Tigran Mansurjan: Skladatel musí zůstat upřímný a pravdivý

Tigran Mansurjan: Skladatel musí zůstat upřímný a pravdivý

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.

Uvedení Vašeho Requiem Filharmonií Brno nebylo pouze českou premiérou v tom nejširším slova smyslu – na koncertu vystoupila Anja Petersen společně s Andrewem Redmondem, a to dokonce pod taktovkou Alexandra Liebreicha. Všichni jmenovaní stáli také u premiéry díla v roce 2011 a podíleli se i na jeho oceňované nahrávce. Bylo to Vaše přání, aby dílo zaznělo, pokud možno v té nejautentičtější podobě, nebo jsme v Brně měli zkrátka jen velké štěstí?

Pro způsob, jakým tuto skladbu vnímám, byla směrodatná již první zkouška na berlínskou premiéru roku 2011. Když poprvé slyšíte, co do té doby zní pouze ve vaší mysli, přetělesní se celá skladba do skutečného zvuku. Je to pokaždé nesmírně zajímavý proces a vždy jedinečný. A v případě Requiem se to, co jsem do té doby pouze vnitřně vnímal, a to, čeho dosáhl maestro Liebreich, spojilo v jedno. A mnoho se od té doby nezměnilo. Jistě, občas je nezbytné věnovat se zdánlivě titěrným detailům, jako když jsme ono dílo nahrávali pro ECM Records. (Také pod taktovkou Alexandera Liebreicha a s Münchener Kammerorchester a RIAS Kammerchor Berlin – pozn. LP) V tu chvíli je vše mnohem čistší a ledacos vystoupí na povrch, a to jak u sboru, tak orchestru, a především u sólistů.

mansurjan_tigran_foto_jiri_slama_2020_03

V nastudování Requiem jinými dirigenty se to také stává?

Ale jistě – skladba už si žije zcela vlastním životem, naprosto nezávisle na skladateli.

Jak vnímáte rozdíly mezi premiérou a dalšími uvedeními skladby?

Většinou se snažím, aby interpreti, které jsme měli na berlínské premiéře, byli přítomni i pod vedením jiného dirigenta. Chci, aby výsledek byl v ideálním případě co nejbližší tomu, který jsme měli s Alexandrem Liebreichem v Berlíně. A teď máme navíc i nahrávku, která by novým dirigentům mohla v tomto směru usnadnit práci.

A teď jste si s interprety do naší moravské metropole udělal výlet také osobně...

No, pravdou je, že když se to týká Requiem, tak již většinou nikam necestuji. Pokud má být provedeno nějaké mé nové dílo, tak je má přítomnost asi žádoucí. Ale zde si spíš užívám pozici hosta. Když jde o nějaký festival a já jsem například residenčním skladatelem, tak jsem provedením přítomen. Pokud jde o nějaké mé starší věci, většinou se o nich dovím další den z novin. Ale nijak zvlášť mi to nevadí. Popravdě: necestuji vůbec rád.

mansurjan_tigran_foto_jiri_slama_2020_02

A co Vás nakonec přimělo k cestě do Brna?

Byl jsem tu v roce 1964, ještě když to bylo Československo… to jsem byl ještě mladý. Měl jsem moc hezké vztahy s několika zdejšími osobnostmi hudebního života. Marek Kopelent a jeho Musica Viva Pragensis premiérovali v Praze jednu moji skladbu. Tam jsem ovšem z pochopitelných důvodů nebyl. Ale také s dalšími lidmi jsem zůstával ve styku. Byla tu třeba skladatelka Ivana Loudová, kterou jsem poznal v Jerevanu v Arménii. Velmi ušlechtilá dáma s netradičním vhledem do arménské kultury. No a všechny tyto vzpomínky jakož i pozvánky Filharmonie Brno a Alexandra Liebreicha mne nakonec zviklaly. Česká hudba má v mém srdci zvláštní místo, obzvláště ta Janáčkova. Teď když jsem tu strávil těch několik dní, doufám, že si kus Janáčka odvezu s sebou.

Jak jste vnímal spojení Bachových kantát a Vašeho Requiem?

Je to zajímavé spojení, které ovšem nijak nesouviselo se mnou. Byla to práce lidí, kteří připravovali program. Je jasné, že při přípravě plánu celé sezóny probíhá paralelně řada neskutečně složitých procesů, které stojí za širší myšlenkou celku. Pro mě osobně odrážel program postmoderní tendence v hudbě a umění obecně. Když jsme skladbu premiérovali, měli jsme k tomu Mozartovo Requiem.

A kdybyste si měl vybrat něco jiného, co by podle Vás mohlo zaznít v první půli večera?

No, pokud jde pouze o přání a nepraktičnost, bylo by mi hezky ve společnosti Arvo Pärta. Podobně laděný koncert jsme měli v Lisabonu. První polovina Pärt, druhá mé Requiem, ale co se starších skladatelů týče, tak tam nemám tušení.

Jste skladatelem artificiální i filmové hudby, jak tato rozdílná média ve své kompoziční praxi rozlišujete? Jak k nim při samotné kompozici přistupujete?

Není to vůbec jednoduchý vztah. Nezřídka jsem byl povinován psát filmovou hudbu, a když tomu tak bylo, musel jsem převzít plnou zodpovědnost za celý výsledek. Často je náročné přeložit významy jistých věcí do filmové hudby a vyžaduje to zvláštní, velmi jedinečný způsob uvažování. Je to, jako se stávat jiným člověkem. A přechody mezi tímto úhlem pohledu a ničím nespoutaným komponováním, ve kterém je člověk zodpovědný pouze sám za sebe, byly mnohdy velmi náročné.

mansurjan_tigran_foto_jiri_slama_2020_04

Poslední filmovou partituru ke snímku The Tango of Our Childhood jste složil v roce 1984, lákala by Vás filmová hudba ještě dnes?

Přesně tak, byl to poslední film. Žádnou další filmovou hudbu už asi psát nebudu. I tak jsem napsal poměrně velké množství hudby k filmu. To, co je uváděno mimo film, je pouze zlomek toho, co jsem pro tyto účely zkomponoval. Dělal jsem také hudbu k divadlu, ale nikdy jsem tyto skladby nezahrnoval do své „sbírky“. Nikdy jsem je nevytahoval z jejich kontextu.

A existuje nějaký typ filmu, který by Vás přiměl k opaku?

Někdy se po večerech dívám na filmy a poměrně nedávno jsem zhlédnul velmi nezvyklý snímek od britského režiséra, jehož jméno si teď nevybavím. Tak či tak, samotný film byl nesmírně zajímavý – dva protagonisté nesdíleli společnou řeč, každý mluvil jiným jazykem bez možnosti překladatele. Byl to muž a žena a byli provázeni poezií. To je něco, co se ve filmech moc nevidí, že by jim dominovala poezie namísto mluveného slova. A taková syntéza byla pro mne nečekaně svěží a zajímavá. Hudba v tomto kontextu je schopna přidat do díla ještě další silnou uměleckou rovinu. Možná něco takhle nezvyklého by byla cesta pro mě. 

Vnímáte vy sám nějaké výraznější proměny ve vlastním hudebním stylu? Co představuje Vaše hlavní zlomové okamžiky?

Když jsem dostudoval, musel jsem se obnovit, zcela se přestavět. Musel jsem se stát „Boulezovým studentem“. Musel jsem poznat Stockhausena a další vedoucí skladatele té doby, jejich techniky, skladby a tak dále. Byl jsem velmi daleko od světových hudebních center, kde to novou hudbou vřelo. Bylo to v době, kdy jsem komponoval skladbu Interior pro smyčcové kvarteto. V té době jsem četl knihu Místo člověka v přírodě od Pierra Teilharda de Chardin, ve které autor tvrdí, že evoluce a pokrok člověka se budou stále více stávat vnitřní záležitostí člověk sestupujícího sama do sebe. Tak jsem napsal skladbu, která cílí dojít k tomuto jádru, a to zachytilo pozornost Pierra Bouleze. Dílo navíc odpovídalo jeho estetickému cítění, a nakonec jej nechal uvést v Paříži. Dodnes netuším, jak se dostal k partituře. Koneckonců to byl čas Sovětského svazu… A pak jsem jednoho dne Bouleze potkal. Vyjádřil uznání nad skladbou a dal mi jména dalších skladatelů, kteří se věnovali podobné hudbě. A v ten okamžik jsem pochopil, že jsem „prošel testem“ a mohu pokračovat v hledání sebe sama a svého uměleckého výrazu.

Učil jste do roku 1986 hudební teorii, měl jste i zájemce o studium kompozice? Obracejí se na Vás mladí skladatelé s prosbou o radu?

Po krátkou dobu jsem kompozici učil, ale uvědomil jsem si, že každý skladatel si musí svůj kříž nést sám. A že je pro jednoho nemožné, aby pomáhal tomu druhému. Alespoň já jsem tedy přišel k uvědomění, že pro to nejsem ten pravý. Nebyl jsem schopen vstoupit do něčí rozpracované kompozice. A tak jsem se její výuce věnoval opravdu pouze po krátký čas. Nedokázal jsem zkrátka dosáhnout toho potřebného spojení se studenty.

Skladatelům slouží jejich tvorba mnohdy ke sdělení hlubší mimohudební skutečnosti a nezřídka se vztahuje přímo k aktuální sociální či kulturní situaci. Koneckonců Vaše Requiem vzniklo jako připomínka obětí Arménské genocidy. Existuje dle Vás nějaká vnitřní kvalita, kterou by umění mělo vždy mít?

Je mým nejhlubším přesvědčením a zároveň mou nejdůležitější podmínkou, že skladatel musí zůstat upřímným a pravdivým. Pro mne je to ta nejzásadnější věc, bez ohledu na samotné dílo. Toto dosahování, toto stávání se zhmotněním pravdy znamená, že na nic mimo říši hudby již nezbývá prostor. Já sám jsem poměrně zdrženlivý vůči programní hudbě a nepociťuji ani potřebu ji poslouchat. Mezi hudbou a životem, tak jak jej zakoušíme, samozřejmě existují společné body, ale jedná se o tak křehký, tak delikátní vztah, že v něm není místo pro programní motivy. Pro mne je důležité, kdo hudbu napsal. Nejzásadnější však je, co cítí onen milovník hudby, který ve mně rostl již od útlého dětství. A já se snažím tyto dvě věci – hudbymilovné já a profesní já – spojit v jedno, v profesi i lásku. A z tohoto úhlu pohledu mají věci mimo dosah hudby jen pramálo společného s láskou.

Mansurjan Tigran/ Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Kulturní život se pokusil v nerovném boji s virovým přízrakem a vládními nařízeními přesunout do sterilního a „životu bezpečného“ prostředí sociálních sítí. Hudební instituce se v nejtemnějších měsících předháněly v uvádění záznamů památných koncertů a významné operní domy vysílaly do světa divácky nejúspěšnější představení.  více

Brněnský hudebník, zpěvák, skladatel, producent a frontman skupiny Květy Martin Evžen Kyšperský vymyslel nový projekt. Nazval jej Dula a vydal s ním debutové album Uran. Na magnetofonové kazetě ve sběratelském nákladu pouhých 50 kusů. Kdo však kazetu s kresbou z pozůstalosti Martinovy přítelkyně Alenky Černé nesežene, nemusí zoufat. Dula je k dispozici samozřejmě také digitálně.  více

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více

Těsně před vypuknutím koronavirové krize vydala brněnská skupina Plum Dumplings nové album. Na rozdíl od oficiálního debutu L’épitaphe des papillons (2014), nazpívaného francouzsky, skupina tentokrát vsadila na české texty. Hovoříme se zpěvačkou, která si říká Adéla Polka.  více

Brněnský zpěvák, skladatel a klávesista Oldřich Veselý zemřel v lednu 2018. V únoru 2019 se v sále Semilasso konal 10. Brněnský Beatfest, věnovaný jeho památce. A o rok později vyšel na CD pod názvem Malý princ záznam z tohoto koncertu, doplněný několika bonusy.  více

Dvacátého čtvrtého května letošního roku, pět dní před dvaadevadesátými narozeninami, odešla na věčnost paní Anna Kománková – a s ní rovněž velice rozsáhlý zpěvník (nejen) javornických a horňáckých balad, který nosila v hlavě. Kteroukoliv píseň uchovanou v paměti dokázala osobitým, nenapodobitelným způsobem interpretovat. Celý život pečovala o vzácný odkaz, tedy dědictví po předcích – o to zajímavěji, že stovky mnohdy komplikovaných nápěvů a mnoho desítek slok a variant balad si nezapisovala, ale všechny znala zpaměti. I po devadesátce, kdy už jí nesloužilo zdraví a veřejně nevystupovala, zůstávala v kontaktu s Javornickým ženským sborem, který oživila a dlouhá léta vedla. Nikdy se nikam nevnucovala, a přitom z dovedností svých předků hodně uměla: kromě zpěvu (desítek nápěvů z kancionálu a stovek lidových písní) byla výbornou vyšívačkou: Každou součástku kroje, který nosila, si ušila a vyšila vlastnoručně.  více

V sále Konventu Milosrdných bratří uzavřel soubor Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra svoji devátou sezonu koncertem nazvaným Con certo: s jistotou nebo s čertem?. Program uvedl díla ve světě současné klasické hudby již zavedených autorů Alexeje Frieda, Olgy Neuwirth a György Ligetiho, jehož koncert pro housle provedl s orchestrem houslový virtuóz Milan Paľa.  více

Hudební pohádku O statečném kováři nasadilo jako letošní novinku svého open air festivalu na Biskupském dvoře Městské divadlo Brno. V pondělí měla oficiální odloženou premiéru. Pod úchvatnými kulisami brněnské katedrály vznikla inscenace, která si malé i velké diváky získá jadrnou muzikou Petra Ulrycha, svojí prostou poetikou, hravou divadelností a také jednoduše, ale působivě stavěnou atmosférou.  více

Každému, kdo měl donedávna co do činění s českomoravskou scénou folk a country, se při vyslovení jména Jiří moravský Brabec (1955-2018) vybaví nepřehlédnutelná postava mohutného vousáče, silný hlas a nevyčerpatelný zdroj informací se záviděníhodným přehledem nejen o jmenovaném hudebním žánru. Řeč je o složité, ale právem respektované osobnosti, která uměla překvapit znalostmi v celé řadě odvětví, ale také sebeironickým humorem i nečekanou tělesnou obratností. Bohužel, naposledy udivil okolí náhlým odchodem a to pár dnů před svými třiašedesátými narozeninami v červnu 2018, takřka nepovšimnut veřejnoprávními médii, pro která tolik let pracoval.  více

Po trojici koncertů, které posluchačům v rámci komorního minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! připravila Filharmonie Brno, se v pátek uskutečnil závěrečný večer nejen tohoto neobvyklého projektu, ale prakticky vzato celé sezóny 2019/2020. Po violoncellové sekci s harfou, harfě s kontrabasem a po bicích nástrojích s projekcí a tancem rozeznělo sál Besedního domu mnohem tradičnější obsazení v podobě smyčcového kvarteta. To samo o sobě ničemu nevadí, ostatně právě smyčcová kvarteta zaujímají v rámci evropské hudební tradice zvláštní místo a v průběhu více než dvou a půl století vzniklo od dob „Papa“ Haydna až po současnost impozantní množství kvalitní hudební literatury. Rozhodně si členové smyčcových kvartet nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých děl určených pro jejich obsazení, jako tomu tu a tam bývá u jiných komorních těles. Hudebníci Marie Pšenicová (housle), Jan Rybka (housle), Petr Pšenica (viola) a Lukáš Svoboda (violoncello) však šli (ať již z vlastní, či cizí iniciativy) zcela jinou cestou. Samotná dramaturgie koncertu připomínala spíše zkoušku na blížící se svatební sezónu než závěrečný koncert cyklu, který má uzavřít ročník 2019/2020 i Besední dům.  více

Po úspěšném vystoupení violoncellové sekce s harfou včera dala Filharmonie Brno v nově vzniklém minicyklu Konec streamu. Hrajeme zase živě! prostor ještě komornějšímu obsazení. Ve středu 27. května měli posluchači možnost navštívit koncert manželské dvojice Ivany Švestkové (harfa) a Marka Švestky (kontrabas). Program sestával nejen ze skladeb určených přímo pro tyto nástroje, ale podobně jako v případě zahajovacího koncertu v této sérii zazněly také úpravy více či méně známých děl světové hudební literatury.  více

Devátý a zároveň poslední díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Electro, beat, multimediavíce

Jsou tomu již takřka tři měsíce, co pandemie koronaviru vtrhla do České republiky, otřásla národní ekonomikou, školstvím i kulturou; bezohledně devalvovala měnu, poslala děti do improvizovaných domácích lavic a pozavírala galerie, divadla, operní domy i hudební sály. Od té doby jsme si museli zvyknout na proměnlivá vládní nařízení, ale také na jistý kulturní půst. Streamovaná videa nezahnala hlad a ani sebelepší nahrávky neutišily žízeň. V posledním květnovém týdnu se společenský i kulturní život opatrně probouzí k životu; otevírají se také dveře brněnského Besedního domu, kde ve čtyřech dnech soubor odehraje celkem osm koncertů. V nově vzniklém komorním „minicyklu“ Konec streamu. Hrajeme zase živě! nabízí Filharmonie Brno koncerty s podnázvy: Cellisté & harfaHarfa & kontrabas duoBicisté & projekce a Smyčcové kvarteto. Prvně jmenovaný se v pondělní podvečer dokonce dočkal nezvyklé předpremiéry, když hudebníci brněnské filharmonie usedli na střeše tržnice na Zelném trhu. Se stejným programem také včera odpoledne zahájili violoncellisté v čele s koncertním mistrem Pavlem Šabackým a harfenistka Dominika Svozilová poslední sérii koncertů v Besedním domě v této nešťastné sezoně.  více

Po Velikonocích se na sociálních sítích a v médiích objevilo oficiální prohlášení, které každému milovníkovi folkloru pokazilo den. Folklorní festival ve Strážnici se letos neuskuteční. Důvody jsou všem dobře známé. Včera začala další vlna koronavirového rozvolňování a my jsme si nejen proto povídali s ředitelem Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici Martinem Šimšou. Je tedy opravdu důvod ke smutku? Na co se můžeme v nejbližší době těšit? A kdy je nejlepší doba navštívit zámecký park a strážnické muzeum v přírodě? Nejen na tyto otázky následující rozhovor odpoví.  více

Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.  více

Nejčtenější

Kritika

V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.  více