Zdeněk Král: Důležitý je prvotní nápad, rozpracování už je rutina

Skupina Minach s herečkou a šansoniérkou Marianou Chmelařovou. Album Out Of The Blue(s) se smyčcovým Indigo Quartetem. Spolupráce s další zpívající herečkou Andreou Buršovou. Skladby pro divadelní představení. Nová akustická hudba skupiny KK Band (mj. s mandolinistou Martinem Krajíčkem). Alba lidových a „logopedických“ písniček pro děti. Kniha Drakouni. Televizní pořad Hýbánky. Alba pro sólový klavír. To je – zdaleka ne úplný – výčet aktivit brněnského pianisty a skladatele Zdeňka Krále. Sešli jsme se u příležitosti vydání jeho nového klavírního alba Nahá, ale pochopitelně jsme nezůstali jen u něj.

Zdeňku, osm let po albu Expectation jsi vydal novou nahrávku pro sólové piano. Obsahuje CD Nahá improvizace, nebo napsané skladby?
Já jsem se sice v minulosti hodně zabýval improvizací, ale zrovna toto CD je napsané do poslední noty. Dokonce je v notách i mám. Kdyby si je chtěl tedy někdo podle not zahrát, můžu mu některé poslat. Všechny skladby jsem napsal během jednoho týdne v červenci u svých rodičů. Skládal jsem je u klavíru, na který jsem hrával jako dítě.

A co tě k těm skladbám inspirovalo? Domácké prostředí? Nebo právě ten klavír?
Ani klavír, ani prostředí. Spíše vnitřní pocity. Jsou to milostné skladby, taková malá vyznání.

S tím pochopitelně může souviset název Nahá, ale já za ním cítím ještě jeden význam, aranžérskou obnaženost alba. Na celém CD ses obešel bez košatých aranží, i když bych si je tam možná dokázal představit.
Ano, říkáš to přesně. Je to taková obnažená hudba, něco prostého. Všechno další by bylo nadbytečné. Je to takové moje otevření se: Podívejte se, tady mě máte s mými pocity. Toto říkám, ale nevyjadřuji se slovy, ale hudbou.

Tvorbě pro sólový klavír se věnuješ už mnoho let, ale tvůj hudební pravěk – to byl kontrabas, že?
To je opravdu hudební pravěk (smích). Pocházím z Nového Boru, kde byl sklářský průmysl, a rodiče zpočátku chtěli, abych i já byl sklářem. Mně ale bylo u pece špatně a chtěl jsem se věnovat hudbě. Přál jsem si jít na konzervatoř na klavír, ale místo toho, abych doma dřel stupnice a akordy, přehrával jsem si své vlastní skladby, filmové melodie a písničky. Podle svého tehdejšího učitele jsem tím pádem neměl potřebnou techniku. A tak jediná možnost, která mi zbyla, abych zůstal u hudby, bylo přihlásit se ke studiu kontrabasu, protože kontrabasistů bylo málo. Při přijímačkách mi sice řekli, že jsem měl jít na klavír, protože měli málo kluků klavíristů, ale to už bylo pozdě. Studoval jsem tedy kontrabas a přestup do klavírní třídy mi byl umožněn až po čtyřech letech. Ovšem mezitím jsem neměl ke klavíru ve škole moc přístup, nemohl jsem cvičit, a tak jsem se příliš neposunul. A pak už jsem neměl tu píli a vůli přinutit se k tomu, abych dosáhl správné techniky na úrovni konzervatoře. Nicméně nakonec jsem se k tomu sám vrátil, techniku podstatně vylepšil a dnes se hrou na klavír v podstatě živím. Vystudoval jsem tedy na konzervatoři hru na kontrabas, ale hned po absolventském koncertě jsem kontrabas prodal a od té doby se věnuji jen klavíru.

Pak jsi ale ještě absolvoval kompozici na JAMU, jsi tedy vystudovaný skladatel. Jak komponuješ? Zapisuješ nápady do not a pak si je přehráváš, nebo improvizuješ u klavíru a nápady si potom zaznamenáváš?
Je to různé, ale většinou mě v duchu napadne motiv, který si na klavíru ověřím a zapíšu si ho. Když mám tedy čas, zkouším vymyslet třeba tři motivy, které pak rozpracovávám. Důležitý je prvotní nápad, rozpracování už je rutina. První nápad potřebuje nějaké vnitřní pnutí nebo inspiraci. V poslední době inspirace přicházela, a já jsem tedy neměl problém psát. Témata přicházela sama.

Mluvíš o motivech, které jsou na počátku tvých skladeb. Máš na mysli motivy melodické, nebo harmonické?
Je to kombinace všeho, zhmotněný pocit, který může být rytmický, harmonický i melodický. Nemusí to být vyloženě silná melodie, může to být i minimalistické téma. Taková je ostatně většina skladeb na novém CD.

Album jsi tedy složil u klavíru, na který jsi hrával jako kluk. Natočil jsi je však na jiný nástroj…
Ano, chtěl jsem, aby zvuk společně s hudbou přenášel mé pocity, a barva klavíru pro to byla důležitá. Snažil jsem se najít dobrý nástroj. Nakonec jsem natáčel na klavír Steinway a jsem moc rád, že se to podařilo. Na koncertě se dá použít i elektrický klavír, ale Steinway má něco, co se elektronicky nedá nahradit.

Někteří špičkoví hráči ze světa, kteří u nás koncertují, značku Steinway přímo vyžadují. A pořadatelé koncertů pak tyto nástroje někdy i složitě shánějí. Dokázal bys vyjádřit slovy, čím je právě tento nástroj tak výjimečný?
Má hloubku, jeho zvuk je „široký“. Je to možná pocitová věc, ale alikvóty se u něj tvoří tak, že zvuk je hutný, je ho tam hodně a v člověku to rezonuje.

Když posloucháš nějakou klavírní nahrávku, poznáš typ nástroje?
Někdy ano. Vedle Steinwaye mám rád také Bösendorfer, který má jemnější, sametovější zvuk. Petrof je ostřejší, zvlášť ve výškách, ale je to pro mě také dobrá značka, i ten mi vyhovuje. Občas se ale někde objeví například pianino značky Hlucháň a ten název už mluví sám za sebe. To většinou moc dobře nehraje.

Hráváš skladby z alba Nahá i živě?
S Tomášem Matonohou a Vendulou Příhodovou hráváme hudební kabaret Inspektor Kluzó. V jeho rámci mám svoje okénko, kde hraji většinou dvě skladby z tohoto alba. Volím pravidelně skladbu Nahá 02. Říkám publiku, že když si člověk pustí cédéčko, poslechne si zpravidla jen první skladbu. A tak živě přidám ještě tu druhou… (smích)

V rámci kabaretu ty skladby dostávají nový rozměr…
Ano, v kabaretu Nahá funguje tak, že po humoristickém čísle zklidní náladu a nabídne nějaký protipól. Ale chystám – se supervizí Tomáše Matonohy – sólový klavírní recitál, do jehož programu chci mimo jiné zařadit i ukázky z CD Nahá. Budou tam ale i skladby, které jsem složil už dříve, nějaké soundtracky, jazz i vážná hudba.

Vedle sólového piana a kabaretu máš spoustu dalších aktivit. Spolupracoval jsi se smyčcovým kvartetem a s několika zpěvačkami. A nedávno proběhla dokonce premiéra tvé missy brevis.
Projektů je hodně a někdy člověk musí opustit staré pro nové. Bohužel. Co se týká mše, dostal jsem nabídku od pěveckého sboru Kantila ze Křtin pod vedením Lukáše Sotoláře, abych napsal missu brevis pro baryton, soprán, smíšený sbor a malý orchestr. Zadání jsem dostal přibližně před rokem, skladbu jsem psal asi dva měsíce a premiéru měla v březnu na zámku v Mikulově. Podle ohlasů myslím, že to dopadlo dobře. Já sám jsem se skladbou spokojený. Někteří autoři po premiéře vezmou noty a začnou škrtat. I já jsem měl pocit, že bych pár taktů oželel… Někdy až při živém provedení zjistíte, zda je některý takt nadbytečný. Asi to souvisí s konkrétní interpretací.

Měl jsi už předtím nějaké zkušenosti s duchovní hudbou?
Přímo s duchovní hudbou ne, spíše s dětskými sbory. Nevím, nakolik je duchovní třeba Carmina burana, z které jsme si s kolegou Petrem Čenským vzali jiné texty, než které zpracoval Carl Orff, a napsali jsme Carmina burana 2 – O lidské duši. Byly tam jak texty duchovního charakteru, tak verše o alkoholu a jiných světských radovánkách.

Mě hlavně zajímalo, jestli psaní Missy brevis vyžadovalo jiný typ soustředění a hledání inspirace.
Myslím, že ano. Člověk k duchovnímu textu, který má nějaký konkrétní obsah, musí přistupovat s respektem. To neznamená, že bych tam nemohl použít třeba prvky jazzové nebo rockové hudby, ale právě kvůli tomu respektu nemohu překročit určitou hranici. Ani ne tak hudební nebo výrazovou, jako spíš vnitřní.

Natočil jsi také několik písňových alb pro děti, ale dětem se věnuješ i v televizním pořadu.
Kromě logopedických písniček Žvaní žabák u louže a několika dětských zpěvníků lidových písní je asi nejviditelnější mé působení v pořadu Hýbánky, který už dva a půl roku televize vysílá. To je taková radostná týmová práce, na které se podílím společně s herečkou, zpěvačkou a tanečnicí Kristýnou Štarhovou a s režisérem Pavlem Šimákem. Scénáře vytváříme společně. Pořad si získal docela velkou fanouškovskou základnu ze strany dětí i rodičů a má velmi vysokou sledovanost.

Je ti bližší role introvertního pianisty na sólovém albu, nebo úloha klauna v Hýbánkách?
Obě polohy jsou mi blízké a vzájemně se doplňují. Mám rád spojení humoru a romantického klavíru. Vzorem je mi už zesnulý dánský pianista Victor Borge, průkopník stand-up comedy u klavíru. Cesta, kterou mi ukázal, se mi moc líbí. Jinak ale humor pro děti se mi dělá snadno. Sám mám doma děti a mám to na nich nacvičené. I vymýšlení scénářů je zábavná práce, kterou si užívám. Další poloha v mé tvorbě pro děti jsou úpravy lidových písniček. Ty znám od své maminky, která pochází ze Strání, a ty písničky mně a bráchovi zpívala, když jsme byli malí.

Jsi držitelem několika ocenění. Například v roce 2000 jsi na festivalu Zahrada dostal cenu pořadatelů jako člen skupiny K+K Band. Ale máš i jiné zajímavé trofeje…
Ano, nějaké ceny jsem získal za své vážné skladby. V roce 1998 byla například moje skladba Bariéry prezentována v Paříži na Tribuně mladých skladatelů. V poslední době jsem obdržel jednu cenu, které si hodně vážím. Za scénickou hudbu k představení Deník Anny Frankové jsem získal Cenu komediantů v divadle v Uherském Hradišti.

To byla, předpokládám, také „vážná“ záležitost?
Tak napůl. Scénická hudba opravdu vážná byla, ale kromě ní tam byly i písničky.

Jsi soutěživý tvor? Jsou pro tebe ocenění důležitá?
Každá cena určitě potěší. Je to ale hodně subjektivní. Záleží na tom, kdo to posuzuje a jak k tomu pohlíží. Někdy vidím nějakou soutěž, nadchnu se a začnu psát skladbu. Ale pak mě to přejde a říkám si, že je to vyhozený čas. Člověk má čas investovat do toho, co je jisté, a ne jej ztrácet tím, že píše pro nějakou porotu, jejíž pocit může být subjektivní. Ale když člověk cenu dostane, stejně si říká, že to asi je objektivně dobré. (smích)

Zájemci mohou tvé aktivity sledovat na facebookové stránce Romantický klavír Zdeňka Krále a především na webu www.zdenek-kral.cz. Prozraď ale, čím v současné době umělecky nejvíc žiješ?
Stále žiju Hýbánkami, připravuji nové klavírní album, dostal jsem nabídku napsat novou knížku pro děti. Připravuji sólový klavírní recitál Čtvero ročních dob, zkoušíme a hrajeme s Tomášem Matonohou a Vendulou Příhodovou v Inspektoru Kluzó, hraji představení Nekorektní skeče z autorské dílny Luboše Baláka, se kterým zároveň chystáme hru podle knížky Tati, ty mě přivedeš do hrobu. Máme už scénáře a teď k nim píšeme písničky.

To je kniha výroků tvého syna, že?
Ano. Jsou to průpovídky jako „Tati, kdy bude oběd? Už dlouho nebyl“. Z podobných mouder jsme sestavili divadelní hru. Pojednává o otci, který chce vychovávat své děti. Moc mu to nejde a on cítí, že ho v podstatě přivedou do blázince nebo do hrobu…