Osmdesáté narozeniny bývají pro jubilanta obvykle příležitostí k bilancování a retrospektivě. U výročního úterního koncertu Miloše Štědroně, stále aktivně píšícího, přednášejícího, vyučujícího a komponujícího, však tento přístup nehrozil. Program večera na jeho počest v Divadle Husa na provázku naopak nabídl několik méně známých hudebních miniatur z pera skladatelů, kteří byli s formováním tvůrčí osobnosti Miloše Štědroně různou měrou spojeni – jubilantova úhlavního skladatele a objektu bádání tedy Leoše Janáčka a trojice jeho učitelů i pozdějších kolegů Miroslava Ištvana, Ctirada Kohoutka a Jana Kapra. Přímo pro svůj narozeninový koncert zkomponoval oslavenec cyklus písní pro soprán a komorní orchestr na slova básní dalšího svého spřízněnce, básníka Jana Skácela.
Z důvodu covidových restrikcí došlo ke změně data i místa konání koncertu. Původně zamýšlené datum 8. února mělo být symbolicky vloženo doprostřed mezi sté výročí narození Jana Skácela (*7. únor 1922) a jubileum Miloše Štědroně (*9. únor 1942). Dubnový termín toto schéma porušil, nicméně symbolické propojení Štědroně se Skácelem evokoval samotný prostor Divadla Husa na provázku, kam se koncert ku prospěchu slavnostního večera přemístil. Ansámbl vzal celou akci za svou a významně se podílel na jejím zdárném průběhu (od technického zázemí až po přípravu pohoštění).
Koncert otevřela šestiminutová miniatura Leoše Janáčka Zvuky ku památce Forchtgotta-Tovačovského (II. oddíl) z roku 1875, napsaná v době Janáčkových studií na pražské varhanické škole. Je reminiscencí na úmrtí moravského skladatele Arnošta Forchtgotta-Tovačovského. První oddíl skladby je patrně ztracen, citovaný Druhý oddíl byl zásluhou Miloše Štědroně v premiéře uveden v St. Louis v USA v roce 1988. Druhou položkou slavnostního koncertu byla skladba Miroslava Ištvana Solitudo (lat. Osamění) z jeho posledního tvůrčího období (1989). (Ištvan byl Štědroňovým učitelem na JAMU a později kolegou ve skladatelském sdružení Camerata Brno.) Čtyřvětou, k nastudování i na poslech poměrně náročnou kompozici otevírá bolestivé disharmonické violové ostináto, které následně probleskuje i v dalších částech skladby jako leitmotiv Samoty avizované v názvu.
Skladba je částečně vytvořena Ištvanovou oblíbenou kompoziční technikou montáže, propojující rytmicky a melodicky nesourodé motivy jednotlivých nástrojových skupin. Jako v pořadí třetí bod programu přišla na řadu premiéra oslavencova cyklu písní Maminko, nejsi … pro soprán (Irena Troupová) a komorní devítičlenný ansámbl. Přímo pro svůj narozeninový koncert jej Štědroň zkomponoval v létě 2021 s vědomím přímé návaznosti na skladatelovy projekty se Skácelovou poezií v 70. a 80. letech minulého století. Podobně jako v hudbě k inscenaci Na dávném prosu je i zde převládající starobylou písňovou formou villanella – jednoduchá taneční píseň původem z Ferrary kolem roku 1500. Zádumčivé texty Jana Skácela (na listu popsaném Štědroňovým charakteristickým rukopisem je dostali návštěvníci spolu s programem koncertu) jsou inspirované smrtí milované maminky a pojednávají o stáří, o lásce, o smrti, pomíjivosti i věčnosti. Texty byly zhudebněny s citem, porozuměním i autorským přesahem („O druhou půlnoc noc se tříští, až ráno z bílých třísek vstane, nalezne léto na strništi úmrtní lože rozestlané“ – „Je zítra, bude včera, bylo dnes, je včera, bude dnes, bylo zítra …“).
Druhou polovinu koncertu zahájil oslavenec překvapením: na jeviště pozval brněnskou rodačku a někdejší studentku JAMU, řeckou flétnistku Sofii Mavrogenidou. Hudebnice mimo program uvedla Štědroňovu miniaturu pro sólovou flétnu s názvem Sursum (lat. Vzhůru), zkomponovanou kdysi ad hoc pro vyplnění pauzy pro stěhování nástroje do vyšších pater. Čtyřminutová skladbička byla svěží a poskytla virtuózní flétnistce příležitost k hudebnímu blahopřání. Následovalo oficiální programové číslo, tedy Miniatury pro smyčce (1965) Ctirada Kohoutka, dalšího z řady hudebních pedagogů Katedry skladby a dirigování Hudební fakulty JAMU v Brně druhé poloviny šedesátých let minulého století, kdy byl Miloš Štědroň jeho studentem. Čtveřice kratičkých skladeb odráží autorovu tzv. projektovou kompoziční metodu, v níž každá ze čtyř skladeb rozvíjí konkrétní hudební prvek, přičemž hledá hranice možností metrorytmické invence na podkladě volné atonality. Trojici skladeb z pera Štědroňových učitelů na JAMU doplňuje Jan Kapr skladbou Koncert pro akordeon a smyčce (1982), originální náročnou kompozicí prezentující barevný kontrast sólového nástroje v pomyslném souboji se smyčcovým orchestrem. Chromatický akordeon sólistky Anežky Gebauerové zazářil výraznými barevnými tóny i virtuózním zvládnutím nelehké struktury Kaprovy kompozice, která jako by hledala a vymezovala možnosti akordeonu jako sólového nástroje. Závěr koncertního večera obstaral symbolický dar oslavenci, unikátní mistrovský cukrářský výrobek – dort ve tvaru černého koncertního křídla, který se zaskvěl jen krátce, neboť byl nemilosrdně rozkrájen a rozdán mezi slavnostní publikum, které ve většině tvořilo několik generací Štědroňových žáků, spolupracovníků z akademického i divadelního prostředí a osobních přátel. Všechny vespolek pak potěšilo závěrečné slovo oslavence, v němž přislíbil publiku chystanou červnovou premiéru nové opery na počest dvousetletého výročí narození Johanna Gregora Mendela Magnum mysterium. Sacra et profana de vita Gregori Mendeli/ Velké tajemství. Světské a posvátné ze života Gregora Mendela. Oslavenec ji na vlastní libreto zkomponoval a nacvičuje právě ve spolupráci s Ensemble Opera Diversa. Pečlivé nastudování jednotlivých položek slavnostního koncertu (náročných na interpretaci i poslech) bylo výtečnou devizou čtrnáctičlenného ansámblu vedeného Janem Bělohlávkem pod rukama (bez taktovky) dirigující Gabriely Tardonové.
Poněkud delší Postskriptum, důležitá Douška chcete-li:
K volbě profesní dráhy Miloše Štědroně určitě přispělo i rodinné zázemí: rodovou hudební predestinaci lze vysledovat od jeho dědečka Františka (1868-1928), učitele hudby a dirigenta, přes otce Miloše (1902-1970) a především strýce Bohumíra (1905-1982), klavíristy a muzikologa (a svého předchůdce na katedře hudební vědy brněnské univerzity) k jeho matce Jaroslavě rozené Kupkové (1910-2000), která vystudovala hru na klavír na konzervatoři v Brně a klavírní hru také vyučovala. V duchu rodinné tradice vystudoval Miloš Štědroň nejprve bohemistiku a muzikologii na Filozofické fakultě Univerzity J.E. Purkyně v Brně (1960-64), na které navázal studiem skladby a hudební teorie na JAMU (1965-70 u tří výše jmenovaných a Aloise Piňose) a následným postgraduálním studiem elektronické a elektroakustické hudby. Během studií (1963) nastoupil do hudebně-historického oddělení Moravského zemského muzea. Při této instituci založil a vedl Malé divadlo hudby a poezie. Od roku 1972 nastoupil jako vyučující na Katedru (dnes Ústav) hudební vědy FF UJEP (dnes Masarykovy univerzity), kde působí dodnes (1988 habilitován jako docent, 1994 jmenován profesorem).
Osobnost a dílo Leoše Janáčka ve všech aspektech jeho tvorby provází Miloše Štědroně celým jeho profesním životem; svou ambici proniknout do jeho kompozičního myšlení naplňoval postupně celou řadou studií a v úplnosti ji shrnul v monografii Janáček a hudba 20. století (1998). Společně s Leošem Faltusem se pokusil o rekonstrukci několika Janáčkových nedokončených děl. Je odborníkem na hudební tvorbu období renesance, manýrismu a baroka (viz monografie Claudius Monteverdi, 1985), ale též – jak dokládá i výběr repertoáru pro tento slavnostní koncert – je znalcem soudobých hudebních směrů a postupů. Je aktivním a stále činným tvůrcem v oblasti koncertní i scénické hudby, přičemž v komponování dovedně využívá znalostí z hudební historie a nevyhýbá se ani vlivům folklóru, jazzu a dalších tzv. malých hudebních žánrů. S oblibou (jak opět potvrdil vložením jedné drobné skladby do programu koncertu ad hoc) komponuje hudební miniatury k různým příležitostem. Spoluzakládal Divadlo Husa na provázku (1967) a stal se natrvalo jedním z jeho kmenových autorů, a to nejen hudební složky jednotlivých inscenací, ale příležitostně také jako autor námětů či spolutvůrce scénářů. Jako opus magnum z bohaté spolupráce s režisérem Petrem Scherhauferem bývá po právu označována inscenace Commedia dell ´arte (1974); ve spolupráci s Evou Tálskou je to trojice inscenací Markéta Lazarová (1980), „learovská“ feérie Příběhy dlouhého nosu (1982) a jedna z hudebních poct veršům Jana Skácela Na dávném prosu (1985); písně ze skácelovského kusu se dočkaly samostatného vydání na hudebních nosičích. Za úspěšný pokus o muzikál se dá označit volné zpracování motivů z knihy Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník, na Provázku uvedený pod titulem Balada pro banditu (1975) v režii Zdeňka Pospíšila; utajovaným autorem libreta byl v té době nežádoucí Milan Uhde, jednotlivé písně – mistrovská díla tzv. ohlasové tvorby s citlivým využitím postupů lidové hudby – se staly populárními (mj. Zabili, zabili, Ani tak nehoří, Jatelinka drobná). Spolupráci s Milanem Uhde si Štědroň ještě mnohokrát s úspěchem zopakoval, pro Divadlo Husa na provázku například inscenací s janáčkovským námětem Leoš aneb Tvá nejvěrnější (2011). S Ensemblem Opera Diversa, uměleckým souborem zaměřeným na autorské hudební divadlo a orientované na soudobou hudební tvorbu, spojuje Miloše Štědroně několikaletá spolupráce; společně nastudovali jeho třídílnou skladbu … or not to be ... pro smyčce (2012) věnovanou Johnu Tyrrelovi nebo čtyřvětý dvojkoncert Quattro omaggi claudiani pro klavír, housle a smyčce (2017) inspirovaný Claudiem Monteverdim. Do diversního repertoáru nabídl Štědroň i dvě opery – Palackého truchlivý konec (2013) a operní frašku Chameleon (2015).
Zatím nebyl přidán žádný komentář..