Na Veveří vzbuzuje už delší dobu pozornost stavba nezvyklé budovy. Vzniká zde klub se špičkovou akustikou zvaný Sono Centrum. Vlastní koncertní prostor bude umístěn v kouli, která je vmáčknutá mezi dvě zaoblené části po stranách. Ty budou skrývat mimo jiné zázemí pro umělce, hotel a restauraci. Co se v Sono Centru hrát bude, co všechno by se v něm hrát mohlo a proč se vůbec staví, o tom jsme mluvili s dramaturgem Sono Centra Danem Giačem a investorem Jiřím Štoplem, který je zároveň spolumajitelem nahrávacího studia Sono Records. Oba pánové sice u rozhovoru nebyli zároveň, ale kladl jsem jim stejné i doplňující otázky a s mým postprodukčním mixem souhlasili.
Začnu trochu od lesa – měl jste v poslední době nějaký mimořádný hudební zážitek?
Dan Giač: Líbil se mi Dan Bárta nedávno v Semilasse. Nebyl jsem na jeho koncertě několik let a bylo to příjemné.
Chtěl byste ho do Sono Centra?
DG: Už se to domlouvá.
Sono Centrum má mít špičkové akustické parametry – jakou to hraje roli při vytváření dramaturgie, je to zásadní kritérium?
DG: Já se ty akustické možnosti snažím konzultovat s různými lidmi, byli jsme tam s ředitelkou Filharmonie Brno Marií Kučerovou, s lidmi, co dělají JazzFestBrno, nicméně na starosti to mají lidé ze studia Sono Records v Nouzově. Akustika je alfa a omega celého toho prostoru a věřím, že je nastavená tak, aby byla co nejuniverzálnější. Akustika je i ze strany majitele hlavní parametr celého projektu. Tím se chceme i pochlubit, že umíme udělat tak dobrý zvuk v kouli.
Takže je to takový akustický showroom?
DG: Dá se to tak říct.
Jiří Štopl: Ten prostor je už stavebně takový, aby akusticky fungoval. Rocková muzika aby zněla správně, musí mít nějaký stupeň vytlumení – s tím pomáhal pan Karlík ze studia Sono Records. Není problém folk a jazz, trošku jinak se tváří vážná hudba, ale to se dá řešit doplňujícími akustickými předměty a ambientním dozvučením. Primárně je ale prostor určený na elektrickou muziku, jde o minimální dozvuk a tomu to bude celé podřízené. Všem kapelám můžeme nabídnout i živé nahrávky, je tam přístup pro přenosový vůz a cesty na kabeláže, takže počítáme i s televizními přenosy.
Podstatným faktorem je samozřejmě i kapacita hlediště a rozměr pódia. Co v tomto směru Sono Centrum umožňuje?
DG: Myslím, že tam můžou a musí být i velká tělesa, jeviště je celkem rozměrné – má třináct metrů na šířku a devět do hloubky. Počítáme s tím, že budeme přistavovat i praktikábly zepředu a zvětšovat pódium do hlediště. Kapacita hlediště by měla být mezi šesti a sedmi sty místy na sezení, na stání dvojnásobek.
Bylo na začátku vaší spolupráce nějaké zadání, co je preferovaný žánr, nebo dostala dramaturgie volnou ruku?
DG: Jiří Štopl je od přírody rocker, zeppelíňák, takže by se nejraději ubíral touto cestou a ubírat se jí i budeme. Já jsem mu ale už na začátku naší spolupráce říkal, že to musí být multižánrový prostor. V Brně se s tak velkým projektem nikdy nemůžeme orientovat na jeden žánr nebo konkrétní styl. Ten záběr musí být co nejširší a hlavním faktorem z naší strany je kvalita produkce. Žánrově to bude otevřené, příští rok na podzim to vypadá, že by tam mohl být Kronos Quartet.
JŠ: Já mám jednoznačně rád rockovou hudbu, moje nejoblíbenější kapely jsou Led Zeppelin, Rolling Stones, Zappu už nevzkřísím, tuhle muziku preferuji. Dana jsem moc neovlivňoval, protože náš vkus se celkem protnul, nevidím tam velké různice. Rok má tři sta šedesát pět dní, každý den asi akce nebude, ale časový prostor je tak velký, že kromě rockové muziky – tuzemské a děláme si ambice i na zahraniční – tam bude i ledacos jiného.
Mělo by dojít k nějakému provázání dramaturgie klubu s hudebníky, kteří natáčejí v Sono Records?
DG: Ano, to je další přínos studia kromě toho, že tam budou občas pracovat jeho mistři zvuku. Spolupracujeme s manažerkou studia Karolínou Kalandrovou a už nám nabídla několik věcí. Oni už mají za těch dvacet let existence vybudované vztahy se světovými i českými interprety, takže se určitě dostaneme i na lepší ceny, něco se dá vybarterovat a podobně.
JŠ: S těmi kapelami už je díky studiu minimálně kontakt, takže už to není anonymní dotaz na management. Když je zpěvák spokojený ve studiu, tak si řekne, že by mohl klub vypadat podobně a je vstřícnější k další spolupráci. Dají se potom dohodnout i zvláštní podmínky toho koncertu a budeme nabízet i bartery. Když se potká termín koncertu s tím, že kapela chce točit desku, tak jim to nabídneme. Sono má slušné reference v zahraničí, takže je možné kapele třeba nezaplatit honorář a za odpovídající částku jí umožnit natáčení. Sono Centrum a Sono Records si to pak mezi sebou vyrovnají. Tohle nabízíme a už máme i kladné reakce, takže se může stát, že v Sono Centru uvidíme kapely, na které se v klubu normálně nedostanete.
Něco se proslýchalo o Rolling Stones…
JŠ: To jsou fámy, takové věci musí ještě počkat. Každý je sice dosažitelný, klub je skvěle vybavený, což je v zahraničí samozřejmost, a má i výbornou akustiku, což už samozřejmost není. Musí si ale vytvořit historii, musí se vědět, že dobře funguje, že pořadatel platí a dodržuje podmínky. A potom se můžeme dostávat i k Rolling Stones – styční lidé, kteří v Sono Records nahrávali, tu jsou. Dovolit si to ale můžeme až po nějaké historii, ať z toho není ostuda.
S kým například jsou v Sono Records dobré vztahy?
DG: Třeba s Living Colour nebo s Joss Stone, která tam nahrávala, byl tam i David Bowie, takže opravdu zvučná jména. A z českých kapel je to půlka našeho bigbítu.
Předpokládám, že se jedná spíš o mainstreamový bigbít…
DG: Ano – Lucie, Wanastowi wjecy, Divokej Bill a tak podobně.
Mezi budoucími účinkujícími se má objevit Helena Vondráčková, Michal Horáček, bratři Ebenové, to je od rocku dost daleko…
JŠ: To jsou koncerty jiných promotérů, kterým Sono Centrum pronajímáme. Zájem je celkem velký, protože v současné době v Brně takových sálů moc není. Nevím jak Boby, Semilasso, Fléda…
Co lidem kromě vynikajícího zvuku nabídnete – co u vás najdou a v jiných klubech ne?
JŠ: Třeba parkování. Řekl bych ale, že také esteticky trošku hezčí prostor, což může být věc vkusu. Budeme mít stupňovité hlediště, takže je předpoklad, že všichni dobře uvidí. Máme více variant uspořádání od stání přes klasické sezení až po taneční parket, dvě galerie – takže nabídneme velkou variabilitu. Bude u toho i hotel, takže mimobrněnští budou mít na místě i ubytování a také dobrou restauraci.
Takže počítáte s tím, že na rock už chodí střední vrstva, která s ním v mládí vyrostla, dnes už má peníze a chce si to užít v pohodlí?
JŠ: Myslím si, že tahle vrstva už tu je a že by si ten klub mohla najít. Tím samozřejmě nevyvracím, že by tam neměly být akce pro mladší publikum. V plánu jsou i taneční party, promotéři těchto akcí už jeví zájem a chystají se termíny. V sále bude wifi připojení pro čtyři sta lidí najednou, počítáme i s módními přehlídkami, kongresy, může tam být i divadlo.
Předpokládám, že aparatura tam bude napevno zabudovaná – co to bude za vybavení a kdo ho bude ovládat?
DG: Bude to PA systém L-Acoustics a velká chlouba bude mixážní pult Neve, který se používá ve studiích a na veřejné akce jej nemají nikde v republice. Těší se na to i Marek Eben a svolil odmoderovat úvodní koncert. Tým zvukařů sestavujeme, jsou na to různé názory ze všech stran a já se snažím dát dohromady ty nejlepší zvukaře, se kterými jsem kdy spolupracoval. Zvukaři ze Sono Records budou dělat výjimečné koncerty, hlavně ty, které se budou nahrávat. V klubu bude i zvuková režie, budou tam výborné podmínky pro živé nahrávky, klavír Steinway, takové to základní vybavení opravdu na slušné úrovni.
Počítá se v Sono Centru i s koncerty bez ozvučení – hodil by se jeho akustika třeba pro smyčcové kvarteto nebo komorní orchestr?
DG: Za to já teď nejvíc lobbuju, abychom byli vhodní i pro filharmonii, rád bych tam dostal Expozici nové hudby. Obávám se, že se tam vždy bude muset mírně dozvučovat, protože ta koule přináší svá specifika. Vychytávání těchto záludností se bude věnovat celý leden. Všechny stěny sálu budou utlumené sametovými panely, ale ty budou odnímatelné. Takže si myslím, že by se daly příležitostně i sejmout, aby to nebylo tak zatlumené, aby tam vznikl přirozený dozvuk. Filharmonickému zvuku vlastně vadí i polstrovaná sedadla. Primárně nebo aspoň prioritně to ale bude opravdu zameřené na ozvučené věci.
Několik klubů už jste v Brně provozoval nebo zakládal – Bumerang, Harlem, Flédu, naposledy Muzejku, v devadesátých letech jste byl také moderátor Radia Hády v jeho prvních, velmi nezávislých letech. Jaký je vlastně váš osobní hudební vkus?
DG: Nejraději mám funky, hraji ho i jako DJ. Líbí se mi přesahy do latiny, hlavně mám rád brazilskou hudbu, i tu moderní jako Nu Brazil. Potom mám rád jazz, už od začátku JazzFestuBrno se snažím s ním nějak spolupracovat – někdy míň, někdy víc, ale chci být u toho.
Jak se daří skloubit osobní preference s nutností plnit publikem luxusní místo s luxusní produkcí?
DG: Určitě, moje hudební ambice se slučují s těmi, které tam budou muset být. Navíc je ale nutné se od svých preferovaných stylů nějak odpoutat a mít nadhled. To musí být tak univerzální prostor i program, že si tam každý najde svoje. Uvědomuji si, že musíme mít co nejširší záběr, moje oblíbené věci se do něj určitě vejdou, ale jinak tam bude od Heleny Vondráčkové po Kronos Quartet všechno. Ten prostor je ale hlavně nutné uchopit a provozovat jako klub, aby to nebyl prázdný kulturák, kde skončí koncert a lidi odejdou. My je tam budeme potřebovat udržet, aby se tam dál bavili, utráceli na barech, využili místní restauraci, ubytovali se v hotelu…
Nebude to sál především pro fanoušky hi-fi, kteří si doma leští své reprodukční supersestavy se zlatými kábly a konektory?
DG: To ne, bude to pro lidi. Sál působí impozantně, má dva prostorné balkóny, budou tam čtyři bary, obložení sametem může působit luxusně, ale proč ne. Proč nemít čisté prostředí, kde se budou všichni dobře cítit, budou tam bezvadné toalety a všechno bude fungovat tak, jak by mělo. Lidé prostě nebudou mít pocit, že jsou v zahulené díře, protože se tam nebude ani kouřit, bude tam i výborná vzduchotechnika. My tam musíme hlavně vytvořit atmosféru a útulné prostředí, kde bude každému dobře.
Já jsem pár takových hi-fi fandů potkal a měl jsem z nich dojem, že víc posuzují technické parametry, než poslouchají hudbu…
JŠ: Myslím, že to tak není. Já jsem náruživý posluchač hudby, mám doma dokonce akusticky vytlumenou místnost se špičkovým aparátem. Jsou tam bedny JBL K2, čtyři výkonové zesilovače, zdroj je DVD nebo CD. Přesně ale vím, jakou muziku chci poslouchat a chci ji v odpovídající kvalitě. A také chci, abych měl rezervu pro poslech při vyšší hlasitosti. Že by mi bylo jedno, jakou hudbu poslouchám, hlavně že hraje dobře, tak to ne. Je pravda, že na tom aparátu hrozně moc poznám, které desky jsou nahrány dobře a které ne. A člověk by se divil, že i u světových interpretů někdy úroveň nahrávky není až taková sláva.
Pokud jsem zaslechl, uspořádání sálu má být jaksi otevřené, umožňovat volnější procházení, jak to bude vypadat?
JŠ: My máme několik variant uspořádání. Když tam budou židle, tak toho místa nebude až tolik, protože se budeme snažit využít kapacitu na maximum. Bude tam i možnost sezení u stolků nebo barových stolků, stání, bude záležet na tom, o jakou akci půjde. Je to velkorysé, jeviště i hlediště mají jakýsi rozlet.
Co na tuto neobvyklou stavbu vmáčknutou do proluky říkali sousedé z druhé strany než je Platinium?
JŠ: Tam jsou kanceláře a máme s nimi nadstandardní vztahy, protože chtějí přes Sono průjezd, na čemž jsme se domluvili. A v případě večerních akcí nám zase vypomůžou svými garážemi, když bude potřeba. Obecně jsme se na této stavbě zdrželi z důvodu odhlučnění, protože jedna věc jsou normy, ale druhá věc opravdu nerušit okolí. Navrhli jsme zvláštní plášť, je to kombinace čedičové vaty, vzduchu, dřeva a betonu, ta vrstva by měla utlumit 90 dB. Problém by mohla dělat vzduchotechnika, normálně se dává jeden filtr, my máme čtyři. Ale v březnu budeme všechno ještě zkoušet, budeme tam mít kapelu, která bude hrát nahlas, abychom všechno doladili a neměli potom problémy s hlukovou vyhláškou.
Proč stavíte Sono Centrum právě v Brně?
JŠ: Z prostého důvodu – bydlím tady. Mám aktivity i jinde, ale už deset let zjišťuju, že tu moc není kam jít. Já jezdím po koncertech od útlého věku, svého času jsem viděl Freddieho Mercuryho v Budapešti. A dospěl jsem k názoru, v němž mě utvrdil koncert U2 v Cardiffu. Je to jedna z největších kapel, na koncertě bylo snad osmdesát tisíc lidí a dovolím si říct, že ten správný vjem a efekt mělo tak deset až patnáct procent přítomných. Nevěřím, že velké arény přenesou tu energii, a řekl jsem si, že to chce klub určité velikosti. Mohla by to být i hala, ale tu by mělo postavit spíš město. Zažil jsem pár produkcí kapel, které hrály na malém prostoru u nás ve studiu a řekl jsem si, že se tu musí zrealizovat něco, co by přineslo ten zážitek. Hotel a ty ostatní věci už byly sekundární. Šlo mi o místo, kde bych mohl nejen já vychutnat kvalitní kulturní akce.
Co publikum v Sono Centru najde neobvyklého a nového – Helena Vondráčková tu byla, Kronos Quartet sice ne, ale jiná vynikající kvarteta ano, co bude to zvláštní?
DG: Přinese to zkvalitnění klubového života a výjimečný prostor. Když jsme vytvářeli Flédu, tak jsme se taky snažili, aby z toho byl fenomén a chtěli jsme i interiér udělat tak, aby byl využitelný pro všechny. třeba i pro movitější firmy na firemní večírky, ale také na party a tak. Investovali jsme do toho ale stokrát míň než teď do Sono Centra. Ještě nikdy tady nebyla příležitost vytvořit klubový prostor na takové úrovni, jako se teď děje. A co se týká dramaturgie, budeme určitě odvážnější, protože by to měl být magnet, první rok, dva budou lidé zvědaví, jak to vypadá, jaký je tam zvuk a akustika. Musíme využít toho, že tam budou chtít jít, uchopit je a udržet pro příští léta. Musí to vzít za své, ze Sono Centra se také musí stát fenomén.
Mira
31. leden 2014, 20:03