Poutníci. O 45 letech s bluegrassem, překonávání rekordů a hledání textaře

7. prosinec 2015, 0:01

Poutníci. O 45 letech s bluegrassem, překonávání rekordů a hledání textaře

Skupina Poutníci si minulý pátek připomněla svůj první koncert, oslava 45. narozenin se neobešla bez hostů ani bez vzpomínek. Sešli jsme se s kapelníkem a kontrabasistou Jiřím Polou, abychom probrali historii i současnost kapely, která svou zlatou éru prožívala na přelomu 80. a 90. let, ale dodnes je při síle a intenzivně koncertuje.

Poutníci letos slaví 45 let od svého vzniku…
Ano, první koncert skupiny se konal 4. prosince 1970. A my celý letošní rok slavíme prací.

Ale důležité výročí v kapele slavíte i vy sám…
Vidíte, to mě ani nenapadlo. Ale ano, jsem v kapele od roku 1980. Současná sestava pak spolu hraje asi šest let.

Je pravda, že současný zpěvák Jakub Bílý se narodil v době, kdy Poutníci dávno byli etablovaná a úspěšná skupina.
Ano, je mu teprve 24 let, já jsem o rok starší než jeho tatínek. Když jsme s Poutníky zažívali největší úspěchy, Jakub ještě nebyl na světě. Druhý nejmladší, věkem i služebně, je v aktuální sestavě banjista Peter Mečiar, který za námi jezdí z Prievidze ze Slovenska a v Poutnících působí deset let. Relativně nejblíže má ke mně věkem Honza Máca, který s námi hraje na mandolínu a kytaru od roku 1997. Dojíždí za námi ze Dvora Králové nad Labem.

Jakub Bílý je z Ostravy, vy bydlíte ve Slavkově. V logu kapely máte stále uvedeno Brno, ale ze současné sestavy už nikdo v Brně nežije. Patří tedy Poutníci a Brno ještě k sobě?
Je to tradice a dobrá obchodní značka, spousta pořadatelů to tak má zavedené. A tak stále uvádíme Brno, i když to mám do Brna nejblíže já ze Slavkova. Kapela jako taková začala v Brně svou kariéru, v Brně také vyhrávala krajské a oblastní Porty a z Brna poté vystoupala do celorepublikových výšin.

Poutníci fungovali už deset let, když jste s nimi začal hrát. Jak probíhalo vaše namlouvání?
Hrál jsem na kontrabas, ve Slavkově jsme měli dětskou kapelu Honci. Když mi bylo patnáct nebo šestnáct, začali jsme jezdit na krajské Porty a tam jsem se asi poprvé setkal s Poutníky, kteří už tehdy patřili k regionální špičce. Jejich hudba mě oslovila, protože už tenkrát hráli trochu jinak než všichni ostatní kolem. Později, po vojně, jsem šel jednou ve Slavkově po náměstí a viděl jsem na plakátech, že v klubovně SSM – což byla, pokud to někdo už neví, tehdejší mládežnická organizace – se koná koncert Poutníků. Ta klubovna byla malá a oni tam hráli jen ve třech – Zdeněk Kalina a František Linhárek na kytary a Robert Křesťan na banjo. Byl to pěkný koncert a po něm se ještě povídalo a jamovalo. Od Poutníků tehdy odešel basista, já jsem ten večer dostal lano a o týden později jsem už jel na první zkoušku. Dodnes si pamatuju, jak jsem z té první zkoušky přijel domů a své tehdejší ženě jsem řekl, že budu hrát s Poutníky na kontrabas. Jí se to samozřejmě nelíbilo, jako se všem ženám tyto aktivity mužů nelíbí. Tak jsem ji uklidnil, že to bude tak na rok nebo na dva, než si najdou náhradu. A už to trvá 35 let.

Robert Křesťan se stal členem Poutníků krátce před vámi, v roce 1979. Jací byli Poutníci před Robertem Křesťanem?
Jak jsem říkal, Poutníky jsem znal z Port, kde hrávali ještě před Robertem. Ten totiž v té době vystupoval se svou jinou výraznou kapelou Trapeři. Poutníci tehdy hráli převzaté věci z amerického bluegrassu s českými texty, které psal tuším Jirka Látal. S tímto repertoárem už dokázali vítězit na krajských Portách a myslím, že dvakrát se dostali i do kola celostátního. Měli na svou dobu také skvělého banjistu Svaťu Kotase, který se už tehdy snažil hrát jinak než ostatní hráči na tento nástroj.

Co se změnilo ve vašem životě s nástupem k Poutníkům?
Splnil se mi sen z dětství. Asi ve dvanácti letech jsem slyšel první malou desku s country hudbou, dvě písničky od skupiny KTO. Pak to byli Greenhorni, Dvorana slávy, Flatt se Scruggsem… Ta hudba mě prostě oslovila a okouzlila. V pubertě má člověk různé sny a můj sen byl, že bych chtěl hrát takovou muziku, nejlépe profesionálně, což se mi s Poutníky splnilo. Když jsem v kapele začínal, chodil jsem ještě do práce. Jsem vyučený číšník a byla dřina kombinovat to s muzikou, dostat se na koncert bylo někdy napínavé. Ale pak přišla éra slavných plzeňských Port, na kterých Poutníci začali vyhrávat: V roce 1981 to byla Malá Porta, 1982 a 1983 „velké“ Porty, v roce 1985 jsme dostali Zlatou Portu, k tomu měl Robert ceny autorské. Někdy v roce 1988 se tehdejší kapelník František Linhárek zašel zeptat na tehdejší jedinou profesionální agenturu v Brně, jestli by o Poutníky neměli zájem. Oni řekli, že ano, a tak jsme si prošli také nechvalně známými profesionálními přehrávkami. Já jsem šel na jaře 1989 na volnou nohu, protože se to už s prací nedalo stíhat. Mívali jsme v té době deset až patnáct koncertů měsíčně. Profesionalizovala se celá kapela. Jediný, kdo neměl zájem, byl bývalý mandolinista Pavel Petržela, který chtěl dál pracovat v Zetoru. A tak jsme místo něj vzali Jirku Plocka, v této sestavě jsme hráli tři nebo čtyři roky a natočili jsme nejzásadnější poutnické desky.

Poutníky prošla řada skutečných hvězd českého bluegrassu a folku. Jak se vyvíjely mezilidské vztahy v kapele?
Když jsem do kapely přišel, byli jsme amatéři a chodili jsme do zaměstnání. Potom jsme šli na volnou nohu, ale já má na obě období – možná to bude věkem – dobré vzpomínky. V jednom roce jsme odehráli i 220 koncertů, skoro jsme nebyli doma. Vznikaly pochopitelně ponorky, byly nějaké hádky, nebyli jsme jenom andílci. Ale vždycky jsme se přes to přenesli a hráli jsme dál. I to, že jsme v takové době zůstali tři nebo čtyři roky ve stejné sestavě, o něčem svědčí.

O tom, že vztahy snad ani nemohly být špatné, svědčí i to, že si na kulatá a půlkulatá výročí pravidelně zvete bývalé členy skupiny. Jak tato tradice vznikla?
V roce 1991 se rozešla „legenární“ sestava Poutníků. V té době kdekdo chtěl zkoušet něco nového a Robert Křesťan si založil Druhou trávu. My jsme poté zkusili štěstí se zpěvačkou – tři roky s námi zpívala Hanka Černohorská. Pak se sestavy měnily, já jsem mezitím hrál i se slovenskou skupinou Fragment, ale vždy jsem měl štěstí na muzikanty, kteří dodnes patří do zlatého fondu českého a slovenského bluegrassu. A protože i ostatní mají na to období hezké vzpomínky, setkáváme se. Slavíme vždy jednou za pět let výročí Poutníků a do toho jsem já organizoval své koncerty ke čtyřicetinám a k padesátinám. Zvu Roberta Křesťana, Zdeňka Kalinu, Jiřího Plocka, Mirka Hulána a další. První takový koncert byl v roce 1995, kdy měl každý z přizvaných bývalých členů svou vlastní kapelu. Sešlo se nás tedy na pódiu pět nebo šest kapel, takový malý poutnický festival.

S Robertem Křesťanem od vás na začátku 90. let odešla silná autorská osobnost. Já oceňuji, že jste přesto nerezignovali na novou vlastní tvorbu. Jak moc bylo náročné se s ní prosadit?
My jsme si původně mysleli, že Robert sice odešel, ale my budeme psát jiné písničky a ono to tak nějak půjde dál. Nedocenili jsme to, že Robert je velká osobnost nejen českého bluegrassu nebo country, ale folkové hudby obecně a že je těžké po něm skládat něco nového. Na desku Je to v nás, na které zpívala Hanka Černohorská, skládal většinu melodií Svaťa Kotas a některé písně jsem psal i já. V té době nám hodně pomohl nejen v roli konferenciéra Josef Prudil, který pro nás psal básnické texty. Z mých písní měl největší diváckou odezvu Hotel Hillary s jeho textem. Teď nám Josef Prudil už sedm let schází. Pokud jde o novou sestavu, moc se mi líbila spolupráce s Milanem Jablonským, který nám napsal tři nebo čtyři texty. Pak jsem mu chtěl poslat další melodie, ale on mi napsal, že s textařskou prací končí, že je vyčerpaný a už nemá nápady. To mě hrozně mrzí. Naše zatím poslední autorská deska se jmenuje Poutníci 2006. Na ní mám já většinu melodií, jsou tam texty právě od pana Jablonského, některé ještě od Josefa Prudila a některé moje. Od té doby jsme CD s novými písněmi nevydali, hledáme textaře. Hlásí se nám sice různí autoři, ale nic z toho není ono.

Co by měl takový ideální text pro Poutníky splňovat?
To je těžká otázka. Hlavně by měl splnit to, že když si jej přečtu, bude mi jasné, že to je přesně ono. Je to tedy spíš pocitová záležitost. Nejsem v těchto věcech odborně vzdělaný.

Robert Křesťan se jako textař po odchodu z Poutníků posunul. Jak vnímáte jeho současnou tvorbu?
Robertovy texty jsou dost náročné. Často si kladu otázku, jestli v nich všemu rozumím. Ale já je nevnímám jen jako texty, důležitá je i hudba a celková nálada. Robert je – mohu-li to tak říct – velmi komplikovaná osobnost a komplikované jsou i jeho texty. Když si je přečtu, nemohu přesně říct, co jimi chtěl básník říci, ale jsem schopný aspoň vycítit, o čem ta píseň je.

Jak náročná byla změna obsazení a repertoáru na začátku 90. let pro posluchače? Bylo těžké nabízet jim „nové Poutníky“?
Prvního půl roku nebo rok, než si lidé uvědomili, že Robert s námi už není, to až tak těžké nebylo. Fanoušci přišli na koncert, čekali na Roberta, ale přišla Hanka Černohorská, my jsme jim nakonec stejně zahráli Panenku a oni byli spokojeni. Ale pro každou kapelu, od níž odejde výrazná osobnost, je to velmi těžké a spousta skupin to po roce nebo dvou vzdá. My jsme to neudělali a myslím, že jsme udělali dobře, protože současná sestava, co se týče instrumentace a zpěvu, se té legendární sestavě z 90. let vyrovná.

Neměnili se jen Poutníci, ale měnil se i svět kolem vás. Jak se například změnily možnosti propagace koncertů? Co je na ní v současné době nejnáročnější?
Jednak jsou náročná období v roce, kdy je těžké sehnat koncerty. Nejtěžší to bývá na jaře od února do dubna a potom na podzim od října do poloviny listopadu. Relativně lehce se shání koncerty přes léto. Hrajeme nejen na festivalech, ale také na městských slanostech, vinobraní, pivobraní… Také jsme si udělali vánoční program, se kterým jezdíme od konce listopadu do Vánoc včetně různých vánočních trhů. Letos jsme překonali rekord, máme hrát v prosinci sedmadvacetkrát. Co se týká propagace, snažím se využívat internet včetně Facebooku, posílám informace do lokálních rádií a novin. To jsou možnosti, které dřív nebyly. Naopak propagace na místě se zhoršila. Když chce kapela po Brně vylepit plakáty, stojí to šílené peníze.

Co chystají Poutníci po oslavách pětačtyřicetin?
Celý leden budeme odpočívat, ale pak už zase začneme hrát. Výhledově bych chtěl vydat ještě jednu autorskou desku. Začínám psát nové písničky, shánět textaře, ale vidím to až na rok 2017.

Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat
  • Viktor Půček

    7. prosinec 2015, 17:13
    Nevím, jestli si na mě Jirka pamatuje. Viktor, country klub Joe Bratislava. Tenkrát Rownák, dnes Nový Rownák. Rád vám zkusím něco otextovat.

Dále si přečtěte

Poutníci po více než čtyřiceti letech existence nahráli novou desku na přání fanoušků. Je to album vánoční, což je téma, kterému se nevyhneme ani my. V příštích dnech vás čeká ještě malá rekapitulace uplynulého hudebního roku v Brně, vánoční anketa mezi osobnostmi hudby všech žánrů i pozvánka na půlnoční mši. Vánoce Brna – města hudby začínají právě teď.  více

Robertu Křesťanovi je dnes padesát pět let – k blahopřání přidáváme i krátké zastavení nad jeho tvorbou od dob skupin Trapeři a Poutníci až po dnešek.  více

Druhá tráva pro své příznivce připravila aktualizovaný pohled do minulosti s názvem Pojďme se napít. Robert Křesťan, který se například ke svému největšímu hitu, Panence, vrací nerad, našel dostatek pozapomenutých skladeb, s nimiž jde hrdě na trh.  více



Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Třetí (avšak první koncertní) večer sedmého ročníku festivalu Janáček Brno 2020 se odehrál na vysoké úrovni a přinesl kladné body festivalu v období jeho nynější nejisté budoucnosti. Nebyla to skutečnost překvapivá, jednalo se o koncert světově proslulého vídeňského sboru Arnold Schoenberg Chor, který na nesoutěžní přehlídku zavítal po čtyřech letech. Těžiště programu tkvělo ve tvorbě 20. století, přesáhl ovšem i do obou století sousedních.  více

Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.  více

Doufejme, že nedělní koncert k patnáctiletému výročí velké muziky brněnského Dětského národopisného souboru Valášek, nebude poslední akcí, kterou měnící se vládní nařízení povolí. Pokud by tomu tak nedejbože bylo, jednalo by se o rozloučení důstojné.  více

Nově postavený kostel na brněnském sídlišti Lesná inspiroval flétnistku Martinu Komínkovou k vytvoření alba Resonance. Obal CD zdobí fotografie stropu chrámu, který hraje všemi barvami duhy. Podobně barevné je i samotné album, na kterém hudebnice používá několik různých typů fléten.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více