Vojtěch Dyk a Josef Buchta – jazz jako hudba pro všechny

Vojtěch Dyk a Josef Buchta – jazz jako hudba pro všechny

Zpěvák Vojtěch Dyk a brněnský B-Side Band vedený Josefem Buchtou mají za sebou krátké turné snů. Minulý týden proběhlo pět společných koncertů s Američanem Kurtem Ellingem, držitelem Grammy, právem považovaným za jednoho z nejlepších jazzových zpěváků současnosti. Následující rozhovory probíhaly v Janáčkově divadle ve středu 4. prosince. Orchestr měl za sebou vyprodaný úterní koncert v Mahenově divadle a právě absolvoval odpolední zkoušku v Janáčkově divadle. Do dalšího vyprodaného koncertu zbývaly asi dvě hodiny…

Josef Buchta (zakladatel a kapelník B-Side Bandu, pořadatel festivalu Moravia Music Fest)

Kurt Elling vystoupil v Brně v rámci Moravia Music Festu už v roce 2011. Předpokládám, že tehdy se začal odvíjet příběh vaší spolupráce…?
Ano, Kurt Elling vystoupil před dvěma lety jako hlavní hvězda festivalu Moravia Music Fest v kině Scala. Tehdy jsme si po koncertě otevřeli láhev vína, zběžně jsme se bavili a já jsem mu pustil nahrávku B-Side Bandu. Domluvili jsme se tenkrát, že není vyloučeno, že bychom mohli něco udělat společně. Asi po půl roce jsme se mu znovu ozvali s tím, že bychom něco rádi udělali. Tři čtvrtě roku probíhala komunikace, až jsme se na všem domluvili. Dnes máme za sebou první koncert a já musím říct, že ze spolupráce s Kurtem jsme všichni nadšení. Je to pokorný člověk, který však do svého zpěvu dává spoustu energie. A spolupráci s ním cítí každý z nás jako velmi přínosnou věc.

Všiml jsem si při zkoušce, že Kurt Elling ke spolupráci přistupuje opravdu s pokorou, ale že současně neváhá například poradit muzikantům z rytmické sekce. Berete ho tak trochu jako učitele?
Je to přece jen nejlepší jazzový zpěvák na světě a takového určitě každý rád vyslechne. Jeho poznámky mají pochopitelně svou logiku, ale jedná se jen o drobné nuance. Asi v tom smyslu, že už teď je to dobré, ale mohlo by to být ještě lepší.

Jak jste s Kurtem Ellingem dávali dohromady společný repertoár?
Rozhodoval se víceméně sám. Poslal nám asi šest nebo sedm skladeb, které chtěl zpívat. Já jsem z těch sedmi vybral, co se nám líbilo, na tom jsme se dohodli, a nakonec zpívá čtyři sólově a jeden duet s Vojtou. Prvotní výběr byl tedy na něm, ale například skladba Nature Boy tam původně nebyla. Je to ale naše oblíbená, vyžádali jsme si ji a on s tím souhlasil.

Uvědomil jsem si, že B-Side Band má s Kurtem Ellingem společnou jednu zajímavou věc. Vedle jazzových standardů vy i on upravujete také hity světové populární hudby. V čem je váš přístup jiný?
Kurt je v pozici, kdy nemusí dělat tolik kompromisů jako my, může se držet čistějšího žánru. A když potom udělá desku, na které má předělávky popových hitů, jsou to tak neskutečné úpravy, že skoro nepoznáte ústřední téma. My – a to Kurt pochopil – u nás vyprodáváme velké sály jako Mahenovo divadlo, Janáčkovou divadlo, dvakrát Kongresové centrum v Praze. A to by bez určitých kompromisů nešlo.

Ano, ale opravdu se vám daří nabízet jazz masám. Cítíte něco jako zodpovědnost?
Když jsem B-Side Band zakládal, chtěl jsem dělat bigband jinak. Mým cílem byla kapela, která by hrála opravdu pro hodně lidí. Nechtěli jsme rok zkoušet a potom udělat koncert pro padesát lidí. Takových bigbandů totiž bylo v Brně za posledních dvacet letech několik a taková koncepce mě nelákala. Nakonec došlo k několika šťastným náhodám a jednou z těch opravdu zásadních křižovatek bylo spojení s Vojtěchem Dykem. Musím ovšem říct, že on pomohl nám, ale také my jsme pomohli jemu. Až s B-Side Bandem totiž celá republika pochopila, jaký to je zpěvák. Nechci hodnotit kapelu Nightwork, ale v ní se jeho technické a improvizační schopnosti neprojevily, zatímco u nás ano. Dnes máme masové návštěvnosti a snažíme se lidem dávat od každého něco a také je trochu vychovávat. Repertoár je asi půl na půl, zařazujeme i náročnější věci, ale nemůže taková být celá dramaturgie. To by nedopadlo dobře.

Čím je pro vás Vojtěch Dyk jako zpěvák výjimečný?
Je naprosto svobodný. Na pódiu se chová jako dítě, kterému dáte hračku. Se začátkem koncertu se přepne, dostane se do úplně jiného světa a naplno projevuje svou schopnost improvizace a své srdce. Spolupracoval jsem s řadou jiných zpěváků, ale s něčím podobným jsem se ještě nesetkal. Nejde jen o zpěv, o charisma nebo popularitu. Jde o celou osobnost. A takových zpěváků u nás za posledních padesát let moc nebylo.

Co chystáte s B-Side Bandem v příštím roce?
Příští rok chceme natočit autorskou desku, na kterou už máme téměř hotový repertoár. Na jaře chystáme slovenské turné. A máme už také jeden plán na rok 2015: Vojtu napadlo, že bychom mohli udělat jeden velký koncert v O2 Aréně.

Vojtěch Dyk (zpěvák nejen B-Side Bandu, vítěz ceny Anděl 2012 v kategorii Zpěvák roku):

Vojto, kdy jste slyšel poprvé Kurta Ellinga?
Asi v šestnácti letech jsem dostal jedno jeho cédéčko. Tehdy jsem jej asi slyšel poprvé, ovšem tenkrát mi to moc neříkalo. Bylo to na mě příliš složité, měl jsem raději popovější hudbu. Ale postupně jsem si k němu nacházel cestu.

Dlouhou cestu prošel i samotný Kurt Elling. Nejprve zpíval starou a klasickou hudbu ve sborech, měl své gospelové období, až se dostal k jazzu a přes něj k jazzovým úpravám popových skladeb. Jak jste reagoval na to, že budete s člověkem takového záběru a především takových kvalit zpívat na jednom pódiu?
Především jsem si to vůbec nedokázal představit. Netušil jsem, že je možné, že by si někdo z Česka mohl jako hosta pozvat někoho z Ameriky a zvlášť někoho, kdo je v jazzové muzice tak známý. U nás sice většina lidí Ellinga nezná, ale muzikanti o něm dobře vědí. A mně tedy přišlo neuvěřitelné, že je něco takového možné.

Nakonec se to ale stalo. Jak na vás Kurt jako člověk působí?
Já jsem si pro něj vymyslel označení „pozitivní mafián“. Jeho vystupování, ale i to, jak chodí, jak zpívá, to všechno mi připomíná Chicago 30. a 40. let. Ale současně je v jeho osobnosti něco jakoby z new age, taková ta otevřenost, daná americkou mentalitou. Pro Američany totiž nic není problém. Všimněte si, jak často Kurt Elling používá slovo „sure“ – „Jistě, udělejte to, jak chcete, já se přidám“. Myslím, že si udělal k nám do Česka hezký výlet a my jsme se mu to snažili zpříjemnit.

Mluvil jste o tom, že jste si k hudbě, jaké se Kurt Elling věnuje, musel najít cestu. Inklinoval jste někdy dříve k jazzu nebo konkrétně k bigbandům?
K jazzu ano, ale zrovna k bigbandu ne. Že mě Josef Buchta oslovil, je náhoda… ale asi jsme se měli potkat. Jazz jsem ovšem měl kolem sebe, protože u nás v širší rodině je spousta jazzových hráčů.

Zpívání s B-Side Bandem je úplně jiná disciplína než hraní s vlastní kapelou, ať to byl Nightwork nebo to v budoucnu bude cokoli jiného. V čem je podle vás hlavní rozdíl?
Zpívat převzaté věci je těžší především kvůli tomu, že se musím učit hrozně moc textů, což nemám rád. A tak doufám, že na další cédéčko přispěju i autorsky. Na druhou stranu mám v bigbandovém zpívání pocit větší svobody. Zpěvák tam může mnohem lépe ukázat, co v něm dřímá.

Bigband vám tedy pomohl odhalit některé rysy vaší pěvecké osobnosti. Zároveň ale spousta posluchačů chodí na koncerty B-Side Bandu především kvůli vám, takže vlastně nepřímo učíte davy poslouchat jazz. Cítíte něco jako zodpovědnost?
Zodpovědnost asi ne, protože mě nikdo nenutil zpívat jazz. Nikde nemám napsáno, že musím propagovat bigband. Jen mě to hrozně baví a myslím, že to baví i těch devatenáct kluků, s kterými stojím na pódiu. A když pozveme Kurta Ellinga, pak i z těch mas, které asi přijdou na nějakého Dyka a nějaký B-Side Band, tedy na to co znají, bude třeba nějakých třicet až čtyřicet lidí Ellinga dál poslouchat. A to je super. Bylo by geniální, kdyby se z jazzu stal mainstream.

Ale vždyť ve 30. nebo 40. letech to mainstream byl…
Samozřejmě, a třeba se to vrátí. Myslím, že ta doba, kdy zpěvák přijde na pódium s cédéčkem, dá je zvukaři a nahrávka se během koncertu dvakrát zasekne, pomine.

Bavíme-li se o jazzu jako mainstreamu, musím připomenout nejnovější album Kurta Ellinga 1619 Broadway, na kterém zpěvák vzdává hold několika generacím tvůrců amerických muzikálových melodií a evergreenů. Zajímá vás tento zlatý fond amerického popu, nebo je pro vás důležitější současná tvorba?
Pro mne je současná tvorba důležitější. Ne že bych ze starých melodií vůbec nečerpal, ale Kurt tím opravdu žije. Zbožňuje například Johna Coltranea a v písni Resolution má přesně okopírované jeho saxofonové sólo, což je pro zpěváka hrozně těžké. Mne mnohem víc baví udělat například ve swingovém hávu píseň od Rage Against The Machine.

Co vás čeká v nejbližší době?
Teď se věnuji především přestavování chalupy. Až budu hotov, snad konečně dojde k tomu, že tam budu moci sám tvořit hudbu. Mezitím budu jezdit s B-Side Bandem a budeme chystat možná dalšího zajímavého hosta. A budu také dávat dohromady svou novou kapelu.

Foto Tino Kratochvil

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Kombinace výborného hlasového projevu, originálních textů, gestikulace a průvodního slova mezi písněmi dělá z Bártových už tak velmi dobrých vystoupení jedinečnou podívanou.  více

Cyklus koncertů staré hudby Hudební lahůdky se netradičně vypravil do rockového klubu. Publikum si kromě zážitku mělo odnést i poznání, že improvizace patřila do hudby dávno před jazzem.  více


Slavný román Jane Eyrová od spisovatelky Charlotte Brontëové inspiroval řadu umělců. Mimořádná próza patří k vrcholům romantické literatury. O jejím významu svědčí také přes třicet filmových, televizních a muzikálových adaptací. A právě v české premiéře uvedlo o víkendu Městské divadlo Brno (MdB) její muzikálové zpracování. Inscenace režiséra Petra Gazdíka představuje silné a působivé hudební divadlo, které zaujme hudebním nastudováním, pěveckými i hereckými výkony, ale také kostýmním, scénografickým i pohybovým zpracováním.  více

Pod „šifrou“ 29/2 (čti „Dvacátý devátý únor“) se skrývá kapela, která vznikla tak trochu z legrace. Použila kompoziční postupy, které by při psaní písní vůbec neměly fungovat. Sjednotila muzikanty, kteří si už z podstaty snad ani nemohou navzájem rozumět. A přitom vzniklo album velmi silných písní, které při vší experimentálnosti mají hlavu a patu a funguji i jako celek.  více

Hudební festival Moravský podzim včera došel do finále – v průběhu sedmnácti dní zazněla hudba skladatele Jana Nováka, díla světových minimalistů i tvorba arménských umělců. A právě arménská dramaturgická linka 51. ročník festivalu v sále Janáčkova divadla uzavřela. Nejednalo se však o arménskou hudbu v nastudování Filharmonie Brno, která festival pořádá, ale o skutečnou Arménskou filharmonii v čele s dirigentem Eduardem Topčjanem. Jako sólista vystoupil violista Luca Ranieri a zazněla díla Tigrana Mansurjana, Aveta Terterjana a Arama Chačaturjana. Koncert se konal při příležitosti 30. výročí arménské nezávislosti a byl zaštítěn J. E. Ashotem Hovakimianem, velvyslancem Arménské republiky v tuzemsku.  více

Letošní ročník hudebního festivalu Moravský podzim se svým tematickým ukotvením ani okrajově nedotýká skladatelského odkazu Antonína Rejchy. Jeho Umění variace aneb 57 variací pro klavír (L’Art de varier ou 57 Variations pour le piano-forte), op. 57, věnované knížeti Louisi-Ferdinandovi Pruskému, se však objevilo na program úterního koncertu 12. října v Besedním domě. Není se čemu divit: Filharmonie Brno, která festival pořádá, se propagaci díla tohoto českého rodáka poměrně intenzivně věnuje ve svých abonentních koncertech či nedávno vydanou nahrávkou skladatelovy Lenory. Tento rok si navíc připomínáme výročí 185 let od Rejchova úmrtí. S celovečerním cyklem variací vystoupil srbsko-americký klavírista Ivan Ilić, který momentálně pracuje na pětidílné řadě kompaktních disků s názvem Reicha Rediscovered, z níž třetí a momentálně nejnovější přírůstek vyšel v lednu tohoto roku.  více

Brněnskému kytaristovi Milanu Kašubovi, se kterým v poslední době koncertuje, připravila knihu k osmdesátinám. Současně dala dohromady další knížku s vlastními texty a ilustracemi. Vyšlo jí živé album a průběžně připravuje videoklipy, ve které jsou její texty tlumočeny do českého znakového jazyka. Zpěvačka, textařka a výtvarnice Dáša Ubrová prožívá pestré tvůrčí období.  více

Novinkou Městského divadla Brno je hudební inscenace První rande. Co vše se může stát na prvním dostaveníčku naslepo, se dozvíte v této svižné muzikálové komedii, která měla premiéru před sedmi lety na Broadwayi. Její brněnská podoba v evropské premiéře a v režii Stanislava Moši představuje vtipné, herecky svižné, plnokrevné a hudebně přitažlivé divadlo.  více

Jedním z koncertů hudebního festivalu Moravský podzim, které jsou věnovány památce skladatelského – a v tomto případě i básnického – odkazu Jana Nováka, se stal páteční večer s názvem Ludicra. V sále Besedního domu zaznělo v provedení violoncellisty Štěpána Filípka a ansámblu Brno Contemporary Orchestra pod vedením Pavla Šnajdra pět světových premiér na latinskou poezii Jana Nováka z částečně autobiograficky laděné sbírky Ludicra. Novákovu poezii zhudebnili Jakub Rataj, Lenka Nota, Barry Wan, David Carpenter a Jana Vöröšová.  více

Barvitá dramaturgie letošního ročníku festivalu Moravský podzim vsadila také na tradiční francouzské písně v podání souboru Le Poème Harmonique, který řídí loutnista, kytarista a dirigent Vincent Dumestre. Renomovaný soubor představil program Na palácových schodech (Aux marches du palais), kterým si již dávno získal světový věhlas u posluchačů i kritiků. Brněnské publikum jej vyslechlo včera v Besedním domě.  více

Hudební festival Moravský podzim v Janáčkově divadle vykročil do druhé padesátky. Program jeho včera zahájeného 51. ročníku připomíná především skladatelský odkaz Jana Nováka, jehož stoleté narozeninové jubileum připadá na tento rok. Kromě Novákových děl v provedení nejrůznějších ansámblů a sólistů zazní také díla amerických, českých a ruských minimalistů. Dramaturgickou trojici letošního ročníku uzavírá hudba z Arménie, která vyvrcholí závěrečným festivalovým koncertem Arménské filharmonie. Včerejší zahájení festivalu ale obstarala pořadatelská Filharmonie Brno v čele s Dennisem Russellem Daviesem. Dále vystoupili zpěvačka Angélique Kidjo a varhaník Christian Schmittvíce

Kontrabasista František Uhlíř je nejen vynikajícím kontrabasovým interpretem, ale také neuvěřitelně plodným autorem - k loňským sedmdesátinám si nadělil hned trojici alb: s triem MUH (Magris-Uhlíř-Helešic) s italským pianistou Robertem Magrisem album A Step Into Light, s dalším triem KUH (Kohldorfer-Uhlíř-Helešic) desku Old Souls a do třetice reprezentativní CD Story Of My Life, velkolepou sedmidílnou suitu pro jazzový septet. Koncertní provedení této hudební autobiografie bylo na programu přehlídky JazzFestBrno už pro loňský ročník, ale covidové restrikce vše odsunulo na letošní září. Šťastný dramaturgický záměr tady vše spojil se symbolickou oslavou červencových osmdesátin Vincence Kummera, rovněž absolventa oboru kontrabas na brněnské konzervatoři (což starší z jubilantů v pozvánce na koncert vtipně glosoval slovy „brněnská basová škola slaví“). Zbytečná skromnost: oba jubilanti předvedli na pódiu skvělé výkony popírající jakékoliv věkové limity a potvrdili, že patří (spolu s nedávno zesnulým Jiřím/Georgem Mrázem a Miroslavem Vitoušem) ke světově uznávané české kontrabasové škole. Dvojkoncert obou jubilantů tak nabídl každému z nich jeden „poločas“, při kterém dostali možnost představit vlastní tvorbu (Uhlíř autorskou, Kummer převážně aranžérskou), spoluhráče a hosty.  více

„Album o zatemňování estetizací stoji na větě, že se lidé skrz krásu nemohou dostat do dolní části země,“ vysvětluje na svém webu kapela Pátí na světě a pokračuje: „Původně kvarteto, dnes trio, vydává se do hájemství sirupovitých smyčců. Tímto lepkavým houštím klestí si cestu k dalším a dalším refrénům, jež se tak lehce ztrácí u táborových ohňů.“ Skupinu, která v červnu vydala své druhé album Jupiter Carousel, dnes tvoří Tomáš Deležal (dechový syntezátor EWI), Petr Fučík (bicí, klávesové nástroje) a Ivan Palacký (kytara, zpěv). Všichni při mají na brněnské alternativní scéně už leccos za sebou, Palacký byl například jedním z pilířů velmi zajímavé skupiny Sledě živé sledě a za zmínku stojí i jeho duo s Peterem Grahamem Palagrachio, v němž hrál na pletací stroj. Pátí na světě sice navazuje na mnohé ze zdejší alternativní scény, mnoho toho v určitých fragmentech a vrstvách připomíná, ale přes to všechno jde o jednu z nejoriginálnějších kapel, které momentálně na Moravě fungují.  více

Opera je mnohými lidmi vcelku právem považována za jednu z nejvýše postavených forem artificiální tvorby. Není se ostatně čemu divit – nejenže v sobě snoubí hudbu i divadlo, ale pro mnohé skladatele představuje zvládnutí celého operního aparátu nejvyšší možnou kompoziční metu. Lze ale i pochopit, že někomu může operní tvorba připadat vzdálená a cizí, odtržená, přespříliš „vyumělkovaná“, zbytečně závažná a někdy snad až lartpourlartistická. Projekt Hausopera se snaží tuto strnulou krásu opery přenést do každodenního života a ušít operu konkrétnímu prostoru na míru. V říjnu 2018 tak zaznělo Poslední polo, první opera projektu, v lázních na Rašínově ulici a dnes – tedy ve dnech 17., 18. a 19. září – zavedly opery Věčná slečna bledá a Hra o Malinu posluchače do Zemanovy kavárny a cukrárny, dále do pasáže Alfa před Knihkupectví Michala Ženíška. Kostýmy u obou děl navrhla Zuzana Rusínová a scénografii Tomáš Rusín. Light design Věčné slečny bledé vytvořila Barbora JágrováPavla Beranová pak navrhla light design u Hry o Malinu. Oba tituly režíroval Jiří Nekvasilvíce

Violoncellovým recitálem zahájil Spolek přátel hudby při Filharmonii Brno koncertní sezónu 2021/2022. První abonentní večer představil v sále Besedního domu Baladu d moll op. 3 č. 1 a Serenádu A dur op. 3 č. 2 Josefa Suka, Pohádku Leoše Janáčka, Klid op. 68 č. 5 a Rondo op. 94 Antonína Dvořáka a Sonátu A dur Césara Francka. Skladby nastudovali violoncellistka Michaela Fukačová a klavírista David Mareček. Koncert byl součástí společného turné obou umělců s názvem Můj hudební domov pořádaného hudebního agenturou C.E.M.A. Kromě Brna tak program putuje také do Hradce Králové, Prahy a Karlových Varů. Dříve, než hudebníci nastoupili na pódium, přivítala posluchače předsedkyně Spolku přátel hudby a osobnost brněnského hudebního života Alena Veselá, doprovázena klarinetistou Filharmonie Brno Emilem Drápelou. Společně pokřtili Drápelovu novou publikaci Jak se žije v orchestru s podtitulem Nevážené fejetony o vážné hudběvíce

Českou premiéru broadwayského muzikálového hitu Pretty Woman včera zažili návštěvníci Městského divadla Brno. Inscenace v režii Stanislava Moši v tomto divadelním zpracování slavného filmového trháku zdůraznila jeho přednosti. Do přestávky se divák v tomto příběhu o novodobé Popelce ponejvíce královsky směje a baví, ve druhé půli je potom rýsovaná zejména jímavost a lyričnost celého titulu.  více

Dvě soboty po sobě měli návštěvníci festivalu Olomoucké barokní slavnosti možnost poslechnout si díla méně známých autorů, jejichž hudba nejenže v mnoha ohledech výrazně překonávala dobový standard, ale jejichž osudy byly s Olomoucí navíc úzce spjaty.  více

Nejčtenější

Kritika

Slavný román Jane Eyrová od spisovatelky Charlotte Brontëové inspiroval řadu umělců. Mimořádná próza patří k vrcholům romantické literatury. O jejím významu svědčí také přes třicet filmových, televizních a muzikálových adaptací. A právě v české premiéře uvedlo o víkendu Městské divadlo Brno (MdB) její muzikálové zpracování. Inscenace režiséra Petra Gazdíka představuje silné a působivé hudební divadlo, které zaujme hudebním nastudováním, pěveckými i hereckými výkony, ale také kostýmním, scénografickým i pohybovým zpracováním.  více