Vilém Spilka: Nedvědovo blues není o plantážích

26. říjen 2016, 2:00

Vilém Spilka: Nedvědovo blues není o plantážích

Překvapivý materiál zařadil na své nové album Podvod Vilém Spilka Quartet. Skupina, v jejímž čele stojí ředitel a dramaturg festivalu JazzFest Brno, totiž natočila instrumentální jazzové úpravy písní Hejna včel, Tulácký ráno, Na kameni kámen, Stánky a dalších táborákových hitů Jana Nedvěda. Ten měl možnost si nahrávku vyslechnout krátce po jejím dokončení a i o jeho reakci jsme hovořili s Vilémem Spilkou. A v rozhovoru pochopitelně došlo i na Portu, špekáčky a kotlík.

Viléme, proč ses rozhodl vydat album s úpravami písní Jana Nedvěda? Je to vtip, nebo naopak pocta autorovi, který nedávno oslavil 70. narozeniny?

Myslím, že to v sobě má něco z obou těchto poloh. Je v tom jistý cimrmanovský element, protože nechceme, aby kdokoli věděl, jak přesně to myslíme. Tak trochu to myslíme vážně a tak trochu ne. Především ty písničky mají svou hodnotu, a proto jsme si je vybrali. Navíc samy vybízejí k úpravě. Jejich syrová původní interpretace v rámci skupiny Brontosauři i samotného Honzy Nedvěda je ohlodaná na kost a tím pádem vytváří dost velký prostor na to, abychom s ním mohli něco rytmicky, harmonicky i ideově udělat. Písně samy tedy vyprovokovaly mé aranžérské myšlení, abych je nějak upravil, ale neznásilnil.

Coververze může fungovat i tehdy, když originál zjednodušíš. Ty ale mluvíš o původních verzích „ohlodaných na kost“. To znamená, že jsi při úpravách musel košatit?

Do jisté míry. Snažil jsem se respektovat základ Nedvědovy hudby, který je z větší části kvintakordický. Používají se zde tedy třítónové akordy, což je typické pro folkovou hudbu, country i některý pop. Kdybych přidával další intervaly a postavil harmonii na septakordech, nebylo by to úplně ono. Já jsem to sice několikrát udělal, ale jádro výběru jsem se snažil držet v harmonickém základu a přidat jen jiné nuance – metrické změny nebo improvizační plochy, které celek dostaly trochu jinam, kde se mohlo víc projevit moje jazzové „já“. To mám dnes totiž v sobě zakódované víc než folk, který jsem jako mladý hodně poslouchal. Přišlo mi tedy, že se všichni jako kapela můžeme dostatečně vyřádit a přitom základ může zůstat čistší. Měla vyniknout průzračnost těch písní, která pro někoho může být naivní – a pro mne v textech také je –, ale když si člověk texty odmyslí, zbude mu krásný hudební materiál, který člověka přímo vybízí, aby jej hrál.

Vnímáš tedy Jana Nedvěda více jako melodika než jako autora textových poselství?

Ano, více jako melodika, i když texty často s tou melodií určitou kýčovitostí korespondují. Možná jsou pro mne někdy příliš lamentační a také poplatné době, ve které vznikaly, ale dokážu se od nich oprostit. Texty nám ale pomáhaly při frázování melodií. Vždy je dobré ve frázování témat texty písní respektovat. Posluchači je tak znají, a když píseň znásilníte, najednou vypráví jiný příběh. To byl tedy možná hlavní vliv textů na naši hudbu. Ale jak jsem říkal, Nedvědovy texty jsou lamentace nebo malé stížnosti na to, jak funguje svět, prostě taková zpověď idealisty. Vnímáme je trochu jako ekvivalent amerického blues, jehož původní lamentovali nad otroctvím nebo prací na plantáži. Nedvědovo blues není o plantážích, ale o tom, že člověk má nějaké životní ideály a hodnoty, které mu svět a doba boří.

Snažil ses tedy, aby lidé písně ve tvé úpravě poznali?

Většinou samozřejmě ano, ale zároveň do aranžmá vždy přidal nějaký hlavolam. Například píseň Hejna včel je napsána hodně s respektem k původní verzi, ale je do ní vložena dlouhá instrumentální pasáž, kde se hraje téměř úplně svobodně a kde není ani definována harmonie, ale hraje se volně kolem pedálového tónu, který celou skladbu sjednocuje. Ta píseň je totiž napsána tak, že jí po celou dobu dominuje opakující se riff a nad ním se nese melodie. Říkal jsem si, že by byla škoda bourat to, co skvěle funguje. Základ je tedy původní a mimochodem interpretace Brontosaurů je skvělá, Jan Nedvěd tu píseň dobře napsal a kapela výtečně zazpívala. Ale řekli jsme si, že vzhledem k té lamentaci v textu tam vsuneme takovou trošku naštvanou pasáž s disonancemi, které tu píseň trochu posunuly. Ale základ respektujeme.

Mluvíš v množném čísle. Představme si tedy tvé spoluhráče.

Saxofonista Radek Zapadlo je můj dlouholetý kamarád, se kterým jsem toho nahrál už strašně moc a který působí v podstatě ve všech mých kapelách. Původně hrál především na tenor, ale v této kapele je to dnes častěji altka a sopránka. Na bicí hraje Martin Kleibl, který v kapele se mnou naopak funguje poprvé. Původně se věnoval klasice a k jazzu se dostal postupně. A můj kolega z festivalu JazzFest Brno Vlastimil Trllo hraje na basu. Původně je to baskytarista, ale v poslední době se přeorientoval i na kontrabas. Hraní v této sestavě nás baví nejen proto, že jsme kamarádi, což je základ, ale máme se také stále co učit a můžeme se posouvat dál.

Když jsi do kapely přišel s nápadem natočit písně Honzy Nedvěda, jaké byly reakce spoluhráčů?

Byly smíšené – Radek Zapadlo tomu dokonce vyloženě nevěřil. Možná měl trochu pochyby, protože lidé jej a potažmo nás ostatní vnímají jako udržovatele čistoty žánru nebo muzikanty, kteří moc nedělají kompromisy. Ale já se na to už několik let dívám jinak. Pokud to člověk myslí vážně a upřímně, své publikum si najde. A pokud ne, tak dělá asi něco špatně. Já jsem to vážně myslel. Radkovi jsem to postupně vysvětlil a on myslím pochopil, že tato hudba může fungovat, ještě než jsem přinesl první aranže.

Vím, že jsi materiál, v té době již natočený, konzultoval i s Janem Nedvědem. Jaká byla jeho reakce?

S Janem Nedvědem jsem se potkal na jaře v Brně na Musilce, bylo to na Apríla, což odpovídalo té situaci. Asi čtvrt hodiny jsme o projektu mluvili v šatně a já jsem mu potom poslal námi upravené skladby. Nejvíc se mu prý líbila Hejna včel. Myslím, že to vzal a že v jeho reakci nebyl ani náznak nějaké urážky a ani neměl pocit, že bychom to mysleli pejorativně. A tak jsme to také nemysleli, jak jsem vysvětloval na začátku. Myslím, že když někdo vezme váš materiál a zpracuje ho jinak, tak většinou, pokud to není vyložená parodie nebo výsměch, to původnímu autorovi polechtá ego.

A dokázal sis představit, že by to vůbec neakceptoval?

Ano, počítal jsem s tím jako s plánem B, který bych musel řešit. Souhlas autora je ale důležitý spíše po morální stránce, právně není plně vymahatelný. Když se budeme bavit o autorských honorářích, tak jdou především jemu, a tak na tom v principu nebude materiálně tratit. Byl by vlastně sám proti sobě, kdyby souhlas nedal.

Známých písní Jana Nedvěda je mnohem víc než těch osm, které jsi na album nakonec zařadil. Podle čeho jsi je vybíral?

Sám jsem přemýšlel, co vyberu, protože dobrých písní má určitě tři nebo čtyři desítky. Bral jsem ty, které mi začaly znít v hlavě a samy si říkaly o úpravu. Nabízela se například píseň Valčíček, u které jsem mohl obligátně změnit metrum z 3/4 na 5/4, ale nakonec mi přišlo zbytečné takhle to „znásilnit hlavou“. Čekal jsem tedy na písně, které mě intuitivně osloví a ty jsem potom zpracoval. Růže z papíru je třeba na sedm osmin a má takový „jazzovo-balkánský nádech“, ale o toto metrum si „sama řekla“. Tulácký ráno jsem předělal ze 4/4 na 3/4, protože mi atmosféra zamlženého rána na Oslavce nebo na Sázavě přišla k valčíku adekvátní. A Stánky jsem musel přepracovat, protože refrén jsem původně dělal taky hlavou a nevyplatilo se to. Napsal jsem tedy druhou variantu.

Vím, že k projektu jste pořídili i sadu fotografií…

Ano, strávili jsme příjemný víkend na Oslavce. Fotografoval nás Roman Franc, který stále používá klasický svitkový film. Trávili jsme čas na osadě, vařili jsme si bramborový guláš v kotlíku, opékali špekáčky a večer jsme šli do vesnice do hospody. Vyfotili jsme se i tam a zapředli konverzaci se skutečnými trampy, mezi něž jsme perfektně zapadli.

Nechtěli byste s nedvědovkami vyrazit na folkové a trampské festivaly?

Trochu o tom uvažujeme a samozřejmě vznikl nápad, že bychom se přihlásili na Portu. Doufám, že na to nezapomenu a že nepromeškáme termín přihlášky. Bylo by to pokračování původní cimrmanovské ideje. Tyto písničky budeme rok nebo dva hrát intenzivně a pak už jen výběrově. Myslím, že další album z nedvědovek bych udělat mohl, ale byl by to opakovaný vtip.

Skladby hrajete na koncertech. Zaznamenal jsi už nějaké reakce posluchačů, kteří Honzu Nedvěda neznají? Například v zahraničí?

Na festivalu ve Vsetíně po nás hráli Slováci a ptali se, jestli jsou to moje skladby. A říkali, že jsou dobré. A v srpnu jsme koncertovali v Maďarsku v Debrecínu, což bylo tedy naprosto neznalé publikum. Vysvětlil jsem, co je to za skladby, a vzali to skvěle. Přidávali jsme a užili jsme si to. Lidé to brali tak, že je to dobrá hudba, navíc slušně zahraná a s naším vlastním vkladem.

Vilém Spilka/ Vilém Spilka Quartet/ Foto Roman Franc

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dnes již světoznámá švédská kapela Dirty Loops zakončila v sobotu 30. listopadu v brněnském Metro Music Bar své podzimní evropské turné. Koncertem kapela přispěla do programu sedmnáctého ročníku funkového, soulového a jazzového festivalu Groove Brno. Trio virtuózních muzikantů ve složení Jonah Nilsson – zpěv a klávesy, Henrik Linder – basová kytara a Aron Mellergård – bicí se proslavilo perfektní technickou zdatností, propracovanými vlastními kompozicemi i cover verzemi známých, zejména popových písní. Tyto písně jsou však v jejich aranžích často reharmonizovány a stylem se blíží ke kombinaci disca, popu a jazz fusion. Aby se muzikanti nemuseli uchýlit k používání předem nahraných podkladů, doplnil trio při tour klávesák a vokalista Kristian Kraftlingvíce

Největší koncertní projekt stávající sezóny 28. a 29. listopadu zahájil abonentní řadu Filharmonie v divadle II. První polovinu věnovala Filharmonie Brno pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese třem kratším kompozicím Ericha Wolfganga Korngolda a Josefa Bohuslava Foerstera. Druhou část pak vyplnila monumentální Píseň žalobná Gustava Mahlera, která zazněla v původní třívěté verzi. Orchestr doplnil Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy, a čtveřice sólistů ve složení Chen Reiss – soprán, Stefanie Irányi –alt, Attilio Glaser – tenor a Michael Wagner –baryton. Dvojice koncertů navíc připomínala velká výročí: 90 let od premiéry (28. 11. 1934) původní třívěté verze Mahlerovy Písně žalobné, která se odehrála v Brně, a 100 let od otevření brněnského studia Českého (Československého) rozhlasu.  více

Hudební soubor Ensemble Opera Diversa dal svému poslednímu orchestrálnímu koncertu letošního roku osobitý „spin“. Večer se odehrál 26. listopadu v hudebním klubu Alterna, který je spíše sídlem rocku, elektroniky a indie popu než koncertním sálem artificiální hudby. Dvojice vybraných skladeb sestávající z premiérovaného díla Vojtěcha Dlaska Querellovy písně pro sopránový saxofon a smyčce a skladby Miloslava Ištvana Hard Blues pro pop-baryton, soprán, recitátora a komorní soubor tomu rovněž odpovídala. Ištvanův Hard blues přirozeně propůjčil celému večeru i jméno – právě onen střet artificiálního, komponovaného a cíleně „uměleckého“ světa (myšleno bez pejorativního nádechu) s afroamerickými autentickými hudebními projevy vyvěrajícími z hlubin duše životem zkoušeného člověka byl totiž středobodem večera. Nejednalo se tedy o pouhou stylovou inspiraci, nýbrž o inspiraci tematickou, která byla inherentně přítomná také v úvodním díle večera. Tím byla skladba Querellovy písně inspirovaná románem Jeana Geneta, již dříve věnovaná souboru Ensemble Opera Diversa, tentokrát však v nové instrumentaci.  více

Poslední z komorních koncertů v brněnských vilách na festivalu Janáček Brno 2024 se odehrál v neděli 24. listopadu odpoledne. Smyčcové kvartety Vítězslavy Kaprálové, Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka provedlo ve vile Löw-Beer Janáčkovo kvarteto ve složení Miloš Vacek – 1. housle, Richard Kružík – 2. housle, Jan Řezníček – viola a Lukáš Polák – violoncello.  více

Abonentní řadu Filharmonie doma zahájila ve čtvrtek 21. listopadu v Besedním domě Filharmonie Brno pod vedením Roberta Kružíka. Zatímco první polovina byla věnována skladbám Johanna Sebastiana Bacha, ovšem v úpravě autorů 20. století, druhou polovinu vyplnila Symfonie č. 4 Alfreda Schnittkeho. V další kompozici první poloviny před orchestr předstoupil houslista Martin Pavlík, a ve Schnittkeho Čtvrté symfonii se k orchestru přidali mezzosopranistka Hana Kopřivová a tenorista Pavel Valenta. V obou polovinách koncertu pak orchestr doplnil pěvecký sbor Gaudeamus Brno pod vedením Daši Karasové a Martiny Kirovévíce

Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková, a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Raman Hasymau (Števa Buryja).  více

Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Nejčtenější

Kritika

Jedním z největších lákadel letošního ročníku Expozice nové hudby bylo bezpochyby uvedení skladby Communicating Vessels v okouzlujících prostorách vodojemů na Žlutém kopci. Společné dílo Radima Hanouska (*1971), Michala Wróblewského (*1988), Františka Chaloupky (*1981), Iana Mikysky (*1994) a Kristýny Švihálkové (*1997) zaznělo ve čtvrtek 17. října v podání skladatelů samotných ve světové premiéře. Kompozice Communicating Vessels (Spojené nádoby) vznikla na objednávku festivalu a byla vytvořena speciálně pro prostor brněnských vodojemů. Spojené nádoby tematizují a „oslavují“ uchovávání látek různých fyzikálních skupenství, které se staly samozřejmostí našeho každodenního života až do míry, že je téměř nevnímáme. Za nádobu je také možné označit člověka vnímajícího a myslícího, jehož mysl může být naplněna různým obsahem. Za spojení nádob by se pak také dalo považovat spojení pěti muzikantů–skladatelů v tomto jedinečném projektu.   více