Roman Dragoun: Nemám rád plánování

Roman Dragoun: Nemám rád plánování

Roman Dragoun, jeden z našich nejlepších rockových zpěváků a klávesistů, oslaví 8. dubna šedesáté narozeniny. Při té příležitosti vydal nové album Samota, na kterém pokračuje jeho dlouholetá spolupráce s textařem Milanem Princem. Sólové CD je však pouze jednou z mnoha současných aktivit muzikanta, kterého život odvál z rodného Písku do Brna.

Romane, tvé nové album se jmenuje Samota, což může evokovat ledacos…
Já jsem po delší době sám a sám žije i Milan Princ, který napsal většinu textů. Je to tedy odraz momentálního stavu, současná výpověď nás obou. Samota je dobrá, pokud si ji člověk může zvolit, ale když si ji zvolit nechce, je špatná. Ovšem každý člověk je někdy rád sám. Já rád sám běhám po lesích, jezdím na kole, poslouchám úžasnou muziku…

Muziku také někdy sám hráváš – vedle toho, že jsi členem několika kapel, vystupuješ i sólově. Ale na album Samota sis přizval několik dalších muzikantů.
Před pár lety jsem u FT Records vydal sólovou desku Piano, která trvala více než hodinu. Materiálu jsem měl i na dvě desky a teď chtěl Pavel Kopřiva vydat pokračování. Podle mě by to už bylo moc, a tak jsem nové album pojal jako chytrá horákyně – je a není sólové. Měl jsem pár koncertů s Michalem Žáčkem, úžasným saxofonistou, který spolupracuje s Peterem Lipou, s Richardem Müllerem, s Vlastou Redlem a také s brněnským B-Side Bandem, a bylo to nádherné. A tak je v několika skladbách mým hostem právě Michal Žáček, který hraje na flétnu a na sopránku. Další, kdo se mi už léta líbí, je Radek Krampl, Písečák jako já, kterého určitě znáte z kapely Honzy Spáleného. Do dvou věcí jsem si jej tedy pozval na vibrafon. A do jedné skladby, kterou jsem obohatil různými smyčkami, jsem si přizval bubeníka Davida Křetínského, který hraje s kapelou Dizzy a také občas s B-Side Bandem.

Už jsi řekl, že autorem většiny textů na novém albu je Milan Princ, který už v 80. letech psal některé texty pro Futurum a je tvým hlavním textařem od prvního sólového alba Stín mý krve. Jak dlouho se znáte?
Známe se už asi pětatřicet let. Milan také pochází z Písku. Má od Boha dar, že umí nádherně psát, a to dokonce na muziku, kterou mu dám. Většinou úplně dodrží frázování a dá těm písním takového ducha, že se kolikrát rozpláču, jak je to silné a jak to všechno drží pohromadě. Děkuju Bohu, že mám vedle sebe takového člověka. Milan samozřejmě píše i pro jiné zpěváky a sám vydal dvě autorské desky – Tabula rasa? a Smrti má –, na kterých taky účinkuju. Zažili jsme spolu spoustu věcí, krásných, veselých i smutných. Já říkám, že jsem hlásná trouba Milana Prince. Věřím tomu, co zpívám a co on napíše. Je to, jako bych to psal já.

A může „hlásná trouba“ ovlivnit, o čem zpívá? Konzultujete ty texty spolu, nebo se raději necháváš překvapovat?
Já se nechám překvapit, ale snažím se, aby demáče, které mu posílám, byly co nejkvalitnější. Takže Milan vždycky nasaje náladu a napíše text. Jen výjimečně mu dám téma. Nebo je to tak, že napíše báseň, já si pak vezmu třeba deset svých demonahrávek a zajásám, když se k tomu některá hodí. Takto vznikla například píseň Šedesát. Dostal jsem od Milana text a nejprve jsem moc nevěděl, co s tím. Ale pak jsem našel jednu svou melodii a zjistil jsem, že se k ní slova přesně hodí.

Šedesát není první píseň, která reflektuje tvůj aktuální věk. Na albu Otlučená srdce jsi měl skladbu Padesát.
Ano, a dá-li Pánbůh, tak snad bude i Sedmdesát. Ale já nemám rád plánování. Jak říká Ježíš: „Nestarejte se o to, co bude příští den, starejte se o to, co je dnes.“ Tolik lidí plánovalo. Petr Muk se určitě těšil na svou novou desku. Nebo David Bowie…

V textu písně Šedesát se zpívá: „Šedesát zavání lehce stářím.“ Vnímáš šedesátku jako předěl ve svém životě?Můj tatínek se dožil 89 let a říkal, že se cítí pořád duševně v pořádku, jen to „fyzično“ je horší. Já se snažím, mám hodně koncertů sólových i s kapelami a to mě nabíjí, vidím, že to má smysl. Chodí za mnou lidé a říkají, že to bylo krásné, kupují si desky. To mě drží. Navíc mám velkou rodinu, devět vnuček. Je to nádherné. Ten pocit života má člověk ve dvaceti i v devadesáti. Arthur Rubinstein hrál do 94, B. B. King skoro do devadesáti, Johnu Mayallovi je 82. Tak uvidíme…

Vrátím se k demonahrávkám, které dáváš Milanu Princovi ke zhudebnění. Když skládáš hudbu, zní ti v hlavě nějaký příběh?
Někdy se to třeba stane, ale já vnímám sám sebe jako prostředníka. Vletí do mě něco seshora z Boží přítomnosti, já to ze sebe vysypu a v pseudoangličtině to nazpívám. Přijdu třeba z přírody, sesednu z kola a začnu zpívat a hrát. Takto udělám jednu nebo dvě věci, pak to pošlu Milanovi a spolu to probíráme. Někdy se zajímavým způsobem shodneme na tématu. Byli jsme spolu například v Javorníku na Šumavě a já Milanovi říkám: „Tady jsem byl v ozdravovně.“ A on: „Já jsem tam byl taky.“ A tak Milan napsal krásný text o ozdravovně, jmenuje se to Vzpomínka. Na desce Samota však tato píseň není, protože si vyžaduje jinou interpretaci.

Silný a aktuální text má píseň Prosím, která začíná slovy: „Mohamed prý lidsky trpí / cítí se jak na kříži / krví víru neutopí / v Praze ani v Paříži.“
Ten text vznikl už v roce 2013, kdy situace ještě nebyla taková jako dnes. Je o tom, že naše civilizace stojí na křesťanství, na Desateru, na Ježíšovi, který hlásal lásku a odpuštění. Dnes se do Evropy řítí síla islámu, který podle mne přináší spíše násilí. Není v něm odpuštění a láska, ale kamenování a znásilňování. Myslím, že to nebude fungovat, a mám z toho normálně hrůzu. Milan Princ to cítí stejně, a tak jsme to pojali právě takto.

V té písni se však skrývají i další aktuální témata, například se tam zpívá o „TV reality show“.
Ano, Výměna manželek a podobné pořady, to je obrovská dekadence, něco tak primitivního… Útočí to na ty nejnižší pudy. V textu té písně je také věta, že „Ježíš jezdí ve vraku“. To je o tom, že si lidé neváží jeho obrovské oběti.

Autorkou textu písně Smím tě znát je Soňa Smetanová, někdejší dvorní textařka Futura.
Ano, Soňa s naší kapelou Futurum spolupracovala už v roce 1983, kdy začalo vznikat album Ostrov Země. Dokonce vymyslela celé téma a napsala spoustu krásných textů. Na další desce Jedinečná šance spolupráce pokračovala. Od té doby uplynula spousta let, ale někdy před dvěma roky mi Soňa věnovala novou báseň Smím tě znát. A prý by pro nás zase ráda něco udělala, už se na další spolupráci těším. Milan Princ mimochodem říkal, že sám začal textovat právě kvůli jejím textům. V době, kdy vládl bolševik, psala Soňa úžasné verše. Uměla se vyhnout cenzuře, a přitom svým textům dávala duchovní rozměr.

V minulosti jsi zhudebnil také několik textů svého tatínka – Zdroj, Kronikář, Lák a další – a teď jsi k nim přidal skladbu Achilles, která nové album uzavírá.
Tatínek psal básně skoro denně, měl jich doma několik tisíc, ale je těžké z toho něco vybrat. Jsou to totiž velmi silné texty a udělat z nich například celou desku, to by byla kláda… A tak vybírám jako šafránu. Letos to bude sto let od tatínkova narození, chystá se velká výstava jeho výtvarné tvorby v Písku a určitě budou i další výstavy.

Vystupuješ s několika různými skupinami i sólově. Můžeme si shrnout, jak teď vypadá tvůj hudební život?Funguje kapela Progres, která by v roce 2018 měla slavit padesáté narozeniny. A už příští rok bude mít Zdeněk Kluka sedmdesát. Spoustu let se nás fanoušci snaží přimět k tomu, abychom natočili novou desku, a já věřím, že se to podaří. Dále hraje kapela Futurum, která by si taky zasloužila něco nového, ale není to tak jednoduché. Pak máme skupinu T4 s Gumou Kulhánkem, Standou Kubešem a Martinem Kopřivou, která by taky měla nahrát nové věci. Pár jich už vzniklo, ale Standa Kubeš je bohužel trochu líný a já nechci, aby nová deska byla jen z mých skladeb. Potom hraju s kapelou His Angels, se kterou jsem předloni natočil živou desku ve studiu Sono. Bylo to album k deseti letům skupiny a obsahovalo nové verze písní z mých sólových desek. Dále občas vystupuji s kapelou Lidopop, která mě jako hosta pozvala i na svou novou desku. Spolupracuji i s B-Side Bandem, který nacvičil několik mých písní. Potom existuje kapela Supergroup, která vznikla původně jen pro pár koncertů, ale nakonec funguje už tři roky a stále na ni chodí strašně moc lidí. Říkám, že je to náš nejlepší revival… Potom hraju sám – v kostelích, v synagogách, v klubech, v hospodách, na soukromých akcích, na vernisážích… Vyhledávám prostředí, kde je dobře rozumět textu, protože ten je pro mne podstatný. Nedokážu si představit, že bych ve svých šedesáti zpíval něco nesrozumitelného. Čankišou se sice s takovým konceptem dostali do celého světa, což je úžasné, ale já chci do písní vkládat nějaké sdělení. Trochu neskromně tvrdím, že chci být v dobrém slova smyslu mesiášem. Snažím se, aby se to, co chci říct, dostalo prostřednictvím mých textů a muziky k lidem a aby to v nich rozsvítilo světlo lásky a odpuštění. Nestydím se za to, cítím to jako určitou povinnost. Když už jsem dostal takový dar, měl bych jej předat dál.

Vybíráš repertoár podle toho, kde hraješ? Je jiný koncert v kostele a jiný v hospodě?
Trošku jiné to samozřejmě je. V kostele například nepoužívám hudební podklady, hraju tam kvůli akustice především pianové věci. Ale Ježíš chodil mezi pijany a žrouty a říkal, že „doktora potřebují nemocní, ne zdraví“. A ti „nemocní“, kterým bych měl zpívat, jsou především v těch zaplivaných klubech. Nebojím se toho.

Všiml jsem si, že chodíš s velkými sluchátky na uších. Co na svých cestách posloucháš?
Už když mi bylo asi třináct, chodil jsem po Písku s velkým magnetofonem Hitachi a přál jsem si stereo. Nakonec jsem stereo měl, potom různé kazeťáky, minidisc a dnes mám krásnou empétrojku a velká sluchátka a hraje to úžasně. Hodně poslouchám jazz – Pata Methenyho, George Bensona, starého Milese Davise, Stanleyho Clarka, Chicka Coreu, ale i zpívané věci. Je to nádhera, západ slunce, kolo a muzika. 

V brněnském Besedním domě bylo včera nebývale rušno. Zcela vyprodaný sál (a to včetně míst ke stání) dal tušit, že první abonentní koncert Filharmonie Brno z řady Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ patří k jedněm z nejdůležitějších večerů celé sezóny. Dramaturgie proti sobě postavila dva zcela opačné póly – českými i zahraničními posluchači milovaného Antonína Dvořáka, představitele vybroušené formy a melodické svěžesti, která učarovala i Johannesu Brahmsovi, a současnou americkou skladatelku, improvizátorku, zpěvačku, spisovatelku a režisérku Laurie Anderson, která pátrá po nových zvukových možnostech a proslula svými multimediálními projekty. Velkým lákadlem byla i účast samotné skladatelky. Laurie Anderson se však premiéry svého nově přepracovaného díla Amelia zúčastnila jako houslistka, zpěvačka a vypravěčka, když stanula na pódiu společně s orchestrem Filharmonie Brno, violoncellistou Rubinem Kodhelim a dirigentem Dennisem Russellem Daviesem. Ačkoliv by se dramaturgie večera – jak ostatně přiznává i programový text – dala trochu vratce podepřít „americkou“ berličkou, tím skutečně zásadním hudebním prvkem byl kontrast.  více

Smutnou náhodou se brněnský básník a prozaik Jan Skácel nedožil sametové revoluce – zemřel 7. listopadu 1989 v sedmašedesáti letech, deset dní před začátkem velkých společenských i politických změn. Jeho pohřeb v obřadní síni hřbitova v Brně-Židenicích byl tehdy sám o sobě tichou manifestací proti režimu, který Skácelovi, člověku přísně apolitickému, neustále komplikoval život i práci. Na den přesně po třiceti letech si výročí Skácelova úmrtí připomnělo zcela zaplněné hlediště Divadla Husa na provázku vzpomínkovým večerem (D)obrovský Skácel, který byl naplněný hudbou i mluveným slovem.  více

Big band Cotatcha Orchestra, složený ze špičkových hráčů nejen českých, ale i slovenských a rakouských, si postupně buduje zasloužené renomé na brněnské a potažmo české či středoevropské scéně. Rok po úspěšných koncertech s nizozemským dirigentem a trombonistou Iljou Reijngoudem nyní big band odhalil repertoár, který by měl být obsahem jeho debutového alba. Koncerty s názvem Bigbandová elektronika proběhly na začátku listopadu v Ostravě a v Brně.  více

Kulturní dům U lípy na ulici Charbulova vprostřed týdne hostil tradiční Folklorní taneční. Tato milá akce v režii brněnského Slováckého krúžku se konala již po třetí. V několika týdnech na ní přizvaní lektoři učili tance typické pro jejich region. Podtitul aktuálního třetího běhu tanečních zní Tance méně známé a neznámévíce

Potemnělým sálem Divadla na Orlí se v neděli nesly táhlé zvuky fléten doprovázené zurčením potůčků, šuměním větru a chřestěním kamenů – to vše nabídla česká premiéra multižánrového projektu Prorok větru podle stejnojmenné knihy Stefana Biavaschiho. Za projektem stojí flétnistka a hlavní iniciátorka celého díla Martina Komínková, režisérka Ema Pantano a Marta Carino, jejíž videoprojekce se snoubila se zvukovým záznamem Šimona Obdržálka předčítajícího z Biavaschiho knihy. Technickou podporu zajišťovali Radek Komínek a Petr Šplíchal, uměleckou supervizi Massimiliano Zanoni.  více

Ve věku 41 let opustila tento svět po těžké nemoci zpěvačka a houslistka Jitka Šuranská. Rodačka z Kudlovic u Uherského Hradiště nezapřela v ničem, v čem vynikala, svoje slovácké kořeny. Byla jednou z těch obdařených bytostí, jež dokážou přenášet poselství lidových písní k posluchačům, kteří se jinak s folklorem v životě míjejí.  více

Dvěma vyprodanými sobotními koncerty se zaplnil sál břeclavského kina Koruna, kde oslavil Národopisný soubor Břeclavan svoje pětašedesáté výročí existence a připojil se tak k řadě letos jubilujících folklorních těles. Odpolední koncert musel být nakonec přidán pro obrovský divácký zájem, což jen utvrzuje v tom, že na jižní Moravě je folklor stále v širokém povědomí a neutuchající oblibě.  více

Pět děl vzniklých ve 20. století a doplněných novou premiérovanou skladbou zaznělo v rámci podzimního koncertu Ensemble Opera Diversa, konaného v sále Konventu Milosrdných bratří. Na provedení dramaturgicky vyváženého a pestrého programu se kromě čistě smyčcového orchestru podílela také flétnistka Michaela Koudelková a harfenistka Dominika Kvardová, vše se odehrálo pod vedením Gabriely Tardonové.  více

Mezinárodně proslulý muzikálový hit Mamma Mia! nasadilo jako trhák sezony Městské divadlo Brno. Neukojitelný celosvětový hlad diváků po muzikálu sešitém z písní skupiny ABBA bude jistě producentskou trefou do černého také v jihomoravské metropoli. Většina z padesáti repríz až do konce kalendářního roku na divadelním webu nese štítek Vyprodáno! Trojí alternace každé z hlavní rolí naznačuje také velké a dlouhodobé obchodní plány s titulem, kterému v divadelní i filmové podobě dal název známý song slavné švédské čtyřky. A přece: Není všechno zlato, co se třpytí. To bude ohledně brněnské verze konstatovat tento text s vědomím, že proti masovému šílenství diváků a většinovému vkusu se dnes stavět snad ani nelze. Mamma mia!  více

Prorok větru je multižánrový projekt flétnistky Martiny Komínkové. Vytvořila ho v Itálii a po italské premiéře se s ním poprvé představí ve svém domovském Brně. Česká premiéra proběhne v brněnském Divadle na Orlí v neděli 3. listopadu. Večerní představení od 19.00 je vyprodané, ale stále je možné zakoupit lístky na odpolední představení ve 14.00.  více

Ještě večer před závěrečným koncertem festivalu Moravský podzim pořadatelé uspořádali mimořádný koncert k poctě gruzínského hudebního skladatele Giji Kančeliho, který zesnul 2. října 2019. Provedení skladby Amao omi zajistily vokální kvinteto Ensemble Frizzante, smíšený pěvecký sbor VUT v Brně Vox Juvenalis a Saxofonové kvarteto Moravia pod vedením sbormistra Jana Ocetka.  více

Brno prožilo víkend přímo nabitý folklorem. Sobotní jubilující Poľanu vystřídal v neděli VUS Ondráš. Měli jsme tak možnost porovnat dva diametrálně odlišné přístupy k lidovému materiálu. Sobotní autentika se v neděli proměnila ve výrazový tanec s folklorním akcentem. Vojenský umělecký soubor svým novým programem s názvem kRok za kRokem oslavil v Janáčkově divadle pětašedesáté výročí.  více

Netradiční a unikátní představení měli možnost zhlédnout včera večer diváci festivalu Moravský podzim, tentokrát nezvykle v Mahenově divadle. Na jeden z posledních koncertů letošního padesátého ročníku zavítal soubor Geneva Camerata, známý pro své inovativní a tvůrčí projekty, z nichž jedním byl také v Brně uvedený Tanec slunce. Orchestr vedený Davidem Greilsammerem a doplněný tanečníkem Martím Corberou v něm pohybově ovládl celé jeviště i hlediště v choreografii, které její jedinečnou náplň a nápad vložil choreograf Juan Kruz Díaz de Garaio Esnaola.  více

Hudební festival Moravský podzim bere svůj jubilejní 50. ročník vážně – kromě již ikonického díla Einstein na pláži Philipa Glasse, které zaznělo na slavnostním zahájení, nebo povedené české premiéry Le Dîner Ondřeje Adámka, se program festivalu může pyšnit také neméně zajímavou komorní tvorbou polsko-ruského skladatele Mieczysława Weinberga. V pondělí 7. a v neděli 13. října zaznělo v Besedním domě všech šest jeho Sonát pro housle a klavírSonáta pro sólové housle a Sonáta pro klavír, to vše v podání houslisty Milana Paľy a klavíristy Ladislava Fančoviče.  více

V sobotu večer ovládl brněnské Sono Centrum příval energie a temperamentu, který sem vnesl VSLPT Poľana. Tento soubor, který zpracovává folklor Slovenska, zde oslavil 70. výročí svého vzniku.  více

Nejčtenější

Kritika

V brněnském Besedním domě bylo včera nebývale rušno. Zcela vyprodaný sál (a to včetně míst ke stání) dal tušit, že první abonentní koncert Filharmonie Brno z řady Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ patří k jedněm z nejdůležitějších večerů celé sezóny. Dramaturgie proti sobě postavila dva zcela opačné póly – českými i zahraničními posluchači milovaného Antonína Dvořáka, představitele vybroušené formy a melodické svěžesti, která učarovala i Johannesu Brahmsovi, a současnou americkou skladatelku, improvizátorku, zpěvačku, spisovatelku a režisérku Laurie Anderson, která pátrá po nových zvukových možnostech a proslula svými multimediálními projekty. Velkým lákadlem byla i účast samotné skladatelky. Laurie Anderson se však premiéry svého nově přepracovaného díla Amelia zúčastnila jako houslistka, zpěvačka a vypravěčka, když stanula na pódiu společně s orchestrem Filharmonie Brno, violoncellistou Rubinem Kodhelim a dirigentem Dennisem Russellem Daviesem. Ačkoliv by se dramaturgie večera – jak ostatně přiznává i programový text – dala trochu vratce podepřít „americkou“ berličkou, tím skutečně zásadním hudebním prvkem byl kontrast.  více