Evolet je umělecké jméno v Brně usazené slovenské písničkářky a vystudované psycholožky Evy Jurčákové. Její první veřejnou hudební aktivitou bylo trio Soundno, na které později navázala několika fázemi projektu, který si už říkal také Evolet. Bylo to nejprve duo s kytaristou Jurajem Serišem, poté krátce větší spíše příležitostné uskupení s výrazným ženským prvkem (vedle Evy v ní zpívaly Hana Voříšková a Hana Fatamorgana), až nakonec vznikla plnohodnotná kapela, v níž autorku písní doprovázejí tři zkušení brněnští hráči: Martin Kyšperský (zde především baskytara plus další nástroje), Antonín Koutný (kytara) a Jakub Kočička (bicí).
„Řekl mi, že v tom vidí potenciál a že by to chtěl udělat jinak než své dosavadní projekty,“ popisuje Jurčáková začátek své umělecké spolupráce s Martinem Kyšeperským coby producentem. Pro frontmana kapely Květy to byla jedna z několika spoluprací se zpívajícími autorkami – již dříve produkoval alba Jany Jablonczek, Lubice Christophory a Lucie „Prune“ Krpalové a byl také členem skupiny Mucha. Kromě toho jako producent výrazně pomohl s alby i mužům-písničkářům, Jakubu Čermákovi a Janu Ficovi. Mohl tedy využít své starší zkušenosti a současně, jak je u něj obvyklé, našel dostatek prostoru pro originalitu a pro podtržení, zdůraznění a současně „pozitivní dekonstrukci“ Evina autorského rukopisu.
Že jí je kabátek čistě folkové písničkářky úzký, dokazovala Eva už v rané fázi projektu Evolet, kdy ve spolupráci s kytaristou Jurajem Serišem zapojovala do hry elektronický doprovod. Tehdy to však mělo charakter spíše nahodilého experimentování. Evolet ve variantě s Martinem Kyšperským má k akustickému folku už opravdu daleko. Vlastně čistě písničkářská je pouze závěrečná skladba Stratené dni, jakási coda či plnohodnotné písňové outro alba. Kvety, ona „nahodile elektronická“ skladba z minulého života kapely, se změnila k nepoznání. Namísto repetitivního elektronického bublání ostré kytary a silový nemelodický zpěv, basové riffy a bicí jako významotvorný prvek. Pravidlo, že doprovod je vše, jen ne předvídatelný, použil producent Kyšperský i u skladby Kurz potápania, kterou si Eva s sebou nese ještě z dob kapely Soundno. Spíše vyprávěný než zpívaný text podbarvuje ambientní elektronika v kombinaci s nevtíravou hrou basy a bicích. Výrazný rytmický vzorec vytvářející napětí se zpěvaččiným – opět – spíše vyprávěním než zpěvem otevírá další zásadní píseň Hlavne, že cítim. V ní lze vnímat i kontrast mezi tímto naléhavým a přitom nemelodickým parlandem a hudebně výrazným refrénem, ve kterém stálé opakování základního sloganu působí až rituálně.
I když se energie alba soustředí především do rytmické složky a silového souzvuku nástrojů, neznamená to, že by písně Evy Jurčákové byly zcela nemelodické. Jako zpěvačka se sice Eva nepohybuje ve velkém tónovém rozsahu, její síla tkví především v kombinaci hlasu s ostatními nástroji (viz dialog s baskytarou na začátku písně Made in China), ale refrény některých písní (Jednorožec) jsou samy o sobě hitové.
Při soustředění na hudební složku alba, která je i v „nejhlukovějších“ momentech čitelná a inspirativní, by však posluchač neměl pouštět ze zřetele texty. Ty jsou totiž minimálně stejně zajímavé a pro pochopení celku možná i důležitější. Existovaly totiž dávno předtím, než se Martin Kyšperský jako producent písní ujal a přetvořil je k obrazu (částečně) svému. Je možná schematické spojovat autorčinu profesi psycholožky s citáty z jejích textů, ale Jurčáková sama v rozhovoru pro Brno – město hudby o skládání a hraní písní coby psychoterapii mluvila. „Smutek, bolest jdou ruku v ruce s kreativitou,“ říká a dodává: „Určitě přemýšlím o hudbě i z psychologického hlediska, proč tu je, co sebou přináší, jak celý ten proces funguje.“ Úryvky z textů jako „Tak strašne malí, strašne maličkí“, „Samota je veľmi krutá pani, má svoje nálady, má svoje móresy“, „Snáď nekopeme si vlastné hroby v súkromnom ateliéri našich dotykov“ nebo „Všetci sa smejú a ja plačem na záchode“ dokládají, že „příběhy“ písní Evy Jurčákové se odehrávají především v lidském nitru, případně na pomezí dvou lidských niter. A právě v kontextu těchto často drásajících interních či intimních témat je třeba vnímat Kyšperského aranže, nepravidelné rytmy, zkreslené nástroje a silové momenty, které slogany jako „Dnes mám rande so svojou úzkosťou“ naprosto přesně dokreslují a ilustrují.
Album Evolet není stejně silné a naléhavé od začátku do konce. Například „lidový“ úvod písně Jednorožec by si zasloužil zkrátit, ne-li zcela vypustit. Ale celkově je těch čtyřicet minut obrovská jízda lidskou nepohodou, pátráním v nitru a zoufalými výkřiky, které se Martinu Kyšperskému a jeho spoluhráčům povedlo opravdu dokonale převést do hudebního jazyka.
Evolet – Evolet: Amakvaré Records 2019. 11 skladeb. Stopáž: 39:27
Zatím nebyl přidán žádný komentář..