V letošním roce navštívilo Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici více jak 41 000 lidí tedy rekordní počet. Číslo, které překvapí. V době, do které se tolikrát předpovídal zánik folkloru i folklorismu, se na jednom místě sejde tak obrovské množství lidí. Co je k tomu vede? Letošní jubilejní 80. ročník tomu jistě napomohl, ale samotné výročí by určitě nestačilo. V čem spočívá její kouzlo? Každý návštěvník si z festivalu odnáší jiný zážitek, jinou vzpomínku, jiný příběh. A právě ten svůj vám nyní nabídnu. Jaká tedy byla moje Strážnice 2025? A našla jsem odpověď na otázku, co stojí za tak velkým zájmem?
Jak to tak bývá, každý má ten svůj recept na tu nejlepší – polévku, bábovku, nebo třeba Strážnici. Myslím však, že u všech ho tvoří dvě složky. Ta první je pevně daná, kde se držíme osvědčeného receptu: každoroční setkání s kamarády u stánku, tanec s dávnou spolutanečnicí pod Šancama v sobotu v noci, nebo třeba víno u oblíbeného vinaře v neděli před odjezdem. Zato druhou složku strážnického receptu dopředu neznáme. Patří k ní překvapivá setkání, nové zážitky při programech, nečekané emoce tedy koření každého hlubšího zážitku.
Stejně tomu bylo i letos. Do Strážnice jsem dorazila v pátečních odpoledních hodinách. Obvykle mě zalije pocit vděčnosti a zvědavosti už ve vlaku. Moji oblíbenou trasu Brno–Veselí nad Moravou už znám téměř nazpaměť z obou stran, a přesto ji mám raději než jízdu autem. Pomalé tempo osobního vlaku mě obvykle ukolébá a nastaví ten správný srdeční rytmus pro pobyt v jižnějších oblastech Moravy. Tentokrát mě muzika vítala už na veselském nádraží – mladí muzikanti z brněnského Slováckého krúžku zaplnili hudbou, ale i tancem 2. nástupiště.
Do Strážnice je to přes vnorovské malované nádražíčko už jen jedna zastávka. Obvyklé oficiality, jako vyzvednutí vstupenky a ubytování, proběhly tentokrát trochu jinak. Nespala jsem jako obvykle v kempu, ale u svých přátel v domečku kousek od strážnického parku. Postavení stanu na jejich zahradě, v kulisách tajemných zákoutí místních brownfieldů staré židovské čtvrti, a pak už jen po štamprli na uvítanou — jedna, druhá noha a jde se na zahájení.
Masové přehlídky krojovaných mě obvykle nijak neoslovují. Musím ale přiznat, že zahájení festivalu v podání Strážničanů a jejich vznešených danajů mi vždycky vmáčkne slzu ze srdce až do oka.
Během pátečního večera jsem stihla ještě dva programy. Na ten první, autorů Martiny Pavlicové, Daniela Drápaly a Zdeňka Vejvody, jsem se kvůli tématu a podtitulu Obrazy z dějin inscenování českého a moravského folkloru od 19. století do roku 1945 velmi těšila. Ovšem musím přiznat, že mě zpracování zajímavého tématu nakonec neoslovilo tak, jak jsem si představovala. Dramaturgicky i edukačně byl pořad na vysoké úrovni, chybělo mi ale invenční řešení samotné koncepce celého programu.
O to víc jsem si (už podruhé) užila program VUS Ondráš Pocta Jaroslavu Juráškovi. Ač jsme se s ostatními návštěvníky doslova mačkali v amfiteátru Zahrada, nic to neubralo na jeho působivém zpracování — spíše naopak, atmosféru to jen umocnilo. Oproti brněnskému uvedení za bílého dne bylo to strážnické doplněno projekcí, která dodala kontext, a to hlavně samotné, herecky ztvárněné postavě Jaroslava Juráška. Zejména si cením koncepčního provedení úvodního slova, které je jasným důkazem toho, že moderátoři v obleku s černými deskami už jsou v tomto směru trochu přežitkem — obvykle totiž programu kromě slova samotného žádnou přidanou hodnotu nedodají.
Tento program končil výrazně po půlnoci a pozvolna se přehoupl do legendární, nikdy nekončící a na denní době nezávislé noci s hudci. Tu páteční si obvykle — vzhledem k náročnému zbytku víkendu — odpustím. Přeci jen, mrouskající se kočky na zápraží čerstvě postaveného stanu už na mě čekaly.
A já už jsem se nemohla dočkat rána. Poté, co mě mí hostitelé dosyta pohostili, jsem se vydala jen kousek dál — do synagogy v židovské čtvrti na koncert. I zde jsem věděla, co mě čeká. Hudební uskupení MusEquality jsem viděla už v květnu na Cimbálovém festivalu ve Valašském Meziříčí a byla jsem naprosto uchvácená. Propojení klasické hudby od baroka, přes klasicismus až po modernu, a to vše v kulisách lidové písně. Přeci i na hudební skladatele v minulosti musela nějak působit; museli se s ní potkat a některé oslovila natolik, že ji tu víc, tu méně vložili do svých děl. Právě o tom jsou pro mě koncerty tohoto letošního muzikantského zjevení. Čistota — nejen stylová, ale i regionální — navíc v přátelském duchu a s trochou humoru, ale i pokory. Pevně věřím, že to chlapcům půjde v tomto nasazení i dál a neztratí invenci.
Další už tradiční součástí mého strážnického příběhu jsou přednášky Michala Škopíka v přednáškovém sále na zámku. Pár folklorních nerdů se sejde a poslouchá často stařičké, nekvalitní hudební nahrávky, kterým není rozumět. Tak nějak to může pro přihlížejícího vypadat. Já si to moc užívám. Letošní téma bylo věnované nahrávkám pořízeným právě na festivalu ve Strážnici z archivu NÚLK. Dostali jsme se tedy až k jeho prvním ročníkům a z nahrávek slyšeli mluvit třeba Vladimíra Úlehlu, a kromě mnohých jiných i legendárního myjavského primáše Samka Dudíka. Přednášky se účastnila i jeho pravnučka a etnomuzikoložka Alžbeta Lukáčová, která autora pořadu doplňovala o zajímavosti k jednotlivým nahrávkám.
Mezi jednotlivými pořady je už klasikou báleš s mákem a povidly, brouzdání skanzenem, povídání s náhodnými známými, ale i cílené návštěvy na obvyklých místech činu. Stejně tomu bylo i letos.
Večer už naditý stadion Bludník očekával hlavní večerní program věnovaný osmdesáti letům festivalu. Autoři Magdalena Múčková a Petr Ryšavý vsadili také na jistotu a nepouštěli se do přehnaných koncepcí. V tomto případě však moderátorská trojice působila trochu živěji, zároveň byl využit prostor i mimo pódium a zaujala i sice trochu nesourodá, ale zajímavá projekce. Myslím, že i diváci u televizních obrazovek, na nichž byl pořad také ke zhlédnutí, si ho užili. Rozhodně mě potěšil také výběr účinkujících.
Neúnavní diváci, mezi které se počítám i já, na Bludníku zůstali i na noční program věnovaný lidovému oděvu, který připravili Petra Hrbáčová, Markéta Vašulková a Břetislav Rychlík. Oceňuji několik zajímavých momentů — od výběru hostů až po vstup na pódium přes skříň, který mě vzhledem k tématu pobavil. Vytkla bych výběr moderátora, který sice herecky svou úlohu zvládl, ale vzhledem ke specifickému tématu bych zvolila někoho, kdo mu alespoň rámcově rozumí.
Sobotní noc s hudci měla pro mě už několikátý rok podobný průběh. Po zklamání, že hudebníci nehrají vlastní regionální nebo jinak zajímavé písničky, ale už u páté muziky slyším znovu Ej zalužicky poľo, se vždy nakonec najde někdo, kdo moji skepsi rozpustí v libých tónech. S muzikanty z Metošé a HCM Marka Potěšila jsem nakonec zazpívala a zatancovala dosyta.
V neděli mě však čekalo největší překvapení. Rozpálené poledne bylo ve skanzenu věnováno pořadu s názvem Naši za mořem. Šlo o samostatný program krajanského souboru Omladina z amerického Chicaga. Mezi jejich tanečními čísly, která byla doprovázena nahrávkami, je doplnila HCM Marka Potěšila z Lipova s takzvanými amerikánskými písničkami. Autorkami pořadu byly Magdalena Maňáková a Eva Kuminková — a já jim tímto chci velmi poděkovat.
Myslím, že tanečníkům z Omladiny způsobily obrovský zážitek až do konce života. Omladina si tvoří vlastní choreografie na jakýsi ucelený soubor kroků, které používají — nejsou regionálně vyhranění, nemají vlastní muziku. Našincům by se to nemuselo líbit. Jde však o samostatnou větev vývoje folklorismu, která si zaslouží obrovský obdiv.
Tanečníci se už narodili v USA, do Česka jen občas zajedou, ale všichni alespoň trochu česky umí, jsou na své kořeny hrdí a opravdu neúnavně je propagují. Do Strážnice se nesmírně těšili — ve fundraisingové kampani si na ni sehnali finanční prostředky — ale zároveň byli plní obav, jak budou přijati. A zde musím opět vyjádřit obrovskou naději, že lidstvo není úplně ztraceno. Podpora ve strážnickém skanzenu, ve čtyřicetistupňovém vedru, byla neutuchající.
Mně se řinuly slzy po tvářích a při závěrečném tanci s diváky jsem v klepající se ruce nemohla udržet telefon, kterým jsem si tuto atmosféru chtěla zachytit.
S úsměvem na rtu a tímto hlubokým zážitkem v srdci jsem ve stínu u pódia prožila poslední okamžiky festivalu při závěrečném galaprogramu. I tady mě dojali zahraniční účastníci, které jsem dosud nezmínila. Už minulý týden na festivalu v Myjavě, a i tentokrát na Strážnici, to byli především tanečníci, zpěváci a muzikanti z Velikonočního ostrova. Svými kostýmy — tak odlišnými od našich krojů, ale s energií tak podobnou té naší — uchvátili publikum i v samotném závěru festivalu.
Potom jsem už, znavena sluncem, spočinula ve stínu platanů a lip u HM Petra Mičky. Únava, radost, trocha euforie — tak zase nashle za rok.
Jak bych tedy odpověděla na otázku, kterou jsem si položila v úvodu? Co je důvodem tak vysoké návštěvnosti folklorního festivalu ve Strážnici? Netroufám si bez bližších dat hádat, proč dorazili návštěvníci noví. Dovolím si ale předložit svoji teorii, proč se vracejí ti staří. Pro odpověď si propůjčím slova a pokusím se parafrázovat ředitele NÚLK Martina Šimšu, který při slavnostním zakončení festivalu zmínil myšlenku soudržnosti — uvědomění si, že se i přes obrovské množství lidí, ale také alkoholu a extrémních teplot nestalo nic zlého. A já s ním musím jen souhlasit. Žádné projevy agrese, dokonce i vyhrocené a opačné politické názory nechali lidé, myslím zcela vědomě, před branami do strážnického parku. Zároveň nejde o přikrašlování ani zavírání očí, ale sílu okamžiků, které vás vtáhnou a prožíváte je společně. A nejde ani o hranou úctu. Když někomu zavazíte ve výhledu na pódium, kde zrovna tančí jeho oblíbený soubor, klidně vás pošle do patřičných míst. Líbil se vám večerní program, ale známý na něj nadává — běžná situace.
Důvodem nerudnosti, radosti, dojetí i naštvání je ale ve všech případech aktuální prožitek — to, co zažíváme teď a tady. Takový strážnický mindfulness v praxi. Myslím, že v nejistém světě, ve kterém žijeme, je to nezbytnost. Některé jistot mizí — o to důležitější je mít svoje Strážnice…
Zatím nebyl přidán žádný komentář..