Snediggen Snurssla: Když máme pocit nedostatku, tak si příležitosti vytvoříme

Snediggen Snurssla: Když máme pocit nedostatku, tak si příležitosti vytvoříme

Městem obcházejí nenápadné koncerty v pronikavých frekvencích. Jejich centrem je prostor zvaný Rumiště, stojí za nimi producent a DJ Snediggen Snurssla. Jeho AVA loft sessions se tento týden konají po patnácté a vydají se z Rumiště do Mosilany. Navíc jsme mluvili o dobrodružné hudbě a naslouchání městu.

Ty máš projekt AVA, pojďme si ho představit. Co to je?
Na začátku bylo několik lidí, kteří se zajímali o hudbu… my jí říkáme dobrodružná. Mysleli jsme si, že nemá dost místa v médiích ani v rádiovým prostoru. Tak jsme se sešli a vymysleli pořad AVAntýry reflektující to, co máme rádi. A přitom jsme si rozšiřovali i svoje vlastní obzory. Po nějaké době jsme zjistili, že tomu, o čem muvíme v rádiu, chceme dát i nějaký přesah. Propojit pořady v rádiu s koncerty v klubech. A tak asi vznikla AVA. Společně ty akce děláme tak pět nebo šest let, já sám možná už deset. Nevím to přesně.

To není špatné, když si člověk nemůže vzpomenout, jak je to dlouho…
Nejsem fanoušek archivů a těžko bych to dohledával, takže trochu střílím od boku. Ale začátek se váže k době, kdy jsem přišel do Brna. To je asi těch deset let.

Nechat věci trochu plynout je taky dobrodružství, ne?
To se v našem případě dost děje. Máme svoje koncepty, scénu i typy zvuků, který nás zajímají, ale zároveň je to hodně spontánní. Ať už způsob, jakým se to všechno roubuje na místě podle kapel, které se nám ozývají, nebo zrovna jedou okolo. Hodně využíváme příležitostí. Když objevíme prostor a kolem jede kapela, která se do něj zrovna hodí, tak do toho jdeme.

V jakém rádiu jste vaši dobrodružnou hudbu pouštěli?
V Radiu R na Fakultě sociálních studíí, frčí to tam už nějakých osm let. Ačkoliv se profilovali jako alternativní a komunitní rádio, hudba periferie tam tolik prostoru nedostávala. Simon Botten se svým výtečným pořadem Kitchen Sink a my jsme byli asi první, kdo se tam systematicky věnoval alternativě. Pak přišly další pořady. Dnes už to v tom rádiu bohužel vypadá dramaticky jinak a my jsme ho před dlouhou dobou opustili.

Mluvil jsi o objevování prostorů – kde svoje akce děláte?
My jsme dlouho hledali místo, který bychom si přivlastnili jako domácí. Zezačátku to mohlo být v klubu Boro, ale po jeho konci jsme se rozlili do klubů po celém Brně. V posledních několika letech nás ale baví industriální prostory, polozapomenutá místa i otevřená prostranství, která si uzpůsobujeme podle sebe. A před dvěma lety začalo fungovat Rumiště – to je dům, kde bydlím. Máme tam půdu a a v rámci tak zvaných AVA loft sessions, které probíhají každý měsíc, se tam soustředíme na psychedeličtější a komornější věci.

V okolí asi bydlí i jiní lidé, takže komornější věci jsou nejspíš nutnost.
Přesně. Jsou tam sousedi, Královo Pole je celkem klidná čtvrť. Měli jsme tam ale už 14 akcí a daří se nám tu hlasitost hudby a okolí držet v rovnováze. 

Daří se vám tedy izolovat od sousedů tak, abyste je neštvali. Ale přijde někdo z nich taky na koncert?
Na naší ulici shodou okolností bydlí řada promotérů, kteří občas přijdou. Schválně neříkám přesné místo – adresu necháváme na šeptandě. Bezprostřední sousedé ne, ale asi bychom na tom měli zapracovat.

Budete jim házet lístky do schránek?
Zpočátku jsme tu tendenci měli, ale zájem moc nebyl. My ale hrajeme hru o publicitu na tenkém ledě. Chceme, aby o nás ve městě věděli relevantní lidi, kteří vědí, kam přijít. Zároveň ale nezveřejňujeme adresu a oficiálně ani neříkáme, že jsou tam koncerty. Jsou to spíš seance, setkání.

Je to hra na dobrovolný disent?
Možná jo. Jednou nás už navštívili i přátelé v uniformách, dokonce před hranicí nočního klidu. Bylo to asi v půl desátý. Byli jsme slyšet přes několik bloků, ale díky hudbě, kterou tam děláme, jde o jiné typy frekvencí. Považuju je za relativně tichej, plíživej projev. Policisté říkali, že je taková hudba docela baví, ale někdo přes ulici si stěžoval. Museli jsme to ztlumit, ale policisté vypadali, že by se klidně přišli podívat.

Další AVA loft sessions na Facebooku➚

Chystáte teď ale větší koncert v Mosilaně, ten už si nejspíš se šeptandou nevystačí.
Říkal jsem si, že když už děláme loft session po patnácté, tak je to dobrý důvod vystrčit růžky a udělat akci opět někde venku. Stará Mosilana na Křenové nějakou dobu funguje jako ateliéry, ale hudební akce jsou tam spíš rarita. Je to malej českej Manchester, úžasné místo. Chodíš v nejvyšším patře vysoké budovy nad střechama Brna a vidíš na všechny světový strany. Vidíš Hády, plynárnu, továrny okolo, Petrov, Špilberk.

Proč tu muziku hrát v bývalých továrnách, co v tobě vyvolává tyhle touhy?
Mosilana je velký prostor, což umožňuje líp ho strukturovat. Je tam spousta místa na stage, na bar i pro volný pohyb lidí. Líbí se mi, když mají lidi na akci svobodu. Nechci je nutit, aby byli zavření v jedné místnosti a poslouchali hudbu, a potom šli do jiné místnosti na bar pít. Mám rád, když můžou poodejít, procházet a zkoumat akustiku prostoru, lehnout si a udělat si svůj chill out. S tím rád pracuju. 

A nestává se tak z muziky doplněk k pivu a ke kafi?
Když vidím, jak koncentrovaný publikum chodí na naše akce, tak se toho nebojím. Vím, že tu hudbu ocení a nachází možnosti, co si na ní objevit. Specifičtější chilloutové akce, které fungují jako doplněk k něčemu většímu, ale děláme taky, mnohdy ve spolupráci s podobně laděnými promotéry. Příkladem může být naše loňská stage na Psy-High. Ta akce v Mosilaně si určitě v něčem zachová ráz našich loft sessions. Black Zone Myth Chant i Chicaloyoh představují francouzskou psychedelickou scénu a svým zvukem zapadají do toho, co děláme na Rumišti. Je to vzletná, antigravitační hudba s odkazy na rituálnost zážitku. Odehraje se to ale v obrovském prostoru, kde je víc možností pro akustický vnímání.

Práce s prostorem je pro vás evidentně součást produkce. Můžeš o nějakém místě v Brně říct, že jste ho pro hudbu objevili?
Asi jsme byli první, kdo udělal větší party na Malé Americe – ať už v hale nebo dole pod kolejemi ve viaduktu. Ve spolupráci s Viktorem Pantůčkem a Expozicí nové hudby jsme využili možností bývalého sportoviště v Pisárkách vedle Anthroposu. Vytvořili jsme tam prostorovou zvukovou instalaci s koncertem Boba Ostertaga. Hrajeme i kolem Brna na místech na rozhraní lesa a veřejného prostoru. A sami pro sebe jsme si objevili Rumiště. Půda toho domu si o to nějak sama říkala. V hledáčku máme další místa, jde jen o to, kdy na ně přijde řada.

Pořád mluvíš v množném čísle: objevili jsme, vytvořili jsme a podobně. Kdo to je – my?
Používám často množné číslo, i když dramaturgie, produkce a celková organizace je bohužel moje one man show. Bratislavské akce má na starost Matěj Kotouček. AVA ale funguje čím dál víc jako volné uskupení, v jehož rámci se na akcích podílí víc a víc lidí. Užší jádro už delší dobu tvoří ještě Marek Salamon, Šimon Kořený, Tomáš Tkáč a Jakub Ryšávka. Řada lidí se pohybuje okolo, třeba Michal Fridrich. Ale lidi, kteří v tom jedou a nějak přispívají, vytvořili dost širokej komunitní kruh. Každý má možnost přijít a dát do toho ruce nebo i hlavu s nějakým nápadem. Koncepty jsou pro nás dost důležitý a chceme, aby naše akce měly ksicht. Nejde o to udělat cokoliv experimentálního nebo všechno, co zrovna jede okolo. Snažíme se o specifický zvuk.

Nebylo by dobré zkusit tu dobrodružnou hudbu a specifický zvuk popsat? A pokud možno bez odborných termínů.
Právě proto tomu říkám dobrodružná hudba. Když si čteš naše promo texty, tak může laik narazit na spoustu termínů, které mu nic neřeknou, ale zároveň je to hra se slovy a asociacemi. Dobrodružná hudba ignoruje žánry, respektive usiluje o posunutí hranic žánrů a scén někam dál. Je nějakým způsobem hybridní. Když se bavíme o kapelách, který pocházejí z extrémních kytarových scén a metalu, tak je samotní metalisti za metal nepovažují. Když se bavíme o lidech, kteří mají akademický jazzový vzdělání, tak hrají na hluku postavenou improvizaci, která čerpá z jazzovýho světa, ale obrací ho naruby. Není to free jazz, ale je to improvizace. A stejné je to s hudbou vycházející z popu, grind core nebo techna a elektroniky.

Jaké vám chodí na koncerty a seance publikum? Mám zkušenost, že většinu publika podobných akcí tvoří lidé, kteří se na nich nějakým způsobem organizačně podílejí.
Tito lidé jsou určitě tvrdé jádro, které se pořád rozšiřuje s tím, jak se snažíme zapojovat místní scénu. Jsem ale strašně vděčný za to, že Brno tolik netrpí syndromem přehlcenosti jako třeba Praha. Není tu tolik příležitostí, aby se pozornost úplně roztříštila. Takže když připravíš zajímavou dramaturgii v zajímavým prostředí a zároveň do toho dáš ještě nějaké komunitní teplíčko, tak si na to lidi najdou čas. A je jich pořád širší spektrum. Věřím tomu, že nejsme uzavřená bublina, ale já jsem obecně dost optimistickej. Když slyším jiné promotéry v Brně remcat, jak nejsou lidi, že je moc akcí a nejsou kluby… Když máme pocit nedostatku, tak si příležitosti vytvoříme. Máme pocit, že naše možnosti jsou pořád větší.

Ty se věnuješ terénním nahrávkám – field recordings. Nutí tě to víc poslouchat svoje okolí?
Je to spíš výsledek nějakého typu vnímání. Úhel vnímání rozšířený a zaměřený na zvuk kolem tebe. Je v tom spousta všedních radostí, kdy se raduješ z úžasných synkop na semaforech, nádherně dýchajících větráků a úžasného propojení všech zvuků, které na tebe mluví. Jsou to inspirace pro moji vlastní tvorbu, DJ sety, samotnou hudbu i práci s prostorem při pořádání koncertů. Dramaturgie AVA se tím osvobozuje z klubové kultury a jde ven do ulice. Chceme dělat performance propojující pohyb, prostor i diváky.

Říkal jsi, že chystáte spolupráci s Move the City a brněnskými tanečními skupinami, to je ono?
Děláme tance na semaforech, dílničky v lese, vytváříme volné sdružení tanečníků a lidí se zájmem o field recordings, které se teprve formuje. My se zajímáme o zvuky a Move the City spíš o pohyb, já se pohybuju mezi. To by se mělo v dalších týdnech a měsících propojit do různých performancí a nečekaných zásahů do veřejného prostoru. Sbíráme lidi, který to jakkoli zajímá. Kdokoli je pozorný posluchač prostoru nebo tanečník se zájmem o přenesení pohybu do každodennosti, ať nás klidně osloví.

Když je pro tebe zvuk každodennosti tak důležitý, jak ti zní Brno?
Brno nabízí hezký možnosti, jak slyšet město shora, protože je rozložený mezi tři kopce. Z těch máš zajímavou perspektivu, když na tebe město šumí jako celek. Když jsme ale dávali s Markétou Lisou dohromady tři zvukové stezky napříč Brnem, nebylo to tak jednoduché, jak by mohlo být třeba ve Stockholmu, San Franciscu nebo Lisabonu. Brno je zvukově línější místo. Jsou tu úžasný větráky a nádherný synkopický semafory, ale jinak je to spíš průměr.

Foto archiv

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Harlem byl v Brně ještě dřív, než jsme si vymysleli Bronx. Iluze proslulé newyorské čtvrti nahradila starý Dělnický dům, spolkový život vystřídaly koncerty a večírky až do rána.  více

Pomalu končí rok 2015. Nabízí se obvyklá rekapitulace toho nejlepšího či nejhoršího, co se za posledních dvanáct měsíců odehrálo, místo ní ale přichází přehled okamžiků. Věcí, které jsou někdy tak samozřejmé, že už si jich sotva někdo všimne. Jindy jsou zvláštní, ale probíhají stranou zájmu. Brno – město hudby přichází se znějícím přehledem odcházejícího roku – jednou zvukovou pohlednicí z každého měsíce.  více

Najít nepoužívanou, zapomenutou továrnu, napsat jí koncert na míru a jít zase jinam. Projekt Ztichlé budovy založilo několik studentek a studentů brněnských uměleckých škol, první ročník rozezněl halu bývalého podniku MEZ v Židenicích. Letos se do ní ještě jednou vrátí, ale příště už by se měl stěhovat. O vzniku, současnosti i budoucnosti Ztichlých budov jsme se bavili v židenické kavárně Zastávka s několika členy tvůrčího a organizačního společenství.  více




Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Osmý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Spojení průseremvíce

Ačkoliv za poslední dva měsíce kulturní život velmi utrpěl, touha lidí po uměleckém zážitku nepohasla. Ba naopak – umění a jeho role, kterou v našem životě plní, jsou snad ještě potřebnější, než tomu bylo předtím. A tak ačkoliv koncertní sály zejí prázdnotou a posluchači jsou nuceni je navštěvovat pouze prostřednictvím záznamů svých oblíbených koncertů, množství povedených hudebních nosičů (nejen) z počátku roku pomáhá toto nešťastné mezidobí překlenout.  více

Šestý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Oheň, poezie, banjo.  více

Kapely, které na scéně působí několik desetiletí, mají dvě možnosti: Buď žijí ze své podstaty, a tedy z hitů z doby minulé. Anebo se stále snaží přicházet s něčím novým, někdy i přáním konzervativních fanoušků navzdory. „Brněnští“ Poutníci, kteří letos slaví 50 let od svého vzniku, jsou někde na půli cesty. Stále hrají Panenku, kterou si publikum žádá, ale naštěstí neustrnuli a – sice po dlouhé době, ale přece – přicházejí s novým řadovým albem, které by mezi fanoušky české country a bluegrassu nemělo zapadnout.  více

Pátý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Muziky a krúžky.   více

V první části rozhovoru s horňáckým primášem Petrem Mičkou a s producentem Jiřím Hradilem jsme sledovali začátky spolupráce kapely Lesní zvěř s Horňáckou muzikou Petra Mičky a cestu k nadžánrovému spojení na albu Hrubá Hudba. O samotném natáčení, o kompozici dvojalba Hrubá Hudba, o spolupráci s hosty z jiných žánrů a v neposlední řadě také o Hlasech starého světa, tedy té části projektu, v níž promlouvají autentické hlasy horňáckých zpěváků, pojednává tato druhá a závěrečná část rozhovoru.  více

Brněnské vydavatelství Indies Scope vydalo v loňském roce dva tituly, které stojí i po bezmála roce za připomenutí, protože jejich obsah daleko překračuje časové určení. Prvním titulem je Beskydská Odysea Mariana Friedla (Indies Scope 2019, 2664506 – 2) a druhým je cédéčko s prostým názvem Majstr od horňácké legendy Martina Hrbáče a Musiky Folkloriky (Indies Scope 2019, 2664517 – 2).  více

Čtvrtý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Symfonie města.  více

Nejčtenější

Kritika

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více