Hudební vzpomínka na tak neobyčejnou osobnost, jakou hudební teoretik i praktik Jaromír Nečas bezesporu byl, nemohla být obyčejná. V hledišti seděla řada muzikantských fandů i profesionálů spjatých s moravskou hudbou a těšila se spolu s účinkujícími z hudební tryzny, při níž bylo převážně veselo – tak jak to ostatně měl Jaromír rád.
Dramaturgie pořadu – společné dílo Břetislava Rychlíka, Moniky Rychlíkové a Jiřího Plocka – připomínala v mnohém poslední červencové rozloučení, které si Jaromír Nečas sám předem zrežíroval. V krematoriu se při něm nejen plakalo, ale také smálo a společně zpívalo. V pátek v Mahenově divadle – podobně jako v létě – Jaromír párkrát ze záznamu předzpěvoval a mimoto promlouval z audio- i videoukázek, shlížel z plátna na fotografiích a byl celou dobu přítomen u každého hudebního vystoupení. Tříhodinový pořad plynul propojován jeho osobností lehce, bez zádrhelů – jako by všichni čekali na oslavence, který má každou chvíli přijít, což se nakonec, byť symbolicky, také stalo.
Břetislav Rychlík od stolku moderátora postupně připomínal klíčová místa a s nimi spojené události Nečasova života a přiřazoval k nim hudební hosty. Zmínil se i o umělecky silném „ročníku 1922“, kam spolu s Nečasem patřili i básník Jan Skácel a trojice primášů Moravského Slovácka Jaroslav Staněk, Slávek Volavý a Jura Petrů; připomněl i historku z nemocnice, v níž Jaromír ležel jako šestiletý ve špitále se zánětem kostní dřeně a víno, kterým se kurýrovali jeho dva spolupacienti, mu zachutnalo natolik, že se skleničkou dobrého moravského oslavil třiadevadesáté narozeniny. Z videa z chalupy ve Vřesovicích připil všem přítomným bylinným likérem vlastní výroby s příznačným názvem Zelený lučištník – a pak se hrálo a zpívalo. Rodné Kyjovsko zastupoval Nečasův blízký přítel Jiří Petrů, syn jeho kamaráda a vrstevníka Jury, s muzikou a mužským sborem; přidaly se i Tetky z Kyjova, Tragačnice a zpěvačka Bohdana Menšíková, rovněž z rodu Jury Petrů. Strážnické mládí a pozdější Nečasovu spolupráci s primášem Slávkem Volavým připomněla dvojice jeho vnuků: primáš (po dědovi) Vítězslav a klarinetista Lukáš Pálenští v sestavě nástupnické cimbálové muziky Strážničan. Brněnskou etapu započatou středoškolskými studiemi na reálném gymnáziu a později na konzervatoři hudebně ilustroval brněnský Slovácký krúžek, s nímž hrál i kamarádil.
Pouze obrazem připomněl Rychlík jeho roli při založení a formování BROLNu – Jaromír Nečas se ještě během studií na brněnské univerzitě stal zaměstnancem Československého rozhlasu jako redaktor tzv. malých hudebních žánrů. Byl dramaturgem Orchestru Gustava Broma (jak na pódiu připomnělo jazzové duo Jaromír Hnilička – Milan Kašuba) a při dramaturgických plánech se nebál riskovat: do studia pozval například sourozeneckou dvojici Hanu a Petra Ulrychovy a nahrál s nimi jejich první rozhlasovou frekvenci. Ke spolupráci pozval v Praze odstaveného Jaroslava Hutku a v kapli Paláce šlechtičen zařídil nahrávku jeho přelomového alba ze Sušilových balad Vandrovali hudci; než si toho v Praze všimli, bylo album venku – a chvíli nato, jak se svým přízračným smíchem sám Hutka připomněl, „já za kopečkama“. Stejně tak „za zády vrchnosti“ se podařila rozhlasová nahrávka legendární Štědroňovy a Uhdeho Balady pro banditu s herci Divadla Na provázku (připomenutá na pódiu Martinem Jakubíčkem a Andreou Buršovou). V brněnském rozhlase natáčel své pořady i Miroslav Horníček (dočasně v azylu v Divadle u Jakuba). Připomenutí se prostřednictvím jednoho z Nečasových spolupracovníků, muzikologa Jiřího Traxlera, dočkal i rozhlasový seriál na motivy knihy Pavla Eisnera Malované děti.
Pro mnohé muzikanty i přítomné diváky bylo objevné připomenutí skutečnosti, že Jaromír Nečas, absolvent oboru skladba na brněnské konzervatoři, byl aktivním komponistou; jeho suitu Sluneční hodiny s citem a respektem přednesl vnuk Jaromírova spolubojovníka z éry BROLNu, klavírista Dušan Holý mladší.
Pak přišly na řadu Jaromírovy hudební lásky: pražský bard a milovník Horňácka Vladimír Merta s fujarou, loutnou a mandolinou, pak o berlích, přesto vestoje s „pozdravem do nebe“ Dagmar Andrtová-Voňková. A jeden z muzikantských vrcholů večera: Janáčkovy Milostné písně v podání Smyčcového kvarteta Jiřího Pospíchala, horňácké Hudecké muziky Petra Mičky a zpěvačky Veroniky Malatincové. Osobitá (a přesto Janáčkův zápis respektující) úprava muzikanta a hudebního pedagoga Miroslava Kolacii dala vzpomenout na podobně invenční spolupráci Ivy Bittové se Škampovým kvartetem v éře primária Pavla Fischera. Tím působivější byla ukázka syrového zpěvu Jaromíra Nečase s kytarovým doprovodem Jiřího Petrů – horňácká Uderila skala, kterou ho naučil Dušan Holý, přítel, jemuž uspořádal tajnou brněnskou svatbu; dostala se mezi jeho milované písně na muzikantsky subtilní, přesto jedinečné album Pan Skla Datel Nečas z roku 2005, dnes mezi folkloristy vyhledávanou a prakticky nedostupnou raritu. Podobně přátelské i plné respektu byly vzájemné vztahy s primášem a zpěvákem Martinem Hrbáčem i o dvě generace mladší Horňáckou muzikou Petra Mičky.
V hodně osobní rovině se nesly ilustrované vzpomínky Břetislava Rychlíka na společnou cestu do Albánie po stopách někdejší hudební spolupráce BROLNu. Tehdy devadesátiletý Jaromír Nečas zaštítil své čtyři souputníky autoritou stařešiny a několikatýdenní cestu završenou opulentní recepcí na české ambasádě v Tiraně si vychutnal, přestože (nebo protože?) přátelům zamlčel vážnou operaci, která ho čekala bezprostředně po návratu. Poslední z hostů, majestátní zpěvák v detvanském kroji Milan Križo, svou sadou hrochoťských melodií na závěr postupně propojil všechny zúčastněné muziky. Zdálo se, že podobně jako v červenci skončí setkání pomyslného Sdružení žáků, potomků, kolegů a přátel Jaromíra Nečase kolektivním zpěvem jeho oblíbené Dúbravěnko zelená (jejíž druhá sloka skrývá rozluštění hudební hádanky V které lidové písni se zpívá o Nečasovi? – no přece Došli na mňa mrazové, velicí nečasové …). Ale zcela v duchu pomyslné Nečasovy režie přišlo překvapení na rozloučenou: černobílý hudební videoklip s Redlovou písní Vracaja sa dom, v němž se Jaromír, valašský širák na hlavě, veze starým autobusem zasněženou vánoční krajinou kamsi do daleka. A jak to vždy uměl, přesto zůstal s námi.
Vzpomínka na Jaromíra Nečase. 19. prosince 2015, Mahenovo divadlo, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..