, i když to má i negativní dopady. Mobil má dnes na uchu každý a nezajímá se o to, jestli mu to škodí, nebo ne. Je to ale hlavně obrovský průlom do mezilidských vztahů, to jsou ale všeobecně známé věci. Když člověk dřív zabloudil na houbách, tak byl ztracený. Dnes má navigaci a telefon, ale kdyby to všechno přestalo fungovat, kde bychom najednou byli? Naaranžované pořady o tom, jak se několik lidí nechá vysadit v dvočině a snaží se přežít, o ničem nevypovídají, ve skutečnosti by byli nahraní. Jde o to, jestli to vidíme jako vývoj, který jde strmě nahoru, nebo to má dráhu dělostřeleckého granátu. My dnes bezmezně věříme v techniku a nemáme žádnou zpětnou vazbu, nic nás nevaruje před jejími zápory. Nepoznáme, že bychom už třeba neměli jít dál.

Jsi jaká jsi. Umíte přijímat lidi takové, jací jsou, co si na nich nejvíc ceníte a co vám nejvíc vadí?
Neumím je tak brát, ale učím se to. Nesnáším hlavně pokrytce a snoby, mám rád lidi, kteří i bez kalkulace tvrdě řeknou, co si myslí.

Akční. Jste nebo jdete na věci spíš s rozvahou naturalizovaného valacha?
Myslím, že spíš jsem. Pro nás ale byly vrcholy akčnosti Vinnetou a Jean Marais, to už je řada let.

Teskná. Přepadá vás někdy taková nálada, čím ji zaháníte?
Přepadá mě velmi často, ale teskná nálada je krásná, člověka i nabíjí. Odnaučili jsme se žít citovým životem, neumíme plakat. Když se pořád jenom smějeme, chybí nám pláč. Naše stresy jsou často vymyšlené, neupřímné.

Gruzínská politická situace je dlouhodobě složitá, nerozumíme jí. Sledujete politiku, nebo je vám lhostejná?
Já jsem si vždycky spíš kladl otázku, co je to Morava. Odpověď mi na ni dal písničkář Bulat Okudžava a jeho píseň Gruzínská. Když si vyjedete v Gruzii na venkov, tak se tam stejně jako tady pěstuje víno a najednou se tam objeví sbor Gruzínů, kteří spustí naprosto bezpečný čtyřhlas. Mají ty svoje uniformy a kinžály, cítíte obrovské spojení toho národa s vínem i s jeho zemí. V moravském zpěvu to cítíte taky a já jsem v tomto směru jen malý brouček, perfektně to vystihl třeba Jan Skácel. Morava je hudebně nádherná a velmi specifická, lidé z Čech jsou jinak hudebně ustrojení a je těžké na ně to jemné předivo přenést.

Nevrátil jsem nic. Dostal jste toho hodně, máte co vracet?
Je to otázka dluhu, musíme si uvědomit, co vlastně dlužíme. Každý z občanů této země včetně nemluvňat dluží sto padesát tisíc, o tom se hovoří běžně. Ale skoro nikdo se nezmíní o tom, co dlužíme svým rodičům a přírodě. To jsou dluhy, které se nevyčíslují a my je nevracíme. Snažím se splácet svůj dluh, protože Země nás pořád ještě živí, ať se nám to líbí, nebo ne. Slunce svítí zadarmo, nafta a uran leží v zemi také zadarmo, a my si to všechno přivlastňujeme, někdy i krademe. Každý rok třeba zasadím nějaké stromy – vím, že je to především rituální počin, ale dělám to.

Dežaví. Co se vám často vrací, chtěl byste změnit něco v minulosti?
Nechtěl, i když vím, že jsem nadělal strašnou spoustu chyb. Moje máti má jednadevadesát let a pořád přemýšlí, co kde udělala špatně. Říkám jí, ať se dívá raději před sebe. Já svoje chyby odsunuji, ale vím o nich a snažím se je nedělat teď. Někdy se mi ale stává, že čtu nějakou knihu a najednou mám pocit, že jsem to všechno už prožil a na všech těch místech byl. Stává se mi to hodně u Isaaca Bashevise Singera, což má asi zase souvislost s mým dědečkem.

Záznam. Probíráte se někdy – třeba jen v myšlenkách – starými věcmi, fotkami. Máte tendence vzpomínat, nebo se raději díváte dopředu?
Ať jdu kamkoliv, tak mám pocit, že někdo zaznamenává mě. My tady sedíme v kavárně, ale vsadím se, že nějaká kamera se na nás dívá. Ztratili jsme soukromí, všude vás zaměří nějaký satelit, před tím bych se chtěl někdy schovat. Soukromí a tajemství patří k lidskému životu, jsou to obrovské hodnoty.

Klobouk. Nosíváte, dáváte přednost čepici – potrpíte si na formality v oblékání a vůbec v životě?
Pro mě není klobouk symbol formálního oblečení, ale amerických gangsterů ze třicátých let. A třeba je to také symbol ortodoxního židovství. Tak se s ním potkávám, to je pro mě význam klobouku.

Jááá. Umíte myslet na sebe, nebo se pro samou práci zapomínáte i najíst?
V některých ohledech jsem větší sobec, než je běžné, a má to tak hodně lidí, kteří se dotýkají umění. Nejsem sobecký v tom vyloženě negativním smyslu, ale abych měl víc empatie, to bych musel žít ještě druhý život. Vidím jenom výsek svojí práce, hodně věcí vnímám skrze ni. Poslouchám třeba jen hudbu, u níž jsem přesvědčen, že vychází z nějakých lidových, přirozených kořenů. Nezáleží mi na žánru, může to být klidně Janáček nebo Bartók, ale musím v tom cítit ty kořeny.

Lípa. Jedna z nejhezčích v Brně je před hospodou U Šťávů. Kam chodíte rád vy?
Já mám lidově řečeno vrtuli v zadku, takže si jdu málokdy někam sednout. Dřív jsme chodívali na víno a zpívali jsme, ale sedět v hospodě a bavit se o politice mě nebaví. A hlavně ne u piva. Lípa je ovšem český národní strom a já si myslím, že české národní obrození ještě neskončilo. Pořád tu ještě probíhá ten skrytý boj o češtinu i výklad dějin. Strašně rád se k tomu vyjadřuji hudbou, protože hudba je natolik nekonkrétní a má takovou imaginaci, že dokáže postihnout víc než mluvené slovo. Mě v tomto směru strašně mrzí, že tady hudebníkům i kritikům chybí evropský a světový nadhled. Pořád se hrabeme ve svém písečku a ve věcech, o kterých tři sta kilometrů odsud nikdo neví. My si z takových věcí děláme modly a velmi málo našich umělců potom promlouvá v širším měřítku. Pokud se o to někdo pokouší, tak obvykle asimiluje s vnějšími vlivy, traduje třeba americkou hudbu. Vzpomínám si, jak tu byl americký písničkář Pete Seeger – když si poslechl moravskou cimbálku, tak po vzoru našeho prezidentského klasika „zvedl obočí“ a nemohl pochopit, proč sem vůbec nějakou hudbu dovážíme. Když přijdete v New Yorku do baru, tak tam hraje dvacet muzikantů lepších než naše domácí hvězdy. Tady je spousta vynikajících profesionálů, ale chybí jim ten prvek sebevědomí, přebírají cizí vzory a jsou k nim servilní. A my přitom máme být na co pyšní.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


V dramaturgické linii chrámových koncertů se hudební těleso Ensemble Opera Diversa v úterý 17. května vydalo do prostor nového brněnského kostela blahoslavené Marie Restituty na Lesné. Zde na koncertě s názvem Misericordia představilo duchovní tvorbu současných britských autorů – Davida Matthewse, Jamese MacMillana – v kontrastu k dílům vycházejícím z tradice evropského kontinentálního minimalismu v podobě skladeb lotyšského autora Pēterise Vaskse a slovenského skladatele Lukáše Borzíka. Kromě instrumentalistů orchestru Ensemble Opera Diversa a sboru Ensemble Versus pod vedením Vladimíra Maňase vystoupili sólově trumpetisté Vít Otáhal a Josef Zimka. Koncert řídila dirigentka souboru Gabriela Tardonovávíce

Dlouholetá spolupráce houslového virtuosa Milana Paľy a souboru Ensemble Opera Diversa přinesla milovníkům soudobé hudební tvorby celou řadu pozoruhodných (a v mnoha případech i premiérových) koncertů. Jejich zatím posledním společným projektem se stala dvojice sólových recitálů Milana Paľy. První projekt nesl název Dotyky. Za zrkadlom (30. dubna) se stejnojmennou skladbou Adriána Demoče a středeční koncert v prostorách brněnské Káznice se jmenoval O tvojej tvári (11. května) a představil dílo Dve vety o tvojej tvári skladatelky Jany Kmiťové, která kompozici Milanu Paľovi věnovala. Nahrávky obou kompozic jsou již nějakou dobu dostupné – obě vyšly u nakladatelství Pavlík Records v roce 2021. Svých světových premiér se však díla dočkala až nyní.  více

Brněnští muzikanti rozmanitých žánrů jsou dlouhověcí a vitální jedinci. Potvrdila to také oslava životního jubilea pedagoga, skladatele, aranžéra a především virtuózního hráče na trombon Mojmíra Bártka. Jubilejní koncert s pracovním názvem Mojda Bártek 80 do brněnského Sono Centra připravili jeho přátelé pod vedením trumpetisty a kapelníka B-Side Bandu Josefa Buchty. Oslavenec, ač si dvouapůlhodinový program nepokrytě (a s dojetím) užíval, až na krátké okamžiky oddechu zůstával aktivním účastníkem celé hudební produkce. Představil se jako autor mnohých skladeb, ale především hráč, s trombonem v rukách a v plném nasazení.  více

Závěrečný koncert abonentní řady brněnských filharmoniků Filharmonie v divadle II udělal bezpochyby radost všem fanouškům animátorského studia Ghibli. Přestože dramaturgie večera nebyla vystavěna na melodiích z nespočtu filmových partitur, které hlavní hvězda večera dirigent a skladatel Joe Hisaishi pro studio Ghibli zkomponoval, již jen samotná přítomnost oblíbeného umělce přilákala celou řadu posluchačů, kteří koncerty artificiální hudby pravděpodobně pravidelně nenavštěvují. Program dvou koncertů v Janáčkově divadle (28. a 29. dubna) zahrnoval Symfonii č. 7 cis moll Sergeje Prokofjeva, českou premiéru Hisaishiho skladby Variace 57 pro dva klavíry a orchestr, v níž se jako sólisté představili Dennis Russell Davies a Maki Namekawa, a českou premiéru Symfonie č. 2 estonského skladatele Lepa Sumery. (Autor recenze navštívil čtvrteční provedení).  více

Po rozeznění pádové zkušebny FSI VUT sestoupila desátá slavnostní sezona ansámblu Brno Contemporary Orchestra s podtitulem We are the world do podzemí. Odpolední nedělní koncert totiž zavedl milovníky soudobé hudební tvorby do jeskyně Výpustek v Moravském krasu. Koncert s díly Šarūnase Nakase, Giacinta Scelsiho, Michala Wróblewského a Miroslava Tótha vznikl v rámci speciálního environmentálního projektu v režii Radima Nejedlého a koncipovaného u příležitosti Světového dne vody. Součástí koncertu bylo také literární pásmo z textů Radka Štěpánka napsaných pro tuto akci, které recitoval Petr Kubes. Texty tvořily na vhodných místech předěly mezi jednotlivými skladbami či větami. Přednes skladby Rany, kterou na objednávku Brno Contemporary Orchestra složil Miroslav Tóth, zajistila sama autorka předlohy Zuzana Husárová. Koncert řídil dirigent a umělecký vedoucí orchestru Pavel Šnajdrvíce

Brněnskou stopu najdeme na jednom z nejpozoruhodnějších mezinárodních hudebních alb roku 2021. Na nahrávce Live at Tou skupiny Angrusori, která nedávno získala na Slovensku ocenění Radio_Head Award v kategorii World music a folk, se totiž výraznou měrou podílela Iva Bittová. Houslistka a zpěvačka, kterou si už několik dekád spojujeme s brněnskou scénou.  více

Na čtyři stovky diváků si s nadšením užily mimořádný koncert čtveřice špičkových muzikantů v čele s frontmanem Deanem Brownem, už několik desetiletí výrazného protagonisty fusion stylu, a jeho tří rovnocenných spoluhráčů: saxofonisty Boba Franceschiniho, baskytaristy Victora Wootena a bubeníka Dennise Chamberse. Jarní otvírák 15. ročníku festivalu Groove Brno tak byl mimořádný především hudební extratřídou, v níž čtyři sólisté v naprostém souznění mezi sebou vzájemně, a především s publikem po dvě hodiny prolínali jazz, rock, funk i blues v gejzíru energie a nevázané muzikantské radosti.  více

Nejnovější operní inscenace Národního divadla Brno přenesla Mozartovu Kouzelnou flétnu v režii Miroslava Krobota do mezihvězdného prostoru a do daleké budoucnosti: vesmírná loď Sedm slunečních kruhů se tady střetne s pásem asteroidů a záchranné moduly dopraví cestovatele na povrch nejbližší obyvatelné planety. Posádka lodi se marně snaží navázat spojení s vesmírným plavidlem a již tak problematickou situaci umocní smrt kapitána, který přenechá velení druhému důstojníkovi Sarastrovi, a nikoliv své manželce a první důstojnici přezdívané Královna noci. Rozdělení na dvě znepřátelené frakce je nevyhnutelné a Královna noci i se svými stoupenci opouští tábor. Vzájemná nevraživost ani po deseti letech, které od nehody již uplynuly, nevyvanula. Když však Sarastro unese Paminu, dceru Královny noci, uvede tím do chodu záchrannou misi, která změní osudy trosečníků i původních obyvatel planety. Modernizovanou podobu Mozartova singspielu pomohli Miroslavu Krobotovi vytvořit Andrej Ďurík (scéna), Jana Preková (kostýmy), Přemysl Janda (světelný design), Hana Achilles (choreografie) a Patricie Částková (dramaturgie). Hudebního nastudování se chopil Pavel Šnajdr a druhou premiéru (14. dubna), kterou autor textu navštívil, dirigoval Ondrej Olos. Sbor řídila Klára Složilová Roztočilová a sólově vystoupili David Szendiuch (Sarastro), Daniel Matoušek (Tamino), Martina Masaryková (Královna noci), Andrea Široká (Pamina), Tadeáš Hoza (Papageno), Eva Esterková (Papagena), Vít Nosek (Monostatos), Eliška Gattringerová (První dáma), Jana Hrochová (Druhá dáma), Jarmila Balážová (Třetí dáma), Josef Škarka (Mluvčí/Kněz) a Eliška CrhákováZuzana Vítková a Markéta Kolářová v rolích Tří géniů.  více

Třetí koncert 29. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby s tématem Tělo / Vtělení / Oslavení rozezněly 12. dubna skladby Antona Brucknera, Knuta Nystedta, Vytautase Barkauskase a Toivo Tuleva v brněnské katedrále svatých Petra a Pavla. Večer s názvem Rozjímání pro orchestr představil posluchačům tři odlišné hudební polohy – ryze instrumentální, vokální a jejich kombinaci. Kromě orchestru Filharmonie Brno s šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem vystoupil také sbor Hard-Chor Linz pod vedením sbormistra Alexandera Kollera. Sólových partů v nově nastudované a po třech letech festivalem znovu uvedené kantátě So Shall He Descend Toivo Tuleva se chopili sopranistka Claudia Goebl, altistka Johanna Krokovay, tenorista Jan Petryka a barytonista Wolfgang Resch. Malý sbor obsadily Lucie Netušilová KarafiátováJana Vondrů a Pavla Radostová. Kvůli nemoci museli být zastoupeni původně ohlášení sólisté Martina Fender (soprán) a Klemens Sander (baryton). Změny zaznamenal také program, ze kterého byly vynechány původně plánované sborové skladby Antona Brucknera (In jener letzten der Nächte) a Josefa Gabriela Rheinbergera (Sanctus z Cantus Misae Es dur).  více

Po dvouleté pauze vynucené covidovou pandemií se včera do brněnských chrámů vrátil Velikonoční festival duchovní hudby. Letošní 29. ročník se nese v dramaturgické linii Tělo / Vtělení / Oslavení a svým způsobem se jedná o symbolické splynutí neuskutečněných programů z minulých let. Původní emblémy umučeného i oslaveného těla se tak staly ještě aktuálnějšími. Festival zahájil v kostele sv. Janů na Květnou neděli ansámbl Musica Figuralis s uměleckým vedoucím a hráčem na klávesové nástroje Markem Čermákem. Kromě instrumentalistů a choralistů (pod vedením Vladimíra Maňase, hru na pozitiv obstaral Ondřej Múčka) vystoupili také sopranistka Lenka Cafourková Ďuricová, mezzosopranistka Monika Jägerová, tenorista Matúš Šimko a basista Tomáš Šelc. Lákadlem klasicistního programu s názvem Affettuoso („s mocným vzruchem duševním“ dle Ottova slovníku naučeného) bylo nejen Haydnovo málo známé, přesto hudebně fascinující Salve Regina, ale především premiéry děl Josepha Puschmanna (novodobá) a Antona Zimmermanna (česká novodobá).  více

Osmdesáté narozeniny bývají pro jubilanta obvykle příležitostí k bilancování a retrospektivě. U výročního úterního koncertu Miloše Štědroně, stále aktivně píšícího, přednášejícího, vyučujícího a komponujícího, však tento přístup nehrozil. Program večera na jeho počest v Divadle Husa na provázku naopak nabídl několik méně známých hudebních miniatur z pera skladatelů, kteří byli s formováním tvůrčí osobnosti Miloše Štědroně různou měrou spojeni – jubilantova úhlavního skladatele a objektu bádání tedy Leoše Janáčka a trojice jeho učitelů i pozdějších kolegů Miroslava Ištvana, Ctirada Kohoutka a Jana Kapra. Přímo pro svůj narozeninový koncert zkomponoval oslavenec cyklus písní pro soprán a komorní orchestr na slova básní dalšího svého spřízněnce, básníka Jana Skácela.  více

Ve čtvrtek 24. března diváci v Brně dostali možnost zažít opravdu výjimečný večer. Režisér Břetislav Rychlík se svojí ženou připravili na hudební scéně Městského divadla Brno koncert na podporu ukrajinských umělců, kteří utekli před válkou ze své země. Večer nesl název Společné kořeny a publiku měl přiblížit analogie lidové kultury Ukrajiny a Moravy. Já jsem při programu cítila zejména paralely v hudbě obecně. Výjimeční umělci navrch dokážou předávat krásu kdekoliv na světě.  více

V těchto dnech spatřilo světlo světa nové CD; nahrávka folklorních muzikantů muzikanty se však v žánru trochu vymyká. Autory desky jsou členové kapely Lilium liste Luďka Běťáka a její název zní Dovolte eště malučkovíce

Duo Ensoi tvoří zpěvačka Tereza Kopecká a bubeník a producent elektronické hudby Martin Čech. I když je jejich společný projekt stále ještě nový, oba mají bohaté zkušenosti z různých (nejen) brněnských kapel. Terezu si můžeme pamatovat především z Narcotic Fields, případně z jejich akustické odnože Acoustic Fields. Martin hraje ve skupině Lesní zvěř. Díky těmto zkušenostem je debutové album dua Ensoi hudebně vyzrálé a přesvědčivé, i když je určitě méně rockové než Narcotic Fields a méně (nu)jazzové než Lesní zvěř. Ensoi sice používají výrazové a zvukové prostředky elektronické hudby, ale hrají pop. Příjemný pop založený na pocitech a náladách více než na příbězích.  více

V prvních měsících roku 2022 se Filharmonie Brno může pyšnit již dvěma novými hudebními nosiči z vlastní produkce. První nahrávkou je CD s hudbou estonského skladatele Arvo Pärta, tou druhou záznam Symfonie č. 12 „Lodger“ Philipa Glasse, kterou brněnští filharmonici pod taktovkou Dennise Russella Daviese natočili dokonce jako první na světě. Věnujme se první ze zmiňovaných nahrávek se skladbami LamentateNekrolog a Symfonie č. 3 Arva Pärta v nastudování šéfdirigenta Daviese. V díle Lamentate vystoupila jako sólistka klavíristka Maki Namekawa. Nahrávka vznikla v Besedním domě v Brně v listopadu 2020 a v únoru 2021.  více

Nejčtenější

Kritika

V dramaturgické linii chrámových koncertů se hudební těleso Ensemble Opera Diversa v úterý 17. května vydalo do prostor nového brněnského kostela blahoslavené Marie Restituty na Lesné. Zde na koncertě s názvem Misericordia představilo duchovní tvorbu současných britských autorů – Davida Matthewse, Jamese MacMillana – v kontrastu k dílům vycházejícím z tradice evropského kontinentálního minimalismu v podobě skladeb lotyšského autora Pēterise Vaskse a slovenského skladatele Lukáše Borzíka. Kromě instrumentalistů orchestru Ensemble Opera Diversa a sboru Ensemble Versus pod vedením Vladimíra Maňase vystoupili sólově trumpetisté Vít Otáhal a Josef Zimka. Koncert řídila dirigentka souboru Gabriela Tardonovávíce