V téměř tříhodinovém dvojkoncertu písničkářky Lucie Redlové a hudebního projektu Hrubá Hudba si ve čtvrtek brněnská Fléda dosyta užila lidových písniček. Obě části večera spojovala osobnost Jiřího Hradila v roli muzikantské, producentské, ale hlavně tvůrčí. Jak v tónech Hrubé hudby s Muzikou Petra Mičky, tak v Lucčině čistém folku byl celou dobu přítomen. Evidentní to mohlo být spíše v písních, ve kterých muzikanti hráli bez něj. Ve folkloru je to samozřejmé, u starších písniček Lucie Redlové bylo patrné, že zní jinak.
Koncert byl pomyslně rozdělen do tří částí. Každá z nich byla jiná, ale tvořily harmonický, gradující celek s katarzním závěrem. V první části hrála Lucie Redlová sama svoje starší písně i ty z nového alba Lidová Redlová. Album v rámci koncertu uvedla v život brněnský. Šlo o komorní zážitek, úzké propojení mezi umělcem na pódiu a diváky, které z části tvořili kamarádi vystupující. Na chvíli jsem si připadala jako v legendárním meziříčském M-klubu, ve kterém jsem stejně jako Lucka, vyrostla. Tam tyto mezipódiové dialogy fungovaly stejně. Navíc se křtilo vodou z Bečvy, která je pro všechny valašskomeziříčské rodáky řekou srdce.
V druhé části hrála Lucie Redlová písně z nového alba s přizvanými hosty. Těmi byli muzikanti projektu Hrubá hudba v čele s Petrem Mičkou a Jiřím Hradilem. Lucie si pozvala také svoji kamarádku Evu Šterbovou, zpěvačku Ženského sboru z Kudlovic alias Kudlanek. Tyto dvě ženy pojí kamarádství s muzikantkou Jitkou Šuranskou, která nás před několika lety navždy opustila. Píseň Kamarádko moja, kterou Lucie na albu věnovala právě Jitce Šuranské, má sílu ve své jednoduchosti, protože pro tak silné emoce nejsou žádná náročná slova ani melodie třeba. Možná právě naopak, rušily by samotné sdělení, které má mířit přímo do nebe, k osobě, kterou jsme měli rádi. Podobně to je i v písni Hudci. I ta byla dedikována blízké osobě, která zemřela. V tomto případě hudebníkovi Davidu Stypkovi.
Písničkářkám a písničkářům s kytarou občas doprovodná kapela ubere na niternosti, ale Hradilovy aranže a housle Petra Mičky (i jeho muziky) Lucčiny písničky doprovodily a vyšperkovaly, aniž by na sebe přetahovaly zbytečnou pozornost.
Lidové motivy jsou oblíbeným prvkem v mnoha hudebních žánrech. Často mají ale pouze rádoby estetickou a v horším případě prvoplánově komerční funkci. Z Lucčina projevu byl cítit silný ženský hlas, hledání vlastních témat a také hledání kořenů. A myslím, že právě to ji spojuje s Jiřím Hradilem. Sami vyrostli v prostředí, kde měli k lidovému sice blízko, i přesto byli spíše v pozici pozorovatele. Jejich hudební talent je nakonec k našim pradávným kořenům, ve kterých můžeme slyšet hudební vývoj posledních století, dovedl.
V hudbě Jiřího Hradila slyším touhu po něčem až fundamentálním. Je to rozpoznatelné možná ve zvuku bubnu s často používaným motivem výkřiků. Jedná se o obrazy, které jsou pro mě možná až příliš hluboko a osobně na ně skrze mladší lidový materiál nedohlédnu. I přesto cítím jejich význam.
Koncert Hrubé Hudby, který byl třetí a závěrečnou částí večera, začali muzikanti z Horňácké muziky Petra Mičky přímo mezi diváky. Právě tam, kde je lidové hudbě nejlíp.
V roce 1892 se poprvé v Brně představili muzikanti z Horňácka na lidovém koncertě v besedním domě. Etnograf Lubor Niederle tehdy napsal, že Velická kapela a zpěváci nebyli a nemohou být nikdy doma na pódiu rozsáhlé dvorany plné upjatě je pozorujícího obecenstva. Že až po skončení pořadu, kdy se rozproudila volná zábava, se muzikanti více rozjařili a s větší chutí zpívali na prosté podlaze než na pódiu. Petr Mička to ví a tímto symbolickým gestem to předal dál.
Koncert Hrubé Hudby jsem viděla potřetí a ten na Flédě patřil k těm nejpodařenějším. I když chyběla řada hostů (a někteří bohužel navždy, jako pan Jaroslav Smutný), bylo vidět, že se muzikanti sžili, sehráli a dostalo se jim společné hraní (i tanec) pod kůži.
Stejně tak je to i s pěveckými hosty. Brněnského koncertu se zúčastnila nakonec jen paní Anna Šajdlerová patřící ke generaci zpěvaček, které ještě navazují na tradici horňáckého ženského zpěvu, jak ji popisuje Dušan Holý v monografii Horňácko. Ženy zpívaly mnohem častěji doma, proto byl jejich zpěv tišší, což se u starších žen ještě zvýrazňovalo. O to více prostoru měl tento tichý zpěv pro zdobení. Při hlasitém zpěvu se ozdoby vytrácí. Také skladba repertoáru byla u žen a můžu rozdílná. Ženy zpívaly často táhlé balady, více než písně taneční. Muži zpívali s širokými pauzami, ale ženy téměř jedním dechem v legatu. Všechny tyto charakteristiky jsme mohli ve zpěvu paní Šajdlerové slyšet. Vždycky je to obrovský zážitek.
Jiří Hradil se tou podmanivou krásou nechal unést a zopakoval jednu píseň s paní Šajdlerovou dvakrát, naprosto rozumím jeho motivaci. Já jsem ale na opakování odešla, chtěla jsem si v mysli uložit jedinečný a exkluzivní zážitek, který jsem měla z prvního provedení.
Profesor Miloš Štědroň v rozhovoru pro Národopisnou revue (2022) řekl, že vklad horňácké muziky v tomto hudebním projektu je 95 % a rockeři tam vnáší maximálně 5 %. Já si myslím, že jsou si samotní hudebníci této jasné převahy vědomi. Osobně je pro mě i těchto 5 % dobrým důkazem, že to může fungovat. Jsou totiž i takové kapely, které místo aby něco přidaly, spíše písničkám notná procenta uberou. Z pódia byla cítit pokora a společné přátelství. Jsem zvědavá, zda byla Hrubá hudba jen osamělou vlaštovkou v tvůrčí práci Jiřího a Petra anebo dokážou z tohoto spojení ještě vykřesat něco dalšího.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..