Události

Koncert na počest hudebního skladatele Camille Saint-Saënse ke 190. výročí úmrtí.

Diriguje: Emílie Adámková

Varhany: Daniel Nerad

Antonín Dvořák: Písně milostné, op. 83, B 160

Vítězslava Kaprálová: Dvě písně na slova R. Bojka, op. 4

Vítězslava Kaprálová: Sbohem a šáteček, op. 14

Vítězslava Kaprálová: Zpíváno do dálky, op. 22

Leoš Janáček: Moravská lidová poezie v písních, JW V/2 (výběr)

Leoš Janáček: Pohádka pro violoncello a klavír, JW VII/5

Erich Wolfgang Korngold: Tři písně, op. 22

Erich Wolfgang Korngold: Tři zpěvy, op. 18 (č. 2 a 3)

Písně milostné na slova Gustava Pflegera Moravského vytvořil Antonín Dvořák (1841–1904) na sklonku roku 1888 úpravou a přepracováním osmi písní ze svého raného cyklu Cypřiše z roku 1865. Dvořákovo úchvatné zhudebnění řadí tento cyklus ke klenotům české písňové literatury.

Dílo skladatelky Vítězslavy Kaprálové (1915–1940) představuje intimní ženský svět naplněný jemnou a cituplnou lyrikou. Ve svých písňových cyklech Kaprálová osobitě přetváří vlivy Janáčka, Martinů i dobové avantgardy. Průřez její písňovou tvorbou bude sahat od raných Písní na slova R. Bojka z roku 1932, přes píseň Sbohem a šáteček na text Vítězslava Nezvala z roku 1937 až po pozdní cyklus Zpíváno do dálky, který vznikl v Paříži roku 1939.

Operní studio a orchestr Konzervatoře Brno ve spolupráci s festivalem Janáček Brno 2026 uvádí inscenaci díla Bohuslava Martinů Divadlo za bránou. Tato „lyrická opera“ s pantomimickými a tanečními prvky vznikla jako osobitá pocta lidovým kořenům a zároveň jako otevřený dialog s moderními směry 20. století včetně jazzu.

Přijďte se podívat, co všechno odhalí mladá generace v díle, které v sobě spojuje hravost, rytmus a niternou lyriku. Dokážeme vám, že Martinů je stále živý a plný světla. Inscenací chceme pozvat odbornou i laickou veřejnost k setkání s hudbou, která překračuje hranice žánrů i času a otevírá brány fantazie všem, kdo vstoupí.

A co že to vlastně je – divadlo za bránou? Slovy Bohuslava Martinů to „není nic jiného než scéna na trhu, jarmarku za městem, tedy vlastně kočovné divadlo.“ Divadlo tady a teď, čerpající energii z ulice, která dnes tepe možná rychleji než v dobách autorových, ale pořád je to svobodný prostor, hravý, nespoutaný, otevřený improvizaci a interakci.

Program:

Operní studio a orchestr Konzervatoře Brno ve spolupráci s festivalem Janáček Brno 2026 uvádí inscenaci díla Bohuslava Martinů Divadlo za bránou. Tato „lyrická opera“ s pantomimickými a tanečními prvky vznikla jako osobitá pocta lidovým kořenům a zároveň jako otevřený dialog s moderními směry 20. století včetně jazzu.

Přijďte se podívat, co všechno odhalí mladá generace v díle, které v sobě spojuje hravost, rytmus a niternou lyriku. Dokážeme vám, že Martinů je stále živý a plný světla. Inscenací chceme pozvat odbornou i laickou veřejnost k setkání s hudbou, která překračuje hranice žánrů i času a otevírá brány fantazie všem, kdo vstoupí.

A co že to vlastně je – divadlo za bránou? Slovy Bohuslava Martinů to „není nic jiného než scéna na trhu, jarmarku za městem, tedy vlastně kočovné divadlo.“ Divadlo tady a teď, čerpající energii z ulice, která dnes tepe možná rychleji než v dobách autorových, ale pořád je to svobodný prostor, hravý, nespoutaný, otevřený improvizaci a interakci.

Béla Bartók: Taneční suita, Sz. 77, BB 86a

Gustav Mahler: Písně potulného tovaryše

Johannes Brahms: Uherské tance (výběr)

Šestivětá Taneční suita patří k nejpopulárnějším orchestrálním dílům Janáčkova současníka, maďarského skladatele Bély Bartóka (1881–1945). Ten ji zkomponoval v roce 1923 u příležitosti 50. výročí spojení měst Buda, Óbuda a Pešť, které daly vzniknout maďarskému hlavnímu městu Budapešti. Efektní a dravá hudba v Bartókově barvité instrumentaci s folklórními motivy maďarskými, rumunskými, ale i arabskými si získala nadšení posluchačů už při své premiéře a záhy si našla cestu do repertoáru světových orchestrů.

Ke kompozici Písní potulného tovaryše inspirovala Gustava Mahlera (1860–1911) nešťastná láska k sopranistce Johanně Richterové. Vznikly někdy na přelomu let 1884–1885 a texty k nim si složil skladatel sám v duchu německých lidových písní, které znal ze sbírky Chlapcův kouzelný roh. Cyklus čtyř písní pro baryton s doprovodem orchestru se stal prvním Mahlerovým mistrovským opusem, v němž bolestná tragika hovoří typicky mahlerovskou pozdně romantickou hudební řečí, kterou se proplétají místa neskrývané ironie a ozvuky přírody, naivních dětských ukolébavek a syrových venkovských kutálek.

Dvě řady Uherských tanců Johannesa Brahmse (1833–1897), jež představují soubor 21 tanečních kusů, se staly jedním ze základních kamenů, který skladateli vystavěl cestu ke světové proslulosti. Brahmse se v nich nechal inspirovat nejen maďarskou lidovou hudbou, ale i hudbou cikánských kapel. Prvních deset tanců ve verzi pro klavír bylo vydáno roku 1869, další pak vyšly o jedenáct let později. Všeobecný úspěch díla přiměl Brahmse, aby roku 1873 tři vybrané tance zinstrumentoval pro orchestr. Zbylé tance pak postupem času oděli do orchestrálního roucha Brahmsovi následovníci, mezi nimiž nechyběl ani Antonín Dvořák.

Zážitkový workshop o hudbě a odkazu Leoše Janáčka pro děti a rodiče.

Jaký byl příběh a hudební svět Leoše Janáčka?

Během tohoto workshopu se vydáme po stopách Janáčkova života, prozkoumáme, jak jeho osobní zkušenosti ovlivnily jeho hudbu, a skrze tvořivé a interaktivní úkoly poznáme jeho dílo a inspirace.

Workshop je vhodný pro děti navštěvující 1. stupeň ZŠ.

Workshop se koná na zkušebním jevišti Janáčkova divadla – vstup služebním vchodem, kde účastníky lektorka vyzvedne na vrátnici.

• Délka: cca 2 hodiny
• Cena: 200 Kč za dítě + 1 doprovod zdarma
• Kapacita: 20 účastníků

Nejslavnější liška na operním jevišti je přece ta brněnská od Janáčka! Podmanivá, laskavá, plná dětí a jejich hraček, které hravě proměňují Revírníkův dům v les a sebe v lesní zvířata.

Každá Janáčkova opera je solitér a Příhody lišky Bystroušky, kde se na jevišti prolíná svět lidský se světem zvířecím, nemá v operním žánru obdobu. Janáček hledal téma, které by odráželo jeho pohled na svět a na věčný koloběh života, a proto jeho Bystrouška umírá rukou pytláka Harašty. Ale je tu další malá Bystrouška… život pokračuje dál. Tak to má být a říká to i Janáčkova hudba, lyrická a melodická, kde orchestr hýří barvami bílovických lesů a té havěti v nich žijící. Vše tu jiskří humorem, trochu po janáčkovsku ježatým, ale vlastně laskavým.

Autor literární předlohy Rudolf Těsnohlídek je zakladatelem krásné tradice vánočního stromu republiky a nalezení malé Lidušky v lese v čase předvánočním se stalo jednou z inspirací k liščímu příběhu i Leoši Janáčkovi. To se odrazilo i v podobě inscenace režiséra Jiřího Heřmana: „Inspirace vzešla z Těsnohlídkovy velké myšlenky postavit Dětský dům Dagmar, kam jsme naší inscenaci umístili. Děj Lišky rozehráváme očima dětí.“

Premiéra: 17. listopadu 2018 v Janáčkově divadle

Nastudováno v českém originále s českými, anglickými a německými titulky.

Inscenace je vhodná pro děti od 6 let.

Antonín Dvořák: Mazurky, op. 56, B 111

Leoš Janáček: Po zarostlém chodníčku, JW VIII/17

Leoš Janáček: Con moto

Leoš Janáček: Allegro 

Leoše Janáčka pojilo s o třináct let starším Antonínem Dvořákem přátelství, obdiv i hudební porozumění.

Antonín Dvořák (1841–1904) se věnoval klavírní tvorbě intenzivněji než Janáček. Bylo to mimo jiné dáno zájmem hudebních nakladatelů právě o jeho klavírní tvorbu, a to především okolo roku 1880. Právě v tomto roce Dvořák zkomponoval cyklus šesti klavírních mazurek. Nebyl přitom zdaleka jediným skladatelem, který se nechal inspirovat polským národním tancem, ale na rozdíl např. od Chopina je stylizoval skromněji, i když s velmi bohatou melodikou. Dodnes patří Mazurky k Dvořákovým nejlepším klavírním stylizacím.

Nejslavnější liška na operním jevišti je přece ta brněnská od Janáčka! Podmanivá, laskavá, plná dětí a jejich hraček, které hravě proměňují Revírníkův dům v les a sebe v lesní zvířata.

Každá Janáčkova opera je solitér a Příhody lišky Bystroušky, kde se na jevišti prolíná svět lidský se světem zvířecím, nemá v operním žánru obdobu. Janáček hledal téma, které by odráželo jeho pohled na svět a na věčný koloběh života, a proto jeho Bystrouška umírá rukou pytláka Harašty. Ale je tu další malá Bystrouška… život pokračuje dál. Tak to má být a říká to i Janáčkova hudba, lyrická a melodická, kde orchestr hýří barvami bílovických lesů a té havěti v nich žijící. Vše tu jiskří humorem, trochu po janáčkovsku ježatým, ale vlastně laskavým.

Autor literární předlohy Rudolf Těsnohlídek je zakladatelem krásné tradice vánočního stromu republiky a nalezení malé Lidušky v lese v čase předvánočním se stalo jednou z inspirací k liščímu příběhu i Leoši Janáčkovi. To se odrazilo i v podobě inscenace režiséra Jiřího Heřmana: „Inspirace vzešla z Těsnohlídkovy velké myšlenky postavit Dětský dům Dagmar, kam jsme naší inscenaci umístili. Děj Lišky rozehráváme očima dětí.“

Premiéra: 17. listopadu 2018 v Janáčkově divadle

Nastudováno v českém originále s českými, anglickými a německými titulky.

Inscenace je vhodná pro děti od 6 let.

Leoš Janáček: Po zarostlém chodníčku, JW VII/18 (choreografie: Mário Radačovský)

Leoš Janáček: V mlhách, JW VIII/22

Leoš Janáček: Capriccio, JW VII/12 / pro klavír levou rukou a komorní dechový ansámbl (choreografie: Megumi Nakamura) 

Janáčkova tvorba, která měla hluboké kořeny v lidové hudbě, je věnována také klavíru, skladatelovu snad nejintimnějšímu nástroji.

První řada klavírního cyklu poetických skladbiček Po zarostlém chodníčku vznikala postupně v letech 1900, 1908 a 1911. Pět skladeb cyklu napsal Janáček v roce 1900, tedy ve svých 46 letech. Vyšly jako drobné kusy pro harmonium v sešitech Slovanské melodie, které vydával ivančický učitel Emil Kolář. Na rozšíření cyklu měl svůj podíl redaktor Jan Branberger, jenž v roce 1908 smluvil vydání skladeb u pražského nakladatele Bedřicha Kočího. Tento nakladatelský zájem o vydání stávajících skladeb vedl Janáčka ke kompozici dalších částí, takže cyklus se rozrostl na deset čísel, ke kterým skladatel přiřadil poetické názvy. Tyto drobné, intimní skladbičky přinášející některé skladatelovy vzpomínky, se dnes řadí k jeho nejznámějším a nejhranějším dílům.

veřejná generálka

Mottem 10. ročníku festivalu jsou „Kořeny“ a právě k nim směřuje premiérový příspěvek brněnského souboru. Tentokrát se v podobě site-specific inscenace v Besedním domě, který je pevně spojen s Janáčkovým působením v brněnské kultuře, vrátíme na samotný začátek Mistrovy operní tvorby.

Opera Šárka existuje ve dvou podobách – z roku 1887, kdy Janáček dílo dokončil pouze v klavírním výtahu, a z roku 1925, v přepracované a instrumentované verzi. Na festivalu zazní obě verze, režisér Jiří Heřman si však pro svůj projekt zvolil původní podobu z roku 1887, aby v prostoru Besedního domu zavedl diváky přímo doprostřed dramatického střetu mezi muži a ženami, který vrcholí tragédií. Klavírního partu se ujme vynikající britský klavírista Julius Drake, kterého publikum festivalu dobře zná z předchozích ročníků jako skvělého interpreta Janáčkovy hudby.

Janáčka k první opeře inspirovalo dílo Julia Zeyera, významného českého básníka a dramatika. Hudební drama Šárka vycházelo na pokračování v časopise Česká Thalie v lednu a únoru roku 1887. Zeyer zde zpracoval čtvrtou část svého básnického eposu Vyšehrad do podoby operního libreta, které původně zamýšlel pro Antonína Dvořáka. Když Dvořáka text nezaujal, rozhodl se Zeyer alespoň jej otisknout v časopise. A tak upoutal pozornost jiného skladatele.

Janáček do té doby s operou žádné zkušenosti neměl a ještě několik let před kompozicí Šárky o tento žánr nejevil zájem. Teprve studia ve Vídni jej přivedla do světa opery a otevření Prozatímního českého divadla v roce 1884 učinilo z opery významnou součást jeho života.

Janáček Zeyerův text upravil a zkrátil a v létě 1887 měl hotovou klavírní partituru. Tu poslal k posouzení Antonínu Dvořákovi, jehož názoru si velmi vážil. Klíčové však bylo získat souhlas Julia Zeyera s užitím textu. Ten ale Janáček nezískal – básník mladému skladateli nekompromisně vyčetl, že si dovolil text bez jeho vědomí upravit a zhudebnit. Přesto Janáček doufal, že Zeyer svůj postoj změní, a v práci pokračoval. To se však nestalo, a tak operu, kterou už částečně instrumentoval, odložil a na dlouhá léta zapomněl.

Dnes představuje klavírní verze cenný pohled do Janáčkova kompozičního stylu 80. let 19. století. Přes patrný romantický a dvořákovský vliv je v ní již cítit smysl pro drama a divadlo – síla, která zůstává působivá a aktuální i dnes.

premiéra

Mottem 10. ročníku festivalu jsou „Kořeny“ a právě k nim směřuje premiérový příspěvek brněnského souboru. Tentokrát se v podobě site-specific inscenace v Besedním domě, který je pevně spojen s Janáčkovým působením v brněnské kultuře, vrátíme na samotný začátek Mistrovy operní tvorby.

Opera Šárka existuje ve dvou podobách – z roku 1887, kdy Janáček dílo dokončil pouze v klavírním výtahu, a z roku 1925, v přepracované a instrumentované verzi. Na festivalu zazní obě verze, režisér Jiří Heřman si však pro svůj projekt zvolil původní podobu z roku 1887, aby v prostoru Besedního domu zavedl diváky přímo doprostřed dramatického střetu mezi muži a ženami, který vrcholí tragédií. Klavírního partu se ujme vynikající britský klavírista Julius Drake, kterého publikum festivalu dobře zná z předchozích ročníků jako skvělého interpreta Janáčkovy hudby.

Janáčka k první opeře inspirovalo dílo Julia Zeyera, významného českého básníka a dramatika. Hudební drama Šárka vycházelo na pokračování v časopise Česká Thalie v lednu a únoru roku 1887. Zeyer zde zpracoval čtvrtou část svého básnického eposu Vyšehrad do podoby operního libreta, které původně zamýšlel pro Antonína Dvořáka. Když Dvořáka text nezaujal, rozhodl se Zeyer alespoň jej otisknout v časopise. A tak upoutal pozornost jiného skladatele.

Ponor ke kořenům a hlouběji.

Chorál a vícehlasé zpěvy z Příborského kancionálu z konce 16. století – jedinečného rukopisu s českým repertoárem, který zaujal i Leoše Janáčka. Gregoriánský chorál, jak jej Janáček zpíval v době svých fundatistických let na Starém Brně, a jeho nejranější latinské skladby.

Hudební vrstvy napříč staletími se propojí v členitých prostorách Vodojemů na Žlutém kopci – místě, kde se minulost i současnost setkávají v jedinečném akustickém zážitku.

Meditace – jógové techniky a zvuková terapie (30 minut)
Úvodní meditativní sekvence propojí dechová cvičení, jemný pohyb a zvukovou stimulaci nástroji. Cílem je otevřít tělo i mysl a připravit je na hluboký hudební prožitek.

lektorky Dominika Kvardová a Lucie Tomanová 

Muzikoterapeutický koncert (60 minut)
Vědomý poslech hudby, práce s dechem, hluboké uvolnění a technika hudební imaginace. Součástí je také citlivá práce s tématem vnitřního dítěte.

průvodní slovo, scénář a hudební dramaturgie Lucie Hradilová

Barbara Tolarová housle
Terezie Saxová housle
Kateřina Kurandová viola
Katarína Madariová violoncello
Dominika Kvardová harfa

Ponor ke kořenům a hlouběji.

Chorál a vícehlasé zpěvy z Příborského kancionálu z konce 16. století – jedinečného rukopisu s českým repertoárem, který zaujal i Leoše Janáčka. Gregoriánský chorál, jak jej Janáček zpíval v době svých fundatistických let na Starém Brně, a jeho nejranější latinské skladby.

Hudební vrstvy napříč staletími se propojí v členitých prostorách Vodojemů na Žlutém kopci – místě, kde se minulost i současnost setkávají v jedinečném akustickém zážitku.

Tak se mi zachtělo zemřít!

Inscenace jednoho z nejlepších světových operních režisérů Roberta Carsena měla úspěšnou premiéru na festivalu Janáček Brno 2016. Jeho produkce, vynikající osobitou poetikou, dramaturgickou sevřeností a emotivním, živým a nesmírně působivým divadlem, jsou již řadu let na repertoáru nejvýznamnějších operních domů, ať se jedná o milánskou La Scalu, Metropolitní operu v New Yorku, festival v anglickém Glyndebourne nebo Royal Opera House Covent Garden. Káťa Kabanová je jednou z Carsenových inscenací Janáčkových oper a vznikla původně pro Vlámskou operu. Od své premiéry byla uvedena ve více než 20 operních domech po celém světě a není divu, inscenace s působivou scénografií, kde vodní hladina pokrývá celé jeviště a zrcadlí Kátiny emoce i tragický osud, patří k nejlepším Carsenovým dílům.

Když počátkem roku 1919 začal Leoš Janáček uvažovat o Ostrovského dramatu Bouře coby námětu k nové opeře, blížily se jeho šedesáté páté narozeniny. Během posledních tří let se v jeho životě mnohé změnilo; získal konečně mezinárodní uznání a v létě 1917 v Luhačovicích poznal Kamilu Stösslovou, inspiraci svých vrcholných děl. Že si zvolil námět z ruské literatury, není překvapivé stejně jako volba Ostrovského Bouře, která svým námětem o tragédii hlavní hrdinky Káti, utlačované společenskými konvencemi, byla Janáčkovi velmi blízká. Libreto si Janáček s použitím českého překladu Bouře vytvořil sám a do originálu výrazně zasáhl – zredukoval počet postav i jednání a zaměřil se především na drama hlavní hrdinky. Vytvořil tak jedno ze svých nejintimnějších děl. První provedení a tedy světovou premiéru Janáček zadal brněnskému Národnímu divadlu, kde opera zazněla 23. listopadu 1921 v divadle Na hradbách. Sklidila mimořádný úspěch a o rok později následovalo uvedení v Praze a záhy i v zahraničí.

„Chtěli jsme vytvořit symbolický odkaz k vodě a jejímu spojení s ní, protože se zde od počátku mluví o vodě, Káťa je k vodě přitahována. Cítí, že se něco hrozného stane a že to na sebe přivolá sama. Dalším důvodem je, že mám velmi rád vodu, je to krásný element v přírodě, ale je zároveň nebezpečný a hrozivý. Použili jsme ho, abychom zrcadlili Kátinu izolaci.“ Robert Carsen

Zážitkový workshop o hudbě a odkazu Leoše Janáčka pro děti a rodiče.

Jaký byl příběh a hudební svět Leoše Janáčka?

Během tohoto workshopu se vydáme po stopách Janáčkova života, prozkoumáme, jak jeho osobní zkušenosti ovlivnily jeho hudbu, a skrze tvořivé a interaktivní úkoly poznáme jeho dílo a inspirace.

Workshop je vhodný pro děti navštěvující 1. stupeň ZŠ.

Workshop se koná na zkušebním jevišti Janáčkova divadla – vstup služebním vchodem, kde účastníky lektorka vyzvedne na vrátnici.

• Délka: cca 2 hodiny
• Cena: 200 Kč za dítě + 1 doprovod zdarma
• Kapacita: 20 účastníků

Inscenace jednoho z nejlepších světových operních režisérů Roberta Carsena měla úspěšnou premiéru na festivalu Janáček Brno 2016. Jeho produkce, vynikající osobitou poetikou, dramaturgickou sevřeností a emotivním, živým a nesmírně působivým divadlem, jsou již řadu let na repertoáru nejvýznamnějších operních domů, ať se jedná o milánskou La Scalu, Metropolitní operu v New Yorku, festival v anglickém Glyndebourne nebo Royal Opera House Covent Garden. Káťa Kabanová je jednou z Carsenových inscenací Janáčkových oper a vznikla původně pro Vlámskou operu. Od své premiéry byla uvedena ve více než 20 operních domech po celém světě a není divu, inscenace s působivou scénografií, kde vodní hladina pokrývá celé jeviště a zrcadlí Kátiny emoce i tragický osud, patří k nejlepším Carsenovým dílům.

Když počátkem roku 1919 začal Leoš Janáček uvažovat o Ostrovského dramatu Bouře coby námětu k nové opeře, blížily se jeho šedesáté páté narozeniny. Během posledních tří let se v jeho životě mnohé změnilo; získal konečně mezinárodní uznání a v létě 1917 v Luhačovicích poznal Kamilu Stösslovou, inspiraci svých vrcholných děl. Že si zvolil námět z ruské literatury, není překvapivé stejně jako volba Ostrovského Bouře, která svým námětem o tragédii hlavní hrdinky Káti, utlačované společenskými konvencemi, byla Janáčkovi velmi blízká. Libreto si Janáček s použitím českého překladu Bouře vytvořil sám a do originálu výrazně zasáhl – zredukoval počet postav i jednání a zaměřil se především na drama hlavní hrdinky. Vytvořil tak jedno ze svých nejintimnějších děl. První provedení a tedy světovou premiéru Janáček zadal brněnskému Národnímu divadlu, kde opera zazněla 23. listopadu 1921 v divadle Na hradbách. Sklidila mimořádný úspěch a o rok později následovalo uvedení v Praze a záhy i v zahraničí.

František Neumann: Pan, op. 29 / melodram pro recitátora a klavír

Leoš Janáček: Taras Bulba, JW VI/15 / úprava Břetislava Bakaly pro čtyřruční klavír

Leoš Janáček: Mládí, JW VIII/10 / úprava Břetislava Bakaly pro dvouruční klavír

Leoš Janáček: Sinfonietta, JW VI/18 / úprava Františka Jílka pro čtyřruční klavír 

Koncert je věnován třem snad nejvýznamnějším janáčkovským dirigentům působícím v brněnském Národním, později Zemském a Státním divadle v Brně, z nichž dva byli také autory úprav Janáčkova díla pro klavír.

Hudební fakulta JAMU se posluchačům Festivalu Janáček pravidelně představuje komponovaným studentským pořadem, který nabízí netradiční formou prezentované studentské umělecké aktivity. Navíc celá akce ukazuje prostředí jednotlivých oborů studia, které běžný návštěvník koncertů nezná. Posluchači tak mají možnost nejen slyšet výkony mladých umělců, ale také postupně projít a prohlédnout si různé části fakulty (od koncertního sálu JAMU přes studijní jevištní prostoru až po zcela netradiční místa, chodby školy nevyjímaje), všude za hudebního doprovodu mladých umělců.

Claude Debussy: Trois chansons de Bilitis, L. 97

Dmitrij Šostakovič: Španělské písně, op. 100

Reynaldo Hahn: Venezia (výběr)

Luciano Berio: Quattro canzoni popolari

Benjamin Britten: Folk Song Arrangements, vol. 2 (výběr)

Manuel de Falla: Siete canciones populares españolas

Recitál prozkoumá fascinující vzájemné působení mezi pohledem zevnitř a zvenčí prostřednictvím písňové literatury a folklórních aranží, které překračují kulturní hranice.

Antonín Dvořák: Klavírní trio č. 4 „Dumky“, op. 90, B166

Leoš Janáček: Kvartet z podnětu L. N. Tolstého „Kreutzerovy sonáty“, JW VII/8

Dmitrij Šostakovič: Klavírní kvintet g moll, op. 57

Klavírní trio č. 4 e moll „Dumky“, op. 90 z let 1890–1891 patří k nejoriginálnějším a nejoblíbenějším dílům komorní literatury Antonína Dvořáka (1841–1904). Zatímco v předchozích triích se skladatel držel klasické sonátové formy, zde se od ní zcela odklonil a vytvořil unikátní šestidílný cyklus založený na formě dumky – ukrajinského tance charakteristického prudkými změnami nálad. Skladba fascinuje kontrastem mezi zádumčivými, melancholickými pasážemi a nespoutanou, rytmicky výraznou radostí. Právě tato emocionální proměnlivost a hluboká zakořeněnost v lidové inspiraci činí z „Dumek“ dílo nesmírné vnitřní síly, ve kterém Dvořák mistrovsky skloubil svou melodickou invenci s netradiční hudební architekturou.

Kvartet z podnětu L. N. Tolstého „Kreutzerovy sonáty“ Leoše Janáčka (1854–1928) pochází z roku 1923. Jeho kořeny ovšem sahají až do roku 1908, kdy Janáček zkomponoval dnes nezvěstné Klavírní trio, inspirované stejnou Tolstého povídkou. Její hlavní hrdinkou je žena terorizovaná svým despotickým a chorobně žárlivým manželem, jehož rukou je nakonec utýrána k smrti. „Měl jsem na mysli ubohou ženu, trápenou, bitou, ubitou“, charakterizoval Janáček motiv, který se jako červená nit proplétá mnoha jeho dalšími díly. Kvartet svým vášnivým výrazem proniká doslova na dřeň lidských emocí a do nejintimnějších sfér lidské duše. Dílo si vydobylo úspěch záhy po své premiéře v roce 1924 a i po více než stu letech zůstává jedním z nejpůsobivějších děl kvartetního žánru.

Program:

Wolfgang Amadeus Mozart - REQUIEM KV 626

Účinkují:

Český akademický sbor | Brno

Czech Virtuosi

Lucie Kaňková - soprán

Veronika Varšová - alt

Ondřej Koplík - tenor

Jan Štáva - bas

Dirigent a sbormistr - Michal Vajda

Kompletní uvedení Janáčkových oper během 10. ročníku festivalu je jedinečnou příležitostí užít si nejen jeho vrcholné opery, ale seznámit se i s díly, která dnes běžně na jevišti nepotkáme. Mimo Janáčkovu prvotinu Šárka k nim patří i jeho druhá opera Počátek románu, dílko výrazně ovlivněné obdobím Janáčkova intenzivního zájmu o folklor. Libreto vyšlo ze stejnojmenné povídky Gabriely Preissové, kterou inspiroval žánrový obraz Jaroslava Věšína, a jeho autorem se stal – po odmítnutí Elišky Krásnohorské – Janáčkův kolega z gymnázia František Rypáček, publikující pod jménem Jaromír Tichý.

Prostinký příběh lásky vesnické dívky Polušky a mladíka z panských vrstev Adolfa, která se nesetká s pochopením Adolfových rodičů, je naplněn hudbou vycházející z Janáčkových záznamů lidové hudby. Sám Janáček označil operu jako vaudeville, pro který je typická jednoduchá zápletka provázená populárními, tj. lidovými, popěvky – zde včetně lidových tanců. Premiéra zazněla za řízení samotného skladatele 10. února 1894 v Brně a přinesla Janáčkovi první divadelní úspěch. On sám již v té době pracoval na Její pastorkyni, v níž nalezl osobitý hudební jazyk a vydal se nakonec zcela jinou cestou, než jaká byla načrtnuta v Počátku románu.

Kompletní uvedení Janáčkových oper během 10. ročníku festivalu je jedinečnou příležitostí užít si nejen jeho vrcholné opery, ale seznámit se i s díly, která dnes běžně na jevišti nepotkáme. Mimo Janáčkovu prvotinu Šárka k nim patří i jeho druhá opera Počátek románu, dílko výrazně ovlivněné obdobím Janáčkova intenzivního zájmu o folklor. Libreto vyšlo ze stejnojmenné povídky Gabriely Preissové, kterou inspiroval žánrový obraz Jaroslava Věšína, a jeho autorem se stal – po odmítnutí Elišky Krásnohorské – Janáčkův kolega z gymnázia František Rypáček, publikující pod jménem Jaromír Tichý. Prostinký příběh lásky vesnické dívky Polušky a mladíka z panských vrstev Adolfa, která se nesetká s pochopením Adolfových rodičů, je naplněn hudbou vycházející z Janáčkových záznamů lidové hudby. Sám Janáček označil operu jako vaudeville, pro který je typická jednoduchá zápletka provázená populárními, tj. lidovými, popěvky – zde včetně lidových tanců. Premiéra zazněla za řízení samotného skladatele 10. února 1894 v Brně a přinesla Janáčkovi první divadelní úspěch. On sám již v té době pracoval na Její pastorkyni, v níž nalezl osobitý hudební jazyk a vydal se nakonec zcela jinou cestou, než jaká byla načrtnuta v Počátku románu.

Není mnoho významných a slavných baletů klasické a romantické éry, které by náš soubor neměl v repertoáru. Vrcholným dílem baletního romantizmu Giselle zařazujeme do hracího programu bez nadsázky jeden ze základních kamenů DNA baletní literatury.

V roce 1841 se konala v Paříži premiéra nového baletu Giselle a měla tak obrovský úspěch, že se během jednoho desetiletí objevila na všech velkých jevištích tehdejšího baletního světa. Námět poskytl německý básník Heinrich Heine ve své sbírce De l’Allemagne. Příběhu o dívkách, které ze zrazené lásky umřely ještě před svatbou a nyní nemohou nalézt v hrobě klid, se ujal Théophile Gautier, velký teoretik romantického divadla a libretista Jules Henri Vernoy de Saint-Georges. Jímavou, líbeznou a melodickou hudbu, naplněnou francouzským šarmem vytvořil A. CH. Adam. První představitelkou křehké Giselle byla jedna z největších tanečnic romantismu Carlotta Grisi, pro kterou byl tento balet vytvořen choreografy Jeanem Corralim a Julesem Perrotem. V českých zemích si Giselle získávala oblibu publika jen pozvolna. Na brněnské jeviště se dostala až koncem 60. let minulého století, kdy ji zde poprvé uvedl choreograf Miroslav Kůra (1968). V paměti diváků pak jistě zůstává storeprízová inscenace Jiřího Blažka z roku 1983 s nezapomenutelnou éterickou balerínou Soňou Zejdovou a později Janou Kosíkovou v titulní roli.

Horší než šrám na tváři jsou šrámy na duši.

Její pastorkyňa patří k nejslavnějším Janáčkovým dílům a je stálou součástí repertoáru brněnské opery. Na jejím počátku bylo realistické drama Gabriely Preissové, které si skladatel sám upravil do podoby operního libreta. Přestože musel text dramatu výrazně zkrátit, podařilo se mu účinek tragického příběhu z moravského venkova ještě prohloubit. Marnotratný a nestálý Števa, prudký a přece v jádru laskavý Laca, a především neúprosná Kostelnička, kterou snaha zachovat si postavení a respekt ve vesnické komunitě přivede k vraždě dítěte její schovanky Jenůfy. Janáček (1854–1928) zachytil jednotlivé charaktery v mistrné dramatické zkratce, která až mrazí, a zároveň v nás vzbouzí soucit a pochopení. Ke konečné podobě díla, poznamenané smrtí skladatelovy dcery Olgy, vedla dlouhá a trnitá cesta. Její pastorkyňa musela po úspěšném uvedení v Brně roku 1904 dlouhých dvanáct let čekat, než bylo Janáčkovo úsilí korunováno zaslouženým úspěchem na dalších domácích i zahraničních scénách.

Leoš Janáček: Žárlivost (Úvod k Její pastorkyni), JW VI/10

Antonín Dvořák: Holoubek, symfonická báseň, op. 110, B 198

Anton Bruckner: Symfonie č. 4 Es dur „Romantická“, WAB 104 

Kompozice opery Její pastorkyňa zabrala Leoši Janáčkovi (1854–1928) více než osm let. Již na samém počátku této práce v únoru 1895 zkomponoval skladatel pod názvem Žárlivost symfonický úvod k této opeře. Spíše než jako operní předehru v tradičním slova smyslu koncipoval tuto krátkou skladbu jako jakési úvodní motto či zamyšlení nad jedním ze základních dějových motivů. Jako program posloužil Janáčkovi text moravské lidové písni Žárlivec, jejž o několik let dříve zhudebnil jako jeden ze svých mužských sborů. V Žárlivosti poprvé naplno krystalizuje Janáčkův osobitý sloh, charakteristický svou úsečností a dramatickým napětím. Skladba poprvé zazněla 14. listopadu 1906 v Praze v interpretaci České filharmonie pod taktovkou dirigenta Františka Neumanna.

Není mnoho významných a slavných baletů klasické a romantické éry, které by náš soubor neměl v repertoáru. Vrcholným dílem baletního romantizmu Giselle zařazujeme do hracího programu bez nadsázky jeden ze základních kamenů DNA baletní literatury.

V roce 1841 se konala v Paříži premiéra nového baletu Giselle a měla tak obrovský úspěch, že se během jednoho desetiletí objevila na všech velkých jevištích tehdejšího baletního světa. Námět poskytl německý básník Heinrich Heine ve své sbírce De l’Allemagne. Příběhu o dívkách, které ze zrazené lásky umřely ještě před svatbou a nyní nemohou nalézt v hrobě klid, se ujal Théophile Gautier, velký teoretik romantického divadla a libretista Jules Henri Vernoy de Saint-Georges. Jímavou, líbeznou a melodickou hudbu, naplněnou francouzským šarmem vytvořil A. CH. Adam. První představitelkou křehké Giselle byla jedna z největších tanečnic romantismu Carlotta Grisi, pro kterou byl tento balet vytvořen choreografy Jeanem Corralim a Julesem Perrotem. V českých zemích si Giselle získávala oblibu publika jen pozvolna. Na brněnské jeviště se dostala až koncem 60. let minulého století, kdy ji zde poprvé uvedl choreograf Miroslav Kůra (1968). V paměti diváků pak jistě zůstává storeprízová inscenace Jiřího Blažka z roku 1983 s nezapomenutelnou éterickou balerínou Soňou Zejdovou a později Janou Kosíkovou v titulní roli.

Leoš Janáček: Moravské lidové písně pro klavír, JW VIII/23

Pavel Haas: Lidové písně pro klavír, HW VII/14

Václav Kaprál: Miniatury, 5 skladeb pro klavír

Leoš Janáček: V mlhách, JW VIII/22

Leoš Janáček: 1. X. 1905 

Cyklus patnácti úprav Moravských lidových písní pro klavír Leoše Janáčka (1854–1928) představuje zajímavou neofolkloristickou paralelu k romantickým „písním beze slov“ Mendelssohna-Bartholdyho, Edvarda Griega či Janáčkova oblíbence Antona Rubinsteina. Janáčkův cyklus vznikl v letech 1921–1922 na objednávku Otakara Nebušky z pražského nakladatelství Hudební matice Umělecké besedy. Vydání se však za skladatelova života nedočkal. Janáčkova aranžmá lidových písní představují aforistické miniatury v moderním, janáčkovsky osobitém znění.

Horší než šrám na tváři jsou šrámy na duši.

Její pastorkyňa patří k nejslavnějším Janáčkovým dílům a je stálou součástí repertoáru brněnské opery. Na jejím počátku bylo realistické drama Gabriely Preissové, které si skladatel sám upravil do podoby operního libreta. Přestože musel text dramatu výrazně zkrátit, podařilo se mu účinek tragického příběhu z moravského venkova ještě prohloubit. Marnotratný a nestálý Števa, prudký a přece v jádru laskavý Laca, a především neúprosná Kostelnička, kterou snaha zachovat si postavení a respekt ve vesnické komunitě přivede k vraždě dítěte její schovanky Jenůfy. Janáček (1854–1928) zachytil jednotlivé charaktery v mistrné dramatické zkratce, která až mrazí, a zároveň v nás vzbouzí soucit a pochopení. Ke konečné podobě díla, poznamenané smrtí skladatelovy dcery Olgy, vedla dlouhá a trnitá cesta. Její pastorkyňa musela po úspěšném uvedení v Brně roku 1904 dlouhých dvanáct let čekat, než bylo Janáčkovo úsilí korunováno zaslouženým úspěchem na dalších domácích i zahraničních scénách.

Darius Milhaud: Tango des Fratellini, op. 58c z baletu „Vůl na střeše“

Bohuslav Martinů: Osm preludií, H. 181 (výběr)

Igor Stravinskij: Piano-Rag-Music

George Gershwin: „Song-Book“ pro klavír (výběr)

Balet Le Boeuf sur le toit (Vůl na střeše), který byl původně koncipován jako hudební podklad k němým groteskám Charlieho Chaplina, napsal skladatel Darius Milhaud (1892–1974) v letech 1919–1920, dva roky po návratu ze svého pobytu v Brazílii. Hudbu baletu Milhaud naplnil brazilskými lidovými melodiemi, rytmy tanga, samby a dalších latinsko-amerických tanců. Klavírní skladbu Tango des Fratellini, kterou z baletní hudby později zadaptoval, věnoval bratrům Fratelliniovým, trojici klaunů, jež vystupovala v pařížském cirkusu Medrano a ve 20. letech 20. století se těšila oblibě pařížských intelektuálů.

Emil František Burian: Smyčcový kvartet č. 4

Béla Bartók: Smyčcový kvartet č. 2, Sz. 67, BB 75

Leoš Janáček: Kvartet pro dvoje housle, violu a cello („Listy důvěrné“), JW VII/13

Emil František Burian (1904–1959) se řadí mezi nejzajímavější a nejvšestrannější osobnosti české meziválečné avantgardy. Vynikl nejen jako plodný hudební skladatel, herec, zpěvák a spisovatel, ale především jako divadelní a filmový režisér propagující novátorské umělecké postupy. Janáčkova hudba ovlivnila nejen Burianovu tvorbu hudebně dramatickou, ale její vlivy pronikly i do jeho skladeb komorních. Burianův Smyčcový kvartet č. 4 vznikl roku 1947, v období, kdy se skladatel vzpamatovával z následků věznění v nacistických koncentračních táborech. Kvartet je silnou a působivou osobní zpovědí, v níž se střídají plochy hluboce niterné a teskné s místy neskrývaně ironickými a drsnými.

Nesmrtelnost je prokletím.

Příběh o zpěvačce Emilii Marty, která díky elixíru života žije již víc než tři sta let…Pohled do excentrického světa operních div, zdegenerované šlechty a plytkých maloměšťáků. V únoru 2017 představila Janáčkova opera tento titul na Hong Kong Arts Festival. Inscenace vznikla v koprodukci s Operou Göteborg.

Udělejte s námi Krok za oponu. Pořad určený všem zvídavým lidem, malým i velkým, kteří se chtějí přiučit něčemu novému ze světa operního divadla.

70 minut interaktivní, dobrodružné a hlavně zábavné cesty do nitra operních inscenací se sólisty, sborem a orchestrem Janáčkovy opery NdB.

Výchovně–vzdělávací pořad je vhodný pro střední školy. Krok za oponu je ideálním pořadem propojujícím hudební výchovu s češtinou či estetikou.

OH HUMANITY! 

Existenciální opera o jednom jednání

Oh humanity! Poslední výkřik svědka fatální katastrofy. Čeho je moc, toho je příliš. Pierre (možná Petr, možná já nebo ty) už viděl příliš. Zůstává jen bezmoc. Už nemůže vidět víc, cítit víc. A tak se vypne… A pak? Další katastrofa.

Co je správné a co z nás činí hrdiny? Odpověď možná čeká u Borodina.

TU JE OSTROV

Komická opera o jednom jednání  na motivy apokryfů Karla Čapka

Tři proslulí ztroskotanci, Don Juan, Hamlet a Napoleon, se ocitají na pobřeží bájného ostrova zlata, hojnosti a nekonečných možností. Co se však nastane, když se střetnou s bezbřehou svobodou a dostanou šanci přepsat svůj příběh? Najdou konečně to, po čem prahnou? Zachovají si svou tvář?

COLOQUIO 6
Carolina Guiducci, Sergio Sánchez Martín / klarinet
Janire De Paz Rivas , Pablo Traine / lesní roh
William Gough, Javier Sánchez Castillo / fagot 

Kouzelná flétna
Slovo coloquio znamená ve španělštině rozhovor. Ve vynikajícím dechovém sextetu Coloquio 6 spolu
rozpráví šestice mladých virtuózních muzikantů, kteří hudbu vnímají jako neustálý dialog a výměnu myšlenek
a emocí mezi sebou i s publikem. Osobitý a podmanivý zvuk uskupení zvaného dechová harmonie uslyšíme v našem cyklu poprvé, a rovnou se vrhneme na Mozarta: výběr z árií z jeho slavné Kouzelné flétny zazní v historickém aranžmá Johanna Christiana Stumpfa pro dva klarinety, dva lesní rohy a dva fagoty.

Ve spolupráci s HF JAMU, MHF Concentus Moraviae a v rámci projektu S-EEEmerging.

Program:
W. A. Mozart, J. Ch. Stumpf

Josef Suk: Pohádka, op. 16 / suita pro velký orchestr a motivy hudby k Zeyerově dramatické pohádce Radúz a Mahulena

Leoš Janáček: Šárka (koncertní provedení), JW I/1 / opera o třech jednáních na hudební drama Julia Zeyera

Obsazení:
Šárka: Mária Porubčinová
Ctirad: Aleš Briscein
Přemysl: Svatopluk Sem
Lumír: Daniel Matoušek 

Janáčkovu operní prvotinu a Sukovu Pohádku od sebe dělí pouhých deset let. Spojuje je nejen osobnost spisovatele, dramatika a básníka Julia Zeyera, ale také slovanská mytologie.

Kompletní uvedení Janáčkových oper během 10. ročníku festivalu je jedinečnou příležitostí užít si nejen jeho vrcholné opery, ale seznámit se i s díly, která dnes běžně na jevišti nepotkáme. Mimo Janáčkovu prvotinu Šárka k nim patří i jeho druhá opera Počátek románu, dílko výrazně ovlivněné obdobím Janáčkova intenzivního zájmu o folklor. Libreto vyšlo ze stejnojmenné povídky Gabriely Preissové, kterou inspiroval žánrový obraz Jaroslava Věšína, a jeho autorem se stal – po odmítnutí Elišky Krásnohorské – Janáčkův kolega z gymnázia František Rypáček, publikující pod jménem Jaromír Tichý. Prostinký příběh lásky vesnické dívky Polušky a mladíka z panských vrstev Adolfa, která se nesetká s pochopením Adolfových rodičů, je naplněn hudbou vycházející z Janáčkových záznamů lidové hudby. Sám Janáček označil operu jako vaudeville, pro který je typická jednoduchá zápletka provázená populárními, tj. lidovými, popěvky – zde včetně lidových tanců. Premiéra zazněla za řízení samotného skladatele 10. února 1894 v Brně a přinesla Janáčkovi první divadelní úspěch. On sám již v té době pracoval na Její pastorkyni, v níž nalezl osobitý hudební jazyk a vydal se nakonec zcela jinou cestou, než jaká byla načrtnuta v Počátku románu.

Kompletní uvedení Janáčkových oper během 10. ročníku festivalu je jedinečnou příležitostí užít si nejen jeho vrcholné opery, ale seznámit se i s díly, která dnes běžně na jevišti nepotkáme. Mimo Janáčkovu prvotinu Šárka k nim patří i jeho druhá opera Počátek románu, dílko výrazně ovlivněné obdobím Janáčkova intenzivního zájmu o folklor. Libreto vyšlo ze stejnojmenné povídky Gabriely Preissové, kterou inspiroval žánrový obraz Jaroslava Věšína, a jeho autorem se stal – po odmítnutí Elišky Krásnohorské – Janáčkův kolega z gymnázia František Rypáček, publikující pod jménem Jaromír Tichý. Prostinký příběh lásky vesnické dívky Polušky a mladíka z panských vrstev Adolfa, která se nesetká s pochopením Adolfových rodičů, je naplněn hudbou vycházející z Janáčkových záznamů lidové hudby. Sám Janáček označil operu jako vaudeville, pro který je typická jednoduchá zápletka provázená populárními, tj. lidovými, popěvky – zde včetně lidových tanců. Premiéra zazněla za řízení samotného skladatele 10. února 1894 v Brně a přinesla Janáčkovi první divadelní úspěch. On sám již v té době pracoval na Její pastorkyni, v níž nalezl osobitý hudební jazyk a vydal se nakonec zcela jinou cestou, než jaká byla načrtnuta v Počátku románu.

V opeře Káťa Kabanová od Leoše Janáčka je hlavní hrdinka uvězněna v temné síti vztahů. Její panovačná tchyně Kabanicha ovládá svého syna Tichona, jehož manželství s Káťou je pod touto nadvládou těžce zkoušeno. Protože Káťa v této rodině nenachází naplnění, uchyluje se k tajné lásce s Borisem.

Janáček jako libretista zhustil děj dramatu Bouře Alexandra N. Ostrovského a záměrně se vzdal rozsáhlejších společenských popisů. Místo toho vytváří hudební jazyk mimořádné psychologické jemnosti, v němž sleduje Kátin vnitřní vývoj. Pocity viny a duševní utrpení se stupňují, až vyústí v její veřejné přiznání – emocionální bouři, která vše smete.

Režisér Krzysztof Warlikowski vnímá Káťu jako vyvrženou ženu, které je odepřeno žít v souladu se svými touhami – a která nakonec volí smrt před životem v pokrytectví. V této mnichovské inscenaci umocňují scénografie, světelný design a videoprojekce Katinu vnitřní krajinu i společenské sevření, které ji obklopuje.

OH HUMANITY! 

Existenciální opera o jednom jednání

Oh humanity! Poslední výkřik svědka fatální katastrofy. Čeho je moc, toho je příliš. Pierre (možná Petr, možná já nebo ty) už viděl příliš. Zůstává jen bezmoc. Už nemůže vidět víc, cítit víc. A tak se vypne… A pak? Další katastrofa.

Co je správné a co z nás činí hrdiny? Odpověď možná čeká u Borodina.

TU JE OSTROV

Komická opera o jednom jednání  na motivy apokryfů Karla Čapka

Tři proslulí ztroskotanci, Don Juan, Hamlet a Napoleon, se ocitají na pobřeží bájného ostrova zlata, hojnosti a nekonečných možností. Co se však nastane, když se střetnou s bezbřehou svobodou a dostanou šanci přepsat svůj příběh? Najdou konečně to, po čem prahnou? Zachovají si svou tvář?

Není mnoho významných a slavných baletů klasické a romantické éry, které by náš soubor neměl v repertoáru. Vrcholným dílem baletního romantizmu Giselle zařazujeme do hracího programu bez nadsázky jeden ze základních kamenů DNA baletní literatury.

V roce 1841 se konala v Paříži premiéra nového baletu Giselle a měla tak obrovský úspěch, že se během jednoho desetiletí objevila na všech velkých jevištích tehdejšího baletního světa. Námět poskytl německý básník Heinrich Heine ve své sbírce De l’Allemagne. Příběhu o dívkách, které ze zrazené lásky umřely ještě před svatbou a nyní nemohou nalézt v hrobě klid, se ujal Théophile Gautier, velký teoretik romantického divadla a libretista Jules Henri Vernoy de Saint-Georges. Jímavou, líbeznou a melodickou hudbu, naplněnou francouzským šarmem vytvořil A. CH. Adam. První představitelkou křehké Giselle byla jedna z největších tanečnic romantismu Carlotta Grisi, pro kterou byl tento balet vytvořen choreografy Jeanem Corralim a Julesem Perrotem. V českých zemích si Giselle získávala oblibu publika jen pozvolna. Na brněnské jeviště se dostala až koncem 60. let minulého století, kdy ji zde poprvé uvedl choreograf Miroslav Kůra (1968). V paměti diváků pak jistě zůstává storeprízová inscenace Jiřího Blažka z roku 1983 s nezapomenutelnou éterickou balerínou Soňou Zejdovou a později Janou Kosíkovou v titulní roli.

Giovanni Pierluigi da Palestrina: Missa brevis

Pavel Křížkovský: Graduale in Dominica Resurrectionis

Leoš Janáček: Exaudi Deus, JW II/4

Johann Sebastian Bach: Magnificat, BWV 243 

Kůr baziliky Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně je místem úzce spjatým s dětstvím a mládím Leoše Janáčka. Pravidelně zde zpíval jako choralista, později zde zastával post ředitele kůru. Jeho učitel, ředitel kůru a fundace augustiniánského opatství Pavel Křížkovský byl velký propagátor tzv. cecilianismu, tedy reformy církevní hudby, která si vzala za cíl očistit církevní hudbu od klasicistních a především romantických nánosů, oživit gregoriánský chorál, provádět skladby přelomu 16. a 17. století a komponovat skladby blízké tzv. palestrinovskému slohu. Stejnou vášeň projevoval pro toto hnutí i mladý Leoš Janáček. Není proto divu, že Křížkovský a následně také Janáček uváděli na starobrněnském kůru nejenom soudobé představitele cecilianismu, ale také skladatele jako Orlando di Lasso či Giovanni Pierluigi da Palestrina. Církevní mody pak ovlivnily také Janáčkovo hudební myšlení. Palestrina jako jakýsi archetyp církevní hudby ovlivnil i tvorbu Johanna Sebastiana Bacha.

Luboš Fišer: Sny a valčíky
Béla Bartók: Rumunské tance, op. 8a, BB 56
Igor Stravinskij: Valse pour les enfants
Igor Stravinskij: Tango
Fryderyk Chopin: Mazurky (výběr)
Bedřich Smetana: České tance I. a II. řada (výběr)
Johann Sebastian Bach: Partita B dur, BWV 825

Přestože mnohým se při vyslovení jména Luboše Fišera (1935–1999) vybaví jeho hudba k četným filmovým snímkům, jako skladatel si získal mezinárodní pozornost svými kompozicemi orchestrálními, kantátovými a komorními. Klavíru věnoval vedle osmi pozoruhodných klavírních sonát také skladbu Sny a valčíky z roku 1993, která v postmoderním přístupu kombinuje chopinovskou snivost s banálními valčíkovými melodiemi.