Duck bar

Nesmrtelnost je prokletím.

Příběh o záhadné operní divě Emilii Marty, fascinující femme fatale, která převrací naruby životy všech kolem sebe. Málokdo ale tuší, že za její chladnou maskou a uhrančivým hlasem se skrývá Elina Makropulos – dcera lékaře císaře Rudolfa II., která díky elixíru mládí žije už více než tři sta let.

Svoji předposlední operu složil Leoš Janáček na motivy slavné divadelní hry Karla Čapka. Zatímco Čapek psal své dílo jako konverzační komedii s detektivní zápletkou, Janáček do něj vložil hluboké emoce. Vytvořil strhující drama o lidské touze po věčném životě, ale také o nekonečné únavě, samotě a cynismu, které přicházejí, když je člověku odepřena smrt.Premiéra se uskuteč­nila za skladatelovy účasti roku 1926 v brněnském Divadle Na hradbách. Stala se jednou z trvale nejpopulárnějších Janáčkových oper a je často uváděna na nejprestižnějších scénách po celém světě.

Národní divadlo Brno připravilo inscenaci v rámci Roku české hudby k 160. výročí skladatelova narození a jako slavnostní zahájení festivalu Janáček Brno 2014.

Dva národy spolu vedou válku, ale uprostřed bitevního pole se odehrává mnohem komornější drama, které může mít nečekané důsledky. Egyptská princezna Amneris miluje vojevůdce Radama. Jeho láska však patří zajatkyni Aidě, o níž nikdo neví, že je princeznou nepřátelské etiopské země. Aniž to kdokoliv z nich tuší, zanedlouho budou stát před volbou, která rozhodne o životě či smrti…

Verdiho Aida je jedním z jeho mistrovských děl, kde nechybí žádná ze zaručených ingrediencí romantické italské opery – láska, žárlivost, politické intriky, velké sborové scény a nevyhnutelná tragická smrt. K tomu samozřejmě patří i skvělé pěvecké obsazení a v tomto případě Csilla Boross, Sung Kyu Park, Luis Cansino, Aleš Jenis a další. Bude to také poprvé, co náš soubor bude na této inscenaci spolupracovat s naším juniorským baletním souborem NdB2. Byl to Verdi, kdo si obvykle vybíral náměty ke zhudebnění, v tomto případě ale přišla nabídka zvenku. Operu si objednal egyptský místokrál Isma´il paša původně ke slavnostem otevření Suezského průplavu a pro nově postavenou káhirskou operu. Verdi zpočátku váhal, ale námět ze starověkého Egypta založený na povídce archeologa Augusta Marietty, nakonec přitáhl jeho pozornost, i když ne pompou, kterou nabízel, ale komorním dramatem skrývajícím se pod vrstvami politických intrik. Díky tomu napsal strhující a stále aktuální příběh plný působivé hudby, ať to jsou slavné árie jako „Celeste Aida“, triumfální pochod, či srdcervoucí závěrečný kvartet opery. V popředí inscenací obvykle stojí tajní milenci Radames a Aida, ale co se jednou podívat na celý příběh očima Amneris, jejíž láska k Radamovi, kterého je rozhodnuta získat za jakoukoliv cenu, aniž tuší, že tou cenou nakonec budou lidské životy včetně života jejího vyvoleného.

Slzy tvé až v dlaních přelévat…

Inscenace Janáčkova Osudu, která slavnostně zahájila festival Janáček Brno 2020 je návratem jednoho z nejlepších operních režisérů Roberta Carsena. Tento tvůrce inscenací ceněných pro jejich dramatické uchopení, poetiku a výtvarnou vytříbenost se vrací k  Janáčkovu opernímu dílu, aby své janáčkovské inscenace rozšířil o šestou operu vytvořenou speciálně pro Janáčkovu operu NdB. Již první tóny orchestrálního valčíku z předehry Osudu nás zavádí mezi noblesní lázeňskou společnost; prostou přirozenou prózu zde nahradil jazyk ve stylu dekadentních básníků, neboť Janáčka k této opeře inspirovala krásná žena, osmadvacetiletá Kamila Urválková, kterou skladatel potkal v srpnu 1903 ve svých oblíbených lázních Luhačovice. Kamila Janáčkovi vylíčila svůj milostný vztah se skladatelem Čelanským, jenž své rozčarování v lásce ztvárnil v opeře Kamila. Janáček natolik propadl Kamilinu kouzlu, že se rozhodl se vytvořit „zcela novou, moderní operu“, v níž by byla očištěna. Osud nazval nikoliv operou, ale třemi epizodami románovými, kdy se divák ocitá ve zcela jiném prostředí než v jeho dřívějších operách – po Její pastorkyni tak Janáčkova čtvrtá opera Osud představuje hudební i dramaturgický výboj do další oblasti.

Zamilovat se a nepřijít o rozum – to je umění vztahu.

Potřebujete získat lásku, nebo na ni naopak zapomenout? To vám zařídí elixír doktora Dulcamary! Stačí jedna lahev a vše je hotovo! Nápoj lásky patřil vždy mezi nejvyhledávanější kouzelné prostředky mladých dívek a chlapců a dodnes na něj můžete najít na internetu recepty. A tak není divu, že je i častým předmětem pověstí – od těch nestarších tragických jako např. o Tristanovi a Isoldě, až po ty s dobrým koncem, které se staly námětem na operu.

Donizetti byl jedním ze slavné trojice skladatelů, jejichž díla v první polovině 19. století zcela ovládla italská jeviště a postupně se rozšířila po celé Evropě a v zámoří. Jeho Nápoj lásky, který měl premiéru roku 1832 v Miláně, nemá sice zcela originální námět a libretista Romani si nepokrytě vypůjčil zápletku z opery D. Aubera, ale na rozdíl od francouzského protějšku patří díky Donizettiho hudbě od své premiéry do dnešních dnů k nejpopulárnějším operám. Hořkosladký příběh plachého Nemorina, který se zamiluje do bohaté Adiny a snaží se získat její náklonnost prostřednictvím „nápoje lásky“, je vděčnou příležitostí pro pěvecké představitele, jimž skladatel napsal řadu krásných duetů a árií včetně té nejslavnější Nemorinovy Una furtiva lacrima.

Jako červená nit se všemi skladbami Leoše Janáčka táhne jednotící linka – hluboké lidství a originální forma. Právě toto se dá vztáhnout snad nejvíce na jeho dvě poslední velká díla – operu Z mrtvého domu a Glagolskou mši. Zkratkovitou sondu do duší vězňů a osobité vyjádření víry ve mši na staroslověnský text. V rámci festivalu Janáček Brno 2022 vzniklo jedinečné spojení obou děl, kdy scénická podoba Glagolské mše jako pokračování opery Z mrtvého domu dává oběma dílům novou výpověď o síle víry v člověka.

Vězni žijící v krutých podmínkách sibiřské věznice a za každým jménem se skrývá strastiplný lidský osud, neštěstí, zlo i jiskra naděje. Kousek po kousku, v malých útržcích vypráví jejich příběhy Leoš Janáček ve svém posledním a jedinečném díle. Janáček je geniální tvůrce mistrně zacházející se zkratkou, jenž na malé ploše dokáže zachytit lidskou podstatu. I přes tíživý konec stojí na počátku partitury Z mrtvého domu vepsáno: V každém tvoru jiskra boží! A to je myšlenka spojující jeho poslední operu s dílem stejně unikátním Glagolskou mší. Jak sám Janáček řekl: Chtěl jsem zde zachytit víru v jistotu národa na podkladě ne náboženském, ale na tom mravním, silném, který si bere Boha za svědka.

Vězení, nebo ples plný krásných žen? Volba je snadná, jen se o tom nesmí dozvědět manželka.

Gabriel Eisenstein si má jít odsedět týdenní trest do vězení za znevážení soudu. Doma předstírá, že odchází do výkonu trestu, ale místo toho se jde inkognito pobavit na slavnost pořádanou exotickým princem Orlofským. Jeho choť Rosalinda využije manželovy nepřítomnosti a pozve si svého bývalého milence Alfréda, jenže dostaveníčko přeruší stráž, která přišla odvést jejího chotě do vězení.

Duše Anglie.

Písně jsou takový malý drahokam. Drama, hluboké emoce i smích na ploše několika minut.

Jihoafrický kontratenorista Christopher Ainslie patří mezi hvězdy barokních oper, ale svět písní je mu druhým domovem. Vydejte se s ním za kouzlem staré hudby Anglie, do hlubin anglické duše, jak ji zachytili John Dowland, Thomas Campion, Henry Purcell a další.

Nominace na The International opera awards v kategorii New Production za rok 2024.

„Nevypadáš tak zle, ty bledý brachu tam nahoře. Ó, jistě šťastnější jsou tvoji lidé nás ubohých pozemšťanů!“ volá Matěj Brouček na Měsíc svítící na Prahu. Umělcova fantazie nezná hranic, tak proč se tam s Janáčkem rovnou nevydat a nezjistit, jestli má pan Brouček pravdu.

Mottem „Bez hranic!“ by se dala popsat i tvorba režiséra Roberta Carsena, tvůrce inscenací po celém světě ceněných pro jejich dramatické uchopení, poetiku, humor a výtvarnou vytříbenost. Cesta slavného režiséra se s dílem českého skladatele protnula před mnoha lety a dnes má Robert Carsen na svém kontě inscenace šesti Janáčkových oper. Pro brněnský soubor vytvořil v roce 2020 inscenaci Osudu a nyní se vrací na jeviště Janáčkova divadla, aby právě jeho nová inscenace Výletů páně Broučkových slavnostně zahájila festival Janáček Brno 2024.

Francouzský esprit a španělskou vášeň to v sobě ukrývá hudba Bizetovy Carmen. Nakonec, kdo by neznal nesmrtelné operní hity – slavnou Habaneru, nebo árii toreadora Escamilla. Co když se ale za příběhem o přelétavosti lásky skrývá něco víc?

Na začátku byla útlá novela francouzského spisovatele Prospera Meriméea o donu Josém, který pro pošetilou vášeň k divoké cikánce dezertoval z vojny, stal se pašerákem a vrahem. Carmen v režii Tomáše Pilaře se vrací právě k původní povídce a rozkrývá další vrstvy jednotlivých charakterů – postavy zde jsou především lidé, kteří vyšli z naprosto rozdílných prostředí. Nejde tu jen o přelétavou a nespoutanou lásku Carmen, se kterou se žárlivý José nedokáže vyrovnat. Je to střet dvou světů – spořádaného, úhledného světa Josého a Micaëly svázaného dopředu danými pravidly, a světa cikánů a pašeráků žijících ze dne na den, bez zákonů a ovládaného okamžitými impulzy. Jejich světy se náhle protnou, ale tato rozdílnost způsobí napětí a střet, který vede až naprosté destrukci jich obou. Nikdo z nich tomu není schopen zabránit, protože ani jeden není ochoten nebo nemůže ustoupit.

Slzy tvé až v dlaních přelévat…

Inscenace Janáčkova Osudu, která slavnostně zahájila festival Janáček Brno 2020 je návratem jednoho z nejlepších operních režisérů Roberta Carsena. Tento tvůrce inscenací ceněných pro jejich dramatické uchopení, poetiku a výtvarnou vytříbenost se vrací k  Janáčkovu opernímu dílu, aby své janáčkovské inscenace rozšířil o šestou operu vytvořenou speciálně pro Janáčkovu operu NdB. Již první tóny orchestrálního valčíku z předehry Osudu nás zavádí mezi noblesní lázeňskou společnost; prostou přirozenou prózu zde nahradil jazyk ve stylu dekadentních básníků, neboť Janáčka k této opeře inspirovala krásná žena, osmadvacetiletá Kamila Urválková, kterou skladatel potkal v srpnu 1903 ve svých oblíbených lázních Luhačovice. Kamila Janáčkovi vylíčila svůj milostný vztah se skladatelem Čelanským, jenž své rozčarování v lásce ztvárnil v opeře Kamila. Janáček natolik propadl Kamilinu kouzlu, že se rozhodl se vytvořit „zcela novou, moderní operu“, v níž by byla očištěna. Osud nazval nikoliv operou, ale třemi epizodami románovými, kdy se divák ocitá ve zcela jiném prostředí než v jeho dřívějších operách – po Její pastorkyni tak Janáčkova čtvrtá opera Osud představuje hudební i dramaturgický výboj do další oblasti.

Janáčkova pátá opera Výlety páně Broučkovy zahájila 9. ročník festivalu, jehož mottem bylo Bez hranic! Stejně by se dala popsat i tvorba režiséra Roberta Carsena, tvůrce inscenací po celém světě ceněných pro jejich dramatické uchopení, poetiku, humor a výtvarnou vytříbenost. Cesta slavného režiséra se s dílem českého skladatele prolnula před mnoha lety a dnes má Carsen na svém kontě inscenace šesti Janáčkových oper. Pro brněnský soubor vytvořil v roce 2020 inscenaci Osudu a vrátil se o čtyři roky později, aby se s panem Broučkem vydal nejen na Měsíc. Carsenova inscenace přinesla zcela nový pohled na Janáčkovu nepříliš často uváděnou operu, který spojil její děj s historickými událostmi 20. století, tak zásadními pro český národ. O tom, že inscenace oslovila nejen domácí publikum, svědčí užší nominace na prestižní Opera Award 2025.

Žádná z Janáčkových oper se nedá nazvat komickou; ač v nich humor nikdy nechybí, je spíše oním vzácným kořením. V opeře o domkáři z Malé Strany, typicky českém človíčkovi, však Janáček humorem přímo srší – i když pořádně nabroušeným. Janáček našel předlohu v oblíbených broučkovských novelách básníka Svatopluka Čecha a jeho satiru dokreslil hudbou v tanečním rytmu a s použitím nezvyklých nástrojů, jako jsou skleněná harmonika či dudy. Jestliže první část opery, výlet na Měsíc, mířila svým břitkým humorem do řad pražských kritiků, intelektuálů a umělců, druhá polovina z doby husitské pak ťala do nepěkných vlastností českého národa obecně.

Nejslavnější liška na operním jevišti je přece ta brněnská od Janáčka! Podmanivá, laskavá, plná dětí a jejich hraček, které hravě proměňují Revírníkův dům v les a sebe v lesní zvířata.

Každá Janáčkova opera je solitér a Příhody lišky Bystroušky, kde se na jevišti prolíná svět lidský se světem zvířecím, nemá v operním žánru obdobu. Janáček hledal téma, které by odráželo jeho pohled na svět a na věčný koloběh života, a proto jeho Bystrouška umírá rukou pytláka Harašty. Ale je tu další malá Bystrouška… život pokračuje dál. Tak to má být a říká to i Janáčkova hudba, lyrická a melodická, kde orchestr hýří barvami bílovických lesů a té havěti v nich žijící. Vše tu jiskří humorem, trochu po janáčkovsku ježatým, ale vlastně laskavým.

Autor literární předlohy Rudolf Těsnohlídek je zakladatelem krásné tradice vánočního stromu republiky a nalezení malé Lidušky v lese v čase předvánočním se stalo jednou z inspirací k liščímu příběhu i Leoši Janáčkovi. To se odrazilo i v podobě inscenace režiséra Jiřího Heřmana: „Inspirace vzešla z Těsnohlídkovy velké myšlenky postavit Dětský dům Dagmar, kam jsme naší inscenaci umístili. Děj Lišky rozehráváme očima dětí.“

Premiéra: 17. listopadu 2018 v Janáčkově divadle

Nastudováno v českém originále s českými, anglickými a německými titulky.

Inscenace je vhodná pro děti od 6 let.

Nejslavnější liška na operním jevišti je přece ta brněnská od Janáčka! Podmanivá, laskavá, plná dětí a jejich hraček, které hravě proměňují Revírníkův dům v les a sebe v lesní zvířata.

Každá Janáčkova opera je solitér a Příhody lišky Bystroušky, kde se na jevišti prolíná svět lidský se světem zvířecím, nemá v operním žánru obdobu. Janáček hledal téma, které by odráželo jeho pohled na svět a na věčný koloběh života, a proto jeho Bystrouška umírá rukou pytláka Harašty. Ale je tu další malá Bystrouška… život pokračuje dál. Tak to má být a říká to i Janáčkova hudba, lyrická a melodická, kde orchestr hýří barvami bílovických lesů a té havěti v nich žijící. Vše tu jiskří humorem, trochu po janáčkovsku ježatým, ale vlastně laskavým.

Autor literární předlohy Rudolf Těsnohlídek je zakladatelem krásné tradice vánočního stromu republiky a nalezení malé Lidušky v lese v čase předvánočním se stalo jednou z inspirací k liščímu příběhu i Leoši Janáčkovi. To se odrazilo i v podobě inscenace režiséra Jiřího Heřmana: „Inspirace vzešla z Těsnohlídkovy velké myšlenky postavit Dětský dům Dagmar, kam jsme naší inscenaci umístili. Děj Lišky rozehráváme očima dětí.“

Premiéra: 17. listopadu 2018 v Janáčkově divadle

Nastudováno v českém originále s českými, anglickými a německými titulky.

Inscenace je vhodná pro děti od 6 let.

veřejná generálka

Mottem 10. ročníku festivalu jsou „Kořeny“ a právě k nim směřuje premiérový příspěvek brněnského souboru. Tentokrát se v podobě site-specific inscenace v Besedním domě, který je pevně spojen s Janáčkovým působením v brněnské kultuře, vrátíme na samotný začátek Mistrovy operní tvorby.

Opera Šárka existuje ve dvou podobách – z roku 1887, kdy Janáček dílo dokončil pouze v klavírním výtahu, a z roku 1925, v přepracované a instrumentované verzi. Na festivalu zazní obě verze, režisér Jiří Heřman si však pro svůj projekt zvolil původní podobu z roku 1887, aby v prostoru Besedního domu zavedl diváky přímo doprostřed dramatického střetu mezi muži a ženami, který vrcholí tragédií. Klavírního partu se ujme vynikající britský klavírista Julius Drake, kterého publikum festivalu dobře zná z předchozích ročníků jako skvělého interpreta Janáčkovy hudby.

Janáčka k první opeře inspirovalo dílo Julia Zeyera, významného českého básníka a dramatika. Hudební drama Šárka vycházelo na pokračování v časopise Česká Thalie v lednu a únoru roku 1887. Zeyer zde zpracoval čtvrtou část svého básnického eposu Vyšehrad do podoby operního libreta, které původně zamýšlel pro Antonína Dvořáka. Když Dvořáka text nezaujal, rozhodl se Zeyer alespoň jej otisknout v časopise. A tak upoutal pozornost jiného skladatele.

Janáček do té doby s operou žádné zkušenosti neměl a ještě několik let před kompozicí Šárky o tento žánr nejevil zájem. Teprve studia ve Vídni jej přivedla do světa opery a otevření Prozatímního českého divadla v roce 1884 učinilo z opery významnou součást jeho života.

Janáček Zeyerův text upravil a zkrátil a v létě 1887 měl hotovou klavírní partituru. Tu poslal k posouzení Antonínu Dvořákovi, jehož názoru si velmi vážil. Klíčové však bylo získat souhlas Julia Zeyera s užitím textu. Ten ale Janáček nezískal – básník mladému skladateli nekompromisně vyčetl, že si dovolil text bez jeho vědomí upravit a zhudebnit. Přesto Janáček doufal, že Zeyer svůj postoj změní, a v práci pokračoval. To se však nestalo, a tak operu, kterou už částečně instrumentoval, odložil a na dlouhá léta zapomněl.

Dnes představuje klavírní verze cenný pohled do Janáčkova kompozičního stylu 80. let 19. století. Přes patrný romantický a dvořákovský vliv je v ní již cítit smysl pro drama a divadlo – síla, která zůstává působivá a aktuální i dnes.

premiéra

Mottem 10. ročníku festivalu jsou „Kořeny“ a právě k nim směřuje premiérový příspěvek brněnského souboru. Tentokrát se v podobě site-specific inscenace v Besedním domě, který je pevně spojen s Janáčkovým působením v brněnské kultuře, vrátíme na samotný začátek Mistrovy operní tvorby.

Opera Šárka existuje ve dvou podobách – z roku 1887, kdy Janáček dílo dokončil pouze v klavírním výtahu, a z roku 1925, v přepracované a instrumentované verzi. Na festivalu zazní obě verze, režisér Jiří Heřman si však pro svůj projekt zvolil původní podobu z roku 1887, aby v prostoru Besedního domu zavedl diváky přímo doprostřed dramatického střetu mezi muži a ženami, který vrcholí tragédií. Klavírního partu se ujme vynikající britský klavírista Julius Drake, kterého publikum festivalu dobře zná z předchozích ročníků jako skvělého interpreta Janáčkovy hudby.

Janáčka k první opeře inspirovalo dílo Julia Zeyera, významného českého básníka a dramatika. Hudební drama Šárka vycházelo na pokračování v časopise Česká Thalie v lednu a únoru roku 1887. Zeyer zde zpracoval čtvrtou část svého básnického eposu Vyšehrad do podoby operního libreta, které původně zamýšlel pro Antonína Dvořáka. Když Dvořáka text nezaujal, rozhodl se Zeyer alespoň jej otisknout v časopise. A tak upoutal pozornost jiného skladatele.

Tak se mi zachtělo zemřít!

Inscenace jednoho z nejlepších světových operních režisérů Roberta Carsena měla úspěšnou premiéru na festivalu Janáček Brno 2016. Jeho produkce, vynikající osobitou poetikou, dramaturgickou sevřeností a emotivním, živým a nesmírně působivým divadlem, jsou již řadu let na repertoáru nejvýznamnějších operních domů, ať se jedná o milánskou La Scalu, Metropolitní operu v New Yorku, festival v anglickém Glyndebourne nebo Royal Opera House Covent Garden. Káťa Kabanová je jednou z Carsenových inscenací Janáčkových oper a vznikla původně pro Vlámskou operu. Od své premiéry byla uvedena ve více než 20 operních domech po celém světě a není divu, inscenace s působivou scénografií, kde vodní hladina pokrývá celé jeviště a zrcadlí Kátiny emoce i tragický osud, patří k nejlepším Carsenovým dílům.

Když počátkem roku 1919 začal Leoš Janáček uvažovat o Ostrovského dramatu Bouře coby námětu k nové opeře, blížily se jeho šedesáté páté narozeniny. Během posledních tří let se v jeho životě mnohé změnilo; získal konečně mezinárodní uznání a v létě 1917 v Luhačovicích poznal Kamilu Stösslovou, inspiraci svých vrcholných děl. Že si zvolil námět z ruské literatury, není překvapivé stejně jako volba Ostrovského Bouře, která svým námětem o tragédii hlavní hrdinky Káti, utlačované společenskými konvencemi, byla Janáčkovi velmi blízká. Libreto si Janáček s použitím českého překladu Bouře vytvořil sám a do originálu výrazně zasáhl – zredukoval počet postav i jednání a zaměřil se především na drama hlavní hrdinky. Vytvořil tak jedno ze svých nejintimnějších děl. První provedení a tedy světovou premiéru Janáček zadal brněnskému Národnímu divadlu, kde opera zazněla 23. listopadu 1921 v divadle Na hradbách. Sklidila mimořádný úspěch a o rok později následovalo uvedení v Praze a záhy i v zahraničí.

„Chtěli jsme vytvořit symbolický odkaz k vodě a jejímu spojení s ní, protože se zde od počátku mluví o vodě, Káťa je k vodě přitahována. Cítí, že se něco hrozného stane a že to na sebe přivolá sama. Dalším důvodem je, že mám velmi rád vodu, je to krásný element v přírodě, ale je zároveň nebezpečný a hrozivý. Použili jsme ho, abychom zrcadlili Kátinu izolaci.“ Robert Carsen

Inscenace jednoho z nejlepších světových operních režisérů Roberta Carsena měla úspěšnou premiéru na festivalu Janáček Brno 2016. Jeho produkce, vynikající osobitou poetikou, dramaturgickou sevřeností a emotivním, živým a nesmírně působivým divadlem, jsou již řadu let na repertoáru nejvýznamnějších operních domů, ať se jedná o milánskou La Scalu, Metropolitní operu v New Yorku, festival v anglickém Glyndebourne nebo Royal Opera House Covent Garden. Káťa Kabanová je jednou z Carsenových inscenací Janáčkových oper a vznikla původně pro Vlámskou operu. Od své premiéry byla uvedena ve více než 20 operních domech po celém světě a není divu, inscenace s působivou scénografií, kde vodní hladina pokrývá celé jeviště a zrcadlí Kátiny emoce i tragický osud, patří k nejlepším Carsenovým dílům.

Když počátkem roku 1919 začal Leoš Janáček uvažovat o Ostrovského dramatu Bouře coby námětu k nové opeře, blížily se jeho šedesáté páté narozeniny. Během posledních tří let se v jeho životě mnohé změnilo; získal konečně mezinárodní uznání a v létě 1917 v Luhačovicích poznal Kamilu Stösslovou, inspiraci svých vrcholných děl. Že si zvolil námět z ruské literatury, není překvapivé stejně jako volba Ostrovského Bouře, která svým námětem o tragédii hlavní hrdinky Káti, utlačované společenskými konvencemi, byla Janáčkovi velmi blízká. Libreto si Janáček s použitím českého překladu Bouře vytvořil sám a do originálu výrazně zasáhl – zredukoval počet postav i jednání a zaměřil se především na drama hlavní hrdinky. Vytvořil tak jedno ze svých nejintimnějších děl. První provedení a tedy světovou premiéru Janáček zadal brněnskému Národnímu divadlu, kde opera zazněla 23. listopadu 1921 v divadle Na hradbách. Sklidila mimořádný úspěch a o rok později následovalo uvedení v Praze a záhy i v zahraničí.

Horší než šrám na tváři jsou šrámy na duši.

Její pastorkyňa patří k nejslavnějším Janáčkovým dílům a je stálou součástí repertoáru brněnské opery. Na jejím počátku bylo realistické drama Gabriely Preissové, které si skladatel sám upravil do podoby operního libreta. Přestože musel text dramatu výrazně zkrátit, podařilo se mu účinek tragického příběhu z moravského venkova ještě prohloubit. Marnotratný a nestálý Števa, prudký a přece v jádru laskavý Laca, a především neúprosná Kostelnička, kterou snaha zachovat si postavení a respekt ve vesnické komunitě přivede k vraždě dítěte její schovanky Jenůfy. Janáček (1854–1928) zachytil jednotlivé charaktery v mistrné dramatické zkratce, která až mrazí, a zároveň v nás vzbouzí soucit a pochopení. Ke konečné podobě díla, poznamenané smrtí skladatelovy dcery Olgy, vedla dlouhá a trnitá cesta. Její pastorkyňa musela po úspěšném uvedení v Brně roku 1904 dlouhých dvanáct let čekat, než bylo Janáčkovo úsilí korunováno zaslouženým úspěchem na dalších domácích i zahraničních scénách.

Nesmrtelnost je prokletím.

Příběh o zpěvačce Emilii Marty, která díky elixíru života žije již víc než tři sta let…Pohled do excentrického světa operních div, zdegenerované šlechty a plytkých maloměšťáků. V únoru 2017 představila Janáčkova opera tento titul na Hong Kong Arts Festival. Inscenace vznikla v koprodukci s Operou Göteborg.

Udělejte s námi Krok za oponu. Pořad určený všem zvídavým lidem, malým i velkým, kteří se chtějí přiučit něčemu novému ze světa operního divadla.

70 minut interaktivní, dobrodružné a hlavně zábavné cesty do nitra operních inscenací se sólisty, sborem a orchestrem Janáčkovy opery NdB.

Výchovně–vzdělávací pořad je vhodný pro střední školy. Krok za oponu je ideálním pořadem propojujícím hudební výchovu s češtinou či estetikou.

OH HUMANITY! 

Existenciální opera o jednom jednání

Oh humanity! Poslední výkřik svědka fatální katastrofy. Čeho je moc, toho je příliš. Pierre (možná Petr, možná já nebo ty) už viděl příliš. Zůstává jen bezmoc. Už nemůže vidět víc, cítit víc. A tak se vypne… A pak? Další katastrofa.

Co je správné a co z nás činí hrdiny? Odpověď možná čeká u Borodina.

TU JE OSTROV

Komická opera o jednom jednání  na motivy apokryfů Karla Čapka

Tři proslulí ztroskotanci, Don Juan, Hamlet a Napoleon, se ocitají na pobřeží bájného ostrova zlata, hojnosti a nekonečných možností. Co se však nastane, když se střetnou s bezbřehou svobodou a dostanou šanci přepsat svůj příběh? Najdou konečně to, po čem prahnou? Zachovají si svou tvář?

Josef Suk: Pohádka, op. 16 / suita pro velký orchestr a motivy hudby k Zeyerově dramatické pohádce Radúz a Mahulena

Leoš Janáček: Šárka (koncertní provedení), JW I/1 / opera o třech jednáních na hudební drama Julia Zeyera

Obsazení:
Šárka: Mária Porubčinová
Ctirad: Aleš Briscein
Přemysl: Svatopluk Sem
Lumír: Daniel Matoušek 

Janáčkovu operní prvotinu a Sukovu Pohádku od sebe dělí pouhých deset let. Spojuje je nejen osobnost spisovatele, dramatika a básníka Julia Zeyera, ale také slovanská mytologie.

Kompletní uvedení Janáčkových oper během 10. ročníku festivalu je jedinečnou příležitostí užít si nejen jeho vrcholné opery, ale seznámit se i s díly, která dnes běžně na jevišti nepotkáme. Mimo Janáčkovu prvotinu Šárka k nim patří i jeho druhá opera Počátek románu, dílko výrazně ovlivněné obdobím Janáčkova intenzivního zájmu o folklor. Libreto vyšlo ze stejnojmenné povídky Gabriely Preissové, kterou inspiroval žánrový obraz Jaroslava Věšína, a jeho autorem se stal – po odmítnutí Elišky Krásnohorské – Janáčkův kolega z gymnázia František Rypáček, publikující pod jménem Jaromír Tichý. Prostinký příběh lásky vesnické dívky Polušky a mladíka z panských vrstev Adolfa, která se nesetká s pochopením Adolfových rodičů, je naplněn hudbou vycházející z Janáčkových záznamů lidové hudby. Sám Janáček označil operu jako vaudeville, pro který je typická jednoduchá zápletka provázená populárními, tj. lidovými, popěvky – zde včetně lidových tanců. Premiéra zazněla za řízení samotného skladatele 10. února 1894 v Brně a přinesla Janáčkovi první divadelní úspěch. On sám již v té době pracoval na Její pastorkyni, v níž nalezl osobitý hudební jazyk a vydal se nakonec zcela jinou cestou, než jaká byla načrtnuta v Počátku románu.

Kompletní uvedení Janáčkových oper během 10. ročníku festivalu je jedinečnou příležitostí užít si nejen jeho vrcholné opery, ale seznámit se i s díly, která dnes běžně na jevišti nepotkáme. Mimo Janáčkovu prvotinu Šárka k nim patří i jeho druhá opera Počátek románu, dílko výrazně ovlivněné obdobím Janáčkova intenzivního zájmu o folklor. Libreto vyšlo ze stejnojmenné povídky Gabriely Preissové, kterou inspiroval žánrový obraz Jaroslava Věšína, a jeho autorem se stal – po odmítnutí Elišky Krásnohorské – Janáčkův kolega z gymnázia František Rypáček, publikující pod jménem Jaromír Tichý. Prostinký příběh lásky vesnické dívky Polušky a mladíka z panských vrstev Adolfa, která se nesetká s pochopením Adolfových rodičů, je naplněn hudbou vycházející z Janáčkových záznamů lidové hudby. Sám Janáček označil operu jako vaudeville, pro který je typická jednoduchá zápletka provázená populárními, tj. lidovými, popěvky – zde včetně lidových tanců. Premiéra zazněla za řízení samotného skladatele 10. února 1894 v Brně a přinesla Janáčkovi první divadelní úspěch. On sám již v té době pracoval na Její pastorkyni, v níž nalezl osobitý hudební jazyk a vydal se nakonec zcela jinou cestou, než jaká byla načrtnuta v Počátku románu.

V opeře Káťa Kabanová od Leoše Janáčka je hlavní hrdinka uvězněna v temné síti vztahů. Její panovačná tchyně Kabanicha ovládá svého syna Tichona, jehož manželství s Káťou je pod touto nadvládou těžce zkoušeno. Protože Káťa v této rodině nenachází naplnění, uchyluje se k tajné lásce s Borisem.

Janáček jako libretista zhustil děj dramatu Bouře Alexandra N. Ostrovského a záměrně se vzdal rozsáhlejších společenských popisů. Místo toho vytváří hudební jazyk mimořádné psychologické jemnosti, v němž sleduje Kátin vnitřní vývoj. Pocity viny a duševní utrpení se stupňují, až vyústí v její veřejné přiznání – emocionální bouři, která vše smete.

Režisér Krzysztof Warlikowski vnímá Káťu jako vyvrženou ženu, které je odepřeno žít v souladu se svými touhami – a která nakonec volí smrt před životem v pokrytectví. V této mnichovské inscenaci umocňují scénografie, světelný design a videoprojekce Katinu vnitřní krajinu i společenské sevření, které ji obklopuje.

OH HUMANITY! 

Existenciální opera o jednom jednání

Oh humanity! Poslední výkřik svědka fatální katastrofy. Čeho je moc, toho je příliš. Pierre (možná Petr, možná já nebo ty) už viděl příliš. Zůstává jen bezmoc. Už nemůže vidět víc, cítit víc. A tak se vypne… A pak? Další katastrofa.

Co je správné a co z nás činí hrdiny? Odpověď možná čeká u Borodina.

TU JE OSTROV

Komická opera o jednom jednání  na motivy apokryfů Karla Čapka

Tři proslulí ztroskotanci, Don Juan, Hamlet a Napoleon, se ocitají na pobřeží bájného ostrova zlata, hojnosti a nekonečných možností. Co se však nastane, když se střetnou s bezbřehou svobodou a dostanou šanci přepsat svůj příběh? Najdou konečně to, po čem prahnou? Zachovají si svou tvář?

Mottem 10. ročníku festivalu jsou „Kořeny“ a právě k nim směřuje premiérový příspěvek brněnského souboru. Tentokrát se v podobě site-specific inscenace v Besedním domě, který je pevně spojen s Janáčkovým působením v brněnské kultuře, vrátíme na samotný začátek Mistrovy operní tvorby.

Opera Šárka existuje ve dvou podobách – z roku 1887, kdy Janáček dílo dokončil pouze v klavírním výtahu, a z roku 1925, v přepracované a instrumentované verzi. Na festivalu zazní obě verze, režisér Jiří Heřman si však pro svůj projekt zvolil původní podobu z roku 1887, aby v prostoru Besedního domu zavedl diváky přímo doprostřed dramatického střetu mezi muži a ženami, který vrcholí tragédií. Klavírního partu se ujme vynikající britský klavírista Julius Drake, kterého publikum festivalu dobře zná z předchozích ročníků jako skvělého interpreta Janáčkovy hudby.

Nesmrtelnost je prokletím.

Příběh o zpěvačce Emilii Marty, která díky elixíru života žije již víc než tři sta let…Pohled do excentrického světa operních div, zdegenerované šlechty a plytkých maloměšťáků. V únoru 2017 představila Janáčkova opera tento titul na Hong Kong Arts Festival. Inscenace vznikla v koprodukci s Operou Göteborg.

Mottem 10. ročníku festivalu jsou „Kořeny“ a právě k nim směřuje premiérový příspěvek brněnského souboru. Tentokrát se v podobě site-specific inscenace v Besedním domě, který je pevně spojen s Janáčkovým působením v brněnské kultuře, vrátíme na samotný začátek Mistrovy operní tvorby.

Opera Šárka existuje ve dvou podobách – z roku 1887, kdy Janáček dílo dokončil pouze v klavírním výtahu, a z roku 1925, v přepracované a instrumentované verzi. Na festivalu zazní obě verze, režisér Jiří Heřman si však pro svůj projekt zvolil původní podobu z roku 1887, aby v prostoru Besedního domu zavedl diváky přímo doprostřed dramatického střetu mezi muži a ženami, který vrcholí tragédií. Klavírního partu se ujme vynikající britský klavírista Julius Drake, kterého publikum festivalu dobře zná z předchozích ročníků jako skvělého interpreta Janáčkovy hudby.

Jako červená nit se všemi skladbami Leoše Janáčka táhne jednotící linka – hluboké lidství a originální forma. Právě toto se dá vztáhnout snad nejvíce na jeho dvě poslední velká díla – operu Z mrtvého domu a Glagolskou mši. Zkratkovitou sondu do duší vězňů a osobité vyjádření víry ve mši na staroslověnský text. V rámci festivalu Janáček Brno 2022 vzniklo jedinečné spojení obou děl, kdy scénická podoba Glagolské mše jako pokračování opery Z mrtvého domu dává oběma dílům novou výpověď o síle víry v člověka.

Vězni žijící v krutých podmínkách sibiřské věznice a za každým jménem se skrývá strastiplný lidský osud, neštěstí, zlo i jiskra naděje. Kousek po kousku, v malých útržcích vypráví jejich příběhy Leoš Janáček ve svém posledním a jedinečném díle. Janáček je geniální tvůrce mistrně zacházející se zkratkou, jenž na malé ploše dokáže zachytit lidskou podstatu. I přes tíživý konec stojí na počátku partitury Z mrtvého domu vepsáno: V každém tvoru jiskra boží! A to je myšlenka spojující jeho poslední operu s dílem stejně unikátním Glagolskou mší. Jak sám Janáček řekl: Chtěl jsem zde zachytit víru v jistotu národa na podkladě ne náboženském, ale na tom mravním, silném, který si bere Boha za svědka.

Dva národy spolu vedou válku, ale uprostřed bitevního pole se odehrává mnohem komornější drama, které může mít nečekané důsledky. Egyptská princezna Amneris miluje vojevůdce Radama. Jeho láska však patří zajatkyni Aidě, o níž nikdo neví, že je princeznou nepřátelské etiopské země. Aniž to kdokoliv z nich tuší, zanedlouho budou stát před volbou, která rozhodne o životě či smrti…

Je Verdiho slavný Nabucco jen operou o touze po svobodě? Inscenace Jiřího Heřmana nabízí poutavý pohled na příběh babylonského krále a židovského národa. Jeho středem jsou rodinné vztahy a sám král Nabuchodonozor. Opera plná velkole­pých sborů a strhujících pěveckých partů patří již 35 let k nejpo­pulárnějším titulům našeho repertoáru.

Zamilovat se a nepřijít o rozum – to je umění vztahu.

Potřebujete získat lásku, nebo na ni naopak zapomenout? To vám zařídí elixír doktora Dulcamary! Stačí jedna lahev a vše je hotovo! Nápoj lásky patřil vždy mezi nejvyhledávanější kouzelné prostředky mladých dívek a chlapců a dodnes na něj můžete najít na internetu recepty. A tak není divu, že je i častým předmětem pověstí – od těch nestarších tragických jako např. o Tristanovi a Isoldě, až po ty s dobrým koncem, které se staly námětem na operu.

4 Tenoři a Filharmonie Bohuslava Martinů.