Původně mělo jít o dvojalbum, na kterém Druhá tráva pracovala s britským producentem Eddiem Stevensem a které mělo přinést převzaté i autorské skladby. Vinou epidemie covidu vznikly obě části odděleně: Díl první vyšel v roce 2020 a obsahoval především coververze. Díl druhý se na trhu objevil v roce 2022 a převažují na něm skladby původní. Osoba producenta, jinak špičkového odborníka na indiepop a elektronickou hudbu, je u obou částí stejná. Přístup a způsob nahrávání se však liší a to, co kapela se Stevensem na prvním albu pouze naznačila, na „dvojce“ vyzrálo do intenzivnějších barev, zvuků a vůní.
Bylo-li třeba se k Dílu prvnímu proposlouchat a nechat v sobě písně, a především jejich producentské zpracování dozrát, druhé album totéž potřebuje v míře ještě vrchovatější. Podivných a nečekaných zvuků a „jiné“ práce s hudebním doprovodem, než známe ze starších alb (jakkoli progresivní) Druhé trávy, je zde přece jen požehnaně. Jenže to, co napoprvé může znít jako kakofonie nebo jako zbytečná vsuvka, dostává s dalším a dalším poslechem svůj význam, až se posluchači před očima vytvoří přehledné panorama, můžeme-li takto beztrestně přirovnávat zvuk k obrazu. Recenzent přiznává, že největším oříškem pro něj byla krátká intermezza, která na albu oddělují jednotlivé písně. Zpočátku je vnímal jako zbytečná až rušivá, ale postupně jim snad ne přicházel na chuť, ale začal vnímat jejich význam pro ucelenost vyprávěného příběhu, zvlášť v případě mluveného Intermezza C (Křesťan zde komentuje to, co dříve napsal a konstatuje, že nehledá pravdu, ale možná „snad ztracený čas“).
Intermezza se nakonec dají při přehrávání přeskočit (nebo pustit jedno za druhým, což je docela legrační koláž zvuků), ale to není to nejdůležitější. Díl druhý především obsahuje osm mimořádně silných písní. Vlastně by jedna vedle druhé měly mít čestné místo na pomyslné Best of Druhá tráva. Byly by každá jiná, i kdyby je kapela ve svém klasickém obsazení zahrála jen tak na koncertě: od lyrické Vejdi po špičkách až po svižné a surrealistické (nebo – vzhledem k odkazu na Jaroslava Seiferta – poetistické?) Vlčí oči, od textově úsporného, a přitom vrcholně básnického Úsměvu Cyrana až po civilnější Je suis désolé, jedinou coververzi na albu (původně Mark Knopfler).
Důvěra v producenta „odjinud“ pak písně posunula o kus dál, a většinou správný směrem. Stevens se nesnažil o násilnou dekonstrukci žánru nebo tlačení Druhé trávy někam, kde by to zvuku jejich banja, kontrabasu nebo dobra neslušelo. Pracoval s drobnými detaily, které však celek neuvěřitelně povýšily. Už zkreslení zpěvákova hlasu v úvodním Úsměvu Cyrana zbystří pozornost, díky čemuž si všimneme nevšední práce s nazvučením hlasu v Crazy Horse ke konci alba. Jiný detail: Třebaže je Robert Křesťan výjimečný textař a jeho písně opravdu na příbězích a slovních obrazech stojí, u Druhé trávy byl vždy stejně důležitý i hudební doprovod. Zde je důležitý také, ale jinak, než jsme zvyklí z koncertů a starších desek. Tady nejde o bravurně hrané party na jednotlivé nástroje, ale o atmosféru. Zvukové prostředí zde tvoří šumění vody stejně jako tleskání a stejně jako opakující se rytmické vzorce vytvářené různými nástroji, „domácími“ i hostujícími. Opět příklad za všechny: U závěrečné, téměř desetiminutové, skladby Tolikrát, se vodní doprovod mění ve zvuk akustických nástrojů, který postupně nahradí elektronika. Nebo je to z větší části elektronický doprovod od samého začátku a pouze naše uši jej chtějí slyšet jinak? Výsledkem producentského vkladu je zde vlastně skutečnost, že se stírá hranice mezi nahranou hudbou a způsobem jejího záznamu a postprodukcí. Mix zvuku, který měl na starosti právě producent Stevens, je zde plnohodnotným nástroje, součástí toho, co máme slyšet nebo z čeho si postupně vytváříme představu o albu.
Při tom všem bychom však neměli zapomenout sledovat Křesťanovo textařské umění: od smysluplné práce se slovy, která bude leckdo hledat ve slovníku (pektorál, Barbaricum, palimpsest), přes fantazijní obrazy (bůh, který „naplánoval nový glaciál“) až po silné příběhy, psané mistrně v náznacích (Little Big Horn). Nebo po osobní zpověď Tolikrát („Tolikrát psal jsem o smrti a rouhal se všem bohům…“), které vlastně jako by navazovala na zmíněnou úvahu v Intermezzu C.
Album Díl druhý má několik rovin nebo os, na nichž je můžeme sledovat. Dohromady tvoří víc než trojrozměrný obrazec. Vlastně by se dalo připodobnit k teseraktu, „čtyřrozměrné krychli“, která se – viděno naším trojrozměrným vnímáním – vynořuje v různých podobách a tvarech a neustále přikrmuje naši fantazii. Druhá tráva za album sbírala ocenění: Album roku podle Radia Proglas nebo cenu Anděl. Právem. Snaží-li se jiné hudební ceny ocenit to nejprogresivnější v tuzemské hudbě, opomenutím Druhé trávy šláply jejich poroty vedle. Zde totiž máme příklad hudby, která čerpá z tradice, ctí ji, a přitom je navýsost novátorská.
Robert Křesťan & Druhá tráva – Díl druhý, vydavatel: David Němeček – ADN 2023. 8 písní + intermezza, celková stopáž: 48:37
Zatím nebyl přidán žádný komentář..