Tigran Mansurjan: Skladatel musí zůstat upřímný a pravdivý

Tigran Mansurjan: Skladatel musí zůstat upřímný a pravdivý

Další den po mocném zážitku z provedení Requiem arménského skladatele Tigrana Mansurjana jsem měl možnost potkat i jejího stvořitele. Křehká, jemná a upřímná hudba mně tak předznamenávala jejího autora, se kterým jsem strávil několik vzácných chvil v ředitelském salónku brněnského Besedního domu ve velmi přátelském rozhovoru.

Uvedení Vašeho Requiem Filharmonií Brno nebylo pouze českou premiérou v tom nejširším slova smyslu – na koncertu vystoupila Anja Petersen společně s Andrewem Redmondem, a to dokonce pod taktovkou Alexandra Liebreicha. Všichni jmenovaní stáli také u premiéry díla v roce 2011 a podíleli se i na jeho oceňované nahrávce. Bylo to Vaše přání, aby dílo zaznělo, pokud možno v té nejautentičtější podobě, nebo jsme v Brně měli zkrátka jen velké štěstí?

Pro způsob, jakým tuto skladbu vnímám, byla směrodatná již první zkouška na berlínskou premiéru roku 2011. Když poprvé slyšíte, co do té doby zní pouze ve vaší mysli, přetělesní se celá skladba do skutečného zvuku. Je to pokaždé nesmírně zajímavý proces a vždy jedinečný. A v případě Requiem se to, co jsem do té doby pouze vnitřně vnímal, a to, čeho dosáhl maestro Liebreich, spojilo v jedno. A mnoho se od té doby nezměnilo. Jistě, občas je nezbytné věnovat se zdánlivě titěrným detailům, jako když jsme ono dílo nahrávali pro ECM Records. (Také pod taktovkou Alexandera Liebreicha a s Münchener Kammerorchester a RIAS Kammerchor Berlin – pozn. LP) V tu chvíli je vše mnohem čistší a ledacos vystoupí na povrch, a to jak u sboru, tak orchestru, a především u sólistů.

mansurjan_tigran_foto_jiri_slama_2020_03

V nastudování Requiem jinými dirigenty se to také stává?

Ale jistě – skladba už si žije zcela vlastním životem, naprosto nezávisle na skladateli.

Jak vnímáte rozdíly mezi premiérou a dalšími uvedeními skladby?

Většinou se snažím, aby interpreti, které jsme měli na berlínské premiéře, byli přítomni i pod vedením jiného dirigenta. Chci, aby výsledek byl v ideálním případě co nejbližší tomu, který jsme měli s Alexandrem Liebreichem v Berlíně. A teď máme navíc i nahrávku, která by novým dirigentům mohla v tomto směru usnadnit práci.

A teď jste si s interprety do naší moravské metropole udělal výlet také osobně...

No, pravdou je, že když se to týká Requiem, tak již většinou nikam necestuji. Pokud má být provedeno nějaké mé nové dílo, tak je má přítomnost asi žádoucí. Ale zde si spíš užívám pozici hosta. Když jde o nějaký festival a já jsem například residenčním skladatelem, tak jsem provedením přítomen. Pokud jde o nějaké mé starší věci, většinou se o nich dovím další den z novin. Ale nijak zvlášť mi to nevadí. Popravdě: necestuji vůbec rád.

mansurjan_tigran_foto_jiri_slama_2020_02

A co Vás nakonec přimělo k cestě do Brna?

Byl jsem tu v roce 1964, ještě když to bylo Československo… to jsem byl ještě mladý. Měl jsem moc hezké vztahy s několika zdejšími osobnostmi hudebního života. Marek Kopelent a jeho Musica Viva Pragensis premiérovali v Praze jednu moji skladbu. Tam jsem ovšem z pochopitelných důvodů nebyl. Ale také s dalšími lidmi jsem zůstával ve styku. Byla tu třeba skladatelka Ivana Loudová, kterou jsem poznal v Jerevanu v Arménii. Velmi ušlechtilá dáma s netradičním vhledem do arménské kultury. No a všechny tyto vzpomínky jakož i pozvánky Filharmonie Brno a Alexandra Liebreicha mne nakonec zviklaly. Česká hudba má v mém srdci zvláštní místo, obzvláště ta Janáčkova. Teď když jsem tu strávil těch několik dní, doufám, že si kus Janáčka odvezu s sebou.

Jak jste vnímal spojení Bachových kantát a Vašeho Requiem?

Je to zajímavé spojení, které ovšem nijak nesouviselo se mnou. Byla to práce lidí, kteří připravovali program. Je jasné, že při přípravě plánu celé sezóny probíhá paralelně řada neskutečně složitých procesů, které stojí za širší myšlenkou celku. Pro mě osobně odrážel program postmoderní tendence v hudbě a umění obecně. Když jsme skladbu premiérovali, měli jsme k tomu Mozartovo Requiem.

A kdybyste si měl vybrat něco jiného, co by podle Vás mohlo zaznít v první půli večera?

No, pokud jde pouze o přání a nepraktičnost, bylo by mi hezky ve společnosti Arvo Pärta. Podobně laděný koncert jsme měli v Lisabonu. První polovina Pärt, druhá mé Requiem, ale co se starších skladatelů týče, tak tam nemám tušení.

Jste skladatelem artificiální i filmové hudby, jak tato rozdílná média ve své kompoziční praxi rozlišujete? Jak k nim při samotné kompozici přistupujete?

Není to vůbec jednoduchý vztah. Nezřídka jsem byl povinován psát filmovou hudbu, a když tomu tak bylo, musel jsem převzít plnou zodpovědnost za celý výsledek. Často je náročné přeložit významy jistých věcí do filmové hudby a vyžaduje to zvláštní, velmi jedinečný způsob uvažování. Je to, jako se stávat jiným člověkem. A přechody mezi tímto úhlem pohledu a ničím nespoutaným komponováním, ve kterém je člověk zodpovědný pouze sám za sebe, byly mnohdy velmi náročné.

mansurjan_tigran_foto_jiri_slama_2020_04

Poslední filmovou partituru ke snímku The Tango of Our Childhood jste složil v roce 1984, lákala by Vás filmová hudba ještě dnes?

Přesně tak, byl to poslední film. Žádnou další filmovou hudbu už asi psát nebudu. I tak jsem napsal poměrně velké množství hudby k filmu. To, co je uváděno mimo film, je pouze zlomek toho, co jsem pro tyto účely zkomponoval. Dělal jsem také hudbu k divadlu, ale nikdy jsem tyto skladby nezahrnoval do své „sbírky“. Nikdy jsem je nevytahoval z jejich kontextu.

A existuje nějaký typ filmu, který by Vás přiměl k opaku?

Někdy se po večerech dívám na filmy a poměrně nedávno jsem zhlédnul velmi nezvyklý snímek od britského režiséra, jehož jméno si teď nevybavím. Tak či tak, samotný film byl nesmírně zajímavý – dva protagonisté nesdíleli společnou řeč, každý mluvil jiným jazykem bez možnosti překladatele. Byl to muž a žena a byli provázeni poezií. To je něco, co se ve filmech moc nevidí, že by jim dominovala poezie namísto mluveného slova. A taková syntéza byla pro mne nečekaně svěží a zajímavá. Hudba v tomto kontextu je schopna přidat do díla ještě další silnou uměleckou rovinu. Možná něco takhle nezvyklého by byla cesta pro mě. 

Vnímáte vy sám nějaké výraznější proměny ve vlastním hudebním stylu? Co představuje Vaše hlavní zlomové okamžiky?

Když jsem dostudoval, musel jsem se obnovit, zcela se přestavět. Musel jsem se stát „Boulezovým studentem“. Musel jsem poznat Stockhausena a další vedoucí skladatele té doby, jejich techniky, skladby a tak dále. Byl jsem velmi daleko od světových hudebních center, kde to novou hudbou vřelo. Bylo to v době, kdy jsem komponoval skladbu Interior pro smyčcové kvarteto. V té době jsem četl knihu Místo člověka v přírodě od Pierra Teilharda de Chardin, ve které autor tvrdí, že evoluce a pokrok člověka se budou stále více stávat vnitřní záležitostí člověk sestupujícího sama do sebe. Tak jsem napsal skladbu, která cílí dojít k tomuto jádru, a to zachytilo pozornost Pierra Bouleze. Dílo navíc odpovídalo jeho estetickému cítění, a nakonec jej nechal uvést v Paříži. Dodnes netuším, jak se dostal k partituře. Koneckonců to byl čas Sovětského svazu… A pak jsem jednoho dne Bouleze potkal. Vyjádřil uznání nad skladbou a dal mi jména dalších skladatelů, kteří se věnovali podobné hudbě. A v ten okamžik jsem pochopil, že jsem „prošel testem“ a mohu pokračovat v hledání sebe sama a svého uměleckého výrazu.

Učil jste do roku 1986 hudební teorii, měl jste i zájemce o studium kompozice? Obracejí se na Vás mladí skladatelé s prosbou o radu?

Po krátkou dobu jsem kompozici učil, ale uvědomil jsem si, že každý skladatel si musí svůj kříž nést sám. A že je pro jednoho nemožné, aby pomáhal tomu druhému. Alespoň já jsem tedy přišel k uvědomění, že pro to nejsem ten pravý. Nebyl jsem schopen vstoupit do něčí rozpracované kompozice. A tak jsem se její výuce věnoval opravdu pouze po krátký čas. Nedokázal jsem zkrátka dosáhnout toho potřebného spojení se studenty.

Skladatelům slouží jejich tvorba mnohdy ke sdělení hlubší mimohudební skutečnosti a nezřídka se vztahuje přímo k aktuální sociální či kulturní situaci. Koneckonců Vaše Requiem vzniklo jako připomínka obětí Arménské genocidy. Existuje dle Vás nějaká vnitřní kvalita, kterou by umění mělo vždy mít?

Je mým nejhlubším přesvědčením a zároveň mou nejdůležitější podmínkou, že skladatel musí zůstat upřímným a pravdivým. Pro mne je to ta nejzásadnější věc, bez ohledu na samotné dílo. Toto dosahování, toto stávání se zhmotněním pravdy znamená, že na nic mimo říši hudby již nezbývá prostor. Já sám jsem poměrně zdrženlivý vůči programní hudbě a nepociťuji ani potřebu ji poslouchat. Mezi hudbou a životem, tak jak jej zakoušíme, samozřejmě existují společné body, ale jedná se o tak křehký, tak delikátní vztah, že v něm není místo pro programní motivy. Pro mne je důležité, kdo hudbu napsal. Nejzásadnější však je, co cítí onen milovník hudby, který ve mně rostl již od útlého dětství. A já se snažím tyto dvě věci – hudbymilovné já a profesní já – spojit v jedno, v profesi i lásku. A z tohoto úhlu pohledu mají věci mimo dosah hudby jen pramálo společného s láskou.

Mansurjan Tigran/ Foto Jiří Sláma

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Před nedávnem se v knihkupectvích objevila útlá kniha, na jejímž černobílém přebalu je fotografie hudebníka, redaktora, vydavatele a také jejího autora Jiřího Plocka. Poetický ale hlavně výstižný název Zápisky potulného lidopisce odkazuje nejen na jeho dráhu folklorního redaktora a muzikanta, ale přeneseně také poukazuje na jeho náturu.  více

Ten, koho na předchozím albu brněnské skupiny Budoár Staré dámy (Sůl, 2017) zaujala úvodní výrazná píseň se surrealistickým textem Z ježatých hor, může zajásat. Před třemi lety teprve počínající spolupráce se současným básníkem Luborem Kasalem nyní vyústila v celé album jeho zhudebněných textů. Písně na novince Kostřičky však spojuje ještě jeden charakteristický rukopis: produkce a aranžérský vklad multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila.  více

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více

Mezinárodní festival Janáček Brno 2020 včerejší maďarské představení opery Salome od Richarda Strausse promptně nahradil. Národní divadlo Brno namísto zrušeného hostování nabídlo koncertní program pod prostým názvem Orchestr Janáčkovy opery. Posluchači tak po dlouhé době mohli spatřit hráče, kteří za normálních okolností zůstávají skryti v orchestřišti. Kromě orchestru, který řídil dirigent Robert Kružík, vystoupili také houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekera. Program sestával příznačně pouze z děl Leoše Janáčka, a poněvadž původně plánovaná představení se již ve stále se zpřísňujícím karanténním prostředí nepodaří inscenovat, představoval večer na půdě Janáčkova divadla rozloučení s festivalem jako takovým. Posledním živým koncertem festivalu Janáček Brno 2020 je ještě dnešní vystoupení Filharmonie Brno v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.  více

Nedělní odpoledne se neslo ve znamení dalšího z koncertů festivalu Janáček Brno 2020. Prostor v Mozartově sále Reduty dostala hudba komorní v podání souboru Josef Suk Piano Quartet. Tento (rokem založení i věkovým složením) mladý ansámbl si pro návštěvu Brna přichystal skutečně krásný a rozmanitý program. S odpovídajícím nasazením jej také divákům představil.  více

Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.  více

Hrubá hudba se ve svém krátkém, ani ne ročním životě stala fenoménem. Projekt Jiřího Hradila s jeho kapelou Lesní zvěř a Horňáckou muzikou Petra Mičky opěvují kritici, nutí však k přemýšlení i milovníky folkloru, obohacuje klubovou scénu a vyprodává sály. Nejinak se tomu stalo také předposlední zářijový večer v brněnském Kabinetu múz. A to i přes přísná hygienická opatření: povinnost sedět na židlích a dalších omezeních. Jednalo se již o druhý vyprodaný koncert této fúze ve stejném klubu. První se uskutečnil v únoru a byl zároveň křtem alba. Koncerty byly však velmi odlišné a je na nich dokonale vidět, jak se kvůli známým důvodům změnila situace.  více

Třetí (avšak první koncertní) večer sedmého ročníku festivalu Janáček Brno 2020 se odehrál na vysoké úrovni a přinesl kladné body festivalu v období jeho nynější nejisté budoucnosti. Nebyla to skutečnost překvapivá, jednalo se o koncert světově proslulého vídeňského sboru Arnold Schoenberg Chor, který na nesoutěžní přehlídku zavítal po čtyřech letech. Těžiště programu tkvělo ve tvorbě 20. století, přesáhl ovšem i do obou století sousedních.  více

Navzdory nepředvídatelnosti koronavirové situace byl v Janáčkově divadle v Brně včera zahájen festival Janáček Brno 2020. Slavnostní zahájení přehlídky obstarala premiéra opery Osud Leoše Janáčka v režii Roberta Carsena, jednoho z oceňovaných operních režisérů současnosti. Ostatně brněnské publikum mělo možnost se s jeho režijními vizemi Janáčkových oper seznámit již v minulosti; Carsenovo uchopení Věci Makropulos či Káti Kabanové patří k tomu nejlepšímu, co se na prknech Národního divadla v Brně za poslední léta objevilo. Inscenace Osudu na letošním ročníku Janáčkovského festivalu je nicméně ještě o něco výjimečnější neboť ji režisér vytvořil tentokrát přímo pro brněnskou operu. Kostýmy navrhla Annemarie Woods, scénu vytvořil Radu Boruzescu. V roli skladatele Živného se představili Philip Sheffield (starý Živný) a Enrico Casari (mladý Živný), jeho osudovou lásku Mílu Válkovou ztvárnila Alžběta Poláčková a její matku Natascha Petrinsky. Jako dr. Suda vystoupil Peter Račko, jako malíř Lhotský Jan Šťáva a Lukáš Bařák propůjčil svůj hlas postavě Konečného. Hudebního nastudování je dílem Marko Ivanoviće, který včerejší premiéru také řídil.  více

Doufejme, že nedělní koncert k patnáctiletému výročí velké muziky brněnského Dětského národopisného souboru Valášek, nebude poslední akcí, kterou měnící se vládní nařízení povolí. Pokud by tomu tak nedejbože bylo, jednalo by se o rozloučení důstojné.  více

Nově postavený kostel na brněnském sídlišti Lesná inspiroval flétnistku Martinu Komínkovou k vytvoření alba Resonance. Obal CD zdobí fotografie stropu chrámu, který hraje všemi barvami duhy. Podobně barevné je i samotné album, na kterém hudebnice používá několik různých typů fléten.  více

Do luxusního berlínského hotelu roku 1929 zavede diváky nový muzikálový titul Městského divadla Brno. Na zdejší Hudební scéně se včera odehrála česká premiéra už zjara připravovaného titulu Grand Hotel. Čeká vás pulsující příjemná retro podívaná, v níž se nešetří chytlavými swingujícími melodiemi ani emocemi všeho druhu.  více

Na svém prvním albu L’épitaphe des papillons spojila brněnská skupina Plum Dumplings energický rock s francouzskými texty. Byl to koncept originální a nosný: na kontrastu mezi křehkou francouzštinou a zkreslenými kytarami se dalo stavět. Přesto se kapela na letos vydané desce Jiný místo rozhodla pro změnu. „Už nějakou dobu jsem měla potřebu, aby mi lidi rozuměli,“ vysvětluje zpěvačka Adéla Polka, proč se rozhodla zpívat ve svém rodném jazyce. Album Jiný místo s českými texty rozhodně není krokem někam zpět. Plum Dumplings se povedlo natočit energií nabité album plné poezie. A to bez jakýchkoli kompromisů.  více

Národní divadlo Brno na závěr léta připravilo dětskou operu skladatele Evžena Zámečníka Ferda Mravenec podle předlohy Ondřeje Sekory. Příběhy optimistického mravence, který „všechno umí a všechno zná“ a neštítí se „práce všeho druhu“, se však nyní v Janáčkově divadle neobjevily poprvé. Zámečníkovo dílo o osmi obrazech si mezi lety 1977 a 1986 s ohromným úspěchem získalo srdce brněnského publika; pomohlo přivést celou řadu dětí k nejvytříbenější formě hudebního divadla, tedy k opeře. Dnes se tito již dospělí hudebníci, herci, inscenátoři, osvětlovači a mnozí další rozhodli vzdát hold skladateli, který pro brněnský hudební život také vykonal spoustu „práce všeho druhu“.  více

Dlouho očekávaný program s jednotným názvem Obrázky z výstavy zazněl včera pod širým nebem při 21. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk. Většina stálých diváků Filharmonie Brno ví, jakými peripetiemi právě tento chystaný koncertní program prošel, když z původního dvojího uvedení v březnu v Janáčkově divadle sešlo na poslední chvíli. Už tehdy se těleso nenechalo odradit koronavirovými omezeními a koncert nakonec vysílalo online, pro velký úspěch dokonce dvakrát. Tento skvělý počin můžeme brát jako netradiční, avšak intenzivní veřejnou generálku, která předeslala včerejší, velmi vydařené živé provedení za přítomnosti diváků.  více

Nejčtenější

Kritika

Závěrečný koncert festivalu Janáček Brno 2020 sliboval velkolepé finále. Janáčkovo divadlo mělo hostit Bamberské symfoniky s jejich šéfdirigentem a brněnským rodákem Jakubem Hrůšou. Když se protivirová opatření rozjela naplno, zdálo se, že večer s díly Leoše Janáčka a Richarda Strausse bude muset být zrušen a konec festivalu vyšumí do ztracena. Bamberští symfonikové se však koncertu vzdát nechtěli, a tak společně s organizátory festivalu připravili živý stream nezměněného programu přímo z koncertní síně v Bamberku. V české premiéře zazněla Velká suita z opery Příhody lišky Bystroušky v dirigentově úpravě, druhou polovinou programu se stala Alpská symfonie Richarda Strausse.  více