Petr Váša: Zajímal mě mechanismus, jak systém deformuje charaktery

Petr Váša: Zajímal mě mechanismus, jak systém deformuje charaktery

První album Z kopce vyšlo na vinylu v roce 1989, vydal ho Panton. Jak se to tehdy vůbec podařilo, kdo to protlačil skrz cenzuru a schválil?
To je dlouhá historie. My jsme začali hrát v roce 1986, na naše vystoupení přišla Lenka Zogatová a hned nás pozvala na první ročník festivalu Rockfest. Formálně ho organizovali svazáci, ale ve skutečnosti to byla práce lidí jako Lenka, Josef Vlček a dalších. Měli vymyšlený takový plán, že když se to podaří, tak budou s Rockfestem souviset publikační aktivity. Vymysleli edici singlů nazvanou Rock Debut a prosazovali u Pantonu nahrávky kapel, které díky Rockfestu hrály na oficiálních pódiích. Nejdřív to byly ty malé desky, později elpíčka. A vize byla taková, že by nakonec vydali desku Plastic People. My jsme věděli, že třeba Hudba Praha musela při natáčení zničehonic měnit texty, protože do studia volali nějací funkcionáři. Ale když jsme se k nahrávání dostali my – díky těm cenám z Rockfestu – tak jsme přišli do studia a byli jsme tam úplně sami, nikdo na nás nedohlížel. Byli tam jen technici a všechno bylo úplně na nás – to pro mě byl i z muzikantského hlediska ohromný zážitek. Nahrávka potom ležela v Pantonu až do podzimu 1989, protože to nechtěli vydat. Báli se těch textů a my jsme nechtěli nic měnit. A byly tam i písničky, které pocházely z doby, kdy byli Z kopce zakázaní. My jsme tehdy byli všichni na vojně, takže moje situace byla taková, že jsem dřepěl v Litoměřicích, pořád dokola jsem poslouchal kazetu s tou nahrávkou a přemýšlel, že to možná nevyjde nikdy. A v říjnu ’89 jsem měl jít z vojny domů, seděl jsem na strážnici a nějaký kamarád mi tam donesl tu hotovou desku. Samozřejmě jsem nevěděl, že bude nějaká revoluce, byl to úžasný pocit. Pán z Pantonu, který to celé řídil, byl fajn, ale zároveň se bál, tak to bylo dlouho nerozhodné. A taky nám pomohli novináři, že o nás hodně psali.

Z kopce vyhráli tehdejší soutěž Rockfest v letech 1986 i 1987, ale potom tam byl i nějaký zákaz či útlum, jak se o tom tehdy opatrně psalo – co to přesně bylo?
Já jsem před Z kopce hrál s kapelou Uzený koleno, takže jsem věděl, jak to je s povinností mít zřizovatele a že to hraní je celkově tenký led. A když jsem nastoupil na Filozofickou fakultu, tak tam byli takoví osvícení svazáci a já jsem zkusil, aby naším zřizovatelem byl fakultní výbor SSM, což se povedlo. Výsledkem bylo, že na všechny svoje texty jsem měl jejich razítko – dával jsem si pozor, aby to bylo všechno legální. Přečetl jsem si od Václava Havla Moc bezmocných a řekl jsem si „pojďme to zkusit“. Vyhráli jsme Rockfest, svazáci ve škole se chlubili našimi úspěchy, všechno se zdálo být na dobré cestě. Na nějakém našem vystoupení ale asi byli estébáci, přepsali zkomoleně naše texty a předali to na krajský výbor KSČ. Tam se to dostalo na ideologické oddělení k nějakému potentátovi, před nímž se všichni třásli. A ten dal tomu panu xxx na fildě za úkol, ať mě jakýmkoliv způsobem zničí. Ten komunista z kraje prý běhal po kanceláři s textem písničky Nuda a řval: "My to tady čtyřicet let budujeme, a oni se prý nudí!" Úryvek "všude dobře, nejhůř doma" prohlašovali za otevřenou výzvu k emigraci. Na fildě mi nakonec řekli, že jestli s těmi písničkami ještě někdy vystoupím, tak na mě prostě něco najdou. Snažili se mě taky přemlouvat, ať ty texty přepíšu. Všichni se báli, nikdo nevěděl, co má Gorbačov v úmyslu, jedni se nás snažili zničit, druzí zase podpořit. A možná i s tím úmyslem, aby měli čárku do budoucna. Nakonec došlo k bizarní situaci – jediné místo, kde jsme mohli hrát, byl Palác kultury, kam nás pozvali ti „vyšší“ svazáci. Vznikl tak Ošklid, který byl ještě horší než zakázaní Z kopce.

Byl ten zákaz hlavní impuls k založení Ošklidu, nebo by rozšíření kapely o další zpěváky a zpěvačky přišlo tak jako tak?
To já nevím, náčrtky k té kapele vznikly na jedné dovolené v Bulharsku, kde jsem chodil po pláži a ti lidé okolo mi přišli hrozně oškliví. Když ale přišel zákaz Z kopce, tak jsem si sedl a začal psát jak mourovatej Ošklid – texty i aranže. Za svoje studentské peníze jsme šli do studia Budíkov – to bylo jediné místo, kde se dalo nahrávat mimo oficiální instituce. Nahráli jsme tam řadu písniček a nabídli nahrávku Pantonu. Ukázalo se, že to byla dobrá finta, singl Ošklidu vyšel dřív než Z kopce. Na Hlasu Ameriky tehdy říkali, že píseň Paraguayská policie je přímý přenos z Václavského náměstí, což nám nepomohlo a lidi v Pantonu to strašně vyděsilo.

V tehdejších textech se téměř pořád dotýkáte frustrací – ať už z nudy, nerozhodnosti, neschopnosti či nemožnosti se někam pohnout. Bylo to víc v lidech, nebo v systému, který nás obklopoval?
Oddělovat lidi a systém je možná do určité míry praktické, ale právě propletení lidí se systémem bylo pro tu dobu charakteristické.

Hodně lidí říká, že dnes je to stejné, není to spíš tím, že hlavně lidé jsou pořád stejní? Já jsem si to elpíčko po strašně dlouhé době poslechl a nemusí se na něm měnit vůbec nic…
To se mi zdálo taky. Slyšel jsem to po patnácti letech a byl jsem hrozně zvědavý, co z toho na mě vyleze. Jsem rád, že jsem se tehdy přes všechna vábení vyhnul prvoplánovým a časovým agitkám. Zajímal mě ten mechanismus, jak systém formuje, deformuje a mění lidské charaktery. Texty jsem tehdy psal dlouho a hodně v nich škrtal. Trvalo mi, než jsem našel ten způsob psaní ve třetí osobě „ono to…, ono se…“ Hlavním hrdinou je „ono“ a hodně mi záleželo na realistických obrázcích ze života.

Zpíval jste o drásavých tématech hodně expresivním způsobem, texty samy ale mluví jazykem nezúčastněného pozorovatele.
Já jsem dlouho hledal způsob, jak dát tyhle věci dohromady. A nakonec se mi zdálo, že kombinace nezúčastněných textů s expresivní muzikou a vokálem dává dohromady třaskavou směs, která se mi velmi líbila.

Umíte se dívat s chladnou hlavou na věci, které se můžou i hluboce dotknout?
Mně to připadá jako metoda, při níž člověk může zůstat poctivý. Je to způsob nazírání na věci, při němž nemusím uhýbat pohledem. Někdo občas říká, že je to chladný odstup, ale já to tak vůbec nevnímám. Já jsem byl tehdy v takovém rozpoložení, že kdybych ty věci měl vyjadřovat s osobním zaujetím, tak se zblázním.

V těch písničkách je ale spousta blues, které si o osobní angažovanost vyloženě říká...
Mně se právě líbilo spojit bluesový charakter hudby s nezúčastněným popisem toho, jak někdo sedí v hospodě, láme sirky a pije pivo. Vznikalo z toho napětí, které vtáhne i posluchače.

To album je tematicky ohromně kompaktní, úplně na něm chybí milostná tematika, erotika, což je v rocku celkem neobvyklé. Nepřišlo vám to tehdy jako důležité téma?
Ale ano, a dokonce se našli lidé, kteří tvrdili, že je to celé jenom o sexu. V našem prvním programu, co jsme hráli ještě bez houslí, byly písně jako Poletování nebo Kde je Marie. Ty vyšly předtím na singlu, tak jsme je z praktických důvodů na tu velkou desku nenahrávali. Teď ale budou na reedici jako bonus. Dva kompletní programy Z kopce z let 1986–87 vyšly na dvojalbu Z kopce živě v roce 2000. Takže celek vyznívá trochu jinak, ale na prvním elpíčku tyhle holčičí skladby nejsou.

No dobře, ale byl to záměr? Mně se to zdá dylanovské – vzít si jedno téma a podívat se na něj ze všech stran…
…nebo kubistické. Já jsem tehdy psal o kubismu diplomku a takový koncept se mi líbil. Nám to nakonec ale vyšlo až tak sevřeně, že na první straně jsou věci hrané v triu, a teprve na druhé se přidají housle. Na první stranu jsme přiaranžovali dechy, na druhou stranu smyčce a ke všemu ještě klavír – s výjimkou písně Hodiny u klavíru. Dnes to vypadá jako úplně dotažený koncept. Měl jsem v hlavě Stravinského poučku, že smyčce jsou emocionální, a dechy ne, proto jsem je postavil proti sobě.

Mám vás spojeného s červeným tričkem nebo košilí, je to pro vás nějak důležité? Kdysi k tomu byla i nějaká historka o Milanu Chladilovi...
Maminka Milana Chladila k nám chodila vařit a pomáhat v domácnosti, byla to taková milá paní. A neustále nosila nějaké svršky „po Milánkovi“. Připadlo mi jako hrozná frajeřina chodit v těch smokinzích – dokonce jsem v nich i hrával, než se rozpadly. Hlavně ale přinesla spoustu sokolských košil Milana Chladila, že z nich bráchovi ušije trenýrky. Já jsem je zabavil, protože mi přišlo jako úžasná myšlenka je nosit a dráždit tím ty komunisty na první pohled. Zpočátku jsem v nich jezdil na různé vandry, ale potom jsem si je vzal i na koncert Z kopce a už mi to zůstalo.

Z kopce vycházejí poprvé na CD, skoro zároveň taky vyjde nové album Syčáků. Když si ta dvě alba položíte vedle sebe, co se vám vybaví, co je spojuje a dělí?
Já jsem se moc nasmál, když jsem ta dvě alba poslouchal během jednoho dne. Navíc to Syčácké jsem poslouchal během několika měsíců každý den a Z kopce jsem slyšel po patnácti letech. Když si poslechnete svůj nejstarší a nejnovější počin, tak se vám nejdřív zdá, že to nemá společného nic, a potom zase úplně všechno. Na obou deskách je například klavír, tak jsem si říkal, že je to pojítko. Nemohl jsem ale vůbec přijít na to, co to znamená. Nakonec jsem usoudil, že to neznamená vůbec nic. Najít spojitost mezi albem EldoradoZ kopce je asi hodně obtížné. Na Syčácké desce navíc není ani slovo česky, je to celé v mojí translatině a basic english. Vystupují tam také různé ženy, je to jiný svět zvukový, koncepční i literární. Z kopce mnohem víc připomíná minulá deska Syčáků, kterou jsme chtěli mít vyloženě rockovou. Navíc má také černobílý obal, digipack a lesklé lamino, je to taková podvědomá shoda.

Budete syčácké Eldorado křtít?
Křest proběhne na podzim společně se skupinou Mucha. Náš kytarista Petr Zavadil hraje i s nimi, tak jsme se dohodli, že to uděláme společně. Objedeme Brno, Prahu, Plzeň… několik koncertů.

Mezi současnost a Z kopce jsme se trošku podívali, co bylo ale před Z kopce – Šebestovo Uzený koleno?
Já jsem v patnácti letech zjistil, že mě nic nepřitahuje tak silně jako idea skládání písniček. Tak jsem se naučil hrát na kytaru a nemotorně psal nějaké skladby. Na gymplu jsem hned založil kapelu, se kterou jsme měli pár koncertů. Měli jsme programy Válka v pouštiBýčí zápasy, dramatické písničkové cykly. Potom se objevili kluci z Uzenýho kolena, že by mě chtěli do kapely. Začal jsem s nimi hrát, ale kapela se pořád rozpadala, napůl z politických, napůl z alkoholických důvodů. Začalo to vypadat, že jsem v kapele jediný, kdo píše něco, co se dá hrát. Měl jsem napsanou operku Bledá dívka s dalamánky, kluci z Uzenýho kolena mi pomohli s provedením, udělali jsme na koleně i nahrávku. Byl to v mých sedmnácti, kdy jsem s tím začal, dost velikášský projekt, ale byl jsem po něm přesvědčený, že už zvládnu cokoliv. Taky jsem se ale rozhodl, že další věc už budu dělat s naprosto spolehlivými a profesionálnímí lidmi – a tak vznikli Z kopce. Udělal jsem si náčrtky těch věcí, nahrál demosnímky s kytarou a začal hledat lidi, kteří by to byli schopní zahrát. Tak jsem našel Pavla Koudelku a Aleše Svobodu, který pak musel na vojnu a nahradil ho Pavel Žemla. Byl to sympaťák a profík, napsal si svoje party a byl schopen na vystoupení rockové kapely hrát z not.

S Uzeným kolenem souvisí i Českomoravský podpůrný spolek a jeho večírky, kde jste hrávali cover verze Rolling Stones, Hendrixe, Doors, Davida Bowieho… To pokládáte za svoje hudební kořeny, vzory?
Můj největší hudební vzor byl kdysi Petr Spálený a Apollo Beat Jana Spáleného. Dodnes si myslím, že to byla úplně senzační kapela. Už jako dítě jsem nevynechal žádný jejich koncert, okouzlovalo mě to, hráli ty svoje popsongy a zároveň i free jazz. Od toho byly odvozeny moje představy o hudbě. Potom jsem někde slyšel Beatles a pořád jsem měl pocit, že je odněkud znám. Dnes na to mám teorii, že jsem to poslouchal s rodiči, když mi byl asi rok. V těch čtrnácti mě to ale fascinovalo a dostal jsem se od nich k šedesátým letům a především k Doors. Hrával jsem je i na různých večírcích a byl to opravdový underground, tehdy je u nás skoro nikdo neznal – to už byli populárnější The Who. Fascinoval mě tvůrčí rozmach šedesátých let, kdy i showbyznys vytvářel tlak, aby ty věci byly originální a překvapivé, to je dnes nepředstavitelné. Moje škola byl spíš ten přístup než konkrétní kapely. Na dovolené v Bulharsku mě ale skupina osvícených opilců ze Sofie prohlásila za inkarnaci Jima Morrissona, což znamenalo, že jsem to musel od rána do večera hrát. Celé naší partě jsem tím vydělával na živobytí.

V každém případě z toho vznikly vynikající tancovačky zvané Ananas Beat, jaké to bylo jít od autorské tvorby k převzatým věcem?
Na ty akce spousta lidí dodnes – a myslím že v dobrém – vzpomíná. Byl to takový multirevival. Začali jsme starým rock’n’rollem a cílem bylo, že během roku projdeme celé dějiny rocku a skončíme s tím. Říkali jsme si, že když Bruce Springsteen hraje čtyři hodiny, tak my budeme hrát čtyři a půl. Na každý měsíc jsme připravovali nový repertoár a legrační bylo, že kluci ty Doors a Rolling Stones vůbec neznali. Domluvili jsme se, že to schválně poslouchat nebudou a hráli podle těch mých verzí. Já jsem už dřív během večírkového hraní cover verzí odžil ty běžné písničky a když jsem pracoval na vlastních věcech, neměl jsem jediný důvod skládat něco normálního.

V hudbě Z kopce je ale rythm & blues hodně slyšet, teď s velkým odstupem už je to úplně jasné. Je tam při vší „divnosti“ té hudby cítit snaha o slogan, riff…
Rythm & blues byl můj živel, cítil jsem se v tom doma. Tady ale byl v kurzu spíš minimalismus nebo folklor. My jsme byli v Brně snad jediní bluesmani. A taky musím říct, že jsme hráli Doors dávno před filmem Olivera Stonea.

Značka Ananas Beat vás ale přežila…
Já jsem to chtěl dělat ten domluvený rok, potom jsem odjel na stáž do Německa, kluci v tom pokračovali a nakonec to změnili na Led Zeppelin Revival...

přišel zpěvák, který na to měl hlas.
Petr Kurfürst – zpíval v opeře Rigoletta a tady Zeppeliny. Technicky na tom byl líp než Robert Plant.

Zpíváte ještě v Jasné páce, o které jste se hodně pochvalně zmiňoval už hodně dávno, to ještě Z kopce hráli. Co má váš svět společného s jejich?
My máme hodně věcí společných a hodně různých a ten poměr je přesně takový, aby to všechny zúčastněné bavilo. Na zkouškách jsme teď ale hodně řešili, jak zachovat ducha Jasné páky a neznít jako Syčáci, David Koller Band nebo Hudba Praha. Páka byla jedinečná tím, že tam byli čtyři skladatelé. Během několika měsíců kdysi dali dohromady repertoár, který byl působivý, úderný a pestrý. Čtyři lidé se štychovali, kdo přinese lepší věc a výsledek byl dost rafinovaný. A celé to podávali s odlehčeným punkovým přístupem. Vždycky jsem si říkal, že kdybych si mohl vybrat, se kterou naší kapelou zpívat, tak by to nebylo Etc… ani Pražský výběr, ale Jasná páka – je mi to strašně blízké. Já jsem je oslovil na prvním Rockfestu jen abych jim řekl, že je miluju. Oni mě pozvali ke stolu a od té doby tam sedím.

Vyjádřil jste se veřejně proti uvedení muzikálu Tajemství zlatého draka Daniela Landy v Národním divadle Brno. Proč by takovou věc Národní divadlo nemělo uvádět?
Nechtěl jsem, aby si v budoucnosti lidé mysleli, že se to uvedení v Brně setkalo se všeobecným souhlasem. Jinak si přečtěte můj tehdejší text, jmenuje se Nevítám. Uvažoval jsem o každém slovu toho textu a nebyla to žádná petice ani žádost, aby se to nehrálo. Lidé z opačné strany samozřejmě hned tvrdili, že chci něco cenzurovat, ale to není pravda, nic takového v tom textu není. Navíc jsem se vyjadřoval k jejich kampani, ne k představení. Že je to blbé se ukázalo až půl roku poté, až to opravdu uvedli.

Za inscenaci se s obsidiánem v kapse postavil i primátor, jaká je podle vás kulturní atmosféra Brna? Kolik lidí chce vidět Tajemství zlatého draka a kolik fyzického básníka?
Já jsem optimisticky naladěný a všechno mi tady připadá dost dobré – zvlášť v tomhle počasí a v okolnostech, ve kterých se nacházím. Moje soukromá definice Brna je taková, že si tu každý může dělat co chce a někoho to vždycky zajímá. Žiju tady čím dál raději a rád tady hraju. Nedávno jsem seděl s lidmi, kteří kritizovali kulturu v Brně od a až do z, a zřejmě oprávněně. Nemůžu to dobře posoudit. Jsem pořád na nějakých cestách a Brno je pro mě skvělý přístav nebo letiště.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Rozhovor s Tomášem Kočkem o cenách Anděl, putování Moravou, Brnu jako kulturním centru a především o jeho posledním albu Cestou na jihvíce

Sólové album Petra Ulrycha Bratr sestry vyšlo koncem minulého roku, mluvili jsme tedy o jeho uvedení do života. Názvy jednotlivých písní nás ale v rozhovoru přivedly spíše k obecnějším úvahám.  více

Říkejte tomu punk, písničkářství, písničky pro holky nebo sladkobolná romantika, a vždycky budete mít pravdu.  více


Po jedenácté se vrátilo slavné Labutí jezero do Brna a to na jeviště Janáčkova divadla při úterní obnovené premiéře tohoto nesmrtelného titulu. V den premiéry také uplynulo rovné století od okamžiku, kdy brněnské publikum tento baletní klenot Petra Iljiče Čajkovského shlédlo vůbec poprvé. O té doby je na repertoáru největšího moravského divadla jen s krátkými přestávkami téměř nepřetržitě. Do obnovené premiéry mu předcházelo deset jevištních a choreografických přepracování.  více

Hudební cyklus „Barbara Maria Willi uvádí…“ je patnáct let hodnotou brněnského kulturního života. Koncerty staré hudby pořádané energickou cembalistkou a varhanicí v jedné osobě se těší neutuchající přízni posluchačů a programová nabídka hudebních večerů je rok od roku pestřejší. Není tedy divu, že nová sezóna přišla s něčím zcela ojedinělým – včera zahájil cyklus již 16. ročník spojením středověké hudby, výtvarného umění a Alighieriho Božské komedie. Večer s názvem KCHUN: PURGATIO vznikl spoluprací pěveckého dua KCHUN sestávajícího z tenoristy Martina Prokeše a barytonisty Marka Šulce s akademickým malířem Atilou Vörösem a video jockeyem Rudolfem Živcem. Umělecký výtvor sui generis doplnil záznam recitace herce Jiřího Dvořáka.  více

V sále Blahoslavova domu (centru Českobratrské církve evangelické) zazněla včera podvečer duchovní díla pozdní renesance a raného baroka v podání komorního sboru Ensemble Versus a souboru historických nástrojů Castello in Aria. Obě tělesa řídil umělecký vedoucí sboru Vladimír Maňas. V programu večera figurovaly skladby léty prověřených i takřka neznámých, sporadicky uváděných autorů evropské hudby.  více

Městské divadlo Brno včera uvedlo evropskou premiéru muzikálu Poslední loď (The Last Ship), jehož autorem je světoznámý hudebník Sting. A bude to směs jeho výtečné muziky vycházející z britského folku, zdařile a upřímně vyprávěný příběh, a také silné herecké výkony, které by měly zaručit šťastnou plavbu inscenace směrem k divákům.  více

Webový portál Brno - město hudby letos slaví šesté narozeniny. Jako symbolický dárek našim čtenářům přinášíme první z pravidelných měsíčních příspěvků brněnského dramatika, spisovatele a scenáristy Milana Uhdeho. Který se s vámi bude dělit o své vzpomínky, úvahy i popis aktuálního dění na poli brněnské kultury. Jeho dnešním tématem je Festival Janáček Brno.  více

Koncert uspořádaný k výjimečné události se ve čtvrtek odehrál v ZUŠ PhDr. Zbyňka Mrkose v brněnských Židenicích. Akce nesla název Cimbálový kolaudační koncert. Co vlastně bylo kolaudováno? Z titulu večera bylo patrné, že hlavní hvězdou programu se stane cimbál. Tento velký instrument se sametovým zvukem nestál v centru pozornosti náhodou. Kolaudován byl totiž nový cimbálový přírůstek do hudebního inventáře jmenované základní umělecké školy. Výrobcem nástroje, který zde pořídili, byla brněnská firma Všianský. Samotný výrobce Pavel Všianský, který je také známým hudebníkem se osobně zúčastnil, aby k zúčastněným pronesl něco slov o konstrukci a stavbě tohoto instrumentu.  více

Dlouhých patnáct let po svém debutu Rock’s Groove vydala brněnská Kulturní úderka své druhé album. Z původní sestavy zůstali zpěvák a kytarista Štěpán Dokoupil a baskytarista Mojmir Sabolovič, které na novince doplňují další tři zajímaví hráči – je to jednak zdvojená rytmika Daniel Prýgl (bicí) a Nedim Zlatar (perkuse) a dále Omer Blentić, který hraje na Hammondovy varhany, elektrický klavír, syntezátor, ale také na perský drnkací nástroj saz. Moravsko-bosenská sestava na svém novém albu nabízí mimořádně barevnou hudbu, která nezapomíná na své bluesové kořeny.  více

Nejnovější inscenací opery Národního divadla Brno se stalo dílo Don Carlos skladatele Giuseppe Verdiho a básníka Friedricha Schillera. Titul, který režíroval ředitel jmenované instituce Martin Glaser, měl premiéru v sobotu 2. února 2019 v Janáčkově divadle. Scénu navrhl Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková-Oslzlá. O světelný design se postaral Martin Špetlík. Představení řídil Jaroslav Kyzlink, který se Sborem a orchestrem Janáčkovy opery NdB představení také nastudoval. V hlavních rolích se představili Luciano Mastro jako Don Carlos, Federico Sacchi v roli krále Filipa II., Carlosova otce; Jiří Brückler ztvárnil přítele titulní postavy a králova důvěrníka markýze Rodriga z Posy. Linda Ballová vystoupila jako mladá královna a milostně poblouzněná Alžběta z Valois; postavy pomstychtivé princezny Eboli, která tajně miluje králova syna, se ujala Veronika Hajnová-Fialová. Hrůzu nahánějícího inkvizitora představil Ondrej Mráz. Dále vystoupili také Andrea Široká, Martina Mádlová, Zdeněk Nečas a David Szendiuch.  více

Brněnská zpěvačka a výtvarnice Dáša Ubrová zpívala s kapelou, vystupuje s bigbandem, má blízko k šansonu, jazzu i rocku. Album nazvané pouze jejím jménem je pro ni důležité nejen proto, že jde o sólový debut. Zpěvačka si poprvé napsala sama všechny texty. Autory hudby jsou ve většině případů její dvorní spolupracovníci a producenti alba, pianista Vojtěch Svatoš a kytarista Pavel Šmíd.  více

Přesně na den 89. výročí úmrtí české národní a pěvecké ikony Emy Destinnové sdružení ProART Company připravilo multižánrový projekt. V příhodném prostoru vily Tugendhat umělci rozehráli hudebně-taneční drama pod titulem Ema Destinn – Bouře a klid, které vzniklo za účasti umělců z Brna, Vídně a Cottbusu.  více

Milovníci artificiální hudby čera mohli v Besedním domě vůbec poprvé slyšet nového šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese také v roli klavírního sólisty. Pod Daviesovou taktovkou zazněla Symfonie D dur op. 23 vamberského rodáka Jana Václava Huga Voříška a premiéra orchestrální úpravy komorního díla Antonína Dvořáka Maličkosti op. 47 zhotovená samotným šéfdirigentem. Za klavír Davies usedl jako interpret Klavírního koncertu č. 24 c moll Wolfganga Amadea Mozarta. V sólových partech se šéfdirigent představí ještě při dvou nadcházejících recitálech, na kterých zazní například díla Stevea Reicha, Johna Adamse a Philipa Glasse.  více

Díla soudobých skladatelů spjatých s Brnem občas slýcháme při produkcích zdejších souborů, které tuto tvorbu prezentují. Málokdy se ale dostanou k širší hudební veřejnosti. Poměrně nenápadně se včera v konventu Milosrdných bratří uskutečnil recitál věnovaný právě dílům brněnských skladatelů. O to více pozornosti by měl vzbudit jejich interpret Milan Paľa. Ten se dle svých slov „rozhodl udělat něco pro moravskou hudbu“ a pořídit v průběhu následujících let několik CD mapujících literaturu pro housle či violu z tvorby skladatelů s Moravou spjatých. Projekt Cantus Moraviae má už nyní své první dvoj CD, které se při včerejším večeru dočkalo křtu.  více

Vyprodaná Fléda. Hlava na hlavě. A přesto v tom davu potkáte šest spolužáků, se kterými jste v první polovině 90. let sdíleli budovu gymnázia, i kolegyni, se kterou jste později studovali žurnalistiku. Skupina Dunaj se dvacet let po svém rozpadu vrátila na pódia a její někdejší domovské město bylo pochopitelně jednou z prvních důležitých zastávek.  více

Koncerty vážné hudby nám asociují především večerní hodiny, formální ustrojení a v některých případech i skleničku vína. Včerejší sobota dokázala, že dopoledne představuje stejně vhodný čas na uměleckou produkci. Hodinu před polednem zazněly v Křišťálovém sále brněnské Staré radnice violoncellové sonáty Ludwiga van Beethovena, Clauda Debussyho a Dmitrije Šostakoviče v provedení violoncellisty Štěpána Filípka a klavíristy Marka Pinzowa. Koncert pořádalo Národní divadlo Brno.  více

„Dát si občas porci romantiky neškodí. Navíc za takovouto romantiku se stydět nemusíte,“ psal jsem v recenzi bilančního alba Střípky příběhů, které si brněnská skupina F.T.Prim vydala v roce 2013 u příležitosti čtvrtstoletí od svého vzniku. O pět let později, tedy k třicátým narozeninám, si skupina v čele se zpívajícím autorem a kytaristou nadělali novinkovou desku Labyrint. Platí opět vše, co jsem napsal minule. Opět by se dala vyzdvihnout romantika i trampská témata, stejně jako pozvolný posun od akustické „tulácké“ hudby k popu. I to balancování na samé hraně kýče v některých momentech zůstává, stejně jako nezpochybnitelná hráčská zručnost členů kapely. Skoro by se zdálo, že Labyrint nic nového nepřináší. Ale není to tak. Stačí dobrovolně zabloudit a v labyrintu tónů a slov najdeme zajímavé momenty. Jen si skutečně musíme připustit, že romantika občas není na škodu.  více

Nejčtenější

Kritika

Po jedenácté se vrátilo slavné Labutí jezero do Brna a to na jeviště Janáčkova divadla při úterní obnovené premiéře tohoto nesmrtelného titulu. V den premiéry také uplynulo rovné století od okamžiku, kdy brněnské publikum tento baletní klenot Petra Iljiče Čajkovského shlédlo vůbec poprvé. O té doby je na repertoáru největšího moravského divadla jen s krátkými přestávkami téměř nepřetržitě. Do obnovené premiéry mu předcházelo deset jevištních a choreografických přepracování.  více