Unikátní sonda do hudební historie, vhled do autorova soukromí, obrazová zpráva o Československu druhé poloviny dvacátého století, svědectví o proměnlivosti fotografického stylu doby... Tím vším může být nová kniha Systém Stivín, která právě vychází. Především je ale důkazem toho, že Jiří Stivín ovládá mistrně nejen možné i nemožné druhy dechových nástrojů, ale také fotoaparát a umění fotografie. Obsáhlá publikace obsahuje na tři stovky snímků, které hudebník pořídil od 50. let 20. století až po současnost. Editoři knihy Jiří Pátek a Roman Franc je vybrali z více než 50 000 negativů z rozsáhlého Stivínova archivu. Vedle rodinných fotografií mapujících děti, manželky i rodiče se v knize objevují černobílé snímky ze „zlatých šedesátých“ poskytující cenné svědectví o atmosféře doby, v níž se rodila domácí populární kultura.
„Fotografování jsem vždycky bral jako improvizaci, jako celý život. Nikdy jsem neměl nic předem naplánovanýho. Takže ten foťák jsem buď s sebou měl, nebo neměl.” říká Jiří Stivín.
V knize jsou snímky například mladého Pavla Bobka, Karla Gotta, Yvonne Přenosilové, Evy Pilarové, Waldemara Matušky nebo slavných jazzmanů z celého světa – a to nejen na pódiu, ale i v zákulisí jako lidí z masa a kostí. Nechybí ani Allen Ginsberg při návštěvě Prahy, snímek sovětského tanku drtícího 21. srpna 1968 v pražských ulicích tramvaj, autentické fotografie z Divadla Na zábradlí, poetické vinárny Viola, začátky Divadla Járy Cimrmana, divoké taneční zábavy, večírky nebo prosté momentky ze života v ulicích. V knize také zaujmou Stivínovy barevné selfie s mnoha známými osobnostmi. Knihu v grafické úpravě Milana Nedvěda v supervizi Romana France, fotografa a autora dalších výjimečných publikací, vydává Galerie a nakladatelství Stará pošta ve spolupráci s festivalem JazzFestBrno. Její křest proběhne 25. listopadu v brněnské Huse na provázku, v rámci koncertu Stivínovy kapely právě na JazzFestu Brno.
„Zpracovat přes 50 000 negativů během několika měsíců byl bláznivý nápad. Ale ten archiv si to zasloužil – je to poklad, který ukazuje Jiřího Stivína jako fotografa, jak ho většina lidí vůbec nezná,“ říká na úvod editor Roman Franc. „Všichni znají Stivína jako fenomenálního hudebníka. Ale málokdo ví, že byl stejně intenzivní i za hledáčkem. Fotografie Ginsberga a srpnové invaze zná každý – ale ty jsou jen začátek,“ dodává Franc.
Jiří Stivín vystudoval v šedesátých letech kameru na pražské FAMU. Při škole už hrál na saxofon a příčnou flétnu a stal se členem kapely Sputnici. „Zlé jazyky kameramanské zdůrazňují, že Jiří Stivín je výtečný muzikant. Podobné hlasy od muziky tvrdí, že by byl určitě výtečným kameramanem. Leč ani ty, ani ony nemají celou pravdu. Kdyby chtěl, mohl by být stejně výtečně obojím. Ale již v době studií na FAMU se pevně rozhodl pro hudbu a jen málokdo ví proč,“ zdůrazňoval jeho vedoucí pedagog Ján Šmok. Kameramanem se Stivín tedy nakonec nestal, ale návyk dívat se na svět hledáčkem aparátu mu zůstal. „V průběhu desetiletí tak vytvořil zajímavou vizuální zprávu o stavu země, která nám umožňuje stát se ex post svědky událostí, u nichž jsme nebyli,” říká editor Jiří Pátek. „Když si ten archiv prohlížíte, nevidíte jen život Jiřího Stivína. Vidíte i ten svůj – svoje rodiče, koníčky, nadšení, trapasy i radosti. A to mě na tom baví úplně nejvíc,“ doplňuje Franc.
„Jiří Stivín nabízí klíč, jak rozumět svému archivu – v ideálech generace, která dospívala v šedesátých letech,” pokračuje Pátek. Stivínovy snímky z té doby jsou disciplinované. Zachycují sice dynamické situace, ale jejich kompozice je pevná, promyšlená. „Autor dobře ví, co je hlavní motiv, že méně bývá více a že krása neznamená automaticky fotogeničnost. Tyto znalosti a finesy získané na FAMU prostupují Stivínovým fotografováním dodnes. Ovšem s tím, že v okamžiku, kdy začal pracovat s modernější technikou, se jeho autorský rukopis uvolnil a snímky získaly na expresivnosti,” zdůrazňuje Pátek.
Velkou část Stivínova fotografického archivu tvoří tematické celky dotýkající se muziky. „Pro nás jako diváky je přitom zajímavé, že Stivín byl člověkem uvnitř dění. To mu umožnilo zachytit aktéry vystoupení nejen jako suverény ovládající scénu, ale i v zákulisí,” uvádí Jiří Pátek. K fenoménu šedesátých let patřila také divadla malých forem. Stivín měl k tomuto prostředí blízko od dětství. „Jeho matka byla herečka a on sám se mezi divadelníky pohyboval od útlého mládí. Mohl tak pořídit autentické snímky z představení Divadla Na zábradlí, z poetické vinárny Viola i svědectví o prvních krocích legendárního Divadla Járy Cimrmana – souboru, jehož členem se v jeho začátcích sám na čas stal,” líčí Pátek. Nezanedbatelný prostor v archivu zabírají rodinné fotografie. „Svou rodinu fotografoval často a s očividnou radostí. Jde vlastně o jakýsi časosběrný dokument, který připomíná, že mírou našich věcí je čas,” říká Pátek.
V archivu Jiřího Stivína na první pohled zaujmou barevné selfie snímky. „Dnes jsou symbolem digitální kultury. Stivín si z této disciplíny ale udělal vlastní výtvarný jazyk – navíc s lehkou drzostí tvrdí, že ji vynalezl... Jeho selfie nejsou pózou. Jsou hrou. Stejně jako jeho hudba stojí na improvizaci, spontánnosti a na ochotě nechat věcem volný průběh. To, co v dnešním kontextu působí jako projev obecně sílícího narcismu, u něj funguje jako tvůrčí gesto,” popisuje Pátek.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..