Vila Löw-Beer se stala dějištěm koncertního projektu s názvem Bílé útesy doverské, v němž soubor Ensemble Opera Diversa pod vedením dirigenta Patrika Červáka představil sondu do britské tvorby pro smyčcový orchestr. Programový výběr sjednotil autory různých generací 20. a 21. století, přičemž klíčovým aspektem večera bylo uvedení tří děl v české premiéře. Volba komorního prostoru secesní vily korespondovala s charakterem vybraných kompozic, které v mnoha ohledech vyžadovaly vysokou míru interpretační intimity i precizní práci s akustickým detailem. Namísto tradičního abonentního schématu vsadil ansámbl na sevřený, tematicky ukotvený blok, jenž i přes svou střídmou časovou dotaci nabídl ucelený vhled do ostrovní instrumentální a vokálně-instrumentální tvorby.
Večer otevřela Brook Green Suite Gustava Holsta, která se stala okamžitou prověrkou připravenosti tělesa. V první větě se soubor pod vedením dirigenta Patrika Červáka prezentoval příkladnou plasticitou dynamiky. Červákova gestika, prostá jakékoliv strojenosti, vedla ansámbl k přirozenému dialogu mezi jednotlivými sekcemi, přičemž imitační pasáže působily organicky a plynule. Pozornost poutala zejména práce spodních smyčců – kontrabas a violoncella dodávaly zvuku potřebnou fundamentální hloubku a oporu, zatímco jemně odstíněné pizzicato v závěru věty, podtržené citlivým ritardandem, vyznělo křehce. Prostřední věta přinesla výrazný kontrast v charakteru. I přes mírnou interpretační rozpačitost v některých technických detailech dokázal soubor podtrhnout kantilénovou linii v legatech a velmi vkusně uzavírat hudební fráze. Vyzdvihnout lze zejména závěrečný akord, který v akustice sálu dozněl v dokonalém ladění a vyváženosti. Finální věta pak navrátila večeru energický puls. Pochodový charakter s heroickým nádechem těleso tlumočilo skrze pravidelnou pulzaci a precizní rytmickou artikulaci. Právě zde se naplno projevila schopnost ansámblu pracovat s objemem zvuku – od postupného gradačního nárůstu až po jeho následné uvolnění. Výsledkem byl celistvý, plastický a barevně bohatý zvuk, který potvrdil, že mladá krev orchestru svědčí.
Druhá položka programu, Thea Musgrave a její Aurora, představovala jeden z dramaturgických pilířů večera. Tato česká premiéra vnesla zcela odlišnou zvukovou estetiku, založenou na hře s texturami a náladou, kterou soubor pod taktovkou Patrika Červáka interpretoval s obdivuhodným pochopením pro věc. Partitura pracuje s neustálým napětím mezi plochami v tremolu a statickými dlouhými tóny, což v podání ansámblu nepůsobilo jen jako technické cvičení, ale jako živá zvuková hmota. Červák se v této kompozici ukázal jako suverénní architekt – dokázal udržet vnitřní tah díla a jasně definoval jeho kinetický směr. Hudba pod jeho rukama neustrnula, měla jasně narýsovanou trajektorii „odkud kam“. Fascinující byla především práce s barvou, která evokovala neustálé přelévání zvukových vln. Jednotlivé sólistické výstupy se vnořovaly do orchestrálního celku a zase z něj vystupovaly, čímž vznikal dojem komplexního narativu, jakoby skladba bezděčně vyprávěla abstraktní příběh. Vzhledem k věkovému průměru orchestru byla až překvapivá intonační čistota v náročných pasážích, kde se jemné disonance rozpouštěly do dočasných konsonancí. Ansámbl se nenechal znejistit ani vrstvením zvukových ploch či zajímavým střídáním a kombinováním oktáv, které kladou na smyčcové těleso značné nároky. Nad technickou stránkou však dominoval upřímný interpretační zápal, který moderní hudbě tohoto typu často chybí, ale který je nezbytný pro to, aby dílo u publika rezonovalo.
Třetím bodem programu a zároveň druhou českou premiérou večera byly Three Housman Songs Davida Matthewse. V nich se k orchestru připojila sólistka Jana Vondrů, jejíž participace posunula koncert do roviny niterného hudebního sdělení a technické náročnosti. První věta Matthewsova cyklu postavila sólistku před nelehký úkol. Partitura je charakteristická exponovanými intervalovými skoky, které soprán interpretuje v podstatě autonomně – orchestrální doprovod se odvíjí v odlišné rovině a pěvkyni neposkytuje prakticky žádnou intonační oporu. Vondrů se však v tomto neukotveném prostoru pohybovala s naprostou jistotou. Její intonace a projev zůstaly neochvějné, přičemž klíčem k úspěchu bylo zjevné mentální i vizuální napojení na dirigenta. Tato úzká interakce mezi sólistkou a Patrikem Červákem byla příkladnou ukázkou komorní komunikace, která je pro interpretaci soudobého materiálu nezbytná. U hráčů orchestru bylo v této fázi patrné maximální soustředění na rytmicky i harmonicky komplexní části díla. Druhá věta přinesla zklidnění v podobě intimních akordických rozkladů. Jana Vondrů zde plně rozvinula svůj lyrický potenciál, který se proplétal s jemným vlněním smyčců. Za zmínku stojí především měkkost orchestrálních nástupů, jež citlivě rámovaly pěveckou linku. Závěrečná část cyklu, uvozená flažolety, se rozvinula do projasněného durového akordu v široké sazbě. Zde ansámbl velmi efektivně pracoval s akustikou vily a nalezl ideální balanc mezi vokální a instrumentální složkou. Fascinující byla tzv. paprsková dynamika – práce s mikrodetaily, kdy zvuk v jednotlivých frázích jemně pulzoval, chvílemi se chvěl v pianissimu a vzápětí zasvítil s větší intenzitou. Tato dynamická stínohra dodala Matthewsovým písním punc neobyčejné plasticity.
Předposlední bod programu, O Albion od Thomase Adèse, tvořil v kontextu večera nejkřehčí a zároveň nejrizikovější článek. Tato česká premiéra přinesla výrazné zklidnění, ovšem v podobě, která klade na smyčcové těleso až chirurgické nároky. Skladba pracuje se specifickou akordickou sazbou a barvou, která vyžaduje absolutní koncentraci. Adèsův styl je zde náchylný k jakémukoliv zaváhání – i sebemenší intonační nečistota nebo rytmická nesouhra mezi pulty může celou éterickou konstrukci nenávratně zbořit. Ensemble Opera Diversa se s touto výzvou potýkal se ctí. Podařilo se mu udržet plynulost hudebního toku a vystavět velmi něžné zvukové plochy, které evokovaly až nostalgický opar. Právě v Adèsově minimalismu se však nejvíce projevila technická náročnost dlouhých, táhlých gest. V některých pasážích se zdálo, že hráčům v extrémně pomalém tempu takřka nestačí délka smyčce k udržení ideální tenze a barevné kontinuity tónu až do konce fráze. Přesto tyto drobné fyzické limity nijak nenarušily celkový dojem ze skladby, která ve vile vytvořila moment vzácného zastavení a hluboké introspekce.
Závěr večera patřil monumentálnímu cyklu Les Illuminations Benjamina Brittena. Zde se spojily všechny předchozí zkušenosti večera: dravost, technická náročnost i smysl pro detail. Jana Vondrů se v Brittenovi představila v plné interpretační šíři. Její práce s Rimbaudovými texty měla potřebnou expresivitu i snovou dekadenci. V pasážích, kde Britten vyžaduje až instrumentální přesnost hlasu, dominovala její suverénní technika, zatímco v lyrických částech dokázala barvu hlasu ideálně pojit se smyčcovým doprovodem. Orchestr pod vedením Patrika Červáka zde působil jako jeden dýchající organismus: od ostrých, rytmicky břitkých ataků až po široce klenuté kantilény.
Koncert Bílé útesy doverské představil technicky i obsahově připravený vhled do britské hudební tradice. Volba uvést v rámci jednoho večera tři české premiéry děl současných autorů (Musgrave, Matthews, Adès) potvrzuje systematickou dramaturgickou práci Ensemble Opera Diversa. I přes drobné interpretační limity v intonaci a souhře, které jsou v kontextu vysoké náročnosti moderních partitur a živého provedení patrné, prokázal orchestr pod vedením Patrika Červáka i sólistka Jana Vondrů odpovídající míru nasazení a technické připravenosti. Celková stopáž koncertu, pohybující se kolem šedesáti minut čistého času, působila vzhledem k charakteru děl velmi koncentrovaně, nicméně v prostoru vily Löw-Beer by program snesl i širší časový rozsah. Večer jako celek splnil nároky na odborně sestavený a řemeslně zvládnutý komorní koncert, který vhodným způsobem doplnil brněnskou hudební nabídku o méně frekventovaný repertoár.
Středa 13. května, Vila Löw-Beer
Účinkující:
Jana Vondrů soprán
Ensemble Opera Diversa
Patrik Červák dirigent
Program:
Gustav Holst: Brook Green Suite pro smyčce (1933)
Thea Musgrave: Aurora pro smyčce (1999) ČESKÁ PREMIÉRA
David Matthews: Three Housman Songs pro soprán a smyčce (2015) ČESKÁ PREMIÉRA
Thomas Adès: O Albion pro smyčce (2019) ČESKÁ PREMIÉRA
Benjamin Britten: Les Illuminations pro soprán a smyčce (1939)
Zatím nebyl přidán žádný komentář..