Smíšený sbor Ars Brunensis Chorus oslavil v neděli 35 let profilovým koncertem spojeným s miniaturní poutí z kostela svatého Augustina do Hvězdárny a planetária Brno. Duchovní část programu se překlopila ke světské s poněkud bizarním zakončením. Tím bylo provedení kapesního oratoria Vladimíra Franze Prezidentská volba.
Ars Brunensis patří k tomu lepšímu, co naše sborová scéna má. Je to sbor schopný zcela nekompromisních výkonů, v jeho čele dříve stáli Jan Rozehnal, Tomáš Hanus či Stanislav Kummer a také se současným vedoucím Danem Kalouskem (od roku 2000) si těleso dál drží vysokou interpretační úroveň. Při vedení jubilejního koncertu se Dan Kalousek rovnoměrně střídal s Michalem Jančíkem, který ke sboru přišel před dvěma lety.
Kostel svatého Augustina na Kraví hoře je akusticky přívětivé místo, vokální hudba v něm zní dobře. Funkcionalistická architektura kostela postaveného v letech 1932–34 navíc souzní s hudbou dvacátého století, která tvořila většinu programu. Ten zahájil Marek Paľa varhanním prologem, na nějž navázal Žalm 23 Ivana Hrušovského. Ten předznamenal vyznění celé první části večera, která prakticky ve všech uvedených skladbách kombinovala moderní hudební uvažování s přívětivým vyzněním. Možná ještě víc než v úvodním žalmu se to projevilo v kompozici Exultate Deo Francise Poulenca. Jakýmsi rozjásaným završením první poloviny chrámového programu byly zářivé akordy Felixe Mendelssohna Bartholdyho, jehož sbor Jauchzet dem Herrn byl jediným pohledem do starší hudební historie. Opravdovým vrcholem pro mě ale bylo provedení Which Was the Son of… Arvo Pärta, zhudebněný Ježíšův rodokmen z Evangelia podle Lukáše. Cestu zpět až k biblickým počátkům lidstva dělila na pravidelné úseky tvrdošíjně opakovaná fráze „Který byl synem…“, postupně se oprošťovala od svého významu a měnila se v mantru. Tristis est anima mea Francise Poulenca přinesla zamyšlené zklidnění, které vyústilo do radostného konce v And Death Shall No Dominion Sverre Bergha.
Po první části pozdně odpoledního koncertu se publikum odebralo „blíže ke hvězdám“ a zároveň paradoxně dál od nebe. Krátká cesta jej vedla na kopec do Hvězdárny a planetária Brno, zároveň jej ale čekala světská část programu, byť z větší části vážněji koncipovaného. Zahájily ji dvě části z cyklu Zdeňka Lukáše Pocta tvůrcům – Rembrandt a Michelangelo. Sbor je zpíval ve foyer planetária a posluchač si musel chvíli zvykat na jeho sušší akustiku. Zároveň si ale bylo možné ověřit, že to celému tělesu rytmicky i intonačně klape a žádné berličky v podobě dlouhých dozvuků nepotřebuje. Na housle a klavír doprovázeli Zdeněk Svozil a Marek Paľa. Sbory Antonína Tučapského Až se ti zasteskne a Večerní z cyklu Promenáda na slova Vítězslava Nezvala a Plynutí času Zdeňka Lukáše uzavřely střední část programu.
Poslední dvě skladby večera se přesunuly do sálu planetária a místo předehry je uvedla série záběrů z historie sboru. Ocenili je hlavně bývalí členové, kterých v publiku pochopitelně nebylo málo. Hudební program zahájilo Zaklínání (lépe snad Proklínání) železa (Raua needmine) estonského skladatele Velja Tormise. Slyšel jsem je v Redutě před čtyřmi lety a pokládám je za reprezentativní skladbu souboru. Je výborně napsaná, efektní, s velkým protiválečným poselstvím. Text z eposu Kalevala se mísí se současností, na železo se snášejí kletby jako na materiál, z nějž se vyrábějí zbraně. Dojem ze suverénního provedení se sólisty Markem Olbrzymkem, Alešem Procházkou a Stanislavem Pliskou byl naprosto strhující. Program uzavřelo oratorium Prezidentská volba, kterým hudebně zúročil svou účast v této frašce skladatel Vladimír Franz. Slovo fraška nepoužívám náhodou, z celkového vyznění kompozice je možno usoudit, že autor ve vnějších projevech přímé volby nic jiného nevidí. Máme před sebou koláž z nejrůznějších hudebních postupů, která ilustruje roztříštěné vnímání politické reality show širokou veřejností. Ta si stejně nikdy nedá jedna a jedna dohromady, hlubší souvislosti ji nezajímají, ale to jí nijak nebrání, aby se ke všemu okamžitě a hlučně nevyjádřila. Dala by se v tom najít tenká dramaturgická linka směřující k pojetí operního sboru v posledních třech operách Bedřicha Smetany. Spor „kalinovců“ a „malinovců“ z úvodu Tajemství je zde ale zredukován na překřikování „žumtarjá“ a „hujajá“. Vladimír Franz a jeho spolulibretista Rostislav Křivánek se do žádného psychologizování nepouštějí, zobrazují povrch povrchem a místy kloužou až ke komunální satiře, kterou bych si rád odpustil. V jedné chvíli došlo dokonce na pokus o imitaci Karla Schwarzenberga a Miloše Zemana – ta by měla z provedení zmizet zcela bez debat (podle vyjádření skladatele v partituře ani není). Dlužno říci, že oba finalisté první přímé volby prezidenta vyšli z Franzova ztvárnění stejně komicky.
Koncert byl součástí akce Rok smíření. Vyhlásila ji Rada města Brna jako podnět a příležitost k vyrovnání se všemi událostmi druhé světové války a uctít by tedy měla také oběti na německé straně – to se týká především takzvaných divokých odsunů a sudetoněmecké otázky. Ta vzbuzuje stále živé i rozporuplné emoce a musím zde připomenout, že důraz na český odpor k „sudeťákům“ výrazně pomohl Miloši Zemanovi vyhrát reálnou prezidentskou volbu a Vladimír Franz jej v druhém kole podpořil. Oratorium Prezidentská volba tak vnesla do programu bizarní prvek, který se k Roku smíření mírně řečeno nehodí. Chápu mnohé vazby i naděje, které kulturní veřejnost k současné brněnské radnici vážou, i snahu radnice protlačit svou akci všude, kde je to možné. Trochu soudnosti by ale v tomto případě z obou stran neuškodilo. Koncert samotný to ničím nepokazilo, věc skladatele to není už v žádném případě, ale dramaturgie ideově zaspala z obou stran.
Ars Brunensis oslavil své narozeniny pestrým průřezem ze svého repertoáru, interpretačně výborně a v kruhu svých blízkých. Tak to má nakonec být a doufejme, že se příští jubileum vydaří přinejmenším stejně.
Ars Brunensis Chorus: koncert k 35. výročí sboru. Ivan Hrušovský: Žalm 23, Francis Poulenc: Exultate Deo, Tristis est anima mea, Felix Mendelssohn-Bartholdy: Jauchzet dem Herrn, Arvo Pärt: Which Was the Son of…, Sverre Bergh: And Death Shall Have No Dominion, Zdeněk Lukáš: Pocta tvůrcům (Rembrandt, Michelangelo), Plynutí času, Antonín Tučapský: Až se ti zasteskne, Večerní, Veljo Tormis: Zaklínání železa, Vladimír Franz: Prezidentská volba. Dirigenti – Dan Kalousek a Michal Jančík, Marek Paľa – varhany, Zdeněk Svozil – housle, Kristian Pekar – vypravěč, Stanislav Pliska – bicí nástroje, Aleš Procházka – bas, Marek Olbrzymek – tenor. 31. května 2015, kostel sv. Augustina, Hvězdárna a planetárium Brno.
Vladimír Franz
4. červen 2015, 17:53