Spilar: Jsme Belgičané, a proto hrajeme belgické písně

10. srpen 2021, 1:00

Spilar: Jsme Belgičané, a proto hrajeme belgické písně

Součástí festivalu Maraton Hudby Brno bude letos poprvé scéna world music. Vedle cenami ověnčeného bosenského písničkáře Damira Imamoviče a vedle ženské vokální skupiny Kata z exotických Faerských ostrovů vystoupí v sobotu 14. srpna na Biskupském dvoře také skupina Spilar z Belgie. Její první album Stormweere se loni v listopadu dostalo na osmé místo hitparády World Music Charts Europe, která je oficiálním partnerem této scény a kterou sestavují přední rozhlasoví hudební publicisté z celé Evropy. Rozhovor nám poskytl Maarten Decombel, jeden ze zakladatelů skupiny.

Četl jsem, že se v kapele Spilar sešli hudebníci se zkušenostmi z různých žánrů od klasické hudby před folklor po jazz. Jak tedy skupina vznikla?

Spilar je relativně nová kapela. Vznikli jsme asi před dvěma lety, ale byl to výsledek dvou- až tříletého procesu, než skupina vykrystalizovala do dnešní podoby. Je nás pět, ale tři jsme se znali už dlouho. Patnáct let spolu totiž hrajeme v jiné kapele, nazvané Snaarmaarwaar. To je převážně instrumentální skupina, která má v repertoáru jak naše vlastní skladby, tak lidové melodie z Belgie. Přitom jsme mnoho let snili o tom, že se budeme více věnovat i písním, ale moc jsme nevěděli, jak na to. Snaarmaarwaar všichni znali jako instrumentální kapelu, a tak jsme uvažovali, že změníme název nebo založíme úplně jiný projekt… A nakonec jsme se rozhodli, že původní trio ponecháme, ale zároveň na jeho základě vymyslíme i novou kapelu, která bude hrát a zpívat písně ve vlámském jazyce, tedy písně z oblasti, kde žijeme. Když jsme diskutovali, jak to přesně pojmout, vzpomněl jsem si na svou mladší sestru, která má moc krásný hlas. Navrhl jsem tedy spoluhráčům, že jí zavolám a pozvu ji na zkoušku. Hned při prvním setkání to všechno naprosto přirozeně zapadlo do sebe. Říkali jsme si, jak je vůbec možné, že nás to nenapadlo už dřív. Asi rok a půl jsme pak ve čtyřech hledali vhodný repertoár a zkoušeli různé možnosti. Když už jsme měli skoro hotové album, uvědomili jsme si, že těm písním chybí rytmický základ, a že na nahrávku si sice můžete pozvat hostujícího bubeníka, ale živě bychom takto ve čtyřech hrát nemohli. A tak jsme do kapely pozvali pátého člena, jazzového bubeníka Louise Favra.

Rozumím-li tomu správně, se svou sestrou jste tedy začal spolupracovat až v této kapele…?

Ano. Opravdu jsme spolu nikdy předtím takto nespolupracovali. Samozřejmě že jako děti jsme spolu zpívali nebo hráli, například o Vánocích nebo při různých rodinných setkáních. Až jednou, když se vdávala její největší kamarádka, mě sestra požádala, abych ji doprovodil na kytaru, že chce na té svatbě zazpívat pár písní. Až tehdy jsem si uvědomil, jaký má Eva krásný hlas. Ale opravdu – nepočítám-li nějaké rodinné oslavy – to bylo poprvé, co jsme někde hráli společně.

Zpíváte skvěle oba, vy i vaše sestra, a dokážete to uplatnit ve dvojhlasech i v sólech. Podle čeho se rozhodujete, kdo bude v které písni zpívat?

To přichází naprosto přirozeně. Většina písní na albu vznikla tak, že jsme si je se sestrou zkoušeli zazpívat ve dvou a hledali jsme, jak která píseň nejlépe vyzní. Teprve až se nám oběma líbil výsledek, přinesli jsme píseň do kapely a tam jsme s ostatními spoluhráči pracovali na jejím aranžmá. Ve většině případů ale bylo na začátku rozvažování nás dvou sourozenců, čí hlas se ke které písni hodí lépe. Někde o tom rozhodlo i téma písně a její příběh, ke kterému se třeba více hodil ženský hlas.

V kapele Spilar hrajete písně lidové, vaše autorské i převzaté. Přesto mám pocit, že to všechno k sobě patří. Měli jste třeba na začátku nějaké mantinely, kam jít a kam už ne?

Základní myšlenka při výběru repertoáru byla – vybrat písně, které jsou typické pro Belgii a konkrétně pro Flandry. S triem Snaarmaarwaar, o kterém jsem mluvil na začátku rozhovoru, jsme nehráli jen flanderské, ale třeba také anglické písně. A když jsme vystupovali v zahraničí, například právě v Anglii, přišlo mi trochu hloupé, že já, Belgičan, hraju v Anglii anglické písně anglickému publiku. To byl přesně ten moment, kdy jsem si uvědomil, že bych měl mluvit sám za sebe. Pro mne například nebude nikdy zajímavé slyšet českou kapelu, která zpívá v angličtině písně o tom, co se stalo v Anglii. Zajímají mě vaše české písně s příběhy, které jsou typické pro vaši zemi. Řekli jsme si tedy, že základem našeho repertoáru budou opravdu písně z Belgie. Pak nastala druhá etapa – rozhodnout se, jestli půjde o lidové písně, nebo budeme psát vlastní repertoár. V 60. a 70. letech působilo v Belgii několik zpěváků, kteří vytvořili nový standard pro folkovou hudbu a pro písně ve vlámském jazyce. Už nezpívali o tom, co se přihodilo v 17. století, ale zaměřovali se na městský život nebo na politickou scénu. My jsme se nakonec rozhodli toto všechno propojit a nastavit svůj repertoár velmi široce. Napsali jsme tedy vlastní písně a vedle nich hrajeme velmi staré písně například z 16. století. A také jsme nahráli úpravu písně Jacquesa Brela, jehož tvorba je součástí našeho belgického kánonu a v širším slova smyslu zapadá do toho, čemu můžeme říkat belgický folk. Takto jsme tedy postupně skládali „puzzle“ našeho repertoáru.

SpilarSpilar

U Jacquesa Brela je mi jasné, že jeho písně znáte z nahrávek. Ale jak je to s lidovými písněmi? Odkud čerpáte?

Na albu máme například velmi starou píseň s názvem Suver maecht. Tu si pamatuji z dětství z kazety vánočních písní, kterou měli doma naši rodiče. Zpívala ji tam jedna holandská zpěvačka. Je to tedy vánoční píseň, kterou máme já i moje sestra spojenou se vzpomínkami na dětství. Jiné skladby jsme našli ve starých rukopisech. Já bydlím nedaleko od Brugg a tam působil ještě v 60. letech sběratel, který chodil mezi staré lidi a zaznamenával písně, které si pamatovali z mládí a které se sami naučili od svých prarodičů. Tyto písně pak zapsal a vydal a my jsme z jeho sbírky čerpali. Další písně jsme pak našli na nahrávkách folkových skupin, které v Belgii působily v 80. nebo 90. letech. Inspirace tedy přichází ze všech stran, například od hudebníků, kteří byli aktivní v době, kdy my jsme s hudbou teprve začínali. Všechno to tedy vzniká velmi přirozeně.

Jste skupina z Belgie a zpíváte především ve vlámštině, často pak lidové písně z Flander. Považujete se tedy spíše za belgickou, nebo vlámskou skupinu?

To je dobrá otázka, ale odpověď je velmi jednoduchá. Jde o jazyk. Asi víte, že neexistuje žádný belgický jazyk. My zpíváme vlámsky. Belgie je rozdělena na dvě části nebo přesněji na tři. Na severu se hovoří vlámsky a na jihu se nachází Valonsko, kde se mluví francouzsky. Mezi těmito dvěma oblastmi leží Brusel a pak máme ještě velmi malé území, kde se mluví německy. Je pravda, že v politickém slova smyslu mezi dvěma hlavními částmi Belgie existuje napětí a lidé takto o Belgii často mluví. Když ale například já řeknu, že se cítím být Belgičanem a Vlámem, je to pro mne prakticky totéž. To, že se v Belgii hovoří třemi jazyky a že ji vlastně tvoří tři kultury, považuji za naše velké bohatství.

Ptal jsem se i proto, že na vašem albu najdete také francouzsky zpívanou píseň Germaine

Tuto valonskou píseň jsme na album zařadili proto, že je prostě nádherná a vypráví silný příběh. Lidé považují Spilar za vlámskou kapelu, protože zpíváme vlámsky, ale ve skutečnosti je to trochu složitější. Zpíváme většinou v dialektu města Ostende, a dokonce lidé, kteří žijí pouhých čtyřicet kilometrů od oblasti, z které čerpáme, nebudou plně rozumět textům našich písní. Já tedy Spilar považuji především za belgickou a až potom za vlámskou skupinu, ale pro většinu posluchačů budeme hlavně vlámská skupina. Ale stále zdůrazňuji ten jeden „balíček“ složený ze tří kultur a jazyků, které tvoří Belgii.

Váš zvuk stojí především na akustických nástrojích, jako jsou kytary, mandolína, mandola… Ale používáte i syntezátory a elektronika. Jak se vám daří akustickou a elektronickou složku vybalancovat?

To je dobrá otázka. Stálo nás to hodně času, rovnováhu mezi jednotlivými nástroji jsme hledali možná tři roky. A dnes jsme rádi, že jsme to neuspěchali. Když jsme přemýšleli nad tím, jak naše kapela bude nakonec znít, měli jsme například období, kdy jsme se tři nebo čtyři měsíce vůbec neviděli. Díky tomu jsme si mohli všechno pečlivě promyslet, a když jsme se po několika měsících znovu sešli, mohl jsem třeba říct: „Minule jsme se bavili o tomto, ale já jsem mezitím poslouchat zajímavé nahrávky, a myslím, že bychom se jimi mohli také trochu inspirovat.“ Byl to tedy dlouhý a náročný proces, jehož cílem bylo najít pro nás ideální zvuk. Opravdu to trvalo dlouho, v něčem to připomínalo to, čemu se říká „pomalé vaření“ – jako když dáte ingredience do hrnce a vaříte je čtyři hodiny, aby se chutě správně rozložily. Po tomto pomalém a dlouhém procesu rozhodl o konečné podobě písní náš kytarista Jeroen, který byl zároveň producentem alba. On měl tedy za celou kapelu na starosti řadu důležitých technických i hudebních rozhodnutí. Když jsme na nějakou věc měli různé názory, byl to Jeroen, kdo rozhodl, kterým směrem se bude ubírat výsledek. Často jsme byli z výsledku překvapeni, a dokonce přímo nadšení.

Od vydání vašeho debutového alba už uplynul více než rok. Vzniká nový repertoár?

Album Stormweere jsme vydali v dubnu 2020, měsíc po začátku světové pandemie. Zatím jsme tedy odehráli velmi málo koncertů. Teď se živé hraní pomalu rozbíhá, přicházejí nové inspirace. Nedávno jsme například koncertovali v jednom kostele v Belgii. A právě při cestách na vystoupení se svou sestrou přemýšlíme nad novým repertoárem. Bavíme se o tom, co kdo z nás slyšeli a co bychom mohli s kapelou nacvičit. Jde to tedy opět pomalu, ale myslím, že za nějaké dva roky bychom mohli začít připravovat příští album.

Maarten Decombel/ foto 

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce

Violoncellovým recitálem zahájil Spolek přátel hudby při Filharmonii Brno koncertní sezónu 2021/2022. První abonentní večer představil v sále Besedního domu Baladu d moll op. 3 č. 1 a Serenádu A dur op. 3 č. 2 Josefa Suka, Pohádku Leoše Janáčka, Klid op. 68 č. 5 a Rondo op. 94 Antonína Dvořáka a Sonátu A dur Césara Francka. Skladby nastudovali violoncellistka Michaela Fukačová a klavírista David Mareček. Koncert byl součástí společného turné obou umělců s názvem Můj hudební domov pořádaného hudebního agenturou C.E.M.A. Kromě Brna tak program putuje také do Hradce Králové, Prahy a Karlových Varů. Dříve, než hudebníci nastoupili na pódium, přivítala posluchače předsedkyně Spolku přátel hudby a osobnost brněnského hudebního života Alena Veselá, doprovázena klarinetistou Filharmonie Brno Emilem Drápelou. Společně pokřtili Drápelovu novou publikaci Jak se žije v orchestru s podtitulem Nevážené fejetony o vážné hudběvíce

Českou premiéru broadwayského muzikálového hitu Pretty Woman včera zažili návštěvníci Městského divadla Brno. Inscenace v režii Stanislava Moši v tomto divadelním zpracování slavného filmového trháku zdůraznila jeho přednosti. Do přestávky se divák v tomto příběhu o novodobé Popelce ponejvíce královsky směje a baví, ve druhé půli je potom rýsovaná zejména jímavost a lyričnost celého titulu.  více

Dvě soboty po sobě měli návštěvníci festivalu Olomoucké barokní slavnosti možnost poslechnout si díla méně známých autorů, jejichž hudba nejenže v mnoha ohledech výrazně překonávala dobový standard, ale jejichž osudy byly s Olomoucí navíc úzce spjaty.  více

Divadelní provoz se zřejmě konečně vrací do starých kolejí. Baletní sekce Národního divadla Brno svoji sezónu zahájila  premiérou vzpomínkového titulu Stabat Mater, který měl v Mahenově divadle uctít a připomenout Pavla Šmoka. Jeden z nejvýznamnějších českých choreografů, který nejenže navrhnul množství nezapomenutelných a oceňovaných choreografií, ale také spoluutvářel českou baletní scénu jako takovou, se stal zdrojem inspirace řady současných umělců. Celý program sestával ze Zjasněné noci (Verklärte Nacht) Arnolda Schönberga, Tria g moll Bedřicha Smetany a první části oratoria Stabat Mater Antonína Dvořáka. Během večera se představili sólisté Kristýna KmentováUladzimir IvanouPetr HosBarbora BielkováSarah DadonovaPeter LerantKlaudia RadačovskáArthur Abram a sbor Baletu NdBvíce

Nepřehánět to s jinotaji i sprosťárnami, ale jinak psát vlastně stejně jako pro dospělé. Takový je recept na správné písničky pro malé slečny i rošťáky podle kapely Bombarďák. Skupina už zhruba deset let objíždí kluby a festivaly, a každé dva roky přichází s novou deskou. Tu nejnovější nazvanou Pátek vydala teď v létě, jejím natáčením si vyplnila předchozí koronavirové měsíce. O tom, jak se i bez bicích dá hrát zajímavá muzika, jsme si povídali s „bombarďáky“ Michalem Daleckým, Jiřím Jelínkem a Filipem Nebřenským.  více

Jedním z největších lákadel letošního ročníku Olomouckých barokních slavností bylo uvedení oratoria David rakouského skladatele Karla Ditterse. Nabízela se k tomu ostatně ideální příležitost – letos totiž dílo slaví rovných 250 let od svého vzniku. Oratorium na text Ignazia Pinta zkomponoval Ditters roku 1771 a ještě v témže roce mělo svoji premiéru na zámku vratislavského biskupa Philippa Gottharda Schaffgotsche na Jánském Vrchu u Javorníka. V hudebním nastudování umělecké vedoucí Volantes Orchestra houslistky Veroniky Manové a dirigentky Emy Mikešové zaznělo oratorium nejprve v koncertním provedení v Brně v kostele sv. Janů (4. srpna), dále pak 7. srpna scénicky v Podzámecké zahradě Arcibiskupského zámku v Kroměříži a nakonec ve dnech 12.–14. srpna v ambitu a bazilice Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku v Olomouci. Právě uvedení 12. srpna jsem navštívil. Kromě Volantes Orchestra vystoupili také členové ansámblů Arte dei Suonatori (PL), Il Cuore Barocco (SK), Musica Aeterna (HU) a Societas Incognitorum (CZ). Jedná se tak o další z řady koncertů pod záštitou festivalu, které spojují hudební tělesa členů Visegrádské čtyřky. Objevují se však interpreti také z dalších zemí – Slovinsko, Severní Makedonie či Británie. V sólových rolích se představili: Doubravka Součková (David), Aco Bišćević (Saul, izraelský král), Helena Hozová (Jonatán, syn Saula), Jiří Miroslav Procházka (Abner, vojevůdce) a Aneta Petrasová (Eliab, Davidův bratr). Režie se chopil Rocc, choreografii navrhla Sanja Nešković Peršin, kostýmy Borjan Litovskivíce

Na letošním ročníku Maratonu hudby zítra vystoupí a pokřtí své CD také Tomáš Koláček. Ve folklorním světě je známý jako kontráš a basista. Jak ho vlastně napadlo natočit album jako sólový zpěvák a proč ho pojmenoval 3 světy?  více

Druhé největší město České republiky a v něm zhruba 70 000 vysokoškolských studentů. Právě oni patří mezi jeden z hlavních faktorů ovlivňujících život v Brně v mnoha ohledech, mimo jiné v hudební sféře. O tom, jak vypadá brněnská klubová scéna a jaký je o akce zájem ze strany mladých lidí jsem se bavil s Oldou Vojáčkem. Ten je jak brněnským pořadatelem několika letních akcí a čerstvě bývalým provozovatelem Eleven clubu, tak i dramaturgem Balkan Night scény na festivalu Maraton hudby Brno. Právě tu připravuje už poněkolikáté.  více

Tradice, kroje, písně a mnohdy i speciální jídlo. To je základ lidové kultury, která má u nás svou základnu silně zakotvenou na Moravě. Zájem o ni v poslední době roste – Česká republika ji bere jako jeden ze základů své propagace pro domácí i zahraniční turisty. O čem vlastně folklor je? Vrací se k němu mladí lidé? A čím je zajímavý? Ptali jsme se Marie Hvozdecké, hudební redaktorky zaměřené na folklor v Českém rozhlasu a také dlouholeté dramaturgyně folklorní scény na festivalu Maraton hudby Brno. Jak sama říká, „mít zájem o lidovou hudbu je dobrá věc. Aby ji ale někdo předělal do nové podoby, musí znát její původ a význam, jinak z toho vzniká paskvil.“  více

Součástí festivalu Maraton Hudby Brno bude letos poprvé scéna world music. Vedle cenami ověnčeného bosenského písničkáře Damira Imamoviče a vedle ženské vokální skupiny Kata z exotických Faerských ostrovů vystoupí v sobotu 14. srpna na Biskupském dvoře také skupina Spilar z Belgie. Její první album Stormweere se loni v listopadu dostalo na osmé místo hitparády World Music Charts Europe, která je oficiálním partnerem této scény a kterou sestavují přední rozhlasoví hudební publicisté z celé Evropy. Rozhovor nám poskytl Maarten Decombel, jeden ze zakladatelů skupiny.  více

Když se řekne varhany, lidé si pravděpodobně představí majestátní hudební nástroj stojící v kostele, a budou mít pravdu. Už menší část z nich si ale nástroj reálně poslechla. Jaká je varhanní kultura v České republice? Je o varhanní hudbu zájem? Máme pro tento nástroj dostatek hudebníků? A samotné nástroje, na něž se dá hrát? Ptal jsem se Hany Bartošové, přední české varhanice a aktivní propagátorky české hudby v zahraničí. Mimo to je organizátorkou Brněnského varhanního festivalu a také dramaturgyní dnes už tradičních a oblíbených Nekonečných varhan na Maratonu hudby Brno. Jak sama říká, “varhany poskytují mnoho barev a tónů, je to v podstatě orchestr. Každý varhaník ale musí být schopný zahrát něco od Bacha, ‘otce varhanní hudby’.”  více

Soubor Musica Florea, zaměřující se na poučenou interpretaci barokní, klasicistní, ale i romantické hudby, v úterý vystoupil na festivalu Olomoucké barokní slavnosti v Kapli Božího Těla. Na programu byla díla raného baroka a jejich specifický „nový styl“ plný improvizace a zdobení. Na skladbách osmi různých autorů komponujících převážně na počátku 17. století tak umělecký vedoucí souboru a violoncellista/kytarista Marek Štryncl společně s houslistou Jiřím Sychrou, dálehouslistkami Magdalenou Malou (také viola) a Eleonor Machovou (také viola a viola da gamba), perkusistou Jakubem Ebenem, kontrabasistou Ondřejem Štajnochrem a hráčkou na varhanní pozitiv Ivou Štrynclovou, představili improvizační techniku zdobení. Praxe zdobení byla v barokní hudbě přítomna již od jejího vzniku. Hudebníci se museli naučit, jak správně zdobit v konkrétních situacích, přičemž výběr byl skutečně pestrý: diminuce (ozdobné noty, většinou krátké délky, které vyplňovaly a propojovaly jednotlivé zapsané notové intervaly), nátryl, trylek, mordent, příraz, odraz, opora a další.  více

Americká zpěvačka a skladatelka Leyla McCalla se hlásí k haitským kořenům. Sama žije v Louisianě a tradiční hudební žánry amerického Jihu propojuje s kulturou ostrova, z nějž pocházeli její předkové. V úterý 27. července si její hlas a písně budeme moci poslechnout živě na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.  více

V médiích se dočtete o vlivu koronaviru na úroveň výuky ve školách s povinnou docházkou. Už méně se mluví o školách uměleckých. Přitom čtvrt milionu dětí chodí do základních uměleckých škol. Co nám a dětem přináší ZUŠky? A čím jsou tak výjimečné? Nejen na tyto otázky jsem se ptal Pavla Borského, violoncellisty smyčcového kvarteta Indigo Quartet, dramaturga muzikálové scény festivalu Maraton hudby Brno, pedagoga Divadelní fakulty JAMU (dále DF JAMU) a ZUŠ V. Kaprálové Brno a krajského koordinátora ZUŠ Open. Jak totiž sám podotkl, konkrétní přesný vliv distanční výuky na žáky uměleckých škol se teprve časem promítne, mnohé děti ale online prostředí naučilo lépe komunikovat pomocí moderních technologií.  více

Nejčtenější

Kritika

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce