Petr Váša: Zajímal mě mechanismus, jak systém deformuje charaktery

Petr Váša: Zajímal mě mechanismus, jak systém deformuje charaktery

První album Z kopce vyšlo na vinylu v roce 1989, vydal ho Panton. Jak se to tehdy vůbec podařilo, kdo to protlačil skrz cenzuru a schválil?
To je dlouhá historie. My jsme začali hrát v roce 1986, na naše vystoupení přišla Lenka Zogatová a hned nás pozvala na první ročník festivalu Rockfest. Formálně ho organizovali svazáci, ale ve skutečnosti to byla práce lidí jako Lenka, Josef Vlček a dalších. Měli vymyšlený takový plán, že když se to podaří, tak budou s Rockfestem souviset publikační aktivity. Vymysleli edici singlů nazvanou Rock Debut a prosazovali u Pantonu nahrávky kapel, které díky Rockfestu hrály na oficiálních pódiích. Nejdřív to byly ty malé desky, později elpíčka. A vize byla taková, že by nakonec vydali desku Plastic People. My jsme věděli, že třeba Hudba Praha musela při natáčení zničehonic měnit texty, protože do studia volali nějací funkcionáři. Ale když jsme se k nahrávání dostali my – díky těm cenám z Rockfestu – tak jsme přišli do studia a byli jsme tam úplně sami, nikdo na nás nedohlížel. Byli tam jen technici a všechno bylo úplně na nás – to pro mě byl i z muzikantského hlediska ohromný zážitek. Nahrávka potom ležela v Pantonu až do podzimu 1989, protože to nechtěli vydat. Báli se těch textů a my jsme nechtěli nic měnit. A byly tam i písničky, které pocházely z doby, kdy byli Z kopce zakázaní. My jsme tehdy byli všichni na vojně, takže moje situace byla taková, že jsem dřepěl v Litoměřicích, pořád dokola jsem poslouchal kazetu s tou nahrávkou a přemýšlel, že to možná nevyjde nikdy. A v říjnu ’89 jsem měl jít z vojny domů, seděl jsem na strážnici a nějaký kamarád mi tam donesl tu hotovou desku. Samozřejmě jsem nevěděl, že bude nějaká revoluce, byl to úžasný pocit. Pán z Pantonu, který to celé řídil, byl fajn, ale zároveň se bál, tak to bylo dlouho nerozhodné. A taky nám pomohli novináři, že o nás hodně psali.

Z kopce vyhráli tehdejší soutěž Rockfest v letech 1986 i 1987, ale potom tam byl i nějaký zákaz či útlum, jak se o tom tehdy opatrně psalo – co to přesně bylo?
Já jsem před Z kopce hrál s kapelou Uzený koleno, takže jsem věděl, jak to je s povinností mít zřizovatele a že to hraní je celkově tenký led. A když jsem nastoupil na Filozofickou fakultu, tak tam byli takoví osvícení svazáci a já jsem zkusil, aby naším zřizovatelem byl fakultní výbor SSM, což se povedlo. Výsledkem bylo, že na všechny svoje texty jsem měl jejich razítko – dával jsem si pozor, aby to bylo všechno legální. Přečetl jsem si od Václava Havla Moc bezmocných a řekl jsem si „pojďme to zkusit“. Vyhráli jsme Rockfest, svazáci ve škole se chlubili našimi úspěchy, všechno se zdálo být na dobré cestě. Na nějakém našem vystoupení ale asi byli estébáci, přepsali zkomoleně naše texty a předali to na krajský výbor KSČ. Tam se to dostalo na ideologické oddělení k nějakému potentátovi, před nímž se všichni třásli. A ten dal tomu panu xxx na fildě za úkol, ať mě jakýmkoliv způsobem zničí. Ten komunista z kraje prý běhal po kanceláři s textem písničky Nuda a řval: "My to tady čtyřicet let budujeme, a oni se prý nudí!" Úryvek "všude dobře, nejhůř doma" prohlašovali za otevřenou výzvu k emigraci. Na fildě mi nakonec řekli, že jestli s těmi písničkami ještě někdy vystoupím, tak na mě prostě něco najdou. Snažili se mě taky přemlouvat, ať ty texty přepíšu. Všichni se báli, nikdo nevěděl, co má Gorbačov v úmyslu, jedni se nás snažili zničit, druzí zase podpořit. A možná i s tím úmyslem, aby měli čárku do budoucna. Nakonec došlo k bizarní situaci – jediné místo, kde jsme mohli hrát, byl Palác kultury, kam nás pozvali ti „vyšší“ svazáci. Vznikl tak Ošklid, který byl ještě horší než zakázaní Z kopce.

Byl ten zákaz hlavní impuls k založení Ošklidu, nebo by rozšíření kapely o další zpěváky a zpěvačky přišlo tak jako tak?
To já nevím, náčrtky k té kapele vznikly na jedné dovolené v Bulharsku, kde jsem chodil po pláži a ti lidé okolo mi přišli hrozně oškliví. Když ale přišel zákaz Z kopce, tak jsem si sedl a začal psát jak mourovatej Ošklid – texty i aranže. Za svoje studentské peníze jsme šli do studia Budíkov – to bylo jediné místo, kde se dalo nahrávat mimo oficiální instituce. Nahráli jsme tam řadu písniček a nabídli nahrávku Pantonu. Ukázalo se, že to byla dobrá finta, singl Ošklidu vyšel dřív než Z kopce. Na Hlasu Ameriky tehdy říkali, že píseň Paraguayská policie je přímý přenos z Václavského náměstí, což nám nepomohlo a lidi v Pantonu to strašně vyděsilo.

V tehdejších textech se téměř pořád dotýkáte frustrací – ať už z nudy, nerozhodnosti, neschopnosti či nemožnosti se někam pohnout. Bylo to víc v lidech, nebo v systému, který nás obklopoval?
Oddělovat lidi a systém je možná do určité míry praktické, ale právě propletení lidí se systémem bylo pro tu dobu charakteristické.

Hodně lidí říká, že dnes je to stejné, není to spíš tím, že hlavně lidé jsou pořád stejní? Já jsem si to elpíčko po strašně dlouhé době poslechl a nemusí se na něm měnit vůbec nic…
To se mi zdálo taky. Slyšel jsem to po patnácti letech a byl jsem hrozně zvědavý, co z toho na mě vyleze. Jsem rád, že jsem se tehdy přes všechna vábení vyhnul prvoplánovým a časovým agitkám. Zajímal mě ten mechanismus, jak systém formuje, deformuje a mění lidské charaktery. Texty jsem tehdy psal dlouho a hodně v nich škrtal. Trvalo mi, než jsem našel ten způsob psaní ve třetí osobě „ono to…, ono se…“ Hlavním hrdinou je „ono“ a hodně mi záleželo na realistických obrázcích ze života.

Zpíval jste o drásavých tématech hodně expresivním způsobem, texty samy ale mluví jazykem nezúčastněného pozorovatele.
Já jsem dlouho hledal způsob, jak dát tyhle věci dohromady. A nakonec se mi zdálo, že kombinace nezúčastněných textů s expresivní muzikou a vokálem dává dohromady třaskavou směs, která se mi velmi líbila.

Umíte se dívat s chladnou hlavou na věci, které se můžou i hluboce dotknout?
Mně to připadá jako metoda, při níž člověk může zůstat poctivý. Je to způsob nazírání na věci, při němž nemusím uhýbat pohledem. Někdo občas říká, že je to chladný odstup, ale já to tak vůbec nevnímám. Já jsem byl tehdy v takovém rozpoložení, že kdybych ty věci měl vyjadřovat s osobním zaujetím, tak se zblázním.

V těch písničkách je ale spousta blues, které si o osobní angažovanost vyloženě říká...
Mně se právě líbilo spojit bluesový charakter hudby s nezúčastněným popisem toho, jak někdo sedí v hospodě, láme sirky a pije pivo. Vznikalo z toho napětí, které vtáhne i posluchače.

To album je tematicky ohromně kompaktní, úplně na něm chybí milostná tematika, erotika, což je v rocku celkem neobvyklé. Nepřišlo vám to tehdy jako důležité téma?
Ale ano, a dokonce se našli lidé, kteří tvrdili, že je to celé jenom o sexu. V našem prvním programu, co jsme hráli ještě bez houslí, byly písně jako Poletování nebo Kde je Marie. Ty vyšly předtím na singlu, tak jsme je z praktických důvodů na tu velkou desku nenahrávali. Teď ale budou na reedici jako bonus. Dva kompletní programy Z kopce z let 1986–87 vyšly na dvojalbu Z kopce živě v roce 2000. Takže celek vyznívá trochu jinak, ale na prvním elpíčku tyhle holčičí skladby nejsou.

No dobře, ale byl to záměr? Mně se to zdá dylanovské – vzít si jedno téma a podívat se na něj ze všech stran…
…nebo kubistické. Já jsem tehdy psal o kubismu diplomku a takový koncept se mi líbil. Nám to nakonec ale vyšlo až tak sevřeně, že na první straně jsou věci hrané v triu, a teprve na druhé se přidají housle. Na první stranu jsme přiaranžovali dechy, na druhou stranu smyčce a ke všemu ještě klavír – s výjimkou písně Hodiny u klavíru. Dnes to vypadá jako úplně dotažený koncept. Měl jsem v hlavě Stravinského poučku, že smyčce jsou emocionální, a dechy ne, proto jsem je postavil proti sobě.

Mám vás spojeného s červeným tričkem nebo košilí, je to pro vás nějak důležité? Kdysi k tomu byla i nějaká historka o Milanu Chladilovi...
Maminka Milana Chladila k nám chodila vařit a pomáhat v domácnosti, byla to taková milá paní. A neustále nosila nějaké svršky „po Milánkovi“. Připadlo mi jako hrozná frajeřina chodit v těch smokinzích – dokonce jsem v nich i hrával, než se rozpadly. Hlavně ale přinesla spoustu sokolských košil Milana Chladila, že z nich bráchovi ušije trenýrky. Já jsem je zabavil, protože mi přišlo jako úžasná myšlenka je nosit a dráždit tím ty komunisty na první pohled. Zpočátku jsem v nich jezdil na různé vandry, ale potom jsem si je vzal i na koncert Z kopce a už mi to zůstalo.

Z kopce vycházejí poprvé na CD, skoro zároveň taky vyjde nové album Syčáků. Když si ta dvě alba položíte vedle sebe, co se vám vybaví, co je spojuje a dělí?
Já jsem se moc nasmál, když jsem ta dvě alba poslouchal během jednoho dne. Navíc to Syčácké jsem poslouchal během několika měsíců každý den a Z kopce jsem slyšel po patnácti letech. Když si poslechnete svůj nejstarší a nejnovější počin, tak se vám nejdřív zdá, že to nemá společného nic, a potom zase úplně všechno. Na obou deskách je například klavír, tak jsem si říkal, že je to pojítko. Nemohl jsem ale vůbec přijít na to, co to znamená. Nakonec jsem usoudil, že to neznamená vůbec nic. Najít spojitost mezi albem EldoradoZ kopce je asi hodně obtížné. Na Syčácké desce navíc není ani slovo česky, je to celé v mojí translatině a basic english. Vystupují tam také různé ženy, je to jiný svět zvukový, koncepční i literární. Z kopce mnohem víc připomíná minulá deska Syčáků, kterou jsme chtěli mít vyloženě rockovou. Navíc má také černobílý obal, digipack a lesklé lamino, je to taková podvědomá shoda.

Budete syčácké Eldorado křtít?
Křest proběhne na podzim společně se skupinou Mucha. Náš kytarista Petr Zavadil hraje i s nimi, tak jsme se dohodli, že to uděláme společně. Objedeme Brno, Prahu, Plzeň… několik koncertů.

Mezi současnost a Z kopce jsme se trošku podívali, co bylo ale před Z kopce – Šebestovo Uzený koleno?
Já jsem v patnácti letech zjistil, že mě nic nepřitahuje tak silně jako idea skládání písniček. Tak jsem se naučil hrát na kytaru a nemotorně psal nějaké skladby. Na gymplu jsem hned založil kapelu, se kterou jsme měli pár koncertů. Měli jsme programy Válka v pouštiBýčí zápasy, dramatické písničkové cykly. Potom se objevili kluci z Uzenýho kolena, že by mě chtěli do kapely. Začal jsem s nimi hrát, ale kapela se pořád rozpadala, napůl z politických, napůl z alkoholických důvodů. Začalo to vypadat, že jsem v kapele jediný, kdo píše něco, co se dá hrát. Měl jsem napsanou operku Bledá dívka s dalamánky, kluci z Uzenýho kolena mi pomohli s provedením, udělali jsme na koleně i nahrávku. Byl to v mých sedmnácti, kdy jsem s tím začal, dost velikášský projekt, ale byl jsem po něm přesvědčený, že už zvládnu cokoliv. Taky jsem se ale rozhodl, že další věc už budu dělat s naprosto spolehlivými a profesionálnímí lidmi – a tak vznikli Z kopce. Udělal jsem si náčrtky těch věcí, nahrál demosnímky s kytarou a začal hledat lidi, kteří by to byli schopní zahrát. Tak jsem našel Pavla Koudelku a Aleše Svobodu, který pak musel na vojnu a nahradil ho Pavel Žemla. Byl to sympaťák a profík, napsal si svoje party a byl schopen na vystoupení rockové kapely hrát z not.

S Uzeným kolenem souvisí i Českomoravský podpůrný spolek a jeho večírky, kde jste hrávali cover verze Rolling Stones, Hendrixe, Doors, Davida Bowieho… To pokládáte za svoje hudební kořeny, vzory?
Můj největší hudební vzor byl kdysi Petr Spálený a Apollo Beat Jana Spáleného. Dodnes si myslím, že to byla úplně senzační kapela. Už jako dítě jsem nevynechal žádný jejich koncert, okouzlovalo mě to, hráli ty svoje popsongy a zároveň i free jazz. Od toho byly odvozeny moje představy o hudbě. Potom jsem někde slyšel Beatles a pořád jsem měl pocit, že je odněkud znám. Dnes na to mám teorii, že jsem to poslouchal s rodiči, když mi byl asi rok. V těch čtrnácti mě to ale fascinovalo a dostal jsem se od nich k šedesátým letům a především k Doors. Hrával jsem je i na různých večírcích a byl to opravdový underground, tehdy je u nás skoro nikdo neznal – to už byli populárnější The Who. Fascinoval mě tvůrčí rozmach šedesátých let, kdy i showbyznys vytvářel tlak, aby ty věci byly originální a překvapivé, to je dnes nepředstavitelné. Moje škola byl spíš ten přístup než konkrétní kapely. Na dovolené v Bulharsku mě ale skupina osvícených opilců ze Sofie prohlásila za inkarnaci Jima Morrissona, což znamenalo, že jsem to musel od rána do večera hrát. Celé naší partě jsem tím vydělával na živobytí.

V každém případě z toho vznikly vynikající tancovačky zvané Ananas Beat, jaké to bylo jít od autorské tvorby k převzatým věcem?
Na ty akce spousta lidí dodnes – a myslím že v dobrém – vzpomíná. Byl to takový multirevival. Začali jsme starým rock’n’rollem a cílem bylo, že během roku projdeme celé dějiny rocku a skončíme s tím. Říkali jsme si, že když Bruce Springsteen hraje čtyři hodiny, tak my budeme hrát čtyři a půl. Na každý měsíc jsme připravovali nový repertoár a legrační bylo, že kluci ty Doors a Rolling Stones vůbec neznali. Domluvili jsme se, že to schválně poslouchat nebudou a hráli podle těch mých verzí. Já jsem už dřív během večírkového hraní cover verzí odžil ty běžné písničky a když jsem pracoval na vlastních věcech, neměl jsem jediný důvod skládat něco normálního.

V hudbě Z kopce je ale rythm & blues hodně slyšet, teď s velkým odstupem už je to úplně jasné. Je tam při vší „divnosti“ té hudby cítit snaha o slogan, riff…
Rythm & blues byl můj živel, cítil jsem se v tom doma. Tady ale byl v kurzu spíš minimalismus nebo folklor. My jsme byli v Brně snad jediní bluesmani. A taky musím říct, že jsme hráli Doors dávno před filmem Olivera Stonea.

Značka Ananas Beat vás ale přežila…
Já jsem to chtěl dělat ten domluvený rok, potom jsem odjel na stáž do Německa, kluci v tom pokračovali a nakonec to změnili na Led Zeppelin Revival...

přišel zpěvák, který na to měl hlas.
Petr Kurfürst – zpíval v opeře Rigoletta a tady Zeppeliny. Technicky na tom byl líp než Robert Plant.

Zpíváte ještě v Jasné páce, o které jste se hodně pochvalně zmiňoval už hodně dávno, to ještě Z kopce hráli. Co má váš svět společného s jejich?
My máme hodně věcí společných a hodně různých a ten poměr je přesně takový, aby to všechny zúčastněné bavilo. Na zkouškách jsme teď ale hodně řešili, jak zachovat ducha Jasné páky a neznít jako Syčáci, David Koller Band nebo Hudba Praha. Páka byla jedinečná tím, že tam byli čtyři skladatelé. Během několika měsíců kdysi dali dohromady repertoár, který byl působivý, úderný a pestrý. Čtyři lidé se štychovali, kdo přinese lepší věc a výsledek byl dost rafinovaný. A celé to podávali s odlehčeným punkovým přístupem. Vždycky jsem si říkal, že kdybych si mohl vybrat, se kterou naší kapelou zpívat, tak by to nebylo Etc… ani Pražský výběr, ale Jasná páka – je mi to strašně blízké. Já jsem je oslovil na prvním Rockfestu jen abych jim řekl, že je miluju. Oni mě pozvali ke stolu a od té doby tam sedím.

Vyjádřil jste se veřejně proti uvedení muzikálu Tajemství zlatého draka Daniela Landy v Národním divadle Brno. Proč by takovou věc Národní divadlo nemělo uvádět?
Nechtěl jsem, aby si v budoucnosti lidé mysleli, že se to uvedení v Brně setkalo se všeobecným souhlasem. Jinak si přečtěte můj tehdejší text, jmenuje se Nevítám. Uvažoval jsem o každém slovu toho textu a nebyla to žádná petice ani žádost, aby se to nehrálo. Lidé z opačné strany samozřejmě hned tvrdili, že chci něco cenzurovat, ale to není pravda, nic takového v tom textu není. Navíc jsem se vyjadřoval k jejich kampani, ne k představení. Že je to blbé se ukázalo až půl roku poté, až to opravdu uvedli.

Za inscenaci se s obsidiánem v kapse postavil i primátor, jaká je podle vás kulturní atmosféra Brna? Kolik lidí chce vidět Tajemství zlatého draka a kolik fyzického básníka?
Já jsem optimisticky naladěný a všechno mi tady připadá dost dobré – zvlášť v tomhle počasí a v okolnostech, ve kterých se nacházím. Moje soukromá definice Brna je taková, že si tu každý může dělat co chce a někoho to vždycky zajímá. Žiju tady čím dál raději a rád tady hraju. Nedávno jsem seděl s lidmi, kteří kritizovali kulturu v Brně od a až do z, a zřejmě oprávněně. Nemůžu to dobře posoudit. Jsem pořád na nějakých cestách a Brno je pro mě skvělý přístav nebo letiště.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Rozhovor s Tomášem Kočkem o cenách Anděl, putování Moravou, Brnu jako kulturním centru a především o jeho posledním albu Cestou na jihvíce

Sólové album Petra Ulrycha Bratr sestry vyšlo koncem minulého roku, mluvili jsme tedy o jeho uvedení do života. Názvy jednotlivých písní nás ale v rozhovoru přivedly spíše k obecnějším úvahám.  více

Říkejte tomu punk, písničkářství, písničky pro holky nebo sladkobolná romantika, a vždycky budete mít pravdu.  více


Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Malý hudební klub Ponava V Brně je již několik let znám svou velmi kvalitní hudební produkcí. Místy se v jeho rozmanitém programu objevují také folklorní projekty. Ve čtvrtek zde vystoupilo duo známého multiinstrumentalisty Mariana Friedla a lašské zpěvačky Sabriny Pasičnyk.  více

Zatímco brněnskému jazzovému publiku je trumpetista Jiří Kotača znám především jako kapelník progresivního big bandu Cotatcha Orchestra, na svém prvním CD se představuje s jinou formací. Švédského kytaristu Alfa Carlssona poznal při studiích v Nizozemsku, znovu se potkali a kapelu založili při Alfově turistické cestě do Česka. Na společný výlet za hudbou pak pozvali dva velmi talentované slovenské hráče, bubeníka Kristiána Kuruce a kontrabasistu Petera Kormana, který je ostatně členem Kotačova big bandu. Mezinárodní formace hraje Kotačovy i Carlssonovy autorské skladby a inspiruje se více či méně také moravským, slovenským a především skandinávským folklorem. Album dostalo název Journeys, protože kolem cest – za hudbou, za poznáním i do nitra duší – se život nejen této kapely točí především.  více

Návratem do Janáčkova divadla po třech letech a s první předzvěstí nadcházejících oslav 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena vstoupila Filharmonie Brno do nového roku tradičním, v historii již 65. novoročním koncertem. Pro tuto příležitost si vybrala program vskutku noblesní a patřičný, korunovaný evropsky proslavenou Ódou na radost. Celý slavnostní večer se odehrál pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese.  více

Původně to měly být instrumentální demonahrávky jen tak pro radost. Nakonec z toho vznikl jeden z nejambicióznějších hudebních projektů, na kterých se kdy podíleli brněnští muzikanti. Album King’n’doom s účastí velkých hvězd západoafrické hudby už znají posluchači rádií v Senegalu a jeho tvůrci, Pavel Šmíd a Martin Piro z brněnského studia a vydavatelství Rustical Records, dostávají pozvánky na velké festivaly u nás i za hranicemi.  více

V adventním čase se Czech Ensemble Baroque uvedl svátečním programem, jehož jádrem byly duchovní písně Adama Michny z Otradovic a pásmo barokních koled z českých kancionálů v úpravě Martina Jakubíčka. Středeční vystoupení doplnila sonáta Nicolase Chédevilla v podání Michaely Koudelkové, Marka Čermáka a Dalibora Pimka. Zpěvní část provedli Czech Ensemble Baroque Quintet ve složení Pavla Radostová, Tereza Válková, Lucie Netušilová Karafiátová, Jakub Kubín a Jiří Miroslav Procházka za doprovodu osmičlenného Czech Ensemble Baroque Orchestra pod vedením dirigenta Romana Válka. Při koncertu soubor pokřtil své nejnovější CD Super Flumina Babylonis Františka Xavera Richtra.  více

V záplavě předvánočních hudebních akcí (včetně těch bezplatných na všech náměstích) se ta, s níž přišel Cotatcha Orchestra s hostující zpěvačkou Mar Vilasecou z Barcelony, rozhodně neztratila. Pestrý koktejl českých barokních pastorel, amerických vánočních písní a starobylé katalánské koledy měl ve víceméně zaplněném sále Husy na provázku odezvu.  více

Po pouhých dvou letech se brněnská bluesová kapela Band of Heysek přihlásila se svým druhým albem. Jeho název, který naznačuje radost ze setkání (I’m Glad I Met You), můžeme brát jako symbolický. Výsledkem cesty frontmana Jana Švihálka do oblasti Severního Mississippi bylo totiž nejen jeho setkání se současnými hvězdami tamního syrového blues (mj. na Grammy nominovaný RL Boyce nebo tamější bílá superhvězda Kenny Brown), ale také cesta těchto venkovských bluesmanů na český festival Blues Alive. Letošní další výlet celé „bandy hejsků“ na prestižní festival do Mississippi – už po natočení druhého alba – je pak jen pokračováním, ale nikoli závěrem krásného příběhu. Za oceánem totiž znovu došlo k zajímavým setkáním a Švihálek a spol. si do Brna přivezli společnou nahrávku své kapely s oběma výše zmíněnými obdivovanými americkými bluesmany.  více

Prostory brněnské katedrály svatých Petra a Pavla včera rozezněla Jazzová Mše od Jaromíra Hniličky. Poselstvím večera byla především vzpomínka na autora díla. Znovuuvedení této specifické kompozice bylo taktéž připomínkou tří let od jeho úmrtí. Brněnské provedení na Petrově pak navázalo na sobotní uvedení ve Valticích, které se zároveň konalo přesně na den skladatelova úmrtí. Na společném nastudování se kromě dominujícího B Side Bandu podíleli také členové Filharmonie Brno, sbor Ars Brunesis Chorus, herec Zdeněk Junák a trumpetista Juraj Bartoš, vše pod taktovkou Dana Kalouska.  více

Přerod úspěšné klasické akordeonistky v písničkářku. To bylo jedno z témat rozhovoru s Klárou Veselou. Především jsme však strávili příjemný čas nad jejím novým, celkově už třetím, albem Delicia.  více

V brněnském divadle Buranteatr se o víkendu uskutečnila premiéra autorského pohybového divadla s názvem Ondina: Malá mořská milovaná v podání spolku ProArt. Jak je již zvykem u tohoto nezávislého tělesa, jednalo se o multižánrovou inscenaci, kombinující prvky tance a činohry a to za účasti toliko dvojice protagonistů (Lucie Hrochová a Martin Dvořák), kteří jsou zároveň tvůrci představení.  více

Komická opera Růžový kavalír patří k nejmilovanějším a nejčastěji uváděným operám Richarda Strausse, ale také k nejvýznačnějším operním dílům minulého věku. Za více než století od své premiéry 26. ledna 1911 se stala prubířským kamenem operních režisérů, sólových zpěváků, orchestrálních hráčů i dirigentů. V pátek se tento titul po pětatřiceti letech vrátil do Brna na jeviště Janáčkova divadla. Po více než úspěšných Hoffmannových povídkách v režii uměleckého dua SKUTR, které sezonu zahájily, se jednalo o další velké sousto dramaturgického plánu Národního divadla Brno. Režijního nastudování se tentokrát chopil umělecký šéf opery Národního divadla Brno Jiří Heřman. Scénu navrhl Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková Rusínová a světelný design Daniel Tesař. O videoprojekce se postaral Tomáš Hrůza. Orchestr řídil a hudbu nastudoval Robert Kružík, sbor vedla Klára Složilová Roztočilová.  více

Dva měsíce po zahajovacím koncertu sezóny se Filharmonie Brno vrátila do provizoria sálu brněnského Stadionu, tentokrát s prvním koncertem spadajícím do abonentní řady Filharmonie na Stadionu. Program včerejšího večera s názvem Emoce a vášně mile překvapil, stejně jako jeho precizní provedení brněnskou filharmonií.  více

Nejčtenější

Kritika

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více