Very Cool People: Hudební pocta bláznivým rokům svobody

16. září 2022, 8:00

Very Cool People: Hudební pocta bláznivým rokům svobody

Lotyšská instrumentální kapela Very Cool People nedávno vydala album s dlouhým názvem 50 Years of Influence + 30 Years of Cool Equals 13 Years of Music Hooliganism. Za pár dnů je přijede představit do Brna – bude hrát 17. září v klubu Music Lab. A vedle písní ze zmíněného alba se dostane i na úplné novinky z teprve chystaných projektů. Těch má totiž kapela v čele s kytaristou Elvijsem Grafcovsem, který odpovídá na naše otázky, na rozdávání.

Zkuste nám prosím na úvod rozklíčovat dlouhý a složitý název vašeho loňského alba. Co ta rovnice znamená?

Snažíme se, aby každé naše album bylo jiné. Některá jsou instrumentální, na jiná si zveme zpěváky. Toto mělo být čistě instrumentální album, ale chtěli jsme k němu vymyslet nějaký příběh. 50 Years of Influence znamená železnou oponu, za kterou lidé v naší zemi padesát let žili. My v kapele nejsme tak staří, narodili jsme se mezi lety 1981 a 1990. Ale když jsme začali chodit do školy a začali se učit hrát na nástroje, stále u nás v Lotyšsku přežívaly ruské metody vzdělávání, ve kterých nebyl prostor pro jazz nebo populární hudbu. Věnovali jsme se především klasické hudbě, což ale bylo skvělé, protože se dobře naučíte techniku, ovládáte nástroj… Nicméně metody byly takové, jaké byly, prostě učitelky „starého střihu“ s ukazovátky… Postupně jsme se všichni přiklonili k jazzu, já jsem mezitím poslouchal a hrál také blues. Také jsme odjeli studovat do zahraničí, protože po roce 2000 v Lotyšsku stále nebylo na akademii jazzové oddělení. A právě to znamená další část názvu našeho alba – 30 Years of Cool. To je období nezávislosti, kdy jsme se všichni obraceli k západu a snažili se do sebe vstřebat všechny západní styly jako jazz nebo funk. Bylo to také bláznivé období 90. let, ve kterém jsme vyrůstali, se všemi těmi mafiány a podobně. Ale je to zároveň super cool, protože všichni mohou cestovat, kam chtějí, a máme svobodu. A zároveň jsme si uvědomili, že máme něco speciálního, protože jsme ovlivněni jak východní, tak západní kulturou. Rozhodli jsme se tedy do tohoto alba vložit všechno, co nás od dětství ovlivňovalo, ať už to byla klasická hudba, klezmer, hudba z Tarantinových filmů, jazz a improvizace. To vše se tedy na albu objevuje, a proto má album i takový název. A pokud jde o obal desky… Nevím, jestli to tak bylo i v České republice, ale u nás za časů Sovětského svazu měl každý doma v bytě na stěně koberec. Nechali jsme si tedy pro účely našeho alba udělat speciální koberec o rozměru dvakrát dva metry, ale vtipné je, že jsme si jej museli nechat vyrobit v Belgii. Je to tedy konceptuální album, na kterém se prolínají naše hudební vlivy s tím, čím jsme si my osobně jako hudebníci prošli.

Jsou pro vás alba spíše sbírkami jednotlivých písní, nebo kompaktními celky?

Předchozí album nám vyšlo těsně před začátkem epidemie. Já jsem už mezitím dostal nápad natočit toto CD, ale mezitím udeřil covid. Protože v Lotyšsku a v sousední Litvě platila různá opatření, dařilo se nám i během pandemie většinou hrát jeden až tři koncerty měsíčně – někdy to bylo jen on-line, jindy s diváky, ale i tak jsme měli spoustu volného času, kdy jsme mohli skládat a věnovat se novému albu. Do studia jsme šli v srpnu 2020 a desku jsme natočili. Bereme ji jako jedno souvislé dílo. Já totiž mám rád alba. Teď jsme třeba museli vydat singl, ale to jen čistě kvůli propagaci. Jinak mám raději celá alba a nedokážu třeba říct, která je má nejoblíbenější píseň. Mám spoustu oblíbených alb už z dětství, například A Go Go od Johna Scofielda a mnoho dalších.

Jak u vás v kapele probíhá tvorba písní?

Dříve jsem byl v kapele hlavním autorem, ale tentokrát to bylo více kolektivní dílo. Já jsem napsal některé části alba, něco napsal bubeník, něco saxofonista, něco klávesista. Také jsme pracovali tím způsobem, že jeden z vás začal komponovat nějakou skladbu a předal to druhému, aby ji dokončil. Samozřejmě že jsme pak na jednotlivých nápadech dál pracovali na zkouškách. Také rádi nové skladby hrajeme na koncertech ještě předtím, než jdeme do studia. Podle reakcí diváků totiž poznáme, které pasáže moc nefungují. Ostatně teď na dvou českých koncertech, které máme před sebou, budeme určitě hrát i některé skladby z alba, které chceme vydat v t roce 2023 se zpěvačkou Paulou Saijou.

Natáčíte jak čistě instrumentální alba, tak nahrávky s hostujícími zpěváky. V čem je to pro vás jako hudebníka jiné?

Od začátku jsme byli instrumentální kapela. Postupně jsme však nacházeli ve svém okolí hudebníky a zpěváky, kteří byli naladěni na podobnou vlnu jako my. Na koncertech sice dál hrajeme především instrumentální hudbu, protože nás to tak baví, a já věřím, že lidem předáváme tu správnou energii. Navíc já mezi písněmi hovořím, představuji kapelu a myslím si, že hudba jako taková pak mluví sama za sebe. Ovšem někdy kolem roku 2017 jsme si řekli, že zkusíme vydat každý rok jedno album a budeme to tak dělat alespoň deset let. Už pět let se nám to daří a i letos na podzim vydáme novinku. Bude to koncertní nahrávka se zpěvem, pocta Janis Joplin, Jimimu Hendrixovi a Jimu Morrisonovi ve funkových a soulových aranžích. Sám mám tedy rád spíše instrumentální alba, ale se zpěváky je to také zábava. Obecně se mi líbí, když že hudebníci proměňují, když kapela nahrává různě zaměřená alba. Podívejte se třeba na Milese Davise. Každé jeho album je úplně jiné. Podobné je to u Johna Scofielda. Mám také rád kytaristu Mikea Sterna, ale ten má všechna alba stejná. Ovšem líbí se mi jeho styl hry. Jako kapelník jsem ale rád, když moje kapela natáčí různá alba. Možná někteří hudební kritici nebo někteří fanoušci mají rádi jen naše instrumentální nahrávky, a tak se zaměřují především na ně. A jiným se líbí alba se zpěvem. My jsme jen letos v létě koncertovali se třemi různými programy – jednak se zmíněnou poctou zpěvákům generace Woodstocku, dále především v Litvě ještě vystupujeme s programem 50 Years of Influence a zároveň už zkoušíme naživo písně z alba, které vyjde v roce 2023. Je to zábava a zároveň je to tak pro nás zajímavé. V létě jsme měli padesát koncertů, z toho dvacet pět veřejných a dvacet pět na soukromých akcích. Minulý víkend jsme měli dva koncerty v pátek a dva v sobotu. A každý z nich byl s jiným repertoárem.

Jak často hráváte v dalších pobaltských zemích?

Z těch čtyř koncertů minulý víkend byly tři v Lotyšsku a jeden v Litvě. A to je myslím aktuální poměr – čtvrtinu koncertů hráváme právě v Litvě. V Estonsku jsme hodně vystupovali v letech 2014–2017, ale v současné době už tam moc nejezdíme. Přece jen je to úplně jiná země s jiným jazykem. Vím, že vy toho máte stále hodně společného se Slováky, rozumíte si navzájem, ale u nás to tak není. Scény jednotlivých pobaltských zemí jsou více oddělené. Estonsko už je pro nás příliš na okraji. Nejezdíme moc ani do Finska, a za Estonskem už není nic… Hráváme tam samozřejmě občas na festivalech, ale moc se na tamní prostředí nezaměřujeme. Spíše nás zajímá právě Litva, Polsko, Německo. Litva je pro mne zajímavá i proto, že jsem studoval ve Vilniusu a trochu mluvím litevsky. Je to pro mne tedy snazší. Byl bych ale samozřejmě rád, kdyby trh jednotlivých pobaltských zemí byl více propojený. Vnímám, že Češi a Slováci spolupracují víc, že se víc navzájem znáte.

A koncerty celkově? Je o vaši kapelu takový zájem, jaký byste si představovali?

Díky tomu, že máme více různých projektů, si na nedostatek hraní nemůžeme stěžovat. Zvou nás například na popové i na jazzové festivaly, stejně jako na různé městské slavnosti a další akce. Celkově ale v Lotyšsku míst, kde se dá hrát, ubývá. Například v Rize zůstal jediný jazzový klub, naštěstí kousek od naší zkušebny. Po epidemii mnoho klubů skončilo a já tento problém vnímám například u svých studentů, které čím na jazzové akademii. V letech 2000–2015 fungovala velké množství klubů, dalo se hrát prakticky kdekoli. Jen v Rize existovalo možná patnáct míst, kde se dalo hrát. Když si dnes založíte kapelu nebo nový projekt, a je jedno, jaký hrajete žánr, máte problém někde si naživo zahrát. Naše kapela asi před pěti lety přestala hrát v klubech, dnes dáváme v Lotyšsku přednost větším sálům nebo divadlům. Ale hraní po klubech nám trochu chybí, a i proto mám rád zahraniční turné, při kterých se do klubů vracíme. Například na podzim se pravidelně vydáváme do Maďarska, Rumunska, Srbska a Slovinska. Začali jsme jezdit také k vám do České republiky, v říjnu nás čeká koncert na Slovensku. Baví nás také koncerty v Německu, kde je velmi otevřené publikum. Hráváme i na velkých festivalech, ale rádi se třeba na zpáteční cestě zastavíme i v malém klubu, abychom si znovu vychutnali tu divokou atmosféru, kterou máme rádi.

Foto archiv kapely

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Lotyšská instrumentální kapela Very Cool People nedávno vydala album s dlouhým názvem 50 Years of Influence + 30 Years of Cool Equals 13 Years of Music Hooliganism. Za pár dnů je přijede představit do Brna – bude hrát 17. září v klubu Music Lab. A vedle písní ze zmíněného alba se dostane i na úplné novinky z teprve chystaných projektů. Těch má totiž kapela v čele s kytaristou Elvijsem Grafcovsem, který odpovídá na naše otázky, na rozdávání.  více

„Dělali jsme to jako session, seděli jsme naproti sobě, aby měl divák zážitek, jako kdyby přišel na zkoušku,“ líčí zpěvák Dan Bárta, jak vznikalo jeho aktuální album Jedním dechem, nahrané společně s jazzovým Robert Balzar Triem a s maďarským trumpetistou Kornélem Fekete-Kovácsem. Nejvíce jazzové album v bohaté diskografii Dana Bárta vyšlo u brněnského vydavatelství Bivak Records a v brněnském studiu České televize se natáčelo.  více

Podoba hudebního folklorismu druhé poloviny 20. století byla výrazně ovlivněna jediným profesionálním hudebním tělesem – Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů neboli BROLNem. A právě ten oslavil 8. září 2022 v brněnském Besedním domě své sedmdesáté narozeniny.  více

Po covidové pauze brněnské ulice opět zaplnily kroje z různých koutů Moravy, ale i jiných zemí Evropy. První zářijový den začal Mezinárodní folklorní festival Brno. Stejně jako drtivá většina festivalů a pravidelných akcí se nemohla v posledních dvou letech konat, také MFF měl kvůli vládním opatřením pauzu. A proto pro letošní ročník zvolil výmluvný podtitul Žijem. Úvodní koncert obstaral na nádvoří Nové radnice tentokrát BROLN a byly k tomu dva speciální důvody.  více

Hudební festival Olomoucké barokní slavnosti na předposledním koncertu svého jubilejního, desátého ročníku ve Freskovém sále ZŠ Komenius v Olomouci nabídl večer se souborem Musica Florea. Pod uměleckým vedením violoncellisty Marka Štryncla vystoupili hudebníci s výběrem skladeb opomíjených klasicistních a raně romantických autorů Karla Kohauta, Jana Ladislava Dusíka a Johanna Nepomuka Hummela. Volba autorů nebyla náhodná – letos je tomu právě 210 let od Dusíkova a 185 let od Hummelova úmrtí. Po boku kmenových členů ansámblu – houslistek Magdaleny Malé a Simony Tydlitátové, violistky Lýdie Cillerové, violoncellisty Marka Štryncla a kontrabasisty Ondřeje Štajnochra – usedla za kladívkový klavír Petra Matějovávíce

Závěr letošního jubilejního pětadvacátého ročníku F SCÉNY představil na činoherní scéně Městského divadla Brno autorský pořad Iva Mikuše nazvaný O frajeroch a frajerkách.  více

Od čtvrtka 25. srpna se brněnští diváci mohli už po pětadvacáté vydat na letní folklorní večery neboli zavedenou přehlídku F SCÉNA. Tento malý festival lidové hudby pořádá folklorní sdružení Jánošík Brno. Jako obvykle byl program mezinárodní a regionálně i stylově pestrý. Pokud mluvím o stylu, nemyslím tím, že by se organizátoři dramaturgicky vzdalovali od lidové hudby. Mám na mysli spíše různá pojetí a zpracování lidového materiálu. Od historicky poučené interpretace (někdy také nazývané autentická interpretace) až po vystoupení s vyšší mírou stylizace. Na své si tak přišli diváci různých preferencí.  více

V hudebních archivech se skrývá kvanta dechberoucí hudby, která stále čeká na své novodobé objevení. Mluví se o tom s trochou nadsázky dnes a denně. Badatelé i umělečtí vedoucí se snaží pozapomenutou, avšak mnohdy vysoce kvalitní tvorbu vynést na světlo a rozšířit již tak pestrý kánon vážné hudby. Touha uvádět archivní díla opět v život je dramaturgickým předsevzetím nejen mnoha vědců a hudebníků, ale i festivalu Olomoucké barokní slavnosti. A letošní jubilejní desátý ročník připravil takových koncertů hned několik.  více

Album Zavrzlama bosenské skupiny Divanhana je podle průběžného pořadí prozatím druhou nejlepší světovou nahrávkou roku 2022 podle panelu rozhlasových publicistů World Music Charts Europe. Divanhana vystoupí v rámci Lednicko-valtického hudebního festivalu 26. srpna v Hlohovci a o den později v Břeclavi – Charvátské Nové Vsi. Na naše otázky odpovídá pianista skupiny Neven Tunjić.  více

Jubilejní desátý ročník hudebního festivalu Olomoucké barokní slavnosti do svého letošního programu zařadil ve dnech 18. a 19. srpna jedinečnou dramaturgickou lahůdku – jednu z historicky nejdůležitějších českých zpěvoher, která se však na pódiích operních domů či hudebních sálů příliš neobjevuje. Řeč je o Dráteníkovi, první původní české opeře zkomponované Františkem Škroupem na libreto z pera Josefa Krasoslava Chmelenského. V režii Kateřiny Křivánkové, s kostýmy a scénou Sylvy Markové a v hudebním nastudování Marka Čermáka ji provedlo těleso Volantes Orchestra, rezidenční soubor festivalu. Pěveckých rolí se chopili Matúš Šimko (Dráteník/Škroup), Lenka Cafourková Ďuricová (Růžena), Vincenc Ignác Novotný (Vojtěch), Zuzana Badárová (Liduška), Aleš Janiga (Květenský), Jiří Miroslav Procházka (Lána) a Martin Vodrážka (Kůl). Ryze činoherní roli Chmelenského – výše zmíněného autora libreta – a drába Hranatého ztvárnil Martin Mihál. Recenzent navštívil premiérové představení.  více

Multižánrový hudební festival Maraton hudby Brno již po sedmé dokázal, že ohromující množství hudby lze při precizní organizaci a troše štěstí vměstnat do jednoho prodlouženého víkendu. Od čtvrtka do neděle (11.–14. srpna) vybrané hudební sály, náměstí, nádvoří i ulice města zaplnila umělecká tvorba bezpočtu kapel, těles a specifických hudebních uskupení všemožných žánrů a stylů. Na své si přišli milovníci rocku, world music, jazzu, artificiální hudby, folkloru či improvizované hudby. V jedné věci se však letošní ročník od toho minulého zásadně lišil: rok 2022 představil historicky vůbec první rezidenční umělkyni festivalu, kterou se stala houslistka, flétnistka a klavíristka Anna Fusekvíce

Maraton hudby rozproudil již pošesté ulice, náměstí a mnohé prostory v Brně všemožnými hudebními žánry. Nejsou to však vždy nutně jen místa koncertního rázu. Soubor Hausopera se například v pátek 12. srpna vydal se svou operou Věčná slečna Bledá do Zemanovy kavárny. Ve třech víkendových uvedeních zde završí svoji Trilogii pro město, Brnu na míru vytvořený projekt připomínající jeho klady, zápory, ale především některé funkcionalistické stavby.  více

Festival Maraton hudby Brno letos zavádí novinku; post rezidenčního umělce. Jeden vybraný umělec se představí v různých hudebních polohách. Prvním rezidenčním umělcem festivalu Maraton hudby Brno se stane skvělá multiinstrumentalistka Anna Fusek.  více

Na jedné z hlavních scén hudebního festivalu Maraton hudby Brno, tzv. world music scéně, vystoupí v sobotu 13. srpna elita evropské world music hudby. Kdo všechno přijede, přibližuje významný publicista a současně dramaturg tohoto programu Milan Tesař.  více

Polská skupina MØW vystoupí ve čtvrtek 11. srpna na nádvoří Místodržitelského paláce v centru Brna v rámci jazzové scény festivalu Maraton hudby Brno. Na naše otázky odpovídají kapelnice a zpěvačka Ania Bratek a pianistka Aga Derlak, která se v minulosti v Brně představila i se svým vlastním jazzovým triem. Skupina MØW tentokrát představí své nové album W jednym pokojuvíce

Nejčtenější

Kritika

Hudební festival Olomoucké barokní slavnosti na předposledním koncertu svého jubilejního, desátého ročníku ve Freskovém sále ZŠ Komenius v Olomouci nabídl večer se souborem Musica Florea. Pod uměleckým vedením violoncellisty Marka Štryncla vystoupili hudebníci s výběrem skladeb opomíjených klasicistních a raně romantických autorů Karla Kohauta, Jana Ladislava Dusíka a Johanna Nepomuka Hummela. Volba autorů nebyla náhodná – letos je tomu právě 210 let od Dusíkova a 185 let od Hummelova úmrtí. Po boku kmenových členů ansámblu – houslistek Magdaleny Malé a Simony Tydlitátové, violistky Lýdie Cillerové, violoncellisty Marka Štryncla a kontrabasisty Ondřeje Štajnochra – usedla za kladívkový klavír Petra Matějovávíce