Tigran Mansurjan: Skladatel musí zůstat upřímný a pravdivý

Tigran Mansurjan: Skladatel musí zůstat upřímný a pravdivý

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.

Uvedení Vašeho Requiem Filharmonií Brno nebylo pouze českou premiérou v tom nejširším slova smyslu – na koncertu vystoupila Anja Petersen společně s Andrewem Redmondem, a to dokonce pod taktovkou Alexandra Liebreicha. Všichni jmenovaní stáli také u premiéry díla v roce 2011 a podíleli se i na jeho oceňované nahrávce. Bylo to Vaše přání, aby dílo zaznělo, pokud možno v té nejautentičtější podobě, nebo jsme v Brně měli zkrátka jen velké štěstí?

Pro způsob, jakým tuto skladbu vnímám, byla směrodatná již první zkouška na berlínskou premiéru roku 2011. Když poprvé slyšíte, co do té doby zní pouze ve vaší mysli, přetělesní se celá skladba do skutečného zvuku. Je to pokaždé nesmírně zajímavý proces a vždy jedinečný. A v případě Requiem se to, co jsem do té doby pouze vnitřně vnímal, a to, čeho dosáhl maestro Liebreich, spojilo v jedno. A mnoho se od té doby nezměnilo. Jistě, občas je nezbytné věnovat se zdánlivě titěrným detailům, jako když jsme ono dílo nahrávali pro ECM Records. (Také pod taktovkou Alexandera Liebreicha a s Münchener Kammerorchester a RIAS Kammerchor Berlin – pozn. LP) V tu chvíli je vše mnohem čistší a ledacos vystoupí na povrch, a to jak u sboru, tak orchestru, a především u sólistů.

mansurjan_tigran_foto_jiri_slama_2020_03

V nastudování Requiem jinými dirigenty se to také stává?

Ale jistě – skladba už si žije zcela vlastním životem, naprosto nezávisle na skladateli.

Jak vnímáte rozdíly mezi premiérou a dalšími uvedeními skladby?

Většinou se snažím, aby interpreti, které jsme měli na berlínské premiéře, byli přítomni i pod vedením jiného dirigenta. Chci, aby výsledek byl v ideálním případě co nejbližší tomu, který jsme měli s Alexandrem Liebreichem v Berlíně. A teď máme navíc i nahrávku, která by novým dirigentům mohla v tomto směru usnadnit práci.

A teď jste si s interprety do naší moravské metropole udělal výlet také osobně...

No, pravdou je, že když se to týká Requiem, tak již většinou nikam necestuji. Pokud má být provedeno nějaké mé nové dílo, tak je má přítomnost asi žádoucí. Ale zde si spíš užívám pozici hosta. Když jde o nějaký festival a já jsem například residenčním skladatelem, tak jsem provedením přítomen. Pokud jde o nějaké mé starší věci, většinou se o nich dovím další den z novin. Ale nijak zvlášť mi to nevadí. Popravdě: necestuji vůbec rád.

mansurjan_tigran_foto_jiri_slama_2020_02

A co Vás nakonec přimělo k cestě do Brna?

Byl jsem tu v roce 1964, ještě když to bylo Československo… to jsem byl ještě mladý. Měl jsem moc hezké vztahy s několika zdejšími osobnostmi hudebního života. Marek Kopelent a jeho Musica Viva Pragensis premiérovali v Praze jednu moji skladbu. Tam jsem ovšem z pochopitelných důvodů nebyl. Ale také s dalšími lidmi jsem zůstával ve styku. Byla tu třeba skladatelka Ivana Loudová, kterou jsem poznal v Jerevanu v Arménii. Velmi ušlechtilá dáma s netradičním vhledem do arménské kultury. No a všechny tyto vzpomínky jakož i pozvánky Filharmonie Brno a Alexandra Liebreicha mne nakonec zviklaly. Česká hudba má v mém srdci zvláštní místo, obzvláště ta Janáčkova. Teď když jsem tu strávil těch několik dní, doufám, že si kus Janáčka odvezu s sebou.

Jak jste vnímal spojení Bachových kantát a Vašeho Requiem?

Je to zajímavé spojení, které ovšem nijak nesouviselo se mnou. Byla to práce lidí, kteří připravovali program. Je jasné, že při přípravě plánu celé sezóny probíhá paralelně řada neskutečně složitých procesů, které stojí za širší myšlenkou celku. Pro mě osobně odrážel program postmoderní tendence v hudbě a umění obecně. Když jsme skladbu premiérovali, měli jsme k tomu Mozartovo Requiem.

A kdybyste si měl vybrat něco jiného, co by podle Vás mohlo zaznít v první půli večera?

No, pokud jde pouze o přání a nepraktičnost, bylo by mi hezky ve společnosti Arvo Pärta. Podobně laděný koncert jsme měli v Lisabonu. První polovina Pärt, druhá mé Requiem, ale co se starších skladatelů týče, tak tam nemám tušení.

Jste skladatelem artificiální i filmové hudby, jak tato rozdílná média ve své kompoziční praxi rozlišujete? Jak k nim při samotné kompozici přistupujete?

Není to vůbec jednoduchý vztah. Nezřídka jsem byl povinován psát filmovou hudbu, a když tomu tak bylo, musel jsem převzít plnou zodpovědnost za celý výsledek. Často je náročné přeložit významy jistých věcí do filmové hudby a vyžaduje to zvláštní, velmi jedinečný způsob uvažování. Je to, jako se stávat jiným člověkem. A přechody mezi tímto úhlem pohledu a ničím nespoutaným komponováním, ve kterém je člověk zodpovědný pouze sám za sebe, byly mnohdy velmi náročné.

mansurjan_tigran_foto_jiri_slama_2020_04

Poslední filmovou partituru ke snímku The Tango of Our Childhood jste složil v roce 1984, lákala by Vás filmová hudba ještě dnes?

Přesně tak, byl to poslední film. Žádnou další filmovou hudbu už asi psát nebudu. I tak jsem napsal poměrně velké množství hudby k filmu. To, co je uváděno mimo film, je pouze zlomek toho, co jsem pro tyto účely zkomponoval. Dělal jsem také hudbu k divadlu, ale nikdy jsem tyto skladby nezahrnoval do své „sbírky“. Nikdy jsem je nevytahoval z jejich kontextu.

A existuje nějaký typ filmu, který by Vás přiměl k opaku?

Někdy se po večerech dívám na filmy a poměrně nedávno jsem zhlédnul velmi nezvyklý snímek od britského režiséra, jehož jméno si teď nevybavím. Tak či tak, samotný film byl nesmírně zajímavý – dva protagonisté nesdíleli společnou řeč, každý mluvil jiným jazykem bez možnosti překladatele. Byl to muž a žena a byli provázeni poezií. To je něco, co se ve filmech moc nevidí, že by jim dominovala poezie namísto mluveného slova. A taková syntéza byla pro mne nečekaně svěží a zajímavá. Hudba v tomto kontextu je schopna přidat do díla ještě další silnou uměleckou rovinu. Možná něco takhle nezvyklého by byla cesta pro mě. 

Vnímáte vy sám nějaké výraznější proměny ve vlastním hudebním stylu? Co představuje Vaše hlavní zlomové okamžiky?

Když jsem dostudoval, musel jsem se obnovit, zcela se přestavět. Musel jsem se stát „Boulezovým studentem“. Musel jsem poznat Stockhausena a další vedoucí skladatele té doby, jejich techniky, skladby a tak dále. Byl jsem velmi daleko od světových hudebních center, kde to novou hudbou vřelo. Bylo to v době, kdy jsem komponoval skladbu Interior pro smyčcové kvarteto. V té době jsem četl knihu Místo člověka v přírodě od Pierra Teilharda de Chardin, ve které autor tvrdí, že evoluce a pokrok člověka se budou stále více stávat vnitřní záležitostí člověk sestupujícího sama do sebe. Tak jsem napsal skladbu, která cílí dojít k tomuto jádru, a to zachytilo pozornost Pierra Bouleze. Dílo navíc odpovídalo jeho estetickému cítění, a nakonec jej nechal uvést v Paříži. Dodnes netuším, jak se dostal k partituře. Koneckonců to byl čas Sovětského svazu… A pak jsem jednoho dne Bouleze potkal. Vyjádřil uznání nad skladbou a dal mi jména dalších skladatelů, kteří se věnovali podobné hudbě. A v ten okamžik jsem pochopil, že jsem „prošel testem“ a mohu pokračovat v hledání sebe sama a svého uměleckého výrazu.

Učil jste do roku 1986 hudební teorii, měl jste i zájemce o studium kompozice? Obracejí se na Vás mladí skladatelé s prosbou o radu?

Po krátkou dobu jsem kompozici učil, ale uvědomil jsem si, že každý skladatel si musí svůj kříž nést sám. A že je pro jednoho nemožné, aby pomáhal tomu druhému. Alespoň já jsem tedy přišel k uvědomění, že pro to nejsem ten pravý. Nebyl jsem schopen vstoupit do něčí rozpracované kompozice. A tak jsem se její výuce věnoval opravdu pouze po krátký čas. Nedokázal jsem zkrátka dosáhnout toho potřebného spojení se studenty.

Skladatelům slouží jejich tvorba mnohdy ke sdělení hlubší mimohudební skutečnosti a nezřídka se vztahuje přímo k aktuální sociální či kulturní situaci. Koneckonců Vaše Requiem vzniklo jako připomínka obětí Arménské genocidy. Existuje dle Vás nějaká vnitřní kvalita, kterou by umění mělo vždy mít?

Je mým nejhlubším přesvědčením a zároveň mou nejdůležitější podmínkou, že skladatel musí zůstat upřímným a pravdivým. Pro mne je to ta nejzásadnější věc, bez ohledu na samotné dílo. Toto dosahování, toto stávání se zhmotněním pravdy znamená, že na nic mimo říši hudby již nezbývá prostor. Já sám jsem poměrně zdrženlivý vůči programní hudbě a nepociťuji ani potřebu ji poslouchat. Mezi hudbou a životem, tak jak jej zakoušíme, samozřejmě existují společné body, ale jedná se o tak křehký, tak delikátní vztah, že v něm není místo pro programní motivy. Pro mne je důležité, kdo hudbu napsal. Nejzásadnější však je, co cítí onen milovník hudby, který ve mně rostl již od útlého dětství. A já se snažím tyto dvě věci – hudbymilovné já a profesní já – spojit v jedno, v profesi i lásku. A z tohoto úhlu pohledu mají věci mimo dosah hudby jen pramálo společného s láskou.

Mansurjan Tigran/ Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Zpěvačka Lizz Wright se narodila v roce 1980 v rodině pastora. Od dětství měla blízko ke gospelové hudbě, zpívala ve sboru a později si zamilovala i další původně afromaerické hudební žánry včetně soulu, blues a jazzu. Zatímco v listopadu 2019 vystoupila v Šumperku na festivalu Blues Alive se svou vlastní kapelou, v Brně ji doprovodí Filharmonie Brno a trio pražských jazzmanů (David Dorůžka – kytara, Tomáš Baroš – kontrabas, Daniel Šoltis – bicí). Koncert se koná 3. května v Janáčkově divadle a je součástí festivalu JAZZFESTBRNO 2020.  více

V pátek 14. února se v brněnském Sono centru odehrál žánrově pestrý festival, který byl současně oslavou tří dekád činnosti tří vydavatelských větví, které si spojujeme s původním jednoduchým názvem Indies Records. V průběhu let se vydavatelství Indies Records rozdělilo na tři subjekty se třemi svébytnými edičními katalogy – Indies MG, Indies Scope a Indies Happy Trails, za nimiž stojí vydavatelské osobnosti Miloš Gruber, Milan Páleš a Jaromír Kratochvíl.  více

Evolet je umělecké jméno v Brně usazené slovenské písničkářky a vystudované psycholožky Evy Jurčákové. Její první veřejnou hudební aktivitou bylo trio Soundno, na které později navázala několika fázemi projektu, který si už říkal také Evolet. Bylo to nejprve duo s kytaristou Jurajem Serišem, poté krátce větší spíše příležitostné uskupení s výrazným ženským prvkem (vedle Evy v ní zpívaly Hana Voříšková a Hana Fatamorgana), až nakonec vznikla plnohodnotná kapela, v níž autorku písní doprovázejí tři zkušení brněnští hráči: Martin Kyšperský (zde především baskytara plus další nástroje), Antonín Koutný (kytara) a Jakub Kočička (bicí).  více

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více

Pro operní soubor Národního divadla Brno vzniklo autorské dílo režiséra, libretisty a scénografa Davida Radoka a skladatele, ale i šéfdirigenta operního souboru Marka Ivanoviće. Včera premiérovaná opera Monument vypráví příběh sochaře Otakara Švece (1892–1955), jehož návrh se stal v roce 1955 předobrazem Stalinova pomníku na Letné. V titulních rolích se v Janáčkově divadle uvedli: Stanislav Sem (Sochař), Markéta Cukrová (Manželka), Roman Hoza (Kolega) a Ondřej Koplík (Ministr kultury). Sólové party doplňovaly operní sbor, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Orchestr Janáčkovy opery řídil autor hudby Marko Ivanović.  více

Hudební vydavatelství Indies oslaví na den přesně 14. února 2020 v brněnském Sono Centru úctyhodných třicet let od svého založení. Na dvou pódiích zahraje tucet kapel a na programu je i několik opravdu unikátních koncertů. Na vše, co tomuto jedinečnému podniku v podobě firmy i slavnostního večera předcházelo, vzpomíná zakladatel Indies Milan Páleš.  více

Violoncellista Josef Klíč, koncertní mistr Janáčkova divadla v Brně, má vedle klasické hudby blízko také k undergroundu, spolupracuje s básníky a napsal několik zásadních skladeb na pomezí soudobé a alternativní hudby. Jeho nové sólové album Josef Klíč & His One Man Cello Squad obsahuje písně beze slov, což je, jak Klíč podotkl v loňském rozhovoru pro náš server, forma, „která existovala už v době renesance“. A vysvětluje: „Píseň beze slov je skladba, do které si můžeš dosadit text. Má nějakou melodii a ty si na ni dokážeš text sám pro sebe zazpívat. Musí to tedy být skladba s nosnou melodií.“  více

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.  více

Vydá-li kapela nové album po deseti letech a nazve je Dej si čas, zavání to sympatickou sebeironií. Jenže co je to deset let proti prodlevám u jiných kapel, jejich fanoušci na novinku čekali osmnáct (AG Flek) nebo dokonce třicet let (Progres 2). U Mošen to prý bylo navíc tak, že nové album začalo vznikat už před pár lety, ale skupina na ně chtěla zařadit některé úplně nové písně, které potřeboval docvičit a docizelovat.  více

Ten večer byl nejen slavnostní, mimořádně obsazený, ale zejména v mnoha optikách hodnotný, přínosný i významný. Nablýskané baletní gala souboru Národního divadla Brno včera v Janáčkově divadle totiž ukázalo mnoho důležitých věcí. Jednak se galakoncert odkázal k úctyhodnému stému výročí baletního souboru v Brně, dále představil město jako respektované ohnisko tanečního umění, kam neváhají přijet největší hvězdy současnosti. A  konečně: v této prvoligové konkurenci obstál i domácí soubor, který se poměřil s evropskou špičkou. Připočtěte k tomu ještě opravdu bouřící nabitý sál Janáčkovy opery čili přes tisícovku spokojených diváků a výše avizované umělecké zisky jsou završené.  více

Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.  více

Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Malý hudební klub Ponava V Brně je již několik let znám svou velmi kvalitní hudební produkcí. Místy se v jeho rozmanitém programu objevují také folklorní projekty. Ve čtvrtek zde vystoupilo duo známého multiinstrumentalisty Mariana Friedla a lašské zpěvačky Sabriny Pasičnyk.  více

Nejčtenější

Kritika

Osudová komedie, třetí díl hudební trilogie či fantasy muzikál. Těmito přívlastky vymezují inscenátoři nový autorský kus Ráj z dílny dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Jejich už deváté společné dílo na poli hudebního divadla mělo včera premiéru na velké scéně Městského divadla Brno. Výsledek budí rozpaky.  více