Do základů staveb se kdysi podle pověstí zazdívala poctivá duše, aby dílo vydrželo. Besední dům je svým vnitřním uspořádáním stavba již zcela moderní a jeho architekt Theophil von Hansen pravděpodobně nic takového nepožadoval. Svou lidskou oběť ale budova přece jenom má – na schodech byl před sto deseti lety smrtelně raněn František Pavlík.
Besední dům byl začátkem 20. století centrem českého kulturního života v Brně, a to nejen hudebního. Své útočiště tu nacházel spolky a veřejné organizace všeho druhu. Měl ovšem také svůj německý protipól, který sídlil v Německém domě na dnešním Moravském náměstí. Bylo to 1. října 1905, kdy se k němu sjížděly delegace z německých měst Moravy na svůj Volkstag – Lidový den. Jeho účastníci se nepřijížděli bavit, ale chtěli říct hodně nahlas, že druhá česká univerzita, o kterou se vedly boje už dlouho – v Brně rozhodně nebude. Ve stejný den se sjeli do Brna i účastníci české protidemonstrace, kteří v hlasitosti svých projevů nezůstávali nijak pozadu. Horké hlavy nevychladly ani do druhého dne a před Besedním domem se srazily obě demonstrující strany s četníky a vojskem. Nepřipomíná vám to něco?
Na 1. máje 2011 se iniciativa Brno blokuje rozhodla zastavit pochod neonacistů Cejlem, policii se tehdy povedlo udržet oba tábory od sebe bez větších incidentů. Proti neohlášenému protiromskému pochodu neonacistů se 24. srpna 2013 rozhodlo vystoupit několik občanských iniciativ a celá akce skončila poněkud cimrmanovsky. Neonacistů přijelo asi třicet a mohli leda tak se sklopenou hlavou procházet špalírem rozveselených lidí, kteří si z celé blokády udělali bezstarostný piknik. Letos to bylo jiné: příznivců Dělnické mládeže a Dělnické strany sociální spravedlnosti přijelo asi 250, jejich odpůrců se stejně jako před čtyřmi lety sešlo kolem 2000. Blokáda se proti stanovenému a ohlášenému programu částečně vymkla z rukou, na rohu Lidické a Koliště došlo ke střetu s policií. Dnes už se naštěstí aspoň nepoužívají ostré zbraně – obušky, gumové projektily a slzný plyn musí stačit. I tak ale můžeme být rádi, že tam podobně jako před 110 lety na schodech „besedňáku“ někdo nezůstal. Zatím. František Pavlík skončil s bajonetem v břiše před zavřenými dveřmi Besedního domu, na následky zranění zemřel.
Dnes je před Besedním domem klid a nejužší centrum města soustředěné kolem osy Česká – náměstí Svobody – Masarykova se mu tak trošku vyhýbá. Není se čemu divit: rušná Husova ulice k procházkám příliš neláká a kolemjdoucí zevlouny přitahuje spíš svah Špilberku přiléhající k druhé straně ulice. Průčelí otočené do Solniční ulice se z praktických důvodů používá pouze jako služební vchod a přístup pro obecenstvo se mimo koncerty skrývá vzadu za zamčenými brankami dvora. Nakukovat je možno z přilehlého prostranství za zadním traktem Pražákova paláce, který nemá prosklenou stěnu, takže snad může spíš riskovat nevyzpytatelné courání večerních opilců.
Poněkud prokletá se zdá být i restaurace – ještě pod názvem Besední dům se tam čepoval Budvar, což byla kdysi vyhledávaná zvláštnost. Od chvíle, kdy získala jméno po architektu Hansenovi, se v ní nedaří rozběhnout soustavný provoz. Snad bude mít konečně aspoň takové štěstí jako donedávna podobně strádající Bohéma pod Janáčkovým divadlem.
V Besedním domě ale není mrtvo, i když to tak zvenku může působit. Filharmonie Brno tu sídlí, zkouší a komornější koncerty i hraje, doma je tu i její dětský a mládežnický sbor Kantiléna. Střízlivě a úsporně řešený interiér, který už jasně směřuje k funkcionalismu, prokazuje variabilitu až netušenou. Své abonentní koncerty zde provozuje Český filharmonický sbor Brno. Publikum sem rychle našlo cestu i na cykly world music a jazzu. Expozice nové hudby 2012 prověřila možnosti umístění účinkujících doprostřed sálu i elektroakustických performancí s volným pohybem publika. Loňský ročník stejného festivalu otřásl stavbou i fyzicky při noiseových produkcích Milana Knížáka, Opening Performance Orchestra a Nihilist Spasm Bandu. Besední dům si s nimi sáhl na hranice svých možností, možná i za ně.
Důležité ale je, že vydržel, a pro hudební život Brna bude patrně ještě na dlouho nenápadnou jistotou. Na druhé straně Veselé ulice – z přiléhajících k Besednímu domu jediné dosud nezmíněné – má vyrůst nový koncertní sál. Zatím se stavějí podzemní garáže a zbytek je přes veškeré chtění, práci a dobrou vůli ještě pořád ve hvězdách. Přál bych si, aby se povedl a zároveň neodsunul dnešní sídlo brněnské filharmonie do úplného zapomnění. Rád bych viděl, jak z obou míst vznikne propojený, živoucí komplex, a doufám, že na to někdo myslí. Aby nablýskaná novinka neudělala z Besedního domu skladiště nástrojů a mrtvých vzpomínek. I ta nejlepší akustika v nejkrásnějším sálu by získala hodně hořkou příchuť.
Minule jsme čekali na začátek koncertu v Mariánském údolí➚, příště si zajdeme na Marxovu. Vlastně na Spolkovou.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..