Jako romantický muzikál podle bestselleru Johanny Spyri inzeruje Městské divadlo Brno svoji poslední novinku Heidi. Česká premiéra známého „příběhu děvčátka z hor“ ale dopadla všelijak. Nová hudební inscenace je totiž už ve svém originálním muzikálovém zpracování barvotiskovým kýčem, z jehož přeslazené schematičnosti málem až rozbolí zuby. Lineární režie Stanislava Moši tyto sladkobolné valéry v hudebním díle dvou německojazyčných autorů, skladatele a textaře Michaela Schanzeho a scenáristy Hanse Dietera Schreeba, při jeho prvním tuzemském uvedení ještě podtrhla.
Nemusíte být zrovna cyničtí pragmatici, abyste nepoznali, že muzikálová Heidi je sentimentální kýčovitý příběh o andělsky čistém děvčátku, které svojí nekonečnou dobrotou a optimismem prozáří a napraví všechny pesimisty a zarputilce kolem. Ať už pocházejí z líbezných hor jako hrdinčin zapšklý dědeček Konrád (Robert Jícha) či z městského prostředí jako necitelná guvernantka Rottenmeierová (Ivana Vaňková). Protagonistka dokonce na nohy postaví dočasně chromou souputnici… Nejznámější švýcarská spisovatelka Johanna Spyri (1827–1901), která se narodila a dětství prožila v malebné vesnici Hirzel, slavila se svojí mravoličnou a mravoučnou dvoudílnou knížkou o kladné dívence veliký úspěch. Není ale vše muzikálové zlato, co se sladkobolně třpytí. A důkazem toho je ve dvě a půl hodiny nadstavovaném muzikálu třeba sborové číslo služebnictva ze zazobaného přepychového městského paláce v Ingostadtu, v němž přebývá na vozíček upoutaná, neduživá Klára. Ustrašenou kuchařku tady jako sbor duchů pronásleduje služebnická company, aby se zřejmě především ukázalo, jak chatrnou architekturu tento muzikál má.
Režisé Moša v minulých letech nastudoval Hiedii už dvakrát a vždy za hranicemi; poprvé před pěti lety ve Vídni, následně loni v lednu v německém Ingolstadtu. Nyní svou Heidi postavil na jeviště Hudební scény Městské divadla Brno. Jak už jsem naznačil, jde o režii spíše ilustrativní a bez většího gesta. Moša se spoléhá, že vše obstará líbezná a bukolická idyličnost materiálu, kterou záměrně podtrhují pastelově kýčovité malované kulisy (scéna Christoph Weyers), které jakoby odkazují k ilustracím podobného čtiva z devatenáctého století a připomínající barvotiskové pouťové obrázky. Ani Schanzeho hudební a písňová výbava polopatisticky servírovaného kusu nezanechá velký dojem a výsledek se rozplývá v pocitu plytkosti a dořečenosti všeho. Hudba ani zpívané texty netvoří příliš silný nerv tohoto muzikálu.
I tak v Mošově inscenaci došlo ke zvláštnímu paradoxu. Tuto načechranou a nepříliš působivou šlehačkovitou formu i obsah vykrývají děti v hlavních úlohách. Na rozdíl od zahraničních Mošových inscenací se v rolích dětských hrdinů v Brně totiž objevili právě školáci, a ne dospělí, jak tomu bylo v předchozích uvedeních. Městské divadlo Brno tímto způsobem jako by navázalo na svůj předloňský hit, muzikál Matilda, v němž také zazářili nedospělí herci. A tyto dětské role v představení Heidi svěřil Moša se svým týmem převážně účinkujícím z vlastní muzikálové školy založené loni na podzim. Do třech dětských rolí je obsazeno hned devět dětí, které všechny až na jedno navštěvují jmenovanou muzikálovou přípravku a skvějí se v Matildě.
A tak tentokrát v hodnocení záměrně obejdu v prkenných schématech předváděné role dospěláků. Jakousi uvěřitelnou živost a půvab v záplavě naznačených klišé dodali premiéře Karolína (jako Heidi) a Gabriela (jako Klára) Čteráčkovy a Kryštof Helbich (jako pasáček Petr). Brněnští inscenátoři jistě chápou a nabízejí také Heidi jako muzikál rodinného typu. Umělecký účin na dospělé publikum nyní také nechejme stranou. V brněnské barvotiskové Heidi mne směrem k těm malým v hledišti a ve srovnání s citovanou Matildou poněkud školometsky zamrzelo, že jim inscenace jako Heidi nastavují jejich divácké hranice vkusu, modelují krásu hudebního divadla či formují zážitky z něj.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..