Festival Špilberk už více než dvě desetiletí přináší koncem léta na brněnský hrad také hudbu v podání špičkových domácích i zahraničních interpretů. Koncerty pod širým nebem každoročně lákají publikum jedinečnou atmosférou i dramaturgií, která spojuje osvědčený orchestrální repertoár i žánrové přesahy. Letošní ročník nebyl výjimkou – publikum mělo možnost slyšet symfonické programy, inspiraci v populární hudbě i díla s folklorními kořeny. Právě takové spojení nabídlo i slavnostní zakončení festivalu: koncertní provedení baletu Leoše Janáčka Rákos Rákoczy. Vedle Filharmonie Brno pod vedením jejího šéfdirigenta Dennise Russella Daviese se v tomto programu představila Horňácká muzika Petra Mičky a Český filharmonický sbor Brno se sbormistrem Petrem Fialou.
Dílo okořeněné o hudeckou muziku měli Brňané možnost slyšet už před dvěma lety při oslavách 150 let Besedního domu, který tehdy dvakrát po sobě vyprodalo. Také nynější repríza přilákala velké množství diváků. Ti ovšem neslyšeli zcela totožný program – některé vstupy Mičkovy muziky se proměnily a přibyly také dva nové.
Samotný balet byl už v Janáčkově době vnímán rozporuplně, a to zejména kvůli lokálním nesrovnalostem. Děj je totiž zasazen na Slovácko, ale v písňovém sledu najdeme inspiraci na Hané či v jeho známých Valašských, respektive Lašských tancích. Tato nejednotnost se zachovala i v koncertní podobě díla, která zazněla na Špilberku, protože i Horňácko patří do výčtu subregionů slováckých.
Inspirací k propojení hudby z baletu Rákos Rákoczy a hudecké muziky Petra Mičky byl tzv. Lidový koncert, který v roce 1892 uspořádal Leoš Janáček v Besedním domě. Přenášení lidové hudby do městského prostředí tehdy odpovídalo dobovému vlasteneckému duchu. Připomeňme Národopisnou výstavu českoslovanskou, jejíž moravskou část Janáček v Praze roku 1895 spolupořádal. Uchvátila ho tehdy horňácká muzika primáše Pavla Trna, kterou pozval do Brna, aby se o své nadšení podělil. Z dobových recenzí je známý text Lubora Niederleho v časopise Český lid, ve kterém trefně poznamenal, že hudci „nikdy nebudou doma mezi palmami ve zlaté dvoraně plné upjatých diváků“. Já dnes v tomto počinu spatřuji Janáčkovu odvahu a nadčasovost, která může být i dnešním konzervativnějším divákem nepochopena.
Základní sestavu horňácké muziky tentokrát doplnil houslista Miroslav Kolacia, a to kvůli zdravotní indispozici primáše Petra Mičky. Ten s poraněnou rukou mohl své spoluhráče jen občas hudebně doprovázet, pěvecky však nezklamal on ani zbytek muziky.
Výkon Filharmonie Brno i Filharmonického sboru a jeho sólistů diváky uchvátil. Podle jejich reakcí a úsměvů během koncertu bylo patrné, že samotné hudebníky a zpěváky toto propojení s lidovou muzikou bavilo stejně jako obecenstvo.
Písně horňácké muziky přirozeně navazovaly na program filharmoniků – třeba Janáčkovy Pilky doplnili lidovou písní Porůbali tesárů. Nejvíce však vynikla druhá polovina koncertu, kde už nešlo jen o tematické propojení, ale i o melodické a textové sladění, například v písni Rakúský císar pán.
Drobnou vadou na kráse byl pouze reproduktor, který místy skřípal a šuměl. V druhé půli programu jsem si však tohoto nedostatku již nevšimla.
Závěrečný večer letošního ročníku Festivalu Špilberku znovu potvrdil, že Brno miluje jak folklor, tak Janáčka. Spojení horňácké muziky s filharmonií a sborem ukázalo, že lidová hudba nemusí zůstat jen nedotknutelnou tradicí, ale může být živým inspiračním zdrojem. Publikum odměnilo účinkující dlouhým potleskem, což je důkazem, že propojení zdánlivě odlišných hudebních světů nachází v Brně pevné místo i nadšené posluchače.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..