Po týdnu přichází druhá část vzpomínek Jana Daleckého na jeho seznamování s filmovou hudbou Herbieho Hancocka. Fenomenální hudebník zanedlouho vystoupí v Brně, na konci článku najdete i seznam všech nahrávek, které bodovaly v Top Twenty časopisu Billboard.
Ještě chci dodat, jak jsem se s filmem a hudbou seznamoval. Patrně z ní něco zařadil do své pravidelné Jazz Hour nezapomenutelný Willis Conover v jazzovém vysílání stanice Voice of America, kde jinde bych ji tehdy zaslechl. Zvětšenina šla krátce i v českých kinech a jednou jsem ji zhlédl. Následovaly roky temna. Počátkem února 1973 jsem byl účastníkem turné Státní filharmonie Brno do USA a pár prvních dní jsme strávili v New Yorku. Měl jsem tehdy jediný zájem – jazz. Samozřejmě až po vykonané práci začínající dvěma koncerty v Carnegie Hall. Navštívil jsem pár klubů a množství prodejen starých dobrých vinylů. Na jednom zcela nečekaném místě, v obchodě se vším možným za jednotnou cenu 69 centů jsem mezi neskutečnou směskou našel i několik gramodesek a mezi nimi soundtrack z Blow-Up. Byl jsem štěstím bez sebe, zmocnil se tak levné kořisti a další kroky mne přivedly k Empírové státní budově, jak říká Zdeněk Svěrák. Protože byl krásný mrazivý den jako stvořený pro fotografování, obešel jsem dokola vyhlídkovou terasu v 86. patře a pořídil sérii záběrů do všech světových stran. Sáček s deskou jsem odložil a když jsem dokroužil a vrátil se do výchozího místa, nenašel jsem nic. Lehce nabyl, lehce pozbyl? S tím jsem se nechtěl smířit a lámanou angličtinou se zeptal zřízence, který udržoval na terase pořádek. S úsměvem zašel do své kanceláře a desku mi opět předal. Že ji schoval, aby se (mi) neztratila. Jak zájezd pokračoval, vinylů přibývalo a domů jsem jich přivezl skoro plný kufr, rovných 49. Blow-Up ale tu plejádu nastartoval.
Moje další setkávání s Antonioniho a Hancockovým dílem probíhalo spíš náhodně. Díky nezávislým dramaturgiím dvou různých televizí, veřejnoprávní Československé a stanice Nova se mi podařilo na videokazetu zachytit onen film jak s titulky, tak dabovaný, podstatně horší. Pak se můj dávný přítel vracel z americké emigrace přes Maďarsko a v době, kdy se tam zdržoval, zjistil a sdělil mi, že v jednom malém kině, snad nádražním, už si nepamatuji, běží Zvětšenina. Jen nevěděl, zda s maďarským zvukem nebo s titulky. Naštěstí to byla ta druhá možnost, jak jsme s úlevou zjistili, když jsem se tam rozjel. Dosti bláznivý výlet, který ale vyšel.
Téma Zvětšenina uzavřu něčím neuvěřitelným. Jednou jsem zjistil, že byla konečně vydána CD reedice s bonusovými skladbami. U nás nebyla k mání a dosud jsem neovládal objednání přes internet. Přítel ze Zlína se nabídl, že by to mohlo jít přes známého, který jezdil často do Anglie. Stalo se, zboží přišlo z Ameriky, bylo dovezeno do Baťova města a dodáno mně. Tedy dosti křivolaká a zdlouhavá cesta. Zásadní však bylo to datum: 29. září 2002. Přesně v den devadesátin Michelangela Antonioniho. A pak že se nedějí ještě zázraky.
Herbie Hancock však nezmizel z mého zorného pole a se zájmem jsem sledoval i jeho jiné, běžnější a všeobecně známější aktivity. Jeho vrcholy, slyšeno mýma ušima, jsou: album Maiden Voyage a na něm téma Dolphin Dance, srovnatelné snad jen s Youngovým standardem Stella by Starlight; z produkce roku 1968 deska Speak Like a Child, úžasně citlivě zpracovaný dětský svět, s nádhernými fotografiemi malých černoušků; V. S. O. P.: The Quintet jako úspěšný pokus oživit atmosféru hudby poloviny 60. let na americkém turné 1977; na ně o týden později navazující Tempest in the Colosseum z Tokya a po dvou letech tamtéž pořízené živé album Live Under the Sky; koncertující klavírní duo Hancock/ Corea a Corea/Hancock (první pro Columbia Records, druhé na Polydoru); jiné duo s dávným kolegou Wayne Shorterem, 1 + 1; a ke stoletému jubileu velkého amerického skladatele Gershwin’s World. Rád poslouchám i mnohé z ostatní produkce a pokud jde o Hancocka zprostředkovaného jinými, na celé čáře to u mne vyhrává živé album Mel Lewis Jazz Orchestra Live at Montreux 1980 s pěti bigbandovými partiturami Boba Mintzera, přičemž určitě ne náhodou jsou dvě z předloh z Maiden Voyage, jedna z rovněž lyričtějšího Empyrean Isles, titulní ze Speak Like a Child a jediná, představující Hancocka agresivnějšího, Wiggle-Waggle z desky Fat Albert Rotunda. Jiný koncert vysílala kdysi Česká televize díky prozíravému výběru Petra Zvoníčka a tentýž nebo ještě jiný byl někdy v osmdesátých letech k vidění na americké ambasádě v Praze. Jel jsem tam se stejnou nadějí jako později do kina v Budapešti a ani tehdy jsem nebyl zklamán.
Než se pustím do druhé filmové hudby, ještě veselá příhoda s kvintetem V. S. O. P. Tato zkratka je ze světa lepších francouzských koňaků a vykládá se dvěma způsoby: Very Special Old Pale nebo Very Superior Old Pale. Kdysi jsem viděl nějaké desky tradičního jazzu, opatřené stejnou zkratkou, znamenající Very Special Old Product. Byly to historické nahrávky neworleánského jazzu. Ke kterému významu se ve druhé polovině 70. let přikláněl Herbie, není mi známo. Jezdil s hvězdným „davisovským“ kvintetem po Státech i mimo ně, místo Milese byl jako obvykle Freddie Hubbard a když jednou mírně podcenili a odbyli jednu menší štaci, už si návštěvník toho koncertu stěžoval ve čtenářské rubrice Down Beatu, že přijeli jen čtyři, zahráli slabou hodinu a navrhl, kdyby to tak mělo jít dál, aby zkratka znamenala Very Short One Person, kdy přijede Hancock sám a zahraje jednu skladbu.
Teď ale vážně k tématu číslo dvě, úmyslně přeskočenému ve výběru mých oblíbených desek. Celý filmový příběh má název jako absolutně nejhranější jazzové téma všech dob, balada ’Round Midnight. Také zde se Herbie obklopil svými dávnými a mnohokrát vyzkoušenými druhy, opět přizval hráče tmavé i bílé pleti, avšak tentokrát není autorem veškeré hudby. Kombinuje vlastní kompozice se známými standardy ve vynalézavých aranžmá. Titulní skladba Thelonia Monka a Cootieho Williamse zní hned pod prvními metry filmu s neviditelným Bobbym McFerrinem, v dalších dvou verzích pak už většinu zúčastněných hudebníků i vidíme při práci. Stojí za to je vyjmenovat: Ron Carter, Pierre Michelot, Mads Vinding-kontrabas, Tony Williams, Billy Higgins-bicí, John McLaughlin-kytara, Palle Mikkelborg-trubka, Chet Baker-trubka a zpěv, Wayne Shorter-tenor a sopránsax, Bobby Hutcherson-vibrafon, Lonette McKee-zpěv. Herbieho chvíli střídá u klavíru Cedar Walton. A nad tím vším samozřejmě hlavní hvězda filmu, Dexter Gordon na tenora.
Tento film francouzského režiséra Bertranda Taverniera byl zařazen do programu Filmového festivalu pracujících 1987 a já jsem, bláhově, jak se ukázalo, trnul, jestli seženu vstupenku do kina Scala, tehdy ještě Moskva. Musel jsem jít na 15.30 hodin, neboť v 18.00 už jsem musel sedět ve fraku a s houslemi a smyčcem v rukou u svého pultu na speciálním koncertu Státní filharmonie v Mahenově divadle. Díky tomu zcela netradičnímu začátku, o půldruhé hodiny dříve než obvykle, jsem mohl uskutečnit postupně se rodící ďábelský plán. Nejprve tedy šlo o to, abych na zmíněné pracoviště nemusel pádit před koncem filmu, který jsem doslova hltal. Vyšlo to a jestliže se mi dříve někdy stávalo, že při hraní mé myšlenky sklouzly mimo oblast, které měly zcela patřit, to jest hudbě artificiální, tentokrát jsem hru svého partu svěřil do péče automatického pilota a koumal, jak to udělat, aby ten památný den mé osobní premiéry Kolem půlnoci nekončil klasikou, aby byla záhy opět zatlačena do pozadí. Je to ošklivé doznání, ale tak nějak tomu bylo. Spočítal jsem si, že koncert skončí kolem osmé a kino hraje současně s námi, od šesti, ale také v půl deváté večer třetí představení. Už jsem nebyl nervózní, že bude vyprodáno. Odpoledne nás bylo pár desítek, to dávalo velkou naději až jistotu. O přestávce koncertu jsem zatelefonoval synovi, nechce-li se mnou jít na fantastický jazzový film. Souhlasil a já po odložení fraku shlédl Dextera Gordona a Herbieho Hancocka podruhé. To byl panečku den!
Hudba z filmu ’Round Midnightuž byla podstatně dostupnější než o 20 let dříve Blow-Up. Dříve byl na trhu disk na značce Columbia, s níž byl Herbie smluvně vázán od roku 1973 celých patnáct let. Ukázalo se ale, že to není zdaleka vše, co se pro potřeby zvukové stopy natočilo. Dexter Gordon v té době patřil do stáje Blue Note a zde vyšlo album The Other Side of Round Midnight. Na něm je i usvědčující materiál proti členům důstojné Recording Academy, rozhodujícím každoročně o udělování prestižních cen Grammy. Tato společnost má ve svých řadách hudebníky, producenty, nahrávací techniky a další spřízněné profese, tedy profesionální znalce hudby na zvukových nosičích. Tito experti vybrali a v newyorské Radio City Music Hall dne 2. března 1988 předali vytouženou trofej v kategorii Nejlepší instrumentální kompozice třetí položce alba The Other Side of Round Midnight, nazvané Call Sheet Blues. Jako autoři jsou uvedeni čtyři zúčastnění: Wayne Shorter, Ron Carter, Billy Higgins a Herbie Hancock. Už to mělo být členům Akademie podezřelé. Kdyby si „skladbu“ poslechli, zjistili by, že nemá žádné téma, že jde jen o sled improvizací na blues v B dur. Kdyby si přečetli komentář k albu, dověděli by se, že hudebníci si krátili čas ve studiu, než technici nastaví mikrofony a vše potřebné pro sejmutí jiné, plánované skladby, titulní ’Round Midnight, v níž se pak přidají ještě hlavní hrdina Dexter Gordon (Wayne Shorter zde hraje na sopránku), trumpetista Palle Mikkelborg a především další dánský jazzman, Mads Vinding na druhou basu. Takto ve čtyřech se jen rozehrávali a rozehřívali, zvukový technik William Flageollet vše pohotově zaznamenal a toto improvizované, naprosto rozvolněné muzicírování pak sklidilo zasloužený potlesk ostatních přítomných ve velkém studiu, který je na albu ponechán. Pokud si tuto „skladbu“ poslechli ostatní finalisté, kteří skončili nominací, tedy věhlasní opravdoví skladatelé Henry Mancini, Claude Bolling, Frank Zappa nebo úspěšný tandem Pat Metheny-Lyle Mays, museli být z tak odborného verdiktu patřičně otráveni.
Film ’Round Midnight měl premiéru na festivalu v Torontu 12. září 1986, o 12 dní později byl slavnostně promítán ve Francii, kde se celý příběh vlastně zrodil. Postava Francise Paudrase vznikla podle osudů skutečného pařížského jazzového fanouška Francise Borlera, který obětavě pečuje o filmového Dale Turnera, skvělé zahraného Dexterem Gordonem, jenž je totálně na dně a v průběhu děje mu Francis dodává sebedůvěru, aby se dostal znovu do formy, na pódia a do povědomí lidí. Tato filmová figura je kombinací nešťastných životních příběhů skutečných amerických jazzmanů, Buda Powella a Lestera Younga. Reálné přátelství Paudrase a Powella je námětem řady knih. Filmová story nemá happy-end, očištěný Dale Turner si věří natolik, že se vrátí do New Yorku, do prostředí, které jej předtím tak zničilo. Brzy se Francis Paudras dozvídá, že následoval příliš rychlý a bohužel definitivní pád. Plným právem byl neherec Dexter Gordon nominován na Oscara za hlavní roli a Herbie Hancock za opět skvělou hudbu tentokrát na tuto prestižní trofej dosáhl. Mezi jeho čtrnácti cenami Grammy je pravda i ta téměř zadarmo za zmíněné Call Sheet Blues, avšak všechny ostatní jsou tvrdě zasloužené.
Poslední slovo nechť patří opět Emilu Viklickému a jeho vzpomínkám na další dvě setkání s mistrem černobílých kláves.
Pak jsme se sešli na US embassy v Praze v 1986, den před koncertem a domluvili se na oběd příští den u nás. Míla uvařila svíčkovou, jedli jsme a povídali. Hráli na piano asi do půl čtvrté odpoledne. Pak mě napadlo zmínit se, že odpolední koncert začíná už v 16.00. Herbie řekl, neboj se, oni na mě počkají. Přivezl jsem ho autem ke vchodu do Lucerny cca 15.50. Před vchodem běhal zděšený americký road manager, ale Herbie se jen smál.
Naposledy mě vzal Herbie v Los Angeles do baru v Beverly Hills, jehož majitelem prý je bubeník Police Stuart Copeland. Dokonce jsme pak spolu tříručně hráli na Fender Rhodes 76, střídali jsme se vždy jeden nahoře, ten druhý mu jednou rukou basoval. Na Rhodes 76 se totiž 4 ruce nevejdou. Po chvíli se na postavenou bicí soupravu přidal bubeník, možná to by majitel, nevím. Odcházel jsem z baru asi ve 3.00 a brzo ráno mi letělo letadlo.
Dle jazzové hitparády týdeníku Billboard bodoval Herbie Hancock svými nahrávkami v Top Twenty následovně (s výsledky v klání o trofej zvanou Grammy):
Alba studiová
| 1968 | Speak Like a Child | 14 | – |
| 1969 | Fat Albert Rotunda | 15 | – |
| 1971 | Mwandishi | 16 | – |
| 1972 | Crossings | 10 | – |
| 1973 | Sextant | 3 | – |
| 1973 | Head Hunters | 1 | – |
| 1974 | Thrust | 1 | – |
| 1975 | Man-Child | 1 | – |
| 1976 | Secrets | 1 | – |
| 1978 | Sunlight | 3 | – |
| 1979 | Feets, Don’t Fail Me Now | 2 | – |
| 1980 | Monster | 3 | – |
| 1980 | Mr. Hands | 4 | – |
| 1981 | Magic Windows | 13 | – |
| 1982 | Quartet | 5 | – |
| 1982 | Lite Me Up | 10 | – |
| 1983 | Future Shock | 2 | Grammy |
| 1984 | Sound-System | 7 | Grammy |
| 1994 | A Tribute to Miles | 2 | Grammy |
| 1996 | The New Standards | 2 | Grammy |
| 1997 | 1 + 1 (s Wayne Shorterem) | 2 | – |
| 1998 | Gershwin’s World | 1 | 2 Grammy |
Alba koncertní
| 1987 | V. S. O. P. | 5 | – |
| 1978 | An Evening with Herbie Hancock & Chick Corea | 8 | – |
| 1979 | Corea/Hancock | 19 | – |
| 2002 | Directions in Music: Live at Massey Hall | 2 | – |
Filmové hudby
| 1966 | Blow-Up | 192 | – |
| 1986 | ’Round Midnight | 2 | Grammy |
Poznámka: Dalších 7 cen Grammy získal Hancock za produkci po roce 2000, která již nebodovala v – žebříčcích Billboardu.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..