Roman Dragoun: Nemám rád plánování

Roman Dragoun: Nemám rád plánování

Roman Dragoun, jeden z našich nejlepších rockových zpěváků a klávesistů, oslaví 8. dubna šedesáté narozeniny. Při té příležitosti vydal nové album Samota, na kterém pokračuje jeho dlouholetá spolupráce s textařem Milanem Princem. Sólové CD je však pouze jednou z mnoha současných aktivit muzikanta, kterého život odvál z rodného Písku do Brna.

Romane, tvé nové album se jmenuje Samota, což může evokovat ledacos…
Já jsem po delší době sám a sám žije i Milan Princ, který napsal většinu textů. Je to tedy odraz momentálního stavu, současná výpověď nás obou. Samota je dobrá, pokud si ji člověk může zvolit, ale když si ji zvolit nechce, je špatná. Ovšem každý člověk je někdy rád sám. Já rád sám běhám po lesích, jezdím na kole, poslouchám úžasnou muziku…

Muziku také někdy sám hráváš – vedle toho, že jsi členem několika kapel, vystupuješ i sólově. Ale na album Samota sis přizval několik dalších muzikantů.
Před pár lety jsem u FT Records vydal sólovou desku Piano, která trvala více než hodinu. Materiálu jsem měl i na dvě desky a teď chtěl Pavel Kopřiva vydat pokračování. Podle mě by to už bylo moc, a tak jsem nové album pojal jako chytrá horákyně – je a není sólové. Měl jsem pár koncertů s Michalem Žáčkem, úžasným saxofonistou, který spolupracuje s Peterem Lipou, s Richardem Müllerem, s Vlastou Redlem a také s brněnským B-Side Bandem, a bylo to nádherné. A tak je v několika skladbách mým hostem právě Michal Žáček, který hraje na flétnu a na sopránku. Další, kdo se mi už léta líbí, je Radek Krampl, Písečák jako já, kterého určitě znáte z kapely Honzy Spáleného. Do dvou věcí jsem si jej tedy pozval na vibrafon. A do jedné skladby, kterou jsem obohatil různými smyčkami, jsem si přizval bubeníka Davida Křetínského, který hraje s kapelou Dizzy a také občas s B-Side Bandem.

Už jsi řekl, že autorem většiny textů na novém albu je Milan Princ, který už v 80. letech psal některé texty pro Futurum a je tvým hlavním textařem od prvního sólového alba Stín mý krve. Jak dlouho se znáte?
Známe se už asi pětatřicet let. Milan také pochází z Písku. Má od Boha dar, že umí nádherně psát, a to dokonce na muziku, kterou mu dám. Většinou úplně dodrží frázování a dá těm písním takového ducha, že se kolikrát rozpláču, jak je to silné a jak to všechno drží pohromadě. Děkuju Bohu, že mám vedle sebe takového člověka. Milan samozřejmě píše i pro jiné zpěváky a sám vydal dvě autorské desky – Tabula rasa? a Smrti má –, na kterých taky účinkuju. Zažili jsme spolu spoustu věcí, krásných, veselých i smutných. Já říkám, že jsem hlásná trouba Milana Prince. Věřím tomu, co zpívám a co on napíše. Je to, jako bych to psal já.

A může „hlásná trouba“ ovlivnit, o čem zpívá? Konzultujete ty texty spolu, nebo se raději necháváš překvapovat?
Já se nechám překvapit, ale snažím se, aby demáče, které mu posílám, byly co nejkvalitnější. Takže Milan vždycky nasaje náladu a napíše text. Jen výjimečně mu dám téma. Nebo je to tak, že napíše báseň, já si pak vezmu třeba deset svých demonahrávek a zajásám, když se k tomu některá hodí. Takto vznikla například píseň Šedesát. Dostal jsem od Milana text a nejprve jsem moc nevěděl, co s tím. Ale pak jsem našel jednu svou melodii a zjistil jsem, že se k ní slova přesně hodí.

Šedesát není první píseň, která reflektuje tvůj aktuální věk. Na albu Otlučená srdce jsi měl skladbu Padesát.
Ano, a dá-li Pánbůh, tak snad bude i Sedmdesát. Ale já nemám rád plánování. Jak říká Ježíš: „Nestarejte se o to, co bude příští den, starejte se o to, co je dnes.“ Tolik lidí plánovalo. Petr Muk se určitě těšil na svou novou desku. Nebo David Bowie…

V textu písně Šedesát se zpívá: „Šedesát zavání lehce stářím.“ Vnímáš šedesátku jako předěl ve svém životě?Můj tatínek se dožil 89 let a říkal, že se cítí pořád duševně v pořádku, jen to „fyzično“ je horší. Já se snažím, mám hodně koncertů sólových i s kapelami a to mě nabíjí, vidím, že to má smysl. Chodí za mnou lidé a říkají, že to bylo krásné, kupují si desky. To mě drží. Navíc mám velkou rodinu, devět vnuček. Je to nádherné. Ten pocit života má člověk ve dvaceti i v devadesáti. Arthur Rubinstein hrál do 94, B. B. King skoro do devadesáti, Johnu Mayallovi je 82. Tak uvidíme…

Vrátím se k demonahrávkám, které dáváš Milanu Princovi ke zhudebnění. Když skládáš hudbu, zní ti v hlavě nějaký příběh?
Někdy se to třeba stane, ale já vnímám sám sebe jako prostředníka. Vletí do mě něco seshora z Boží přítomnosti, já to ze sebe vysypu a v pseudoangličtině to nazpívám. Přijdu třeba z přírody, sesednu z kola a začnu zpívat a hrát. Takto udělám jednu nebo dvě věci, pak to pošlu Milanovi a spolu to probíráme. Někdy se zajímavým způsobem shodneme na tématu. Byli jsme spolu například v Javorníku na Šumavě a já Milanovi říkám: „Tady jsem byl v ozdravovně.“ A on: „Já jsem tam byl taky.“ A tak Milan napsal krásný text o ozdravovně, jmenuje se to Vzpomínka. Na desce Samota však tato píseň není, protože si vyžaduje jinou interpretaci.

Silný a aktuální text má píseň Prosím, která začíná slovy: „Mohamed prý lidsky trpí / cítí se jak na kříži / krví víru neutopí / v Praze ani v Paříži.“
Ten text vznikl už v roce 2013, kdy situace ještě nebyla taková jako dnes. Je o tom, že naše civilizace stojí na křesťanství, na Desateru, na Ježíšovi, který hlásal lásku a odpuštění. Dnes se do Evropy řítí síla islámu, který podle mne přináší spíše násilí. Není v něm odpuštění a láska, ale kamenování a znásilňování. Myslím, že to nebude fungovat, a mám z toho normálně hrůzu. Milan Princ to cítí stejně, a tak jsme to pojali právě takto.

V té písni se však skrývají i další aktuální témata, například se tam zpívá o „TV reality show“.
Ano, Výměna manželek a podobné pořady, to je obrovská dekadence, něco tak primitivního… Útočí to na ty nejnižší pudy. V textu té písně je také věta, že „Ježíš jezdí ve vraku“. To je o tom, že si lidé neváží jeho obrovské oběti.

Autorkou textu písně Smím tě znát je Soňa Smetanová, někdejší dvorní textařka Futura.
Ano, Soňa s naší kapelou Futurum spolupracovala už v roce 1983, kdy začalo vznikat album Ostrov Země. Dokonce vymyslela celé téma a napsala spoustu krásných textů. Na další desce Jedinečná šance spolupráce pokračovala. Od té doby uplynula spousta let, ale někdy před dvěma roky mi Soňa věnovala novou báseň Smím tě znát. A prý by pro nás zase ráda něco udělala, už se na další spolupráci těším. Milan Princ mimochodem říkal, že sám začal textovat právě kvůli jejím textům. V době, kdy vládl bolševik, psala Soňa úžasné verše. Uměla se vyhnout cenzuře, a přitom svým textům dávala duchovní rozměr.

V minulosti jsi zhudebnil také několik textů svého tatínka – Zdroj, Kronikář, Lák a další – a teď jsi k nim přidal skladbu Achilles, která nové album uzavírá.
Tatínek psal básně skoro denně, měl jich doma několik tisíc, ale je těžké z toho něco vybrat. Jsou to totiž velmi silné texty a udělat z nich například celou desku, to by byla kláda… A tak vybírám jako šafránu. Letos to bude sto let od tatínkova narození, chystá se velká výstava jeho výtvarné tvorby v Písku a určitě budou i další výstavy.

Vystupuješ s několika různými skupinami i sólově. Můžeme si shrnout, jak teď vypadá tvůj hudební život?Funguje kapela Progres, která by v roce 2018 měla slavit padesáté narozeniny. A už příští rok bude mít Zdeněk Kluka sedmdesát. Spoustu let se nás fanoušci snaží přimět k tomu, abychom natočili novou desku, a já věřím, že se to podaří. Dále hraje kapela Futurum, která by si taky zasloužila něco nového, ale není to tak jednoduché. Pak máme skupinu T4 s Gumou Kulhánkem, Standou Kubešem a Martinem Kopřivou, která by taky měla nahrát nové věci. Pár jich už vzniklo, ale Standa Kubeš je bohužel trochu líný a já nechci, aby nová deska byla jen z mých skladeb. Potom hraju s kapelou His Angels, se kterou jsem předloni natočil živou desku ve studiu Sono. Bylo to album k deseti letům skupiny a obsahovalo nové verze písní z mých sólových desek. Dále občas vystupuji s kapelou Lidopop, která mě jako hosta pozvala i na svou novou desku. Spolupracuji i s B-Side Bandem, který nacvičil několik mých písní. Potom existuje kapela Supergroup, která vznikla původně jen pro pár koncertů, ale nakonec funguje už tři roky a stále na ni chodí strašně moc lidí. Říkám, že je to náš nejlepší revival… Potom hraju sám – v kostelích, v synagogách, v klubech, v hospodách, na soukromých akcích, na vernisážích… Vyhledávám prostředí, kde je dobře rozumět textu, protože ten je pro mne podstatný. Nedokážu si představit, že bych ve svých šedesáti zpíval něco nesrozumitelného. Čankišou se sice s takovým konceptem dostali do celého světa, což je úžasné, ale já chci do písní vkládat nějaké sdělení. Trochu neskromně tvrdím, že chci být v dobrém slova smyslu mesiášem. Snažím se, aby se to, co chci říct, dostalo prostřednictvím mých textů a muziky k lidem a aby to v nich rozsvítilo světlo lásky a odpuštění. Nestydím se za to, cítím to jako určitou povinnost. Když už jsem dostal takový dar, měl bych jej předat dál.

Vybíráš repertoár podle toho, kde hraješ? Je jiný koncert v kostele a jiný v hospodě?
Trošku jiné to samozřejmě je. V kostele například nepoužívám hudební podklady, hraju tam kvůli akustice především pianové věci. Ale Ježíš chodil mezi pijany a žrouty a říkal, že „doktora potřebují nemocní, ne zdraví“. A ti „nemocní“, kterým bych měl zpívat, jsou především v těch zaplivaných klubech. Nebojím se toho.

Všiml jsem si, že chodíš s velkými sluchátky na uších. Co na svých cestách posloucháš?
Už když mi bylo asi třináct, chodil jsem po Písku s velkým magnetofonem Hitachi a přál jsem si stereo. Nakonec jsem stereo měl, potom různé kazeťáky, minidisc a dnes mám krásnou empétrojku a velká sluchátka a hraje to úžasně. Hodně poslouchám jazz – Pata Methenyho, George Bensona, starého Milese Davise, Stanleyho Clarka, Chicka Coreu, ale i zpívané věci. Je to nádhera, západ slunce, kolo a muzika. 

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Osmý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Spojení průseremvíce

Ačkoliv za poslední dva měsíce kulturní život velmi utrpěl, touha lidí po uměleckém zážitku nepohasla. Ba naopak – umění a jeho role, kterou v našem životě plní, jsou snad ještě potřebnější, než tomu bylo předtím. A tak ačkoliv koncertní sály zejí prázdnotou a posluchači jsou nuceni je navštěvovat pouze prostřednictvím záznamů svých oblíbených koncertů, množství povedených hudebních nosičů (nejen) z počátku roku pomáhá toto nešťastné mezidobí překlenout.  více

Šestý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Oheň, poezie, banjo.  více

Kapely, které na scéně působí několik desetiletí, mají dvě možnosti: Buď žijí ze své podstaty, a tedy z hitů z doby minulé. Anebo se stále snaží přicházet s něčím novým, někdy i přáním konzervativních fanoušků navzdory. „Brněnští“ Poutníci, kteří letos slaví 50 let od svého vzniku, jsou někde na půli cesty. Stále hrají Panenku, kterou si publikum žádá, ale naštěstí neustrnuli a – sice po dlouhé době, ale přece – přicházejí s novým řadovým albem, které by mezi fanoušky české country a bluegrassu nemělo zapadnout.  více

Pátý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Muziky a krúžky.   více

V první části rozhovoru s horňáckým primášem Petrem Mičkou a s producentem Jiřím Hradilem jsme sledovali začátky spolupráce kapely Lesní zvěř s Horňáckou muzikou Petra Mičky a cestu k nadžánrovému spojení na albu Hrubá Hudba. O samotném natáčení, o kompozici dvojalba Hrubá Hudba, o spolupráci s hosty z jiných žánrů a v neposlední řadě také o Hlasech starého světa, tedy té části projektu, v níž promlouvají autentické hlasy horňáckých zpěváků, pojednává tato druhá a závěrečná část rozhovoru.  více

Brněnské vydavatelství Indies Scope vydalo v loňském roce dva tituly, které stojí i po bezmála roce za připomenutí, protože jejich obsah daleko překračuje časové určení. Prvním titulem je Beskydská Odysea Mariana Friedla (Indies Scope 2019, 2664506 – 2) a druhým je cédéčko s prostým názvem Majstr od horňácké legendy Martina Hrbáče a Musiky Folkloriky (Indies Scope 2019, 2664517 – 2).  více

Čtvrtý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Symfonie města.  více

Dvojalbum Hrubá Hudba, na kterém se společně podíleli producent Jiří Hradil (mj. Lesní zvěř, Tata Bojs, Kafka Band) a Horňácká muzika Petra Mičky, je mimořádný hudební počin, který vedle sebe klade ryzí horňácké zpěvy (CD Hlasy starého světa) a folklor posunutý k modernímu hudebnímu vyjádření (CD Hrubá hudba). V rozsáhlém dvoudílném rozhovoru hovoříme s oběma otci projektu, Jiřím Hradilem a Petrem Mičkou, o jejich dlouholeté spolupráci, o cestě k Hrubé Hudbě a nakonec i o dvojalbu samotnému a o případném pokračování projektu.  více

Nejčtenější

Kritika

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více