Jedním z důležitých výročí, které zohledňovala dramaturgie letošního Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici, bylo 160. výročí narození hudebního skladatele Leoše Janáčka. Bylo těch výročí vlastně více – ještě 90 let Českého rozhlasu Brno a Rok české hudby – a všechna spolu jaksi souvisela. Programová rada se jim tedy rozhodla věnovat jeden z pořadů. Postupně se ustavilo trio autorů – muzikoložka Jarmila Procházková, já sám a nakonec k nám přibyl režisér Břetislav Rychlík.
Strážnice – to je folklor a amatérský festival. Janáček – to je klasika, kterou zahrají dobře jen profesionálové. Jak tedy přistoupit k takovému pořadu? Využili jsme jedinečné možnosti, že naše kolegyně Jarmila Procházková dokončuje definitivní edici Janáčkovy práce folkloristické. Navazuje a zaceluje monografii z roku 1955 Leoš Janáček o lidové písni a lidové hudbě, kterou uspořádal Jiří Vysloužil. V ní jsou obsaženy fejetony, poznámky, metodické pokyny sběratelům lidových písní, muzikologické črty a Janáčkovy písňové sběry. Jarmila doplnila známé materiály o dosud nepublikované zápisy písní, fragmenty, poznámky, obrazový materiál.
Rozhodli jsme se nakonec pro název pořadu Květy nejen do herbáře, který naznačuje základní ideu: píseň je živý útvar. Jak to s ní vlastně vypadá v ústech současných zpěváků a muzikantů? Janáček se potuloval moravsko-slovenským pomezím od Slezska na severu až po Horňácko na jihu a my jsme se rozhodli potulovat taky, zhruba 100–120 let po něm. Naplánovali jsem si, že najdeme svérázné regionální muzikanty a pošleme jim Janáčkovy sběry: Vybrali byste si z toho něco, nebo snad ještě něco žije v souborovém či běžném povědomí? Rozhodli jsme se oslovit spíše výrazné jednotlivce a menší muziky, ať je volba co nejvíce osobní. Ať to není diktát vedoucího souboru či dramaturga.
Nakonec jsme tedy vybrali sestavu účinkujících, která možná úplně nezapadá do běžné dramaturgie folklorního festivalu – vedle folklorních muzik se objevila i folková písničkářka Beata Bocek, Slezanka, která mnohé své písničky zpívá v polštině. Ale důležité bylo, že má vztah i k lidovým písním a občas z nich po svém způsobu vychází. Vedle horňácké hudecké muziky Petra Mičky se objevilo kvarteto Jiřího Pospíchala a vytvořilo v úpravě Miroslava Kolacii kontrastní prvek k syrové smyčcové muzice Horňáků.
Strážnice je sice amatérský festival, ale má svá pravidla a administrativu, což je dobré, aby se příprava nezadrhla. Zkrátka, do určité doby se musí odevzdat přesný seznam účinkujících, pak zas scénář, požadavky na techniku… Člověka, který má pořád jinou „důležitější“ práci, třeba své zaměstnání, to půl roku otravuje, ale nakonec se do Strážnice všichni sjedou a mají připraveny volné vstupy, stravenky a dokonce i ubytování, což není k zahození po noci strávené na pódiu a při muzikách v zámeckém parku. Ale nechci vás ochudit o detaily, s nimiž se dramaturg jiných žánrů asi nepotkává. Třeba: Pošlu notové zápisy charismatické zpěvačce ze Slezska, která je ovšem toho času na Novém Zélandu a trhá tam jablka nebo něco podobného. Za týden mail: Děkuju moc, ale já neumím noty. Nemohl bys mi to nahrát? – Hm, ale jak a kdy, copak jsem studio? A také co vybrat? – Nakonec si rozhlasák musí poradit, nad ránem to nabrnkám do diktafonu na mandolínu, zapískám melodii, pokusím se o kousek rádoby polského frázování a pošlu vše po kabelech někam na druhou stranu zeměkoule. Odpověď: Mám to! Už to poslouchám a bavím se. – Beata dorazí až den před festivalem, tak uvidíme. Odezvy z Valašska: My ty písničky známe, už jsme si vybrali, akorát – můžeme je zpívat normálně v nářečí? Ty Janáčkovy zápisy jsou dost nesmyslné. – Hoši, zpívejte to tak, jak vám zobák narostl! Janáček by vám to určitě schválil. – A tak to jde půl roku, než to máme v kupě. Tedy muziku. Průvodní slovo je naskicováno, ale jaksi jsme v zápalu svých pracovních povinností neměli čas se pořádně scházet a posílat si podklady. Rychlík je na mrtvici, protože má týden před Strážnicí ve Slováckém divadle premiéru hry Cena facky aneb Gottwaldovy boty a několik týdnů neusiluje o nic jiného, než aby to dobře dopadlo. Dopadlo. Živí a relativně zdraví se scházíme den před naším pořadem ve Strážnici. Jarmila se ukáže jako dříč a tahoun v poslední fázi, skoro nespí, ale dopracuje scénář téměř k dokonalosti. Já lítám kolem rozhlasových záznamů jiných pořadů, takže finiš je především na Jarmile a Břeťovi.
Scházíme se na podvečerní generálce. Přivážím cimbál, který jsem půjčil od ochotného muzikanta ze Strážnice. Je pořádně rozladěný. Co teď? Na pódiu praží slunce, ladění nemá smysl. Sháním rychle náhradu, Pán Bůh mi přeje a kamarádka ze souboru Kašava také. Přichází naše zpěvulenka z Březové, obce u slovenské hranice, kde Janáček zapisoval a především obdivoval krásu a svéráz dívčích hlasů. Nemohl pochopit, jak zpívají táhlé písně bez jasného rytmu, a přece spolu a pokaždé stejně! Byl z toho na nervy. Naše zpěvulenka je na nervy z toho, že její kamarádky, které s ní měly přijet zazpívat vícehlasně ty krásné březovské písně, se na ni vykašlaly. Takže to vlastně nejsou kamarádky, to je jasné. Přemlouváme ji, aby do toho šla sama. Po láhvi vína se rozhodne, že tedy jo. Na pódiu roste napětí, Břeťa uskládává pořadí, hudební čísla prokládáme nejen slovem, ale i promítáním starých fotografií a dokonce nahrávkou rázovitého sběratele Pustky, který „zaznal Janáčka roku šestadevadesátého“ – ale devatenáctého století, přátelé. „Dojel k nám na kunčickú puť“. V archivech brněnského rozhlasu jsou poklady.
O půl jedenácté je už tma. Od mixpultu schází mezi zaplněnými řadami děvče s akordeonem, hraje jednoduchý motiv a začíná zpívat. Vstupuje na pódium, do plného světla a pokračuje písní Ztratila se kravarenka v lese, Janáčkovu milovanou. Publikum v té tmě ani nedýchá. A když později se mazlí s březovskou písní Katka Gorčíková, sama, hrknou mi do očí slzy. Povedlo se.
Ten večer byl magický. Aspoň tedy pro mne. Jestli i pro druhé, to musí říct oni. Ale asi to nějak zafungovalo, dva z našich účinkujících dostali cenu Laureát Strážnice 2014. Já se pokusím někdy z rozhlasového záznamu připravit pořad a jsem zvědav, zda-li se mi podaří to kouzlo oživit.
Nakonec chci vyjmenovat všechny ty skvělé účinkující, kteří nám pomohli připomenout velkého milovníka a znalce lidové hudby Leoše Janáčka: písničkářka Beata Bocek, Pustkova cimbálová muzika, cimbalista a hráč na fujarku Marian Friedl, Cimbálová muzika Kotár, výrobce hudebních nástrojů a muzikant Vít Kašpařík, Cimbálová muzika Mladí Bruštíci a skupina fašančářů ze Strání, Katka Gorčíková z Březové a harmonikář Vlastimil Ondra z Nivnice, Ľudová hudba Miloša Bobáňa z Terchovej, gajdoš Juraj Dufek, Hudecká muzika souboru Danaj ze Strážnice s primášem Pavlem Múčkou, děti souboru Danájek ze Strážnice, Horňácká muzika Petra Mičky se zpěvačkou Veronikou Malatincovou a kvarteto Jiřího Pospíchala, zpěváci a tanečníci z Velké nad Veličkou.
Slyva G.
18. červenec 2014, 12:51