Robert Hollingworth během workshopu ve Valticích v červnu 2012. Výsledkem bylo provedení čtyřicetihlasé mše Alessandra Striggia. Foto Jiří Sláma.
Třetí zastavení nad hudebními dějinami Brna je neobvykle věnováno jedinému roku, přesněji jedinému měsíci roku 1567. V lednu onoho roku se zde totiž konal zemský sněm za přítomnosti císaře Maxmiliána II., českého krále a markraběte moravského (další titulaturu drze vynechávám). V předchozích letech Maxmilián absolvoval českou, říšskou a uherskou korunovaci a poté se vydal na cesty po českých a rakouských dědičných zemích, aby přijal holdy stavů. Z Brna se na konci ledna vydal dál severovýchodním směrem, přes Vyškov a Kroměříž, tedy rezidenční města olomouckého biskupa, který ho zde hostil, do Opavy a poté na západ do Prahy. Mezi císařskými hudebníky bychom nalezli Alarda du Gaucquier, Jacoba Regnarta a údajně také tehdejšího zpěváka benediktinského kláštera v Melku, Jacoba Handla Galla.
Maxmiliánův itinerář osvětluje nedávno publikovaný dopis skladatele a virtuoza Alessandra Striggia staršího (1537–1592), otce libretisty slavné Monteverdiho opery L’Orfeo, který se v medicejských službách vydal do Záalpí s úmyslem dedikovat císaři svou mši pro čtyřicet hlasů. Těsně předtím než na sklonku prosince 1566 Striggio dorazil do Vídně, císařský dvůr se vydal na zmíněnou holdovací cestu. Striggio si tedy během osmi dnů ve Vídni odpočinul (jak v dopise uvádí, tak také kvůli své mule a třem koním, bezpochyby cestoval se svými nástroji) a prohlédl si město. Teprve na počátku ledna doputoval do Brna, kde císaře konečně zastihl a předal mu svou mši sopra Ecco si beato giorno. Císař podle svých slov nemohl být potěšen více, jen litoval, že nemá s sebou všechny své hudebníky a těšil se tedy na návrat do Vídně, kde bude mše provedena.
Na oplátku zahrnul císař Striggia svou přízní a nabídl mu tolik, že to nelze vypovědět (jak se Striggio zmiňuje v dopise). Za touto zvláštní formulací se snad skrývá nabídka ke vstupu do císařských služeb, možná přímo do nejvyšší hudebnické funkce. Jacobus Vaet, císařský kapelník, pozoruhodný skladatel a současník Orlanda di Lassa a Giovanniho Pierlugiho da Palestrina, totiž krátce předtím (podle jiných pramenů 8. ledna 1567) právě v Brně zemřel. Striggio tedy patrně odmítl a Vaeta během cesty zastoupil Alard du Gaucquier, který se však samotnému císaři nezdál pro funkci kapelníka vhodný. Proto se císař a jeho rádci začali intenzivně věnovat hledání nového kapelníka (nakonec uspěl další Vlám, Philippe de Monte, kterého posléze zdědil Maxmiliánův syn Rudolf II.).
„Téměř každý den po večeři, během svého pobytu v Brně, jsem císaře na jeho přání navštěvoval v jeho komnatě, kde jsem hrál, obvykle na své violy a liry společně s jeho hudebníky.“ Striggio zde konkrétně zmiňuje jednotlivé nástroje, na něž hrál – byl ve své době považován za jednoho z nejvýznamnějších evropských virtuozů, zejména ve hře na liru da gamba. Zatím však není vůbec jasné, kde císař Maxmilián II. během svého brněnského pobytu bydlel, snad v domě zemského hejtmana Zachariáše z Hradce. V městských pramenech se paradoxně žádné zmínky o císařské návštěvě nedochovaly (nebo nebyly dosud objeveny). Stejného dne, kdy císař odjel z Brna (22. ledna), se na další cestu do Mnichova vydal i Striggio. Zde, na dvoře vévody Albrechta V., byla mše místnímu hudebníky provedena; velmi dobře, jak poznamenává Striggio. Odtud se vydal dál na francouzský královský dvůr a právě v Pařížské národní knihovně byl dosud jediný známý opis oné čtyřicetihlasé mše nedávno objeven. Poslední zastávkou diplomatické mise ve službách florentského rodu Medici byla Anglie, kam se Striggio podle vlastní slov vydal, aby se setkal s „anglickými virtuozy v hudební profesi“. Chlubení se vlastní mší bylo bezpochyby součástí jeho anglické návštěvy. S největší pravděpodobností někdy po této události napsal tehdy nejvýznamnější anglický skladatel Thomas Tallis své moteto Spem in alium pro čtyřicet hlasů – zde v podání The Tallis Scholars. Dlouho bylo právě toto dílo považováno za jeden z mimořádných (manýristických?) úkazů renesanční hudby, přinejmenším v neobvyklém počtu hlasů, samotným podnětem pro kompozici byla však Striggiova mše.
S jistou ironií je nutno konstatovat, že ona mše, která byla císaři v Brně věnována, v Brně nikdy nezazněla. Novodobá česká premiéra se konala v rámci festivalu Concentus Moraviae 2012 v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Valticích (viz Zápisník zmizelého).
Vzhledem k velkému počtu hlasů, který v poslední části Agnus Dei stoupne až na šedesát, má Striggiova mše nutně poměrně statický charakter, akordy se v jednotlivých sborech postupně přelévají a překrývají až k určitému impresionistickému efektu. Kouzlo mše spočívá bezpochyby v jejích barevných možnostech, podmíněných konkrétní realizací – jednotlivé hlasy nemusejí a asi nikdy nebyly obsazeny výhradně zpěváky, ale mnohé linie znějí podstatně lépe v podání cinků, trombónů a dalších, i pro chrámovou hudbu 16. století typických nástrojů. Navíc, v liturgii zní jednotlivé části mše (s výjimkou Kyrie a Gloria) odděleně, potřebný kontrast tak přináší jednoduchý zpěv kněze, gregoriánský chorál nebo čistě instrumentální skladby.
Zde celá mše v podání Roberta Hollingwortha a jeho ansámblu I Fagiolini, vedoucího a zásadních účastníků oné valtické dílny.
Místo optimistického závěru – takto pozoruhodně oplakává Jacobus Vaet úmrtí svého učitele a vzoru Jacoba Clemense non Papa: Plačte, kantorové, neumdlévejte v slzách (Continuo lacrimas). K brněnskému kontextu si dovoluji dodat ještě záznam z koncertního provedení Vaetova zhudebnění kajícného žalmu Miserere mei, Deus v podání smíšeného komorního sboru a varhanního positivu v jezuitském kostele Nanebevzetí Panny Marie, zde.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..