Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.
Uvedení Vašeho Requiem Filharmonií Brno nebylo pouze českou premiérou v tom nejširším slova smyslu – na koncertu vystoupila Anja Petersen společně s Andrewem Redmondem, a to dokonce pod taktovkou Alexandra Liebreicha. Všichni jmenovaní stáli také u premiéry díla v roce 2011 a podíleli se i na jeho oceňované nahrávce. Bylo to Vaše přání, aby dílo zaznělo, pokud možno v té nejautentičtější podobě, nebo jsme v Brně měli zkrátka jen velké štěstí?
Pro způsob, jakým tuto skladbu vnímám, byla směrodatná již první zkouška na berlínskou premiéru roku 2011. Když poprvé slyšíte, co do té doby zní pouze ve vaší mysli, přetělesní se celá skladba do skutečného zvuku. Je to pokaždé nesmírně zajímavý proces a vždy jedinečný. A v případě Requiem se to, co jsem do té doby pouze vnitřně vnímal, a to, čeho dosáhl maestro Liebreich, spojilo v jedno. A mnoho se od té doby nezměnilo. Jistě, občas je nezbytné věnovat se zdánlivě titěrným detailům, jako když jsme ono dílo nahrávali pro ECM Records. (Také pod taktovkou Alexandera Liebreicha a s Münchener Kammerorchester a RIAS Kammerchor Berlin – pozn. LP) V tu chvíli je vše mnohem čistší a ledacos vystoupí na povrch, a to jak u sboru, tak orchestru, a především u sólistů.
V nastudování Requiem jinými dirigenty se to také stává?
Ale jistě – skladba už si žije zcela vlastním životem, naprosto nezávisle na skladateli.
Jak vnímáte rozdíly mezi premiérou a dalšími uvedeními skladby?
Většinou se snažím, aby interpreti, které jsme měli na berlínské premiéře, byli přítomni i pod vedením jiného dirigenta. Chci, aby výsledek byl v ideálním případě co nejbližší tomu, který jsme měli s Alexandrem Liebreichem v Berlíně. A teď máme navíc i nahrávku, která by novým dirigentům mohla v tomto směru usnadnit práci.
A teď jste si s interprety do naší moravské metropole udělal výlet také osobně...
No, pravdou je, že když se to týká Requiem, tak již většinou nikam necestuji. Pokud má být provedeno nějaké mé nové dílo, tak je má přítomnost asi žádoucí. Ale zde si spíš užívám pozici hosta. Když jde o nějaký festival a já jsem například residenčním skladatelem, tak jsem provedením přítomen. Pokud jde o nějaké mé starší věci, většinou se o nich dovím další den z novin. Ale nijak zvlášť mi to nevadí. Popravdě: necestuji vůbec rád.
A co Vás nakonec přimělo k cestě do Brna?
Byl jsem tu v roce 1964, ještě když to bylo Československo… to jsem byl ještě mladý. Měl jsem moc hezké vztahy s několika zdejšími osobnostmi hudebního života. Marek Kopelent a jeho Musica Viva Pragensis premiérovali v Praze jednu moji skladbu. Tam jsem ovšem z pochopitelných důvodů nebyl. Ale také s dalšími lidmi jsem zůstával ve styku. Byla tu třeba skladatelka Ivana Loudová, kterou jsem poznal v Jerevanu v Arménii. Velmi ušlechtilá dáma s netradičním vhledem do arménské kultury. No a všechny tyto vzpomínky jakož i pozvánky Filharmonie Brno a Alexandra Liebreicha mne nakonec zviklaly. Česká hudba má v mém srdci zvláštní místo, obzvláště ta Janáčkova. Teď když jsem tu strávil těch několik dní, doufám, že si kus Janáčka odvezu s sebou.
Jak jste vnímal spojení Bachových kantát a Vašeho Requiem?
Je to zajímavé spojení, které ovšem nijak nesouviselo se mnou. Byla to práce lidí, kteří připravovali program. Je jasné, že při přípravě plánu celé sezóny probíhá paralelně řada neskutečně složitých procesů, které stojí za širší myšlenkou celku. Pro mě osobně odrážel program postmoderní tendence v hudbě a umění obecně. Když jsme skladbu premiérovali, měli jsme k tomu Mozartovo Requiem.
A kdybyste si měl vybrat něco jiného, co by podle Vás mohlo zaznít v první půli večera?
No, pokud jde pouze o přání a nepraktičnost, bylo by mi hezky ve společnosti Arvo Pärta. Podobně laděný koncert jsme měli v Lisabonu. První polovina Pärt, druhá mé Requiem, ale co se starších skladatelů týče, tak tam nemám tušení.
Jste skladatelem artificiální i filmové hudby, jak tato rozdílná média ve své kompoziční praxi rozlišujete? Jak k nim při samotné kompozici přistupujete?
Není to vůbec jednoduchý vztah. Nezřídka jsem byl povinován psát filmovou hudbu, a když tomu tak bylo, musel jsem převzít plnou zodpovědnost za celý výsledek. Často je náročné přeložit významy jistých věcí do filmové hudby a vyžaduje to zvláštní, velmi jedinečný způsob uvažování. Je to, jako se stávat jiným člověkem. A přechody mezi tímto úhlem pohledu a ničím nespoutaným komponováním, ve kterém je člověk zodpovědný pouze sám za sebe, byly mnohdy velmi náročné.
Poslední filmovou partituru ke snímku The Tango of Our Childhood jste složil v roce 1984, lákala by Vás filmová hudba ještě dnes?
Přesně tak, byl to poslední film. Žádnou další filmovou hudbu už asi psát nebudu. I tak jsem napsal poměrně velké množství hudby k filmu. To, co je uváděno mimo film, je pouze zlomek toho, co jsem pro tyto účely zkomponoval. Dělal jsem také hudbu k divadlu, ale nikdy jsem tyto skladby nezahrnoval do své „sbírky“. Nikdy jsem je nevytahoval z jejich kontextu.
A existuje nějaký typ filmu, který by Vás přiměl k opaku?
Někdy se po večerech dívám na filmy a poměrně nedávno jsem zhlédnul velmi nezvyklý snímek od britského režiséra, jehož jméno si teď nevybavím. Tak či tak, samotný film byl nesmírně zajímavý – dva protagonisté nesdíleli společnou řeč, každý mluvil jiným jazykem bez možnosti překladatele. Byl to muž a žena a byli provázeni poezií. To je něco, co se ve filmech moc nevidí, že by jim dominovala poezie namísto mluveného slova. A taková syntéza byla pro mne nečekaně svěží a zajímavá. Hudba v tomto kontextu je schopna přidat do díla ještě další silnou uměleckou rovinu. Možná něco takhle nezvyklého by byla cesta pro mě.
Vnímáte vy sám nějaké výraznější proměny ve vlastním hudebním stylu? Co představuje Vaše hlavní zlomové okamžiky?
Když jsem dostudoval, musel jsem se obnovit, zcela se přestavět. Musel jsem se stát „Boulezovým studentem“. Musel jsem poznat Stockhausena a další vedoucí skladatele té doby, jejich techniky, skladby a tak dále. Byl jsem velmi daleko od světových hudebních center, kde to novou hudbou vřelo. Bylo to v době, kdy jsem komponoval skladbu Interior pro smyčcové kvarteto. V té době jsem četl knihu Místo člověka v přírodě od Pierra Teilharda de Chardin, ve které autor tvrdí, že evoluce a pokrok člověka se budou stále více stávat vnitřní záležitostí člověk sestupujícího sama do sebe. Tak jsem napsal skladbu, která cílí dojít k tomuto jádru, a to zachytilo pozornost Pierra Bouleze. Dílo navíc odpovídalo jeho estetickému cítění, a nakonec jej nechal uvést v Paříži. Dodnes netuším, jak se dostal k partituře. Koneckonců to byl čas Sovětského svazu… A pak jsem jednoho dne Bouleze potkal. Vyjádřil uznání nad skladbou a dal mi jména dalších skladatelů, kteří se věnovali podobné hudbě. A v ten okamžik jsem pochopil, že jsem „prošel testem“ a mohu pokračovat v hledání sebe sama a svého uměleckého výrazu.
Učil jste do roku 1986 hudební teorii, měl jste i zájemce o studium kompozice? Obracejí se na Vás mladí skladatelé s prosbou o radu?
Po krátkou dobu jsem kompozici učil, ale uvědomil jsem si, že každý skladatel si musí svůj kříž nést sám. A že je pro jednoho nemožné, aby pomáhal tomu druhému. Alespoň já jsem tedy přišel k uvědomění, že pro to nejsem ten pravý. Nebyl jsem schopen vstoupit do něčí rozpracované kompozice. A tak jsem se její výuce věnoval opravdu pouze po krátký čas. Nedokázal jsem zkrátka dosáhnout toho potřebného spojení se studenty.
Skladatelům slouží jejich tvorba mnohdy ke sdělení hlubší mimohudební skutečnosti a nezřídka se vztahuje přímo k aktuální sociální či kulturní situaci. Koneckonců Vaše Requiem vzniklo jako připomínka obětí Arménské genocidy. Existuje dle Vás nějaká vnitřní kvalita, kterou by umění mělo vždy mít?
Je mým nejhlubším přesvědčením a zároveň mou nejdůležitější podmínkou, že skladatel musí zůstat upřímným a pravdivým. Pro mne je to ta nejzásadnější věc, bez ohledu na samotné dílo. Toto dosahování, toto stávání se zhmotněním pravdy znamená, že na nic mimo říši hudby již nezbývá prostor. Já sám jsem poměrně zdrženlivý vůči programní hudbě a nepociťuji ani potřebu ji poslouchat. Mezi hudbou a životem, tak jak jej zakoušíme, samozřejmě existují společné body, ale jedná se o tak křehký, tak delikátní vztah, že v něm není místo pro programní motivy. Pro mne je důležité, kdo hudbu napsal. Nejzásadnější však je, co cítí onen milovník hudby, který ve mně rostl již od útlého dětství. A já se snažím tyto dvě věci – hudbymilovné já a profesní já – spojit v jedno, v profesi i lásku. A z tohoto úhlu pohledu mají věci mimo dosah hudby jen pramálo společného s láskou.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..