Tigran Mansurjan: Skladatel musí zůstat upřímný a pravdivý

Tigran Mansurjan: Skladatel musí zůstat upřímný a pravdivý

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.

Uvedení Vašeho Requiem Filharmonií Brno nebylo pouze českou premiérou v tom nejširším slova smyslu – na koncertu vystoupila Anja Petersen společně s Andrewem Redmondem, a to dokonce pod taktovkou Alexandra Liebreicha. Všichni jmenovaní stáli také u premiéry díla v roce 2011 a podíleli se i na jeho oceňované nahrávce. Bylo to Vaše přání, aby dílo zaznělo, pokud možno v té nejautentičtější podobě, nebo jsme v Brně měli zkrátka jen velké štěstí?

Pro způsob, jakým tuto skladbu vnímám, byla směrodatná již první zkouška na berlínskou premiéru roku 2011. Když poprvé slyšíte, co do té doby zní pouze ve vaší mysli, přetělesní se celá skladba do skutečného zvuku. Je to pokaždé nesmírně zajímavý proces a vždy jedinečný. A v případě Requiem se to, co jsem do té doby pouze vnitřně vnímal, a to, čeho dosáhl maestro Liebreich, spojilo v jedno. A mnoho se od té doby nezměnilo. Jistě, občas je nezbytné věnovat se zdánlivě titěrným detailům, jako když jsme ono dílo nahrávali pro ECM Records. (Také pod taktovkou Alexandera Liebreicha a s Münchener Kammerorchester a RIAS Kammerchor Berlin – pozn. LP) V tu chvíli je vše mnohem čistší a ledacos vystoupí na povrch, a to jak u sboru, tak orchestru, a především u sólistů.

mansurjan_tigran_foto_jiri_slama_2020_03

V nastudování Requiem jinými dirigenty se to také stává?

Ale jistě – skladba už si žije zcela vlastním životem, naprosto nezávisle na skladateli.

Jak vnímáte rozdíly mezi premiérou a dalšími uvedeními skladby?

Většinou se snažím, aby interpreti, které jsme měli na berlínské premiéře, byli přítomni i pod vedením jiného dirigenta. Chci, aby výsledek byl v ideálním případě co nejbližší tomu, který jsme měli s Alexandrem Liebreichem v Berlíně. A teď máme navíc i nahrávku, která by novým dirigentům mohla v tomto směru usnadnit práci.

A teď jste si s interprety do naší moravské metropole udělal výlet také osobně...

No, pravdou je, že když se to týká Requiem, tak již většinou nikam necestuji. Pokud má být provedeno nějaké mé nové dílo, tak je má přítomnost asi žádoucí. Ale zde si spíš užívám pozici hosta. Když jde o nějaký festival a já jsem například residenčním skladatelem, tak jsem provedením přítomen. Pokud jde o nějaké mé starší věci, většinou se o nich dovím další den z novin. Ale nijak zvlášť mi to nevadí. Popravdě: necestuji vůbec rád.

mansurjan_tigran_foto_jiri_slama_2020_02

A co Vás nakonec přimělo k cestě do Brna?

Byl jsem tu v roce 1964, ještě když to bylo Československo… to jsem byl ještě mladý. Měl jsem moc hezké vztahy s několika zdejšími osobnostmi hudebního života. Marek Kopelent a jeho Musica Viva Pragensis premiérovali v Praze jednu moji skladbu. Tam jsem ovšem z pochopitelných důvodů nebyl. Ale také s dalšími lidmi jsem zůstával ve styku. Byla tu třeba skladatelka Ivana Loudová, kterou jsem poznal v Jerevanu v Arménii. Velmi ušlechtilá dáma s netradičním vhledem do arménské kultury. No a všechny tyto vzpomínky jakož i pozvánky Filharmonie Brno a Alexandra Liebreicha mne nakonec zviklaly. Česká hudba má v mém srdci zvláštní místo, obzvláště ta Janáčkova. Teď když jsem tu strávil těch několik dní, doufám, že si kus Janáčka odvezu s sebou.

Jak jste vnímal spojení Bachových kantát a Vašeho Requiem?

Je to zajímavé spojení, které ovšem nijak nesouviselo se mnou. Byla to práce lidí, kteří připravovali program. Je jasné, že při přípravě plánu celé sezóny probíhá paralelně řada neskutečně složitých procesů, které stojí za širší myšlenkou celku. Pro mě osobně odrážel program postmoderní tendence v hudbě a umění obecně. Když jsme skladbu premiérovali, měli jsme k tomu Mozartovo Requiem.

A kdybyste si měl vybrat něco jiného, co by podle Vás mohlo zaznít v první půli večera?

No, pokud jde pouze o přání a nepraktičnost, bylo by mi hezky ve společnosti Arvo Pärta. Podobně laděný koncert jsme měli v Lisabonu. První polovina Pärt, druhá mé Requiem, ale co se starších skladatelů týče, tak tam nemám tušení.

Jste skladatelem artificiální i filmové hudby, jak tato rozdílná média ve své kompoziční praxi rozlišujete? Jak k nim při samotné kompozici přistupujete?

Není to vůbec jednoduchý vztah. Nezřídka jsem byl povinován psát filmovou hudbu, a když tomu tak bylo, musel jsem převzít plnou zodpovědnost za celý výsledek. Často je náročné přeložit významy jistých věcí do filmové hudby a vyžaduje to zvláštní, velmi jedinečný způsob uvažování. Je to, jako se stávat jiným člověkem. A přechody mezi tímto úhlem pohledu a ničím nespoutaným komponováním, ve kterém je člověk zodpovědný pouze sám za sebe, byly mnohdy velmi náročné.

mansurjan_tigran_foto_jiri_slama_2020_04

Poslední filmovou partituru ke snímku The Tango of Our Childhood jste složil v roce 1984, lákala by Vás filmová hudba ještě dnes?

Přesně tak, byl to poslední film. Žádnou další filmovou hudbu už asi psát nebudu. I tak jsem napsal poměrně velké množství hudby k filmu. To, co je uváděno mimo film, je pouze zlomek toho, co jsem pro tyto účely zkomponoval. Dělal jsem také hudbu k divadlu, ale nikdy jsem tyto skladby nezahrnoval do své „sbírky“. Nikdy jsem je nevytahoval z jejich kontextu.

A existuje nějaký typ filmu, který by Vás přiměl k opaku?

Někdy se po večerech dívám na filmy a poměrně nedávno jsem zhlédnul velmi nezvyklý snímek od britského režiséra, jehož jméno si teď nevybavím. Tak či tak, samotný film byl nesmírně zajímavý – dva protagonisté nesdíleli společnou řeč, každý mluvil jiným jazykem bez možnosti překladatele. Byl to muž a žena a byli provázeni poezií. To je něco, co se ve filmech moc nevidí, že by jim dominovala poezie namísto mluveného slova. A taková syntéza byla pro mne nečekaně svěží a zajímavá. Hudba v tomto kontextu je schopna přidat do díla ještě další silnou uměleckou rovinu. Možná něco takhle nezvyklého by byla cesta pro mě. 

Vnímáte vy sám nějaké výraznější proměny ve vlastním hudebním stylu? Co představuje Vaše hlavní zlomové okamžiky?

Když jsem dostudoval, musel jsem se obnovit, zcela se přestavět. Musel jsem se stát „Boulezovým studentem“. Musel jsem poznat Stockhausena a další vedoucí skladatele té doby, jejich techniky, skladby a tak dále. Byl jsem velmi daleko od světových hudebních center, kde to novou hudbou vřelo. Bylo to v době, kdy jsem komponoval skladbu Interior pro smyčcové kvarteto. V té době jsem četl knihu Místo člověka v přírodě od Pierra Teilharda de Chardin, ve které autor tvrdí, že evoluce a pokrok člověka se budou stále více stávat vnitřní záležitostí člověk sestupujícího sama do sebe. Tak jsem napsal skladbu, která cílí dojít k tomuto jádru, a to zachytilo pozornost Pierra Bouleze. Dílo navíc odpovídalo jeho estetickému cítění, a nakonec jej nechal uvést v Paříži. Dodnes netuším, jak se dostal k partituře. Koneckonců to byl čas Sovětského svazu… A pak jsem jednoho dne Bouleze potkal. Vyjádřil uznání nad skladbou a dal mi jména dalších skladatelů, kteří se věnovali podobné hudbě. A v ten okamžik jsem pochopil, že jsem „prošel testem“ a mohu pokračovat v hledání sebe sama a svého uměleckého výrazu.

Učil jste do roku 1986 hudební teorii, měl jste i zájemce o studium kompozice? Obracejí se na Vás mladí skladatelé s prosbou o radu?

Po krátkou dobu jsem kompozici učil, ale uvědomil jsem si, že každý skladatel si musí svůj kříž nést sám. A že je pro jednoho nemožné, aby pomáhal tomu druhému. Alespoň já jsem tedy přišel k uvědomění, že pro to nejsem ten pravý. Nebyl jsem schopen vstoupit do něčí rozpracované kompozice. A tak jsem se její výuce věnoval opravdu pouze po krátký čas. Nedokázal jsem zkrátka dosáhnout toho potřebného spojení se studenty.

Skladatelům slouží jejich tvorba mnohdy ke sdělení hlubší mimohudební skutečnosti a nezřídka se vztahuje přímo k aktuální sociální či kulturní situaci. Koneckonců Vaše Requiem vzniklo jako připomínka obětí Arménské genocidy. Existuje dle Vás nějaká vnitřní kvalita, kterou by umění mělo vždy mít?

Je mým nejhlubším přesvědčením a zároveň mou nejdůležitější podmínkou, že skladatel musí zůstat upřímným a pravdivým. Pro mne je to ta nejzásadnější věc, bez ohledu na samotné dílo. Toto dosahování, toto stávání se zhmotněním pravdy znamená, že na nic mimo říši hudby již nezbývá prostor. Já sám jsem poměrně zdrženlivý vůči programní hudbě a nepociťuji ani potřebu ji poslouchat. Mezi hudbou a životem, tak jak jej zakoušíme, samozřejmě existují společné body, ale jedná se o tak křehký, tak delikátní vztah, že v něm není místo pro programní motivy. Pro mne je důležité, kdo hudbu napsal. Nejzásadnější však je, co cítí onen milovník hudby, který ve mně rostl již od útlého dětství. A já se snažím tyto dvě věci – hudbymilovné já a profesní já – spojit v jedno, v profesi i lásku. A z tohoto úhlu pohledu mají věci mimo dosah hudby jen pramálo společného s láskou.

Mansurjan Tigran/ Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Jedno starší – pravda, ne úplně typické – album skupiny Květy začínalo slovy: „Nejtišší kapela na světě tak, aby nerušila sousedy.“ To nejnovější, nazvané trochu záhadně Květy Květy, začíná textem: „Řítíme se do tmy tou největší rychlostí.“ Dá se něco vyvozovat z toho, že kapela kolem Martina E. Kyšperského v nejpomalejším roce, v době lockdownu, přišla s nejrychlejším a možná s nejenergičtějším albem za svou kariéru? Nebo je důležitější, že přes veškerý tlak, který z Květů Květů coby kolektivní práce vyvěrá, jde vlastně o velmi samotářskou a intimní desku?  více

Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.  více

Tomáš Kytnar, šéf brněnského klubu Stará Pekárna a kapelník skupiny Tady To Máš, léta zhudebňoval slovenské texty. Několik svých alb postavil na poezii současných slovenských básníků Judity Kaššovicové a Erika Ondrejičky. Na otázku, jestli se českým textům vyhýbá záměrně, v rozhovoru pro Brno – Město hudby v roce 2013 odpověděl: „Opravdu trochu přemýšlím o češtině, ale nějak systematicky hledat nebo si dávat inzerát rozhodně nebudu. Jako slovenští básníci vlastně přišli ke mně, musí cestou náhody přijít i ti čeští, nebo ne?“ Uplynulo sedm let. Kytnar od té doby se svou skupinou vydal „slovenská“ alba Srdiečka tiché a Krajina diamantov a… letos přichází změna. Novinka Ryba Květovoň propojila Kytnarův typický skladatelský rukopis s českou poezií Bogdana Trojaka.  více

Poetický název Květy nevadnoucí za sebou skrývá prozatím poslední vydavatelský počin Jiřího Plocka. Kompilační CD oslavuje čtvrtstoletí od vzniku moravské folklorní řady v jeho vydavatelství GNOSIS BRNO. Jde o čtrnáct alb, která vznikala mezi lety 1995 až 2005.  A nejsou to alba ledajaká. Nadšení a cit Jiřího Plocka pro píseň je nesporný, z nahrávek však dýchá mnohem víc. Jde například o zápal samotných zpěváků, který Jiří Plocek během natáčení rozdmýchával, nechal je hrát a zpívat podle jejich vůle a nálady. Musím zdůraznit také samotný výběr interpretů. Jména jsou to dnes již opravdu ikonická – František Okénka, Zdeněk Kašpar, Karel Rajmic, Vlasta Grycová, Jiřina Miklošková a mnozí další. Někteří z nich už bohužel opustili tento svět. Jiní, které na albu slyšíme jako nadané děti, sami už vychovávají další generace zpěváků, například Tomáš Beníček. Záměrně zmiňuji zpěváky, samotné album je i po hudební stránce kvalitní. Všechny písně jsou však přednášeny výjimečnými interprety. I to jim v duchu živé lidové tradice dodává jedinečnost.  více

Dva roky po monotematickém albu Bleděmodré město, za které získala nominaci na žánrového Anděla, vydala brněnská skupina Nevermore & Kosmonaut novinku se záhadným názvem XCR-9. Více prozrazuje podtitul Písně do rakety. Zatímco na minulém albu jsme se s Michalem Šimíčkem a jeho kapelou procházeli ulicemi města Brna, tentokrát nás písničkář, který léta používá přezdívku Kosmonaut, bere na fiktivní cestu do vesmíru.  více

O albu Folk Swings brněnského B-Side Bandu se na sociálních sítích živě diskutuje. Může si big band dovolit hrát „posvátné“ písně českého folku? A co když s ním tyto skladby zpívají přímo jejich autoři jako Jaromír Nohavica, Vlasta Redl nebo Slávek Janoušek? Jenže zatímco oni snad mohli do úprav mluvit, Karel Kryl, Zuzana Navarová nebo Wabi Ryvola úpravy svých písní už okomentovat nemohli… O tom, jak album vznikalo, proč zní Ryvolova Tereza jako kubánský tanec, proč Radek Pastrňák na albu zpívá neznámou píseň a nikoli Františka a proč je Podvod Honzy Nedvěda instrumentální, jsme hovořili s členy orchestru Petrem Kovaříkem a Pavlem Zlámalem. Právě oni totiž pro toto album vytvořili nové aranžmá známých i méně známých folkových písní.  více

Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.  více

Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.  více

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více