Richard Bona: V afrických jazycích už zpívat nebudu

Richard Bona: V afrických jazycích už zpívat nebudu

Kamerunský hudebník Richard Bona se do Brna vrací po roce a půl. Zatímco loni nadchl publikum v Janáčkově divadle s afrokubánským projektem Heritage, tentokrát přijede se svou mezinárodní kapelou Richard Bona Group. Když budeme 25. listopadu v Sono Centru obdivovat Bonovu virtuózní hru na kytaru, bude dobré si při tom uvědomit, že své rytmické cítění a vůbec vztah k hudbě sice sympatický hráč zdědil po svých předcích, ale na současnou úroveň se vypracoval svou pílí. Tak to alespoň zdůrazňuje v našem rozhovoru, v němž se dostaneme i k Bonově lásce k flamencu nebo ke klubu, který nedávno otevřel nedaleko Paříže.

Četl jsem, že prvním nástrojem, na který jste hrál, byl balafon. Ten považují za svůj tradiční a přímo kultovní nástroj Mandinkové v Guineji, Burkině Faso nebo Mali. Jaká byla jeho role v Kamerunu, odkud pocházíte vy?

Ano, jako malý kluk jsem skutečně začal hrát nejprve na balafon. Na balafon nebo na perkuse u nás hraje každý, je to i náš tradiční nástroj. Patří úplně stejně k mandejské kultuře v zemích, které jste vyjmenoval, jako ke kultuře bantuské. Může mít různé formy, různá jména, ale na balafon a další rytmické nástroje hrají lidé po celé Africe.

Jakou roli hrála tato vaše raná zkušenost ve vaší další kariéře?

Nevím, jakou roli hrál v mé kariéře, ale v mém hudebním vývoji hrál balafon důležitou úlohu. Ať už jsem později vzal do ruky jakýkoli nástroj, vždy jsem při tom navazoval na zkušenosti, kterých jsem nabyl dříve. Balafon, to jsou mé hudební kořeny. Když hraji na kytaru, zní to tak trochu jako balafon. Když hraji na basu, opět tam můžete vliv balafonu trochu slyšet.

My Evropané často na africké hudbě obdivujeme složité rytmy. Jak s tímto fenoménem pracujete vy?

Rytmy v africké hudbě nejsou složité, i když si to lidé často myslí. Já jsem se v Africe narodil. Když jsem byl batole, hrával tyto rytmy můj dědeček, hrávala je moje maminka. Žiji s nimi tedy od narození, nevnímám tam žádnou složitost, je to moje přirozenost. Je to, jako když vezmete malé dítě a učíte je rybařit. Za dvacet let z něj bude skvělý rybář.

Odhaduji, že konkrétně v jazzu se takové mistrné ovládání rytmu hodí…

Samozřejmě že ano. Ale je tam ještě jedna důležitá věc. Nejvíc vám v hudbě vždy pomáhá vaše píle. Můžete hrát na balafon nebo na housle, ale především na sobě musíte pracovat, musíte pravidelně cvičit. Jen když se cíleně a pravidelně zdokonalujete, dostaví se výsledek. Když nepracujete, vůbec nic vám nepomůže. To platí pro jazz, pro klasickou i tradiční hudbu. Když člověk pravidelně necvičí, nepomůže mu vůbec nic.

Kdy jste se rozhodl, že se v životě budete věnovat hudbě na profesionální úrovni?

Na profesionální úrovni? Vždyť já jsem profesionál po celou dobu, už od dětství. Vždy jsem si vydělával na živobytí hraním hudby, nikdy jsem nic jiného nedělal. Od svých pěti let jsem hrál a už tehdy jsem za to dostával peníze. Vlastně si neuvědomuji, že bych někdy zažil nějaký bod zlomu, kdy by to mělo být jinak. Opravdu od útlého dětství se věnuji hudbě jako svému povolání.

Daří se vám ve světě jazzu, věnujete se africké nebo kubánské hudbě. Existuje pro vás nějaké pojítko, které by všechny tyto žánry spojovalo?

Všechno je to hudba, kterou mám rád. Zrovna teď začínáme pracovat na flamencovém projektu, budu se tedy věnovat hudbě jižního Španělska. Považuji se za věčného studenta hudby. Vychutnávám si ty momenty, kdy se učím něco nového. Pro mne existuje jen jedna hudba, a to hudba dobrá, taková, která se dotýká mého srdce. Když se tedy nějaká hudba dotkne mého srdce, rád si ji zahraji.

Podle čeho si vybíráte hosty na svá alba? Například na albu Tiki z roku 2006 zpíval John Legend nebo Susheela Raman.

Tak trochu v tom hraje roli náhoda. Vybírám si samozřejmě osobnosti, které dobře hrají nebo zpívají a jejichž hudba mě oslovuje. Někdy složím skladbu a hned mě napadne, kdo by ji podle mne mohl interpretovat, kterému zpěvákovi nebo kytaristovi by slušela. Musí to mít vždy nějakou logiku. Do flamencového projektu například nepozvu Stevieho Wondera.

Překvapil vás některý z hostů na některém z vašich alb?

Před chvílí jste jej jmenoval – John Legend. Chtěl jsem mu skladbu poslat předem, ale on nechtěl. Tvrdil, že nemá chuť ji slyšet dopředu a že přijde rovnou do studia a až na místě napíše text. Zdálo se mi to poněkud troufalé, protože mně trvá nějaký čas, než napíšu dobrý text. Ano, také dokážu přijít do studia a okamžitě zahrát novou píseň, ale napsat slova, to není jen tak. A on přišel a opravdu text během chvilky vymyslel. Takže ano, toto pro mne bylo překvapení. A dobré překvapení.

Vy sám na svých albech zpíváte francouzsky a také ve svém mateřském jazyce duala. Vybíráte si jazyk podle tématu nebo naopak?

Já v hudbě nekalkuluji. Od začátku své kariéry jsem se pokoušel zpívat ve svém rodném jazyce, abych ukázal, kde jsou mé kořeny. Ale do budoucna už se zpěvem v afrických jazycích nepočítám. Jsou to jazyky, kterými už ani sami Afričané nemluví. Proč bránit kulturní dědictví, které lidi nezajímá? Když si dnes v Africe pustíte rádio, zpívá se tam v jazycích kolonizátorů – francouzsky, anglicky, portugalsky, ale jen velmi málo v afrických jazycích. Lidé těmito jazyky mluví čím dál méně. Proto jsem se letos rozhodl, že sám už africkými jazyky zpívat nebudu.

A nebylo by lepší proti trendu, který popisujete, bojovat?

Ale já jsem se přece nenarodil, abych bojoval. Narodil jsem se, abych žil. Proti komu bych měl bojovat? Chci žít s ostatními lidmi v míru, chci se s nimi sdílet. Člověk musí přijmout určité skutečnosti, které tady jsou, a smířit se s nimi.

Loni jste u nás v Brně vystoupil se skupinou Mandekan Cubano a s albem Heritage. Co vás inspiruje konkrétně na kubánské hudbě?

Kubánská hudba má své kořeny v Africe. Čemu dnes říkáme kubánská hudba? Je to směs hudby africké, evropské, dokonce i asijské, a samozřejmě hudby původních obyvatel karibské oblasti. Tyto ostrovy byly už obydlené, když k nim Evropané poprvé připluli. V tamní hudbě se tedy všechny tyto složky mísí. Mnoho nám o tom mimochodem napovídají hudební nástroje. V tradičních kubánských orchestrech najdete trubku, původně evropský vojenský nástroj. Klavír má svůj původ také v Evropě. Maracas, to je původně indiánský nástroj, konga a bonga s sebou přivezli afričtí otroci. Označení „kubánská hudba“ je tedy zjednodušené. Musíme se na ni podívat víc zblízka a vidíme, o jak sofistikovanou záležitost se jedná. I proto jsem svůj projekt nazval Dědictví (Heritage), protože se jedná o dědictví různých kultur, světové dědictví. Doba kolonizace byla náročná, ale i v těchto těžkých dobách lidé hráli hudbu a zanechali nám ji jako dědictví.

Většinu skladeb pro album Heritage jste složil sám, ale vybral jste také jednu kompozici od Guillerma Rodrigueze Fiffeho. Proč právě od tohoto autora?

Jsem zvyklý pracovat s emocemi a tuto skladbu mám spojenou s konkrétním zážitkem. Když jsem poprvé přijel na Kubu, šel jsem do jednoho klubu hrát na jam session. A první skladba, kterou jsem si tam zahrál, byla právě tato. Už tehdy jsem se rozhodl, že až jednou natočím album s afrokubánskou hudbou, skladba Bilongo na něm nesmí chybět. O patnáct let později jsem tento svůj slib splnil.

Zmínil jste, že teď budete pracovat na flamencovém albu. Můžete o něm prozradit něco víc?

S hudebníky, s nimiž mám spolupracovat, se mám sejít poprvé zrovna zítra. Pojedu pro ně na letiště. Nemohu tedy ještě mluvit o albu, když neměli jedinou zkoušku. Flamenco mám rád, byl jsem v Seville a v Jerez de la Frontera, kde jsem se na tento projekt připravoval. Až budeme s kapelou alespoň týden intenzivně cvičit, budu moci prozradit víc. V tuto chvíli sám žádné detaily neznám, ale věřím, že to bude dobrý projekt. Mám připravených několik svých kompozic, budou tam i převzaté skladby. Nejprve ale musíme vše nacvičit, vymyslet aranžmá, zjistit, jak bude kapela fungovat.

Nedávno jste na říčním ostrově Seguin nedaleko Meudonu na předměstí Paříže otevřel klub a restauraci Nubia. Předpokládám, že tam probíhá hudební produkce…

Ano, hudba se tam hraje každý týden od čtvrtka do neděle. Funguje to podobně jako můj další klub, který mám v New Yorku. Jsem už několik let jako umělec naprosto nezávislý. Sám si produkuji svá alba, nahrávám je ve svém domácím studiu, nepotřebuji žádné vydavatelství. Svá alba si po koncertě prodávám sám. A ty dva kluby jsem založil z téhož důvodu. V New Yorku umělci v klubech často nemají dobré podmínky. Ani já jsem nechtěl, aby se mnou majitelé klubů zacházeli špatně. Jednoho dne jsem si na to stěžoval a Quincy Jones mi řekl: „Nechceš si místo toho, abys nadával, založit vlastní klub?“ Když nechci akceptovat špatné podmínky, musím si založit vlastní podnik, který budu mít plně pod kontrolou. Své kluby řídím tak, abych s tím byl sám spokojen. Cítím se jako nezávislý mnohem lépe, než když mě zastupovalo nějaké vydavatelství nebo agentura.

Loni jste vBrně hrál se skupinou Mandekan Cubano, teď přijedete s Richard Bona Group. Co uslyšíme?

Zazní něco z alba Heritage, něco ze starších alb. Nahrál jsem osm desek a myslím, že z každé z nich něco zazní. Naše aktuální turné začíná v Číně, budeme hrát v Singapuru a v dalších asijských zemích a poté se přesuneme k vám do Evropy.

Foto © Adam Hart

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Vyprodaná Fléda. Hlava na hlavě. A přesto v tom davu potkáte šest spolužáků, se kterými jste v první polovině 90. let sdíleli budovu gymnázia, i kolegyni, se kterou jste později studovali žurnalistiku. Skupina Dunaj se dvacet let po svém rozpadu vrátila na pódia a její někdejší domovské město bylo pochopitelně jednou z prvních důležitých zastávek.  více

Koncerty vážné hudby nám asociují především večerní hodiny, formální ustrojení a v některých případech i skleničku vína. Včerejší sobota dokázala, že dopoledne představuje stejně vhodný čas na uměleckou produkci. Hodinu před polednem zazněly v Křišťálovém sále brněnské Staré radnice violoncellové sonáty Ludwiga van Beethovena, Clauda Debussyho a Dmitrije Šostakoviče v provedení violoncellisty Štěpána Filípka a klavíristy Marka Pinzowa. Koncert pořádalo Národní divadlo Brno.  více

„Dát si občas porci romantiky neškodí. Navíc za takovouto romantiku se stydět nemusíte,“ psal jsem v recenzi bilančního alba Střípky příběhů, které si brněnská skupina F.T.Prim vydala v roce 2013 u příležitosti čtvrtstoletí od svého vzniku. O pět let později, tedy k třicátým narozeninám, si skupina v čele se zpívajícím autorem a kytaristou nadělali novinkovou desku Labyrint. Platí opět vše, co jsem napsal minule. Opět by se dala vyzdvihnout romantika i trampská témata, stejně jako pozvolný posun od akustické „tulácké“ hudby k popu. I to balancování na samé hraně kýče v některých momentech zůstává, stejně jako nezpochybnitelná hráčská zručnost členů kapely. Skoro by se zdálo, že Labyrint nic nového nepřináší. Ale není to tak. Stačí dobrovolně zabloudit a v labyrintu tónů a slov najdeme zajímavé momenty. Jen si skutečně musíme připustit, že romantika občas není na škodu.  více

Skupinou Dunaj prošla řada důležitých osobností brněnské alternativní scény, například Pavel Fajt a Iva Bittová. Po jejich odchodu skupinu dlouho tvořila čtveřice Jiří Kolšovský, Vladimír Václavek, Josef Ostřanský a Pavel Koudelka. V roce 1998 legendární kapela ukončila činnost a krátce nato ve věku pouhých 43 let zemřel její zpěvák a kytarista Kolšovský. Nyní se jako Dunaj vracejí na scénu zbylí tři členové. Před koncem roku se v Brně předvedli jako hosté Tata Bojs a 17. ledna je čeká na Flédě samostatný koncert v rámci aktuálního turné. V létě se pak obnovený Dunaj představí například na festivalech Hradecký slunovrat (Hradec nad Moravicí) nebo Eurotrialog (Mikulov).  více

Když kapela vydá první řadové album po třiceti letech, navíc v roce svých padesátých narozenin, je to samozřejmě obrovská událost. Brněnská legenda Progres 2 sice na novou desku pomýšlela dlouho, ale – jak mi před časem řekl kytarista a zpěvák Pavel Váně – nemohla najít vhodné téma. Nakonec se námět našel: slavná kniha Jacka Londona na pomezí filosofického románu a sci-fi Tulák po hvězdách. Na půdorysu pobytu ve vězení, přemítání o životě a smrti, spravedlnosti a milosrdenství a – což je ta fantastická část – návštěv nadpozemských světů vznikl příběh, který je pojítkem celkem sedmnácti skladeb přibližně hodinového alba.  více

Druhý, tedy večerní Novoroční koncert Filharmonie Brno přinesl Dvořákův violoncellový koncert v podání Raphaella Wallfische a operní předehry od Stanisława Moniuzska, Jacquese Offenbacha, Franze von Suppého nebo Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. Filharmonie Brno vkročila do roku 2019 pod taktovkou dirigenta Roberta Kružíka.  více

Známou humoristickou prózu Klapzubova jedenáctka od spisovatele Eduarda Basse přivedli nyní na jeviště v Městském divadle Brno. Nejde ovšem o činohru. Vznikla tady rozverná zpěvohra, která divadelně není žádným dech beroucím spektáklem. Užijete si však chytlavou swingující muziku známého jazzmana a pianisty Jiřího Levíčka v živém provedení devítičlenného orchestru, jak je tady dobrým zvykem.  více

Aktuální sestava skupiny Květy má tři členy. Poté, co v roce 2017 vydali hned dvě řadová alba (Komik do půl osmé a Spí vánoční pták), se dohodli, že každý složí sólovou desku v jiném žánru a s pomocí svých kolegů z kapely a přizvaných hostů tato alba nahrají a vydají. Projekt souhrnně nazvali YM („my“ pozpátku) a na konci roku 2018 vydali první dvě ze tří zamýšlených alb – CD Japonec s elektronickými nahrávkami Aleše Pilgra a LP desku Lorenzovi hoši s country písněmi Martina E. Kyšperského. Obě alba nás sice zvou do velmi odlišných hudebních světů, ale některé drobné detaily je spojují. A nejedná se jen o to, že na obou najdeme píseň s názvem Kamarádi.  více

Nenápadně se rodí v Brně další skvělý big band. Vedle pozvolna mizícího Gustav Brom Big Bandu, který koncertuje jen několikrát za rok, a silně expandujícího B-Side Bandu, jehož pozice se ustálila na doprovodném orchestru domácích a zahraničních zpěváckých hvězd, je The Cotatcha Orchestra založený v roce 2014 povýtce instrumentální, stále lépe sehraná jazzová formace se širokým záběrem od jazzových standardů přes skladby věhlasných zahraničních autorů (mj. Stan Kenton, Quincy Jones, Charles Mingus) až po tvorbu soudobých českých komponistů (mj. Miroslav Hloucal). Pro The Cotatcha Orchestra upravuje a komponuje i kontrabasista Vincenc Kummer. Jeho sedmasedmdesátiny (oslavil je už v červenci) odrážel i program koncertu, který byl symbolickou poctou jeho práci pro mladou brněnskou kapelu.  více

Strážnická zpěvačka a cimbalistka Magdalena Múčková se už v útlém věku projevila jako výrazný talent: v soutěži dětských zpěváků si ve finále zazpívala s brněnským BROLNem – a nahrávka to byla natolik vydařená, že ji Český rozhlas Brno dodnes uchovává jako tzv. trvalku. Dětský hlásek vyzrál v krásně zabarvený, nezaměnitelný hlas mladé ženy, která si velmi brzy osvojila disciplínu pro lidovou zpěvačku nejnáročnější, totiž interpretaci lidových balad: kupříkladu její vlastní úpravy baladických příběhů z rodného strážnického Dolňácka Vydala máti, vydala dcéru a V širém poli hruščička jsou čisté a působivé. Ve dvaceti se nebojácně postavila do čela mladé strážnické cimbálové muziky Danaj, která letos oslavila třicetiny, a natočila s ní devět CD – mezi jinými ceněná tematická alba Písničky z malířovy palety (2000, reedice 2018), vánoční Nenechte nás dlúho státi (1996), Vladimíru Úlehlovi dedikované CD Písňovou zahradou (2008) nebo letošní Desatero (2018).  V BROLNu na čas zakotvila jako kmenová cimbalistka a zpěvačka, dodnes se současným “malým” BROLNem občas hostuje. Kromě hraní na cimbál, zpívání, komponování muzikantských pásem a úprav písní pro “svou” CM Danaj vyučuje hru na cimbál na ZUŠ ve Veselí a ve Skalici - a našla si i práci redaktorskou a scénáristickou: v pořadu U nás aneb Od cimbálu k lidové kultuře v TV Noe představuje divákům výrazné osobnosti české a moravské lidové muziky. Jak je zřejmé, kulaté narozeniny nemá vlastně ani čas oslavit v klidu … V rámci letošního festivalu Janáček Brno prezentovala svůj autorský pořad Kvítí milodějné – takže bylo o čem si povídat.  více

Když trio Ponk v obsazení housle, cimbál a kontrabas přišlo se svým prvním albem Postfolklor a konceptem mrtvého folkloru, psal jsem, že se kapele podařilo „vnést do vybraného [folklorního] materiálu kus sama sebe, použít v písních spoustu hudebních vtípků a jasně čitelných i méně nápadných obratů z jiných žánrů, a přitom zachovat jejich podstatu“. Ponk tehdy hrál úpravy lidových písní, kterým sice ponechal texty a melodie, ale s velmi úsporným a čistě akustickým instrumentářem dokázal tento tradiční repertoár obohatit o prvky rocku a dalších žánrů. Vtip spočíval ve využití netradičních rytmických vzorců, způsobu hry a energie. Na podobném principu by se dalo vystavět hned několik alb, a tak po debutu s písněmi o smrti mohl Ponk natočit kolekce lidových písní svatebních nebo vánočních. Nestalo se tak a je to dobře.  více

Ve čtvrtek a v pátek proběhly v Brně dva zcela odlišné koncerty, avšak s jedním společným jmenovatelem. Byla jím Horňácká muzika Petra Mičky. První čtvrteční akce se konala v klubu Leitnerka a šlo o dvojkoncert s kapelou Lesní zvěř. Páteční program hostil husovický klub Musilka a za doprovodu zmíněné kapely se na něm představili zpěváci a zpěvačky z horňácké obce Hrubá Vrbka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno 2018 vyvrcholil operním představením Výlety páně Broučka v nastudování Národního divadla (Praha) v režii Slávy Daubnerové se scénografií Pavla Boráka a s kostýmy Simony Vachálkové. V hlavních rolích se představili Jaroslav Březina, Aleš Briscein, František Zahradníček, Alžběta Poláčková, Jiří Sulženko, Andrea Široká, Stanislava Jirků, Martin Šrejma, Roman Janál a Josef Moravec. Orchestr a sbor Národního divadla řídil Jaroslav Kyzlink, o taneční čísla se postarali členové Baletu Národního divadla a externisté.  více

První prosincový víkend se na Mezinárodním festivalu Janáček Brno 2018 nesl ve znamení krásy a poetiky lidové písně, tak jak ji vnímal skladatel sám. Sobotní odpoledne v Mahenově divadle patřilo folkloru ryzímu přímo ze skladatelova rodného kraje. Neděle potom patřila slavnostnímu představení jednoho z jeho největších folklorem inspirovaných děl – Moravská lidová poezie v písních – v působivých prostorách vily Tugendhat.  více

Ze soutěže Blues Aperitiv postoupil letos na mezinárodní festival Blues Alive do Šumperka slovenská skupina Kiero Grande, dále dvě polské kapely a brněnský hudebník Jan Fic se svým sólovým projektem. Honza, který si pod značkou Red Bird Instruments sám vyrábí kytary z krabic od doutníků (cigar box guitars) a další nástroje, je jinak známý jako frontman skupiny The Weathermakers, s níž si syrové blues zahrál i na Portě. A na několika festivalech se mihl i jako kapelník recesistické trampské skupiny The Honzíci. Následující rozhovor vznikl u příležitosti vydání sólového alba Město, které Jan Fic společně s producentem Martinem Kyšperským oficiálně představí 17. prosince v brněnském obchůdku Stereo – Vinyl Culture Shop.  více

Nejčtenější

Kritika

Vyprodaná Fléda. Hlava na hlavě. A přesto v tom davu potkáte šest spolužáků, se kterými jste v první polovině 90. let sdíleli budovu gymnázia, i kolegyni, se kterou jste později studovali žurnalistiku. Skupina Dunaj se dvacet let po svém rozpadu vrátila na pódia a její někdejší domovské město bylo pochopitelně jednou z prvních důležitých zastávek.  více