Sedmý díl ze seriálu Průvodce Brno – město hudby UNESCO nese podtitul Brno natvrdo.
Rock, metal, pop
Pročítat si stručnou historii brněnského rocku je pro spoustu lidí stejné jako ohlédnout se za vlastním životem – hodně událostí si pamatují, osobně je zažili... A ještě jsou na světě i tací, kteří byli skoro u všeho. Pro lepší představu snad stačí připomenout, že bubeník Zdeněk Kluka začal hrát ve skupině Atlantis v roce 1962, spoluzakládal The Progress Organization v roce 1968 a dnes aktivně hraje v obnoveném Progresu i ethno-popových Čankišou. V těch zase zpívá Karel Heřman – před více než třiceti lety frontman nadějné novovlnné kapely Karlův skok. A zmíněný Atlantis se rozjel k popularitě, když do něj v roce 1968 přišli Hana a Petr Ulrychovi, kteří už sice dávno nejsou rockeři, ale ještě pořád hrají a zpívají na špičkové úrovni. Typický lidský propletenec charakterizuje brněnskou rockovou scénu, která do sebe vstřebala všechno od beatlemánie přes oslnění koncepčním art rockem až po alternativu, metal, zábavné kytarovky a dokonce i nějaký ten pop.
Progres 2 hraje od roku 1968 dodnes. Foto: archiv skupiny
Všichni hrají se všemi
Brněnská rocková scéna žila tepem města možná víc než jiné žánry – snad je to tím, že rock má ve svém základu cosi zemitého, co člověku nedovolí opustit realitu. V Brně je to realita vcelku malého města, kde lze skoro všude dojít pěšky, všichni se znají a podle momentální situace spolu buď spolupracují, nebo nemluví. Všichni dohromady si přitom zakládají na své osobitosti a odlišnosti od zbytku světa. V této situaci začíná v 60. letech vznikat hudba propletených vztahů a předzvěstí velkých konceptů. Už v počátcích brněnského rocku se začíná formovat to, co ho bude charakterizovat přinejmenším na dalších pětadvacet let.
Jako jedna z prvních vznikla už v roce 1960 kapela Synkopy – tehdy pod názvem Synkopy 61. Od taneční hudby se brzy přeorientovala na rock s pěknými vokály, což okoukala mimo jiné od kalifornských Beach Boys. S těmi si Synkopy dokonce i zahrály jako předkapela, když se v roce 1969 podařilo uspořádat koncert Beach Boys na zimním stadionu. Tehdy už byl členem Synkop i klávesista, zpěvák a především zdatný autor Oldřich Veselý, který později odešel do Blue Effectu legendárního kytaristy Radima Hladíka. Synkopy se v 80. letech přidaly k brněnské artrockové vlně a kromě několika koncepčních alb po sobě zanechaly také brilantní slogan „válka je vůl“. Po delší pauze v 90. letech hrají Synkopy 61 dodnes.
Skupina Atlantis začala hrát v roce 1964 nejdřív převzaté skladby, po příchodu Petra Ulrycha v roce 1967 však získala nejen solidního zpěváka, ale především výborného autora. Navíc se ke kapele brzy přidala i Hana Ulrychová, jedna z nejlepších zpěvaček v dějinách české populární hudby. Vrcholem společného úsilí bylo koncepční album Odyssea, které složil Petr Ulrych na námět stejnojmenného Homérova eposu. Natočené album skončilo po roce 1969 v trezoru a oficiálně vyšlo až v roce 1990. Hana a Petr Ulrychovi později vytvořili zcela mimořádnou fúzi moravského folkloru s populární hudbou ve skupině Javory, se kterou vystupují dodnes.
Progres, pokrok, budoucnost
Ulrych přišel do Atlantisu ve stejné době, kdy z něj odcházel bubeník Zdeněk Kluka. Ten se v roce 1968 podílel na vzniku kapely The Progress Organization, která vydala o tři roky později album Barnodaj. Poté se podle něj i přejmenovala a pod novým názvem natočila na texty básníka Pavla Kopty album Mauglí. V The Progress Organization a jejích pozdějších mutacích Progres 2 či Progres-Pokrok se setkalo hodně siločar brněnské hudební scény. Někteří členové dokonce hráli v doprovodných kapelách Boba Frídla a sester Marty a Teny Elefteriadu, s nimiž zabrousili do čistě zábavné pop music. Asi nejdůležitějšími položkami jejich tvorby jsou ale dodnes koncepční projekty Dialog s vesmírem (1978) a Třetí kniha džunglí (1981). Po Dialogu odešel z kapely kytarista a zpěvák Pavel Váně, aby si založil vlastní projekt Bronz. Po Třetí knize džunglí opustila Progres 2 další posila, Roman Dragoun, pod jehož vedením vznikla skupina Futurum. To už jsou ale v plném proudu 80. léta, o slovo se hlásí alternativa a underground, ale taky hard & heavy scéna.
Čarodějovi učni
Nejspíš první parta, která začala v Brně zcela vážně hrát hudbu blízkou heavy metalu, se jmenovala Krabat. Většinou hrála na venkovských štacích, ale davy fanoušků za ní oddaně jezdily po celé jižní Moravě. Kytaristé Tomáš Jégr a Pavel Řehoř skládali kapele vlastní repertoár a přestože Krabat nehrál dlouho, zanechal po sobě hlubokou stopu. Jeho sestavou prošli i někteří pozdější členové kapel Titanic a Kern, jejichž popularita byla v 80. i 90. letech fantastická. Obě stále ještě hrají a v září 2019 se po pětatřiceti letech překvapivě objevil na pódiu i obnovený Krabat. Hardrockoví vrstevníci těchto kapel hráli pod zavádějícím názvem Dogma Art – syn jejího kytaristy Martin Marthus Škaroupka dnes hraje na bicí v Titanicu a v britském metalovém nářezu Cradle of Filth. Kultovní legendou se stali mezinárodně úspěšní blackmetaloví Root se zpěvákem Jiřím „Big Bossem“ Valterem, zakladatelem české větve Církve Satanovy.
Nikola Muchová vnáší do své hudby punkový sound i kontroverzní témata. Foto: Dita Pepe a Petr Hrubeš
Kluby a rock v rozkvětu
Na přelomu 80. a 90. let, po pádu komunistické diktatury, začínají vznikat také rockové kluby. Legendární Křenka se částečně profilovala už před listopadem 1989, v Husovicích vzniká Labuť, na Spolkové ulici Harlem a na kolejích pod Palackého vrchem Machina – dějiště prvního brněnského festivalu industriální hudby. Postupně se začíná hrát v Mersey, ve Staré Pekárně, v Alterně, na Flédě, vzniká také extravagantní klub Sono Centrum. Prosazují se veselejší kytarovky Výlet a Helmutova stříkačka, stejně jako nadupaný Narvan, jehož rozlet zastavila tragická havárie při cestě na koncert. Už v 90. letech ale začíná hrát také jedna z nejvýraznějších brněnských kapel současnosti – Květy.
Zakladatel Květů Martin E. Kyšperský propojuje alternativní přístup, cit a pochopení pro poezii, schopnosti hitmakera i osobní charisma. Kapela dostala několik Cen Anděl i cenu Vinyla a v její současné sestavě působí také Ondřej Kyas, mimo jiné dvorní skladatel sdružení Ensemble Opera Diversa. Kyšperský byl také iniciátorem vzpomínkového alba legendárního písničkáře a autora scénické hudby Jiřího Bulise, za svůj úspěch mu vděčí Mucha.
Brněnská popová hvězda Monika Bagárová. Foto: Brno – město hudby
Aby se nezdálo, že má dnešní Brno totální mezeru v popu, je potřeba zmínit alespoň zpěvačku Moniku Bagárovou. Domácí scéna ale vždy patřila spíš alternativám a stále dalším novým vlnám.
Tom Jegr: Blouznění s kytarou i bez
„Všechny moje projekty vždy ztroskotaly na nedotažené manažerské činnosti nebo absenci manažerství vůbec,“ prozradil o sobě songwriter a kytarista Tom Jegr v rozhovoru pro rock.cz v roce 2011. Naplnil tím prototyp rockera, který hodně hraje, ale jde mu jen o podstatu věci a nestará se o kšefty. Zároveň je ovšem nutné nezapomínat, že Jegrovy projekty „ztroskotávají“ od roku 1982, kdy stál u zrodu brněnské metalové legendy jménem Krabat. Od té doby se už dávno posunul k blues, jižanskému rocku a vůbec rockovému písničkářství, ale pocit opravdovosti z jeho hudby a hraní na kytaru vlastně nikdy nezmizel.
Hraju tak, jak to cítím, je jedna z nejotřepanějších frází, kterou lze od muzikantů slyšet bez ohledu na žánr. V Jegrově případě je tato fráze – sama o sobě zcela prázdná – vyplněná nejen hudbou, ale také životem. V Krabatu se podílel na vytvoření domácí představy o metalu, který jen nekopíruje zahraniční vzory. V pozdějších letech Jegr mohl naplnit i další rockový prototyp hudebníka, který se potácí mezi alkoholem, drogami a náboženským blouzněním. Hudba u něj ale naštěstí zvítězila a navzdory tomu, že se už spoustu let stylově příliš nemění, pořád z ní vyzařuje potřeba něco upřímně sdělit. Snad jí opravdu chybí jen trocha toho managementu, aby se o ní víc vědělo. A možná teď také není nejvhodnější doba pro čisté žánry.
Tom Jegr v Ponava Cafe
Výčet kapel, ve kterých Jegr hrál, je pro znalce brněnské scény vcelku imponující: od Krabatu přes kapely Detto, Maxon, Lehká noha, Charlie the Bomber až k dnešnímu Tom Jegr & Gang. Hudba jako by v této řadě postupně přestávala křičet, začínala víc hledat, přemýšlet a nakonec se usadila tam, kde je jí nejlépe. A dokáže se vyjádřit stejně přesvědčivě na takřka akustickém sólovém albu Souznění, jako se svým rockovým gangem. Není složité mít ji rád, i když je to „jen“ rock’n’roll.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..